Masky Maat

Kenneth Grant

from Outside the Circles of time 

   V mysteriích Maat má zásadní význam koncept masek, které nasazuje ego během dramatického reje svých rituálů, ať již při bdění a nebo ve spánku. Masky jsou totemické a mají afinitu s jedenácti věžemi, které jako totemy reprezentují konkrétní energie sefir, či kabalistických silových zón, jak si uvedeme dále:

   Keteru je připisována labuť, symbol paramahamsy, jíž hinduisté personalizují pranavu Óm. Jemnost a hloubka této semenné mantry může být studována v Upanišádách a nejvýznamnějších hinduistických knihách, ale pozornost by měla být také věnována magickým možnostem pranavy, popisované Crowleym (Magie v teorii a praxi, Sol noctis 2021, str. 303 - 307) Zvuk je rozšířen o kreativní vibrace „GN“, což je základ ophidiánské gnóze, který se zvláště týká aeónu Hórova. V maatiánském kontextu se tato vibrace nevztahuje pouze na slovo síly vyslovené Ipsissimem (který již není pozemský), ale i k tomu mimo Zemi a mimo čas i prostor. Tanec této masky je tedy mimo chápání mysli, která funguje v čase a prostoru pod abysem, který jí odděluje od bezčasí a bez prostorovosti.

   Druhé kosmické silové zóně, Chokmě je připisována maska volavky, jestřába, nebo sokola Hórova. Je z blyštivého zlata, jako je maska labutě čistá běl, viditelná pouze rozhrnutím peří, které ji tvoří. Sokol symbolizuje Ba, čili mužskou generativní esenci, která zase symbolizuje kreativní spanda. Podle Hór – Apolla, který byl vysokým zasvěcencem ve starých ritech Khemu, pije tento sokol pouze krev, nikdy vodu a „duše (ba) je vyživována krví“. To je klíč k mysteriím sokola, vybraného Egypťany jako symbol Hóra. Tento sokol není pouze plodivou, ale i ničivou vampýrskou silou. Anihilace symbolizovaná bělostnou prázdnotou labutě, je potřísněna mystickým výronem krve, který sokol pohltí a jeho zlatý třpyt se pak promění v temnotu. Alchymický proces je zde zcela zjevný. Černi je připisován totem sovy, kterou nosí kněžka pod vlivem mysterií Biny a Babalon.

   Sova je ptákem temnot, asociovaná s Athénou, válečnou bohyní, což opět odkazuje ke krvi. Athéna tkadlena, proměnila Arachne v pavouka a tudíž je silová zóna Biny asociována s Babalon – Odudou, pavoukem, nejvyšším symbolem Obeah kultu, mystického Aub a především ophidiánského proudu. Její číslo je devět a to jí spojuje s Jesodem a bláznovstvím. (Jak uvidíme později)

   Pták připsaný abysu je identifikován Andahadnou jako ibis Thovtův (Daat). Podle Plutarcha ibis naučil lidi používat klystýr, který si prováděl zobákem a byl proto vybrán jako zástupce fénixe, toho, „jenž se navrací“, a symbolizuje fenomén znovuzrození, skrze cyklické či aeonické návraty. V současném kontextu a ve spojení s Cestou abysu, naznačuje tato symbolika způsob výstupu ven, ze známého do neznámého univerza. Tato formule znamená poznání (Daat), které je rovněž smrtí pro „toho kdo odchází Severní branou a odchází navždy“.

   Maska Ibise je, ze všech masek nejcizejší a je nejnebezpečnější jí přijmout a to z toho důvodu, jak píše Andahadna:

   Přejití abysu…. Po iniciačním skoku který přijímá individuální neexistenci člověka, musí následovat neustálé akty smrti. Když se zohlednění všech podnětů stane obvyklým způsobem vnímání, teprve potom, s probuzeným vědomím, může člověk začít fungovat v termínech Maat.

   K silovým zónám pod abysem jsou masky přiřazovány podle vnitřního smyslu sefirotických sil:

   K Chesedu je připsán havran. Je to černý pták Sétův, tolik rozdílný od zlatého sokola, Hórova solárního avatara. Slovo havran TzRB(292), je chaldejské slovo pro „soumrak“, tedy ten moment, kdy je rovnoměrné rozložení světla a tmy, protivných sil Seta a Hóra. Mysticky vzato, tento okamžik, či sandhi, označuje určitý přechod, který bychom, z pohledu umístění Chesedu na Stromě života, mohli označit za přechod abysu, který leží před tím adeptem, který přijal masku havrana. Číslo 292, podobně jako 393 a 494 je nejdůležitější v kabale Besqul. Označuje Chozzara, což je, podle Blavatské, jméno profánně odkazující na Neptuna, jako „symbolu atlantské magie“.

   Trojzubec, který Neptuna symbolizuje, ho také spojuje s bohy hlubiny. Je symbolem atlantské magie, protože doktrína trojitého jazyka, byla dříve popisována v trojím aspektu Šelmy: 333+333+333. Je to Šelma, Choronzon – Šugal (333+333=666) a kala, nebo kov Síria „B“ (Sagala = 333), které spolu vytváří, nebo projektují ženu, či Nymfu hlubiny – Dceru vod 999.

