Na Srí Lance II.

 

 

Na Srí Lance II.

 

 

 

21. 1. 2018

   Ráno zjišťujeme, že je kousek od nás chrám bohyně Kálí. Nakoukneme dovnitř a ocitneme se uprostřed svatebního mumraje. Uprostřed chrámu, v nejsvětější svatyni, stojí zelená Kálí a kněz s pomocníkem, jí tam mnoha způsoby uctívají. Zní odtud naléhavý zvon. Nalevo od nás sedí ženich. Bílý turban i halena jsou zdobeny zlatem. Od něj napravo sedí jeho tatíček, který vypadá jako ropucha. Vyvalené oči a pysky jako gorila. K dovršení vší pitvornosti, má na hlavě zdobnou čelenku, jakou u nás nosívají misky. Ženich s nevěstou si teď vyměňují nějaký náhrdelník. Pan žába někam odskákal. Kálí je stále mnohomluvně uctívána. Je páleno čadivé, nepříliš vonné, ale zjevně očišťující kadidlo. Odhaduji to na bdelium. Vycouvám z tohohle orientálního cirkusu ven. Na nádvoří u stánku si koupím pár máslových lampiček – milou to připomínku zdejší horoucí zbožnosti.

 

  

Na autobusáku se s námi dá do řeči prodavač pokroutek. Při řeči drží nenuceně mísu s nějakým kořenem podobným zázvoru, ale tvarem podobným mrkvi nad hlavou. A ještě další věci tam má, na zobání do autobusu. Chválím ho, jaký je silák. Kouká na mě, jestli si z něj netropím šprýmy. Je totiž jako lunt. Když vidí můj standartní hovorový výraz, řekne:

„Já jsem Bruce Lee. Karate neumím, ale jsem jako houžev. Vždyť to tu takhle tahám už od patnácti a teď je mi dvaatřicet.“

   Ptám se, jestli si střídá ruce. Prodavač záhadně vyhlížejících plodů nám ukazuje, jak si mísu přehazuje z ruky na ruku. Ptá se mě na jméno:

„Pavel.“

   Hubeňour s knírkem a pytlíky malých, ale neuvěřitelně dobrých arašídů říká:

„To tamilsky znamená ráno.“

   Inu proč ne, tak tedy dobré ráno Srí Lanko!

   Autobusem jedeme jenom chvíli, než nás vyplivne na prosluněném pobřeží. Pláž je poklidná, zní tu jenom monumentální příboj Indického oceánu. Běloušů zatím nejvíc, ale je ještě monzun a hlavní sezóna začíná v březnu. Jdeme k vodě a je to jako vždycky. Útvar udělá vlevo v bok a pochoduje se v největším vedru několik kilometrů po pláži. Někdy si říkám, že ten oceán chtějí obejít. Když jsem se na to ptal, nedočkal jsem se kloudné odpovědi.

 

 

 

 

 

 

   Večer nejdu na večeři, raději zapálím máslovou lampičku a začnu mantrovat:

„Óm, Hrím, Šrím, Krím, Parmešvarí, Káliké sváha.“

   Představuji si zelenou, čtyřrukou atd. Bohyni. Plamen lampičky se chvěje v průvanu. Hoří vonná tyčinka. Ze tmy začínají vystupovat obrysy Bohyně. Najednou se objeví můj patron z merkurské dvaasedmdesátky. Bohyně chce zřejmě vědět, kdo to tluče na obruče. Nebo je to psychický cenzor? Je černá a žhavá noc. Mám respekt před tímto dynamickým, živým egregorem, denně znovu a znovu nabíjeným miliony věřících. Nedokážu její obraz přesně stabilizovat. Přesto slyším:

„ Co chceš?“

   Žádám jí o poučení. Kálí se mnou krátce prohovoří, vysvětlí mi nějaké aspekty praxe a vize končí. Zapálím dvě tyčinky a přesto, že se s tím většinou nezdržuji, vykonám Malý pentagramový rituál. Zdá se mi to vhodné.

