Velká Bohyně Matka

Velká Bohyně Matka

Donald Tyson

Oceán Šakti

   Duchové jsou plozeni Šakti, která je kořenem kreativity, či plodnosti. Je primární potencí, která umožňuje bytí. V hinduismu je tato kreativní energie personifikována jako Bohyně Matka.

   Před stvoření tento svět postrádal Slunce, Měsíc a hvězdy, den a noc. Nebyl zde oheň ani rozlišení směru. Brahmánda pak byl prost zvuku i dotyku, netěšil se z jiných sil a byl zahalen v temnotě. Takto tedy věčný Brahman (ultimátní realita), skrze kterého mluví shruti a Prakrti (zdroj přírody), která je existencí, vědomím a zřídlem existovali odděleně.

   Ona je čistá, plná moudrosti, nevyslovitelná, věčná, neposkvrněná, nedostupná dokonce i jogínům, vše prostupující, pokojná, věčně blažená, jemná a zbavená vší tíhy i lehkosti.

   Poté co Anandamaja (plný rozkoše)zatoužil tvořit, aby ona projevila svou vlastní radost ze hry, nejvyšší Prakrti, vystoupila z beztvaré moudrosti a přijala formu podle své vlastní vůle.

   Tato Dévi měla podobu barvy rozstříknutých kapek a její tvář byla přímá a okouzlující jako rozvinutý lotos. Měla čtyři ruce, planoucí pohled, rozevláté vlasy a plná, vztyčená ňadra. Byl nahá jako prostor, byla úžasná a sedlala lva.

   Šakti není ani mužská ani ženská a je schopna se manifestovat v androgynní formě. Je obyčejně znázorňována jako bohyně, protože je dělohou, která tvoří formy a přináší nový život. Také proto, že je matkou která ochraňuje život ve všech jeho formách.

   Je jedno, v jakém aspektu se zjevuje, všechny atributy patří jí. Ona sama přináší potěšení, spásu i oddanost a bytuje ve všech formách. Nyní sádhaka (praktikující) může, pakliže je to jeho přání, poznat jí jako Višnua, Krišnu, Šivu a Rámu, nebo jako Kálí, Táru, Radhu, Durgu, Sítu a Lakšmí, nebo se může těšit uctíváním své matky, otce, přítele anebo příznivce. Nezáleží na tom, zda jí vaišnava  pojímá jako Višnua ve formě Šakti, nebo šakta jako Šakti ve formě Višny. Když se ponoříme do oceánu její substance, která je Čit-šakti, opouštíme všechny rozdíly mezi maskulinitou a feminitou, vztahující se k formě Krišnašakti, Šivašakti, nebo Kálíšakti a všech dalších šakti, které budou spojené v jednu, jako vlny v oceánu.

Duše světa

   Ve filosofii starých Řeků a Římanů byla šakti známa jako Duše světa, první bytost, která oživila a dala formu vesmíru. Všechny manifestované věci existují v jejím rámci a jsou tedy jejím výrazem. A tak jako hindský filosof komplexně referuje o šakti, tak podobně řecký filosof Platon obecně pojímá Duši světa jako feminní, přestože jasně rozpoznává toto božství jako pohlavně indiferentní v jeho esenciální přirozenosti:

   Ten samý argument platí o univerzální přirozenosti, která pojímá všechna těla-ta musí být nazývána vždy stejně, protože ona se nikdy neodchyluje od svých forem a nikdy, v žádném případě a v žádné době, nepřijímá podobu jakékoliv věci, která do ní vstupuje a je přirozeným příjemcem všech dojmů, jež vstřebává a obohacuje se jimi, a proto se čas od času jeví rozdílně.

   Povšimněme si nápadně podobného popisu Duše světa u Platóna a šakti v tantrických textech. Je zde ale jeden důležitý rozdíl. Plato vždy odlišuje Duši světa od nejvyššího stvořitelského zdroje „příčiny příčin“, který je popsán jako nepoznatelný, ale charakterizován jako muž a Duši světa, tuto „nejdokonalejší bytost“, charakterizuje jako ženu. V nejvyšším porozumění  šakti není žádný rozdíl mezi Šakti a Brahmou, nejvyšší kreativní příčinou. Tudíž ve starověké tantrické filosofii východu je nadřazené božství považováno buď jako feminum nebo neutrum, zatímco ve starověké filosofii západu je to maskulinum nebo neutrum.

Atributy Bohyně

   Pouze osvícení filozofové jsou schopni uctívat šakti jako abstraktní potenciál. My ostatní musíme Bohyni přidělit nějakou kvalitu či identitu, vztahující se k ní nějakým smysluplným způsobem.

   Šakti sama učí v jedné hindské Šástře (svatý text), že musí být objevována skrze své formy, dříve než se může přiblížit ve své beztvaré formě:

   Nikdo nemůže pochopit mé subtilní formy, aniž by nejprve meditoval o mých hrubých formách. Pohled na tuto subtilní formu osvobozuje džívu (vědomí) z pout sansáry (pomíjivý svět)a dává mu nirvánu, samádhi (extázi osvobození). Z tohoto důvodu,sádhaka toužící se osvobodit, nejprve hledá útočiště v mé hrubé formě, pomocí krijajógy řádně uctívá tyto formy a pomalu, krok za krokem postupuje k mé nejsubtilnější formě.

   Krijajóga je systém popsaný v Pataňdžaliho nauce. Zahrnuje dodržování rituálů a rituálních úkonů, za účelem oslabení pěti klésas (utrpení), které jsou: avidjá (ignorance), asamita (egoismus), raga (touha), dvéša (nechuť) a abhini-véša (lpění na životě). Rozdíly jsou mezi uctíváním Šakti s atributy a uctíváním Šakti bez atributů. Platí obecná dohoda, že Šakti musí být uctívána jako bohyně se jménem a tvarem, dříve než jí lze oslovit v její beztvaré realitě. Není to známka slabosti, či intelektuální nedostatečnosti, pouze pragmatické uznání přirozených limitů lidského vědomí.

Kult Kybelé

   Bohyně se objevují v mnoha maskách skrze mytologickou historii lidské rasy. Všechny Velké bohyně Matky jsou manifestovaným aspektem šakti. Ve starém Řecku a Římě byla uctívána jako Kybelé, původně fryžská bohyně jeskyní, které byla ztotožněna s Rheiou, Krónovou ženou. Římané jí zvali Velká Matka a považovali jí za matku všech bohů. Byla též známa jako Mater turrita protože nosila čtvercovou korunu ve tvaru věžemi opevněného města.

   Její uctívači ve Frygii, Korybanti, pochodovali ulicemi za vyhrávání fléten a bubnování a tancem se dostávali do extatického transu, během kterého se bičovali důtkami a zraňovali noži a meči, dokud jejich krev hojně neprýštila. Kybelé byla plodná bohyně. Jeden z jejích rituálů zahrnoval rituální kastraci kněží. Toto bylo prováděno na památku Attise fryžana, mytického milence Kybelé, který, když se chtěl oženit s jinou milenkou, byl Bohyní stižen šílenstvím a sám sebe vykastroval a vykrvácel k smrti.

   Může působit podivně, že je kastrace spojována s bohyní plodnosti, ale kastrací kněží symbolicky bohyni obětovali všechnu svojí sexuální energii raději, než aby jí vydávali běžnějším způsobem. Božská extáze Korybantů byla řízena jejich potlačenou sexuální energií, vyjádřenou flagelantstvím a dalším rituálním sebepoškozováním. Během transu byla fyzická bolest jejich těl přeměňována v blaženost a nikoliv bolest. To byl jejich způsob jak vyjádřit svou lásku ke Kybelé, což někdy vyvolávalo prorocký stav, ve kterém byla pronášena proroctví.

Milovaná Isis

   Vedle třeštění kolem Kybelé existoval v Řecku, Římě a Egyptě kult Isis, nabízející laskavější způsob jak uctívat bohyni. Isis je starobylá egyptská bohyně magie, věrná choť Osírisova a matka Hóra. Je zjevné, že Řekové a Římané uctívali Isis jako svojí formu Šakti a Osírise jako formu Šivy, podle Plútarchovy poznámky: „Ať je v přírodě cokoliv co je spravedlivé a dobré, existuje to plně kvůli nim, jelikož Osíris se podílí na vzniku a Isis jej přijímá a rozšiřuje ho.“ Což se blíží hindskému chápání Šivy jako iniciátora kreativních jisker a Šakti jako lůna, které dává formy a rodí je.