Bez názvu

   Chozzar je hebrejské slovo pro prase. Okultisté se marně pokoušeli porozumět spojení mezi Neptunem, atlantskou magii a prasetem. Ale když je ozřejmen tyfónský původ zvířete a když si uvědomíme jeho sklon ke konzumaci lidských exkrementů, který toto zvíře charakterizuje, můžeme porozumět symbolice jiného druhu exkrementu – formě asociované s lunárním cyklem lidské samice – pak je toto spojení jasnější.

   Maska kohouta je spojována s Geburou. Kohout je spojován s vycházejícím sluncem a falická přirozenost tance této masky, je vysvětlována na pozadí jejího spojení s krvavými rituály Marsu, planety reprezentující Geburu. Ale faktor, který by neměl být přehlížen, je původ významu krvavých mysterií, které byly feminní dávno před tím, než byly vystřídány mužsko-solárními rituály. Indické mýty se stále drží původních ritů a rituály Kálí, jsou slaveny vždy v úterý, což je den zasvěcený Marsu pouze v pozdějších kalendářích. Stelární a lunární rituály Kálí, bylo předepsáno slavit v noci a tato mystéria, ztělesňovaná kohoutem, jako vycházejícím sluncem, se staly základem pozdějších falických kultů, které oslavovali maskuliní, či solární proud a válku. Násilně prolitá krev tedy nahradila krev prvotní oběti, která vyšla nenásilně.

   Maska sokola, asociovaná se sefirou Tiferet, vyžaduje malý komentář. Považuje se za masku ega, zahalené do maskulinní a solární energie, tvořící ze sebe samé centrum univerza, manifestovaného dole pod abysem. Přesto je sokol symbolem duše, která získává výživu především z krve (tedy z feminního zdroje), spojuje tedy ideu krve s Hvězdou Sétovou (Sirius). Podle pozdějších kalendářů byly rituály Kálí slaveny také v Sétův, či Saturnův den.

   Ve verši předcházejícím tomu, který deklaruje její klifotické číslo (tj. 11), Nuit – archetypální žena – vyřkne: „Mé kadidlo je z vonných dřev a pryskyřic a není v něm žádné krve: neboť mým vlasem jsou vlasy Věčnosti.“ (AL. I.59).

   Arabové nazývají Sirius „vlasatý“a Egypťani říkají serau „chlupatému sudokopytníku z podčeledi ovcí a koz“. Tyto dva koncepty – vlasy a Hvězda Sétova, se střetávají ve slově Sirius. „Stromy věčnosti“ se tak mysticky spojují s konceptem Síria. Ve světle těchto faktů, může být tato verze interpretována takto: „Mé kadidlo je z vonných dřev a pryskyřic“(tzn. kalas) „a není v něm žádné krve“ - zde je řečeno, že zde nejsou žádné lunární složky – neobsahují lunární kalas a tudíž, v jistém smyslu, ani terestriální kalas, protože tu hovoří Nuit, ne Babalon a Nuit je hybatelem Síria a kal nekonečného prostoru, představovaném Stromy věčnosti.

   To dále vysvětluje další obskurní otázku, totiž Hrumachise (nebo Hor-Makhu, viz. AL III. 34), což znamená „Hvězdný Horus“. To on otevírá rok, stejně tak jako ho otevírá Sírius a jeho vliv je znám jako Slunce za Sluncem. Proto je Hrumanchis Sírius.

   Velká rovnodennost má přijít, „když Hrumanchis přijde“ a když ten s dvojitou holí převezme trůn a místo Ra – Hoor – Khuita (tedy „pozemského“ Hóra, odlišného od hvězdného Hóra). Dále pokračuje AL:

   Přijde jiný prorok a z nebes přinese nové zapálení, jiná žena vzbudí chtíč a bude uctívat hada, jiná duše Boží a bestie smísí se v knězi glóbu, jiná oběť náhrobek potřísní, jiný král bude kralovat a požehnání mystickému Pánu s hlavou sokolí již udíleno nebude!

   V této části se skrývá vysvětlení Nuitiných slov (AL. I. 59). Sokol, Tiferet, Slunce, bude dosažen jiným sokolem, nebo hvězdným Hórem a tato hvězda je Sétova hvězda Sírius.

   Ve starověkém Egyptě byl vycházející Sírius oslavován určitými obscénními ceremoniemi, na počest psí hvězdy. Pes je průvodcem mrtvých v Amenti. V magickém symbolismu pes a podivné formule sexuální magie asociované s tímto kultem, reprezentují podvědomí, hloubku a temnotu druhé strany Stromu, která vede do „jiného“ universa negativní existence, nebo k negaci existence. Myšlenka negativní existence byla hieroglyficky znázorňována menstruující ženou.

   Padesát devět je číslo verše, ve kterém Nuit deklaruje, že její kalas neobsahuje krev a padesát je číslem NDH, tedy „menstruace“, z egyptského slova neti, což značí bytí, existenci, negativitu, pěnu, znamení krve, ženský zdroj. Je to také číslo slova „konec“ a podle AL. I. 66 „Manifestace Nuit je u konce“. Tento „konec“ dále potvrzuje další forma padesát devítky ZNB, „ocas“, „končetiny“. Tyto končetiny Nuitiny manifestace jsou tudíž písmena ma a ion, ve kterých Achad viděl nástin aeónu Maatina.