22. 1. 2018

   Z vesničky na pobřeží se vyklube klasické turistické letovisko. Vedle v baráku je diskotéka, mají tam jednu desku Boba Marleyho a zbytek řeší technem. Zato pořádně nahlas. Se slzou v oku vzpomínám na Šivův chrám a jeho rozjímavou atmosféru. Tady zato můžeme jezdit na skútru, šnorchlovat a nebo jet za velrybami. Nic z toho sice neděláme, ale zdá se, že ta samotná možnost, činní z pouhého výletu atraktivní dovolenou, kvůli které stojí za to, celou noc s široce otevřenýma očima zírat do stropu. Kolem sedmé jdeme na večeři do zahradní restaurace. Pan vedoucí, postarší, sympatický chlápek, nás přivítá rukoupodáním a jeho šéfkuchař jakbysmet. Je to mladý kluk, hubený a vyvalený, s ohnutými zády. Má černý rondon a vysokou kuchařskou čepici. Aleš ho podezírá, že si jí vyrobil z vlnitého kartonového papíru. Dají nám jídelní lístek, ale hned se ptají, jestli jsme si nevybrali z menu, které je vystaveno na ulici. Odpovídáme, že jsme si ho ani nevšimli. Ti dva tedy přivlečou z ulice rozměrnou ceduli, na které je fixem vypsáno asi sedm položek. Šéfkuchař nám je s grácií zkušeného šoumena mnohomluvně představí. Vybereme si čerstvý filet z tuňáka s oblohou. Zatím dáme pivo a už přicházejí další hosté. Jsou to samí Francouzi. Jednomu z nich se na červenou košili, která vhodně ladí s jeho sněhobílými vlasy a vousy, vysere ze stromu pták. Pan vedoucí s šéfkuchařem přiběhnou a místo toho, aby potřísněného hosta začali očišťovat, nebo alespoň konejšit, vytáhnou baterky a civí do koruny stromu, po tom ptákovi. Zdá se, že ti dva jsou vášniví ornitologové. Posraný Francouz se jde opláchnout a celou záležitost bere s humorem. Nad dobrým jídlem se ostatně na drobné nehody snadno zapomíná. Tuňák je naprosto skvělý. V zeleninové příloze je také několik kousků dýně, což je pro nás dost nezvyklá příloha a taky, že je zcela bez chuti. Dýně tu celkem jedou. Ráno jsem si při nákupu ananasu na trhu, vyptal pár dýňových semínek. Zkusím je rozjet zjara na zahradě, i když si od celého podniku příliš neslibuji.

  

 

Po večeři jdeme na jedno do toho disko baru přes ulici. Mají to zdejší mladí kluci. Většinou mají vlasy do drdůlku a drobné, jakoby kozí rysy. Kšeftují s trávou a zdá se, že z celého podniku se baví nejvíc, i když podnapilí bílí důchodci se nadají zahanbit a poměrně úspěšně předstírají trsání. Řekl bych, že nejméně polovina z nich, by raději byla v posteli. Nakonec se rozloučí a zmizí do noci. Král reagge dohraje a nastoupí nějaký jungle, volume doprava. Ještě dlouho po půlnoci nám budou nadskakovat postele. Tyhle kluky už asi taky nezajímá Šiva a Šakti a jejich nekonečná láska. K tomu jim stačí Bob Marley. A proč je pivo lepší než Ježíš Kristus? Inu, nemusíš čekat dva tisíce let na další.

24. 1. 2018

 

   Znovu se objevuje, Kálí. Sedí na svém trůnu v Muladháračakře. Její aura se ježí sečnými a bodnými nástroji. Ty ale nehrozí, jsou v klidu. Bohyně odpočívá. Pableskuje. Ústa plná krve. Všechny myšlenky k ní směřují jako půdža. Jedna kala. Jaká?

