Elektrokultura – 1. část 

Pacheco

    Elektrokultura je způsob využití elektromagnetické energie v zemědělství, umožňující dosažení vyšších výnosů sklizně, bez použití hnojiv a ochranných postřiků proti škůdcům a nemocem. Elektrokultura zvyšuje odolnost a zdraví rostlin a také dokáže pomoci zemské vlhkosti, snadněji vzlínat k povrchu i v době sucha. 

    

   V první části pojednám o dvou typech atmosférických antén, se kterými mám praktickou zkušenost, v části druhé pak o tzv. paramagnetických věžích, které byly s úspěchem používány už v dávné minulosti, jak k pěstování potravin, tak k jejich uchování coby sýpky.    O elektrokultuře jsem se dozvěděl asi před rokem a hned jsem s ní začal experimentovat, abych si v praxi ověřil, zda je opravdu možné jednoduchým zařízením z měděného drátu viditelně ovlivnit růst rostlin. A hned úspěch prvního experimentu s klíčením semen cibule, mě povzbudil v dalším snažení. 

    Princip elektrokultury vychází z faktu, že všechny jevy ve vesmíru jsou svou podstatou elektromagnetické. Elektřina není omezena na dráty a kabely elektrického vedení, ale proudí na všech škálách, celou přírodou, celým vesmírem. Od pohybu iontů mezi dvěma elektrodami, přes globální elektrický obvod planety, řídící počasí, klimatické změny i procesy v nitru Země, jež jsou dále přímo napojeny na elektrický obvod sluneční soustavy a dále galaktický elektrický obvod, atd. 

    Růst rostlin můžeme výrazně ovlivnit instalací jednoduché atmosferické antény, kterou si zhotovíme omotáním měděného drátu okolo dřevěné hůlky, instalované přímo k rostlině. Přičemž spodní konec drátu zavedeme co nejblíže ke kořenům a dbáme na to, aby se drát rostliny nedotýkal. 

   Směr navinutí drátu, tedy po směru hodinových ručiček, či proti směru, je na fórech FB skupin, zabývajících se elektrokulturou, předmětem neustálých dohadů. Obecně je zdůvodňován koriolisovými silami a liší se v závislosti na tom, na které hemisféře zeměkoule se nacházíme, ale jak jsem zjistil, v principu funkce antény, nepanuje na fórech jednoznačná shoda a tak jsem byl nucen se sám teoreticky ponořit do podstaty přírodních atmosférických jevů a vytvořit si svou vlastní teorii funkce spirální antény. V poslední době navíc přibývá stoupenců ploché země a tak se diskuze přiostřují, až nakonec přecházejí v diskuse daleko vzdálené tématu elektrokultury což zmatek ještě zvyšuje. 

   Z mých teoretických úvah a praktických zkušeností, jsem si tedy vydedukoval následující princip, který je odvozen z viditelných sil, působících v počasí, konkrétně v cyklónu a anticyklónu. Pokud tedy uvažujeme v rámci působení koriolisových sil, měli bychom, pro nalezení správného směru vinutí zjistit, co se odehrává, či jak funguje počasí na severní polokouli, kde se nacházíme. V cyklónu, tedy tlakové níži, vanou větry při pohledu shora, proti směru hodinových ručiček, směrem od obvodu k centru a stoupají vzhůru. V anticyklónu pak, opět při pohledu shora, naopak vanou po směru hodinových ručiček směrem od centra k obvodu a sestupují dolů. Anténa, která bude navinutá proti směru hodinových ručiček - při pohledu shora dolů - bude mít (na severní polokouli) tvar odporující rotaci energie počasí v atmosféře - vzestupu či sestupu nabitých částic a nebude ideálně podporovat jejich snadnější výměnu a musí tedy být navinuta obráceně t.j. po směru hodinových ručiček- při pohledu shora. 

   Tolik k anténě spirálového tvaru, nejčastěji používanému pro "osobní" antény, tedy pro jednotlivé rostliny. Pro vysoko umístěné antény s větším ziskem, určené pro napájení ocelových drátů vedených pod zemí a emitující magnetické pole se nejčastěji používá tvaru napodobující původní "aparathus" Justina Christofleuea. Jde o trs mnoha měděných drátů směřujících vzhůru, doplněných ocelovým, směrovým trnem zaměřeným k jihu. 