   Kněží Isis si oholili hlavu i tělo a zůstávali v celibátu, aby jí tak vyjádřili svou osobní oddanost. Osíris, manžel Isis byl kastrován Setem a byla to Isis, která mu vrátila jeho penis pomocí své magie. Za symbolismem kastrace, který nacházíme v mýtech o Kybelé i Isis, stojí v obou případech oddanost a uctívání sexuální energie, i když niterná oddanost Isis byla na hony vzdálena od šíleného a osamělého uctívání Kybelé. Magickým znovuvytvořením penisu Osíridova Isis demonstrovala, že tato sexuální energie byla pod její nadvládou a kontrolou. Skrze její uctívání mnichy žijícími v celibátu, jí byla dobrovolně odevzdána plná moc nad jejich sexuálními funkcemi. Všechna jejich latentní milostná energie byla věnována jí. Tato transmutace sexuální energie (kundaliní šakti)přinášela magické síly (siddhis).

   To je skutečný důvod proč katoličtí kněží uctívají Marii, Matku boží a zůstávají v celibátu. Pravý smysl celibátu v rámci křesťanství byl skryt po tolik století, že je téměř neznají ani kněží sami. Panuje shoda mezi křesťanskými historiky, že kult Marie a její uctívání je přímým potomkem kultů Isis v Římě a Egyptě. Podobně je celibát křesťanských kněží založen na stejném základě jako ten kněží Isidin. Tento zvyk byl pravděpodobně zaveden na pobídku kněží Isis po jejich konverzi ke křesťanství.

   Na podobnost mezi římským uctíváním Isis a katolickou chválou Marie upozorňuje James Frazer:

   Není proto divu, že v období úpadku, kdy bylo tradiční náboženství otřeseno, kdy se řády dostaly spolu do rozporu, a mysli byli zneklidněné, kdy se ve zdivu samotného císařství, jež bylo považováno za věčné, objevovali četné trhliny a pukliny, jasná postava Éset s milostivým příslibem nesmrtelnosti, plna duchovního míru, mnoha lidmi připadala jako hvězda na bouřlivé obloze a v jejich srdcích vyvolávala zbožné vytržení, ne nepodobné tomu, jež ve středověku vzbuzovala Panna Maria. Vždyť její majestátní rituál, vyholení kněží s tonzurami, jitřní služby a nešpory, cinkavá hudba, křest a kropení svěcenou vodou, slavnostní procesí a nákladné sochy Matky boha v mnoha směrech připomínají okázalost a ceremoniál katolické církve. Tato podobnost nemusí být čistě náhodná. Starý Egypt přispěl možná svým podílem jak k oslnivému symbolismu katolické církve, tak i k bledým abstrakcím její teologie. V umění se postava Éset a maličkým Hórem u prsu tak podobá Madoně s dítětem, že se jí někdy dostalo holdů od nic netušících křesťanů. A možná, že Ésetě v jejím pozdějším aspektu patronky námořníků vděčí Panna Maria za překrásný přívlastek Stella Maris, „Mořská hvězda“, jímž jí uctívají námořníci na rozbouřených mořích.

   Kybeé a Isis jsou naprosto rozdílné ve své přirozenosti a ve způsobech jejich uctívání a přesto obě vyjadřují aspekty Bohyně. Šakti není ani Kybeelé a ani Isis – ona je oběma, Kybelé i Isis v ten samý moment, spolu s mnoha dalšími Matkami bohyněmi starověkého světa. Toto může být nezvyklý koncept pro moderní uctívače, kteří jsou zvyklí chápat Boha jako singulár, nezměnitelnou identitu (ačkoliv mohou mít výhrady, co se týče povahy této identity), ale pro kněze Řecka a Říma byl tento koncept zcela jasný. Lucius Apuleius, žijící ve druhém století, který se nejvíce proslavil svým románem Zlatý osel, byl zasvěceným knězem Isis. V jeho románu je popsaná návštěva u Bohyně, kde se dočteme následující:

   Já jsem matka všeho v přírodě, vládkyně všech živlů, začátek a původ všech generací, nejvyšší z božstev, královna mrtvých, první z nebešťanů, shrnující v sobě podoby všech bohů a bohyň, já ovládám svými pokyny světlem oděné výšiny nebeské, léčivé vánky mořské i slzavé tišiny podsvětní. Celý svět uctívá různými obřady a pod různými jmény mé božstvo, jediné pod mnohotvárnou podobou. Frygové, prvorození obyvatelé země, mi říkají pessinútská Matka bohů, původní obyvatelé Attiky kekropská Minerva, ostrované kyperští pafská Venuše, pověstní lukostřelci krétští Diana Diktynna, trojjazyční Sicilané styžská Prosperina, Eleusínští starodávná bohyně Cerera, jiní mi říkají Iunona, jiní Bellona, jedni Hekaté, druzí Rhamnúnťanka. Národy ozařované prvními paprsky rodícího se slunečního boha, obojí Aithiopané a Egypťané, jímž dává slávu pradávná vzdělanost, uctívají mě správnými obřady a dávají mi mé pravé jméno královna Isis.

Královna nebes

   Marie je pozemskou inkarnací Královny nebes, právě tak jako je Ježíš pozemskou inkarnací nebeského Krista, nebo mesiáše. Královna nebes je zmíněna ve Zjevení Janově, i když není explicitně jmenována tímto jménem: „A ukázalo se veliké znamení na nebi, žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy.“ Protože se říká, že je matkou „syna, který má pást národy železnou berlou“ a který byl „poblíž Boha a jeho trůnu,“ může jí být pouze Marie a syn je nepochybně Ježíš.

   Jediná výslovná zmínka o Královně nebes v Bibli pochází od Jeremiáše, kde je uctívání „ve městech judských a v ulicích jeruzalémských“ odsuzováno prorokem. Přestože je bůh Hebrejů kompletně maskuliní ve všech písmech Starého zákona, bohyně přežívá v judaismu od nejstarších dob jako Matronit (Matrona), která je v kabalistické literatuře popisována jako choť Boží a je zvána Šechinou (imanentní přítomnost boží), která je personifikována jako Bohyně- milenka svatých mužů. Ačkoliv je to zřídka kdy výslovně uvedeno, existují náznaky, že láska Šechiny k jejím uctívačům může mít sexuální podtón.

Bohyně mezi gnostiky

   Matronit a Šechina jsou dvě formy Bohyně, které se vyskytují uvnitř gnostických kultů. To nám nepřijde překvapivé, pokud vezmeme v úvahu hluboký vliv gnostické doktríny, zejména židovské gnóze, který měla na doktrínu kabaly. Gnostici uznávali šakti jako nejvyšší mateřskou bohyni nebes, jejíž děti jsou hvězdy. V této roli byla zvána Barbelo (panna) gnostiky. Barbelo je v mnoha aspektech podobná Matronit. Gnostici také uznávali formu Bohyně, která dobrovolně sestoupila na zemi, kde byla uvězněna v zapomnění hmoty. Tato druhá forma Bohyně byla mladší a sexuálně aktivní a byla charakterizována buď jako panna, nebo děvka. Sestupně byla jako nevinná panna donucena k prostituci Archonty. Byla zvána různě, Helena (pochodeň) Šimonovců, či Panna světla, však nejčastěji se objevuje pod jménem Sofie (moudrost). Sofie je nejpodobnější kabalistickému konceptu Šechiny.

   Musíme zmínit symbolismus hada, který hraje důležitou roli v gnostických mýtech i uctívání, zejména v časných kultech, jako například u Ofitů.  V gnosticizmu tento had osvobodí lidstvo od tyranie hlavního Archónta Jaldabaotha. V gnostické nauce je Jaldabaoth paradoxně jak Satan (Samael) tak Jehova (JHVJ) Starého zákona. Had dává Adamovi a Evě dar gnostické moudrosti, která je probouzí do božského stavu a osvobozuje je z poddanství Edenu.