 

 

 

25. 1. 2018

   U Jóviše, konečně vyrážíme! Krajina se rychle mění, namísto buše, s takřka nulovou nadmořskou výškou, stoupáme do džungle. Zdejší autobusy jsou poměrně nacpané, několikrát přesedáme. Řidiči mají nepříjemný zvyk, hamtnout na to, když poslední cestující teprve nastupuje a vlát s batohem na schodech, není nic příjemného. Další přestup je městečko Habarana, které je také vstupní branou do národního parku Kaudulla. Jak tak čekáme na náš spoj, přijedou dva tuktukáři a jestli prý chceme vidět slony. Nějak se nám to nezdá, je přece poledne, a copak je tohle čas na safari? A zase prý, že ano to je největší vedro a sloni se jdou napít. Kouknu na mladšího a agilnějšího z nich a jako bych v jeho rysech viděl něco sloního. Tak jako pasáci ovcí a krav, přijímají něco z přirozenosti svých svěřenců a chovatelé psů mnohdy nosí mordy svých miláčků, tak jistě i lidé žijící v symbióze se slony, splývají svou aurou se svými hostiteli. Proto k tomu chlapíkovi pojmu důvěru. Nakonec tedy přitakáme všichni a necháme se svézt kousek dolů, na plácek s tuktuky. Sloní muž volá mobilem džíp. Nedočkavě běhá po place a mává rukama:

„Na slony! Na slony!“

   Ale naše družina je znavená a chce nejdříve oběd. Sloní muž mávne rozmrzele k hospodě naproti přes ulici:

„Chtějí na lov s plným žaludkem!“

   V hospodě však moje sloní fantazie nekončí. Mám tu před sebou rovnou tři kusy. Táta slon, rozložitý mladý chlap s vojenským sestřihem, máma slonice – příjemně baculatá, usměvavá paňmáma a sloní kluk. Nějaký čahoun s mobilem. I v jejich fyziognomii hledám styčné body a světe div se, nacházím je. Nejspíš je to nosem, který je u kořene úzký, pak se rozšíří a pak se zase zúží, stejně jako sloní chobot. Důležité jsou pochopitelně také uši, které nemusí být velké, ale musí být tak nějak sloní.

   Objednáváme rýži a vegetariánské kari. Alespoň, že tak, poskakovat v džípu s kuřecím stehnem v břiše, to by nemuselo být nic příjemného. Jenže dneska se ten oběd vleče, všichni tu rýži pojídají jako manu nebeskou, zrníčko po zrníčku. Vzrušení trochu opadává. Hodím do sebe poslední sousto a zvednu oči od talíře. Stojí tam táta slon a s úsměvem mě pozoruje. Taky se na něj usměju. Vedle něj se postaví máma slonice a také mě obdaří hezkým úsměvem. Zazubím se ještě víc. Máma koukne na tátu, otočí se na patě a odklusá, sloní uši poplašeně pleskají o shrbená záda. Kouknu na tátu slona a vidím, že se mu toho usmívání zdá nějak moc. Odklusá za mámou a popuzeně se tahá za vousy. Poslední zrníčko rýže je konečně zhltnuto, ale to ještě nic neznamená:

„Co takhle šálek čaje.“

   Začínám si připadat jako nějaký anglický lord v tropické přilbě:

„Je libo ještě jeden šálek, sire?“

„Ale ano, proč ne, odšroubujte mi vrchlík hlavy prosím a nalijte mi tu oslazenou žbryndu s mlíkem rovnou do lebky.“

   Konečně tedy mizí i poslední hlt v nenasytných jícnech a zase vylezeme ven:

