Házeli si žaludem a
duběnkami
Pojď si házet taky
Ale pozor
Kdyby ses mi trefil do
kundy
Porodila bych žalud
Potom bych tě už
nepotřebovala
To by bylo smutné
A slzy by kanuly do
klína
Jana Krejcarová – V zahrádce otce mého
Už jsem o něm
slyšel dříve, ale poprvé jsem četl něco od Lovecrafta na počátku devadesátých
let, v Revolver Revue. Byla to
povídka o jakémsi džentlmenovi, který kamsi přijede, do jakéhosi Bohem zapomenutého
kraje, kde se zaostalí venkovani tak dlouho páří mezi sebou, až zdegenerují
v jakýsi nový živočišný druh, v srstnaté, vřískající troglodyty, ve
kterých zbývá jen pramálo lidského. Četl jsem to v Berouně v kiosku,
na bývalém autobusovém nádraží, vedle řeky. Vedle umakartových stolků na
stojáka, se potácelo několik anglických gymnazistů, v čele se svým
profesorem, podsaditým chlapíkem ve světlém saku, který se ovšem kymácel ze
všech nejvíc. Když uviděl čtenáře, hned se ke mně hnal a veden učitelským instinktem,
chtěl vědět, co to čtu. Když uviděl jméno Lovecraft, spokojeně zavýskl a hned
mi to obracel na obálku, aby viděl titul. Jméno Revolver Revue mu ovšem nic neříkalo a tak se zklamaně stáhl.
Zapíchl jsem prst do stránky a řekl: „New Poe“. Nepředpokládal jsem, že to
neví, jen jsem chtěl něco říci. Hned jsem se ale vrátil k četbě, mnouce si
zamyšleně bradu a to hlavně proto, že jsem svou tehdejší zásobu anglického
jazyka téměř vyčerpal. Roztržitě, po profesorském způsobu přitakal a znovu se
na mě podíval, tiše, krátce a pozorně, na malou chvíli zcela střízliv, opustil
roli bodrého namotaného opilce, v kterém si zrovna Angličani tolik libují.
Možná si pomyslil, že když se tenhle Čech pokouší vrátit do Evropy, což bylo
tehdy populární heslo, pomocí četby brakové literatury, je na světě všechno
v pořádku. Vzápětí tedy znovu rukou objal flaškovou desítku, nebo co se to
tam tenkrát podávalo a zase zmizel v tom ječícím chumlu. To Revolver Revue, mělo nějakou žlutou
obálku a mimo jiné v něm byla i básnická sbírka V zahrádce otce mého, od Jany Krejcarové. Pak jsem to někomu půjčil
a už se mi to nevrátilo.
Chtěl jsem sem dát vždycky obrázek té
knížky, o které se zmíním, ale blog má příliš humpolácký psací program a nejde
to pořádně zalomit, takže by ty knížečky nevypadaly asi moc hezky, ale nejspíš
by vypadaly dost hnusně. Proto sem dám raději fotku Honzy, na procházce
s Bondym. Konec konců to je hezká, veselá ženská, která se bála, že porodí
žalud a Bondy má zasejc brejle, jako ten opilý profesor, takže co.
Uplynul nějaký čas
a já si koupil knihu Šepot ve tmě.
Jedná se o poměrně vydařený soubor povídek, jimž vévodí působivá povídka Případ Charlese Dextera Warda,
s doslovem Josefa Škvoreckého. Nikdy jsem toho chlapa neměl moc rád. Ten
jeho Dany Smiřický je kretén s trumpetou a ty jeho detektivky stojí za
starou belu.
Také jsem se stal
majitelem knihy V horách šílenství.
To jsem jednou bloumal po nějakém pražském knihkupectví, celkem dlouho, protože
jsem zrovna neměl nic lepšího na práci. Vzpomínám si, jak jsem se tam začetl do
nějaké japonské poezie, mělo to takový podlouhlý formát a spoustu bílých
stránek a vždycky uprostřed té stránky byla taková ta krátká japonská básnička.
To se mi líbilo, ale zdálo se mi to moc drahé. Tak jsem šel pryč, ale na
odchodu koukám, že mají u dveří papírovou krabici s knihami za jednotnou
cenu. Tak jsem tam hrábnul a hele: V horách
šílenství. Podávám to přes pult prodavači a ten, dříve než to namarkoval,
pokrčil rameny, jako kdyby říkal: „Ovšem, jak jinak“. Žádnou batrachofitii jsem
na něm ovšem nepozoroval.