   V gnostickém textu Tajná kniha Janova, je tento had v zahradě, měnící se v orla, Sofia sama. Tato spirituální gnóze je dar Bohyně: „Já jsem zjevil podobu orla na stromu poznání, jež je Epinoia (pocházející) z Pronoiy čistého světla, abych je poučil a probudil je z hlubin spánku, neboť se pádem stali dvěma a poznali svou nahotu. Zjevila se jim Epinoia, jsoucí světlem a probouzející jejich mysli.

   Had, který se zde objevuje jako orel , představuje sexuální energii , která má být alchymicky transmutována ve spirituální energii (v jednom mýtu o fénixovi, je tento znovuzrozen z červa). Had především symbolizuje sexuální energii a také moudrost-což je propojeno. V gnosticizmu byla totiž sexuální energie používána cíleně ke spirituální transcendenci. Gnostici považovali manželství a plození za zlé, přinejmenším jako bezcenné činnosti, v protikladu k jejich vlastní spirituální evoluci, protože pohlíželi na fyzické tělo jako na vězení. Nepřáli si uvěznit další duše ve věznici z masa. Shrnuji tedy, gnostické sekty inklinovali ke dvěma druhům praxe, jeden dodržoval přísný celibát a ten druhý k praxi využíval prostitutky. To je nevyhnutelný výsledek přesměrování sexuální energie od rozmnožování druhu, ke generování magických sil a spirituální moudrosti. Fyzická stránka sexu musí být buď zcela potlačena a obrácena dovnitř, nebo záměrně nasměrována a kontrolována tak, aby nevzniklo žádné potomstvo a energie orgasmu měla být užita k jinému účelu. Katoličtí kněží si vybrali první cestu, tantričtí jogíni tu druhou a gnostici zůstali někde mezi. Některé sekty se vyhýbali fyzickému sexu, zatímco ostatní ho používali ke spirituálnímu vývoji.

Bohyně čarodějnic

   V moderním čarodějnictví, či Wicce, která je pokusem o oživení předkřesťanského přírodního, evropského náboženství, je šakti jednoduše zvána Bohyně. Individuální skupiny jí někdy invokují v její formě s atributy, například jako Dianu, Cerridwen, či Hekaté, ale je třeba porozumět tomu, že to jsou pouze masky Bohyně, která přijímá mnoho forem a jmen, jež vyhovují jejím různým záměrům. Ve Wicce je Bohyně úzce chápána jako Matka přírody. Rohatý bůh Wiccy, jež se objevuje v anglickém folklóru pod mnoha rozlišnými jmény, jako Herne, Lovec, Robin Goodfellow a Zelený muž, je vyjádřením klíčové maskuliní síly Šivy.

   V některých kovenech je vyvíjeno značné úsilí k vybalancování Bohyně a Rohatého boha během ceremoniálního uctívání, ale velekněžka kovenu, jež je během rituálu inkarnovaná Bohyně (šakti), přejímá většinou aktivnější úlohu v kruhu. To proto, že během rituálu sestupuje okultní síla především skrze velekněžku. A je obvyklá praktika gardneriánských čarodějek, že čarují v „nebeském oděvu“, čili nahé. To nepochybně zvyšuje sexuální napětí a je nápomocné při zvyšování energie šakti při rituálu. Z praktických důvodů, jako je praktikování rituálů na veřejných místech, nebo venku během zimy, wiccanské koveny gardneriánské tradice nepracují vždy s „nebeským oděvem“.

   Jeden ze zajímavých detailů wiccanské tradice je pětinásobný polibek. Ten je udělován velekněžkou nahému zasvěcenci na nohy, kolena, pohlaví, prsa a ústa. Když jsou políbena ústa, přivine velekněžka zcela své nahé tělo na tělo iniciovaného. Iniciovaný je ovšem svázán a má zavázané oči. Jak bondáž tak zaslepené oči mají vytvářet symbolický stav sexuální impotence, který pomíjí , jakmile zasvěcovaný vstupuje do kovenu. Směr polibků následuje vzestupnou trasu spiritualizované energie kundalini z těla do hlavy.

   Dalším zajímavým aspektem moderního gardneriánského čarodějnictví je rituální mrskání. Jak bylo zmíněno výše, toto hrálo centrální roli při uctívání Kybelé a v dalších mysteriosních tradicích starověkého světa. Ve třetím stupni alexandrijské čarodějné tradice, je zasvěcení zakončeno sexuálním stykem uvnitř kruhu v přítomnosti kovenu. Muž a žena iniciovaní do tohoto stupně, reprezentují konjunkci Slunce a Měsíce. Členové kovenu se otáčejí během jejich styku zády k nim.

Teorie Gaia

   V  posledních desetiletích přispěla také západní věda ke  konceptu šakti skrze teorii Gaia. Ta tvrdí, že celé Země je jedním žijícím organismem, který během miliónů let postupně transformuje životní prostředí tak, aby vyhovovalo jejím vlastním potřebám. Tato teorie vysvětluje existenci vysoké koncentrace kyslíku v atmosféře. Než vznikl život, bylo v atmosféře pouze stopové množství kyslíku. Živoucí ekosystém sám generoval volný kyslík a my považujeme za samozřejmost, že tento produkt jejích životních procesů, použijeme jako základ pro vývoj svých vlastní ch organismů závislých na kyslíku. Teorie Gaia je materialistickým zpracováním platónského konceptu Duše světa.

   Jednou z výslednic teorie Gaia je ta, že každý živoucí organismus není pouze potomkem Bohyně, ale částí těla Bohyně. Gaia je schopna regulovat kondici svého těla dynamicky, právě tak jako my dokážeme regulovat pocity horka a chladu, hladu či žízně. Například když se velký meteorit střetne se Zemí a eliminuje většinu druhů, Gaia je pak schopna expandovat do vlastních ekologických okruhů k vyvinutí nových druhů, za účelem obnovy stability a harmonizace celých ekosystémů.

   V budoucnosti může být lidská rasa hlavním destabilizačním faktorem v rovnováze ekosystému (a je zde mnoho signálů, že tento čas není daleko). Gaia bude reagovat eliminací nestabilizujícího vlivu. Matka příroda se obrátí proti svému destruktivnímu vlivu, lidem a zničí nás za účelem svého vlastního zdraví, právě tak, jako lidské tělo eventuálně reaguje na přítomnost poškozené a hnilobné tkáně, aby je eliminovalo. Selhání nových antibakteriálních léků proti starým chorobám a infekcím, stejně jako selhání pesticidů proti napadení hmyzem jsou subtilní indikací, že Gaia již začíná nepřátelsky reagovat na vlastní nemoc – lidskou rasu.

Temná bohyně

  Ne každý aspekt šakti je životu přitakávající. Bohyně ovládá všechny formy, může je vést i ničit. Kdykoliv je cokoliv stvořeno, akt stvoření mění formu toho, co existovalo dříve a v tomto smyslu to ničí. Tvoření a ničení vždy existovalo současně. Zda je změna považována jako tvoření, či ničení, do značné míry odvisí od postoje pozorovatele. Jestliže spálíme dřevo v kamnech, vytvoříme teplo, popel a kouř. Ten samý produkt vzniká, pokud spálíme dům na popel, ale spálení domu je považováno spíše za destruktivní akt. Tvůrčí akt pozorujeme tehdy, ale ne vždy, pokud zapojuje a akumuluje koncentrovanou energii. Destruktivní akt obyčejně energii rozptyluje.

  Mnohé z forem šakti, jsou bohyně smrti, podsvětí, destrukce a černé magie. To je důležitý faktor při našich úvahách, protože v literatuře, mytologii a folklóru, je tento temný aspekt bohyně, nejtěsněji spojen s lidskou sexualitou, zejména s tou sexualitou, jejímž cílem je spíše potěšení nežli plození potomků.