   Mani kámen a muž, jsou rovněž „manifestováni“ a musí být vysvětleny detailně. To co zbývá vysvětlit, je role dcery, Ma, jako plná realizaci formule aeonu.

   Ve formuli tetragramatonu-JHVH- finální he reprezentuje plnou manifestaci ve hmotě, prvotní semeno, či jod. Manifestací Nuit je Had, což indikuje jiné použití termínu „reifikace“, který můžeme interpretovat jako proces materializace. Reifikace znamená „učinit reálným“ a realizace je téměř vždy interpretována jako materializace. Ale secret-ion, nebo kala Ma (dcera), je prostředkem jak otevřít alternativní universum, takže reifikace zahrnuje jistě i zničení, či naprostou dematerializaci.

   Dcera je pak brána do univerza, které neexistuje z našeho současného úhlu pohledu, vně kruhu času, lokalizovaném v neznámém prostoru. Což je intelektuální nastínění tohoto realizačního proudu vědomí adepta, který tančí tanec a přijímá masku sokola v centru Tiferet. Je to centrum Slunce/syna, této strany Stromu a centrum Slunce-Set/dcery, na tamté straně. Je to fúze briliantového zlata sluneční záře a půlnoční krve, rudá tingovaná zelení, západ slunce, který maluje duhové odstíny na masku Necahu, reprezentovanou pávem.

   Plná síla symbolismu dcery se objevuje v mnoha pernatých očích, stejně jako u páva – symbolu vševidoucí kněžky, dlící v tranzu vizí. Ona sní, neboť Panna (tj. neprobuzená) a její odtažitý tanec prozářených pírek, který je symbolem stále se měnících odstínů kalas, které ona oživuje, je v souladu s nadpřirozeným letem kolibříka, emitujícího z masky kněze silové zóny Hod, který svými subtilními rezonancemi rozechvívá delikátní ústrojí stínové ženy. Alchymie naznačuje, že tato subtilní výměna energií, je spojena s tunelem A“ano“nin, kde se v čarodějnickém kotli vaří osudové Vinum sabbati, které sesílá věčný spánek na pozemskou triádu, která má bláznivý Jesod za svůj otočný bod. Skrz tento bod zní nevýslovný křik soumračného ptáka, plachtícího nad kněžkou, podobného prstům kněze, které třepotají sandhis. Toto třepotání, jako křídla můry, stimulují oleje sandhis, bublající v kotli, dokud svět smyslů nevytryskne v glóbu planoucí mlhy. Pak orel vystoupá z kalichu, fénix povstane a navrátí se do aeonu, kde labuť Keteru líně pluje v nekonečném snění. Za říší labutě a bělostí jejího majestátního letu, prosvítá černý plamen, plápolající obraz Ain soph aur. Andahadna vysvětluje, že:

   Černá není, v tomto případě, absencí světla, ale jeho zrušení. Záření a absorbce jsou tak dokonale vyváženy, že v astrální vizi je vnímána černá jako barva plamene. Je to světlo bez hranic, protože operativní ekologie neustále recykluje jakékoliv záření bez energetických ztrát.

   Tento plamen není možné dosáhnout letem orla ke Keteru, pro transformaci v labuť, označující apoteózu dosažení přední strany Stromu, v časoprostorovém kontinuu tohoto univerza. K dosažení pylonu Daat, se nicméně orel snáší a letí skrze Bránu abysu, na Poušť Sétovu a pak se znovu vynoří v prostoru Prastarých, kde leží potopené město Rl´yeh, neslavná planina Leng a věž Koth. A dále do neznámého Kadathu a ledovým pustinám, což jsou tajemství vyložená v knihách, jako je Kniha Dzyan, Kniha Thovtova, Necronomicon, či Kniha mrtvých jmen a Grimoár temné doktríny Mu – Ion. Očišťuje prostor kolem Daat a iluminuje, ačkoliv beze světla, Tunely Sétovy. Apoteózou v Černém plameni, je „blikání barev“, reverzní obraz bělostnosti Keteru, stín, který, promítnutý v ajin (tedy prázdnota, nebo dcera temnoty), je obrazem skrytého Boha, největšího z Prastarých.

   Ve svém resumé přirozenosti masek, Andahadna sotva zmiňuje jeden z hlavních totemů Maatina kultu – včelu. Důvod je ten, že tento hmyz hraje v symbolismu kultu tak důležitou roli, že nemůže být omezen na jakoukoliv silovou zónu, aby se neomezila jeho funkce strážce symbolů Maatina proudu jako celku.

Zjevení ve snu

   

   Podobně jako můra a v menším rozsahu také pavouk, je včela spojována s představou duše, které je primárním zootypem. Mnoho starověkých lidí popisuje duši vystupující z těla jako včelu a je zde tradice, že pouze včela, sama ze všech tvorů pochází z ráje. Původ této představy můžeme nalézt v primární gnózi. Jejich spojení s květinami a medem nabízí představu, že pochází z ráje a tato Elysejská pole jsou obklopená rozvitými květinami, jež přináší sladkou vůni zapomnění. Je zde ještě další element spojený s tímto symbolismem, který má co dělat se sexuálním symbolismem a primordiální fyzickou gnózí, která předcházela pozdějším „květinkovým“ interpretacím. Tato včela, sbírající med z květin polí nebeských, zpodobňuje iniciační příjem magické výživy z kalas, subtilní parfémy, které prýští z „květin“ kněžek, vybraných pro mystické rituály. Na pijácích medu z těchto květin, spočívá dobrodiní nesmrtelnosti. Tak se Vergilius, ve čtvrté části svých Zpěvů rolnických, zmiňuje o nesmrtelné včele, která vstupuje živá do ráje, tedy při plném vědomí, aniž by došlo k rozkladnému zapomnění. Nesmrtelní jsou bohové a v pravé gnózi nesmrtelnost platí pro třídu bytostí, která snad nikdy nezahrnovala smrtelníky.

