Na Srí Lance

Na Srí Lance

aneb

co se nám tam stalo a přihodilo

takto, v abecedním pořadí:

Aleš, Fanouš, Já, Pepík a Richard

11. 1. 2018

14:00

   Chilaw – pobřeží Indického oceánu a první den dovolené. Včera jsme celý den cestovali. Richard tvrdí, že to se do dovolené nepočítá, zatímco Aleš si myslí, že ano. Stejně tak jako někdo tvrdí, že cestování rozšiřuje obzory, ale kupříkladu Sherlock Holmes, pokud mě paměť neklame, má naopak za to, že cestování lidi ohlupuje.

  

 

    Dnes jsme tedy cestovali vlakem z letiště do Chilawu. Cesta velmi pohodlná. Fantastická zeleň, se střídá s malými vesničkami. V palmových hájích se pasou hrbaté, červenohnědé, nebo černé krávy. Sem tam bažina s růžově rozkvetlými lotosy, plná drobných bílých volavek.

  

 

   Samotné město, malé a hlučné, nám otevírá výhled na nekonečný oceán. Je to jako konec světa. Množství krákoravých vran a vychrtlých psů, kteří jsou přes veškerou svou bídu velmi krásní. Nálada – sladkobolná. Prázdno, jako v lunaparku na konci sezóny. Lidé jsou velice černí. Ženy nejsou příliš pohledné a muži teprve ne. Všichni jsou ale neobyčejně přátelští. Chtějí se fotit a chtějí si povídat, ať už anglicky, nebo sinhálsky. Hotel je hnusný, personál, přesto, že je oděn v bílých livrejích, se chová, jako bychom byli jejich první hosté vůbec. Pokoj smrdí jako pavilon opic.

11. 1. 2018

18:00

   Po krátkém spánku, výlet do města. Stále příjemné teplo, ovšem duje vítr a poprchává. Oblast je silně křesťanská. Alkohol, tradiční povyražení všech dobrých katolíků, se zde prodává ve specializovaných nálevnách. Jednu z nich navštívíme. Domorodci, černí jako briketa, tu popíjejí svou večerní placatku rumu. Jsou tu také dvě Francouzky, trochu v letech, ovšem stále k světu. Pro místňáky zjevně hvězdy, i když to jsou pravděpodobně lesby. Bělouše sem tam potkáme. Pohlížejí na nás většinou vyčítavě, že jim jako kazíme exotiku. Setmí se a je tma jako v pytli. Znovu se rozprší. Jdeme dom, také kolem venkovní modlitebny, tak jak je stavějí hindové, tato je ale zasvěcena Ježíšovi. Nějaký urostlý Sinhálec v kožené bundě, po jistých úklonách u oltáře, dá prsty do špetky a nabízí požehnání dospívající dívce s vlasy do culíku. Ta radostně přijímá.

   Pytlózní tmu by nerozsvítil ani Ježíš Kristus. Vracíme se na barák, rozhodnuti zakoupit si na recepci ještě jedno pivo a vypít si ho na pláži. Znovu vycházíme ven, nyní každý z nás třímá litrové pivo Lion, silné a nepříliš chutné. Na prahu leží rybí ploutev. Fanouš tvrdí, že je to znamení pro ryby, že když vylezou z oceánu, nesmí do tohoto domu. Přitakávám, že Howardovi by se ve zdejším kraji jistě líbilo. Uléháme ke spánku a hoši se dávají do chrápání. Kdo usne první, vyhraje. Od stropu visí smotané moskytiéry, jako houby z Yuggothu.

12. 1. 2018

   Den druhý anebo třetí, podle toho, jak se to vezme. Veselí šoféři nás tuk – tuky svezou mezi chrámy. Jsou tu staré stromy a venkovská atmosféra. Mezi stánky s obětinami, girlandami z afrikánů, vonnými tyčinkami a nazdobenými ovocnými mísami se vyloupne Buddhův chrám. Stará paní mi nabízí krásný pugét právě se rozvíjejících růžových poupat pivoněk, kterou s díky odmítnu s tím, že jsem již jednou květiny dostal a není to ještě ani třicet let. Vnučka mi vysvětlí, že se jedná o obětinu, kterou si mám zakoupit, zout boty a jít dál.