„Na slony! Na slony!“

   Džíp už je tady, řídí ho mladý poživač betelu. Namísto pozdravu mele červenými pysky. Čeká nás asi dvacetiminutová ostrá jízda po silnici a pak vjedeme do parku. Chvíli jedeme lesem, pak vyjedeme na velikou louku. Z řidiče se vyklube citlivý pozorovatel přírody. Hned na prvním stromě bydlí nějaký orlosup, s působivě rozložitým hnízdem. Pak tu jsou fantasticky zbarvení ptáčci, vypadají jako z pohádky. Asi nějaké vlhy. Je tu stádo buvolů a konečně sloni. Asi čtyřiceti kusové stádo. Teď, když už jsme u cíle, vzrušení ze hry vyprchá. Chvíli čučíme na tyhle klidné býložravce a kluk s námi popojíždí, kvůli lepším fotkám. Richard si fotí japonské turistky ve vedlejším džípu. Na zpáteční cestě potkáme snad dvacet džípů. Měli jsme to právě včas a co si o tom myslí ti sloni, není známo. Kluk nás vyloží, kde nás naložil a jede si po svých.

   V hospodě kde jsme obědvali, sedí pět Čechů, a když slyší češtinu, vesele na nás volají. Tři holky a dva kluci. Stavíme se u nich na jedno. Táta slon se už zase směje. Chvíli hlaholíme a smějeme se, kluk slon si nás fotí mobilem. Plná hospoda běloušů, panečku!

26. 1. 2018

   Polonnaruwa – přijeli jsme včera večer, hned na zastávce nás stahuje temperamentní chlapík, asi padesátiletý. Ubytuje nás kousek za městem, v malém hotýlku, za kterým je pole s rýží. Zase ta fantastická zeleň!

  

 

Ve městě neskutečný bordel, staví se tu nová silnice. Prodavač ovoce a zeleniny, který nám prodává šťavnaté ananasy a skvělou papáju říká, že silnice bude čtyřproudá a bude hotová napřesrok. Staví jí tady kvůli prezidentovi, který má nedaleko chatu. Ujišťujeme pana prodavače, že u nás je to úplně stejné!

   Ráno nám hoteliér, který si říká Skipi, nacpe kola a vyšle nás za zdejšími pamětihodnostmi. Taky má vojenský sestřih a na cestu nám salutuje. Připadám si jako na táboře. Vyjedeme do místního provozu. Hned zkraje leží dodávka převrácená na boku. Na vozovku z ní vytéká černý, hustý olej. U toho stojí pár chlapů a smějou se. Asi mají radost, že přežili a mě je záhadou, jako se jim to na té rovině povedlo. Do toho náklaďáky se štěrkem, autobusy, motorky a tuk tuky a každý jede o zlom krk a troubí a troubí. Do toho nás pět na kolech a to máme jezdit vlevo! Ale nakonec to jde lépe, než to vypadá, vládne tu poměrně velká ohleduplnost.

   Ve městě je významné archeologické naleziště. Po dvě staletí zde bylo hlavní město, kolem roku tisíc, které nakonec pohltila džungle, ale vše zůstalo poměrně dobře zachováno. Jedná se o rozlehlý areál, k jehož průzkumu je ideální právě kolo. Prohlídka začíná v muzeu. Nejdřív mě to moc nebere, ale nakonec se chytnu a obdivuji skvělou uměleckou práci. Jsou tu ohromné sochy čtyřrukých tančících bohů, Šiva vypadá jako krutý válečník, ne jako na dnešních barevných plakátech co všude po různu visí. Makety stúp jsou obestaveny dřevěnými, jakoby čínskými paláci. Sem tam Ganéša. Dojemně drobná kostra nějakého člověka. Na konci místnost se suvenýry. Pár knih, jedna z nich mi padne do oka: Religiozita Srí Lanky a starověké Číny, aneb vliv hedvábné stezky. Samozřejmě si to nekoupím. Mám svých starostí dost. Doufám, že mě to nebude mrzet. Vyjdeme ven a zase prodejci cetek. Je tu i zaklínač hadů. Tančí se svou kobrou, jako kdyby vystoupil ze starých časů. Pak jedeme do ruin, kterým se prostě říká Staré město. Richard, který mocně hýřil v Trincomale, se snaží šetřit a nechce utrácet za vstupenku, proto si udělá den o samotě. Později vypráví, že se koupal v nějakém jezeře, kde ho nejdřív očumovali policajti a pak se mu nějaká malá opice pokusila ukradnout přesnídávku. Snadno jí ale přemohl.

