Whare Ra I

Ahoj kamarádi!

  Článek který jsem nazval Whare Ra a pro jeho délku ho rozdělil na dvě části, obsahuje tři kapitoly z knihy: Pat Zalewski: Secret Inner Order Rituals of the Golden Dawn (1986). Při překladu jsem přihlédl k hexalogii: Chic Cicero, Sandra Tabatha Cicerová: Zasvěcení do praktické magie (IŽ 2002). Související článek naleznete také: Krystýna Žáčková: Rosekruciánství a Hermetický řád Zlatého úsvitu. (Logos 2018). S přátelský pozdravem, Váš šerif Pedro.

Felkin a novozélandský Řád

  Pro většinu historiků okultismu, přestal Zlatý úsvit existovat v roce 1900 a stupeň 5=6 byl nejvyšším dosaženým stupněm mezi adepty. Vyjímkou byli Mathers, Woodman a Wescott, kteří dosáhli stupně 7=4, a Moina Mathers, která dosáhla stupně 6=5. V této fázi existovaly v rámci úrovně Adeptus Minor podstupně, z nichž byly propracovány pouze dva: Zelator Adeptus Minor a Theoricus Adeptus Minor. Byl navržen třetí podstupeň Practicus Adeptus Minor, ačkoliv nebyl nikdy implementován v rámci Vnitřního Řádu Zlatého úsvitu, Rosea Rubea et Aurea Crucis. Poslední podstupeň Philosopus Adeptus Minor nebyl nikdy použit.

  Přibližně v roce 1898, byli američtí manželé Lockwoodovi, členové malého chrámu Ahathoor, vedeného Mathersem v Paříži, povýšeni na úroveň Adeptus Exemptus neboli stupeň 7=4. Mnozí považovali tento stupeň za nominální, na základě Mathersova spojení s jeho anglickými chrámy (ačkoliv Brodie Innes informoval Felkina, že Lockwoodovi znali rituály a nauku až do úrovně 7=4, dávno před rokem 1900). Zdá se, že Mathers v Ahathooru zrušil podstupně stupně 5=6 a přijal verzi Theoricus Adeptus Minor a Practicus Adeptus Minor, mírně rozšířenou a vydanou britským chrámům. Tato nauka byla používána jako učení stupňů 6=5 a 7=4 (což Israel Regardie tušil již řadu let).

  Je zřejmé, že zde chtěl Mathers otestoval účinek rituálů obřadů 6=5 a 7=4 tím, že by svým americkým studentům dal příležitost využít praktickou práci s rituály podstupně 5=6 a postupně se tak přepnout do dvou silných proudů stupňů. Po přerušení v roce 1900, se Řád rozdělil do dvou skupin. První se stále nazýval Zlatý úsvit pod Mathersem (ačkoliv tento název byl později změněn na A. O., neboli chrám Alfa a Omega). Druhá skupina byla pod triádou Felkina, Brodieho Innese a Percyho Bullocka, kteří fakticky změnily název svého Vnějšího řádu na Morganrote, ačkoliv do roku 1903, došlo k opětovnému rozdělení a vznikly další dva řády: Stella Matutina a Svatý řád Zlatého úsvitu pod Waitem. Během následujících deseti let se Felkin dostával pod rostoucí tlak, aby navázal spojení s mateřským chrámem Zlatého úsvitu, Licht, Liebe und Leben. Několik let se marně snažil, spojit se se skupinou zednářů, kteří patřili k „Iluminátům“, vybrané skupiny, o níž se říkalo, že do ní patří smetánka evropských, esoterických mozků. Tato skupina měla různé členy, z nichž ne všichni byli zednáři a měla rotující předsednictví. Jejím předsedou, byl v době jeho návštěvy Rudolf Steiner. Felkin vyjádřil přání, o přijetí do koncilu a spolu s manželkou, synem a dcerou, byli vyslyšeni. Podle paní Felkinové, se právě v této době skutečně dostali do kontaktu s chrámem, který Felkin považoval za Zlatý úsvit v Německu, ačkoliv ti s ním zprvu nechtěli vůbec komunikovat (tato skupina patřila údajně mezi „Ilumináty“). Po následných schůzkách s Felkinem, „Ilumináti“, souhlasili s tím, že mu udělí přidružené členství s osobou, kterou nominoval k vyslání do Evropy, za účelem účasti na různých setkání. Na těchto setkáních a krátkých zahajovacích a závěrečných ceremoniálech, kterých se Felkin účastnil, byly ti, které si spojoval s anglickými chrámy které navštěvoval.

  Po svém návratu do Anglie, zahájil Felkin korespondenci s Brodiem Innesem (kolem roku 1913), který mu sdělil: „Mám mnoho rukopisů a učení, která jdou mnohem dál, než jsem si dříve myslel, že je vůbec možné… Mezi těmito rukopisy byly k Felkinovu překvapení i Mathersovy ceremoniály stupně 6=5 a 7=4 (Brodie Innes, byl nyní pod Mathersem, stupněm 7=4, spolu s paní Randovou a dalšími náčelníky chrámu A. O.). Ostatní rukopisy, na které se odvolával, se týkaly převážně aurických cvičení, která se později dostala do Chrámu Cromlech. Felkin nezůstal pozadu, prohlásil, že obdržel stupeň 8=3 a prostřednictvím svých astrálních kontaktů neprodleně obdržel ceremoniály stupňů 6=5 a 7=4, které okamžitě začal vydávat.

