Nevýslovné kulty

Nevýslovné kulty

Peter Levenda

Část prvá

   „Ale pohleďte sem,“ pokračoval, „zde, mezi noční můrou Huysmansovou a Walpoleho Castle of Otranto – Von Junstovy Nameless Cults. To je kniha, která vás zbaví spánku!“

   „Četl jsem to,“ řekl Travel, „ a jsem přesvědčen, že je ten muž šílený.“ Jeho práce je jako konverzace s maniakem – chvíli probíhá s překvapivou jasností a pak se najednou spojí do neurčitosti a nesmyslných blábolů.“

   Conrad zavrtěl hlavou.“Napadlo vás, že to může být způsobeno právě jeho zdravým rozumem, který ho nutí psát tímto způsobem? Co když se neodváží dát na papír všechno, co ví? Co když jeho vágní předpoklady jsou temné mysteriózní náznaky, klíče k hádance pro ty, kteří vědí?“

   „Bože!“ zvolal Kirowan. „ Naznačujete snad, že některá z těch nočních můr na které Von Junzt odkazuje, přežívá dodnes? Leda snad skryty v mozku šílence, básníka či filosofa!“

   „Nejen on sám používá skryté významy!“ Odvětil Conrad.

-          Robert E. Howard. „The Children of the Night“ (1931

)

   Robert E. Howard patřil do okruhu fantasy autorů kolem H. P. Lovecrafta, někdy zvaný Lovecraftův kruh. Přispěl k tomu, co se stalo známým jako „mýtus Cthulhu“ psaním příběhů jako je ten, který byl citován výše a který odkazoval na Lovecraftův Cthulhu, Necronomicon a další motivy. Jedním z jeho příspěvků k mýtu byly fiktivní Bezejmené kulty Von Junzta, které se počaly jako Unaussprechlichen kulten a poté se staly „Nevýslovnými kulty.“ Howardova nejslavnější fantasy postava, však byla barbar Conan, kterého ještě více proslavil Arnold Schwarzenegger. V roce 1936 ve věku třiceti let spáchal Howard sebevraždu. Nebyl však jediným, z Lovecraftova kruhu, který tak učinil. V roce 1951 ho následoval Robert H. Barlow, známý antropolog starověkého Mexika, znalec jazyka nahuatl a literární vykonavatel Lovecraftovy pozůstalosti. Ve věku třiceti dvou let spáchal v Mexiku sebevraždu.

Peter Levenda

   Jedním z převládajících témat v Grantově díle (dále v Lovecraftovi a jeho kruhu a také u spisovatelů gotických hororů) jsou kulty, které jsou buď africké, afro-karibské, ze středního východu anebo asijské. Jinými slovy kulty, které lze definovat jako nezápadní. Zatímco Crowley o nich mluví mimochodem, Grant se jim věnuje obšírně, protože cítí, že praktiky a víra těchto kultů drží klíče k porozumění základům a technik okultismu obecně a konkrétně Thelémy.

   Původ Thelémy lze nalézt v britské tajné společnosti Zlatý úsvit, ve které byl Crowley iniciován a která se zabývala výkladem egyptských mysterií, který Crowley později sám přepracoval. Většina náboženských odkazů v Knize zákona se týká egyptských božích forem známých každému, kdo prošel iniciačním systémem Zlatého úsvitu.

    V AL však existují další zajímavé odkazy na další iniciační schémata. Ponořme se tedy na chvíli, do asijských magických a mystických metod, podobně jako Crowley, který se zaměřoval na ty systémy, které byly Západu nejznámější a ty prvky asijských systémů, které již byly v jeho době přeloženy do angličtiny. Neměl prakticky žádné znalosti o afro-karibských systémech. Neměl tedy k dispozici tolik pramenů, jako pozdější okultisté, kteří měli přístup k dalším zdrojům, ať už v překladu, nebo díky přímé zkušenosti s nezápadními systémy.

   Situace je dnes však stále lepší a lepší, za což do značné míry vděčíme Grantovi, který rozšířil thelémské myšlenky, metody a postupy do nezápadních systémů iniciace a naopak.

   Přestože intelektuální kompozice Thelémy byla dále rozšířena díky Grantovi, tvůrčí a vizionářské interpretaci H. P. Lovecrafta vděčíme za emocionální obsah, i když způsobem, který hororový autor nikdy nezamýšlel.

   „Zdá se, že weird fiction soupeří s pracemi o čarodějnictví, vúdú a temné magii.“

Robert E. Howard, „Children of the Night“

   Tvrdím, stejně jako Kenneth Grant, že Lovecraft, nějakým způsobem, pravděpodobně nevědomky, byl v kontaktu se stejným duchovním zdrojem, který kontaktoval Crowleyho v Káhiře roku 1904. V předchozí kapitole jsme viděli, jak podobně popsané události v Lovecraftově Volání Cthulhu odrážejí zjevení Crowleyho svaté knihy. Existují i jiné paralely a další synchronicity mezi těmito dvěma autory a dále se podíváme na některé z nich. Na těchto korespondencích je zajímavé, že jeden zesiluje a posiluje druhý. Grantova genialita spočívala ve vytváření těchto počátečních spojení mezi hororovým spisovatelem na jedné straně a prorokem Nového Aeonu na straně druhé. Bylo to odvážné spojení, protože hrozilo, že moderní okultismus bude vypadat jako nějaká hra na hrdiny, plná strašidelných příšer a tajných knih.

   Kulty nejdůležitější pro Lovecraftovy příběhy jsou právě ty, které zmiňují jak Crowley, tak Grant. Patří mezi ně haitské vúdú (vodou, vodun, atd.)a mezopotamské náboženství jezdíů. Vúdú se objevuje v Lovecraftově Volání Cthulhu i v celé Grantově práci. Grantův zájem o afro-karibské náboženství byl zesílen po jeho seznámení s Michaelem Bertiauxem  (1935)a La Couleuvre Noire (Černý had), což je okultní řád založený na haitském vúdú a dalších metodách odvozených ze západních tradic, stejně jako lovecratovských a thelémských elementů.

Synkretismus, orientalismus

   Bertiaux strávil nějaký čas na Haiti, než se vydal svou vlastní okultní cestou a stal se členem společnosti Ordo Templi Orientis Antigua, čili OTOA – údajně vytvořený záhadným a možná nikdy neexistujícím haitským okultistou Lucien-Francois Jean –Maine (1869?-1960)o kterém je velice málo ověřených informací. OTOA byla evidentně mixem quasi zednářských rituálů a iniciací do tradičního vodun, vytvářející most mezi tradiční evropskou ceremoniální magií a afro-karibskými vodun kulty. Jean-Maine byl údajný dědic haitské okultní tradice, která se ve své linii hlásila, ke ctihodnému Ordre des Elus-Cohen, což byla francouzská martinistická větev řádu z 18. století která měla svou pobočku v Leogane na Haiti a zabývala se ceremoniální magií. Martinismus bylo hnutí zednářského typu v předrevoluční Francii, ale její zakladatel Martinez de Pasqually zemřel na Haiti v roce 1774. Haiti bylo v té době francouzskou kolonií. Proto tedy toto spojení francouzského zednářství a haitského vodun.

Hector

   Bertiaux na tomto systému který zdědil, pracoval, rozšířil ho a uvedl do souladu s Thelémou roku 1972. Jeho Vodoun Gnostic Workbook se stal velmi známým díky své nápadité kombinaci západního esoterismu, afro-karibskýchc konceptů a terminologie a sexuální magie. Kenneth Grant viděl v Bertiauxově díle ověření jeho víry, že thelémský proud musí být all inclusive, pokud má představovat skutečnou změnu Aeonu. To znamenalo, že analogie musely být nalezeny v africké, latinskoamerické a asijské tradici, stejně jako ve známějších evropských a středovýchodních praktikách. Nejen to, ale tyto tradice by také mohly držet klíče k plnému projevení tohoto proudu, na základě svých znalostí okultních záležitostí a technologií pramenících z jejich vlastního prostředí, kultury a historie, které mohou být v západních systémech buď ignorovány, nebo zcela chybí. Znalosti znamenají pro Granta moc.

   Jak jsme již zmínili výše, Crowleyho vlastní znalosti těchto praktik byli slabé. To není Crowleyho kritika, protože hluboké porozumění těmto mystickým technologiím vždy západu unikalo a na počátku dvacátého století bylo velmi málo těch, kteří měli potřebné znalosti jazyků i rituálů Indie, Afriky a dalších domorodých kultur všech kontinentů. To se však postupně mění a na začátku 21. století roste počet religionistických a antropologických studií, mapující čínské, tibetské, mongolské, africké a afrokaribské jazyky, písemné záznamy a orální tradice. Grantovým příspěvkem bylo, co největší využití rostoucího množství překladů esoterické literatury z asijských a afrických zdrojů, za účelem rozpracování thelémských témat a vytvoření dalšího silného rituálního aparátu, pro zkoumání temnějších stránek okultismu.

   Nejen haitský náboženský systém známý jako vodun, ale také primární zdroj tantrických postupů spoluvytvořili Grantův velkolepý design. Tyto prvky byly vždy přítomny i v Crowleyho spisech, i samotné Liber AL. Ale před Grantem se pozornost soustředila především na egyptské, kabalistické a do určité míry i alchymistické prvky thelémského rituálu a pojmy. Bertiaux a tantrický expert David Curwen byli schopni přispět Grantovi znalostmi mimoevropského okultismu zásadní měrou.

 

Papus

   Okultní, nebo esoterické praktiky jakékoliv kultury byly vždy v zásadě v souladu s touto kulturou a jejími náboženskými a magickými idejemi. Tak tomu bylo, i když se jednalo zjevně o výpůjčky, například v rámci synkretických věr (např. santeria, vodun atd.), kde existovalo smísení cizích vlivů s domorodým systémem víry. Síla magie spočívá v její antinomické povaze, žije ve vnějších tradicích toho, co je tradiční, přijatelné,“normální“ a legální. Zatímco například gnosticizmus který lze chápat jako jakousi křesťanskou esoteriku, si vypůjčuje z egyptských a platónských zdrojů, což jsou zdroje pro ortodoxní křesťanství nepřijatelné. Ale tento typ synkretismu byl výsledkem vzájemného setkávání a vypůjčování ze sousedních kultur náboženských a esoterních praktik. To co se navrhuje v Grantově systému, není nic méně než výpůjčka z jakéhokoliv zdroje, kdekoliv na světě a kdykoliv existoval. Neklade se důraz na geografickou blízkost, která by vedla ke znehodnocení té či oné metody, ale záměrné hledání metod ve světovém náboženství, esoterice, mystice a magii, které lze přizpůsobit celkové agendě Thelémy.

   I když se to zdá být Crowleyho záměr, což se odráží například v tabulkách korespondencí  v Liber 777, projektu zahájeném členy Zlatého úsvitu a Crowleyem značně rozšířeném, byl to především Grant, kdo učinil tento typ úmyslného a vědomého synketismu základním kamenem svého kultu. Náboženští vůdci se mohou mezi sebou hádat kvůli víře a dogmatu, oddaní věřící mohou mezi sebou bojovat a zabíjet se, ale mystici si rozumí, bez ohledu na jejich formální příslušnost. Mystici se zajímají o techniky pro dosažení změněných stavů vědomí, které je mohou vést k většímu a hlubšímu porozumění.  Některé pokusy v thelémských kruzích vytvořit spojení mezi tantrou, kabalou, vodun, kabalou, ceremoniální magií a alchymií, představuje tento úhel pohledu. Toto není a neměl by být pokus o nadřazení jednoho dogmatu nad druhým, nebo podpora jedné konkrétní interpretace nad jinou.  Na místo toho hledáme pravdu odhalením proveditelných technik. Magik se zajímá jen o to, co funguje. Stejně jako vědci z obou stran barikády za Studené války projevoval zvědavost a ochotu učit se od potencionálních nepřátel i od přátel.

   Nebezpečí v tomto přístupu spočívá v příliš snadném srovnání mezi různými kulturami, protože jejich bohové a rituály měli přesné ekvivalenty ve své vlastní kultuře. Což dokazují právě tabulky korespondencí v Liber777, které ukazují, že tvůrci byli příliš rychlí na to, než aby vytvořili asociace mezi božstvy, které mohou a nemusí mít mnoho společného. Postmoderní kritici tuto tendenci nazývají „univerzalismem“, tedy zdůrazňování etnické a kulturní originality a jedinečnosti. Oba tyto přístupy, ve svém extrémním projevu jsou, podle mého názoru stejně chybné.