   Hvězdy, či kalas Nuit, jsou květiny ze kterých je destilován med nesmrtelnosti a Crowley, odkazujíc na AL – uvádí, že kniha vysvětluje, že jisté obrovské „hvězdy“ …mohou být popsány jako bozi, a že: „jedna z nich je zodpovědná za osud této planety (tj. Země), po dobu 2000 let.“

   Včela se proto používá jako symbol těch hvězd, které vylučují nektar nesmrtelnosti. Je to tedy nejvyšší druh nesmrtelnosti, nebo setrvalosti, jak bylo zjištěno změnou jednoho aeonu (hvězdného systému) v druhý. Používá se také k typizaci Kněžky hvězd, která vytváří a vrhá rosu nesmrtelnosti, která – v koagulovaném stavu – vytváří mani – kámen, či drahokam splněných přání.

   Gerald Massey zaznamenává, že:

   Včela je jedna forma egyptské Abait, či letícího ptáka, který je průvodcem a pilotem duší mrtvých, na jejich cestě k polím Aarru. Ty v Dolním Egyptě představovali zemi medu a byli tedy vhodným průvodcem k nebeským polím ráje Aarru.

   Massey dále uvádí, že egyptské jméno pro duši, Ba, může být identické s anglickým bee, tedy včela:

   Ba je med vytvářený včelou a Ba je také duše. Egypťani používali med jako balzamovací prostředek pro zemřelé. Tak se včela, jako zootyp duše, stala poslem mrtvých a prostředníkem komunikace s duchy předků.

   Když byl zesnulý dotazován, kdo ho vedl do nebe, odpověděl:

   Bylo to božstvo Abait, které mě vedlo…

   Pozdravení tobě, kdo vzlétáš do nebes a dáváš světlo hvězdám.

   Včela je také srovnávána se lvem, protože lvice Sekhet, je také jméno včely a je královským symbolem Dolního Egypta. Podle Masseye, „včela označuje sladkost lva“. Sekhet byla bohyní sladkosti a potěšení, bohyně líbánek. (angl. honeymoon) Proto tedy ono spojení včely a lva. Ale je toho zde více, než toto. Lev je solárním symbolem vznešenosti a síly. Včela je pak lunárním symbolem medu a potěšení a tyto dva symboly se spojují ve vyjádření síly skrze rozkoš, jak ukazuje formule IX O. T. O. Takto můžeme porozumět, jak magické techniky, zahrnující IX a XI stupeň, mohou být použity k invokaci sil budoucích i minulých. Otevírají totiž bránu aeonu Maat.

   V pozdějších rituálech kněz (tj, lev) sám, přijímá svátost, zatímco ve mši Maat kněžka (tj. Orel) též. Orel, jež přispěl svým medem při generování elixíru nesmrtelnosti, se dále podílí na jeho konzumaci.

   Tvrdí se, že vážná energetická nerovnováha, je důsledkem nedodržení tohoto požadavku a ustavení lva jako jediného celebranta, degraduje rituál na pustý vampyrismus. Další esenciální rozdíl, mezi těmito dvěma rituály, se týká aktivní role orla ve mši Maat.

   V podobné symbolice můry, čili nočního motýla, se chápe Maat jako ústa a mýtus (angl. mouth a myth), protože v mýtu se přenáší slovo úst samo, na rozdíl od legendy, kde je slovo zadrženo, zakonzervováno, či angažováno k projevu (učiněno čitelným). K prvnímu se připisuje Maat, k dalšímu její choť Thovt, písař. Jeho pero je peří máčené v inkoustu její krve a její slova zatuhlá, jsou její výroky materializované a manifestované. Jako choť Maat, je Thovt vehikulem Slova mýtu, jež pochází z jejích úst, vypravěč anebo děloha (angl. utterer a uterus), tak emanují med, sbíraný včelou.

   Mol je tedy symbolem tohoto úkonu, což nastiňuje mot, Slovo aeonu Maatina, vznášejícího se kolem Černého plamene Ain soph.

   Mýty a legendy patří minulosti, ale na Maat by se nemělo myslet z hledisek minulých, anebo budoucích aeonů. Maat je přítomna nyní pro toho, kdo zná „posvátné vyrovnání“ a „brány mezi“, zkušenost Slova, stále se vyjadřujícího skrze Ústa, vždy nově a v současné formě, které se neustále generuje z mystického Atu, či domu Maat – Ma-atu. Jsou to slova, která formují Mu – ion, nebo aeon Ma, s jeho temnou doktrínou, grimoire navždy nepochopitelný neiniciovanými.