Woodman, Westcott, Mathers

  Na následné cestě do Německa, kde bylo spojení s „Ilumináty“ potvrzeno, si Felkin nárokoval 9=2 a Neville Meakin a paní Felkinová byli povýšení na 8=3. V některých případech byli různí adepti povýšeni z 5=6 na 7=4 během pouhých dvou nebo tří let, pravděpodobně proto, aby se dohnal ztracený čas.

  Ať už měl jakékoliv nedostatky, byl Felkin pozoruhodný muž, s více než jedním učitelem, ať už astrálním, nebo fyzickým.

 Dobrým příkladem jsou jeho deníkové záznamy, napsané kolem roku 1913, které byly později vydány jako biografie s názvem The Wayfaring Man (Poutník), ze které nyní přinášíme ukázku:

„Nedlouho poté co odešel, jsme měli dalšího návštěvníka velmi odlišného druhu, mého ctěného učitele Śrí Paranádu. Myslím, že jsme všichni považovali za nesmírnou čest, když souhlasil, že přijede a pobude u nás… mé první setkání (s Paranádou) proběhlo poněkud zvláštním způsobem. Jednoho roku, když jsme s Jane byli v Bad Prymontu a já si zrovna užíval koupel, leže v příjemně horké vodě, jsem v napůl snovém stavu, který tyto koupele vyvolávají, pozoroval, jak se v páře formuje hlava a ramena muže. Měl jsem natolik důvtipu, že jsem zůstal ležet naprosto nehybně a pasivně a postupně jsem rozeznal tmavý východní obličej s vousy a velkýma černýma očima. Muž měl na hlavě zvláštní, kónickou čepici, nikoliv turban a pára jakoby tvořila obrys splývavých šatů. Zatímco jsem ho pozoroval a sotva se odvažoval dýchat, ozval se mi hlas, který říkal: „Za měsíc se s tebou setkám v Londýně. Jdi do salónku hotelu Carlton a počkej na mě.

 O měsíc později, jsem přesně ve tři hodiny vstoupil do salónku hotelu Carlton a rozhlédl se kolem sebe. K mému velkému zklamání, tam žádný vousatý orientálec nebyl, posadil jsem se tedy a čekal. O deset minut později sešel ze schodů tichý, štíhlý indický gentleman, hladce oholený a s turbanem na hlavě. Jeho pelerína byla upnuta až ke krku. Bedlivě jsem jej pozoroval a zdálo se mi, že jeho oči i čelo, byly stejné jako ty z mého vidění. Rozhlédl se, přišel ke mně a přisedl si. Po chvilce váhání jsem se k němu naklonil a řekl mu: „Promiňte, že vás oslovuji, ale pokud někdy nosíte vousy a čepici, řekl bych, že mi bylo řečeno, abych se tu s Vámi setkal“.

 S příjemným úsměvem řekl s poněkud opatrnou, tlumenou angličtinou, typickou pro lidi z východu: „Kdy jste mě takhle viděl“?

„Přesně před měsícem“.

„V té době jsem cestoval po horách Cejlonu a skutečně jsem nosil plnovous a čapku. Máte naprostou pravdu, pojďme do mého soukromého obývacího pokoje, tam si můžeme v klidu promluvit.“

 Tak začalo jedno z nejcennějších přátelství celého mého života. Paranáda byl śivaistický hinduista, vysoce vzdělaný a kultivovaný muž, ať už podle východních, či západních měřítek. Povoláním právník, se krátce po tomto setkání stal generálním prokurátorem Cejlonu. Využil svého velkého talentu a vysokého postavení k tomu, aby zmírnil úděl svých krajanů a zvýšil úroveň vzdělání chlapců i dívek… Když se ohlédnu za naším přátelstvím, je pro mě těžké vysvětlit, v čem spočíval jeho velký vliv. Nešlo ani tak o to, co řekl nebo udělal, jako o jeho celý postoj k životu.

 Ve své knize Magicians of the Golden Dawn, uvádí Ellic Howe jen velmi málo informací o amerických chrámech, které se právem po roce 1900 nazývali Zlatým úsvitem a jejichž členství se údajně rovnalo počtu jejich britských protějšků. Pro historiky, kteří se dostali k soukromým dokumentům Paula Fostra Casea, se skrývá spousta neobjevených informací o pozdějších naukách a rituálech stupně 6=5 a 7=4 od Matherse, který údajně navštívil americké chrámy v letech 1913-14.

 V roce 1910 obdržel Felkin od Waita sérii malých bílých knih obsahující rituály Vnějšího řádu a Rovnodennosti Svatého řádu Zlatého úsvitu. Ty byly podle Waita „nově sestaveny z šifrovaných rukopisů a vydány autoritou tajných vůdců Druhého řádu, členům uznaných chrámů“. Při porovnání těchto knih s rituály Zlatého úsvitu, jsou téměř identické, pokud jde o strukturu, ovšem Waite používá své vlastní invokace. Z toho vyplývají dvě věci. Za prvé Waite šifry v té době zjevně neviděl a za druhé, že až do té doby (o čtyři roky později), pracoval na rituálech Zlatého úsvitu, které se strukturou jen mírně lišili od těch praktikovaných v Alfa et Omega a Stella Matutina. Jedním zajímavým bodem je, že Waite používal v rituálech Mathersovy karty, ačkoliv jeho vlastní balíček byl později vydán tiskem.