   Grant tyto různé techniky a přístupy zavrhl, aby mohl objevit znalosti, z jiných kultur než byla jeho vlastní, které získal pomocí metod, které byly na Západě přehlíženy kvůli nevědomosti nebo tabu. To platí zejména v případě okultismu nebo esoterických technik, které jsou sexuální povahy, nebo jsou založené na znalosti lidské anatomie a fyziologie, kterou použili ti, kteří vnímali duchovní analogii s fyzickými vlastnostmi a funkcemi. Zatímco západní předpojatost snižovala význam lidského těla jako potencionální zdroj hříchu, asijská a africká hlediska odrážejí úctu k tělu a zájem o zkoumání biologických funkcí, pokud jde o jejich duchovní potenciál, nebo jejich potenciál pro dosažení vyšších, nebo jednoduše řečeno pozměněných stavů vědomí.

   Tak se tedy sexualita stala doménou nezápadních esoterních praktik. Křesťanství v Evropě tyto myšlenky potlačilo. I když asijská a africká forma spirituality a esoteriky nabízí mnohem víc než jen sexualitu a drogy, tyto představovaly chybějící části západního repertoáru.

   Zakladatelé O. T. O. cestovali na Střední východ, aby obdrželi zasvěcení v „sexuální magii“ a souvisejících metodách. Pascal Beverly Randolph (který měl mě hlavní vliv na moderní, západní esoteriku) se také prohlašoval za zasvěcence do středovýchodních mysterií a sám Aleister Crowley cestoval Severní Afrikou a Indií, stejně jako na Ceylon, při hledání africké a asijské moudrosti.

Pascal Beverly Randolph

   Grant však zaujal k tématu organizovanější přístup a začal shromažďovat dříve neznámé nebo nepřekládané esoterické texty z těchto kultur a budoval také vztahy s těmi, kteří byli zasvěceni do těchto tradic. To zahrnoval Michaela Bertiauxe a Davida Curwena, jak ještě uvidíme. Ale Grant se zde nezastavil.

   Také další formy kreativní spirituality nebyly imunní vůči Grantovu celostnímu přístupu. Umění a literatura představovala pro Granta další cestu k průzkumu a lepšímu porozumění thelémského projektu i zdroj dalších technologií, které by se mohli stát součástí magikova arzenálu.

   Umění Austina Osmana Spareho (1886-1956) bylo v Grantově kultu věnováno stejné pozornosti jako spisům H. P. Lovecrafta. Zatímco Lovecraft popisoval „odporné“ praktiky asijských a afrických kultů slovy, Spare je kanonizoval ve svém umění a magickém systému. Groteskní lidské formy zapojené do temného rituálu jsou silné obrazy Spareho magického pohledu, stejně jako groteskní mimozemské bytosti ovládající svou nezměrnou mocí lidskou rasu v Lovecraftově světě. Spare pochopil, že slova, Lovecraftova doména, mají svou vlastní magickou sílu a mohou být manipulována takovým způsobem, aby fyzická reprezentace slova nebo fráze mohla mít okultní potenci. Byl to pokus použít slova jako umělecké formy, redukovat slova na myšlenky, které představují a přivést je do původního stavu jako symboly, jako hieroglyfy. Spareho systém byl atavistický a spěl zpět v čase do období, kdy bylo poprvé vynalezeno psaní, v době, kdy psané slovo představovalo ohromnou magickou sílu a mohlo být interpretováno pouze zasvěcenci, kněžími. V tomto byl Spareho systém odkazem na starobylé kulty, stejně jako jeho vlastní idiosynkratická okultní metoda. To bylo pravděpodobně to, co Granta především přitahovalo, protože Spare byl individualita s nedominačním přístupem k okultismu. Ve Spareho systému nebyla žádná formální kabala, žádné přitakání křesťanským nebo židovským kontextům. Na místo toho to bylo něco jako orientální okultní fantazie, která překračovala psaný text jako takový a zasahovala do hlubších vrstev vědomí, kde se nacházejí naše obavy a naše úzkosti (a naše sexualita), tam někde…možná v limbickém mozku stočeném kolem sebe sama v horní části míchy.

   Jednou z ikonických forem tohoto typu „orientální fantazie“ je důraz kladený na kurdský kult jezídů. Jelikož Grant věnuje jezídům ve svých Outer Gateways celou kapitolu, patří se, abychom toto náboženství dále prozkoumali a pokusili se oddělit zrno od plev.

Kult Anděla páva

   Poprvé jsem o Kameni četl v knize von Junzta, německého excentrika, který žil podivínským životem a zemřel za záhadných okolností. Díky šťastné náhodě jsem měl přístup k originálu jeho Bezejmenných kultů, nazývaných také Černá kniha, vydanému v Düsseldorfu roku 1839, krátce před tím, než autora stihla zkáza.

Robert E. Howard, „Černý kámen“

 

  Nadnesl myšlenku, že rituál je pozůstatkem nestoriánství se stopami tibetského šamanismu. A argumentoval tím, že většina těchto lidí pochází z mongolského plemene z okolí Kurdistánu- Malone se nemohl ubránit myšlence na to, že Kurdistán je původní domovinou jezídů, posledních žijících perských vyznavačů ďábla.

H.P.Lovecraft,“Děs redhookské čtvrti“

 

   Jezídové a Tibeťané. Stejné srovnání by použil Kenneth Grant o desetiletí později, ale ve zcela vážném smyslu. Zatímco pověsti o jezídech si našli cestu do evropských cestopisů a archeologické literatury v devatenáctém století, známějšími se stali až ve století dvacátém, díky jediné knize, která dále určovala tón, pro tolik budoucích „odhalení“: Isya Joseph  Devil Worship: The sacred books and Traditions of the Yezidiz. Z roku 1919. Tato kniha obsahovala první anglickou verzi Černé knihy a Zjevení, jejímž jádrem byli dva dříve tajné a nepublikované texty, které byli jádrem písma jezídské víry, která byla údajně přeložena z arabštiny. Na tyto texty odkazuje Grant ve svých knihách a v dalších okultních a esoterických pracích, které se týkají kultu jezídů.

   Nedávné výzkumy však ukázaly, že tyto dva texty jsou s největší pravděpodobností výsledkem podvodu, spáchaným známým obchodníkem se starožitnostmi a padělatelem dokumentů a nejsou autentickými jezídskými texty. O jezídech říká, že mají především ústní tradici, složenou z mnoha nesourodých prvků, mimo jiné křesťanských, islámských, židovských a případně gnostických, či zoroastriánských věr a praktik. Zatímco hovoří o Černé knize, jako o seslané z nebe, jejich náboženství je založeno méně na nauce a více na správném dodržování rituálu. Tvrdí také, že texty Černé knihy a Zjevení, přesně odráží víru hlavních jezídských klanů, ač nejde o originální jezídská písma.

 

   Grant poprvé zmínil jezídy hned v prvním svazku své devítisvazkové série o thelémské magii, V Magickém obrození, z roku 1972. Z této a prakticky ze všech jeho dalších knih je zřejmé, že považoval jezídskou duchovní tradici za základní a důležitý odkaz na Thelému a hlavně na Crowleyho Aiwaze.

   Nicméně, kromě jedné kapitoly v Outer Gateways, se toto téma opakuje, aniž by byl přidán jakýkoliv další materiál, nebo zdůvodnění jeho soustředění právě na jezídy. Mnoho informací je převzato buď z Josephovy práce, nebo z náhodných poznámek od Masseyho atd.

   Základní myšlenky jsou tyto:

   Za prvé, celá přitažlivost jezídů pro Crowleyho i Granta spočívá v představě, že jsou uctívači ďábla. Nebýt toho, s největší pravděpodobností by je ignorovali – nejen Crowley a Grant, ale i řada badatelů z devatenáctého století, kteří se o nich zmiňují v cestopisech o kurdských kmenech. Kdyby na Středním východě existovala prastará sekta, která uctívala ďábla od nepaměti, byl by to důležitý prvek fin-de-siecle orientalistických fantazií o Černé mši, satanismu a čarodějnictví.

   Za druhé, Grant zastával názor, na základě odkazů nalezený u Masseye, že jezídové jsou potomci starověkých Akkadských a Sumerských kultur, které reprezentují některé z nejstarších, (pokud ne úplně nejstarší) civilizací světa, od kterých máme nějaký písemný záznam, který předchází i Egypťany. Tato fascinace „původem“, je jedním z charakteristických znaků univerzalistického přístupu ke studiu náboženství a kultury a je také součástí myšlenek týkajících se duchovní posloupnosti a rodové linie (tj. duchovní autority).

   První z těchto myšlenek, že jezídové jsou „uctívači ďábla“ je spojen s tím, že Šajtán je důležitým prvkem systému víry jezídů. Šajtán čili Satan je padlý anděl který se vzbouřil proti Bohu, když byli lidé v důležitosti postaveni nad anděly. Pro jezídy je Satan prvním z božích tvorů, kteří vstoupí do nebe, protože mu bude jako prvnímu odpuštěno. Tato úcta k Šajtánovi se odráží v tabu spojeném s hláskou „š“, jímž slovo Šajtán začíná. Jezídové se snažili vyhnout používání této hlásky co nejvíce, pro tuto asociaci. To vedlo k nedorozumění, že jezídové skutečně uctívají Šajtána, nebo Satana. Dalším hlediskem na toto téma je, že jméno Šajtán je tak posvátné a proto nevyslovitelné uctívači, že musel být vytvořen opis používaný v běžné konverzaci. I když se zdá pravděpodobné, že jezídové uctívali, (nebo alespoň chovali ve velké vážnosti) Šajtána a jsou si vědomi démonických asociací spojených s ním, nespojují Šajtána se zlem. Šajtánův „hřích“byl v odmítnutí sklonit se před člověkem. Prohlásil, že ohne koleno jedině před Bohem, Jak to On přikázal na počátku. Proto Bůh potrestal Šajtána pro neuposlechnutí jeho druhého příkazu, zatímco ho uctil za dodržení jeho závazku poslouchat jeho prvního příkazu, čímž mu zajistil, že Šajtán bude prvním tvorem, který bude vykoupen. Hlavním (vyslovitelným) objektem uctívání mezi jezídy se stal Melek Ta´us, tedy Anděl páv, na kterého zaměřil Grant svou pozornost a spojuje jej s řadou entit a idejí, které posilují jeho celkový koncept Temného pána. Někteří badatelé tvrdili, že Melek Ta´us a Šajtán jsou jedno a totéž. Kosmologie a příběhy o stvoření jezídů mají občas tendenci tuto myšlenku podporovat a jindy jí zase odporují.  Při absenci psaného textu je tento zmatek nevyhnutelný.

Bombajský Doongerwadi o rozloze 54 akrů byl získáván kousek po kousku odkazem, nákupem a výměnou, aby poskytl blízký les, který přilákal mrchožrouty.

   Druhou důležitou Grantovou myšlenkou bylo, že jezídové jsou potomci Sumerů. Grantovu rovnici lze shrnout jako: Sumer =jezídové=Satan=Aiwass. Abychom mohli tuto myšlenku rozřešit, musíme se zeptat: kdo jsou jezídové a odkud přišli? To je kontroverzní téma pro etnology, politiky, antropology i historiky náboženství. Sami jezídové odvozují svůj původ od Indů nebo Sumerů. To, že jsou v současnosti považování především za kurdský klan, je dáno hlavně jejich jazykem, většina jezídů mluví formou kurdštiny známou jako Kurmándží a na základě skutečnosti, že jejich rodná země je na kurdském území v severním Iráku a jsou často konstantní vůči kurdským zemím v jiných v oblastech v Sýrii, Arménii, Ázerbájdžánu atd. Toto spojení může být také dáno skutečností, že Kurdové obecně podléhají různé míře diskriminace a přímé genocidě (například za režimu Saddáma Husajna v Iráku) a jezídové jsou snad jedním z nejvíce diskriminovaných klanů na světě. Problém původu jezídů i povahy jejich náboženské filosofie také spočívá v tom, že jejich vůdci říkají různým lidem různé věci, o čemž svědčí široká škála akademických a novinářských zdrojů, které si mnohdy odporují v zásadních bodech. Nedostatek písemných záznamů jen přidává na zmatku vnějšího pozorovatele. Zkombinujte to s násilnými otřesy, jimž byli jezídové vystaveni po stovky let, což mělo za následek ztrátu půdy, dokumentů a genocidu svých lidí z náboženských a politických důvodů a je s podivem, že přežili tak dlouho a že jejich svatyně Lališ, která, jak věří, stojí ve středu vesmíru, stále stojí v severním Iráku, poblíž tureckých hranic.

