Na Srí Lance III.
1. 2. 2018
Konečně tuhle
vlhkou díru opouštíme. Nohy už mám lepší, i když bych se stále nevešel do bot.
Už s tím laskavého čtenáře nebudu nudit. Sjedeme tuktuky dolů, na
autobusák. Pepa, Aleš a Ríša se rozhodnou ještě pokořit Adams Peak. My
s Fanoušem jedeme na jih. Přijedeme do Ele, kde je přestup. Přijdou dva
Rusi. Ona vypadá jako báryšňa, on má kulatou vylepanou hlavu s ostrými
rysy. Přisere si to poměrně otravný nadháněč, který nás chce na jih dopravit
nějakým autem, za desetkrát vyšší jízdné. Zvláštní na něm je, že má modrošedé
oči, což u domorodců obyčejně nevidět. Rus vytasí kalkulačku a zcela zaujat
tématem se mu jme vysvětlovat, kolik by to podle něj mělo stát. Sinhálec mu bez
problémů rozumí. Ne že by uměl rusky, ale výklad je natolik plastický. Nakonec
odtáhne. Přijede autobus naším směrem, jen musíme přesedat. Popadneme bágly a
vyběhnem. I když mají zdejší lidé většinou na vše dost času, jízdní řád je
vážná věc. Ještě v běhu zavolám: „Dasvidania!“ Oni nám mávají.
V autobuse je řádně naříznuto. Všechna sedadla obsazena, uličku zabraly
školačky. Mají školní uniformy: bílé šatičky, červené kravaty a k tomu
černé tašky na záda. Vypadá to moc vkusně.
„Sundejte si ty tašky!“
Huláká na ně
průvodčí. Přesedáme ve Wellawaya a hurá do Tangally. Naše sedmihodinová cesta z hor,
na jižní pobřeží jde jako na drátkách. Na spoj čekáme asi pět minut a dokonce
si i sedneme. Je tu nakrátko ostříhaná blondýna s nějakou černoškou.
Nejdřív si myslím, že to jsou Američanky, ale mluví spolu německy. Říkají, že
jedou na konečnou do Matary. Sedím vedle nějaké stařenky. Přisedne si prsatá
mládežnice. Nenuceně se mi zavrtá ramenem do podpaždí, dá mi hlavu na rameno a
spí. Stařenka se zahákuje kolem ocelové trubky na sedadle před ní a rovněž to
zalomí, s protřelostí umakartového kořaly. Jen já, ne a ne zabrat.
V uličce stojí pět bíle oděných dospívajících děvčat, na prsou smaltované
odznáčky s budhistickou vlajkou. Vystoupí v nějakém městě, kde je
předvolební mítink. Ta moje prsatice také vystoupí a stařenka rovněž. Nezapomene
mi při vystupování hamstnout na nohu. I my vystupujeme, je tu Tangalla.
2. 2. 2018
Včera jsem slíbil
holiči, že se u něj nechám oholit. Tak tu teď sedím, s ručníkem kolem
krku. Holič je mladý, udělaný chlapík, s rudým bělmem a jakoby skelným pohledem.
Takové oči tu má hodně lidí. Připraví opěrku, která je nemožně daleko a zvrátí
mi na ní hlavu. Ohryzek mi vystřelí přímo vzhůru. Začínám se cítit jako kuře,
vteřinu před tím, než ho podříznou. Chlapík popadne rozstřikovač a jme se mi
stříkat do obličeje. Vůbec nemůžu dýchat a nakonec ho musím rukou zastavit.
Viditelně ho to potěší, ale už mě patlá pěnou. Ptá se, jestli chci nechat knír.
Říkám, že ne. To ho naopak zklame, je to zřejmě jeho specialita. A už se míhá
břitva. Používá zvláštní obličejové chvaty. Občas mě drží za nos, občas mám
jeho prst v oku, ale zanedlouho jsem přeci oholen. Vyjdu ven
s hladkou lící a Fanouš nás spolu s holičem fotí, neboť můj lotos
obličeje, je doširoka rozzářen.