   Stará maxima, že „když je čéla připraven, guru přijde“, může být srovnána s podobným rčením, že když je jedinec připraven (tj. probuzený), aeon přijde a on uslyší Slovo aeonu, nikoliv v sekvenčním čase, ale zcela mimo kruhy času. Protože tento ultimátní aeon nemá období, pauzy, dělbu času (kaly), pouze nejvyšší Akala, nepřetržitě plyne, tak jako Nuit spojuje nebe, nebo Sekhet-Aarru, „vědomí kontinuity existence“, neomezený pro každý konkrétní aeon, každou specifickou kalu.

   Uvažovat o maskách Maat a Thovta, můžeme pouze u pylónu Daath. Pokud jde o lidské vědomí, adept přijímá známé masky, aby mohl komunikovat s neiniciovanými. Proto se magik stává potřebnou osobou, na správném místě a ve správném čase pro ty (lidi), které mu nasměroval do cesty proud Maat a jsou připraveni k iniciaci. Ta, může být mnohdy obtížná, ale král pozná jiného krále, pokud se rozhodne zůstat ve skrytu.

   Na téma zhotovení masek, Andahadna učinila, následující pozorování:

   Dokonale utvořené ego je mnohem silnější a více rezistentní vůči destrukci, nežli „přirozené“ (ego). Čím větší pečlivost a zručnost byly při jeho vytvoření vynaloženy, tím větší je jeho vůle k životu. Také… „ego-masky, která jsou nejefektivnější ve změně vědomí „přirozeného“, mají tendenci pohybovat se v extrémních mezích iluze „dobra“ a „zla“.

„Zlou“ ego-masku jde snáze kontrolovat i odvolat do neexistence, obecně řečeno kvůli podvědomým tlakům „přirozenosti“, jí po odhalení zatlačit do zapomnění… vyjma těch případů, kdy magik pracuje s „přirozenostmi“, které mají podobnou predispozici. „Dobrá“ maska dostává podvědomou podporu svých přirozených druhů a proto vyžaduje ze strany magika nejvyšší delikátnost a kontrolu. Je proto vhodné nepřijímat masku světce, pokud neexistuje fyzický kontakt se svými společníky.

   Výše uvedené naznačuje nebezpečí, se kterým se až příliš často setkávají, protože chtějí hrát vyšší roli, než je stupeň jejich spirituálního dosažení. To vede ke katastrofálním následkům pro čélu a pro gurua rovněž. Pokud tedy nejde o pravý satsang (Společenstvo iniciovaných osvícenců) a není k dispozici alespoň jedna plně iluminovaná maska, je nerozumné hrát „světce“.

   Tanec masek se tančí bez specifického magického rámce, má okamžité a neocenitelné využití k proniknutí tam i sem na Stromě života, tak dlouho, dokud lze masku nasadit a sejmout. Přijmout masku blázna, kupříkladu, když se bezprostřední pracovní sféra posunula do Tiferetu, nebo Gebury, může být okamžitá katastrofa. Celkově by bylo pro magika lepší přijímat tyto masky v ochranném kruhu jeho lóže, nebo skupiny. Pak může být tento tanec tančen bez velkého nebezpečí. Poměrně obtížné je přijmout masku, pokud nekonfrontujeme pouze obyvatele vnějšku, ale i obyvatele vnitřní, obzvláště pokud jsou klifotické povahy, či se vztahují k Tunelům Sétovým. Pokud není jedna z masek perfektně vytepaná, jestliže jedna není, po všechny časy plně vědomá, pokud je to taková maska, pak se dají očekávat potíže a nebezpečí, ztotožnění se s takovou maskou, což vede k odosobnění (tj. postupný rozpad a dezintegrace masky), tedy obnažení magika a činí z něj kořist nepřátelských a vampýrských sil. Jeho vlastní maska mu může být odebrána, „zalátána“, uvězněna a použita larvami jako zombie, či vějička k balamucení v tunelech magikových, pro jeho společníky. Intervence sil s poza abysu, může takový vrak zachránit.

Evokační protokol

  Plnějšímu porozumění funkcí masek může napomoci zohlednění trans-abysálních silových zón ve vztahu s lovecraftovým mýtem.

   Infernální triáda, která reflektuje sefirotické uzly z hlediska nestvořeného v Daat, může být vysvětlena takto:

   Yuggoth, reflektující via Shugal-Choronzon v Daat, jako Yog-Sothot, dává zrození „glóbům“ pod abysem (tj. zbývajících sedm sefirot). Jako je Yog-Sothot bránou pro energie z Yugoothu, tak je Yuggoth bránou transplutonických energií universa „B“, reprezentovaného Nu-Isis.

   Zbývající glóby mohou být rozčleněny v lovecraftově pantheonu následujícím způsobem:

   Chesed-Jupiter, Nodens, Gebura-Mars, Hastur, Tiferet-Sol, Azathot v centru stvoření, Netzach-Venuše, Shub-Niggurath, Hod-Merkur, Nyarlathotep, Jesod-Měsíc, Yig, Malkut-Země, Geb.

   Podobně může být vyšší infernální triáda přiřazena takto:

   Pluto-Keter k Yuggothu, Neptun-Chokma Kadathu, Saturn-Bina k Cthulhu, nebo Set-Hulhu, Uranus-Daat k Yog-Sothot.

