O Bábě bohyni, Brdlavce a pšence Demétřině.
Před nějakým časem jsme si na FB Hostomice pod
Brdy, přečetli tuto půvabnou legendu o hostomické monstranci:
Krávy nalezly monstranci.
Před dávnými věky na jaře, když skotáci Hostomičšti
na hoře Bábě nazvané,
nad Hostomicemi na Berounsku sládka svých krav
pásli,
najednou všecky krávy k jedné velestaré lípě
posvátné,
kteráž u Báby studně stála,
běževše a na kolena svá padše,
strašně řvaly, až se les a hora otřásala, pasákům prý strachem vlasy vzhůru
vstávaly.
Když se krávy od této studně a
lípy odehnati nedaly a neustále řvaly,
běželi někteří ze skotáků týž příběh domů
svým hospodářům oznámiti,
jenž snad nad touto
zvěsti užásnuvše chvátali tam, aby se přesvědčili,
a naleznuvše tak, usnesli se na
tom, tuto starou lípu
vykotlenou z kořene vyvrátiti, aby se přesvědčili o
tom, za jakou příčinou ty krávy zde hrabají a řvou.
A hle! Uvnitř lípy nalezli krásnou gotickou
monstrancí, na ní 12 zlatých apoštolů okolo Melchizedecha;
padše hned na kolena svá pomodlili se
a jiní pro duchovního pastýře Hostomického spěchali,
který v slavném průvodu vroucně onen zlatý poklad
posvátný do chrámu Páně Hostomického sv. Petra
stolování (jenž se dne 22. února slaví) vnesl a uložil.
Dle pověsti p. Anny Hněvkovské, rodilé z
Hostomic.)
Zde podotknouti zaslušno : že
Hostomice d. 22.
dubna 1778 a dne 9. června s chrámem Páně v
prach a popel obráceny byly. Snad v této době
někdo tuto monstranci do oné lípy vstrčil. Přitom
zahodno povědíti: že na této hoře, dle domnění starých,
Hejkal, (od křesťanů nazvaný)
lesní duch po 7 let přebýval,
a druhých 7 let opět Medulina zde
prý panuje. Bába
bohyně zde nepochybně svou božnici u studánky pod
lipou za pohanských dob měla, již ku oběti zápalné
sem krávy a jalovice pohané vodili, jako na horu
Tábor. Studánka obraz plodnosti, bohyni zasvěcená,
zde i na Táboře oučinkuje divotvorně, lidi uzdravuje
atd. a u Hostomic se nalézá pohřebiště pohanské s
popelnicemi, kdež se staří Čechové pohřebovali a na
hoře Bábě obětovali. Na hoře Babině a okolo této
hory nalézají se pozůstatky z doby pohanské.
Zaujal nás nejen působivý obraz klečícího, hovadsky řvoucího dobytka,
ale především zmínka o pohanském kultu Báby bohyně, který doplňuje známou
pověst o Fabiánovi. Převyprávění Fabiánova příběhu, nalézáme skutečně mnoho.
Jak by také ne, příběh je prostý a každý ho podává svými vlastními slovy. Připomeňme si
ho tedy ještě jednou, ve verzi, která nás zaujala přesně lokalizovaným bydlištěm
čarodějnice:
Pověst vypráví, jak se z rytíře Fabiána, který měl v těchto
místech svůj hrad, stal lesní duch. Fabián si na svůj hrad přivedl svou ženu,
krásnou vesnickou dívku. Tím ale vzbudil žárlivost čarodějnice, která žila na
úpatí hory u studánky Brdlavka. Za jedné bouřlivé noci se čarodějnice Megera
krutě pomstila. Fabiánovu ženu proměnila v zeměžluč a svého bývalého
milence Fabiána zaklela do podoby bludného ducha. Hrad ve kterém žili, rovněž
po jejích kouzlech zmizel. 1)
Vidíme tedy, že jak Bába bohyně, tak
čarodějnice Megera, sídlí shodně u studánky na úpatí hory, u studánky Brdlavka.