3. 2. 2018
Ráno vyrážíme do
Mirissi. Kde já jsem to slovo již slyšel? Je jako jméno krásné dívky a říkám si,
že každé mořské pobřeží má nějakou Mirissu. Cesta ubíhá dobře, do dvou hodin
jsme tam. Pláž je opravdu velmi krásná. Jižní pobřeží je turisticky hojně
navštěvováno, navíc tu vrcholí sezóna. Podaří se nám nicméně najít ubytování
v klidné ulici, u příjemné, usměvavé rodinky. Na pláž se chodí zkratkou,
kolem slepého ramene řeky, které končí asi sto metrů od oceánu. Je to
pochopitelně smradlavá stoka. Nicméně velmi zajímavá. Kolem roste bujná
tropická vegetace a smradlavá voda je domovem nějaké želvy, ale i asi metrových
plazů, kteří mlsně pozorují poměrně velké ptáky na březích a na větvích kolem.
Trvá to asi půl kilometru. Pak se jen přejde silnice a jste na té krásné pláži.
Sedneme si do baru, obsloužit nás přijde mladý kluk s načesaným, zrzavým
kokrhelem na hlavě. Na zrzavo se tu chlapi barví hodně, hlavně moslimáni si
barví ty svoje brady. Těžko říci, co tím vlastně myslí a co by tomu řekl
prorok. Číšník nám přinese džus a toust, oboje nenadchne, ani neurazí. Chválí
Fanoušovo dredy, že je má až na prdel a které místní občany opravdu uvádějí do
vytržení. Říká nám, že tady jsme v pravém rasta baru. Za zády nám duní
příliš hlučná muzika a světe div se, není to král Boby. Asi jim sem
v rámci humanitární pomoci, dovezli nějaká elpíčka. Pozorujeme cvrkot, jíme
a pijeme. I když není kam spěchat, nakonec přeci jen chceme jít. Číšník nikde.
Podle zrzavé kštice ho poznám v chumlu na konci baru a jdu ho požádat o
účet. Hulí tam s někým trávu, co smrdí jak volské paznehty. Hindové trávu
po sklizni rozdrtí, což má nějakým způsobem měnit její vlastnosti. Výsledkem
je, že jim to zasmrádne a zplesniví. Co do chuti a vůně a možná i síly, se to
nedá srovnat s tím, co má k dispozici euroamerický uživatel. Nicméně
intoxikovaný hinduista má k dispozici neuvěřitelně rozsáhlý panteon
božstev, na které se může obracet v nejrůznějších otázkách a záležitostech.
Vezmeme- li si na pomoc energetický model, jsou to skutečné zásobníky síly, se
specifickou účinností. Intoxikovaný Euroameričan, nemá v podstatě nic, než
guláš v palici, ve kterém může po libosti kvedlat kvedlačkou.
V nejlepším případě se diví tomu, že je tráva zelená a rajče červené.
Proto mi přijde masivní obliba marihuany a to silných vyšlechtěných modelů,
mezi dospívající mládeží, poměrně alarmující. Ale zdá se, že tihle srílanští
mládežníci na své bohy kašlou zrovna tak, jak jsem psal už prve. Asi tu v rámci
globalizace vzniká unifikovaný člověk, s podobnými myšlenkovými vzorci,
sjednocený pod moderními informačními technologiemi, které se zdají
v danou chvíli v podstatě nenahraditelné a neodolatelné. Vidím to na
svých kolezích. Všichni čtyři mají chytré telefony a v nich poměrně
jednoduché GPS aplikace. Vědí, co je tamhle za kopcem, kam vede tahle ulice,
kde je nejbližší ubytování, nebo prodejna piva. To je do jisté míry
fascinující, i když to vyvolává celou řadu otázek. Především, kam až bude
člověk ochoten ve své symbióze se strojem zajít a jak daleko ho to odvede od
jeho vlastní přirozenosti. Nebo je snad tento vývoj předehrou k nějakému
globálnímu rozmachu lidského vědomí vesmírného rozsahu? Až padnou všichni staří
bohové a lidstvo se stane členem nějaké mezigalaktické rodiny? Něco takového
však samotná moderna pochopitelně nezajistí.
Vraťme se tedy na
dvorek v Mirisse, kde běhají na střeše opice a zrovna nádherně kvetou
anturie.
Richard, Pepa a
Aleš přijeli kolem šesté. Hned se chtějí jít koupat. Už je tma, když jdeme na
večeři. Obligátní rýže a kari, podávaná macatou usměvavou kuchařkou. Do ledu
zapíchané červené a šedomodré ryby z dnešního úlovku. Rybička by bodla.
Zatím dvě třetinková piva Lion. Třetinka je jediná možnost jak to vypít, než z toho
máte teplé chcanky.