 Během deseti let, kdy Felkin působil ve Whare Ra, řídil chrám jako vojenskou operaci. Pro členy Vnějšího chrámu, se v pracovních dnech konaly večery, během nichž se vyučovala esoterická filozofie a rituály. O víkendech pořádal kurzy pro členy Vnitřního řádu, kvůli zdokonalení znalostí. Patřili k nim rituály, enochiánská výslovnost a meditační cvičení v hrobce. Do roku 1926, kdy Felkin zemřel, se Vnitřní řád rozrostl na více než sto členů s neurčeným počtem členů ve Vnějším řádu. Skupinu Vnitřního řádu byla extrémně bohatá a měla členy v mnoha klíčových místních orgánech v oblasti Havelock Nort a Hastings a kolektivně disponovala v oblasti velkou mocí. Někteří to pocítili, když se snažili prozradit informace o Whare Ra nezúčastněným. Jeden takový jedinec (jehož manželka byla zřejmě členkou), byl přesvědčen, že Felkin praktikuje ve svém sklepě černou magii a byl odhodlán nechat chrám zavřít. Obrátil se na řadu místních orgánů a úřadů, aby ho zastavil. Není třeba dodávat, že osoby, které v těchto komisích oslovil, byli všichni členové Whare Ra, kteří ho po „důkladném vyšetřování přesvědčili“, že jeho podezření bylo neopodstatněné.

 V posledních letech někteří okultní historici obvinili Felkina z toho, že byl pomýleným snílkem a podporoval jakési „astrální hemžení“. Po setkání s lidmi, kteří Felkina na Novém Zélandu znali, se vynořil zcela jiný obrázek člověka, než jak ho tito historici vykreslují. Za prvé to byl perfekcionista, který od svých studentů hodně vyžadoval. Za druhé, byl to praktický člověk. „Astrální hemžení“ těch, kteří byli v chrámu Amoun, se ve Whare Ra nikdy nekonalo. O tom mě ujistila řada členů Whare Ra z raných dob chrámu. Pokud byl Felkin snílek, jak tvrdí Ellic Howe, byl to úplně jiný člověk, když přišel na Nový Zéland, protože musel projít dramatickou proměnou své osoby.

 Jedním z hlavních problémů, které způsobili oddělení Whare Ra od Stella Matutina, bylo nahromadění hysterických komentářů Felkinovým, od šéfů Amoun. V rámci Vnitřního řádu Stella Matutina probíhalo velké množství astrální práce, která je příliš náročná na to, aby se dala provádět bez dodržování předepsaných ochranných opatření řádu. Pokud by tomu tak nebylo, praktikující by se mohli setkat se stejnými problémy, se jakými se setkali šéfové Amoun, jak popisuje Francis King ve své knize Ritual Magic in England. Felkin měl na druhou stranu přísná pravidla ohledně prorokování a často kázal o nebezpečí jeho nadměrného používání (tj. příliš mnoho a příliš často v omezeném období).

 Bezpochyby nejvíce zapomenutým ze všech chrámů Zlatého úsvitu byl Whare Ra a přesto ho ti, kteří měli možnost srovnání, popisovali jako největší co do velikosti a členství. Oficiální přednáška o historii Whare Ra zní takto:

 V roce 1907 se Ruth a Reginald Gardnierovi přestěhovali z Kanady do Havelock North, malé vesnice na východním pobřeží severního ostrova Nového Zélandu, kde byl vikářem jeho bratr, reverend Allen Gardiner. Potkali starého přítele Harolda Largeho, který právě opustil Teosofickou společnost a byl biřmován aucklandským biskupem. Učinil tak, protože považoval východní výcvik za nevhodný pro západní lidi a byl přesvědčen, že někde na západě musí existovat esoterický výcvik.

 Inspiroval Gardinerovy svým nadšení pro toto hledání a během svého dvouletého pobytu denně věnovali čas modlitbě a meditaci za tímto účelem.

 K této tříčlenné skupině, se brzy přidala slečna Mary McLeanová, praktikující učitelka ze Skotska a slečna Gardinerová, která se vyučila jako učitelka v mateřské škole v Seasame House v Londýně.

 Slečna McLeanová se seznámila s dr. Carnegiem Dickensonem, bývalým náčelníkem chrámu Amen-Ra a setkala se s otcem Fitzgeraldem a byla prodchnuta stejnou myšlenkou jako Harold Laige. H. L. Pomáhal soucitnému a ochotnému vikáři jako laický čtenář a jako vyškolený organizátor s dynamickým nadšením, vybudoval kolem tohoto tichého kroužku kulturního spolek, který dostal název „Havelock Work“ (Havelock Nort je název vesnice, ve které se nacházeli). Jeho účelem bylo povzbudit talent hudebně, dramaticky a literárně založených lidí, kteří projevili tento zájem.