Nejsme na pochybách, že se jedná o jednu a touž postavu. Pohanská bohyně, po
přijetí křesťanství, degeneruje ve zlou čarodějnici. Nyní nalézáme nad
studánkou sošku Panny Marie s Jezulátkem. V těchto okamžicích, nejeden
krvežíznivý neo-pohan obyčejně skřípe zuřivě zuby. Věc je však třeba chápat
poněkud komplexněji:
V tu chvíli se objevila široká, poněkud odpudivá tvář Matky Země,
kterou jsem znal už z Kinsau. Díval jsem se na její tvář, která byla
stejně tak krásná jako hrozná, a cítil jsem se její přítomností hluboce dojatý
a naplněný radostí. Musel jsem se jí však zeptat na něco velice hloupého –
hloupého proto, že se to nehodilo k posvátné náladě té chvíle. Poprosil
jsem jí o několik informací týkajících se krajinného chrámu, který jsem právě
zkoumal.
Její odpovědí byl zvláštní smích, který otřásl celým okolím i mnou
samým. A mezi tímto smíchem zvolala: „Mé dcery!“
Padl jsem na kolena a poděkoval jsem. Nyní jsem měl v rukou
důležitý klíč. Bohyně není žádný statický princip, spočívající ve věčnosti. Tak
jako se Země proměňuje a lidstvo prochází různými vývojovými fázemi, mění se i
ona. Mohli bychom tu hovořit o různých generacích Bohyně. Tak jako byla
v dobách dávno minulých Matkou Zemí, stala se v mladší době kamenné
trojnou Bohyní (bílá, Panna – ztělesnění celosti, červená, Matka – mateřský
princip stvoření, černá, Bohyně proměny) a později matkou různých náboženství:
buddhistickou Tárou, čínskou Kuan – Jin a křesťanskou Marií. To jsou její
„dcery a vnučky“. Skutečnost, že stará Bohyně – Matka a mladá Panna – Matka
patří k sobě, jako by zcela upadla v zapomnění. Tím jsme také
ztratili pocit sounáležitosti našich dvou bytostných pólů, pólu svázaného
s přírodou a pólu spirituálního – a to jsou nejen naše vlastní póly, nýbrž
póly celého univerza.(upraveno) 2)
Slovanská mytologie zná Babu, jež se pod obdobnými jmény vyskytuje
v pověstech snad všech evropských národů.
V Polsku jí straší malé děti, aby nechodily do osetých polí: „tam
sedí Baba!“, „Baba přijde!“ Někde nese ve svém jménu ještě svojí přesnější
charakteristiku: Žytnia baba – „Žitná
baba sedí v žitě a dáví děti, které jí pošlapou“, podle jiného druhu obilí
se v postatě táž bytost jmenuje též Pszeniczna
baba. Na Litvě jí říkají Boba
nebo Rugiuboba, ve Francii La vieille, v Dánsku Rugkjaelling, „žitná baba“, Bygkjaelling, „ječmenná baba“, Hvedekjaelling, „pšeničná baba“, ve
Skotsku Cailleach nebo Carline, což obojí je označením staré
ženy.
Baba, skrývající se v obilí, ustupuje při žních před ženci, až
konečně zůstane v posledním ještě nepožatém koutu pole, kde jí za různých
obřadů „chytají“ a vážou do posledního snopu, který se pak též jmenuje Baba, Boba, La vieille, Alte atd., neboť
v něm „sedí Baba“.
Mytická bytost spojovaná s obilím a v uvedených případech
označovaná jako Baba, je jindy
charakterizována jako matka. V Polsku se tak objevuje Žytnia nebo Pszeniczna matka,
u nás u Brna prostě Matka,
v Bulharsku Žitarska moma,
v severní Francii La mére du blé,
v Německu Aehrenmutter. Konečně
ji někde titulují paní nebo královna: v Bulharsku Žitarská carka, v Anglii Harvest Queen, ve Skotsku Corn Lady, v Německých zemích Aehrenkonigin, Erntekonigin apod.
