Elektrokultura – 1. část 

Pacheco

    Elektrokultura je způsob využití elektromagnetické energie v zemědělství, umožňující dosažení vyšších výnosů sklizně, bez použití hnojiv a ochranných postřiků proti škůdcům a nemocem. Elektrokultura zvyšuje odolnost a zdraví rostlin a také dokáže pomoci zemské vlhkosti, snadněji vzlínat k povrchu i v době sucha. 

    

   V první části pojednám o dvou typech atmosférických antén, se kterými mám praktickou zkušenost, v části druhé pak o tzv. paramagnetických věžích, které byly s úspěchem používány už v dávné minulosti, jak k pěstování potravin, tak k jejich uchování coby sýpky.    O elektrokultuře jsem se dozvěděl asi před rokem a hned jsem s ní začal experimentovat, abych si v praxi ověřil, zda je opravdu možné jednoduchým zařízením z měděného drátu viditelně ovlivnit růst rostlin. A hned úspěch prvního experimentu s klíčením semen cibule, mě povzbudil v dalším snažení. 

    Princip elektrokultury vychází z faktu, že všechny jevy ve vesmíru jsou svou podstatou elektromagnetické. Elektřina není omezena na dráty a kabely elektrického vedení, ale proudí na všech škálách, celou přírodou, celým vesmírem. Od pohybu iontů mezi dvěma elektrodami, přes globální elektrický obvod planety, řídící počasí, klimatické změny i procesy v nitru Země, jež jsou dále přímo napojeny na elektrický obvod sluneční soustavy a dále galaktický elektrický obvod, atd. 

    Růst rostlin můžeme výrazně ovlivnit instalací jednoduché atmosferické antény, kterou si zhotovíme omotáním měděného drátu okolo dřevěné hůlky, instalované přímo k rostlině. Přičemž spodní konec drátu zavedeme co nejblíže ke kořenům a dbáme na to, aby se drát rostliny nedotýkal. 

   Směr navinutí drátu, tedy po směru hodinových ručiček, či proti směru, je na fórech FB skupin, zabývajících se elektrokulturou, předmětem neustálých dohadů. Obecně je zdůvodňován koriolisovými silami a liší se v závislosti na tom, na které hemisféře zeměkoule se nacházíme, ale jak jsem zjistil, v principu funkce antény, nepanuje na fórech jednoznačná shoda a tak jsem byl nucen se sám teoreticky ponořit do podstaty přírodních atmosférických jevů a vytvořit si svou vlastní teorii funkce spirální antény. V poslední době navíc přibývá stoupenců ploché země a tak se diskuze přiostřují, až nakonec přecházejí v diskuse daleko vzdálené tématu elektrokultury což zmatek ještě zvyšuje. 

   Z mých teoretických úvah a praktických zkušeností, jsem si tedy vydedukoval následující princip, který je odvozen z viditelných sil, působících v počasí, konkrétně v cyklónu a anticyklónu. Pokud tedy uvažujeme v rámci působení koriolisových sil, měli bychom, pro nalezení správného směru vinutí zjistit, co se odehrává, či jak funguje počasí na severní polokouli, kde se nacházíme. V cyklónu, tedy tlakové níži, vanou větry při pohledu shora, proti směru hodinových ručiček, směrem od obvodu k centru a stoupají vzhůru. V anticyklónu pak, opět při pohledu shora, naopak vanou po směru hodinových ručiček směrem od centra k obvodu a sestupují dolů. Anténa, která bude navinutá proti směru hodinových ručiček - při pohledu shora dolů - bude mít (na severní polokouli) tvar odporující rotaci energie počasí v atmosféře - vzestupu či sestupu nabitých částic a nebude ideálně podporovat jejich snadnější výměnu a musí tedy být navinuta obráceně t.j. po směru hodinových ručiček- při pohledu shora. 

   Tolik k anténě spirálového tvaru, nejčastěji používanému pro "osobní" antény, tedy pro jednotlivé rostliny. Pro vysoko umístěné antény s větším ziskem, určené pro napájení ocelových drátů vedených pod zemí a emitující magnetické pole se nejčastěji používá tvaru napodobující původní "aparathus" Justina Christofleuea. Jde o trs mnoha měděných drátů směřujících vzhůru, doplněných ocelovým, směrovým trnem zaměřeným k jihu. 

   Tato anténa se umisťuje na stožár minimálně šest metrů nad zemí a je připojena na řadu ocelových drátů, vedených pod zemí v hloubce cca 20-30cm, směrem sever-jih a dráty by měly býti v přesné orientaci S-J, aby se slabé magnetické pole, které emitují, vzájemně nerušilo s magnetickým polem planety. Uvádí se, že dráty by měly být maximálně 1,6m od sebe vzdáleny a jejich délka údajně není omezena. 

   

   Stožár s anténou se v tomto elektrokulturním systému umístí na jižní konec pole s napojenými dráty vedoucími k severu. Tuto anténu jsem úspěšně vyzkoušel minulou sezónu a mohu říci, že na kořenovou zeleninu, zejména na červenou řepu měla fantastický účinek.

   Účinek tohoto "vedení" je možno ještě výrazně posílit přidáním tzv. magnetické antény. Na jižním konci se drát nasune do prstýnkového magnetu dostatečné síly, což jak jsem se dočetl by mělo být alespoň dvanáct kilogramů, dá se použít několik menších v sérii, magnety nasuneme severním pólem směrem k severu. Je také dobré magnety chránit proti účinkům koroze například potažením včelím voskem.