Hekaté z křižovatek

   Pro Řeky byla temnou tváří šakti především Hekaté, lunární bohyně čarodějnictví a černé magie. Původně byla Hekaté pravděpodobně trácká bohyně měsíce. Hesiodos tvrdil, že byla dcerou Titánů, Persea a Astérie. Hekaté měla tři hlavy, lví, psí a tu, která ukazovala tři fáze měsíce. Jejím posvátným zvířetem byl pes a jejím posvátným místem křižovatka. Na konci každého měsíce nosili Řekové na křižovatky jídlo, aby jí uctili a odvrátili její hněv. K její slávě byli také obětováni psi a černá jehňata. Její spektrální zjev byl doprovázen vytím psů. Vyučovala čarodějnictví a podsvětní duchové vykonávali její vůli na Zemi. Měla sílu darovat či odepřít smrtelníkům jakýkoliv dar, po kterém toužili.

   Hekaté byla invokována čaroději pokud chtěli působit v podsvětí, nebo chtěli vykonávat černou magii. Do jejího arzenálu patřilo vyvolání neovladatelné sexuální touhy v srdci, u nejprve netečné osoby. To bylo uskutečňováno pomocí kouzel lásky, čili filtry. Jako bylo nechvalně známé hippomanes, vytvářené pod záštitou Hekaté. Toto hippomanes je masitý výrůstek velikosti fíku na čele nově vylíhlého hříběte. Nesežere-li klisna ihned tento výrůstek, nepocítí ku hříběti nejmenší lásky a zdráhá se ho živit. Proto se tvrdí, že síla hippomanu je mimořádně způsobilou budit lásku, podá-li se hippomanes v prášku, k němuž je přimíseno něco krve z milující osoby. Existuje ještě jiný čarodějný prostředek téhož jména, hlen vytékající z pochvy hřínajících klisen. Spojení klisny s Hekaté je signifikantní. Klisna je spojována též s nočními můrami, zejména nepříjemné sexuální povahy.

   Některé autority tvrdili, že Hekaté byla společnicí Persefony, ženy Háda a královny pekla. Pozdní řečtí autoři identifikovali Hekaté s Persefonou (římsky Prosperinou), na zemi pak s Artemidou (Dianou), osudovou bohyní lovu a na nebi se Selenou (Lunou). Všechny to jsou lunární bohyně. Je zde vždycky velmi silné spojení mezi šakti v jejím ženském aspektu a Měsícem, stejně jako je spojení mezi kreativní jiskrou nebo semenem (bindu)Šivy a Sluncem.

Lilit

   V židovském folklóru a kabalistických textech je temným stínem šakti Lilit, která byla také známa jako Stařena, drsná slupka, Matka démonů, Žena smilství, stočený had a Seveřanka. Lilit byla vykreslována jako matka všech démonů, které rodí po té, co uloupí semeno osaměle spícím mužů a s ním se sama oplodní. U svých milenců vyvolává spontánní poluce poté, co s ní zažijí erotický sen. Věřilo se o ní, že vyvolává potraty a škrtí nemluvňata v kolébkách. Židi jí vinili z toho, co my nyní nazýváme Syndrom náhlého úmrtí kojenců. Nebylo to proto, že by Lilit židovského folklóru nenáviděla děti, spíše chtěla, aby patřili jí. Někdy si s nimi přicházela hrát. Když se neviditelně objevila vedle kolébky, aby si pohrála s dítětem, mohly být její rodiče upozornění na její přítomnost úsměvem na dětské tváři. Tu bylo nutné klepnout na nos dítěte, aby se zlomila fascinace bohyní, což by mohlo být pro dítě fatální. To zvláštně platilo, pokud se Lilit rozhodla dítě políbit. Jeho život by pak byl skrze rty vysán Bohyní.

   Podle jiných bajek, přicházela Lilit k dětem v podobě sovy, aby sála jejich krev. To se vyprávělo na základě staré řecké pověry, že křik sovy vydávaly noční babizny, které si někdy dopřávaly dětskou krev. Římané zvaly tyto čarodějnice stirges „ Říká se, že svými zobáky prý trhají vnitřnost kojenců a jejich nečisté tlamy jsou plné krve.

Bába Lilit a Lilit panna

   Někdy se Lilit dělí na dvě Bohyně. První je bába Lilit,Stará, která je spojována hlavně s porody a výchovou démonů, vyvoláváním potratů, mrtvě narozených dětí a Syndromem náhlého úmrtí kojenců. Stará Lilit je noční upír, ve svém nejděsivějším aspektu. Je temnou reflexí Matronit a objevuje se v evropském folklóru jako zlá víla. Je také zvána Velká Lilit a je chotí Samaela.

   Druhá Lilit je Naamah, která byla v Bibli sestrou Túbal kaina „mistra každého řemeslníka se železem a mosazí.“ V kabale byla Naamah transformována v neodolatelnou svůdnici, která přicházela do lůžek osaměle spících mužů a milovala se s nimi. Nejprve se zjeví, jako démonicky krásná žena. Podle Zoharu se strojí jako prostitutka a čeká na své oběti na křižovatkách. Má rusé, dlouhé vlasy, bělostnou pleť a zrůžovělé tváře. Nosí šperky a barví si rty. Je oděna v šarlatu. Poté co zachytí citový stav oběti a její náklonnost ke hříchu, změní se v obří, divokou démonku. V tu chvíli má nápadnou podobnost s Kálí, hinduistickou bohyní destrukce. Stojí před svým milým zahalena v plameni a její tělo je plné zírajících očí, náhle se v její ruce objeví meč, z jehož hrotu odkapává jed. Tím ho zabije a odnese ho do pekla. Naamah je stínovým ekvivalentem Šechiny. Je také zvána Malá Lilit a Pannenská Lilit a je chotí démona Ašmodaje.

   U Naamah je kladen důraz na sex a potěšení z něj. Je chvilkou zakázaného chtíče a ztělesňuje obrovskou sílu sexuální energie, zkazit a svést, stejně jako přinést radost. Stará Lilit odpovídá za nepřirozeně zrozené potomstvo po spojení duchů s lidmi. Velká Lilit je síla sexuální energie vyvézt do zjevného bytí sílu kterou lze zvrhnout k plození monster. Je na ní odkazováno v kabalistickém spisu Aliena Crowna, protože uzurpovala místo Matronit na trůně nebeském. Je sexuální energií použitou pro kreativní účely, které nejsou schváleny svatou tórou.

   Obě Bohyně jsou aspektem Lilit, jako jsou Matronit i Šechina dvě formy té samé energie šakti. Tím pádem je Lilit je ve svém nediferencovaném aspektu jak matky démonů, tak svůdkyně lidských bytostí, výborným vyjádřením chaotické nebo destruktivní reflexe šakti (Kálíšakti). V židovském folklóru spadá sexuální potěšení v náruči duchů pod vládu a kontrolu Lilit, nebo její dceru Naamah, protože všechny takové praktiky jsou bezbožné.

   Někdy je Lilit rozdělena ve čtyři démonické královny, které předsedají čtyřem rohům země. Lilit, která je často zvána Seveřanka, ovládá Řím a stojí v severním čtverci. Naamah ovládá Damašek, jenž se nachází ve východním čtverci. Mahalath (nebo Rahab)ovládá Egypt, který je v jižním čtverci. Igrat (nebo Agrath či Agrat) ovládá Salamanku, která je v západním čtverci. Tyto čtyři démonické královny, které jsou pouze různými variacemi Lilit,svádějí lidské bytosti v různých částech světa.

Sex a hřích.

   K porozumění, proč je Lilit v židovském folklóru vykreslována pouze v negativním smyslu, je třeba si uvědomit, že až do několika posledních dekád byl mimomanželský sex, vnímán jako hřích, ve většině západních kultur a náboženství. I manželský sex byl vnímán jako hříšný, pokud byl provozován čistě kvůli smyslovému prožitku, nebo obsahoval perverzní techniky. Felace, anální styk, masturbace, nahota za denního světla, nebo se zapálenou lampou byli odsouzeny jako prokleté.

   Jakýkoliv pokus mít sex bez početí dítěte byl považováno za potrat. Všechny druhy mrhání semenem byly nahlíženy jako nejčernější z trestných činů.