  

 

   Areálu vévodí obrovská Buddhova socha, obtočená sedmi a půl závity kobrou indickou. Kolem pak oltáříky s nějakými Buddhovými aspekty, i jednu bohyni tu vidím. Vyberu si jednoho Buddhu, který mi připadá nejvýznamnější, dám tam ty kytky, sepnu ruce a pokloním se. Jdu doprostřed dvora a znovu pohlédnu na toho ohromného bílého Buddhu. Předříkávač s mikrofonem drmolí mantry, které mi práskají do základny páteře, kolem hlavy modrý oblak, klid a mír.

   Vracíme se kolem stánků, Richard ukazuje na asi metr dvacet vysokou sochu a řekne: „Hle Parvátí.“

„ Kdepak“ řeknu já: „Kálí.“

   Z šera stánku se vynoří černá žena s rozpuštěnými dlouhými vlasy a v červených šatech. Usmívá se na mě a ukazuje, ať jdu za roh. Poslechnu, projdu krátkou uličkou a ocitnu se u Šivova chrámu. Ve vratech stojí Sinhálský halama a koulí očima. Znovu se zuju a vcházím do chrámu. Zde je atmosféra zcela jiná, temně mystická. Několik desítek věřících zde pěje krásný hymnus na Šivu a jeho choť. Znovu mě zarazí, jak jsou ti lidé černí. Obejdu chrám a vrátím se ke vratům. Beznohému hlídači bot, zaplatím obvyklých dvacet rupií. Bankovkou malé hodnoty, fialové barvy, na které je rozčepýřená vykulená sova.

  

 

  Je tu ještě jeden Šivův chrám, větší. Mnohoruké sochy božstev trhají hříšníky na kusy. Na férovku tu hoří ohně, zní pekelná hudba. Na pozadí opět krásný hymnus. Je tu zavěšený malovaný kůň, jako od nás z kolotoče, ovšem jeho zvířecí tvář je zrůzněna hrůzou. Vyjde najevo, že hudbu vydává zrůdný samohyb, jenž pomocí paliček na důmyslných kladkách, bije do bubnu a zvoní. Bóm Šiva.

   Odpoledne Puttalam, opět na pohodu vlakem. Na nádraží nás odlapí podnikavý řidič tuk – tuku. Odveze nás do hotelu s několika bombastickými přívlastky, jež je vzdálen asi dva kilometry od města. Klade nám na srdce, dříve než nás opustí, že až se budeme vracet z města, kam máme namířeno, máme mu zavolat a rozhodně se od něj nechat odvézt nazpět. Následuje opulentní oběd, vracíme se za soumraku. Část jde pěšky, zbytek se veze nějakým tuk – tukem. Po příjezdu nás ovšem čeká hysterická scéna od toho „našeho“ tuk – tukáře, který se přišel zeptat, proč jsme nevyužili jeho služeb. Uklidní se až poté, co mu řeknu, že jsem neměl jeho číslo. Zítra nás poveze na jakési delfíny, či co. Budiž nám nebe milostivo.

 

 

 

 

 

13. 1. 2018

   Ráno je ovšem zataženo a poprchává. Rozhodneme se tedy, že na pláž nechceme a vůbec, že odsud vypadnem. Čeká nás ovšem plačtivá scéna. Pan hoteliér a pan tuk – tuk k nám se slzami v očích vzpínají ruce, ať jim dáme každému alespoň dva tisíce rupií navrch, že jsme jim naslibovali kdesi cosi, výlet a jednu, nebo i dvě noci navíc. Pan hoteliér dokonce přesvědčil svou ženu, ať k nám přivleče přistýlku. Zapíchneme své středoevropské nosy do oblak a odejdeme středem. Tedy asi po půlhodinovém dohadování.