   Tyto glóby, nebo bubliny obsahují „chapadla amorfního monstra… jehož maska byla jako shluk duhových koulí, zhoubný Yog-Sothot, jež pění jako prvotní sliz v nukleárním chaosu, za nejzazšími hranicemi prostoru a času.

   Podle The Lurker at the Threshold Augusta Derletha (ze kterého je výše uvedená citace extrahována) bylo výše uvedené více než z devadesáti procent jeho vlastní práce, takže by se mělo, striktně řečeno, jednat o derlethiánskou recenzi mýtu.

   Zde jsou některé recenze necronomského mýtu. Derlethova recenze je pro naše účely nejvhodnější. Je dobře známo, že byl zarputilý nevěřící, co se týče okultního pozadí mýtu Cthulhu, tak jako jím byl údajně i Lovecraft. Každopádně oba spisovatelé nám odkázali trvalé a neocenitelné dědictví, v podobě vodících linií pro průzkum magických formulí, kterým sami, jak oba předstírali, nevěřili. Pravděpodobně nemáme, v literárních, nebo okultních kruzích, jasnější příklad tak skeptických průzkumníků, že se rozhodli popřít skutečné zdroje svojí inspirace. To mohli udělat pouze popřením existence takových zdrojů, viz: podvědomí a nebo atavistická „vzpomínka“ toho, co bylo buď v předchozích životech a nebo v tom současném, pravá a vitální magická tradice. Netřeba říkat, že v současnosti by byli odmítnuti mnohými autory kteří formulovali, či raději znovu přehodnotili mýtus, v tunelech atavistické paměti.

   Jedno z čísel Yuggothu 453, je NPSh ChIH, „zvířecí duše ve své plnosti“, která zahrnuje, jak Crowley poznamenává v Sephir Sephira, „kreativní entitu nebo ego, chiah, šelmu“. Je to také číslo Behemota, což naznačuje přirozenost bestie. Yuggoth je potom ultimátní a kvintesenciální maska ega.

   Jako 428 se Yuggot rovná Ježíši Kristu, anti šelmě, což vyrovnává universum hmoty a antihmoty. Je to také číslo GOShKLH, klifotické síly Chesedu (Jupiter-Nodens), „drtič“, což naznačuje katastrofický aspekt přechodu z jednoho univerza do druhého. ChSh MLIM, „zářící“se rovnají Yuggotthu jako 428.

   Konečně, jako 556, se Yuggoth rovná LMVPTh „in signum portentum“, tedy ve znamení údivu. Co může být úžasnější než Yuggothský průchod do rozdílného časoprostorového systému? Poznamenejme, že toto číslo je o jedno větší než 555, číslo Necronomiconu, grimoáru specificky spojeného s odhalováním tajemství a prvotní branou vně kruhů času. Jak bylo uvedeno dříve, aeon Maat by neměl být považován za skutečnost která teprve nastane, ale jako událost která se děje nyní a navždy, v paralelním prostoru a času, nebo je aktuálně identický se „současným“ aeonem Hórovým. Nelze jen přijmout teoretické možnosti tohoto faktu, ale musí být zakoušen formou zvěcnění snových perichoresis. Použitím Dalího formule „paranoidně-kritické aktivity“ aplikované na gematrii, je možné ustanovit raport s entitami vně časoprostoru, entitami jež mají všechny charakteristiky maatiánské transsubstanciace v externích fenoménech.

   V termínech thelémského aeónismu, se obraz Horus-Syn-Slunce prostupuje s Maat-Dcera-Temnota a jejich dokonalá unie ústí v anihilaci symbolizovanou Černým plamenem aeonu Ma (Ma-Ion). Toto je manifestace Temné doktríny (Mu Ion), Která je substancí Necronomiconu.

Bůh Indra a dvě žluny, obdivují snítku santalu.

 

Bůh Indra a dvě žluny, obdivují snítku santalu.

 

 

Kdybych měl santalovou kebuli

pak bych si nechal od žluny

Po ránu načechrat frizúru

udělat akupunkturu

 

Jenomže taková kebule

na krámě určitě nebude

Tu nemá ani mahárádža král

kdepak bych jí teda já sám vzal

 

Jenom si hošánku nemysli

že ti tu vyprávím nesmysly

Pro žlunu je totiž poslání

provádět po ránu klofání.

 

   Inspirací pro tyto veselé veršíky, mi bylo setkání s jedním šoférem z povolání, který byl silně navoněn santalem, což je má oblíbená vůně. Druhý den jsem se přibližně ve stejnou dobu, když už jsem na setkání z předešlého dne dávno zapomněl, setkal s jiným šoférem z povolání, který nevoněl vůbec, a tu mi vytanula na mysli tahle básnička, kterou jsem zaznamenal hlavně kvůli tomu, že jsem přistihl svoje podvědomí takříkajíc při činu.

   K básničce jsem se rozhodl namalovat obrázek, jehož ústředním motivem měl být Santal bílý (Santalum album). Protože však tento strom, soustředěn na produkci své skvělé vůně, nevytváří nikterak vznosnou korunu, rozhodl jsem se antropocentricky umístit do středu obrazu mahárádžu, i když by přednost možná měla dostat žluna, která se v básni vyskytuje dvakrát a aktivně zasahuje do děje. Mahárádža se zde objeví pouze jednou a jaksi mimochodem, pouze jako příměr. Nicméně, mahárádža, kterého jsem vybral jako předlohu, je mahárádža z Patialy, Bhupinder singh (1891-1938). Tento báječný muž, který to v první světové válce dotáhl na čestného generálporučíka, vlastnil jako první v Indii letadlo, měl ve své době největší sbírku medailí na světě a byl také významným hráčem kriketu. Měl deset manželek a přibližně 88 dětí. Ale dosti už o něm. Jeho portrét se mi stejně moc nepovedl, jednak nejsem portrétista, a i kdybych jeho podobu trefil, stejně byste nevěřili tomu, že takhle skutečně vypadal.