Poslední snop, v němž je chycena tato Baba, Matka, Paní, Královna,
se často vystrojuje ve velikou loutku, slavnostně ozdobenou květy a barevnými
pentlemi, a leckde do ní zavinují kohouta, věčný symbol plodnosti. Bývá
slavnostně vezena z pole domů a ponechávána tak až do nového osevu, kdy
zrní z Baby mísí do osevného zrna, aby se lépe urodilo.
Ve Francii, v okolí Aurxerre, říkají takto vystrojenému snopu –
loutce Ceres. Nepochybně, to jméno se sem dostalo teprve ze školy, je ohlasem
klasického vzdělání kněžstva a jeho styků s venkovem. Přesto je to jméno
výstižné: římská Ceres je jen vysoce kulturní formou všech primitivních Matek
pšenice a Žitných bab – a sama není než římskou obdobou řecké Deméter. Hádanku
jména této veliké bohyně se podařilo rozluštit Mannhardtovi, jak se dnes snad
už obecně uznává: značí Ječmenná matka
podle toho druhu obilí, jež bylo pro staré Řeky nejdůležitější.
Všechny rozdíly mezi vznešenou bohyní řeckého Olympu a prostým démonem
evropských polí se vysvětlují rozdílem města a venkova. Deméter známe vlastně
jen z městských kultů antického světa, kde byla přizpůsobena náboženským
potřebám městského obyvatelstva, odtrženého od půdy a osvobozeného od oné
nesnesitelné závislosti na ročním cyklu přírody, která je osudem zemědělců. Ani
v městě ovšem nemohla ztratit svůj základní charakter dvojitosti,
rozpolcenosti, jenž tvoří její nejvlastnější podstatu jako božstva zároveň
olympského i chtonického, ale tato protikladnost ztrácí v městské
ekonomice, nezávislé na střídání ročních dob, svoji původní časovou
posloupnost, jež ji charakterizovala v kultech agrárního venkova, svou
ekonomikou neúprosně závislého na věčném koloběhu léta a zimy. Jen tam kde byl
člověk bezprostředně a výlučně závislý na výsledku svých polních prací, zůstala
Deméter Melania, „černá“, chtonická
Deméter zimním, neplodným, vyčerpaným rubem letní, olympské Deméter, božského
principu plodnosti půdy. Byla jednou „bílá“, jednou „černá“, byla v létě
šťastnou matkou, radující se z utěšeného vzrůstu plodů svého života, a
v zimě byla matkou neutěšitelně smutnou v hoři nad ztrátou „dcery“,
byla v létě matkou všeho života, a v zimě matkou mrtvé přírody –
proto mohla hrát v lidském životě úlohu, jiným božstvům v této
protikladnosti nedostupnou, mohla být ochránkyní rodiček a dětí i ochránkyní
mrtvých, mohla být záštitou člověka při jeho vstupu do života i při jeho
odchodu na onen svět.
Její největší svátky se vázaly k jarnímu osevu a pak
k obžínkami na konci léta, kde řecká Haloa
byla naším posvícením. 3)
Baba je, jak nás zpravuje Gerald Massey,
název pro starou rodičku (Týfón); a Babia byla bohyně z Karchemiše. Bab
(nebo Beb), které se mění až v Bau, je otevřením „abysu“,
propasti nebo kaverny, dutiny či jámy a díry, nazývané rovněž „dírou hrobky“ a
„studnou“. Arabsky Bob značí vývěr, z něhož tryská voda; koptsky Bebi
znamená „vytékat“ a „přetékat“. Toto Bab se stalo Bahv neboli
„prázdnotou“, na níž je postaveno hebrejské dogma o stvoření. Babylónské a
bybloské Bab označovalo „bránu“, ale mnohem srozumitelnější je „otvor,
vstup“, uterus, či „příbytek života“. Takto bylo irsko-keltské Brû,
cornwallské Brys, zástupné slovo za „dělohu“, primární podobou slov Berry,
Boro a Burgh, nejstarší osídlení.