 Časopis The Forerunner, jakožto orgán Havelock Work, byl zřízen a tištěn ručně v domě Gardinerových a později v místnosti vedle kovářství.

 Byla postavena vesnické hala, ve které se každý týden konaly koncerty a divadelní hry. Vrcholem dramatické práce, byla shakespearovská přehlídka divadelních her.

 Po dvou letech namáhavé činnosti, se Harold Large vrátil do Londýna a zanechal po sobě tak dobře zorganizovanou práci, že skupina mohla dále pokračovat i bez něj.

 Tato tichá setkání nabývala na síle a po jeho odchodu, když se přidali další přátelé, začala se používat jednoduchá forma rituálu a dostalo se jí názvu „Společnost Jižního kříže“. Od začátku se jí dostávalo určité vedení z různých zdrojů a mezi východním a západním, nakonec převážilo to západní.

 V roce 1910 přišla na Nový Zéland mise pomoci a slečna McLeanová zorganizovala setkání otce Fitzgeralda s členy skupiny v Bishop Court v Napieru (město poblíž Havelock North). Den před tím, jedna z členek tichého setkání, uviděla hebrejská písmena která neznala. Otec Fitzgerald skupinu vřele přivítal a když se dozvěděl o „úkolu“, přislíbil svou pomoc, pokud budou pracovat pod jeho vedením. Vytáhl zápisník s hebrejskými písmeny. Tato návštěva naplnila skupinu nadějí a očekáváním. Schůzky vedli podle formuláře, který jim zaslal a po jeho návratu do Anglie zůstali v kontaktu. V pravý čas napsal, že pokud má být dosaženo dalšího pokroku, někdo musí přijet z Anglie, kvůli dalšímu vyučování. Do týdne od obdržení dopisu, Reginal Gardiner, díky štědrosti Johna a Masona Chamberse (celostátně známí architekti), obdržel telegraficky 300 liber, na zaplacení cesty. Následovala zpráva, že dr. Felkin, se svou ženou a dcerou, přijede na tři měsíce…

 Ačkoliv vyznění není jednoznačné, ukazuje na úzké vazby skupiny, na níž byl Whare Ra postaven. Některým okultním historikům budou některá z těchto jmen známá, jako členové jiných chrámů Stella Matutina v Anglii. Felkin napsal:

 Přibližně v této době (když byl Neville Meakin přijat do sanatoria), jsme dostali náš první dopis s dotazem, zda bychom zvážili cestu na Nový Zéland, se všemi hrazenými výdaji. Zpočátku se to zdálo nemožné. Moje praxe byla čistě soukromá, nebyl nikdo, kdo by se jí mohl ujmout během mé nepřítomnosti a naše další práce neustále rostla a vyžadovala si více času a pozornosti. Lidé však museli být vyučováni a vedeni a my museli být postrádáni. Jistě by byla hrozná škoda, nechat si ujít takovou příležitost, jaká se nám nabízela.

 Wyn Westcott pomáhal Felkinovi tím, že ho seznámil s různými zednářskými skupinami v Austrálii (v Adelaide, Melbourne a Sydney). Jako zednář 32. stupně byl Felkin jedním z nejvýše postavených zednářů, kteří kdy navštívili Nový Zéland. Byl také jmenován inspektorem Společnosti rosekruciánů v Anglii, které měli v té době na Novém Zélandu oporu, ačkoliv se této funkce nikdy oficiálně neujal.

 Během jeho tříměsíčního pobytu na Novém Zélandu získal asi tucet členů ke stupni 5=6, protože veškerý výcvik musel být zúžen do krátkého časového období. Rituály se konaly ve velkém domě v Havelock Nort. Během této doby Mason Chambers a jeho manželka darovali pozemek, na kterém spočívali základy Whare Ra. (maorské jméno, které znamená Dům slunce). Samotný dům postavil Chapman Taylor s obrovskou klenbou ve sklepě a chrámovou plochou o rozloze 1200 až 1500 čtvrtečních stop.

 Než Felkin odjel do Anglie, vysvětil chrám a zanechal tam svou dceru, aby dále pomáhala členům s rituály a studijní prací. V té době sepsal chrámový příkaz k založení novozélandského řádu. (Poznámka: Závorky v příkazu jsou od editora.)

Israel Regardie

 Hlavní bratr G. H. Aur Mem Mearab (Felkin) 8=3 a V. H.

Soror (paní Felkinová) členka R. R. et A. C., podřízena obřadům Německa a Velké Británie a V. H. Soror Maria Poimandres (slečna Felkinová) 6=5, povolují třem Fraters

Piscator Hominim 5=6

Kiora 5=6

Lux e Tenebris 5=6

založit a řídit Vnitřní i Vnější řád R. R. Et A. C. A Stella Matutina v Australasii.

Pro Vnější řád Smaragdum Thalasses, chrámu Stella Matutina, tím Vnějším.

Havelock Nort, Hawkes Bay, Nový Zéland.

 Vnější řád se jmenoval Smaragdum Thalasses, ale spadal pod hlavičkou Stella Matutina, podobně jako Cech svatého Rafaela v Británii. Felkin o této návštěvě dále napsal:

 Tato cesta na Nový Zéland mě naučila důrazněji než jakákoliv jiná zkušenost nutnosti akce ve spolupráci se studiem. Dává výuce dramatickou formu a stmeluje ty, kteří jsou ochotni ke spolupráci.