Seabrook

   Nicméně, pro naše účely, však existuje několik nepřímých důkazů, naznačujících, že jezídové jsou blíže Grantovu pojetí, než se zdá. V první řadě, jak si pamatujeme z předchozí kapitoly, egyptský bůh Set měl rád salát a byl ponížen Horem, skrze jeho semeno. Kupodivu je konzumace salátu mezi jezídy zapovězena. „Exoterickým“ vysvětlením je, slovo pro salát zní příliš podobně jako jméno jednoho z jejich proroků. Pokud je ale jméno Šajtán skutečně verzí egyptského jména Set, pak tabu hlávkového salátu dává smysl.

   Další podivná shoda okolností spočívá ve skutečnosti, že kurdské slovo pro „Boha“ je Khuda, tedy „Pán.“Beze vší pochybnosti vidíme podobnost mezi Khuda a Kutu, což je sumerské slovo pro biblické město Gudua nebo Cuta, které, podle Schlangercraftovy revize Necronomiconu je základem pro Lovecraftův výraz Cthulhu, nebo „muž z Cuthy“, nebo „Muž z Kutu“: Kutulu. Cutha bylo zasvěceno sumerskému bohu Nergalovi a bylo považováno za bránu do podsvětí, což znovu podporuje spojení s jezídy, kteří žijí v oblasti, která byla kdysi součástí babylonské říše. Starobylé místo Ninive není daleko od Lališ a moderního iráckého města Mosulu.

   Všechno co bylo řečeno, není přímým důkazem, že jsou potomky Sumerů, nebo eventuálně nějakého migrujícího kmene ze severní Indie nebo Persie, ale jejich náboženství a kultura je odlišná od islámských, křesťanských a židovských praktik a teologie. Jeden z jejich nejuznávanějších vůdců, šejk Adi, byl podle všeho súfijský mystik. Zatímco mnoho pozorovatelů souhlasí s tím, že jezídské náboženství je synkretické, tedy kombinací různých prvků z jiných náboženských praktik, včetně perského zoroastrismu, v některých ohledech se podobá Santerii a dalším afrokaribským náboženstvím, které mísí římskokatolickou ikonografii a rituál s původními africkými systémy víry. Súfijský prvek je patrný z antinomie, či dokonce i přestupků víry, jako je například myšlenka, že padlý anděl bude jako první vykoupen s jezídy. Byl to koneckonců súfismus, který jako první  spolu s islámem přišel na ostrovy Jáva a Sumatra v patnáctém století (a dříve) a jeho vliv je dodnes v tamních praktikách patrný, jako jsou návštěvy u hrobů, uctívání svatých, které jsou také charakteristickými znaky jezídismu, ale nejsou součástí islámské praxe. Ve skutečnosti se zdá, že sám Grant vytváří spojení mezi synkretickými formami náboženství, rozšířeného vědomí a kontaktem s nadpozemskými entitami, když píše:

   Amenta Egypťanů je totožná s Aghartou Mongolů. Jejich prebudhistický systémem bön se šamanskými obřady s tantrickými implicitami vedly ke zvláštní kombinaci groteskna a hluboké metafyziky šúnjavády. V eskymáckém šamanismu a Bönem impregnovaném buddhismu Tibetu, Mongolska, Jávy a Sumatry je tedy základní princip madhjamaky, stejně jako prostupuje kulty Ňingmapy a Drukpy a jsou relevantní k nekronomské gnózi.

   Aniž bychom se hlouběji zabývali definicemi buddhistických pojmů, náš první dojem je ten, že Grant s těmito atributy nakládá velmi volně, například spojuje Amentu (Egyptská země mrtvých) s Aghartou, legendárním podzemním městem, o kterém se věřilo, že je ukryté někde uvnitř Himalájí.

   Myšlenka, že existuje úzké spojení mezi domorodým tibetským náboženstvím Bön a literárními učenci, diskutujícími o tantrických praktikách, stejně jako myšlenka, že Bön je přežitím staršího šamanského kultu, se rozhodně zdá být pravdivá. Grantův přínos je však spíše v tom, že tibetský buddhismus (který je primárně tantrický)je nějak spjat s Egyptskými mystériemi a Necronomiconem a toto „groteskno“ a „hluboká metafyzika“se mohou spojit a vytvořit nový druh duchovní metodologie. A to je Grantova silná stránka.

  

   Moderní západní magie odmítá postmoderní přístup, podle kterého je každá kultura jedinečná a není závislá na jiné kultuře, přes podobnost myšlenek, symbolů a rituálů. Jako magický operátor v moderním světě, je třeba přijmout jakýsi neouniverzalismus, ve kterém se rozpoznává existence struktury symbolu, reprezentující podkladovou realitu za všemi pozorovanými jevy. Odborná manipulace s těmito jevy má za následek změnu těchto jevů. Magik je na sílu a povahu symbolů citlivý, včetně symbolických aktů, symbolických zvuků, vůní atd. a může vyvodit závěry napříč různými kulturami a dobami. Právě tak, jako je všude stejná biologie člověka, ať už se jedná o Tibeťana, Afričana, Evropana atd. a to, i když může existovat mnoho povrchních rozdílů a variací v jazyce, jídle a tak podobně. Tento systém symbolů různých kultur mohou odhalit vnější rozdíly v důsledku geografie, historie a dokonce i náboženství, ale stavy vědomí představující tyto symboly jsou totožné, nebo velmi podobné. Neexistovala by žádná synkretická náboženství, kdyby tomu tak nebylo, protože kdyby každé náboženství bylo sui generis, nebylo by možné začlenit cizí bohy, rituály a víry. To samozřejmě není případ náboženského dogmatu, které zásadním způsobem odolává pokusům o synkretismus, ale je to tak s náboženskou praxí, což je jediná forma náboženství, která magika zajímá. Jak již bylo uvedeno dříve, magik není členem žádného náboženského sboru, je knězem a nezávislým spirituálním specialistou, jehož zájem se zaměřuje pouze na efektivní metody (rituály)a vhodné režimy analýzy (systémy symbolů). Tedy klade důraz na kulty versus náboženství, protože kult je laboratoří rituální a experimentální praxe. Může vyvstat otázka, zda rituál přišel před dogmatem, nebo naopak, ale to už bylo prokázáno v případě tak odlišných náboženství jako je Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a Scientologie, jejichž původ má být hledán v okultním rituálu. Dogma vzniklo později.

   Když tedy mluvíme o jezídském náboženství, zaráží nás skutečnost, že se zdá, jakoby důraz byl kladen spíše na správnou rituální praxi, nežli na nauku. Spory se vedou o tom, zda jezídové mají psaný posvátný text a zdá se, že jejich písmo spočívá v chorálech, písních a modlitbách, které jsou memorovány věřícími a jejich rituálními specialisty. Důraz je také kladen na genetickou čistotu, jezídové se nesmí oženit mimo svou víru a neexistuje žádná možnost, že by do ní někdo zvenčí přistoupil. Toto spojení těla a krve spolu s náboženskou čistotou, je ozvěnou okultních zvyklostí mnoha různých kultur a náboženských afilací. Je to také charakteristický znak kultovní praxe, snaha odříznout skupinu od vnějšího světa, za účelem udržení fyzické, emoční a duchovní integrity skupiny. Je to i (kromě dalšího) forma nedůvěry k „ostatním“, ale je to i způsob vytvoření mainstreamové skupiny „ostatních“.

   Jezídové jdou o krok dále, když se ztotožňují s druhou nejvyšší ikonou v západním světě: Padlým andělem Šajtánem. Jejich vztah k této formě Temného pána je složitý. Na jedné straně je Šajtán znakem smůly, který vzbuzuje strach. Na druhou stranu je Pánem andělských zástupů a je také znám jako Pán síly. Tento poněkud schizoidní konstrukt tak připomíná způsob, jakým Egypťané pojímali Séta, který byl prakticky totožný.

   Pro Granta je symbol páva obzvláště důležitý, protože vidí v duhových barvách peří rozvitého ocasu odkaz na kalas, duchovní esenci vylučovanou partnerkou v tantrickém rituálu. Je možné, že jezídové mají svůj původ v Indii, jak se někdy tvrdí. V současnosti tam ovšem není známky o něčem takovém, jako jsou tantrické sexuální rituály, či něco podobného. Samotný páv je přesto kuriózním znakem kurdského klanu v severním Iráku, kde je uctíván, ač tu, na rozdíl od Indie vůbec nežije.

   Portály, které vedou do vnitřních komor jezídských svatyní, jsou obvykle zdobeny řezbami hadů. Had je zobrazen, jak stoupá od země a vypadá jako vertikální dekorace na pravé straně vchodu. To vedlo k přesvědčení, že na jezídech je něco nejasně satanistického, protože had je symbolem zla a ďábla v židovsko-křesťanských náboženstvích. Byl to had, který přece pokoušel Evu v Rajské zahradě, vedoucí k pádu lidstva z ráje. V Egytě byl samozřejmě identifikován s Apophisem, zlým tvorem, který měl v úmyslu pohltit bárku Ra, ale v indické józe a tantře představuje had stočenou energii ve spodní části páteře známou jako kundalíni. Skutečnost, že jezídský had je zobrazen svisle vedle vstupu do svatyně, může být další nepřímý důkaz o spojení s indickými věroukami, protože vertikální had je zřejmý odkaz na výstup kundalíni jógy, což je cílem některých forem tantry. Neexistují však žádné důkazy o existenci „jezídské tantry“.

   Jedním ze spolupracovníků Aleistra Crowleyho, během jeho pobytu v USA, v roce 1919 byl známý autor a dobrodruh William Seabrook (1884-1945). Fascinován okultním a nezvyklým na svých cestách, napsal řadu populárních knih a článků v časopisech o Africe, Středním východě a Karibiku. Dokonce tvrdil, že alespoň při jedné příležitosti jedl lidské maso. Seabrokova díla byla kritizována antropology, kteří pochybují o jeho schopnostech oddělit realitu od fantazie, ale stojí na křižovatce témat, které tolik fascinovali Kennetha Granta: jezídové, čarodějnictví a vodun. Navíc se, jako přítel Crowleyho, zdá být zdrojem víry a inspirace, která stojí za celkovou Grantovou vizí.

   Pokud jde o jezídy, Searbrook tvrdí, že tito „ctitelé ďábla“ udržují síť sedmi věží na Středním východě a ve střední a východní Asii:

   Táhnoucí se přes Asii, ze severního Mandžuska přes Tibet, západně přes Persii a končící v Kurdistánu, byl řetězec sedmi věží na vrcholcích izolovaných hor a v každé této věži dnem i nocí seděl Satanův kněz, který „šířil“ zlé okultní vibrace, ovládající osud světa.

   Neexistují žádné další důkazy pro toto tvrzení, kromě vlastních prohlášení Seabrooka a je možné, že inspirací pro ně byly věže, které člověk mohl spatřit u Kališea jiných jezídských svatyní. Jejich posvátná architektura je jedinečná, jejich svatyně jsou ve tvaru skládaných kuželů, zakončených zlatou koulí, o které se říká, že reprezentuje Slunce. Dole je vstup, kterým může příchozí vidět hořící oheň, věčný plamen který jezídové sytí a který připomíná zoroastriánskou praxi.

   Pokud jezídská víra skutečně představuje přežití perského zoroastrismu, je něco pravdy na Searbrokově tvrzení o „věžích“ roztažených skrze Asii, protože zoroastriáni sami přežili v Indii a Pakistánu, kde jsou známí jako Pársové. Raději než konvertovat k islámu, zoroastriánská komunita uprchla v osmém a devátém století n. l. z Persie (Iránu)do Pákistánu (poblíž Karáčí) a do indického Gudžarátu v Bombaji. V oblasti Bombaje je několik Chrámů ohně, kde se zoroastriáni, nyní známí jako pársové, od slova Peršan, stali pilíři indické komunity, známí pro své charitativní založení. Také praktikují takzvaný „nebeský pohřeb“ve svých Věžích ticha.