   Z tohoto důvodu bylo sexuální potěšení se spirituálními bytostmi automaticky považováno za zlé a bylo spojováno s těmi aspekty šakti, které měli co do činění s podsvětím, černou magií, jedy a dalšími zločiny. Sex s ženou z masa a kostí byl rovněž chápán jako zlý, pokud k němu došlo mimo manželství, nebo byl provozován čistě pro potěšení. Ani sex s duchy nemohl vytvořit zákonné potomky a obvykle se považoval za protiprávní.

   Jediná výjimka nastala, když Šechina (božská přítomnost) sestoupila k světci či světici. Tato událost byla implicitně připuštěna v kabale i křesťanském mysticizmu, ale málokdy otevřeně diskutována. Svatí rabíni možná dosáhli extáze v objetí Šechiny. Oddané jeptišky mohly ležet v manželské posteli s jejich nebeským manželem Ježíšem a mniši mohli sdílet blaženost v náruči Marie anebo méně běžně, také s Ježíšem. Popisy objetí a polibků Krista jsou obyčejně popisovány jako symbolické, ale v mnoha případech by měli být interpretovány spíše doslovně. Je to pouze moderní nastavení mysli, které, protože zapovídá existenci duchů, diktuje, že všechny tyto styky musí být poetickou fantazií.

   Je zde určité pokrytectví a rozpolcenost. Pokud Šechina přichází ke kabalistickému světci, může vyvolat extatický stav, který má jako jednu ze svých vlastností sexuální vzrušení – jak je v kabale naznačeno, ale nikdy jasně uvedeno. Blaženost je považována za odměnu za velkou zbožnost a uctívání. Na druhou stranu, jestliže Lilit nebo Naamah přichází do lože prostého člověka a sdílí s tuto osobou lásku se souhlasem této osoby, je to kabalisty považováno za těžký hřích. Ale aktivita bohyně a vstřícnost člověka je v obou případech totožná. Ať tak či onak, aktivita je dobrá nebo zlá, záleží na záměru člověka i ducha.

   Když Ježíš přišel ke svaté Terezii a dal jí znamení, bylo to vnímáno jako znamení blaženosti v očích církve:

   Při jiné příležitosti se před ní Ježíš Kristus zjevil, položil pravici probodenou hřebem do její ruky a řekl: „Viz tuto ránu po hřebu. Je to znamení manželské smlouvy s tebou. Dokud budeš moje nevěsta, nic tě neoddělí od lásky Boha, tvého spasitele.“ …. Na mši v den Svatého Pavla se jí Ježíš zjevil ve své lidské podobě, ale jeho tělo bylo oslavené. Tento styk trval tři dny, až přišel seraf s planoucím mečem a probodl jí srdce.

  Na druhou stranu, jestliže přišel Satan k ženě, poté obviněné z čarodějnictví a udělal jí znamení a pomiloval se s ní, bylo to nahlíženo doktory Svaté inkvizice jako jisté znamení jejího prokletí. Guazzo uvádí lokální pověst o dvacetileté dívce, která byla vybrána, aby převzala řemeslo své matky čarodějnice, načež byla uvedena k „neobyčejnému muži“, který byl pravděpodobně Ďábel v přestrojení:

   Dívka byla přinucena složit přísahu a označil jí na obočí svým spárem znamením poslušnosti a pak se s ní položil za přítomnosti její matky. Pak se zas nabídla matka, že jím bude poskvrněna za přítomnosti dcery.“

   Značka učiněná na obočí dívky nehtem (talon) ducha, která byla inkvizitory pokládána za ďábelskou, má ten samý účel jako znamení učiněné na dlani sv. Terezie duchem považovaným za Ježíše. Je to krevní pakt mezi ženou a duchem jako upomínka jejich svatby, která je následně dovršena. V případě čarodějnice je styk proveden jak s matkou, tak i dcerou, protože obě jsou oddány duchu. Kromě faktu, že je sex provozován otevřeně a je tedy hříšný v očích církve, je zde jeden malý rozdíl mezi těmito dvěma styky. Jeden je posvátný a druhý blasfemií, protože se tu bere v úvahu záměr milenky.

   Tyto rozdíly existují i v tantře. Jogíni, kteří hledají tělesné spojení s Bohyní, nebo jejími dcerami hlavně pro smyslové potěšení, raději než pro spirituální vývoj, jsou označeni za černé magiky. Praktikují tedy prajógu, vizualizaci a oživení duchů kvůli sexuálnímu spojení. Základní předpoklad tohoto rozlišení je ten, že všechen sex provozovaný kvůli pouhému potěšení je považován za hříšný. Tradiční víra říká, že dobrý jogín má sexuální energii používat pouze k vyšším spirituálním účelům, stejně jako dobrý hospodář má užívat sexuální energii jen se svou ženou a k plození dětí.

   To je důležitý rozdíl k pochopení, protože kniha, kterou právě čtete je esenciálně učebnicí prajógy, ve smyslu, že obhajuje příjemné erotické spojení s duchy za účelem osobního vývoje. V minulých stoletích byl tento postoj považován za hříšný, přinejmenším za bezcenný, většinou mystických a náboženských učitelů. V moderním světě, kdy je sex pro potěšení akceptován jako cíl sám o sobě, je prájóga nahlížena s větším pochopením a považována za legitimní konání.

Lilit a Samael

    Kabalisté věřili, že Lilit může vstoupit do lože ženy a milovat se s ní ve formě mužského ducha, čili inkuba, který je obyčejně nazýván Samael. Samael je židovským ekvivalentem Satana a je pánem podsvětí. Lilit je jeho manželka. Ta má schopnost milovat se s lidskými bytostmi jak v ženské tak mužské formě. Kabalistické texty identifikují Lilit s hadem z ráje:“A ten had, ženská běhna, poštíval a sváděl Evu skrze skořápky světla, které je samo o sobě svatostí.“  Toto „světlo“ odkazuje na spodní tóny energie bohyně kundaliní, která může být použita pro dobro i zlo. Kundaliní je personifikovaná manifestace šakti bez lidského těla a vždy má hadí výzor. Tyto „skořápky“ jsou démoni. A „žena běhna“ je dalším titulem Lilit.

   Toto je perfektní příklad k porozumění přirozenost šakti v tantrických textech Indie. Protože šakti vyjadřuje všechny formy, může se snadno manifestovat jako mužský duch. A protože Lilit také sdílí tuto schopnost, je nefalšovaným obrazem šakti.

   Podobně existuje v evropské démonologické literatuře víra, že Satan může přijít k čaroději jako sukubus, nebo k čarodějnici jako inkubus se stejnou snadností. Pokud jde o démony, jak jsou obvykle chápáni v křesťanské démonologii, jsou pouhým rozšířením samotného arcidémona Satana, a jak říká Guazzo:“Proto mohou měnit svoje pohlaví, které není jejich přirozeností a zjevují se tak mužům v ženské formě a naopak a jak těm i oněm lžou.“Tento fenomén byl předmětem diskuze a zatímco evropští křesťané považovali kořen zla za maskuliní, židovští kabalisté pak za feminní. Nejučenější z hinduistických panditů pochopili, že není ani jedním z nich.

Slepý drak

   Pozdější kabalisté rozlišovali velmi důležitý rozdíl mezi temnou a chaotickou šakti v jejím feminním aspektu (Lilit), temnou šakti v jejím mužském aspektu (Samael) a základní destruktivní energií temné šakti (energie)samotné, ve formě obrovského hada nebo draka. To se podobá síle kundaliní, hadu v hinduistické tantře tak mnoho, že je velmi lákavé předpokládat, že kabalisti nakukovali do hinduistických tantrických textů. Tento had je popisován jako „zprostředkovatel, či družba“jež leží mezi Samaelem a Lilit, zatímco oni kopulují a ve skutečnosti vlastně dovršuje jejich přitažlivost.