4. 2. 2018
Na pláž jdeme brzo
ráno a hurá do vody. Vlny jsou skutečně mocné. Jedna z nich mě veme a
stočí mě do klubíčka. Nevím, kde je nahoře a kde je dole. Trvá to poměrně dobu,
a kdybych nevěděl, že jsem po pás ve vodě, asi bych propadl panice. Pak mě to
vyplivne. Vedle mě se zvedá Aleš, z nosu mu teče krev. Praštilo to
s ním o dno. Taková to byla mocná vlna.
Sednu si na lehátko
z tropického dřeva. Z nosu mi teče voda. Kolem jdou dvě rusky. Ta
menší je hezká v obličeji a trošku při těle, větší je běloučká a zrzavá,
štíhlá, ale ne hubená. Koukám na ně a frkám slanou vodu z nosu. Je mi to
jedno.
„Hele jak kouká.“
Potom jdeme nahoru
na snídani. Zrzka tu sedí na dece. Vysvlékla se do meruňkových plavek, bílá
kůže jí rychle červená. Vedle sedí zřejmě její bratr. Je štíhlý, s vlnitými
vlasy. Kouří jednu cigaretu za druhou. Ještě bych před ně postavil zlatý
samovar a pár pirožků. Mladý rozervaný básník a jeho starostlivá sestřička.
K snídani mám ananasový džus a pivo. Já ty jejich hnusné tousty jíst
nebudu. Kluci se jdou ještě koupat. Jdu do hotelu. Stavím se na oběd
v knajpě přes ulici. Vidím na oceán a jsem na začátku toho slepého ramene.
Obsluhuje mě chlápek se znetvořenou rukou. Objednám si čaj s mlékem a
kuřecí byriany. Přinese mi čaj bez mléka, v cukřence lezou mravenci. Voda
ze stoky strašlivě smrdí. Snažím se nenabrat žádného z těch přičinlivých
tvorů, což se mi vede. Zas tolik jich tam není. Jídlo je ovšem skvělé. Rýže
obarvená na žluto, rozinky a opražené kešu oříšky. K tomu volské oko,
měsíček ananasu a kousek kuřátka. Žádné ciráty a co to nadělá parády. Přiožralý
Španěl si stěžoval, že porce masa bývají příliš malé. Předevčírem jsem měl malý
kousek rybičky. Zdá se mi, že ty malé kousky si člověk líp vychutná. Za chvíli
se s tím žrádlem začnu povídat, jako ten kluk v autobuse.
Večer se rozhodneme
jít na rybu. Míříme jako včera, k prdelaté kuchařince, co je jí všude
plno. Chvíli stojíme u konkurence. Mně se líbí oranžovo červená ryba
s červenými fleky kolem pysků. Nad rybami visí chapadla lesklé, šedé
chobotnice. Srílanská Magdalena Dobromila se téměř rozčílí:
„Co tam očumujete, hele jaké já mám ryby!“
Vytáhne rybu
dlouhou jako ruka a mává nám s ní před nosem:
„Z téhle se najedí tři lidi!“
Nakonec přihodí
ještě jednu, aby to bylo pro pět:
„To je máslová ryba pane, tisíce děkovných dopisů!“
Dohodneme se na
pěti tisících, s hranolky a salátem. Čekáme nad třetinkovým vychlazeným Lionem,
až se jídlo udělá. Ryba je opravdu velmi chutná. Tučná, ale ne příliš. Pro
Richarda je to nejlepší ryba, jako kdy jedl. Pepík mu oponuje, že to se nedá
takhle říct. Po večeři následuje debata o ekonomické situaci České Republiky,
která je rázně utnuta zlou zprávou: Došlo pivo! Takže brzy na kutě, ráno
vstáváme na velryby.
5. 2. 2018
Ráno vstáváme na
velryby, tuktuky nás vezou do přístavu. Příliš časně se mi nechce vstávat, ale
rána jsou zde nejkrásnější. Slunce ještě nepálí a všechno je čisté a nové, jak
se patří exotické.
Veze nás patrový
parníček. Usadí nás do patra, nad námi půlkulatá stříška. Hned jak vylezu po
schůdcích nahoru, zatrne mi. Sedí tu několik japonských matek se svými malými
dětmi. Doufám, že se ty šikmooké ďáblice nepokusí jednoho z těch nebohých
tvorů utlouct vesly! Jsou tu ještě Rusové, Švédi a Párek Italů. Vyrážíme spolu
s ostatními parníčky. Slunko vystupuje z mlhy na levoboku a odráží se
na vodní hladině. Mezi parníčky s turisty se proplétají rybářské lodě,
větší i menší, na některé samotný vysušený chlap, tahá sítě prosolenými prsty.