 Samozřejmě je v tom mnohem víc, ale tyto dva aspekty na mě silně zapůsobily, když jsem pozoroval tuto hrstku lidí, kteří se účastnily práce, která pro ně byla naprosto nová. Existuje typ mysli, pro kterou je dramatická akce nejen nepříjemná, ale dokonce odpudivá. Ale pro ty, kteří jí dokážou přijmout, je zde krása a působivost, kterou nikde jinde nenajdou.

 Enochiánský systém si v Whare Ra nikdy nezískal zaslouženou pozornost, ačkoliv byl vrcholem učení řádu. Rituální instrukce však byly par excellence, stejně tak jako kabalistické učení. Jednomu člověku, jménem H.Campbell, se podařilo studovat je poměrně rozsáhle a byl to ten, kdo udržel eneochiánské šachy při životě. Campbell byl sám o sobě poměrně pozoruhodnou osobností. Byl synem bohatého chovatele dobytka (rančera), který se v počátcích připojil k Whare Ra a dostal se pod patronát dr. Felkina. Po Felkinově smrti, na konci dvacátých let dvacátého století, Campbell odjel do Anglie, kde si pořídil malý byt a denně chodil do Britské knihovny, studovat Deeovy rukopisy. V Anglii se setkal s mnoha adepty obou Templeových systémů, A. O. i S. M. a jeho případ citovala Dion Fortune, kdy ho uváděla jako osobu, která měla špatné zkušenosti s Abramelinovým systémem. Jeho dopis se objevil v časopise Occult Review v roce 1927. S pomocí paní Felkinové se mu pak podařilo zbavit se negativních vlivů čtverců.

 Po svém návratu na Nový Zéland si Campbell přivezl zvětšené fotografie všech Deeových rukopisů. (poz. autora: Měl jsem možnost je vidět před několika lety a byl jsem ohromen množstvím materiálu, jehož zpracování by stálo tisíce liber.) Se souhlasem paní Felkinové změnil řadu písmen na enochiánských tabulích oproti písmenům z dokumentu H, která považoval za nepřesná. Campbell postoupil na úroveň 9=2 a po smrti slečny paní Felkinové získal nejvyšší stupeň v Řádu. To se ukázalo poněkud trapným, neboť triáda náčelníků měla úroveň 8=3. Campbell musel ve skutečnosti jednoho z náčelníků zasvětit do úrovně 9=2, protože ve Whare Ra byli někteří adepti, kteří se s hodností úrovně 8=3 rovnali náčelníkům.

 Ve Whare Ra probíhalo intenzivní hledání astrálních mistrů, kteří se zdáli být přítomni ve většině starých chrámů G. D. a S. M. Koncem třicátých let dvacátého století začala paní Felkinová dostávat astrální zprávy týkajících se mistra, který měl přijet na Nový Zéland učit. O něco později se spojila s australským antroposofem Charlesem McDowellem, který k jejímu velkému překvapení obdržel stejné zprávy. V roce 1939 přijel na Nový Zéland, aby se setkal s paní Felkinovou a dohodli se, co udělají s obdrženými informacemi. Bylo rozhodnuto připravit místo setkání, kde by tento mistr mohl kázat své evangelium. Projekt byl nakonec nazván Tauhara a stal se velkým mezinárodním komplexem, kam mohou přicházet a přednášet ti, kdo se zabývají esoterickými studiemi. Do roku 1986 však po mistrově příchodu nebylo ani stopy.

 Whare Ra prošel mnoha zkouškami a útrapami, stejně tak jako ostatní chrámy, ale s více než třemi stovkami členů, se to dalo očekávat. První větší rozkol nastal s Felkinovým druhým řádem, O. T. R. (Řád kulatého stolu), artušovským řádem, v němž Felkin získal rytířský titul od Nevillea Meakina. Původně se jednala o malý rodinný řád. Jeho členy tvořila převážně elita Vnitřního řádu Whare Ra a měli se o Whare Ra dělit rovným dílem s R. R. a A. C. Elitářství se projevilo a O. T. R. se rozhodl pro jinou operační základnu, ačkoliv jeho členové si stále udržovali postavení v obou táborech. Věci vyvrcholili, když byl Jack Taylor jmenován náčelníkem tohoto řádu poté, co odešel z Whare Ra, kvůli naukám, která nebyla určena pro Zlatý úsvit a byla zavedena do R. R. a A. C. Po tom, co se rovnalo konfrontaci s hlavním náčelníkem Whare Ra o vedení O. T. R., se skupina zcela odcizila původnímu chrámu. Hlavou O. T. R. v Anglii byl Tudor Poole (Podle Taylora bylo Meakinovo skutečné jméno Tudor).