   Protože jsou elementy považovány za posvátné, nechávají pársové své mrtvé na těchto věžích jako potravu pro supy. Pohřbít mrtvolu považují za znečištění země a spálit jí je považováno za znečištění ohně (ten je u pársů považován za posvátný). V Bombaji se tyto věže nacházejí v rezidenční čtvrti Malabar Hill, kde budí kontroverzi kvůli skutečnosti, že populace supů klesá a přítomnost některých antibiotik vede k tomu, že rozklad těla trvá mnohem déle. Je třeba také poznamenat, že „nebeský pohřeb“ je i rysem tibetské náboženské a kulturní praxe, kde jsou mrtví ponecháváni pod širým nebem, jako potrava pro mrchožrouty.

   Je možné, že jedinečná věžová architektura jezídů a Věže ticha v Bombaji spoluvytvářeli Searbrookovu představu jezídských věží, tahnoucích se z Kurdistánu do Tibetu a Mandžuska přes Persii. Zoroastriáni také stále žijí v Iránu, zejména ve městě Jazd, které se může pochlubit Chrámem ohně, jehož plamen stále hoří od pátého letopočtu n. l. (Podobnost jmen mezi Jazdem a jezídy zaznamenalo několik autorů, ale neexistuje jednotný názor na to, kde je původ jména jezíd, či jezdi, ani to, co ve skutečnosti znamená). Rozhodně však neexistuje důkaz o „Satanových kněžích“, kteří sedí v těchto věžích a vysílají okultní vibrace ve jménu zla.

   Existují však určitá místa posvátná pro jezídy, která mají pro Granta okultní význam. Na základě informací z knihy Isya Joseph  Devil Worship (ale bez udání zdroje), zmiňuje pět kultovních zón. Jedna z nich Lališ (centrum jezídského náboženství, které již bylo zmíněno) a další, kterým se říká různě Weran Šahr, nebo Goran Šahr:

….což znamená „potopené město“, které připomíná potopené město R‘ leh, kde velký Cthulhu čeká ve snění…. Nyní tedy můžeme zvážit Crowleyho tvrzení, že pokračoval skrze Thelému v hlavních principech jezídského kultu.

   Jak již bylo zmíněno dříve, Crowley věřil, že jeho nadpřirozený kontakt a Svatý anděl strážce Aiwaz byl bohem starověkého Sumeru. Jezídové si za svůj nárokují sumerský původ a náboženství a úctu k Šajtánovi, či Sétovi. Oficiální pečeť klanu jezídů zobrazuje nejen Melek Ta‘ use, ale také nápisy v klínovém písmu, plus starověký sumerský symbol pro“ boha“, osmicípou hvězdu, čímž znovu odkazují na starobylý mezopotamský původ svojí víry. Všechny tyto údaje jsou v souladu s tím, co Grant nazývá „gnóze Necronomiconu“.

   Jediné dlouhé pojednání o jezídech nacházíme v Grantově díle v knize Outer Gateways, samostatné kapitole „Magický význam jezídské symboliky.“ V této kapitole Grant spojuje jezídy s řadou dalších náboženství, kultů, mýtů, praktik atd., prostřednictvím numerologie, podobně znějících slov atd., vše s cílem demonstrovat, že jezídové jsou dědici starodávného magického tyfonského kultu, který, podle Crowleyho, vyvrcholil v kultu Thelémy. Samotný Crowley to pouze naznačuje, ale Grant se pokoušel toto spojení „dokázat“ a rozvinout ho. Problém jeho přístupu spočívá v tom, že je založen téměř úplně na několika útržkovitých informacích o jezídech dostupných, ze zastaralých a nespolehlivých zdrojů (jako je Seabrook). Ty jsou pak předkládány ve velkolepém stylu, bohužel však spojeny chatrnou nití. Tudíž, pro Granta je tedy páv falickým symbolem, protože oči na pavím peří představují „meatus phallus“, což je důvod, proč je kohout typickým jezídským zvířetem. Dále:

   Oči v ocasu páva, nebo meatus ve falu jezídově, jsou stejně konotované a jsou obnoveny v glyfu oka v trojúhelníku, který tvoří součást znaku O. T. O. Kaf znamená jak dlaň tak Hermanubise, vyjadřuje mimo jiné otevřené oko, či obnažený penis ve stavu erekce, zkrátka to, co je bdělé.

   Člověk je v pokušení říct, že doutník je někdy jenom doutník. Zde si však můžeme uvědomit, že prakticky vše ve vesmíru lze interpretovat sexuálně, nebo pomocí sexuální metafory a to je charakteristickým znakem „stínového jazyka“používaného okultisty, alchymisty a mystiky, jako druh meta jazyka, v diskuzi o jinak nezmiňovaných, nebo „nevyslovitelných“ pojmech. Je jen jeden proces ve vesmíru a každá věda, každé umění, každé náboženství, každé pole okultních znalostí lze diskutovat a zkoumat pomocí jazyka daného procesu. Pomocí sexuální metafory tedy lze popsat extatické stavy i transmutaci olova ve zlato.

   Crowley to sám zdůrazňuje, když píše:

   Sám jsem vytvořil řadu obřadů, kde se upřímně připouští, že náboženské nadšení je primárně sexuální povahy… Trval jsem na tom, že sexuální vzrušení je pouze degradovaná forma božské extáze.

Richard_v._Krafft-Ebing

   Tato božská extáze je stále jen prostředkem ke spočinutí. Extázi lze vyvolat chemicky, nebo různými jinými prostředky, z nichž žádný by nutně nevyústil v duchovní osvícení, získání okultních sil atd. Intenzivní meditace,kterou používají asketové a poustevníci všeho druhu, vedou rovněž k božské extázi, mínus zjevné sexuální komponenty. Magická cesta používaná Crowleym a jeho mentory v Golden Down, vidí však emocionální a psychologické stavy jako odraz duchovních vlastností, které mohou a nemusí být sami o sobě vnímané jako dobré nebo zlé, tyto stavy jsou pouze úrovněmi porozumění, typů zkušeností, které nenesou morální zátěž, ale jsou informativní. Jsou interpretovány v konkrétním kulturním kontextu, jako je například Strom života, nebo jakýkoliv jiný komplexní kosmologický systém, který vytváří prostor pro všechny formy lidské zkušenosti, včetně božských a démonických. V Crowleyho systému je zahrnuta úplná kosmologie, stejně jak to požaduje každá jiná magická praxe a musí vytvářet prostor pro to, co by západní duchovní zkušenost považovala za démonickou, satanskou atd. V repertoáru Zlatého úsvitu jsou konec konců dva „Šalamounovy klíče“, ten větší se zabývá andělskou a planetární magií a malý klíč, neboli Goetie, který se zabývá vyvoláváním démonů. Oba jsou nezbytné. A je to zvláštní vlastnost sexuality, která může být „větším klíčem“, projevem lásky, úcty, věrnosti, prostředkem rozmnožování a přežití druhu, symbolem spojení s božstvím a „menší klíč“, cesta k projevu nejtemnějších tužeb lidské bytosti, sadismu, masochismu a všech démonů grimoáru Krafft-Ebinga:

   Sexuální cítění je skutečným kořenem veškeré etiky a jistě i estetiky a náboženství. Nejvznešenější ctnosti, dokonce i obětování sebe sama, mohou pramenit ze sexuálního života, který se však, na základě své smyslné síly, může snadno zvrhnout v nejnižší vášeň a bědný zlozvyk.

   Nespoutaná láska je sopka, která shoří a všude kolem leží ruiny, je to propast, jež pohltí všechnu čest, podstatu a zdraví.

   Ve svém jádru je tedy sexualita čistá jako atomová energie, lze ji použít jak pro mírové účely, tak pro vývoj zbraní. Ironií je, že někdy je nutné vlastnit atomovou bombu, aby druh přežil. To je základ tantry, která vnímá sexualitu jako metaforu pro tvůrčí proces, ke sjednocení s božstvím a jako prostředek k získání okultních sil. Stejně jako je to dobrý popis pro dvojitou povahu Séta, v egyptském kontextu a proč je podle Granta spojován se sexuálním ritem a magií.

  I proto, že je mnoho rituálů jezídů do značné míry tajných a cizinci jsou k nim zřídka, pokud vůbec, pozváni, stále neexistují důkazy o tom, že by se zúčastňovali sexuálních obřadů, nebo propracovaného tantrického stylu magických procedur. Ač mohou pro Crowleyho a Granta, představovat uspokojivé propojení se starověkým Sumerem a s uctíváním Starého boha Šajtána, nebo Séta a mohou být romantizovanými, orientálními projekcemi rozličných pozorovatelů, je třeba respektovat, že neopustili svou víru, dokonce i pod hrozným útlakem ze strany nepřátelských sil. Lpí na své rituální čistotě, svém posvátném kalendáři, své víře a svých obřadech tváří v tvář Iráčanům, Rusům, muslimům a dokonce i kurdské opozici. Odmítají sňatek s cizincem, či jej přijmout do svého náboženství, které je ztotožněno nejen s jejich vírou, ale i s jejich etnickým původem. Již pouhá jejich existence zaujala a vzrušila evropské a americké okultisty, protože nalezli klan, jehož náboženství je tolik vzdálené od čehokoliv jiného v tomto regionu, že se zdá být cizím lidem bizarní a kteří si nárokují původ ve zmizelé civilizaci Sumeru… a kteří uctívají takového boha, že někteří trvají na tom, že je to sám Temný pán.

Nevýslovné kulty II

 

Nevýslovné kulty

část druhá

Obeah a Wanga

   

   Dne 1. Listopadu 1907 dolehly na policejní stanici v New Orleansu zoufalé prosby z oblasti lagun a močálů na jihu. Zdejších osadníků, většinou prostých, ale bodrých potomků Lafitteových mužů, se zmocnil čirý děs z čehosi neznámého, co na ně za noci útočí. Muselo za tím být vúdú, ale vúdú mnohem horšího druhu, než s jakým se doposud setkali, několik jejich žen a dětí zmizelo od chvíle, kdy se začalo rozléhat neustávající bušení děsivého tamtamu, vycházející z hlubin černých, duchy obývaných lesů, do nichž se nikdy žádný z osadníků neodvážil. Nesl se odtamtud nepříčetný křik a drásající nářek, zpěv, z něhož tuhla krev v žilách, a bývalo vidět vzdálený mihotavý plápol ďábelských ohňů. A jak se odvážil dodat přestrašený posel, lidé už to déle nesnesou.

H. P. Lovecraft,“Volání Cthulhu“

Rovněž mantry a zaříkávání, obeah a wanga, dílo hole a dílo meče, to se má učit a vyučovat. (AL  I:37)

  

Pokud diskutujeme o jezídech, máme velmi málo přesných a spolehlivých informací a hodně spekulací. Když se ale dostaneme k afrokaribskému aspektu necronomské gnóze, jsme v poněkud odlišné pozici.

   K haitskému vúdú, které čelilo před sto lety stejně divokým spekulacím a hysterii jako v případě jezídů, uctívačů „ďábla“, máme však větší zásobu faktů, informací a dokumentů, stejně jako o dalších afrokaribských náboženstvích, díky intenzivnímu zájmu antropologů a historiků náboženství. Kromě toho přítomnost populace afrického původu v Karibiku a velké komunity afrokaribského původu ve Spojených státech, usnadnily Západu přístup k těmto kulturám snadněji, než v případě jezídů, jejichž domovy a centrální svatyně jsou rozptýleny převážně po středním Východu a střední Asii, ve válečných zónách a oblastech nepřátelských vůči cizincům.

   Vodun, santeria, palo majombé a lukumi sdílejí některé prvky společně s jezídy. Nemají psané písmo samo o sobě. Často byli osočováni z uctívání ďábla. Reprezentují přežití starověkých forem náboženské praxe, v tomto případě z Afriky, kontinentu, který sdílejí s Egypťany.

   Do jisté míry je také využívají neafričtí okultisté, kteří vidí ve svých rituálech metodiku magické praxe a osvojování změněných stavů vědomí, které vedou k větší duchovní síle a schopnostem, zvláště pokud jsou znovu interpretovány v rámci Evropy a Ameriky, tedy neafrických kontextů. Pravděpodobně nejhlavnějším představitelem tohoto typu syntézy je Michael Bertiaux, důležitý Grantův zdroj.