   Spíš jsem vymaloval jakéhosi světce, možná samotného Indru. Indra je védský bůh hromovládce a král bohů. V Rgvédu je nejčastěji vzývaným bohem a je oslavován jako přemožitel démonického hada Vrty. Etymologie jeho jména je nejistá, Jaan Puhvel uvažuje o významu „silný“ s ohledem na slovanské jędrъ „silný“. Indra je znám také jako Vrtrahán „zabiják Vrtry“. Titulování po poraženém protivníku je u indoevropských bohů a hrdinů časté, například Hermés je označován jako Argeifontés „zabiják Arga“ a Thór jako „samotářský zabiják hada“. Tento titul odpovídá íránskému Verethragna a arménskému Vahagn Višapakagh „Vahagn zhouba draka“. Indra je ztělesněním božské síly a odvahy. Hned po svém narození byl válečníkem, země a nebe se otřásaly a bohové byli vyděšeni. Často je označován jako dhrsán mánah „smělého ducha“ a také se vyznačuje velkou sexuální výkonností a plodností a je tak nazýván Saharamuška „ten, jenž má tisíc varlat“. Podle Máhábháraty, klasického hinduistického eposu, se bůh Indra jednou pokusil svést ženu věhlasného mudrce. Ten boha proklel a vtiskl na něj tisícero značek podobajících se vagíně, takže se Indrovi začalo říkat Netra-jóni a Sa-hasrára, „tisícioký“. Jinými slovy řečeno, proměnil se v páva.

   Proč zmiňujeme zrovna Indru? Zrovna Indra totiž miloval tření hrudi santalem, který mu zbarvoval kůži dozlatova a věnec zavěšený na krku.  Co se týče bohů, bývá kolem santalu celkem tlačenice. Je zasvěcován Freyje, Hanumánovi, Hermovi, Niké, Venuši, Višnovi a nebo Šivovi. Šivovi uctívači si santalové dřevo strouhají na Šiva-lingamu, vytvoří pastu a tu si nanášejí na čelo. V indických lidových legendách se vypráví, že strom je neustále obtočen hady, kteří vychutnávají jeho sladkou vůni. To ovšem také znamená, že strom neutralizuje hadí jed. Proto je také prášek ze santalového dřeva sypán na hadí kousnutí. V józe se bílému santalu přiřazuje moc probudit hada kundalíni. Proto mají v tantře santalové dřevo a santalový olej největší význam. Protože pouze probuzený had kundalíní, může dovést energetická centra k rozkvětu a nakonec dovést k osvícení. Santalové dřevo probouzí inteligenci. Prabhava (účinek)tohoto prostředku je ten, že otevře třetí oko, stupňuje obřadnou motlitbu a odevzdání a vyvolává meditaci. Pomáhá také při přeměně sexuální energie.

   Dřevo se však využívá i lékařsky při horečce, otocích a bolestech hlavy, při kožních onemocněních se vtírá olej. Éterický olej (santalový olej)se mnohostranně využívá v aromaterapii. Je považován za hojivý při nemocech dýchacích cest a jako erotizující-jeho vůně připomíná mužský sexuální pach androstenol. Má podobnou chemickou strukturu, jakou vykazuje sexuální hormon testosteron. Kromě toho tento éterický olej obsahuje charakteristicky vonící látku santalol, vedle santalenu, santenu, santenonu, santalalu a santalonu.

   Teď by bylo jistě pěkné, kdybych mohl napsat, že žluna zelená (Picus viridis) na tom stromě ráda hnízdí, že se s tím dřevem třeba ráda vonní, nebo tak něco. Že by to byl takový pěkný oslí můstek. Nic takového bohužel ovšem napsat nemohu. Tak tady aspoň mám jedno hezké přísloví:“Kdo čte mnoho knih, aniž by jim porozuměl, činní jako osel, který nese s lhostejností santal nebo jiné cenné a vonící dřevo“. To je jistě pravda, ale co tedy s tou žlunou? Hezky si tu vykračuje v bílých kamaších, zeleném kabátku a červené čepičce, jako vojenský bubeník. Lidé si všímali hlavně jejího bubnování, které mělo ohlašovat změnu počasí a dokonce i bouři. To jí spojuje s Diem hromovládcem a tedy i s Indrovým hromoklínem. Červeň její čepičky odkazuje na Mars a máme tu zase to vojančení. Také na probuzení a stimulaci mentálních schopností. Žluny mi létají rády na zahradu a považuji je za návštěvy z nejvzácnějších, jako by mě navštívili vyslanci samotného lesa. Zřejmě za to může jejich barva, která měňavě přechází ze zelené přes žlutou až k černi. Až se příště zastaví, jistě jim zapálím santalovou tyčinku, kterou si pro tento případ pohotově nachystám.