   Potom autobus do Manaru. Čekáme pět hodin na rušné křižovatce, vedle běloskvoucí mešity. Dáváme své nevěřící pracky na zídku templu, vyhlížeje svůj spoj. Je poledne a meluzín svolává k modlitbě. Teskný, táhlý a trochu falešný zpěv: „Bože, proč jsi tak daleko?“

   Moslimáni nakráčejí a mejou se. U kachlíčkovaného bazénu i u koryta. Pak nahodí ramena a nakráčejí do modlitebny, jako boxeři do ringu: „Bože, dnes osvědčím svou ctnost.“

  Jdeme si sednout ke krámu, kde je stín. Moslimáni vycházejí ven a v očích vidíme spíše zvědavost: „Který ifrít vás sem prsk křižáci?“

   Nakonec si to přisere ten autobus. Čekáme zrovna na něj, protože má jet přes přírodní rezervaci. Bus není přeplněn a osádka je příjemná. Vyrážíme. Zanedlouho vjedeme do rezervace, která začíná kalnou říčkou, ve které stojí obrovský člověk. Není jasné, co tam dělá. Nejspíš se koupe. Končí asfalt a začíná cesta z červené hlíny. Díky vymletým dírám jedeme občas po dvou kolech. Do kroku i do skoku nám vyhrává rozhlas. Chvíli nějaká jakoby bengálská lidovka, Mahavishnu Orchestra hadr. Potom popík alá Bollywood a sem tam vůbec ne hloupý hard rock. Do toho vidíme potměšilé buvoly v hlubokých tůních.  Zase bílé volavky i všelijaké jiné, marabu, jeleny, nebo daňky, a když vyjedeme na velikou louku, vidíme stádo slonů. Takže splněno. Jako bonus pávi. Po výjezdu z rezervace jsou rozlehlé farmy, pole, zřejmě s rýží, září zelení, až oči přecházejí. „Telátko milé“, jak pěje bard, stojí u cesty. Spolu s hudbou vytváří tenhle pohled až halucinační zážitek. Ó požehnaná zeleni dovol, ať se má duše do tebe ponoří. A člověku je tak lehko, až ho jímá závrať.

   Manar – zatím nejhezčí městečko, stojící v mokřinách. Čistý levný hotel. Po večeři, nakupujeme v temné uličce teplé pivo. Ať slouží!

14. 1. 2018

   Manar – divocí letargičtí osli, postávající na těch nejnemožnějších místech. Kdyby vám takový tvor postával vedle televize, ani byste si toho nevšimli. Skvělé jídlo a pravěký baobab, který má v průměru 19,5 m. Nádherná pláž. Seňor ťuk – ťuk, který nás na ní veze, nám sděluje: „Ježíš je můj hrdina.“

   Když jdeme dom,  je už tma. Kostel s věžemi až kdo ví kam, je ozdoben tisícerými světly. Slouží se tu mše pro nějakou stovku lidí, kteří stojí na prostranství. Pějí hymny, ovšem po orientálním způsobu. Inu, někdo holt ten křesťanský egregor nabíjet musí. A to je ta radostná zvěst.

16. 1. 2018

   Dnes po ránu, odjezd do Jafny. V autobuse telka, pouští nám film. Nejdřív běží upoutávka: nějaká tlustá hindka se oběsí na stromě. Kope nohama a z očí vidět jenom bělmo. Myslím, že se nejedná o horor, ale o sociální drama. Pak začne samotný film.  Hlavní hrdina je tlustý vousáč, co každého přepere, dokonce i býka v aréně. Býk je Šivovo jízdní zvíře. Vousáč se laškovně dvoří načesané fešandě. Ta se ho pokouší zavraždit zahnutým nožem kukri, hroznou zbraní, používanou nyní především na sekání ovoce. Tlustoprda to nevyvede z míry a pěje a tančí. Krasavice zablýská očima a odjede ťuk – ťukem.

   Raději se dívám z okna. Krajina je jako placka, velmi suchá, z rudé hlíny vyrůstají především keře. Bolestně si uvědomuji neznalost cizokrajné dendrologie. Poznám impozantní ibišky, co by se stěží vlezli na zahrádku, natož pak do květináče. Také ušlechtilou akácii, s měňavými květy. Přes vyprahlou krajinu se zdá, že je vody dostatek. V bažinatých rybnících stojí krávy, drobné volavky jim ozobávají nohy. Zrzavá kravko, kde máš svého bílého býka? Měl jsem si vzít ke čtení Rabíndranátha Thákuru.