   Tato anténa se umisťuje na stožár minimálně šest metrů nad zemí a je připojena na řadu ocelových drátů, vedených pod zemí v hloubce cca 20-30cm, směrem sever-jih a dráty by měly býti v přesné orientaci S-J, aby se slabé magnetické pole, které emitují, vzájemně nerušilo s magnetickým polem planety. Uvádí se, že dráty by měly být maximálně 1,6m od sebe vzdáleny a jejich délka údajně není omezena. 

   

   Stožár s anténou se v tomto elektrokulturním systému umístí na jižní konec pole s napojenými dráty vedoucími k severu. Tuto anténu jsem úspěšně vyzkoušel minulou sezónu a mohu říci, že na kořenovou zeleninu, zejména na červenou řepu měla fantastický účinek.

   Účinek tohoto "vedení" je možno ještě výrazně posílit přidáním tzv. magnetické antény. Na jižním konci se drát nasune do prstýnkového magnetu dostatečné síly, což jak jsem se dočetl by mělo být alespoň dvanáct kilogramů, dá se použít několik menších v sérii, magnety nasuneme severním pólem směrem k severu. Je také dobré magnety chránit proti účinkům koroze například potažením včelím voskem.

Dva drudi sbírají jmelí.

Dva druidi sbírají jmelí

  

   Uctívání dubu nebo boha dubu bylo zřejmě společné všem větvím árijské rodiny v Evropě. Jak Řekové, tak Italové ztotožňovali strom se svým nejvyšším bohem Diem či Jovem. Ve staré Itálii byl každý dub zasvěcen Jovovi, italskému protějšku Dia a v Římě na Kapitolu nebyl tento bůh uctíván jenom jako božstvo dubu, ale také jako božstvo deště a hromu. Jeden římský autor, který staví zbožnost starých dobrých časů do protikladu se skepsí věku, kdy si nikdo nemyslel, že nebe je nebe, a o Jova nedbal ani za mák, nám říká, že za oněch časů chodívaly vznešené paní s bosýma nohama, a rozpuštěnými vlasy a s čistým srdcem vzhůru po svahu Kapitolu a prosili Jova o déšť. A hned, říká dále, lilo jako z konve, snad nikdy nepršelo jako tehdy, a každý se vracel domů mokrý jako myš. „Ale nyní,“ píše, „už nejsme pobožní a pole jsou jako úhory.“

   Také u Slovanů je dub posvátným stromem hromovládného boha Peruna, protějšku Dia a Jóva.  Hlavním božstvem Litevců byl Perkunas či Perkun, bůh hromu a blesku, jehož podoba s Diem a Jovem se často zdůrazňovala. U Litevců byli duby posvátné, a když je křesťanští misionáři vykáceli, lidé hlasitě bědovali, že byla zničena jejich lesní božstva. Muži obětovali za dobrou úrodu dubům a ženy lípám, z toho můžeme usuzovat, že považovali duby za mužské stromy a lípy za ženské. Jestli si dobře vzpomínám, je také ukrajinským národním stromem dub. V Ukrajinské sauně jsme se kdysi dávno mrskali dubovými větvemi. Je možné, že jako náš národní strom zvolili lípu národopisci.

   Zaměřme nyní ovšem naši pozornost na jmelí. Jmelí je poloparazitní stálezelená rostlina, které žije na větvích mnoha stromů, především na borovici lesní, jabloni a hrušni, ale také na dubu. Bobule mají barvu od perleťově bílé až po zlatožlutou, podle toho na jakém stromě dozrávají.

   Hlavní druid sbíral jmelí zlatým srpem, ostatní druidové, odění do bílých tunik, jmelí ukládali do zlaté misky, kterou později vystavili, aby jmelí mohl uctít lid. Protože jmelí byly přisuzovány široké léčivé vlastnost, ponořovali ho do vody a tu pak přinášeli tomu, kdo se chtěl uzdravit nebo chtěl být chráněn před nemocemi. Taková voda se považovala za protijed na zaříkávadla a kouzla.