 Na začátku šedesátých let, dvacátého století, navštívil Nový Zéland Londýňan jménem Charles Wren. V chrámu v Bristolu obdržel hodnost 6=5. Poté přijel na Nový Zéland, aby od Whare Ra získal stupeň 7=4. Kromě toho Wren zastával vysokou hodnost v Chrámu Cromlech, neboli „Řádu Slunce“, jak byl zvaný na Novém Zélendu. Poté co získal 7=4, založil „Chrám Slunce“ v Havelock Nort. Měl velká očekávání od růstu Chrámu Cromlech, ale ten trval jen několik měsíců. Jack Taylor a další členové Whare Ra se zpočátku připojili k Wrenovu chrámu, aby mu pomohli s rozjezdem, ale jeho barvitý jazyk a celková povaha chrámu, elitu Whare Ra nepřesvědčili. Wren zemřel krátce poté, co zemřel i Chrám Cromlech. Taylor k tomu poznamenal, že ačkoliv kostýmy i rituály tohoto chrámu byly propracované, podle jeho názoru jim chyběla jiskra.

 Koncem sedmdesátých let byl, jediným aktivním chrámem Zlatého úsvitu (o kterém vím), chrám na Novém Zélandu, Whare Ra. Mohu také ujistit pana Gilberta, který ve svém díle Zlatý úsvit, soumrak mágů napsal: „Žádný z původních chrámů se nepřežil – nejdéle vydržel Hermův Chrám v Bristolu, který zanikl v roce 1972 i se svým posledním náčelníkem, který odolával až do konce existování konkurenčního Chrámu Hermanubis, popsaného Francisem Kingem“. Ta zhruba stovka členů, Vnitřního chrámu Whare Ra, která v roce 1972, stále aktivně prováděla rituály G. D., by jeho poznámka jistě velmi překvapila. V tomto bodě je třeba se vyjádřit k tvrzením Francise Kinga. V letech 1923 až 1934, působili v Bristolu dva starší adepti, kteří později přijeli na Nový Zéland, studovat u paní Felkinové. Oba mě ujistili o dvou věcech. Za prvé, v Bristolském Chrámu se neudělovali žádné formální stupně. Buď jste měli 5=6, 6=5, či 7=4 a nebo nic. To mi dávalo smysl, protože řada členů Whare Ra, kterým jsem ukazoval poznámky pan Kinga, týkajících se zakladatelů Chrámu Hermanoubis, kteří měli hodnost 5=6, ale formálně 7=4 a 8=3, neviděla žádný důvod, aby měl Bristolský Hermův Chrám, v té době svůj podíl na vyšších hodnostech. Za druhé, žádný z členů Bristolu se v té době, s vyjímkou jednoho, který se také konce čtyřicátých let dvacátého století přistěhoval na Nový Zéland, se o praktickou alchymii nezajímal. I v tomto druhém bodě mohu rovněž souhlasit, například když paní Hughesová, kdysi členka Bristolu, přijela na Nový Zéland. Můj dobrý přítel a mentor Jack Taylor se jí podrobně vyptával na alchymistické učení v Bristolu a to jak to minulé, tak to současné. Obsah učení se rovnal nule. Vynořuje se také další aspekt. Podle mých zdrojů byl Vnitřní řád v Bristolu v období citovaném Kingem, velmi propojenou skupinou, která spolu pravidelně komunikovala. Pokud by k odtržení od Bristolského Chrámu skutečně došlo, bylo by téměř nemožné, udržet to v tajnosti. V tomto bodě neodsoudím zprávu pana Kinga jako chiméru, ale nechám na laskavém čtenáři, aby si učinil vlastní zhodnocení. Každopádně, za vznikem Chrámu a Společnosti Zlatého úsvitu (který založili tři členové Thoth Hermes, na stupni 7=4, včetně Jacka Taylora), není skutečně důvod, hledat žádné tajné chrámy Zlatého úsvitu. Tyto rituály, studijní materiály a stupně, jsou k dispozici všem, kteří si je přejí prostudovat.

 Represe ve Whare Ra se musely prožít, aby se jim vůbec dalo uvěřit. Zašlo to tak daleko, že jeden z náčelníků, jistý A. S., dokonce musel odejít, kvůli hádkám o metodách výuky. To byla škoda, protože byl považován za nejnadanějšího z triády. Další otřes nastal, s příchodem Anne Daviesové z B. O. T. A., na Nový Zéland. Její návštěva Nového Zélandu, se dočkal nejvyšší možné publicity, která přinesla mnoho fantastických prohlášení. Vzhledem k tomu, že mnoho lidí ve Whare Ra absolvovalo kurz B. O. T. A., stala se významnou celebritou. V této době, už byli všichni Felkinovi po smrti a mnozí z těch, kteří byli ve Whare Ra, pociťovali určitý nedostatek vedení ze strany řádu. Po diskuzi ve vedení Whare Ra, byla domluvena velká schůze v hotelu Napier s Anne Daviesovou. Toto setkání mělo rozhodnout, zda členové Whare Ra zcela opustí učení Zlatého úsvitu a přijmou vedení B. O. T. A.

 Podle bývalého náčelníka, vstoupila Anne Daviesová do hry jako filmová hvězda, ale těm, s nimiž hovořila bylo zřejmé, že vzdání se Zlatého úsvitu by znamenalo přijetí stylu vedení Anne Daviesové, což se nelíbilo mnoha konzervativním Novozélanďanům. Slovy Jacka Taylora:

 Během této schůze se moje žena velmi znepokojila, protože mě i ostatním přišlo podivné, že si Anne Daviesová nárokuje adeptství celé této planety. Pak jsem si všiml, že jeden z mladších členů vstal a vyběhl ven. Protože jsem si myslel, že je mu zle a na naléhání mé ženy, která si myslela, že přesvědčivost Anne Daviesové by mohla některé z těchto mladších lidí naleptat, vyšel jsem za ním k autu, kde ležel shrbený na zemi. Když se otočil, zjistil jsem, že se nezřízeně směje a řekl, že si nedokáže představit, že by někdo výkon Anne Daviesové překonal.