   Město je poklidné, i když tu ještě před nedávnem zuřila válka. Psi plní, spolu s hejny krákavých vran, hlavně sanitární funkci, Nikdo je za celý den nepohladí a oni také nic takového ani nečekají. Ani jejich mrtvoly nikdo neuklízí. Je tu dospělý mrtvý pes se zdeformovanou hlavou. O kus dál mrtvé štěně s vyklovanýma očima a s oklovanými žebry.

   V restauraci stojí za kasou muž se zlatou aurou. Podle namalovaných čar na čele, hinduista.

17. 1. 2018

   Výlet z Jafny na ostrov Nainative autobusem. Jedeme po náspu v oceánu, několik kilometrů. Sympatický průvodčí si se mnou povídá o českém fotbalu. Vypadá jako folkový zpěvák Pavel Dobeš. Ve vsi Kurikadduvan přesedáme na zrezivělý trajekt. Uprostřed vod stojí Kovil Nagpooskaniamann, chrám nágů, chrám zasvěcený hadí Bohyni.

 

 „Boty a triko dolů!“ velí kněz. Atmosféra je poklidná, ostře kontrastuje s Šivovým chrámem, ač jsou oba postaveny na stejném půdorysu. Ženská energie, která pomáhá ženám v početí. Myslím si, že hadí Bohyně reprezentuje probuzenou hadí sílu jako takovou. Bohyně je znázorněna s kobří kápí nad hlavou, ovšem hadích hlaviček je pět, nikoliv jedna. To by mohlo znamenat soustředění pěti smyslů v adžna čakře. Nebo je to snad vzpomínka na doby, kdy byl člověk rybou, anebo hadem, jak se to píše v strašlivé knize Dzyan?

   Je poledne a my jdeme na druhou stranu ostrova. Jsme jako nějací upíři naruby. Zrovna v poledne máme vždycky co dělat venku. Což o to, opálení, nebo spíše spálení jsme hezky. Místňáci jsou v tu dobu pochopitelně pěkně schovaní doma. Pobřeží je korálové a velmi půvabné, voda bohužel mělká. Sedím u plůtku pod palmou, vzadu se skrývá prostá chýše. Po chvíli vyjde mladý rybář se svou ženou a dospívající dcerou. Jsou krásní, usměvaví a klidní. Chvíli spolu čumíme na oceán a oni zase zajdou. Po chvíli přijde rybářka s dcerou a podává mi dva malé, sušené, mořské koníky. Dám jim sto rupek. Odcházejí a zdá se, že jsou spokojeny.

18. 1. 2018

   Z hlučné, špinavé, i když poměrně sympatické Jafny vyrážíme busem k nedalekému chrámu Naguleswarara Šiva z 6. století před naším letopočtem. V noci se mi zdá sen o hnusné mrtvole zahrabané v odpadcích, z kterých čouhá její znetvořený obličej a pahýl ruky, ožraný až po zápěstí. Chrám byl v roce 1990 rozbombardován armádou. Nyní už opět stojí, i když ještě není zcela dohotoven. Ubytujeme se přímo v chrámovém komplexu, za velmi slušnou cenu. Je tu posvátný pramen, jež se stal vyhlášeným v 7. století, po návštěvě čolské princezny, která si tu vyléčila zažívací potíže,po koupeli a modlitbě k bohovi Moruganovi, který jí navrch ještě vyléčil zdeformovanou tvář, která vypadala jako koňská. Přijedeme sem a shodou okolností mám zažívací potíže. Místo procházky si jdu lehnout, protože mám zřejmě úpal. V polospánku vidím Šivu v podobě obrovského stromu a u bazénu mladého boha, ne nepodobného Krišnovi. Zřejmě Morugan. Na večer je mi už lépe a jdeme se koupat. Pramen je teplý a trochu slaný. Naplňuje velký kamenný bazén průzračnou vodou. Brzy půjdeme na večeři. Uvidím, co moje zmučené útroby.