   Jmelí rostoucí na dubu se pokládá za vhodné k přípravě léků. Z latiny pochází název Viscum quercinum nebo Lignum sancte crucis, dřevo svatého kříže. Z latinského slova viscum (jmelí)se odvozuje adjektivum „viskózní“ nebo „vazký“, k označení husté lepkavé látky, především kapaliny. Z bobulí a stonků jmelí se skutečně získává lepkavá tekutina. Je známo, že uprostřed bílých rosolovitých bobulí jmelí vězí vždy jen jediné semeno, jehož rozšiřování obstarávají ptáci, kteří si takto připravují svou vlastní záhubu: ptačí lep

     

 Čihařství bývalo prastaré řemeslo, a byl to jediný způsob lovu, jež mohli lidé bez povolení vykonávat. Nejpěkněji vybarvené ptáky chovali ptáčníci v klecích pro své potěšení, ale většinu prodali do měst ptačím překupníkům. Na počátku 19. století se ptáci chovali v každé domácnosti. Červenky poskakovaly volně po světnici, sýkory roztáčely v klecích miniaturní kolotoče pro radost dospělých i dětí. Obyvatelé údolí Ploučnice milovali nejvíce křivku. V kleci jsou nenáročné, přítulné a odolné a pro lidi hrály důležitou roli. Voda, ve které se křivka v kleci koupala, platila za léčivou. Pili ji muži i ženy – křivky se zobákem překříženým vlevo uzdravovaly ženy, a vpravo zase muže. Zkřížený zobák mají prý křivky od železných hřebů, které se na Golgotě marně namáhaly vytáhnout z Kristových ran ze dřeva kříže. Potomci křivonosek, které tehdy zkropila Ježíšova krev, mají od té doby rudé peří. Do domu, kde se křivka chová, nikdy neuhodí blesk.
Staří ptáčníci často svými vědomostmi zahanbovali učené badatele. Čihadlo bylo tou vysokou školou, která je vychovala. Byli schopni rozumět řeči přírody i s jejími vlastními tajemstvími a divy, skrze přírodu poznávali samotného Pána. Čihaři bývali milí a důvěřiví lidé, kteří aniž se o to snažili, se s každým spřátelili a nalezli to pravé správné slovo. Tomu se naučili na čihadle a také tam se na kousku lesa s dřevěnou boudou stali tím, čím byli.

Prameny:

J. G. Frazer – Zlatá ratolest

A. Cattabiani – Florarium

D. Ž. Bor- Napříč říší královského umění

Z. Stodola – Čižba v údolí Ploučnice

O Bábě bohyni, Brdlavce a pšence Demétřině.

 

O Bábě bohyni, Brdlavce a pšence Demétřině.

   Před nějakým časem jsme si na FB Hostomice pod Brdy, přečetli tuto půvabnou legendu o hostomické monstranci:

Krávy nalezly monstranci.

Před dávnými věky na jaře, když skotáci Hostomičšti
na hoře Bábě nazvané,

 nad Hostomicemi na Berounsku sládka svých krav pásli,

 najednou všecky krávy k jedné velestaré lípě posvátné,

kteráž u Báby studně stála, běževše a na kolena svá padše,
strašně řvaly, až se les a hora otřásala, pasákům prý strachem vlasy vzhůru vstávaly.

Když se krávy od této studně a lípy odehnati nedaly a neustále řvaly,

běželi někteří ze skotáků týž příběh domů svým hospodářům oznámiti,

 jenž snad nad touto
zvěsti užásnuvše chvátali tam, aby se přesvědčili,

a naleznuvše tak, usnesli se na tom, tuto starou lípu
vykotlenou z kořene vyvrátiti, aby se přesvědčili o
tom, za jakou příčinou ty krávy zde hrabají a řvou.
A hle! Uvnitř lípy nalezli krásnou gotickou
monstrancí, na ní 12 zlatých apoštolů okolo Melchizedecha;
padše hned na kolena svá pomodlili se
a jiní pro duchovního pastýře Hostomického spěchali,
který v slavném průvodu vroucně onen zlatý poklad
posvátný do chrámu Páně Hostomického sv. Petra
stolování (jenž se dne 22. února slaví) vnesl a uložil.
Dle pověsti p. Anny Hněvkovské, rodilé z
Hostomic.)

Zde podotknouti zaslušno : že Hostomice d. 22.
dubna 1778 a dne 9. června s chrámem Páně v
prach a popel obráceny byly. Snad v této době
někdo tuto monstranci do oné lípy vstrčil. Přitom
zahodno povědíti: že na této hoře, dle domnění starých,

Hejkal, (od křesťanů nazvaný) lesní duch po 7 let přebýval,
a druhých 7 let opět Medulina zde prý panuje. Bába
bohyně zde nepochybně svou božnici u studánky pod
lipou za pohanských dob měla, již ku oběti zápalné
sem krávy a jalovice pohané vodili, jako na horu
Tábor. Studánka obraz plodnosti, bohyni zasvěcená,
zde i na Táboře oučinkuje divotvorně, lidi uzdravuje
atd. a u Hostomic se nalézá pohřebiště pohanské s
popelnicemi, kdež se staří Čechové pohřebovali a na
hoře Bábě obětovali. Na hoře Babině a okolo této
hory nalézají se pozůstatky z doby pohanské.

