Dva drudi sbírají jmelí.

Dva druidi sbírají jmelí

  

   Uctívání dubu nebo boha dubu bylo zřejmě společné všem větvím árijské rodiny v Evropě. Jak Řekové, tak Italové ztotožňovali strom se svým nejvyšším bohem Diem či Jovem. Ve staré Itálii byl každý dub zasvěcen Jovovi, italskému protějšku Dia a v Římě na Kapitolu nebyl tento bůh uctíván jenom jako božstvo dubu, ale také jako božstvo deště a hromu. Jeden římský autor, který staví zbožnost starých dobrých časů do protikladu se skepsí věku, kdy si nikdo nemyslel, že nebe je nebe, a o Jova nedbal ani za mák, nám říká, že za oněch časů chodívaly vznešené paní s bosýma nohama, a rozpuštěnými vlasy a s čistým srdcem vzhůru po svahu Kapitolu a prosili Jova o déšť. A hned, říká dále, lilo jako z konve, snad nikdy nepršelo jako tehdy, a každý se vracel domů mokrý jako myš. „Ale nyní,“ píše, „už nejsme pobožní a pole jsou jako úhory.“

   Také u Slovanů je dub posvátným stromem hromovládného boha Peruna, protějšku Dia a Jóva.  Hlavním božstvem Litevců byl Perkunas či Perkun, bůh hromu a blesku, jehož podoba s Diem a Jovem se často zdůrazňovala. U Litevců byli duby posvátné, a když je křesťanští misionáři vykáceli, lidé hlasitě bědovali, že byla zničena jejich lesní božstva. Muži obětovali za dobrou úrodu dubům a ženy lípám, z toho můžeme usuzovat, že považovali duby za mužské stromy a lípy za ženské. Jestli si dobře vzpomínám, je také ukrajinským národním stromem dub. V Ukrajinské sauně jsme se kdysi dávno mrskali dubovými větvemi. Je možné, že jako náš národní strom zvolili lípu národopisci.

   Zaměřme nyní ovšem naši pozornost na jmelí. Jmelí je poloparazitní stálezelená rostlina, které žije na větvích mnoha stromů, především na borovici lesní, jabloni a hrušni, ale také na dubu. Bobule mají barvu od perleťově bílé až po zlatožlutou, podle toho na jakém stromě dozrávají.

   Hlavní druid sbíral jmelí zlatým srpem, ostatní druidové, odění do bílých tunik, jmelí ukládali do zlaté misky, kterou později vystavili, aby jmelí mohl uctít lid. Protože jmelí byly přisuzovány široké léčivé vlastnost, ponořovali ho do vody a tu pak přinášeli tomu, kdo se chtěl uzdravit nebo chtěl být chráněn před nemocemi. Taková voda se považovala za protijed na zaříkávadla a kouzla.

   Jmelí rostoucí na dubu se pokládá za vhodné k přípravě léků. Z latiny pochází název Viscum quercinum nebo Lignum sancte crucis, dřevo svatého kříže. Z latinského slova viscum (jmelí)se odvozuje adjektivum „viskózní“ nebo „vazký“, k označení husté lepkavé látky, především kapaliny. Z bobulí a stonků jmelí se skutečně získává lepkavá tekutina. Je známo, že uprostřed bílých rosolovitých bobulí jmelí vězí vždy jen jediné semeno, jehož rozšiřování obstarávají ptáci, kteří si takto připravují svou vlastní záhubu: ptačí lep

     

 Čihařství bývalo prastaré řemeslo, a byl to jediný způsob lovu, jež mohli lidé bez povolení vykonávat. Nejpěkněji vybarvené ptáky chovali ptáčníci v klecích pro své potěšení, ale většinu prodali do měst ptačím překupníkům. Na počátku 19. století se ptáci chovali v každé domácnosti. Červenky poskakovaly volně po světnici, sýkory roztáčely v klecích miniaturní kolotoče pro radost dospělých i dětí. Obyvatelé údolí Ploučnice milovali nejvíce křivku. V kleci jsou nenáročné, přítulné a odolné a pro lidi hrály důležitou roli. Voda, ve které se křivka v kleci koupala, platila za léčivou. Pili ji muži i ženy – křivky se zobákem překříženým vlevo uzdravovaly ženy, a vpravo zase muže. Zkřížený zobák mají prý křivky od železných hřebů, které se na Golgotě marně namáhaly vytáhnout z Kristových ran ze dřeva kříže. Potomci křivonosek, které tehdy zkropila Ježíšova krev, mají od té doby rudé peří. Do domu, kde se křivka chová, nikdy neuhodí blesk.
Staří ptáčníci často svými vědomostmi zahanbovali učené badatele. Čihadlo bylo tou vysokou školou, která je vychovala. Byli schopni rozumět řeči přírody i s jejími vlastními tajemstvími a divy, skrze přírodu poznávali samotného Pána. Čihaři bývali milí a důvěřiví lidé, kteří aniž se o to snažili, se s každým spřátelili a nalezli to pravé správné slovo. Tomu se naučili na čihadle a také tam se na kousku lesa s dřevěnou boudou stali tím, čím byli.

Prameny:

J. G. Frazer – Zlatá ratolest

A. Cattabiani – Florarium

D. Ž. Bor- Napříč říší královského umění

Z. Stodola – Čižba v údolí Ploučnice