   Slepému draku je připisována nesmírná síla kreace i destrukce. Sám je kastrovaný, aby nemohl zplodit vlastní potomky, jinak by tito potomci zničili náš svět. O tomto velkém hadu stojí psáno, že kdyby se projevil cele a kompletně, zničil by svět ve vteřině. Podle kabalisty Naftali Herz Bacharacha, který slepého draka popisuje ve své knize Údolí krále (1648)je údajně slepý, což naznačuje, že je neviditelný – tzn., je bezbarvý. Mám tendenci věřit, že pravý důvod této slepoty, stejně jako jeho kastrace je, nějak omezit jeho jinak neomezenou sílu. Magická energie je projektována skrze oči. Je jistě náhoda, že je penis v lidové mluvě opisován jako „slepý had,“ nicméně je to zajímavá náhoda.

   V tantře má lidské tělo tři esoterické kanály spojené se šakti. Centrální kanál zvaný šušumná běží přímo vzhůru z nejnižší čakry muladhára, která je základem sexuální energie, až do nejvyšší quasi čakry sahasráry, tisíciplátečného lotosu. Ohnivý had kundaliní leží stočený ve třech a půl závitu kolem základu páteře, nebo muladháry, a vystupuje centrálním kanálem do sahasráry. Kolem šušumny se vinou dva další kanály, jeden který začíná i končí na levé straně těla a je ženský, se nazývá ida a druhý který začíná i končí na pravé straně a je mužský je pingala. Ida je asociována s Měsícem a lunárním dechem levé nosní dírky, pingala je pak asociována se Sluncem a solárním dechem pravé dírky.

   Lze vytvořit korespondence mezi třemi kanály a třemi persónami triády pekel v kabale. Slepý drak koresponduje s ohnivým hadem kundaliní, který se probouzí slepý ze sexuální touhy a vystupuje nahoru centrálním kanálem. Ida a lunární energie souvisí s temnou šakti v jejím ženském aspektu, Lilit. Pingala a její solární energie je spojena s temnou šakti v jejím mužském aspektu, se Samaelem. Nastává v podstatě stejný trojitý vztah v magických a alchymických symbolech jako u Hermova caducea.

Lilit, osvobozená žena

   Všechny stvořené věci, počítaje v to všechny duchy, jsou dětmi šakti. Všichni démoni, kteří jsou duchy, kteří páchají činy, jež tradiční náboženství považuje za nezákonné, jsou dětmi temné reflexe šakti, která je kabalou zvána Lilit. Ve starověku a upřímně řečeno v i dnešních časech, je netradiční, nebo mimomanželský sexuálních akt považován za hříšný. Tedy jakýkoliv duch, který napomáhal, nebo umožňoval sex rekreační, byl historicky degradován na démona a dítě Lilit.

   Protože většina dnešních mužů a žen neodsuzuje sexuální vyžití jako špatné, není důvod nahlížet na duchy sexuálního potěšení jako na duchy zlé. Moderní pohled na sex s duchy těch, kteří se vysvobodili z pout konvenčních náboženství je spíš blíže pohledu starých šamanů s jejich ayami, čili nevěstami v nebi. Mezi moderními wiccany a pohany není sex se spiritus familiaris považován za hříšný a pravděpodobně může energetizovat magickou praxi.

   V posledních pěti dekádách byla Lilit rehabilitována. A to především feministickými spisovatelkami, které vidí Lilit jako Bohyni ženských práv. Lilit reprezentuje mimomanželský styk, sex pro zábavu, nekonvenční sexuální praktiky, sex jako nástroj k ovládání mužů a ženské svobody a oslavení božství v ženě. Lilit také stojí za právem na potrat, jako mytologicky první potratářka a za plánovaným rodičovstvím, protože když se milovala s mužem, jeho semeno se rozlilo mimo dělohu. V tomto smyslu je Lilit bohyní moderního feminismu.

 

 

Prameny použité k překladu:

James George Frazer: Zlatá ratolest (Mladá fronta 1994)

Apuleius: Zlatý osel (Svoboda 1974)

Bible, český ekumenický překlad (Česká biblická společnost 2008)

Milan Konvička: Tajná kniha Janova (interlineární překlad 2010)

Rebarbora: blog Čarování

 

  

  

  

 

 

 

 

Na Srí Lance

Na Srí Lance

aneb

co se nám tam stalo a přihodilo

takto, v abecedním pořadí:

Aleš, Fanouš, Já, Pepík a Richard

11. 1. 2018

14:00

   Chilaw – pobřeží Indického oceánu a první den dovolené. Včera jsme celý den cestovali. Richard tvrdí, že to se do dovolené nepočítá, zatímco Aleš si myslí, že ano. Stejně tak jako někdo tvrdí, že cestování rozšiřuje obzory, ale kupříkladu Sherlock Holmes, pokud mě paměť neklame, má naopak za to, že cestování lidi ohlupuje.

  

 

    Dnes jsme tedy cestovali vlakem z letiště do Chilawu. Cesta velmi pohodlná. Fantastická zeleň, se střídá s malými vesničkami. V palmových hájích se pasou hrbaté, červenohnědé, nebo černé krávy. Sem tam bažina s růžově rozkvetlými lotosy, plná drobných bílých volavek.

  

 

   Samotné město, malé a hlučné, nám otevírá výhled na nekonečný oceán. Je to jako konec světa. Množství krákoravých vran a vychrtlých psů, kteří jsou přes veškerou svou bídu velmi krásní. Nálada – sladkobolná. Prázdno, jako v lunaparku na konci sezóny. Lidé jsou velice černí. Ženy nejsou příliš pohledné a muži teprve ne. Všichni jsou ale neobyčejně přátelští. Chtějí se fotit a chtějí si povídat, ať už anglicky, nebo sinhálsky. Hotel je hnusný, personál, přesto, že je oděn v bílých livrejích, se chová, jako bychom byli jejich první hosté vůbec. Pokoj smrdí jako pavilon opic.

11. 1. 2018

18:00

   Po krátkém spánku, výlet do města. Stále příjemné teplo, ovšem duje vítr a poprchává. Oblast je silně křesťanská. Alkohol, tradiční povyražení všech dobrých katolíků, se zde prodává ve specializovaných nálevnách. Jednu z nich navštívíme. Domorodci, černí jako briketa, tu popíjejí svou večerní placatku rumu. Jsou tu také dvě Francouzky, trochu v letech, ovšem stále k světu. Pro místňáky zjevně hvězdy, i když to jsou pravděpodobně lesby. Bělouše sem tam potkáme. Pohlížejí na nás většinou vyčítavě, že jim jako kazíme exotiku. Setmí se a je tma jako v pytli. Znovu se rozprší. Jdeme dom, také kolem venkovní modlitebny, tak jak je stavějí hindové, tato je ale zasvěcena Ježíšovi. Nějaký urostlý Sinhálec v kožené bundě, po jistých úklonách u oltáře, dá prsty do špetky a nabízí požehnání dospívající dívce s vlasy do culíku. Ta radostně přijímá.

   Pytlózní tmu by nerozsvítil ani Ježíš Kristus. Vracíme se na barák, rozhodnuti zakoupit si na recepci ještě jedno pivo a vypít si ho na pláži. Znovu vycházíme ven, nyní každý z nás třímá litrové pivo Lion, silné a nepříliš chutné. Na prahu leží rybí ploutev. Fanouš tvrdí, že je to znamení pro ryby, že když vylezou z oceánu, nesmí do tohoto domu. Přitakávám, že Howardovi by se ve zdejším kraji jistě líbilo. Uléháme ke spánku a hoši se dávají do chrápání. Kdo usne první, vyhraje. Od stropu visí smotané moskytiéry, jako houby z Yuggothu.

12. 1. 2018

   Den druhý anebo třetí, podle toho, jak se to vezme. Veselí šoféři nás tuk – tuky svezou mezi chrámy. Jsou tu staré stromy a venkovská atmosféra. Mezi stánky s obětinami, girlandami z afrikánů, vonnými tyčinkami a nazdobenými ovocnými mísami se vyloupne Buddhův chrám. Stará paní mi nabízí krásný pugét právě se rozvíjejících růžových poupat pivoněk, kterou s díky odmítnu s tím, že jsem již jednou květiny dostal a není to ještě ani třicet let. Vnučka mi vysvětlí, že se jedná o obětinu, kterou si mám zakoupit, zout boty a jít dál.