   Bertiaux se dostal do širšího povědomí okultní komunity ve Spojených Státech, díky své rozsáhlé knize Voudon Gnostic Workbook s více než šesti sty stranami (New York: Magical Childe, 1998), ale už před tím publikoval knihy, jež byly předmětem Grantova zájmu v jeho Týfónské trilogii. První zmínka o Bertiauxovi a jeho jedinečnému systému thelémsko-gnostického-vúdú se objevuje ve dvou kapitolách jeho knihy Kulty stínů (1975), které vysvětlují Bertiauxův systém z hlediska Thelemy a Lovecraftova mýtu. Bertiaux používá ve svém okultním systému svou vlastní terminologii a koncepty, stejně jako používá termíny a koncepty převzaté z Lovecraftovy práce. Ale Grantova hlavní fascinace Bertiauxovým dílem spočívá v tom, že on, stejně jako Bertiaux zkoumali především „noční stranu“ Stromu života, říši Temného pána. Bertiaux spojil temnou stranu Stromu života s některými vúdú kulty a praktikoval to, co bychom dnes mohli nazvat „černou magií.“ To spolu s jeho odkazy na Crowleyho a Lovecrafta silně rezonovalo s Grantem a silně ovlivnilo jeho pozdější práci. Bertiaux uznal význam sexuálního rituálu, včetně tantry a podobných praxí z afrokaribských oblastí, to vše v kontextu Thelemy. Byli to obeah a wanga, chybějící prvky v thelémském arzenálu okultních metod a systémů.

   Obeah je forma afrokaribské magie, které se někdy na jihu říká húdú. Tato praxe má svůj původ na Jamajce a skládá se především z čarování, na rozdíl od více nábožensky založeného haitského vúdú. Existují důkazy, že tento termín pochází z ašantského slova obajifo, což znamená čarodějnice, čaroděj, nebo eventuálně upír. Má tedy negativní konotace. Wanga (někdy ouanga)pak konkrétně odkazuje na váček jako schránku na kouzlo, někdy nošený kolem krku, nebo uložený na bezpečném místě, podobně jako indiánská medicína, s tím rozdílem, že medicína je obvykle používána muži, zatímco wanga může být připravena pro kohokoliv a obvykle pro konkrétní účely, jako je láska, peníze, zdraví atd. a je věnovaná konkrétnímu loa (iwa). Jak obeah tak wanga se někdy používají jako výrazy označující afrokaribský okultismu obecně.  Výrazem wanga se někdy konkrétně označují díla černé magie.

   Jaký je tedy význam nebo záměr za výzvou v Knize zákona, že by se měl člověk „učit a vyučovat“ „obeah a wanga“? Proč Aiwaz použil zrovna tyto výrazy a nepoužil například slova „vúdú a santeria“?

   Poslední dvě jsou náboženství, která mají vnitřně konzistentní kosmologii, pantheony a rituály. Obeah a wanga jsou ve svých definicích poněkud volnější, ale co je důležitější, neodkazují na náboženská dogmata sama o sobě, ale spíše na praktické hledisko, tedy magii. Obeah a wanga jsou okultní metody používané afrokaribskými spirituálními specialisty a to bylo důležité pro autora Knihy zákona. Nakonec to nechvalně známá třetí kapitola objasňuje slovy, že všechna předchozí náboženství jsou „černá“.

   Jak jsme již viděli, zdá se, že konsenzus názorů je, že jak obeah tak wanga jsou „černá umění“. To znamená, že se zabývají tím, co by kabalisté považovali za temnější, či přímo noční stranu Stromu života a mohou být spojovány s klifot, rozbitými skořápkami stvoření, příbytkem démonů. Navíc je Grantův i Bertiauxův zájem zaměřen na sexuální aspekt těchto temných záhad. To je pro „bílé“ mágy zřejmě nejklatější disciplína. Ti jsou obvykle vnímáni jako ti kteří, když už nežijí přímo v celibátu, jsou zdrženlivější než průměrný člověk, obětují svůj čas a energii na dobré skutky, hovoří s anděly a touží po spojení s božstvím. Vedou život považovaný za konvenčně morální a bezúhonný. Nenajdeme zde sexuální život, a pokud ano, pouze v rámci nábožensky schválených hranic manželství.

   Musíme si uvědomit, že sbory v synagogách a mešitách jsou od sebe genderově odděleny, že i védská praxe v Indii, udržuje pohlaví co nejdále od sebe. Křesťanství může být považováno za výjimku z tohoto pravidla. Připomeňme si, že nejstarší známé, křesťanské rituály, měly podobu agapé, tedy svátku lásky. Tyto smíšené sbory se scházeli tajně (často v katakombách nebo na hřbitovech), kvůli jejich pronásledování státem a jinými náboženskými autoritami. Křesťanství by tedy mohlo být považováno za satanismus své doby.

   Když se muži a ženy spojí v magickém rituálu, vždy existuje možnost, že přeskočí jiskra zejména ve vzrušené, (téměř romantické) atmosféře obřadu, který se koná tajně ve světle svíček, v oblaku parfému a kadidla, se speciálně navrženými róbami, ve vhodných barvách a materiálech a tak dále. Jedna forma přestupku, okultní rituál, zahrnuje všechny přestupky ostatní, včetně sexuálního a dále přivlastnění duchovní moci mimo normativní, sociálně schváleného kněžství a může být opojný.

      V obřadech haitského vúdú jsou výše uvedené podmínky zajištěny podkresleny baterií bicích a dalších hudebních nástrojů. V těchto obřadech je hlavní pozornost soustředěna na lidské tělo jako na „koně“, na kterém budou jezdit bohové, prostřednictvím posednutí. V takových případech není jedinec dále „přítomný“, jeho ego nebo superego je nahrazeno jedním z Iwa. Tělo posedlé osoby prostoupí jemné, někdy ne však příliš jemné, energie například Erzulie (bohyně lásky a vášně)nebo snad barona Samedi de la Cimitere (bůh křižovatky)nebo kdokoliv z mnoha dalších bohů, kteří se posedlé osoby zmocní a způsobí, že dotyčná osoba chodí a jedná v souladu s přirozeností konkrétního Iwa.

   Kupodivu toto nejsou věci, které by byly popsány ve Voudon Gnostic Workbook Michaela Bertiauxe. I když věnuje velkou pozornost haitským Iwa, nezaměřuje se na obřady nejčastěji spojované s haitským vúdú, jako jsou rituály, které se odehrávají v peristyle a hounfortu. Na místo toho zachází Bertiaux s haitskou látkou podobně, jako nakládá Crowley s tou egyptskou. Tedy jako s daty začleněnými do rituálů a spirituální metodologie, které jsou bližší západoevropské okultní praxi. V případě Bertiauxe a jeho gnostického vúdú, se jedná o synkretismus synkretismu.

Šabtaj Cví

   Z postmoderního hlediska je to samozřejmě nepřijatelné, tedy přetvoření původního zdroje a využití duchovnosti domorodé kultury. Ale to platí o celé magii. Magie je ze své podstaty metodou a nikoliv vírou nebo dogmatem. Její postupy mají kulturní přesah, protože se zajímají o změněné stavy vědomí, nikoliv o dodržování konkrétních zákonů nebo tradic. Proto bylo možné, pro židovské mystiky, jako byl například Šabtaj Cvi, nebo jako Jakub Frank „konvertovat“ k islámu, respektive ke křesťanství a stále si udržet své následovníky i svou pověst pokročilých adeptů. Takto bylo pro Aleistra Crowlyeho možné, začlenit jógu a kvazi tantrické praktiky do svého systému Thelemy a to přesto, že byl Angličan, který měl obdržet v Káhiře Knihu zákona, plnou egyptských bohů, kteří s ním rozmlouvali. V tomto kontextu je tvůrčí přístup k duchovnosti Michaela Bertiauxe zcela konzistentní. V současnosti není v západním světě prakticky žádná forma okultismu, která by nezahrnovala prvky „jiného“ náboženství a „jiných“ okultních praktik.

Jakub Frank

   Ačkoliv Beriaux shromažďuje materiály z jiných zdrojů, aby zesílil svou verzi „vúdú“, není sám, kdo zkoumá tento afrokaribský systém optikou jiných kultur a náboženství. Zatímco purista může trvat na přísném „africkém“ výkladu vúdú a popírá jakýkoliv synkretismus zahrnující jiná náboženství (například římský katolicizmus), nebo jiné mystické nebo magické systémy, haitští autoři dvacátého století k tématu často stahují řecké, egyptské a dokonce i židovské pojmy a koncepty, jako prostředek k obohacení rituálů a legend které jim předcházejí. I když je tento přístup postmoderními antropology a akademiky odsuzován, jako beznadějně kolonialistický a rasistický, tedy jako projekce bílé, západní nejistoty co se týče rasy, sexuality a náboženství na „divoké“ domorodce, skutečnost, že k němu někteří nativní haitští autoři sami přispívají, svědčí o hluboké kontroverzi.

   Raný autor, dnes v literatuře sporadicky zmiňovaný, je Arthur C. Holly. Psal ve francouzštině pod pseudonymem Her-Ra-Ma-El a jeho knihy jsou melanží biblických odkazů, křesťanských konceptů, afrocentrismu a minimem skutečných informací o vúdú. Jeho nejvíce zmiňovaná kniha je Les daïmons du culte, ovšem obvykle výsměšně. Ovšem jeho nejčastěji citovaná pasáž upozorňuje na spojení haitského vúdú a staroegyptská a asyrská náboženství:

   C'est en vain que les procédés hypocrites ou violents ont été mis en oeuvre pour envelopper

des ténèbres les phases brillants de l'évolution mentale du Nègre. Il est hors de conteste que

l'antique civilisation Ethiopio-égypto-assyrienne doit être inscrite à son compte.

   Je marné pokrytecky a násilně popírat brilantnost duševního vývoje černocha. Je nepochybné, že starověká etiopská egyptsko-asyrská civilizace musí být připsána na jeho účet.

 

Dále:

   Il nous parait indiscutable que la tradition Voudo descend en ligne directe: du sacerdoce et

des rites usités dans les temples d'Ethiopie et d'Egypte.

   Zdá se nepopiratelné, že tradice vúdú pokračuje v přímé linii kněžství a obřadů používaných v chrámech Etiopie a Egypta.

   Holly se nazýval haitským esoterikem, což potvrzují jeho zdlouhavé a někdy nepochopitelné výklady vúdú z hlediska národní kabaly, ve které každé písmeno latinské abecedy má svůj mystický význam, takže analýza jakéhokoliv slova (včetně jmen Iwa)může poskytnout přehršel sekundárních i terciálních významů. Klade důraz spíše na tyto analýzy, než na samotné vúdú, takže jeho kniha může být zajímavá pouze pro ty, kteří studují ranou haitskou frankofonní okultní filosofii dvacátého století.

   Holly odkazuje na všechny obvyklé autory: Court de Gébelin, Fabre d´Olivet, Eduard Schuré a Elifas Lévi (Abbé Luis Constant), všichni jsou v této práci citováni a to jí řadí do linie francouzského esoterismu, theosofie, zednářství a magie.  To je zejména případ Léviho, o kterém Crowley věřil, že je jeho reinkarnací. Mimo to jsou podle Hollyho Afrika a vúdú zdrojem veškerého evropského esoterismu včetně zednářství:

   Sur ce point je n'ai personnellement aucun doute. Car DAm-Bha-Lah, la Mère Divine, la

Négresse universelle, le COEUR QUI VIVIFIE l'humanité, est seule capable de réaliser la

parfaite solidarité, basée sur l'Amour, entre Noirs et Jaunes. Cela, parce que Dame, la

Grande Négresse du Ciel, est la Patronne des uns; Lah, le Grand-Petit Mulâtre du Ciel, le

Dieu panthéistique des autres. Donc la Nation haïtienne se tournera—pour l'adoration dans le

plus pur sentiment de fraternité—vers le Soleil Levant et son Fils Lumineux—c'est-à-dire, en

termes maçonniques, vers le GRAND-ORIENT personnifié par la Reine du Midi et son fils

Chiram. En effet, le Salut de la Patrie dépend plutôt de la Franc-maçonnerie que l'Eglise. Et

le Voudo, c'est la Mère de la Franc-maçonnerie comme on vient de le l'entrevoir dans les

pages précédentes.