Babylon však může stejně dobře
být složeninou dvou slov, Bab a bylon, přičemž je pro svoji
labiálu totožné s pylon; takto „věž“. Babylón, Bab-ili, není tedy
jenom „bránou Boží“, nýbrž čímsi mnohem ponuřejším a pochmurnějším, a výkladů
je mnoho – může jít o „propast, do níž byl svržen Bůh“, „místo, kde se Bůh
ztratil“, až po luminóznější aspekty spjaté s „vodou“ či „rosou Boží“ v
pohádkovém smyslu „živé vody“, „vody života“. Ambivalentní náboj
tohoto označení vypovídá ale také o nejednoznačnosti pojednávaného fenoménu,
kdy platí „jak se to vezme“, tzn. „za jaký konec vezmeme“, či „z kterého konce
(to) vezmeme“, jestli se toho chopí ruka dextrální, pravá, mužská,
aktivní, či sinistrální, zlověstná (srv. angl. sinister), tj.
levá, pasivní, ženská, kterou Heva trhala jablko/ovoce ze stromu
života. 4)
Na závěr tohoto, pro někoho beztak již
dlouhého úvodu, uveďme si ještě místní význam slova Baba:
S názvem Baba se setkáváme nejen v naší
republice a na Slovensku, ale ve všech slovanských zemích. Staří Slované takto
totiž pojmenovávali zaoblené, zalesněné kopce. Baba byla zosobněním deštivých
mraků. Mrak vystupující nad obzor, se podobá staré, sehnuté ženě. Název
deštivého mraku pak patrně přešel i na horu. Dovolím si tvrdit, že nejvíce Bab
je u nás na Hostomicku.
Posuďte sami:
Brdský hřeben nad Zátorem je tvořen hned
dvěma Babami. Ta první – Velká Baba – je známa z pověstí jako bývalé sídlo
Fabiána. Sousední kopec je Malá Baba. Nutno připomenout, že v minulosti se
toto dělení neužívalo. Byla známa jen jedna Baba, o které se prameny zmiňovali
jako o místech, kde se od nepaměti dolovala železná ruda. Lépe řečeno kutala,
protože povrchové „šrámy“ tu najdeme i dnes na každém kroku.
Co další hora Studený, za Rakousko – Uherska
široko daleko jediný trigonometrický bod I. řádu? Netroufl bych si říci, od
které doby se takto nazývá, ale je podobné pravdě, že byl kdysi také Babou.
Poslechněte si např. úryvek ze starých letopisů: „Husité přecházeli Brdy v těchto
místech celkem čtyřikrát, vždy sedlem mezi Hradcem a Bábou…“ Kdo uvedené
končiny zná, dobře ví, že je tu jenom jedno sedlo a sice mezi Hradcem a
Studeným. Ten je tu prostě nazýván Babou.
Zmatek kolem Bab ještě nekončí. Pod vrcholem
Studeného byla kdysi myslivna, ve které dlouho kraloval obrovským okolním lesům
„hajný Drtikol“. Myslivna byla na všech mapách označena jako „Myslivna Baba“.
Za 2. světové války byla důležitým opěrným bodem partyzánského hnutí. Ke konci
války byla přemístěna do myslivny nové v Malém Chlumci. Také tato pěkná
myslivna je na nejnovějších mapách uváděna jako Baba.
Ale vraťme se ještě pod samý vrchol
Studeného, kde v přímé blízkosti zbylé samoty ještě dnes najdeme zavalený
a zarostlý vchod do bývalého Jeronýmova či Kateřinského dolu. Tam se hlavně v minulém
století dolovala železná ruda, která se na bytelných vozech, tažených volskými
či koňskými potahy, dovážela do pece ve Staré Huti u Dobříše. Dlouhá štola do
nitra kopce nesla název Babí štola.