  

 

   Areálu vévodí obrovská Buddhova socha, obtočená sedmi a půl závity kobrou indickou. Kolem pak oltáříky s nějakými Buddhovými aspekty, i jednu bohyni tu vidím. Vyberu si jednoho Buddhu, který mi připadá nejvýznamnější, dám tam ty kytky, sepnu ruce a pokloním se. Jdu doprostřed dvora a znovu pohlédnu na toho ohromného bílého Buddhu. Předříkávač s mikrofonem drmolí mantry, které mi práskají do základny páteře, kolem hlavy modrý oblak, klid a mír.

   Vracíme se kolem stánků, Richard ukazuje na asi metr dvacet vysokou sochu a řekne: „Hle Parvátí.“

„ Kdepak“ řeknu já: „Kálí.“

   Z šera stánku se vynoří černá žena s rozpuštěnými dlouhými vlasy a v červených šatech. Usmívá se na mě a ukazuje, ať jdu za roh. Poslechnu, projdu krátkou uličkou a ocitnu se u Šivova chrámu. Ve vratech stojí Sinhálský halama a koulí očima. Znovu se zuju a vcházím do chrámu. Zde je atmosféra zcela jiná, temně mystická. Několik desítek věřících zde pěje krásný hymnus na Šivu a jeho choť. Znovu mě zarazí, jak jsou ti lidé černí. Obejdu chrám a vrátím se ke vratům. Beznohému hlídači bot, zaplatím obvyklých dvacet rupií. Bankovkou malé hodnoty, fialové barvy, na které je rozčepýřená vykulená sova.

  

 

  Je tu ještě jeden Šivův chrám, větší. Mnohoruké sochy božstev trhají hříšníky na kusy. Na férovku tu hoří ohně, zní pekelná hudba. Na pozadí opět krásný hymnus. Je tu zavěšený malovaný kůň, jako od nás z kolotoče, ovšem jeho zvířecí tvář je zrůzněna hrůzou. Vyjde najevo, že hudbu vydává zrůdný samohyb, jenž pomocí paliček na důmyslných kladkách, bije do bubnu a zvoní. Bóm Šiva.

   Odpoledne Puttalam, opět na pohodu vlakem. Na nádraží nás odlapí podnikavý řidič tuk – tuku. Odveze nás do hotelu s několika bombastickými přívlastky, jež je vzdálen asi dva kilometry od města. Klade nám na srdce, dříve než nás opustí, že až se budeme vracet z města, kam máme namířeno, máme mu zavolat a rozhodně se od něj nechat odvézt nazpět. Následuje opulentní oběd, vracíme se za soumraku. Část jde pěšky, zbytek se veze nějakým tuk – tukem. Po příjezdu nás ovšem čeká hysterická scéna od toho „našeho“ tuk – tukáře, který se přišel zeptat, proč jsme nevyužili jeho služeb. Uklidní se až poté, co mu řeknu, že jsem neměl jeho číslo. Zítra nás poveze na jakési delfíny, či co. Budiž nám nebe milostivo.

 

 

 

 

 

13. 1. 2018

   Ráno je ovšem zataženo a poprchává. Rozhodneme se tedy, že na pláž nechceme a vůbec, že odsud vypadnem. Čeká nás ovšem plačtivá scéna. Pan hoteliér a pan tuk – tuk k nám se slzami v očích vzpínají ruce, ať jim dáme každému alespoň dva tisíce rupií navrch, že jsme jim naslibovali kdesi cosi, výlet a jednu, nebo i dvě noci navíc. Pan hoteliér dokonce přesvědčil svou ženu, ať k nám přivleče přistýlku. Zapíchneme své středoevropské nosy do oblak a odejdeme středem. Tedy asi po půlhodinovém dohadování.

   Potom autobus do Manaru. Čekáme pět hodin na rušné křižovatce, vedle běloskvoucí mešity. Dáváme své nevěřící pracky na zídku templu, vyhlížeje svůj spoj. Je poledne a meluzín svolává k modlitbě. Teskný, táhlý a trochu falešný zpěv: „Bože, proč jsi tak daleko?“

   Moslimáni nakráčejí a mejou se. U kachlíčkovaného bazénu i u koryta. Pak nahodí ramena a nakráčejí do modlitebny, jako boxeři do ringu: „Bože, dnes osvědčím svou ctnost.“

  Jdeme si sednout ke krámu, kde je stín. Moslimáni vycházejí ven a v očích vidíme spíše zvědavost: „Který ifrít vás sem prsk křižáci?“

   Nakonec si to přisere ten autobus. Čekáme zrovna na něj, protože má jet přes přírodní rezervaci. Bus není přeplněn a osádka je příjemná. Vyrážíme. Zanedlouho vjedeme do rezervace, která začíná kalnou říčkou, ve které stojí obrovský člověk. Není jasné, co tam dělá. Nejspíš se koupe. Končí asfalt a začíná cesta z červené hlíny. Díky vymletým dírám jedeme občas po dvou kolech. Do kroku i do skoku nám vyhrává rozhlas. Chvíli nějaká jakoby bengálská lidovka, Mahavishnu Orchestra hadr. Potom popík alá Bollywood a sem tam vůbec ne hloupý hard rock. Do toho vidíme potměšilé buvoly v hlubokých tůních.  Zase bílé volavky i všelijaké jiné, marabu, jeleny, nebo daňky, a když vyjedeme na velikou louku, vidíme stádo slonů. Takže splněno. Jako bonus pávi. Po výjezdu z rezervace jsou rozlehlé farmy, pole, zřejmě s rýží, září zelení, až oči přecházejí. „Telátko milé“, jak pěje bard, stojí u cesty. Spolu s hudbou vytváří tenhle pohled až halucinační zážitek. Ó požehnaná zeleni dovol, ať se má duše do tebe ponoří. A člověku je tak lehko, až ho jímá závrať.

   Manar – zatím nejhezčí městečko, stojící v mokřinách. Čistý levný hotel. Po večeři, nakupujeme v temné uličce teplé pivo. Ať slouží!

14. 1. 2018

   Manar – divocí letargičtí osli, postávající na těch nejnemožnějších místech. Kdyby vám takový tvor postával vedle televize, ani byste si toho nevšimli. Skvělé jídlo a pravěký baobab, který má v průměru 19,5 m. Nádherná pláž. Seňor ťuk – ťuk, který nás na ní veze, nám sděluje: „Ježíš je můj hrdina.“

   Když jdeme dom,  je už tma. Kostel s věžemi až kdo ví kam, je ozdoben tisícerými světly. Slouží se tu mše pro nějakou stovku lidí, kteří stojí na prostranství. Pějí hymny, ovšem po orientálním způsobu. Inu, někdo holt ten křesťanský egregor nabíjet musí. A to je ta radostná zvěst.

16. 1. 2018

   Dnes po ránu, odjezd do Jafny. V autobuse telka, pouští nám film. Nejdřív běží upoutávka: nějaká tlustá hindka se oběsí na stromě. Kope nohama a z očí vidět jenom bělmo. Myslím, že se nejedná o horor, ale o sociální drama. Pak začne samotný film.  Hlavní hrdina je tlustý vousáč, co každého přepere, dokonce i býka v aréně. Býk je Šivovo jízdní zvíře. Vousáč se laškovně dvoří načesané fešandě. Ta se ho pokouší zavraždit zahnutým nožem kukri, hroznou zbraní, používanou nyní především na sekání ovoce. Tlustoprda to nevyvede z míry a pěje a tančí. Krasavice zablýská očima a odjede ťuk – ťukem.

   Raději se dívám z okna. Krajina je jako placka, velmi suchá, z rudé hlíny vyrůstají především keře. Bolestně si uvědomuji neznalost cizokrajné dendrologie. Poznám impozantní ibišky, co by se stěží vlezli na zahrádku, natož pak do květináče. Také ušlechtilou akácii, s měňavými květy. Přes vyprahlou krajinu se zdá, že je vody dostatek. V bažinatých rybnících stojí krávy, drobné volavky jim ozobávají nohy. Zrzavá kravko, kde máš svého bílého býka? Měl jsem si vzít ke čtení Rabíndranátha Thákuru.