Naše loď se houpe na hladině, jak proráží vlny. V tom houpání je něco
velebného, zmocňuje se mě slavnostní nálada. Brzy míjíme obrovité zaoceánské
parníky a už tu jsou první delfíni. Jejich hřbety se nad hladinou lesknou
ocelově šedě, pod hladinou se kmitají jako azurové stíny. A už je tu první
gejzír! Vytryskne z vln nenadále. Přikolíbá se pan kapitán, urostlý
sympatický chlápek v košili s krátkými
rukávy. Rozvine
plátěnou učební tabuli a už nám ukazuje, koho máme před sebou. No modrou
velrybu, největší z největších. Po našem tedy Plejtváka obrovského. Pozná
se to podle malé hřbetní ploutvičky, ukazuje nám jako ve škole. Velryba vypluje
na hladinu, ukáže se v celé své kráse a než zmizí v hlubinách,
vystrčí impozantní ocas. Japonci vykřikují legračně intonované citoslovce.
Všech se zmocňuje vzrušení. Opouštějí sedadla a věší se na zábradlí.
„Za deset až patnáct minut se znovu vynoří.“
Volá učitelským
hlasem pan kapitán a ostražitě pozoruje hladinu. Motory ztichnou a parníčky
zastaví, kolíbají se na hladině. Vychutnávám si to houpání, já suchozemská
krysa. Japonka ve slamáčku usnula. Najednou zase volání:
„Tam, tam!“
Objeví se gejzír a
motory zase naskočí. Ženeme se za velrybou nahoru a dolů. A zase krásné zvíře
vypluje na hladinu a znovu zmizí. Zase všechno ztichne. Jenom to gigantické
houpání, v náruči Paní všech moří, Marie a mare, jako bych to slyšel znít
i ve jméně Mirissa, v houfu malých japonských dětí, vedle jejich matek,
mám chuť dotknout se jejich mongolských vlasů, tvrdých jako žíně, zatímco dole pod
námi plavou monstrózní savci, s tlamou jako vrata, za potravou,
planktonem, nebo za sluncem, plnou parou vodou prozářenou sluncem, vedeni
jakýmsi kosmickým kompasem, v čistém prostém světě vidí tam, kam my už
nedohlédneme.
7. 2. 2018
Obesírám se po
pláži a leje ze mě jako z vola. Takhle zábava není nic pro mě. Jdu na
masáž. Přivítá mě mladá žena. Je takové horko, že i ona má pod nosem drobné
krůpěje potu.
„Jakoupak chcete, pane?“ ptá se.
„ I třeba tuhle.“ Říkám a zapíchnu prst do stránky. Vybral
jsem si celkovou hloubkovou masáž. Ta se odehrává v nějakém přístěnku. Na
chodbě nějaký keramický blázinec na vodu, nějaká fontánka. Vedle klec
s papoušky. Korely a andulky. Masírovaný tak slyší zurčení vody a ptačí
štěbetání, což je příjemné. Uvnitř jako dekorace hnízdo nějakého ptáka, umně
spletené z trávy, který se v současnosti zřejmě nachází v té
kleci. Vedle této působivé dekorace, sflikovaná elektrika. Dráty vedou po celé
stěně sem a tam. Kdepak, tuhle ležérní estetiku těžko překonat. Ve městě jsem
si všiml krámků, které vedou zřejmě bělouši. Ti sázejí na nábytek
z bedýnek, jsou tu nějaké věci z klacků a tak. Většinou prodávají
předražené batikované ohavnosti. Ani ty pověstné démonické masky jižního
Cejlonu, v domorodých krámcích pro turisty, mě moc nevzaly. Je libo sedící
Buddha, nebo půvabný sloník? Trocha plesnivé trávy, nebo prostitutka za deset
tisíc rupií, pane? Ne děkuji, strčte si ty krámy do prdele, vážení.
Ráno nás mladý hoteliér vzal na čumendu do
zahrady pana otce: „Dozrávající káva prosím.“ Na ukázku utrhne větev
z kávovníku. Bílé květy nádherně voní. Žvýkáme červené kuličky kávy.
„Nechcete utrhnout žakiji? Už dozrává.“
„Nám to nechutná,“ Přiznáváme.
„Taky, že to pěkně smrdí.“ Připouští srílanský paťák.