   Zaujal nás nejen působivý obraz klečícího, hovadsky řvoucího dobytka, ale především zmínka o pohanském kultu Báby bohyně, který doplňuje známou pověst o Fabiánovi. Převyprávění Fabiánova příběhu, nalézáme skutečně mnoho. Jak by také ne, příběh je prostý a každý ho podává svými vlastními slovy. Připomeňme si ho tedy ještě jednou, ve verzi, která nás zaujala přesně lokalizovaným bydlištěm čarodějnice:

   Pověst vypráví, jak se z rytíře Fabiána, který měl v těchto místech svůj hrad, stal lesní duch. Fabián si na svůj hrad přivedl svou ženu, krásnou vesnickou dívku. Tím ale vzbudil žárlivost čarodějnice, která žila na úpatí hory u studánky Brdlavka. Za jedné bouřlivé noci se čarodějnice Megera krutě pomstila. Fabiánovu ženu proměnila v zeměžluč a svého bývalého milence Fabiána zaklela do podoby bludného ducha. Hrad ve kterém žili, rovněž po jejích kouzlech zmizel. 1)

 Vidíme tedy, že jak Bába bohyně, tak čarodějnice Megera, sídlí shodně u studánky na úpatí hory, u studánky Brdlavka. Nejsme na pochybách, že se jedná o jednu a touž postavu. Pohanská bohyně, po přijetí křesťanství, degeneruje ve zlou čarodějnici. Nyní nalézáme nad studánkou sošku Panny Marie s Jezulátkem. V těchto okamžicích, nejeden krvežíznivý neo-pohan obyčejně skřípe zuřivě zuby. Věc je však třeba chápat poněkud komplexněji:

  

   V tu chvíli se objevila široká, poněkud odpudivá tvář Matky Země, kterou jsem znal už z Kinsau. Díval jsem se na její tvář, která byla stejně tak krásná jako hrozná, a cítil jsem se její přítomností hluboce dojatý a naplněný radostí. Musel jsem se jí však zeptat na něco velice hloupého – hloupého proto, že se to nehodilo k posvátné náladě té chvíle. Poprosil jsem jí o několik informací týkajících se krajinného chrámu, který jsem právě zkoumal.

   Její odpovědí byl zvláštní smích, který otřásl celým okolím i mnou samým. A mezi tímto smíchem zvolala: „Mé dcery!“

   Padl jsem na kolena a poděkoval jsem. Nyní jsem měl v rukou důležitý klíč. Bohyně není žádný statický princip, spočívající ve věčnosti. Tak jako se Země proměňuje a lidstvo prochází různými vývojovými fázemi, mění se i ona. Mohli bychom tu hovořit o různých generacích Bohyně. Tak jako byla v dobách dávno minulých Matkou Zemí, stala se v mladší době kamenné trojnou Bohyní (bílá, Panna – ztělesnění celosti, červená, Matka – mateřský princip stvoření, černá, Bohyně proměny) a později matkou různých náboženství: buddhistickou Tárou, čínskou Kuan – Jin a křesťanskou Marií. To jsou její „dcery a vnučky“. Skutečnost, že stará Bohyně – Matka a mladá Panna – Matka patří k sobě, jako by zcela upadla v zapomnění. Tím jsme také ztratili pocit sounáležitosti našich dvou bytostných pólů, pólu svázaného s přírodou a pólu spirituálního – a to jsou nejen naše vlastní póly, nýbrž póly celého univerza.(upraveno) 2)

  

   Slovanská mytologie zná Babu, jež se pod obdobnými jmény vyskytuje v pověstech snad všech evropských národů.

   V Polsku jí straší malé děti, aby nechodily do osetých polí: „tam sedí Baba!“, „Baba přijde!“ Někde nese ve svém jménu ještě svojí přesnější charakteristiku: Žytnia baba – „Žitná baba sedí v žitě a dáví děti, které jí pošlapou“, podle jiného druhu obilí se v postatě táž bytost jmenuje též Pszeniczna baba. Na Litvě jí říkají Boba nebo Rugiuboba, ve Francii La vieille, v Dánsku Rugkjaelling, „žitná baba“, Bygkjaelling, „ječmenná baba“, Hvedekjaelling, „pšeničná baba“, ve Skotsku Cailleach nebo Carline, což obojí je označením staré ženy.