   V tomto bodě osobně nemám pochyby. Dam-Bha- Lah, božská matka, Universal Negress, SRDCE KTERÉ OŽIVUJE lidstvo, je jediná schopna nastolit dokonalou solidaritu mezi černou a žlutou (rasou) založenou na lásce. To proto, že Dame, la Grande Négresse nebes je patronkou některých, Lah, le Grand-Petit Mulâtre nebes, je panteistickým bohem těch ostatních. Haitský národ se tedy obrátí, nebo se bude klanět nejčistším pocitům bratrství směrem k vycházejícímu Slunci a jeho synu světla, to znamená zednářským způsobem vůči GRAND ORIENTU, zosobněném Královnou jihu a jejímu synu Hiramovi. Zdraví země ve skutečnosti závisí spíše na zednářství nežli na církvi. A vúdú je matkou zednářství, jak jsme již z předchozích stránek zvěděli.

   Zde nám Holly představuje svou esoterickou metodu interpretace božích jmen ve vúdú, kdy rozděluje jméno boha Dambhaly na samostatné slabiky, z nichž každá má svůj vlastní význam. Toto je metoda, kterou používá sám Grant, jako v následující analýze slov, v ukázce z jeho knihy Ninth Arch, poslední části jeho Týfónské trilogie:

   Fráter Achad interpretoval třinácti písmenné slovo MANIFESTACE jako koncentrovanou magickou formuli Aeonu Maat, v jejímž „menším cyklu“se manifestovala její dcera Mâ. Musíme dodat, že dcera představuje věštkyni Maat, tedy probuzenou (tj. panenskou)kněžku ve svém magnetickém a věšteckém spánku. Základní vzorec lze schematizovat takto:

Mâ=médium „menšího cyklu“ (šestnácti kalas).

ni=Amen, skrytý Bůh-Slunce za Sluncem (Set-Isis/ Sothis).

festat=Káhira, místo dvojitého proudu (Aiwass/Nu-Isis)

ion=Aeon,“větší cyklus“, ve kterém je vyučována sedmnáctá kala (tj. ultimátní tajemství /v originále secret-ion/).

   Poznamenejme, že odkazy na Slunce a věštkyni Maat, mohou mít něco společného s Hollyho Dambhalou. Zatímco Dambhala je obvykle považován za mužské božstvo, jeho symbolem je také had. Ve výše citovaném odstavci je však Dambhala ženského rodu, protože Holly se zaměřuje na první slabiku slova Dam a vidí v ní odkaz na francouzské slovo pro ženu Dame. Dambhala se tedy pro něj stává Božskou matkou a la Grande Négresse, stejně jako fons et origo zednářů.

   Zatímco Holly je možná nepříliš hodnověrný zdroj informací o vúdú, máme jich více od kvalifikovaného odborníka Milo Riguarda. Riguard, vlastním jménem Emile, napsal řadu knih o vúdú, bohatě ilustrovaných fotografiemi obřadů a diagramy vévé, což jsou symboly, které Iwa poutají k rituálům. Zatímco jeho knihy zevrubně zpracovávají předmět, on sám se stává obětí velkých teorií, které posedly Hollyho. Spojuje praxi vúdú s Egyptem a Šalamounovým chrámem a přitakává Hollymu v tom, že souhlasí s egyptsko-etiopsko-asyrskými kořeny vúdú a jeho podílu na západní, evropské esoterice a zednářství.

   Jak Holly tak Rigaurd byli haitští autoři, muži, kteří znali svoji zemi a její náboženskou kulturu stejně tak, jako mnozí další, ale psali o ní z frankofonního hlediska. Kreolština je lidový haitský jazyk, zatímco francouzština je jazykem vlády a intelektuálních elit. Vzdělaný Haiťan, který se zajímal o náboženství a spiritualitu, by nejprve hledal informace ve francouzštině, což by ho nevyhnutelně vedlo k martinismu, zednářství, různým gnostických církvím a autorům jako je Lévi a Papus (dr. Encausse) a mnohým dalším, kteří skutečně uplatňovali svůj vliv na evropský a americký okultismus, jak prostřednictvím svých knih, tak prostřednictvím organizací a tajných společností, kterými byli členy, nebo je dokonce založili. Holly a Riguard nacházeli v těchto zdrojích to, v co už beztak věřili, že jejich náboženská kultura byla součástí kontinua duchovních zkušeností, která se započala již v Africe, tedy všude v Africe, Egyptě, Súdánu i Etiopii a její vliv sahal až k salónům Paříže a tajným společnostem v Londýně, Německu a jinde na kontinentu.

   To je však vnímáno jako rasistický postoj vůči vodun, který dráždí antropology. Trvají na tom, že vúdú je náboženství a přesto, že nepopírají jeho magické aspekty, odsuzují všechny pokusy vidět v něm cokoliv senzačního či svůdného. Bertiauxův přístup je napadán odborníky, kteří ho označují za beznadějného kolonialistu a rasistu, vytvářejícího stereotypizace vodun toho typu, který najdeme například u Lovecrafta. Spojením vodun se sexuálními rituály a kontakty s nadpozemskými entitami, které by nazvaly mnozí průměrní pozorovatelé „černou magií“zcela pejorativním způsobem (a možná, že jen slabě zahalenou rasistickou narážkou) ukazují Bertiauxe jako autora, který přispívá k hollywoodskému vnímání vodun jako „vúdú“, se všemi podivnými obřady a nemorálností, kterou tento termín naznačuje.

   Tato analýza však nemusí být zcela správná. Stalo se módou tvrdit, že každý zájem o domorodá náboženství ze strany bílých pozorovatelů, ať už jsou to akademici, vědci nebo novináři a autoři populárních knih na toto téma je podezřelý. To naznačil Edward Said ve svém průkopnickém díle Orientalismus, které kritizuje snahy západní, evropské kultury popisovat Asii kolonialistickým a rasistickým pohledem, složeným ze stejných dílů strachu, znechucení a touhy. Ačkoliv byla Saidova teze v poslední době podrobena kritice, je stále stěží překonatelnou překážkou pro nepůvodní pozorovatele, o nichž se předpokládá, že jsou ipso facto, zatíženi stejnými slabostmi. Je to ještě výraznější u těch, kteří útočí na jiné nepůvodní pozorovatele, o nichž se domnívají, že jsou nevhodně servilní, pokud začnou hovořit o  takových náboženstvích jako je vúdú a viní je z projevu „bílé viny“nebo z podobné touhy být zproštěni svých rasových, historických zločinů proti nebílým populacím. To je současná situace, patrná v ovšem v akademických kruzích. Mezi okultisty taková útlocitnost nepanuje. Při hledání větší a větší okultní síly jsou všechny cesty správné, a protože na okultismus lze (některými) pohlížet převážně z psychologického a emocionálního hlediska, lze vytěžit rasové a sexuální stereotypy jakéhokoliv „kultu“, jejich spojením s hlubšími psychologickými komplexy v operátorově mysli. Pro obhájce vodun však existuje další problém a to ten, že na Haiti skutečně jsou společnosti, které jsou zodpovědné za jeho špatnou pověst a které nám mimo jiné dali nechvalně proslulý „zombie prášek“. Tyto společnosti se specializují na magické a nikoliv náboženské prvky vodun. Wade Davis napsal dvě knihy, tykající se těchto společností, které byli základem jeho etnobotanické terénní práce na Haiti a během této doby byl skutečně zasvěcen do jedné z těchto skupin. Důrazné pokusy některých antropologů bagatelizovat zlověstné aspekty haitské náboženské zkušenosti se tváří v tvář tomuto druhu stipendia rozpadají. Pochopitelně by bylo možné namítnout, že haitské tajné společnosti jako bizango, zobop, secte rouge atd. mají stejný vztah k tradičnímu vodun jako má satanská církev k římskokatolické církvi, ale Davis dokazuje, že existují mnohem užší svazky mezi těmito tajnými společnostmi a normativním vodunem, než by se dalo předpokládat a že tyto tajné společnosti plní téměř stejnou funkci jakou „ilumináti“ nebo „zednáři“mají údajně plnit v evropských zemích, tedy jsou skutečnými „pány“ země operující v zákulisí a vyměřují tresty, pokud je to nutné k udržení pořádku v haitských komunitách. Můžeme tedy pro naše účely uzavřít, že to co antropologové nazývají „voudon““, nebo „vodun“ představuje souhrn různých afrických náboženství a že si zaslouží stejnou úctu, jako jakékoliv jiné náboženství i když musíme uznat, že takové věci jako jsou kletby, krvavá oběť a dokonce i zombifikace také existují jako součást haitské náboženské a okultní praxe, stejně jako antinomické tajné společnosti a „satanské“ okultní skupiny, které existují v rámci normativní bílé evropské křesťanské nebo židovské náboženské zkušenosti. A právě v kontextu haitských tajných společností jako je bizango najdeme největší korelaci s myšlenkami diskutovanými Bertiauxem a Grantem.

Wade Davis

   Jedním z prvků Beriauxovy kosmologie, který zaujal Granta, jsou takzvané points chauds, tedy„horké body“(nebo silové body), které fungují jako portály do jiných říší vědomí, podobně jako „brány“ do „podsvětí“. Adepti, kteří jsou schopni vstoupit do těchto bodů, jsou někdy v Bertiauxově žargonu zváni „voltigeurs“ (neboli“skokani“). Tyto horké body jsou umístěny na lidském těle i na konkrétních místech na Zemi a ve vesmíru, v dokonalé symetrii mikrokosmu a makrokosmu. Z toho vyplívá, že pokud lze tyto body lokalizovat současně na těle i na nebi (například), pak fyzická manipulace nebo stimulace těchto bodů je ekvivalentem otevření nebeských bran a tantrickými metodami může být tělo a jeho skryté zdroje využito jako vehikulum pro nebeský (a infernální) průzkum. Základní charakteristikou tantry, je pochopení psychobiologických procesů, které mění vědomí. Ve vzácných případech mohou tyto procesy probíhat náhodně, prostřednictvím nějaké formy fyzického nebo emocionálního traumatu, ale častěji jsou výsledkem praktikování okultních metod, jako jsou jóga, meditace, pranájáma a dalších prostředků zasahujících do běžných procesů fungování lidského těla. Pokud je tělo chrám i laboratoř současně, potom změna jakéhokoliv procesu v lidském těle, jako je kontrola dýchání, tlukot srdce, dlouhodobé zkroucení údů do nepohodlných poloh, nebo dokonce užívání drog měnících fyzickou nebo duševní působnost operatéra způsobí různé následky, které jsou mimo normální rozsah lidské zkušenosti.

   Okultista používá tyto nástroje k získání kontroly nad autonomní nervovou soustavou, systémem, který reguluje takové procesy, jako je dýchání, srdeční tep, peristaltika atd. a dále kontroly nad „autonomními“ funkcemi mozku, které mohou být umístěny v tom, co freudiáni obvykle zvou nevědomou myslí. To vše se zcela liší od mystické motlitby, které se chce spojit s božstvím skrze zbožnost a dobré skutky. Jedná se o mechanistický přístup jak k vědomí, tak i božství, který děsí církve i věřící a uráží je stejně jako otevřená diskuze o sexualitě. Zbožní hovoří o lásce a manželství, pohlaví buď není zmiňováno, nebo pouze jako eufemismus. Magici hovoří o čemkoliv v termínech jeho využití. Je to pragmatická aplikace k požadovanému cíli.

   Tento přístup nalezneme v Bertiauxovi i Grantovi. Je třeba poznamenat, že Grantovy informace týkající se vodun pocházejí čistě od Bertiauxe. Neexistuje žádný pokus o akademickou prezentaci předkládaného materiálu, žádné srovnávací citace vědeckých prací o afrokaribském náboženství, představené vedle citací z Voudon Gnostic Workbook, stejně jako chybí rozbor románsko katolické doktríny, nebo evangelických svatých knih. V magii není náboženských knih. Zájem Bertiauxe, Granta a Crowleyho spočívá ve spirituálních technikách a esoterních technologiích.