   Naše prohlídka není ani zdaleka tak dobrodružná. Za to se můžeme obdivovat nádherné kamenické práci. Zapůsobí na mě dagoba Vihára Rankot, 54m vysoká, v jejíž blízkosti jako bych skutečně fyzicky slyšel vibrovat mantru „Óm“, kterou tato stavba podle mě vyzařuje. Jinak Buddha, kam se podíváš. Kultura posedlá člověkem, který si je vědom svého kosmického původu. O přestávce s popíjením zeleného kokosu, si koupím malu, náhrdelník se sto osmi dřevěnými korálky, což je meditační pomůcka. Dále je Vikára Gal, čtyři sochy Buddhy, vytesané z jednoho kusu žuly. Dva sedí, jeden stojí a jeden leží. Stojící má sedm metrů a ležící čtrnáct. Žíly v kameni z nich dělají éterické bytosti. Hlava ležícího Buddhy, jakoby se rozplývala mezi galaxiemi. Zasněné pohledy tě zvou na vesmírnou pouť. Na nejzazším konci, v kamenné šachtě, stísněné jako kobka, stojí další Buddha s uraženou hlavou. Kryje ho dřevěná střecha. Tu jakoby se vzduchem neslo tiché bzučení. Z příjemného chládku vyjdu ven. Máme toho plné kecky, ale není to taková hrůza. Sympatická Francouzka si vezme do hlavy, že jsme na pokraji sil a lomí nad námi rukama. Když slyší, že jsme Češi, celá zjihne.

   Den končí, vracíme se pomalu na barák. Celý den jsme nic nejedli. Skipi se ženou nám připraví kottu s kuřecím masem. Je to ostré a hojně to zaléváme pivem. K tomu mastíme karty.

27. 1. 2018

  

 

 Ráno se dveře do koupelny netrhnou. Náš soubor dostal masivní průjem. Před více než tříhodinovou cestou do Kandy, je to poněkud nemilé. Po dlaždičkách lezou modré a šedé a černé, rosolovité žabky. Venku za oknem vidíme ženu, jak mezi palmami zametá koštětem džungli. Platíme Skipimu a ten nás ještě ze svého Polonnaruwa restu odváží na autobus. Než to přijede, pro naše povyražení chvíli blbne, hrozí řidiči konkurenčního tuktuku obrovským kamenem atd. Když se přiblíží autobus, zastaví ho neohroženě vlastním tělem. Loučíme se a přejeme si navzájem hodně štěstí. Vyrážíme, ale namísto pohodové jízdy v poloprázdném autobusu, nastoupí na plac nějaký pěvec v prosté haleně, rozježený s napůl vypadanými zuby. Každým okem kouká jinam. Začne do toho mlátit jako pako a přitom zpívá s ústy vstrčenými do bubínku, čímž mu vzniká jakýsi megafon. Zpívá hezky a skvěle drží rytmus. Maličko melancholický nápěv. Za jiných okolností bych to ocenil, ale dnes bych uvítal klid. Píseň je velmi dlouhá a já bych rád věděl, o čem to vlastně zpívá. Kdyby šlo o baladu, byli by už všichni dávno třikrát mrtví. Pak si říkám, že půjde o nějaký epos, ale asi dvakrát rozeznám slovo „polícíja“, takže nevím. Nakonec mu dám nějaké peníze, stejně jako většina cestujících a představuji si, že se jedná o nějakého vymítače nemocí, který ode mě právě odhání sračkového démona. Posléze přeci jen dozpívá a na příští zastávce vystoupí.