   Baba, skrývající se v obilí, ustupuje při žních před ženci, až konečně zůstane v posledním ještě nepožatém koutu pole, kde jí za různých obřadů „chytají“ a vážou do posledního snopu, který se pak též jmenuje Baba, Boba, La vieille, Alte atd., neboť v něm „sedí Baba“.

   Mytická bytost spojovaná s obilím a v uvedených případech označovaná jako Baba, je jindy charakterizována jako matka. V Polsku se tak objevuje Žytnia nebo Pszeniczna matka, u nás u Brna prostě Matka, v Bulharsku Žitarska moma, v severní Francii La mére du blé, v Německu Aehrenmutter. Konečně ji někde titulují paní nebo královna: v Bulharsku Žitarská carka, v Anglii Harvest Queen, ve Skotsku Corn Lady, v Německých zemích Aehrenkonigin, Erntekonigin apod.

   Poslední snop, v němž je chycena tato Baba, Matka, Paní, Královna, se často vystrojuje ve velikou loutku, slavnostně ozdobenou květy a barevnými pentlemi, a leckde do ní zavinují kohouta, věčný symbol plodnosti. Bývá slavnostně vezena z pole domů a ponechávána tak až do nového osevu, kdy zrní z Baby mísí do osevného zrna, aby se lépe urodilo.

   Ve Francii, v okolí Aurxerre, říkají takto vystrojenému snopu – loutce Ceres. Nepochybně, to jméno se sem dostalo teprve ze školy, je ohlasem klasického vzdělání kněžstva a jeho styků s venkovem. Přesto je to jméno výstižné: římská Ceres je jen vysoce kulturní formou všech primitivních Matek pšenice a Žitných bab – a sama není než římskou obdobou řecké Deméter. Hádanku jména této veliké bohyně se podařilo rozluštit Mannhardtovi, jak se dnes snad už obecně uznává: značí Ječmenná matka podle toho druhu obilí, jež bylo pro staré Řeky nejdůležitější.

   Všechny rozdíly mezi vznešenou bohyní řeckého Olympu a prostým démonem evropských polí se vysvětlují rozdílem města a venkova. Deméter známe vlastně jen z městských kultů antického světa, kde byla přizpůsobena náboženským potřebám městského obyvatelstva, odtrženého od půdy a osvobozeného od oné nesnesitelné závislosti na ročním cyklu přírody, která je osudem zemědělců. Ani v městě ovšem nemohla ztratit svůj základní charakter dvojitosti, rozpolcenosti, jenž tvoří její nejvlastnější podstatu jako božstva zároveň olympského i chtonického, ale tato protikladnost ztrácí v městské ekonomice, nezávislé na střídání ročních dob, svoji původní časovou posloupnost, jež ji charakterizovala v kultech agrárního venkova, svou ekonomikou neúprosně závislého na věčném koloběhu léta a zimy. Jen tam kde byl člověk bezprostředně a výlučně závislý na výsledku svých polních prací, zůstala Deméter Melania, „černá“, chtonická Deméter zimním, neplodným, vyčerpaným rubem letní, olympské Deméter, božského principu plodnosti půdy. Byla jednou „bílá“, jednou „černá“, byla v létě šťastnou matkou, radující se z utěšeného vzrůstu plodů svého života, a v zimě byla matkou neutěšitelně smutnou v hoři nad ztrátou „dcery“, byla v létě matkou všeho života, a v zimě matkou mrtvé přírody – proto mohla hrát v lidském životě úlohu, jiným božstvům v této protikladnosti nedostupnou, mohla být ochránkyní rodiček a dětí i ochránkyní mrtvých, mohla být záštitou člověka při jeho vstupu do života i při jeho odchodu na onen svět.