Pak kluci přinesli
ty sešity od Zlatého koně, s ilustracemi Káji Saudka a tak jsem tedy
Lovecrafta přečetl téměř celého. Ale legenda, má-li mít smysl, musí pokračovat,
jak někde píše D. Ž. Bor. Koupil jsem si tedy antologii autorů inspirovaných
Lovecraftem: Cthulhu 2000. Skvělá,
nabušená záležitost, která šla z ruky do ruky a ke které jsem se pak ještě
několikrát vrátil:
Závoj budeš mít umytý
vlastní krví
Jež zkalí a zastře tvé
hasnoucí oči.
Za družičky budeš mít
Bolest a Hrůzu,
Za slib svatební jen
blekotavé rouhání
Tvým svatebním šatem
bude záhyb mého těla
A smrtelná muka tvým
svatebním zpěvem.
Vy obě se pak stanete
mým pokrmem
A jak hoduji, mne
budete pozorovat šílené.
Služky, připravte ji
hbitě!
Rychle jí bedra
odhalte!
Něžné bradavky jí
olejem pomažte
A obnažte je mé vroucí
tváři!
Pak se dlouho nic
nedělo, a když říkám dlouho, myslím tím opravdu dlouho. Po dlouhých letech jsem
pak sáhl po další antologii, Černá křídla
Cthulhu. Tentokrát byl můj dojem z knihy velmi rozpačitý. Obávám se,
že jsem jí vůbec nedočetl.
No a nedávno jsme
se dočkali souborného vydání knih tohoto mistra fantastiky, od starého dobrého vydavatelství
Albatros. Všechny svazky jsem si
poctivě zakoupil a uložil je do své knihovny, kde na nich nejednou zálibně
spočinulo mé oko. Opět se dostavil jistý pocit završení. Proto jsem také jistý
čas přehlížel knihu Strážci z hlubin
času, u které je poněkud nešťastně, jako jeden z autorů uváděn, zřejmě
z komerčních důvodů, právě Lovecraft. To se mi nedlouho po vydání
kompletního lovecrtaftova díla, nezdá příliš šťastné. Nad to, fotka obálky
nepůsobí dvakrát přitažlivě. Nakonec jsem si přece jenom přečetl anotaci a
dozvěděl se tak, že autorem je August Derleth, jež je na obálce uváděn jako
druhý autor. Nezbývalo mi tedy, než si knihu objednat, i kdyby jen ze
zvědavosti. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem vybalil krásný, sametově
černý špalek s hezky barevným obrázkem na obálce a pěkně vyraženým názvem
na hřbetě.
Ještě více potěšení
mi však přinesl samotný text knihy. Klasický styl vyprávění a obligátní
rekvizity, neznamenaly přiboudlinu nastavované kaše, ale ryzí potěšení
z četby, které jsem už dlouho nezažil.
Už první povídka „ Ten kdo číhá na prahu“, nás nenechává na
pochybách, o čem bude dále řeč. Tajemná, černá věž v lesích, podivínský
předek, nic netušící potomek, jež si jede převzít své dědictví. Není ani příliš
zvědavý, však osudově přitahován do samého středu temného kultu a vše dopadne
tak, jak předem tušíme:
„Nemohu ho dost dobře
nechat na pospas tomu, co je tam venku v lesích, ať už je to cokoli,“
zaprotestoval Bates. „Kromě toho bude mít podezření,“
Protiřečíte si, pane
Batesi.“
Další povídka se jmenuje Pozůstalý
a ve hře je rod Loricata, Crocodylus,
Ostolaemus a dokonce i Gavialis a
Tomistoma.
Wentworthův den,
nepatří do mýtu Cthulhu. Hlavní
rekvizitou je zde „Sedmá kniha Mojžíšova.“
Tuto dnes už neznámou literaturu zpracovává ve svých knihách J. Veselý. Vybral
jsem ukázku z knihy Slavné grimoáry minulosti a to včetně „půvabné
historky“:
V 18. století
začalo v souvislosti s rozvojem přírodních věd docházet
k postupnému úpadku magie. Stále snadnější dostupnost tištěných knih vedla
ke komercializaci, v jejímž důsledku vznikaly četné pokleslé grimoáry
určené širokým lidovým vrstvám. Často byly vykrádány starší texty, které se
upravovaly a přizpůsobovaly novým poměrům. Vytvořila se tak charakteristická
grimoárová forma, která má podobu jakési universální příručky, kde se vedle
receptů na léčení dobytka, konzervování potravin a impregnaci tkanin objevují
návody jak vyrábět zlato či jak se stát nezranitelným nebo neviditelným, ale i
pokyny pro vyvolávání démonů. Oblíbeným tématem je také hledání pokladů za pomoci
magických prostředků. Popisované magické postupy jsou často primitivní, přesto
však mohly být účinné, jak vyplývá z půvabné historky, kterou dle
vyprávění nejmenovaného muže zaznamenal Richard Grotzinger:
„Jednou večer seděl
můj otec v obývacím pokoji – všichni ostatní členové rodiny už spali –
učil se nazpaměť zaklínací formule pro vyvolání Lucifera. Opakoval je nahlas, neboť bylo obtížné si je
zapamatovat, ale nepomyslel na to, že jejich hlasitá recitace by mohla mít
nežádoucí následky. Když pozdvihl zrak od knihy, spatřil, že před ním stojí tři
velké postavy. První muž byl v mysliveckém oděvu, hladce oholený a
s anglickým knírkem, druhý vypadal jako obchodník z 18. století a měl
na sobě oblek s kostkovaným vzorem, třetí byl v černém, měl cylindr a
plnovous. Otec strnul leknutím. První démon, patrně šlo o Lucifera nebo jeho zástupce Astarota,
jej oslovil: „Jsem zde, co poroučíš?“ S těmito slovy vytáhl z kapsy
svitek pergamenu s husím brkem, vše položil na stůl, a nožíkem, který
držel v ruce, naznačoval, že očekává, že se mu otec upíše vlastní krví.