   Město je poklidné, i když tu ještě před nedávnem zuřila válka. Psi plní, spolu s hejny krákavých vran, hlavně sanitární funkci, Nikdo je za celý den nepohladí a oni také nic takového ani nečekají. Ani jejich mrtvoly nikdo neuklízí. Je tu dospělý mrtvý pes se zdeformovanou hlavou. O kus dál mrtvé štěně s vyklovanýma očima a s oklovanými žebry.

   V restauraci stojí za kasou muž se zlatou aurou. Podle namalovaných čar na čele, hinduista.

17. 1. 2018

   Výlet z Jafny na ostrov Nainative autobusem. Jedeme po náspu v oceánu, několik kilometrů. Sympatický průvodčí si se mnou povídá o českém fotbalu. Vypadá jako folkový zpěvák Pavel Dobeš. Ve vsi Kurikadduvan přesedáme na zrezivělý trajekt. Uprostřed vod stojí Kovil Nagpooskaniamann, chrám nágů, chrám zasvěcený hadí Bohyni.

 

 „Boty a triko dolů!“ velí kněz. Atmosféra je poklidná, ostře kontrastuje s Šivovým chrámem, ač jsou oba postaveny na stejném půdorysu. Ženská energie, která pomáhá ženám v početí. Myslím si, že hadí Bohyně reprezentuje probuzenou hadí sílu jako takovou. Bohyně je znázorněna s kobří kápí nad hlavou, ovšem hadích hlaviček je pět, nikoliv jedna. To by mohlo znamenat soustředění pěti smyslů v adžna čakře. Nebo je to snad vzpomínka na doby, kdy byl člověk rybou, anebo hadem, jak se to píše v strašlivé knize Dzyan?

   Je poledne a my jdeme na druhou stranu ostrova. Jsme jako nějací upíři naruby. Zrovna v poledne máme vždycky co dělat venku. Což o to, opálení, nebo spíše spálení jsme hezky. Místňáci jsou v tu dobu pochopitelně pěkně schovaní doma. Pobřeží je korálové a velmi půvabné, voda bohužel mělká. Sedím u plůtku pod palmou, vzadu se skrývá prostá chýše. Po chvíli vyjde mladý rybář se svou ženou a dospívající dcerou. Jsou krásní, usměvaví a klidní. Chvíli spolu čumíme na oceán a oni zase zajdou. Po chvíli přijde rybářka s dcerou a podává mi dva malé, sušené, mořské koníky. Dám jim sto rupek. Odcházejí a zdá se, že jsou spokojeny.

18. 1. 2018

   Z hlučné, špinavé, i když poměrně sympatické Jafny vyrážíme busem k nedalekému chrámu Naguleswarara Šiva z 6. století před naším letopočtem. V noci se mi zdá sen o hnusné mrtvole zahrabané v odpadcích, z kterých čouhá její znetvořený obličej a pahýl ruky, ožraný až po zápěstí. Chrám byl v roce 1990 rozbombardován armádou. Nyní už opět stojí, i když ještě není zcela dohotoven. Ubytujeme se přímo v chrámovém komplexu, za velmi slušnou cenu. Je tu posvátný pramen, jež se stal vyhlášeným v 7. století, po návštěvě čolské princezny, která si tu vyléčila zažívací potíže,po koupeli a modlitbě k bohovi Moruganovi, který jí navrch ještě vyléčil zdeformovanou tvář, která vypadala jako koňská. Přijedeme sem a shodou okolností mám zažívací potíže. Místo procházky si jdu lehnout, protože mám zřejmě úpal. V polospánku vidím Šivu v podobě obrovského stromu a u bazénu mladého boha, ne nepodobného Krišnovi. Zřejmě Morugan. Na večer je mi už lépe a jdeme se koupat. Pramen je teplý a trochu slaný. Naplňuje velký kamenný bazén průzračnou vodou. Brzy půjdeme na večeři. Uvidím, co moje zmučené útroby.

19. 1. 2018

 

  

 

   Ráno nás probouzí ryčná hudba z chrámu. Protírám si oči a shledávám, že jsem zcela zdráv. Svou včerejší nevolnost si vysvětluji tím, že jsem si vlastně na trhu koupil hroznové víno, které jsem pak v autobuse nemilosrdně sežral, nešetře superlativy, nedbaje na to, že bylo řádně zaprasené.

   Courám se po ránu po areálu. Na břehu oceánu několik mužů provádí půdžu. Jeden, oděn v bílých lungáčích, hází přes rameno do příboje ovoce, které mu ostatní podávají. Pak bez ohlédnutí odejdou. O zbytek se postarají vrány. Nečum do toho, sic tě stihne neštěstí!

   Po snídani jdeme všichni na koupačku. Odcházím dřív, abych se zúčastnil půdži v chrámu, v 11:30. Jsem tam včas, pár kroků přede mnou jde kněz. Je to už starý muž, který teď pomocí zvonku, olejové lampičky a zpěvu manter, magicky oživuje bohy a bohyně, jejichž sochy jsou ve výklencích ambitu. Loudám se za ním, jakoby nic a nenápadně mu nakukuji přes rameno. Nakonec to nevydrží, přijde ke mně a ostře se zeptá, odkud jsem.

„Čechia.“ říkám.

„Kde to je?"

„Czechoslovakia.“

   Zdá se, že je spokojen a jde si po své práci. Procházím se dál, u některých božstev mám pocit jemnohmotné úrovně. Pak jdeme do areálu na oběd. Ten se podává na palmovém listě, je prostý, ale velmi chutný. Při jídle hraje mantra „Óm nama Šiva.“ Známá to mantra na probuzení třetího oka. Jako když rozeklaný hadí jazyk vystřelí z blankytné modři, energie stoupá až ke kosmickému dechu nejsvětější mantry „Óm.“

20. 1. 2018

  

   Ráno nastává dojemné loučení, pan správce Surinam, nebo jak, mi klade na srdce, abych o tamním chrámu řekl svým přátelům. S radostí tak činím touto cestou:

   Milí přátelé, až budete mít někdy cestu do Jafny, nezapomeňte se stavit v Šivově chrámu u léčivého pramene, kde nešťastná princezna zase nabyla sličnosti. Cena pokoje je za hubičku, jídlo zdarma. Na jídlo můžete ovšem přispět, příspěvky se hází v jídelně do antikorové schránky před oltářem. Můžete zde zažít atmosféru posvátného místa a starých časů.

   Následuje úmorná a dlouhá cesta do Trincomale. Přijedeme večer, Nejdříve tedy večeře. V dobře osvětlené jídelně se posadíme kolem stolu, a co prý si dáme.

„Vegetariánské kari prosím.“

„Ó ano jistě.“ říkají a už před námi přistávají tácy s rýží, nadrobno nastrouhanou oranžovou mrkvičkou a sladké ananasové čatní, co se táhne jako med. Chvíli počkají a pak nám přihodí báječné krevety opražené na čili. Nějaká kuřecí stehna a hlavně ryby, ryby a ryby. Jednomu se z těch vůní až točí hlava, čuchometr stoupá po těch vůních jako po schodech, až nahoru na vrchol, kde se křivka dramaticky láme, ve vzduchoprázdnu a nos poplašeně pofrkává, tuše blízkost divných věcí, číhajících na prahu, jež kráčejí světem nepoznány, zahaleny do obludného smradu.

   Bereme první hotel. Stojí vedle hřbitova. Ve vstupní hale mocně duje vítr. Ačkoliv neprší, z okapů se řine proudem voda. Dveře se sami otevírají. Diskutujeme možnost napadení zlovolnou entitou. Aleš tvrdí, že nejlepší je, se na ten hřbitov vyzvracet, neřkuli vyblít. Tuto pověrečnou techniku neznám, ale zdá se, že má jistou vnitřní logiku. Vyvrhovat znamená zároveň vymítat. V noci se mi zdá sen, jdu kolem řeky zarostlé stromy. Kolem táhne holohlavý, žlutý netvor dvoukolák, plný obrovských nafouklých ryb a zvrhává je do řeky.

„Nevstupuj do té vody, je jedovatá!“