   Její největší svátky se vázaly k jarnímu osevu a pak k obžínkami na konci léta, kde řecká Haloa byla naším posvícením. 3)

   Baba je, jak nás zpravuje Gerald Massey, název pro starou rodičku (Týfón); a Babia byla bohyně z Karchemiše. Bab (nebo Beb), které se mění až v Bau, je otevřením „abysu“, propasti nebo kaverny, dutiny či jámy a díry, nazývané rovněž „dírou hrobky“ a „studnou“. Arabsky Bob značí vývěr, z něhož tryská voda; koptsky Bebi znamená „vytékat“ a „přetékat“. Toto Bab se stalo Bahv neboli „prázdnotou“, na níž je postaveno hebrejské dogma o stvoření. Babylónské a bybloské Bab označovalo „bránu“, ale mnohem srozumitelnější je „otvor, vstup“, uterus, či „příbytek života“. Takto bylo irsko-keltské Brû, cornwallské Brys, zástupné slovo za „dělohu“, primární podobou slov Berry, Boro a Burgh, nejstarší osídlení.

Babylon však může stejně dobře být složeninou dvou slov, Bab a bylon, přičemž je pro svoji labiálu totožné s pylon; takto „věž“. Babylón, Bab-ili, není tedy jenom „bránou Boží“, nýbrž čímsi mnohem ponuřejším a pochmurnějším, a výkladů je mnoho – může jít o „propast, do níž byl svržen Bůh“, „místo, kde se Bůh ztratil“, až po luminóznější aspekty spjaté s „vodou“ či „rosou Boží“ v pohádkovém smyslu „živé vody“, „vody života“. Ambivalentní náboj tohoto označení vypovídá ale také o nejednoznačnosti pojednávaného fenoménu, kdy platí „jak se to vezme“, tzn. „za jaký konec vezmeme“, či „z kterého konce (to) vezmeme“, jestli se toho chopí ruka dextrální, pravá, mužská, aktivní, či sinistrální, zlověstná (srv. angl. sinister), tj. levá, pasivní, ženská, kterou Heva trhala jablko/ovoce ze stromu života. 4)

   Na závěr tohoto, pro někoho beztak již dlouhého úvodu, uveďme si ještě místní význam slova Baba:

   S názvem Baba se setkáváme nejen v naší republice a na Slovensku, ale ve všech slovanských zemích. Staří Slované takto totiž pojmenovávali zaoblené, zalesněné kopce. Baba byla zosobněním deštivých mraků. Mrak vystupující nad obzor, se podobá staré, sehnuté ženě. Název deštivého mraku pak patrně přešel i na horu. Dovolím si tvrdit, že nejvíce Bab je u nás na Hostomicku.

   Posuďte sami:

   Brdský hřeben nad Zátorem je tvořen hned dvěma Babami. Ta první – Velká Baba – je známa z pověstí jako bývalé sídlo Fabiána. Sousední kopec je Malá Baba. Nutno připomenout, že v minulosti se toto dělení neužívalo. Byla známa jen jedna Baba, o které se prameny zmiňovali jako o místech, kde se od nepaměti dolovala železná ruda. Lépe řečeno kutala, protože povrchové „šrámy“ tu najdeme i dnes na každém kroku.

   Co další hora Studený, za Rakousko – Uherska široko daleko jediný trigonometrický bod I. řádu? Netroufl bych si říci, od které doby se takto nazývá, ale je podobné pravdě, že byl kdysi také Babou. Poslechněte si např. úryvek ze starých letopisů: „Husité přecházeli Brdy v těchto místech celkem čtyřikrát, vždy sedlem mezi Hradcem a Bábou…“ Kdo uvedené končiny zná, dobře ví, že je tu jenom jedno sedlo a sice mezi Hradcem a Studeným. Ten je tu prostě nazýván Babou.

   Zmatek kolem Bab ještě nekončí. Pod vrcholem Studeného byla kdysi myslivna, ve které dlouho kraloval obrovským okolním lesům „hajný Drtikol“. Myslivna byla na všech mapách označena jako „Myslivna Baba“. Za 2. světové války byla důležitým opěrným bodem partyzánského hnutí. Ke konci války byla přemístěna do myslivny nové v Malém Chlumci. Také tato pěkná myslivna je na nejnovějších mapách uváděna jako Baba.

   Ale vraťme se ještě pod samý vrchol Studeného, kde v přímé blízkosti zbylé samoty ještě dnes najdeme zavalený a zarostlý vchod do bývalého Jeronýmova či Kateřinského dolu. Tam se hlavně v minulém století dolovala železná ruda, která se na bytelných vozech, tažených volskými či koňskými potahy, dovážela do pece ve Staré Huti u Dobříše. Dlouhá štola do nitra kopce nesla název Babí štola.