Otec byl polomrtvý strachem, protože zde seděl bez magického kruhu a tudíž bez
jakékoliv ochrany. Když duchové viděli, že se otec k ničemu nemá, začali
se tvářit vztekle. Otec se zatím natolik vzpamatoval, že se mohl pokřižovat a
drmolil modlitby. Knihu upustil, jinak by duchy odeslal pryč. Opakované znamení
kříže je však zapudilo a všichni tři zmizeli i s pergamenem, perem a
nožíkem. Několikrát hlučně bouchly dveře, až se celý dům otřásl.“
Dále následuje
popis duševního zhroucení bezděčného evokatéra a vylíčení úrazu, který krátce
na to utrpěl.
Tituly těchto
grimoárů, jak je výše uvedeno, jsou rozmanité. Pod jedním a tím samým názvem se
často objevují zcela odlišné texty, naopak stejný text leckdy vycházel pod
různými názvy. Jakýmsi „vyvrcholením žánru“ je osmá a devátá kniha Mojžíšova čili
odhalené tajemství čarodějnictví, která krom zvěrolékařských předpisů,
kuchařských receptů a návodů na čištění skvrn obsahuje už jen pár kalendářových
duchařských historek. Její autor již na magii nevěřil.
Další dvě povídky, Peabodyho dědictví a Okno v podkroví, pojednávají také o
jistém dědictví, stejně jako povídka první. V Peabodyho dědictví, které vyšlo už v revue Horus, má neopatrná
manipulace s ostatky zesnulého čaroděje děsivé následky. Okno
v podkroví se znovu věnuje mýtu Cthulhu:
Ph´nglui mglw´nafh Cthulhu R´lyeh wgah´nagl
fhtagn.
Následuje Předek. Vydařená, šprýmovná povídka o
šíleném vědci. Další povídka, Stín
z vesmíru, rozvíjí dále mýtus Cthulhu.
Obšírně pojednává o vesmírných souvislostech a boji nelidských ras. Ve snu nahlédneme
do laboratoře gargantuovského plémě a povšimneme si jednoho hrůzného detailu,
který byl rovněž uveden v románu V
horách šílenství: není zde ani jedna
židle!
Alhazredova lampa, je krásná, melancholická povídka
o dědici starobylé lampy a spisovateli literárního škváru, jež žil
ve starých dobrých časech: Neměl již nějakou dobu elektřinu kvůli snížení
výdajů na živobytí, takže mu lampa přišla vhod. Lampa, o které mu starý Whipple
napsal:
„Přinese ti potěšení,
ať už bude svítit, nebo ne. Jindy ti zase způsobí bolest. Je zdrojem extáze i
hrůzy.“
Zabedněný pokoj - působivá, skvěle
napsaná a skutečně strašidelná. Podle mě jedna z nejpovedenějších v knize:
O Dagonovi se říká, že je vodní bůh. O
těhle pohanských náboženstvích nic nevím, a ani o nich nic vědět nechci.
Marshovy děti vypadají hodně podivně. Nepřeháním, Luthere, když ti říkám, že
mají tak široká ústa, tváře bez brad a tak obrovské vypoulené oči, že přísahám,
někdy vypadají spíš jako žáby než jako lidské bytosti! Nemají ale, aspoň
nakolik vím žábry.
A tak dále a tak
podobně. Dobře ještě na sto padesáti dalších stranách, podivné příběhy plné
děsu a dotyku neznáma, zakončené zasvěceným doslovem Martina M. Mrskoše. Knihu
doprovází několik vydařených ilustrací Johna Coultharta. Pro fanoušky mýtu Cthulhu jasná volba. Yog – sothot, n-yah, n-yah!