   Vzrušení ale ještě není konec. U cesty stojí divoký slon a mrská chobotem. Je to událost i pro místňáky, všichni se vzrušeně nahrnou k okýnkům a ukazují prstem. Pomalu projíždíme kolem obludné hlavy se žlutýma zabejčenýma očima. Prý tam čekávají na pamlsky.

   Konečně Kandy, je zataženo, prší. Není takové horko. Strašlivý mumraj. Dokonce větší, než při stavbě čtyřproudé dálnice. Vybereme si v průvodci nejlevnější hotel. Vezou nás dva tuktukáři. Ten větší, kolozubý kolohnát nás od návštěvy zrazuje:

„Tam to stojí za vyliž prdel, já vás zavezu na místečko, to budete čubrnět!“

  

 

Trváme na svém a tak skončíme v hlučné a prašné ulici Senanagake Vigiya v budhistickém templu a jeho ubytovně. Jdu to očíhnout s Richardem. Vyleze mladý mnich s křivými zuby, který vypadá jako siamská kočka. Mám pocit, že je to Vietnamec. Říká pouze: „Nou.“ Anglicky zjevně moc neumí. Ujme se nás nějaký dědek a vede nás vedle do ubytovny. Cestou přemýšlím, jestli tvar dagoby prostě nepředstavuje vyprázdněnou mysl. To by mohlo být. Dědek mě postaví za dveře a jde naléhavě zvonit na zvonek. Téměř okamžitě se dveře rozletí a stojí v nich jiný dědek, malý a plešatý a na plnou hubu mi nadává, co že zvoním jak na lesy. Ukazuju prstem na prvního dědka. Druhý dědek se pootočí o čtyřicet pět stupňů a pustí se do něj. Pak nám ukáže pěkné čisté pokoje v příjemně starosvětském hotelu. Nemáme důvod to nevzít. K posezení můžeme využít i malou zahrádku. Jsou tu květiny, které u nás pěstujeme v květináčích, keře podobné jasmínu, ale jejich květy nevoní. Pokládají se jako obětina k Buddhovým sochám. Vracíme se pro ostatní a pro bágly. Kolohnát nás pořád láme, my však odcházíme. Pak ještě klábosíme s dědky. První nás nabádá, že kdyby nás ten ťukťukář znovu obtěžoval, máme mu říct, že mu natluče atd.

  

 

Následuje pozdní oběd v indické, rovněž starosvětské restauraci za rohem, kterou nám první dědek doporučil. Odpočinek a brzy na kutě.

28. 1. 2018

 

   Ráno prohlídka Kandy. Měníme rozvážně poslední peníze. Nějaké suvenýry. Pak jdeme ke chrámu Buddhova zubu. Vstup do budhistických chrámů je zpoplatněn, a protože se nechceme vyšťavit, ani upamátkovat, rozhodneme se pro návštěvu jedné reprezentativní budhistické svatyně. Volba padne logicky na chrám Buddhova zubu. Areál nás ale zklame. Hlavní palác je nudné stavení bez atmosféry. Zaujme mě pouze jakoby čínská věž a rozpomenu se na tu knížku, co jsem si nekoupil. Panuje zde spíše národní nežli rozjímavé ovzduší a to není při vší úctě naše záležitost. Oběd opět v indické restauraci, úžasný zeleninový salát v nálevu zahuštěném nějakým solamylem. Budu se pídit po tom, jak se tahle věc dělá. Večer dopisujeme pohledy, je nejvyšší čas. Do města přijel nějaký potentát. Zvenku je slyšet práskání ohňostroje, nebo čeho. Blíží se Adams Peak. Už v Jafně jsem si odřel nohu, která mi ošklivě zhnisala. Ne a ne se to zatáhnout. Používám alkoholovou dezinfekci a jódovou mastičku. Noha je lepší, ale nevím, jak to bude s výstupem. Nemůžu ale říct, že by se mi tam zrovna dvakrát chtělo lézt. Uvidíme, jak to dopadne.