   Aby byl můj přehled Bab úplný, musím se vrátit k Fabiánovi. Odkud vzal vlastně svoje jméno? V jedné verzi známé pověsti se říká, že jméno Fabián znělo původně Babí Jan. Ať je to tak, či onak, měl svou zahradu na Plešivci, na níž se pěstovaly vzácné léčivé byliny. A od této zahrady, jen co by kamenem dohodil, je na druhé straně útulná vesnička Felbabka.

   A zeptáte-li se starších lidí z Čenkova, řeknou vám, že Baba je les za Komorskem.

Kolik je tedy na Hostomicku Bab? Nejlépe je říci, že nevíme, ale že je jich opravdu hodně. Nejvíc na světě. (kráceno) 5)

  

   Nyní tedy máme dostatek vodítek, abychom mohli snadno pojmenovat trojnou Bohyni, jež nad Hostomicemi bdí, na hoře, jež Baba sluje:

Megera je nepochybně Bába. Bohyně smrti a transformace.

Medulína je Matka, mateřský princip stvoření. Co o ní víme? Sní svůj sen v podobě zeměžluči a po sedmi letech v podzemí, se navrací na sedm let na zem. Jedná se zjevně o Bohyni vegetace. Proto je také někdy opisována jako „krásná, venkovská dívka.“ Sedm let snad představuje sedm měsíčních fází, dobu, po kterou rolníci čekali, až se objeví zelené obilné výhonky. 6)

Brdlavka představuje Pannu, ztělesnění celosti.

   Pro ty, kteří by o těchto věcech chtěli dále rozjímat, široce, dlouze, ale i hluboce, připravili jsme tento meditační obraz:

Meditační obraz Brdlavka

Formální popis obrazu:

Nejprve uvidíme dva do sebe zakleslé jeleny.

Zdá se ale, že spolu nezápolí, anóbrž se navzájem podepírají.

Podle vypoulených očí a vyplazených jazyků nám připadá, jako by byli jati jakýmsi druhem šílenství.

Jsou však hezky oblečeni a to nám napovídá, že své šílenství mají nějakým způsobem pod kontrolou.

Možná to jsou kněží, se zvířecími maskami.

Dole čekají dva zubatí tvorové.

Jakoby psi, ale mají v sobě cosi liščího.

Poznáme, že jsou to dva šakali.(Canis Aureus)

Jakoby sem přiběhli od nějakého egyptského chrámu.

Střed obrazu je předmětem meditace.

Konec formálního popisu.

   Meditační obraz Brdlavka se otevírá touto mantrou:

BÁ

BOG

BA BA

BOG

   K mantře patří rytmický rituální pozismus:

BÁ – tleskneme

BOG – pleskneme se do stehen

BA BA – dvakrát tleskneme

BOG – vzpažíme ruce způsobem, jenž je vymalován na obrázku za pravým jelenem.

   Tento oslavný hymnus recitujte podle vlastního uvážení, ve dne anebo ještě lépe v noci. Tolik k rituálu. Na závěr se loučíme opět skvělým Krolmusem. Jak se přece říká: „Ještě do druhé nohy!“ My se tedy rozloučíme již nyní, s obvyklým pozdravem: „Ať nám v hrdlech nevyschne!“

Nad Hostomicemi,

Městečkem na Berounsku,

Jest velikánská hora, jež Bába slove,

Z jejíhožto lůna divotvorná studánka,

Voda živá, také Bába nazvaná,

Celá zdravá a plodná se na okolní polohy luční, zahradní a polní vylévá a ourodné ji činí.

Tato voda prý jest soudná,

Lid při ní své prastaré obyčeje potajmo vykonává a ní se uzdravuje. 7)

Prameny:

1)      http// zbiroh.dobrodruh.net

2)      Marko Pogačnik:  Dcera Gáie /Fabula 2008

3)      Záviš Kalandra: České pohanství II. /Academia 2018

4)      http//www..Okultura.cz/ San: Lingua Genesis IV.

5)      Jan Vorel: Obrázky z Hostomicka 2004

6)      Robert Graves: Řecké mýty / Levné knihy 2004

7)      W. S. Krolmus: Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje a nápěwy. 1845

  

Milý čtenáři!