Z dvacetimetrového stromu na nás čumí opice. Té to smrdět nebude,
poznáváme podle pecek na zemi. Hlouběji v zahradě pečlivá konstrukce
z klacků a provázků. Pěstují na ní nějaké druhy okurek. Zřejmě hořká
okurka. Po jedné straně kanál, ten už známe. Tady ještě není znečištěn, jen
voda je hnědá a stojatá. Chlapík ukazuje přes vodu a komentuje zanedbaný
pozemek naproti. Jak vidno, je na zahradnické aktivity svého otce hrdý. Za
křovím se schovávají dva pávi. Zase jistá fascinace tímto zdobným ptákem, ve
volné přírodě. Jeden roztahuje vějíř ocasu.
„Svlíkněte se a lehněte si na břicho.“
Masér je mladý
kluk, v červeném tričku. V ayurvédě
mají masírovat muže muži a ženy ženy. Pouze v nepříliš solidních
podnicích je to naopak. Spokojil bych se klidně, s něčím méně solidním.
Kluk ale umí, používá dlaně a lokty. Pro mé atletické tělo, zocelené okopáváním
ředkviček, není však masáž nijak zvlášť objevná. Snad jen trochu ztuhlé svaly
pod lýtky. Překvapivá je masáž hlavy. Zatímco na tělo použije nepříliš
parfémovaný olej a na obličej bílý
kosmetický krém, vtírá do skalpu poměrně velké množství nějakého eukalyptového
oleje. V oblasti hlavy také cítím největší
uvolnění. Celou masáž zakončí krátkou stimulací třetího oka. Jak vidno,
vychází z okultní anatomie. Obléknu se, zaplatím a odcházím. Na baráku
ještě nikdo není. Sednu si do polostínu, vezmu knížku a čekám, až na mě oschne
olej. Přijde pan otec. Je to černý ouřezek, tak metr padesát výšky. Má bílý
sarong, uvázaný kolem pupku, který také není z nejmenších. Není to nijak
zvláštní fešák, jeho držka však často rozkvétá velmi půvabným, jakoby stydlavým
úsměvem, se silnými bílými zuby.
„Máte moc krásnou zahradu.“ říkám.
„Byli jste tam dnes ráno, že?“ ujišťuje se.
„To ano.“ říkám já „také mám zahradu, pěstuji v ní ale
jiné druhy rostlin.“
„Jak je vaše zahrada veliká?“ ptá se zvědavý domorodec.
„Není tak velká jako ta vaše, ale i tak je dost velká.“ mažu
mu med kolem huby. Vím hovno, kde v tomhle tropickém blázinci končí
zahrada a začíná džungle.
„A co tam pěstujete?“ ptá se dál.
„Jablka a hrušky.“ říkám.
Zaujme ho to.
Jablka zná, často jsou k vidění na trhu. Žlutá, s červeným líčkem,
v košíčcích z voskovaného, skládaného papíru v kartonových
krabicích s nápisem: Made in China. Pár jsme jich koupili, byla moučnatá a
kyselá. Hrušky ale tento dobrý muž nezná. Číňani považují hrušku za císařské
ovoce. Taky by jich sem mohli pár dovízt, aby tuhle pantáta ochutnal. Včera po
ránu jsme mu nabízeli hlt slivovice, jako meducínu, čuchal k tomu kdoví jak,
ale necvaknul si.
Večer si dáváme u
Magdalény dva hromské tuňáky. Jejich hutné, tuhé maso nemilosrdně ugrilované
však nevzbudí tolik nadšení jako máslová ryba. Richard je označí za málo
exkluzivní. Pepa mu to tentokrát nevyvrací. Já jsem však s večeří
spokojen.
8. 2. 2018
Odjíždí Richard. Na
pláži si dáme naše poslední společné pivo. Takže šťastnou cestu. I my se pomalu
začneme chystat. Já si například dám svou poslední papáju.
9. 2. 2018
Odjezd. Úmorná
cesta na letiště a ještě úmornější cesta letadlem. Na letišti sedím vedle dvou
místňáků. Oba mají žabky a kožené bundy. Jeden z nich dramaticky kašle,
jako by měl co chvíli vypustit duši, druhý zase nechutně popotahuje.
V mezičase oba dva hlučně telefonují. Myslel jsem, že se se Srí Lankou
rozloučím v letadle, poslední exotickou krmí, ale zdá se, že to zabalím už
tady. Tak tedy sbohem a šáteček a třeba ještě někdy. Čus.
Žádné komentáře:
Okomentovat