Bertiaux a Greenfield

   Kulturní kontext vodun, egyptského náboženství, v menší míře tantry a jezídů je ignorován, nebo překroucen ve prospěch dekonstrukce jejich vlastních technik, což se podobá technice, kdy vyjmeme převodovku z motoru, abychom viděli, jak fungují pospolu. Tyto techniky vedou, většinou skrze rituál, ke zvláštním výsledkům, které se pak pokoušejí popsat a analyzovat pro širší publikum s divoce nevyrovnaným výsledkem. Grantovo podání již už tak komplikovaného a někdy hyperbolického Bertiauxova materiálu, hraničí s nesrozumitelností a tvrdím, že není míněno jako lineární próza, ale jako druh svobodné asociace: jazyk redukovaný (nebo povýšený) na mantru a chorál.

    Bertiaux, podobně jako Grant, je posedlý temnou stranou esoteriky. Tradiční kabala, alchymie, zednářství, rosekruciánství jsou ignorovány ve prospěch zlověstnějších aspektů duchovní zkušenosti, a hledají způsoby, jak kontaktovat entity, o nichž se domnívají, že existují v jiných dimenzích, entity, které jsou přesto chápány jako schopné interakce s naší vlastní. Jedná se o mimozemské bytosti v každém smyslu, nejsou krásné v žádném konvenčním smyslu, žádní andělé s harfami, žádní vousatí proroci. Jedná se spíš o obludy imaginované Lovecraftem a dalšími hororovými spisovateli jeho generace, s tím rozdílem, že pro Bertiauxe i Granta nejsou výplody představivosti a tudíž „nejsou skutečné“, ale mají vlastní samostatnou existenci. V Bertiauxově a Grantově kosmologii, Lovecraft tyto bytosti nevymyslel, vídal je ve svých snech, což je uznávaná metoda, jak komunikovat se svou nevědomou myslí (v moderním smyslu), nebo s duchovním světem (ve starobylém kontextu). Bohové vúdú mohli povstat zrovna tak jako velký Cthulhu a Nyarlathotep a způsoby kontaktování jednoho, mohou být použity ke kontaktování druhého a s podobnými, dokonce měřitelnými výsledky.  To co započalo ve snu, lze kontaktovat ve snu, nebo alespoň v tranzu. Změněné stavy vědomí, tak typické pro posednutí duchy na Haiti a zmíněné Lovecraftem ve Volání Cthulhu, je způsob, jak znovu snít prvotní sen, vrátit se“zpět na Guineu“, do africké vlasti, která však neexistuje nikde na Zemi a je tedy všude. Horké body jsou základy okultního matrixu, místa, kde jedno vlákno pavoučí sítě protíná další. Společně tvoří membránu nad lebkou magického operatéra a podobá se dotykové obrazovce na monitoru počítače. Je to místo, kde se Bertiauxovo vúdú setkává s Grantovou tantrou, kde dochází k intelektuální a koncepční explozi, která vede Týfónský řád do říše Temného pána.

 

Honba za zlatem

 

   Bylo to s největší pravděpodobností setkání Davida Curwena a Aleistra Crowleyho, které poskytlo Kennethu Grantovi podnět, díky kterému si uvědomil, že klíčem k nejvyšším tajemstvím O. T. O. a vůbec, k veškerému západnímu okultismu je indická tantra. I když Grant používá poněkud zdiskreditované texty, co se týče jezídů a vúdú, co se týče oblasti indického náboženství a magie, je mnohem korektnější, byť s těmito prameny zachází mnohdy svévolně. Mnoho západních okultistů přitáhly k magii Crowleyho díla a další magici, kteří vyšli z řádu Golden Down. Grantovy knihy pak byli první, které je seznámili s tantrou a jejím potenciálem, chaoticky a nekompromisně. Chaoticky v tom smyslu, že čtenář vlastně nezjistí, v čem tantra spočívá a jejich síla spočívá v nekompromisně jasném jazyce, kterým popisuje magické procesy.

   Ze všech nevýslovných kultů Grantova repertoáru, projevuje právě u tantry největší erudici (až je zde podroben vážné kritice ze stran skutečných tantriků). Grant je informovaný nezasvěcenec, ač je třeba říci, že dělá chyby v nomenklatuře, definicích atd., což může být způsobeno spíše nedostatečným přístupem k publikovaným materiálům (a vlastnímu nedostatku zasvěcení do tantrického kruhu), nežli touze po matení či senzaci. Hodnota Grantovy práce spočívá zejména ve skutečnosti, že jako první ze západních okultistů tento materiál zveřejnil a pobídl tak ostatní k vlastnímu nezávislému výzkumu. A dále, zatímco tantrik může vznést námitky proti Grantovu ledabylému použití tantrických termínů a konceptů, k podpoře svého vlastního výzkumu, je tento přístup v souladu s Bertiauxovým přístupem k vúdú, či Crowleyho přístupu k egyptologii a jezídismu. Což není ospravedlnění přístupu těchto magiků, ale spíše to demonstruje základní tendenci brikoláže západních okultistů, kteří se snaží přesáhnout židovsko-křesťanský rámec do jiných, cizích oblastí. To je pochopitelně návnada samotné Babalon, věčné svůdně všech duchovních aspirantů od nepaměti.

David Curwen

   David Curwen (1893-1984) byl blízký přítel Aleistra Crowleyho v období od roku 1944 až do prosince roku 1947, kdy Crowley zemřel. Po celou tuto dobu udržovali čilou korespondenci o magii, alchymii a zejména o tantře. Curwen byl nedávno (2006) odhalen jako autor vlivné alchymistické práce Pursuit of Gold (1976), napsané pod pseudonymem Lapidus (latinsky „kámen“). Tato kniha, která má podtitul „Alchymie dnes, v teorii i praxi“, jak se zdá, odráží Crowleyho Magie v teorii a praxi a do jisté míry se tyto dvě knihy navzájem doplňují.

   Vztah Curwena a Crowleyho nebyl vždy bezproblémový. Crowley si brzy uvědomil, že Curwen, který studoval tantru v Indii, byl v mnoha ohledech znalejší než on. Crowleyho chápání tantry bylo omezeno na několik anglických překladů hrstky tantrických textů. Když si oba uvědomili tuto situaci, jejich přátelství poněkud utrpělo. Crowley musel být nejchytřejší muž v místnosti, alespoň co se týkalo okultismu a Curwen byl živým důkazem toho, že existují i jiné záhady a další odhalení, ke kterým nemá Crowley přístup.

   Současně se však prohloubilo přátelství mezi Curwenem a Grantem a Curwen ho přesvědčoval, aby hlouběji zkoumal právě tantru. Podle něj, by se Grant nejvíce proslavil odhalením, že principy Thelémy a hlavní tajemství O. T. O. jsou popsány v textech a praktikách tantrických adeptů Indie.

   Téma tantry je rozsáhlé a zpracoval jsem ho již jinde, ale pro naše účely se zaměříme na ty tantrické skupiny, které jsou zajímavé pro Grantovy „nevýslovné kulty“ Indie.

   První takovou skupinou je sekta Śrívidjá, kterou lze ve skutečnosti rozdělit do čtyř samostatných, ale propojených projevů. V zásadě je to forma uctívání bohyně, jejímž cílem je advaita, neboli nedualita. Je to tedy tradice Śakta (na rozdíl od tradice Śaivita), ve které je zdroj síly šakti představován v Bohyni. V případě Śrívidjá je to Lalita Tripurasundarí. Tripura Sundari znamená „krásná bohyně tří měst“, tři města v tomto případě odkazují na tři různé aspekty bohyně, fyzický, jemný a nejvyšší. Obyčejně je líčena jako šestnáctiletá dívka a proto je někdy zvána jako „šestnáctka“ a Lalitá, čili „ta která si hraje“. Je třeba poznamenat, že číslo šestnáct je důležité v Grantově číselném systému, protože označuje šestnáctou kalu, tedy vyvrcholení kal, nebo sekrety kněžky. Její mantra také obsahuje šestnáct písmen.

Śrí Meru čakra v Kerale

    Nejpřednějším symbolem sekty Śrívidjá je Śrí Meru čakra, což je trojrozměrná verze Śrí jantry, obvykle vyrobená ze speciálních kovů v posvátné slitině, která dokonaleji přijímá požehnání bohyně. Śrí jantra je dvourozměrná magická kresba složená z devíti vzájemně propojených trojúhelníku, které představují jednotu mužských a ženských energií, sil Śivy a Śakti a lze ji považovat za zobrazení základní filosofie jak tantry, tak Thelemy.

   Forma uctívání známá jako samajačára se odehrává v mysli, protože i rituál- půdža, může být sám o sobě proveden mentálně, pokud nejsou příslušné rituální předměty k dispozici. V tomto případě je bohyně vizualizovaná a celý rituál je mnohem osobnější a interiorizovaný. Se vzrůstající složitostí pak dospíváme k formě dakšinačára ve které se vyžaduje vnější forma bohyně, buď idol, nebo Śrí Meru čakra anebo dokonce oddaná žena. Je třeba poznamenat, že v této praxi neexistuje žádný důvěrný kontakt mezi věřícím a ženou – suvásíní, která představuje bohyni samu a na ní se soustřeďuje rituál.

Šaktický guru z tradice šrívidjá při vykonávání púdži (chrámový komplex Dévípúrám, Ándhrapradéš, 2005)

   Kaulačára je to, čemu se dostává největší pozornosti, protože vnějším předmětem oddanosti je žena, nebo muž anebo pár. Slavný rituál „pěti M“- pančamakára je součástí kaulačáry, i když se praktikuje méně často, než se říká. Jelikož cílem Śrívidjá je v podstatě advaitá a popření veškeré duality, ritualisté sami zdůrazňují, že mezi věřícími a uctívanými není žádný rozdíl, ve skutečnosti je každý a všechno bohyně. Nakonec mizí smysl já, jako separované entity od zbytku vesmíru. Použití nahoty a sexu v těchto rituálech, které může být jak fyzické tak virtuální, podle pokynů vůdce, je navržen tak, aby odstranil veškerý smysl pro „jinakost“konfrontací s hanbou, strachem i tělesnou touhou.

   Nejzazší a nejkontroverznější formou Śrívidjá je praxe vámačáry. Jí oddané skupiny se scházejí na hřbitovech a v krematoriích, kde hledají bohyni v jejím strašlivém a děsivém aspektu. Cílem je překonat i ty nejhrubší a nejhnusnější aspekty stvoření, lidstva, reality. Vidět bohyni v mrtvolách kremačních pecí, cítit její parfém v pachu hořícího masa a slyšet její hlas v děsivých zvucích nočního indického hřbitova je vrcholem zbožnosti. A když je vámačára kruh proveden kompletně, tedy s pančatatvou, či pančamakarou (rituál pěti M, který zahrnuje maithunu, čili sexuální kontakt)v tomto podivném prostředí, za zdrcující přítomnosti mrtvol, dobývá smrt a přivádí celé stvoření zpět k jedinému bodu: smrti a aktu početí probíhajícími na stejném místě, rozpadu a touze po vyhlazení hranic mezi tímto a jiným světem.

   Není divu, že tyto praktiky Granta fascinovali. Mohl zahlédnout v temných koutech a stínech, tajemství gnostické mše a rituálu Hvězdného safíru, odhaleného a rozšířeného prostřednictvím intenzivních obřadů sekt kaulačáry a vámačáry. Tantrické texty a rituály by Grantovi odhalili tajemství za tajemstvími. Śiva a Śakti na trůnech ve středu kaula kruhu jsou analogiemi chaosu a Babalon, tím, co by Jung možná nazval stínem a animou a užití tekutin v gnostické mši a rituálu Hvězdného safíru, jsou v dokonale srozumitelném rámci v kontextu tradice Śrívidjá. Ve skutečnosti byla tajemství v VIII a IX stupni O. T. O. vysvětlena a posílena prostřednictvím konzultace s tantrickými texty, nejen ze sekty Śrívidjá, ale i také řady dalších skupin, od kašmírských Śaivitá  po Nath Siddhi a samozřejmě tibetské tantrické tradici se známou tantrou kaláčakry a souvisejících schémat zasvěcení.

   Grant se mohl zaměřit na dva aspekty tanter, které považoval za klíčové pro pochopení Thelémy. První byla myšlenka neduality a zničení ega. Tato záležitost zaměstnávala rovněž Crowleyho, který znal Patandžaliho jógové sútry, jejichž překlad se objevil v roce 1914 a snažil se o stav samádhi, tedy stav prožívání neduality, prostřednictvím identifikace subjektu a objektu během meditace. Věděl, že samádhi je nejvyšší možný stav vědomí, jaký může být dosažen za života, jediný možný vyšší stav je stav mahásamádhí, tedy velké samádhi, ke kterému dochází v okamžiku smrti.