Aby byl můj přehled Bab úplný, musím se
vrátit k Fabiánovi. Odkud vzal vlastně svoje jméno? V jedné verzi známé
pověsti se říká, že jméno Fabián znělo původně Babí Jan. Ať je to tak, či onak,
měl svou zahradu na Plešivci, na níž se pěstovaly vzácné léčivé byliny. A od
této zahrady, jen co by kamenem dohodil, je na druhé straně útulná vesnička
Felbabka.
A zeptáte-li se starších lidí z Čenkova,
řeknou vám, že Baba je les za Komorskem.
Kolik je tedy na
Hostomicku Bab? Nejlépe je říci, že nevíme, ale že je jich opravdu hodně.
Nejvíc na světě. (kráceno) 5)
Nyní tedy
máme dostatek vodítek, abychom mohli snadno pojmenovat trojnou Bohyni, jež nad
Hostomicemi bdí, na hoře, jež Baba sluje:
Megera je nepochybně Bába. Bohyně smrti a
transformace.
Medulína je Matka, mateřský princip stvoření. Co o
ní víme? Sní svůj sen v podobě zeměžluči a po sedmi letech v podzemí,
se navrací na sedm let na zem. Jedná se zjevně o Bohyni vegetace. Proto je také
někdy opisována jako „krásná, venkovská dívka.“ Sedm let snad představuje sedm
měsíčních fází, dobu, po kterou rolníci čekali, až se objeví zelené obilné
výhonky. 6)
Brdlavka představuje Pannu, ztělesnění celosti.
Pro ty,
kteří by o těchto věcech chtěli dále rozjímat, široce, dlouze, ale i hluboce, připravili
jsme tento meditační obraz:
Meditační obraz Brdlavka
Formální
popis obrazu:
Nejprve uvidíme dva do sebe zakleslé jeleny.
Zdá se ale, že spolu nezápolí, anóbrž se navzájem
podepírají.
Podle vypoulených očí a vyplazených jazyků nám
připadá, jako by byli jati jakýmsi druhem šílenství.
Jsou však hezky oblečeni a to nám napovídá, že své
šílenství mají nějakým způsobem pod kontrolou.
Možná to jsou kněží, se zvířecími maskami.
Dole čekají dva zubatí tvorové.
Jakoby psi, ale mají v sobě cosi liščího.
Poznáme, že jsou to dva šakali.(Canis Aureus)
Jakoby sem přiběhli od nějakého egyptského chrámu.
Střed obrazu je předmětem meditace.
Konec formálního popisu.
Meditační
obraz Brdlavka se otevírá touto mantrou:
BÁ
BOG
BA BA
BOG
K mantře patří rytmický rituální pozismus:
BÁ – tleskneme
BOG – pleskneme se do stehen
BA BA – dvakrát tleskneme
BOG – vzpažíme ruce způsobem, jenž je vymalován na
obrázku za pravým jelenem.
Tento
oslavný hymnus recitujte podle vlastního uvážení, ve dne anebo ještě lépe
v noci. Tolik k rituálu. Na závěr se loučíme opět skvělým Krolmusem.
Jak se přece říká: „Ještě do druhé nohy!“ My se tedy rozloučíme již nyní, s
obvyklým pozdravem: „Ať nám v hrdlech nevyschne!“
Nad Hostomicemi,
Městečkem na Berounsku,
Jest velikánská hora, jež Bába slove,
Z jejíhožto lůna divotvorná studánka,
Voda živá, také Bába nazvaná,
Celá zdravá a plodná se na okolní polohy luční,
zahradní a polní vylévá a ourodné ji činí.
Tato voda prý jest soudná,
Lid při ní své prastaré obyčeje potajmo vykonává a
ní se uzdravuje. 7)
Prameny:
1)
http//
zbiroh.dobrodruh.net
2)
Marko
Pogačnik: Dcera Gáie /Fabula 2008
3)
Záviš
Kalandra: České pohanství II. /Academia 2018
4)
http//www..Okultura.cz/
San: Lingua Genesis IV.
5)
Jan
Vorel: Obrázky z Hostomicka 2004
6)
Robert
Graves: Řecké mýty / Levné knihy 2004
7)
W.
S. Krolmus: Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje a nápěwy. 1845