   Když jsem se před několika měsíci, nebo spíše roky, rozhodl přeložit něco z pozoruhodného díla anglického okultisty Kennetha Granta, vybral jsem více méně namátkou, kapitoly o indickém esoterismu z knihy Beyond The Mauve Zone, aby mi ovšem už po několika odstavcích bylo jasné, že jsem na sebe upletl řádný bič, neboť jsem zjistil, že se budu potýkat nejen s angličtinou, ale i se sanskrtskými výrazy, u kterých jsem si nebyl jist, jak je převést do češtiny, nemaje po ruce žádný vhodný slovník, když se internet ukázal jako příliš hubený zdroj informací. Nakonec jsem překládal spíše intuitivně a několik týdnů po uveřejnění, jsem se obával vyjít z domu, aby se snad odněkud nevynořil nějaký rozzuřený indolog a nezačal mi kroutit rukama. Tyto obavy se naštěstí ukázaly jako zcela liché. Popravdě řečeno, články měly přesně takový ohlas, jak jsem předpokládal.

   Povzbuzen tímto úspěchem, vyhrnul jsem si rukávy a hrábnul tentokrát po knize Cults of the Shadow. Možná, že víš, náš pilný čtenáři, že první kapitola této knihy, vyšla v Příručce vysoké magie, od Josefa Veselého. Přeložil jsem kapitolu druhou Afrotantrický tarot kalas a chtěl přeložit i kapitolu třetí, než jsem si uvědomil, že ta je již, v rovněž Veselého knize Učení mistrů přeložena. Přidal jsem tedy ještě dvě kapitoly, o Kultu Černého hada. Nuže vidíš sám, že již máme v češtině skoro celou knihu, i když v poněkud salátovém vydání, abych tak řekl.

   Aby celá věc nebyla tak jednoduchá, v anglické, elektronické verzi knihy, která je volně dostupná  na internetu, chybí dvě strany, v kapitole La couleuvre Noire – II. Původně jsem to chtěl nechat tak, ale nakonec jsem stáhnul španělskou verzi a o překlad těchto dvou stran, se postaral polyglot Pacheco. Když už zmiňuji náš realizační tým, nemohu zapomenout, na naši laskavou korektorku Karkulku, která umí dokonce i česky.

   Další překlady z díla Grantova, myslím, prozatím nebudou, aby zde nebylo tak trochu „přegrantováno“. Možná napíšu nějaké verše, když už se nám blíží jaro, ale stejně, asi budu muset spíš makat na zahradě. To abys byl také, vážený a milý čtenáři, seznámen s naším edičním plánem.  Nyní ti tedy přeji, za nás za všechny, příjemnou zábavu a ničím nerušené studium.

                                                                                                                                                                Tvůj Aži.

Ahoj kamarádi!

   
 Vítejte u našeho ohně okultního, na místě kam se přestěhoval po tragické události, která otřásla samotným středem naší osady. Z technických důvodů jsme odešli do jiných končin a bylo třeba smotat uzdy a sbalit telata. Na tomto místě tedy znovu zazní kytary tón, plameny hvězdy pozdraví a z houští na nás budou jukat zvědavá očička zvířátek. Na závěr by se slušelo říct: „Nikdy nezapomeneme!“ A kdo ví jak to vlastně je. Ptáme se mrazivého vesmíru a ve svém srdci hledáme útěchu. Zahřejeme si ruce nad ohněm, deku přitáhneme blíže k tělu a raději řekneme: „Na shledanou ve věčných lovištích parde!“ Jendovi 30. 12. 2012





Namísto úvodu ...

... následuje rozbor pantaklu. Jméno pro naši osadu jsme vybrali podle názvu legendární trampské skupiny, která začala působit na Brdech kolem roku 1929, abychom se tak přihlásili ke géniu loci brdských hor.

Totem supa je zasvěcen egyptské Maut, bohyni moudrosti. Na obrázku můžeme vidět okřídlenou stvůru, která se nejvíce ze všeho podobá orlu bělohlavému, který zde zastupuje síly jang. Ve spárech drží oktopoidního cefaloida, který zastupuje síly jin. Pantakl tak vyjadřuje ideu harmonicky vyvážených energií. Sup nebo také všepohlcující supice na pantaklu znázorněna není. Představuje spojení těchto dvou sil a poukazuje na ni pouze zkratka, umístěná v dolní části mezikruží, která pochopitelně představuje tři závoje negativna. Tato vyslankyně samotné smrti, jež je korunou všeho, protože spojuje veškeré protiklady, byla považována za nositelku očisty, regenerace a znovuzrození. Sedí na vrcholu totemu jako nejmocnější ze zvířat, protože jejím spárům žádný neunikne. V tomto kontextu představuje ideu přijetí smrti jako osobního rádce, což není oslavou morbidity, ale zbavení se nepotřebných a zbytečných konstruktů naší mysli.