29. 1. 2018

   Vzteklý dědek se s námi loučí a my míříme do hor, do Nauwara Eliya. Cesta je pouze 80km dlouhá, avšak čeká nás převýšení 1400 m. Když nasedáme, je už celkem plno. Sedím na houpačce, vedle malého kluka, který má tak pitomě dané bágly, že si nemám kam dát nohy. Vyrážíme a hned přichází stoupání v poměrně hustém provozu. Žereme výfukový kouř, který se sem dere otevřenými okýnky a dveřmi. Trvá to dobře přes půl hodiny. Pak vyjedeme nahoru na kopce a otevře se před námi kouzelná scenerie. Stráně pokrývají terasovitá políčka s přidruženými domky, která se střídají s tropickými lesy. Krajina vypadá plně využívaná. I na nejvyšších kopcích stojí nějaké stožáry. Přesto nemizí pocit divokosti. Džungle je natolik bujná, že ji nelze spoutat. Tady si poprvé připomenu vzletné přívlastky Srí Lanky, jako nějakého ráje na zemi. Začne se tu také objevovat něco, co bych tu věru nečekal. Totiž skleníky, nebo spíše velké fóliovníky. Pěstují se pod nimi především květiny. Jednou jsem myslím viděl i sazenice čaje. Z autobusu také vidíme nádherné vodopády. Řítí se z více než stometrové výšky. V hlubokém údolí pod námi, se leskne jezero.

   Krátká zastávka v malé vesničce na čaj. Jdeme si odskočit do rozlehlé a vzdušné jídelny. Na záchodě je v umyvadle vrchovatě nablito. Těžko uvěřitelný obraz. Vyjdu ven a koupím si sladkou housku s kouskem vajíčka, rajčetem a cibulí. Pak si vlezu na své místo. Nastupují další cestující. Autobus se pomalu rozjíždí. Kluk se protáhnout nevylez. Vytáhne z tašky nějakou malou temně rudou slívu. Drobnými prstíčky jí utrhne stopku a pomalu jí. Vypadá to, jako když si s ní povídá. O kus dál sedí jiný malý kluk. Jeden cestující si ho vezme na klín a sedne si na jeho místo. Jsme tu namačkáni jako sardinky. Začínám si na tyhle klidné lidi zvykat. Mocný kmen chytrých, mírných opic. Dovedu si ale představit, jací se z nich mohou stát krutí a nemilosrdní válečníci. Viděli jste někdy nasranou opici?

   Scenerie se opět mírně mění. O něco výš je krajina prostší, vidíme spíše čajové plantáže. Míjíme moderní budovu ze skla a betonu. Možná nějaká čajová burza, citlivě zasazena do okolní krajiny. Kolem silnice česačky čaje s poloplnými žoky. O kus výš fabrika na čaj. Ani na ní pohled neruší. Naproti na kopec ale někdo vystavěl z velikých, bílých písmen nějaký nápis. Ukrutný pohled!

   Konečně Nuwara Eliya. Přezdívá se jí také malá Anglie. Nepříliš pěkné město, které má prý kromě architektury s Anglií společné počasí.

   Hned na autobusáku nás stáhne ublafaný nadháněč a odveze nás do hotelu, na úpatí nejvyšší hory Srí Lanky. Výhled nádherný, ale štreka do města. V prvním patře nad námi je jídelna ve dřevě, s připojenou zimní zahradou. Ta je plná rozkvetlých muškátů. Říkám správci, že muškát je u nás velmi populární květina, jen jí pěstujeme v létě a venku. Ten se tomu podivuje. Koukám z okna, do vsi ukryté v džungli. Dole u moře, mě do vytržení přiváděli, volně se pasoucí pávi. Tady jsem se ale z cedule u cesty dozvěděl, že je zde domovina Kura domácího! Na ceduli byl kromě jiných ptáků vymalovaný také kohout na větvi. Začíná mrholit. Nálada ospalá. Představuji si všechny ty divoké slepice, divoce pobíhající po džungli a ty divoké kohouty, jak je tam obskakují. Přemýšlím, kdo asi sbírá vajíčka.