   Druhým byl koncept kal.

 

Nejlepší je luny krev, měsíčně….(AL III:24)

 

   Grant mohl být prvním západním okultistou, který psal o tomto tématu, přinejmenším jako první oslovil široké publikum se zájmem o ceremoniální magii a západní okultní tradici. Kalas bývají popisovány jako vaginální sekrece, které se neomezují na menstruační krev, ale vyskytují se během celého menstruačního cyklu a mají různé okultní vlastnosti, v závislosti na dni jejich výskytu. Ty nelze chápat jako hrubou fyzickou formu mukoidních sekretů, nebo krve, ale jako jejich subtilnější protějšky prodchnuté vlastnostmi, které jsou analogické s alchymickými prvky, které se zúčastní procesu duchovní transformace.

   Téma kalas je navýsost konvexní, neboť vytváření kalas závisí na okultních schopnostech kněžky i na jejich manipulaci knězem. Existují astrologické i astronomické úvahy a rituální požadavky k zajištění správné kondenzace jejich esence ve správný čas, aby mohli být použity pro magické účely.

   Slovo kalas znamená jednotku času, konkrétněji lunární „cifru“, nebo den. Rozličné autority nabízejí různé definice a identifikace těchto lunárních dnů. Někdy se tvrdí, že jde o jeden a půl dne solárního dne, nebo přibližně 36 hodin. A jindy zase, že každý lunární den je stejně dlouhý jako sluneční, počítá se ale od soumraku do soumraku, spíše než od úsvitu do úsvitu, atd. Ti kdo jsou obeznámeni s védskou astrologií, tento termín znají, stejně jako související termín tithi, což značí totéž, ale který se v astrologii používá častěji nežli v tantrách.

   Je důležité si zapamatovat, že lunární cyklus je výsledkem souhry mezi měsícem, zemí a sluncem. Považujeme li Zemi za nádobu pro smíšené esence Slunce a Měsíce, což je tradiční tantrický koncept, pak je důležitost kal zřejmá. V různé dny lunárního cyklu, jak se Měsíc postupně zvětšuje z nového Měsíce na úplněk a pak znovu začíná ubývat, kvalita měsíčního světla se mění z noci na noc. Indičtí astrologové a tantrikové si představují, že Slunce odkapává drahocennou sómu kapku po kapce na Měsíc, dokud není Měsíc v úplňku a v tom okamžiku se začíná sóma navracet, opět kapku po kapce nazpět na Měsíc, dokud není zcela vyčerpána a pak se celý cyklus opakuje znovu. Každý lunární den je spojen s určitou kvalitou a také s určitým božstvem. Je to koncept, který souvisí s tantrickými koncepty a o kterém hovoří tak často Grant. Každá tato lunární cifra, nebo kala má jinou kvalitu. Pokud je tato kvalita kombinovaná s individuálním menstruačním cyklem kněžky, dostanete odlišnou „tinkturu“, nebo esenci.

   Centrem indického náboženství a zejména tantry je koncept amrity. Amrita je kombinace mužské a ženské energie, která zajišťuje nesmrtelnost a sílu léčit nemoci. Je zdrojem západních představ o elixíru vitae a kameni mudrců. Je to výsledek vnitřního procesu meditace, jógy a rituálu, ale také sladění s knězem nebo kněžkou, stejně jako se samotnou měsíční fází. Jedná se o vzájemné propojení mikrokosmu s makrokosmem – lidského těla s hvězdami – způsobem, který přesahuje možnosti chápání nováčka v ceremoniální magii a alchymii. Citlivost ženy na svůj menstruační cyklus a citlivost muže na ženu, spolu s (1) povědomím o vnějším „cyklu“ Slunce a Měsíce a (2) správně provedenými rituály, s pečlivou osobní přípravou (zejména v psychobiologické oblasti procesů, které jsou zahrnuty pod kontrolu autonomního nervového systému: dýchání, srdeční frekvence atd.)poskytují prostředky duchovní transformace, které by jinak byli obtížně k překonání. Jak se člověk ztotožňuje s bohyní v normálních fázích Śrívidjá půdžy, je jeho prvním cílem advaitá, či nedualita, získaná identifikací bohyně s vesmírem, vesmíru s bohyní a nakonec identifikací já s ne – já, překročením protikladů a dosažením samádhi.

   V prvotních fázích procesu, jehož zdokonalení může trvat léta, je amrita kultivována a je třeba jednat opatrně, aby se z léku nestal jed. Tantry jsou plné těchto pokynů a varování, někdy je však obtížné jim porozumět, kvůli kryptickému jazyku, ve kterém jsou psány a který je společný pro všechny formy hlubší esoteriky, jak v Asii, tak na Západě. Amrita, jak již bylo řečeno, je kombinací esence praktikujících mužů a žen s upozorněním, že hrubší prvky nejsou podstatné, protože jsou pouze nosičem jemných sil, které reprezentují. Pouze zasvěcení tantrici, nebo v západním kontextu, magikové, jsou schopni generovat tyto jemné esence. Můžeme tedy vidět, že tuto funkci by Gnostická mše naplnila pouze v nejpokročilejším případě, stejně jako v případě rituálu Hvězdného safíru, který pracuje se stejnými myšlenkami. Existuje však souvislost mezi tantrami, Grantem tolik ceněnými a Thelemou? Kromě zjevných podobností existují i další důkazy, že by se mohlo jednat o silnější spojení, než se dosud věřilo.

Moše Idel

   Jak říká tantrický učenec David Gordon White ve svém The Alchemical Body: Siddha Tradicions in Medieval India:

V mýtu o královském původu… byl Měsíc oživen a doplněna byla jeho čtrnácti denní jasnost skrze oběť sómy. Sóma je tekutá esence měsíce, která, v kontextu obětování, musí být získána. Ale jak král Měsíc vyzíská své vitální tekutiny? Skrze červenou krávu, jejíž jméno rohin, je stejné, jako jméno hvězdné ženy, která byla původní příčinou jeho trápení.

   Tady nalézáme bohatou žílu symboliky, ze které může těžit každý kabalista, jako například judaistický badatel Rafael Patai a kabalista Moše Idel, kteří oba uvedli, ve svých spisech, že právě tantra by mohla být tím neviditelným vlivem za evropskou a středovýchodní formou alchymie a kabaly. V tomto jediném mýtu máme náznak, že tu může být jakési křížení mezi židovskou mystikou a tantrickou alchymií.

   Jak vědí nejen židovští učenci, červená kráva, někdy také červená jalovice (hebrejsky parah adumah), je nutná k očištění každého, kdo přišel do styku s mrtvolou (Numeri, 19:2 – 19). Kráva musela být bez vady, červenohnědá a nikdy nesměla zakusit jho. Byla obětována a spálena, její popel byl uložen do rituální nádoby. Spolu s krávou se pálí cedr a yzop. Dále se používá pramenitá voda. Kontaminovaná osoba se kropí pomocí kropenky vyrobené z větví yzopu.

   Je požadováno, aby v chrámu byl k dispozici popel z červené krávy a proto stavba třetího chrámu v Jeruzalémě nemohla proběhnout, pokud taková kráva nebyla k dispozici. Neexistuje žádný logický argument, žádný odkaz na jiné zdroje, které by poskytovali kontext pro tento poněkud bizarní rituál, až z tohoto důvodu talmudští učenci začali hovořit o božím příkazu. Ale spojení mezi červenou krávou, rituální čistotou a živou vodou, se zdáme nacházet ve starověké Indii a výše uvedené citace nabízí cestu k pochopení této poněkud tajemné podmínky.

   Klíčem je slovo rohin. Neznamená to přímo „červenou krávu“, ale jednoduše „červenou“. To je jméno bohyně „hvězdné ženy“a je přiřazeno k jedné nakšatras - rohini nakšatras- což je hvězda Aldebaran, nacházející se v souhvězdí Býka. Rohini je manželkou Čandry, měsíčního božstva, které je ztotožňováno se Sómou. Symboly pro rohini/Aldebaran jsou chrám a vůz.

   Máme tedy rudou bohyni, rudou krávu, očistné vody a sómu a chrám. Měsíc musí získat rudou krávu a směnit jí za sómu, což se jeví podobné zmiňovanému mýtu, ve kterém je rudá kráva spálena a její popel použit k vytvoření očistné vody. Přidejte k tomu symbolické spojení s Aldebaranem a chrámem a zdá se, že máme perfektní vysvětlení tohoto židovského požadavku.

   Skutečnost, že je zde zahrnut také symbol vozu, nás zavede mnohem hlouběji. Takzvaný „sestup do vozu“, je praktika známá z židovské mystické praxe Merkavy (vozu)známá také jako hekhalot (palác). Cílem praktiky je vystoupat přes sedm úrovní, vozů, nebo paláců, aby myst konečně stanul před trůnem božím. Už jinde jsem uvedl, že takto starodávná mystická praxe, inspirovala rituály Zlatého úsvitu, které se potom staly základem pro Crowleyho strukturované stupně A .´.  A .´.

   Existují další důkazy, že tato teorie může být správná. Aldebaran je v různých světových mytologiích spojen se souhvězdím Plejád, „sedmi sestrami“, podobně jako je asterismus Velkého vozu složen ze sedmi hvězd, které krouží kolem Polárky, která v tomto systému tvoří Boží trůn, protože je nehybná a věčná osa, kolem které se svět otáčí.

   Celý tento komplex myšlenek se opakuje v thelémské ideálu Šarlatové ženy, Babalon, jako partnerky Theriona a jejíž vztah s šelmou poskytuje sómu, životodárný elixír.

   Máme-li pokročit v astronomickém tématu ještě o krok dále, musíme vzpomenout dosud nejjasnějšího výbuchu supernovy, v lidské historii, ke kterému došlo roku 1006 n. l. Došlo k němu 30. dubna, což je, podle Necronomiconu den „kdy Velký medvěd visí za ocas z oblohy“, tedy v den, kdy se otevírá brána mezi tímto a oním světem. Ve stejný den došlo k sopečné erupci Mount Merapi na indonéském ostrově Jáva, který zničil celou tamní populaci a pohřbil velkolepý chrám Borobudur. Po staletí ležel pod sopečným popelem a vegetací, než byl znovuobjeven a dalajlámou znovu vysvěcen a uznán jako chrám vadžrajány, tedy tantrického buddhismu.

 Mount Merapi

   Výbuch supernovy nastal v souhvězdí, které staří zvali Therion, tedy šelma.

   Tyto starodávné kulty – jezídů, afrokaribských náboženství a jejich tajných společností a také tantriků – jsou nositeli konkrétních informací, které moderní kabalisté považují za nezbytné pro pochopení svých vlastních tradic, obřadů a praktik. Ale tyto praktiky jsou nebezpečné. Zahrnují manipulaci s nevědomými obsahy mysli a psychobiologickými procesy, které jsou stále málo pochopeny a uznávány ještě méně. Pro spisovatele jako je Grant, či Lovecraft je analogický styk s nadpřirozenými bytostmi … ne analogický ve smyslu slova, jak je běžně používán, ale spíše „analogický“ jako opozitum slova „digitální“. Pro Granta a Lovecrafta není průnik do hlubin nevědomé mysli metaforou průniku do hlubin hlubokého vesmíru, jsou to různé způsoby vyjádření té samé věci. Tyto praktiky mohou být navzájem analogické pro neiniciované, ale setkávají se v rituálech a praktikách adepta, zasvěcence.

   Nejstarší mystéria byla fyzické, nikoliv metafyzické povahy. Existovala jejich esoterická a exoterická verze, korespondující s psaným a ústním zákonem židů. Ale na rozdíl od toho, co se obvykle předpokládá, metafyzická byla exoterní verze, nikoliv naopak …. Tajná, ústní, nebo skrytá moudrost ztělesněná v glose (k sedmnácté kapitole Egyptské knihy mrtvých), odkazuje na fyzický počátek abstraktních koncepcí, jež se v textu objevují. Duchovní záležitosti se vysvětlují pomocí fyzických, přesněji řečeno fyziologických jevů.