 Zatímco někteří zaujali podobný postoj, jiní byli zdrženlivější a jeden člen Whare Ra (5=6), byl ochoten podpořit Anne Daviesovou v založení B. O. T. A., na Novém Zélandu. Většina členů Whare Ra její návrhy odmítla, ačkoliv se mnohým existence svého vlastního chrámu zdála nejistá. Jedním z problémů, kterým Anne Daviesová čelila, bylo, že neuznávala Enochiánské tabule a každý, kdo by vstoupil pod hlavičku B. O. T. A., by s nimi musel přestat pracovat. Vzhledem k tomu, že Campbell měl ve Whare Ra vysoké postavení, ostře proti tomuto návrhu protestoval, protože desky používal po celý svůj dospělý život, bez jakýchkoliv negativních důsledků. Později, poté, co někteří členové Whare Ra odešli, aby se připojili k B. O. T. A., Anne Daviesová řekla, že odmítne mít cokoliv společného s těmi, kdo používají Tabule a to i přes skutečnost, že hlavou její novozélandské pobočky byl bývalý člen 5=6 z Whare Ra. Její strach z Enochiánského systému pramenil zřejmě ze skutečnosti, že Michael Whitty, bývalý náčelník Zlatého úsvitu (hodnosti 7=4) z Chrámu Thoth Hermes v Chicagu náhle zemřel, což Paul Foster Case svedl na Enochiánský systém. Tato předpojatost se pak přenesla i na Anne Daviesovou.

 Uzavření chrámu Whare Ra zanechalo v náčelnících výrazně hořké pocity, protože se nekonaly žádné schůze a členům bylo jednoduše řečeno, že Chrám byl uzavřen a že všechny dokumenty musí být spáleny. Obrovský náklad původních i pozdějších dokumentů Zlatého úsvitu byl tak zničen. Dokumenty byly páleny po tři dny, což dává určitou představu o rozsahu ničení.

 Těsně po uzavření Whare Ra, jsem se prostřednictvím rodinného přítele informoval o situaci kolem Chrámu Zlatého úsvitu v oblasti Havelock Nort. Po výměně dopisů s bývalými členy, kdy jsem obdržel mlhavé odpovědi o tom, že je řád zaniklý a měl by být zapomenut, jsem dostal dopis od Jacka Taylora, který zaujal opačný názor, než negativní postoj, jaký jsme obdrželi od ostatních členů. Informoval nás, že mu bylo jasnozřivě zděleno, že se během několika dalších dnů setkáme (Havelock Nort je asi čtyři sta mil od Wellingtonu). Co Jack nemohl vědět je, že máme na druhý den letět do oblasti Havelock Nort, abychom mohli navštívit příbuzné Následující den jsme tedy navštívili Jacka a přivítala nás místnost plná členů Vnitřního řádu ze starého Chrámu, kteří si docela volně povídali o útrapách a strastech chrámu. Vzhledem k tomu, že jsme s manželko Chris nějakou dobu studovali dokumenty řádu, dalo by se říci, že jsme v té době měli znalosti o stupni 5=6. Byli jsme zděšeni nedostatkem informací, které nám během posledních dnů poskytli ti, kteří byli v čele Whare Ra. Během následujících dnů se Jack Taylor rozhodl, že budeme zasvěceni do řádu a později do R. R. et A. C. S pomocí a s vedením mnoha přátel, které jsme potkali ten první den, jsme o několik let později založili chrám Thoth Hermes poté, co nám Jack Taylor udělil chartu pro založení chrámu ve Wellingtonu.

 Uzavření Whare Ra, však nezabránilo praktikování magie Zlatého úsvitu, mezi jeho bývalými členy. Ti kteří měli nějaké skutečné schopnosti, podle mého názoru stále praktikovali společně. Jedna událost, na kterou Taylor vzpomínal, se stala v roce 1984, kdy byl požádán, aby pomohl s exorcismem v jedné budově. Předměty se tam pohybovaly a doslova mizely před očima lidí. Jeden z věřících, který se pokusil o vymítání v daném místě, byl neviditelnou silou svržen ze schodů.

 Když byl Taylor požádán o pomoc, shromáždil některé ze svých bývalých kolegů z Vnitřního řádu Whare Ra a společně se připravili na exorcismus. Ačkoliv mu bylo pětaosmdesát a byl upoután na invalidní vozík, byl vynesen po schodech a umístěn doprostřed místnosti. S magickým mečem a Praporem západu kolem krku provedl exorcismus, který se ukázal jako úspěšný. Mistr mág znovu udeřil!