   Nadháněč nás ještě sveze do města. Čumíme chvíli do krámů. Pak jdeme na oběd do moslimánské jídelny. Každý dostane talíř ochucené rýže a doprostřed stolu postaví na talíři rozsekané kuře s červenou kůrčičkou. Excelentní oběd! Kluci jdou shánět pivo. Mě do druhé nezraněné nohy předevčírem bodnul komár tak šikovně, že mi celá otekla. Včera jsem se stavil v lékárně. Lékárník mi cpe láhev nějaké tekuté dezinfekce. Žádám spíše mastičku. Dá mi nějakou, zaplatím a odcházím. Venku zjistím, že je to Betadin, jódová mastička, se kterou se celou dobu ošetřuju. No, alespoň vím, že jsem na dobré cestě. Šourám se jako stařeček. Má to tu výhodu, že po mě mrzáci nechtějí peníze. V zapadlé uličce zalezu do ayurvédického krámku. Je tu málo místa. U převrácené bedny úřaduje starý pán.

„Dobrý den, chtěl bych ayurvédickou mastičku.“

„Ayurvédicku mastičku na co?“

   Vystrkuji nohu s otevřenou zhnisanou ránou. Pán pokrčí nos a účastně sykne. Ze tmy se vyštrachá stará stařenka. Taky na to koukne a taky pokrčí nos a účastně sykne. Jsou to moc milí lidé! Krátce se poradí a pak mi dají bílou mast, co smrdí jako petrolej. Vezmu si tuk tuk a nechám se odvézt nahoru. Zapomenu jméno hotelu a s tuktukářem způsobíme poprask v ulici, když hledáme hotel, jehož jméno jsem si v podstatě vymyslel. Nakonec vše dobře dopadne. Padnu znaveně na postel. Za nedlouho přijdou kluci, dali jenom jedno. V hospodě koukali na kriket. Jsou nadšení, že se tam normálně kouří. Večerní zábava, je pití plechovkového piva.

30. 1. 2018

   Ráno nás uvítá tropickým lijákem. Z nebe se řinou provazy vody. Správce chodí v kulichu, vaří nám čaj. Kluci nemohou na výlet, hrajou karty. Já se chtěl stejně ošetřovat. Vymačkám hnis a odstraním starou kůži. Očistím to alkoholem a dám na to jodovou mastičku. Domnívám se, že ta z toho vytáhne další hnis. Potom tam dám mastičku od staroušků, která tam udělá pukličku. Připadám si jako Avicena. Pršet přestane někdy kolem čtvrté. Z protějšího kopce začne troubit meluzín. Zvláštní kolísavý nápěv se nese údolím. Pěje snad hodinu. Krátce po tom co přestane, se znovu rozprší.

31. 1. 2018

   Stále upoután na lůžko. Kluci lezou do stráně. Dojdou k džungli, ze které vyleze policista a vyhodí je odtamtud. Pak vidí impozantní vodopád a obludnou mnohonožku. Fanouš u vodopádu rozbije vodovodní řád do vesnice. Tak to opraví a ten se rozbije o kus dál. Podaří se mu ale opravit i tuto závadu. Zpovzdálí ho pozorují vesničani. Po dokončení oprav si ho fotí mobilními telefony. Správce má dneska naražený apartní klobouček a klapky na uši. Večer se vždycky ožere jak carský důstojník, chodí po hotelu a řve, kdo, že chce uvařit čaj. Dlužno dodat, že louhuje stále stejné sítko snad na desetkrát. Uprostřed čajových plantáží bych ani nic jiného nečekal. Dole na ulici vyjou psi. Je červenomodrý, super úplněk. Bílá energie stoupá do oblasti adžny. O úplňku tihle dobří lidé vždycky slaví svátek. Kenneth Grant by z nich měl jistě radost.