19. 1. 2018

 

  

 

   Ráno nás probouzí ryčná hudba z chrámu. Protírám si oči a shledávám, že jsem zcela zdráv. Svou včerejší nevolnost si vysvětluji tím, že jsem si vlastně na trhu koupil hroznové víno, které jsem pak v autobuse nemilosrdně sežral, nešetře superlativy, nedbaje na to, že bylo řádně zaprasené.

   Courám se po ránu po areálu. Na břehu oceánu několik mužů provádí půdžu. Jeden, oděn v bílých lungáčích, hází přes rameno do příboje ovoce, které mu ostatní podávají. Pak bez ohlédnutí odejdou. O zbytek se postarají vrány. Nečum do toho, sic tě stihne neštěstí!

   Po snídani jdeme všichni na koupačku. Odcházím dřív, abych se zúčastnil půdži v chrámu, v 11:30. Jsem tam včas, pár kroků přede mnou jde kněz. Je to už starý muž, který teď pomocí zvonku, olejové lampičky a zpěvu manter, magicky oživuje bohy a bohyně, jejichž sochy jsou ve výklencích ambitu. Loudám se za ním, jakoby nic a nenápadně mu nakukuji přes rameno. Nakonec to nevydrží, přijde ke mně a ostře se zeptá, odkud jsem.

„Čechia.“ říkám.

„Kde to je?"

„Czechoslovakia.“

   Zdá se, že je spokojen a jde si po své práci. Procházím se dál, u některých božstev mám pocit jemnohmotné úrovně. Pak jdeme do areálu na oběd. Ten se podává na palmovém listě, je prostý, ale velmi chutný. Při jídle hraje mantra „Óm nama Šiva.“ Známá to mantra na probuzení třetího oka. Jako když rozeklaný hadí jazyk vystřelí z blankytné modři, energie stoupá až ke kosmickému dechu nejsvětější mantry „Óm.“

20. 1. 2018

  

   Ráno nastává dojemné loučení, pan správce Surinam, nebo jak, mi klade na srdce, abych o tamním chrámu řekl svým přátelům. S radostí tak činím touto cestou:

   Milí přátelé, až budete mít někdy cestu do Jafny, nezapomeňte se stavit v Šivově chrámu u léčivého pramene, kde nešťastná princezna zase nabyla sličnosti. Cena pokoje je za hubičku, jídlo zdarma. Na jídlo můžete ovšem přispět, příspěvky se hází v jídelně do antikorové schránky před oltářem. Můžete zde zažít atmosféru posvátného místa a starých časů.

   Následuje úmorná a dlouhá cesta do Trincomale. Přijedeme večer, Nejdříve tedy večeře. V dobře osvětlené jídelně se posadíme kolem stolu, a co prý si dáme.

„Vegetariánské kari prosím.“

„Ó ano jistě.“ říkají a už před námi přistávají tácy s rýží, nadrobno nastrouhanou oranžovou mrkvičkou a sladké ananasové čatní, co se táhne jako med. Chvíli počkají a pak nám přihodí báječné krevety opražené na čili. Nějaká kuřecí stehna a hlavně ryby, ryby a ryby. Jednomu se z těch vůní až točí hlava, čuchometr stoupá po těch vůních jako po schodech, až nahoru na vrchol, kde se křivka dramaticky láme, ve vzduchoprázdnu a nos poplašeně pofrkává, tuše blízkost divných věcí, číhajících na prahu, jež kráčejí světem nepoznány, zahaleny do obludného smradu.

   Bereme první hotel. Stojí vedle hřbitova. Ve vstupní hale mocně duje vítr. Ačkoliv neprší, z okapů se řine proudem voda. Dveře se sami otevírají. Diskutujeme možnost napadení zlovolnou entitou. Aleš tvrdí, že nejlepší je, se na ten hřbitov vyzvracet, neřkuli vyblít. Tuto pověrečnou techniku neznám, ale zdá se, že má jistou vnitřní logiku. Vyvrhovat znamená zároveň vymítat. V noci se mi zdá sen, jdu kolem řeky zarostlé stromy. Kolem táhne holohlavý, žlutý netvor dvoukolák, plný obrovských nafouklých ryb a zvrhává je do řeky.

„Nevstupuj do té vody, je jedovatá!“