 Po více než roční korespondenci, navštívil Regardie nakonec v srpnu 1983 chrám Thoth Hermes ve Wellingtonu na Novém Zélandu. Přijel spolu s hierofantem jednoho chrámu v Los Angeles. Právě zde Regardie obdržel stupeň 6=5 (a později 7=4), jako poděkování za celoživotní práci na propagaci Zlatého úsvitu. Během své návštěvy se také jako jeden z úředníků chrámu zúčastnil ceremoniálu 6=5. Během této návštěvy se mi Regardie svěřil, že měl z této návštěvy jisté obavy. Nebyl si jistý, s jakým přijetím se setká, protože před léty porušil přísahu Zlatého úsvitu. Za doby fungování Whare Ra, bylo Regardieho jméno nenáviděno a jeho knihy zakázány. Pro tyto zasvěcence se předsudky o porušení přísahy přenášely z generace na generaci. Pro ně byl Regardie ukázkovým příkladem toho co nedělat, ačkoliv během rozhovoru s Jackem Taylorem byl oslovován jako frater Regardie. Jeden z oblíbených synů řádu, se navrátil do svých řad.

 O několik let dříve mi Jack Taylor, který byl skalním zastáncem boží přísahy řekl, že, přísaha závisí na diktátu vlastního svědomí. V tomto ohledu, když jsme s manželkou procházely obřady, byly naše přísahy přeformulovány. V Thoth Hermes jsme plně chápali Regardieho tíživou situaci a zastávali názor, že důležité není omezovat boží učení na několik málo lidí, ale snažit se šířit jeho víru mezi všemi, kteří budou naslouchat.

 Těsně před smrtí jsme se s Regardiem společně podíleli na řadě spisovatelských projektů. Jedním z nich bylo vydání rituálů 6=5 a 7=4 Stella Matutina v knize Outer, které jsou součástí této knihy. Dalším bylo plánování korespondenčního kurzu Zlatého úsvitu, který plánoval od konce čtyřicátých let dvacátého století. Po Regardieho smrti, v roce 1985, se Chris Hyatt rozhodl s kurzem pokračovat a tak navázat na Regardieho odkaz, vůči závazku Zlatého úsvitu. Když jsem diskutoval o absolvování korespondenčních kurzů, setkal jsem se s velkou kritikou od jednoho z vedoucích chrámů Zlatého úsvitu v USA a bylo slyšet i reptání od ostatních. Korespondenční kurz zjevně nebyl původně určen pro ty, kteří již v existujících chrámech Zlatého úsvitu působí a mohou snadno získat pomoc od svých nadřízených, když je to potřeba. Je spíše určen pro ty, kteří kvůli geografické poloze, nebo vlastního uvážení, nemohou být přímými členy takového bratrstva.

 V chrámech Stella Matutina i Zlatého úsvitu, se ve Vnějším chrámu rozdávalo více prací než standardních pět přednášek o poznání a ty se lišily podle znalostí i temperamentu zasvěcovaných. Ani Whare Ra nebyl výjimkou, ačkoliv tyto práce byly sotva více než dostačující. Korespondenční kurz zahrnuje podrobnější práce G. D. Tarot (jen o něm je řeč asi na dvanácti set stranách), jakož i zkoumání mnoha dalších učení. Tato učení byla rozšířena o novější myšlenkové koncepty, které se v současnosti vyvíjejí. Kurz měl pokrýt staré studijní osnovy Vnějšího řádu včetně tarotu, práce s talismany a geomantie, které byly dříve náplní Vnitřního řádu, ale nyní se vyučují ve Vnějším řádu.

 Jedním z hlavních rozdílů mezi Whare Ra 5=6 a kurzem Thoth Hermes bylo, že v druhém případě byly znovu zavedeny čtyři podstupně 5=6. Studium tarotu a talismanů (nikoliv zasvěcení) bylo sníženo na úroveň Vnějšího řádu, stejně jako barevné škály. Regardie popsal dokumenty Zlatého úsvitu jako „bohatý materiálu, prakticky bez počátečního, nebo koncového bodu, kterým je Z. A. M. zaplaven a je to buď potopení a nebo plavba“. U Thoth Hermes jsme dospěli ke stejnému závěru. Enochiána je toho ukázkovým příkladem a když člověk prohlížel jednotlivé tabule, nebylo poznat žádné dané pořadí, u kterého by mohl začít. Byly vypracovány novější přednášky, kde se procházelo řadou postupných fází, které se vztahovaly nejen na desky, ale i na rituály Z-2. Regardieho Dodatek ke shromáždění sil, byl také přijat s autorovým požehnání, jako součást kurzu 5=6. (První část Dodatku je analogická s Mathersovým dokumentem „Znalost rituálu dvanácti bran při věštění a cestování v duchovní vizi, odpověď na schéma stolu s předkládaným chlebem“, který byl součástí starých osnov G.D., Practicus Adeptus Minor. Upřímně pochybuji, že by ho Mathers dokázal zpracovat lépe než Regardie. Ve skutečnosti byly vypracovány další tři části, které zahrnovaly praktické využití Angeli Bonorum věšteckého kamene a Svatého stolu).

 V roce 1986 tři náčelníci Thoth Hermes, založili v USA Horns Temple, nadace Zlatého úsvitu, jako nezávislý orgán a povýšili náčelníka Horns Temple (který byl dlouholetým Regardieho přítelem a jeho studentem), na hodnost 5=6.