Nevýslovné kulty

Nevýslovné kulty

Peter Levenda

Část prvá

   „Ale pohleďte sem,“ pokračoval, „zde, mezi noční můrou Huysmansovou a Walpoleho Castle of Otranto – Von Junstovy Nameless Cults. To je kniha, která vás zbaví spánku!“

   „Četl jsem to,“ řekl Travel, „ a jsem přesvědčen, že je ten muž šílený.“ Jeho práce je jako konverzace s maniakem – chvíli probíhá s překvapivou jasností a pak se najednou spojí do neurčitosti a nesmyslných blábolů.“

   Conrad zavrtěl hlavou.“Napadlo vás, že to může být způsobeno právě jeho zdravým rozumem, který ho nutí psát tímto způsobem? Co když se neodváží dát na papír všechno, co ví? Co když jeho vágní předpoklady jsou temné mysteriózní náznaky, klíče k hádance pro ty, kteří vědí?“

   „Bože!“ zvolal Kirowan. „ Naznačujete snad, že některá z těch nočních můr na které Von Junzt odkazuje, přežívá dodnes? Leda snad skryty v mozku šílence, básníka či filosofa!“

   „Nejen on sám používá skryté významy!“ Odvětil Conrad.

-          Robert E. Howard. „The Children of the Night“ (1931

)

   Robert E. Howard patřil do okruhu fantasy autorů kolem H. P. Lovecrafta, někdy zvaný Lovecraftův kruh. Přispěl k tomu, co se stalo známým jako „mýtus Cthulhu“ psaním příběhů jako je ten, který byl citován výše a který odkazoval na Lovecraftův Cthulhu, Necronomicon a další motivy. Jedním z jeho příspěvků k mýtu byly fiktivní Bezejmené kulty Von Junzta, které se počaly jako Unaussprechlichen kulten a poté se staly „Nevýslovnými kulty.“ Howardova nejslavnější fantasy postava, však byla barbar Conan, kterého ještě více proslavil Arnold Schwarzenegger. V roce 1936 ve věku třiceti let spáchal Howard sebevraždu. Nebyl však jediným, z Lovecraftova kruhu, který tak učinil. V roce 1951 ho následoval Robert H. Barlow, známý antropolog starověkého Mexika, znalec jazyka nahuatl a literární vykonavatel Lovecraftovy pozůstalosti. Ve věku třiceti dvou let spáchal v Mexiku sebevraždu.

Peter Levenda

   Jedním z převládajících témat v Grantově díle (dále v Lovecraftovi a jeho kruhu a také u spisovatelů gotických hororů) jsou kulty, které jsou buď africké, afro-karibské, ze středního východu anebo asijské. Jinými slovy kulty, které lze definovat jako nezápadní. Zatímco Crowley o nich mluví mimochodem, Grant se jim věnuje obšírně, protože cítí, že praktiky a víra těchto kultů drží klíče k porozumění základům a technik okultismu obecně a konkrétně Thelémy.

   Původ Thelémy lze nalézt v britské tajné společnosti Zlatý úsvit, ve které byl Crowley iniciován a která se zabývala výkladem egyptských mysterií, který Crowley později sám přepracoval. Většina náboženských odkazů v Knize zákona se týká egyptských božích forem známých každému, kdo prošel iniciačním systémem Zlatého úsvitu.

    V AL však existují další zajímavé odkazy na další iniciační schémata. Ponořme se tedy na chvíli, do asijských magických a mystických metod, podobně jako Crowley, který se zaměřoval na ty systémy, které byly Západu nejznámější a ty prvky asijských systémů, které již byly v jeho době přeloženy do angličtiny. Neměl prakticky žádné znalosti o afro-karibských systémech. Neměl tedy k dispozici tolik pramenů, jako pozdější okultisté, kteří měli přístup k dalším zdrojům, ať už v překladu, nebo díky přímé zkušenosti s nezápadními systémy.

   Situace je dnes však stále lepší a lepší, za což do značné míry vděčíme Grantovi, který rozšířil thelémské myšlenky, metody a postupy do nezápadních systémů iniciace a naopak.

   Přestože intelektuální kompozice Thelémy byla dále rozšířena díky Grantovi, tvůrčí a vizionářské interpretaci H. P. Lovecrafta vděčíme za emocionální obsah, i když způsobem, který hororový autor nikdy nezamýšlel.

   „Zdá se, že weird fiction soupeří s pracemi o čarodějnictví, vúdú a temné magii.“

Robert E. Howard, „Children of the Night“

   Tvrdím, stejně jako Kenneth Grant, že Lovecraft, nějakým způsobem, pravděpodobně nevědomky, byl v kontaktu se stejným duchovním zdrojem, který kontaktoval Crowleyho v Káhiře roku 1904. V předchozí kapitole jsme viděli, jak podobně popsané události v Lovecraftově Volání Cthulhu odrážejí zjevení Crowleyho svaté knihy. Existují i jiné paralely a další synchronicity mezi těmito dvěma autory a dále se podíváme na některé z nich. Na těchto korespondencích je zajímavé, že jeden zesiluje a posiluje druhý. Grantova genialita spočívala ve vytváření těchto počátečních spojení mezi hororovým spisovatelem na jedné straně a prorokem Nového Aeonu na straně druhé. Bylo to odvážné spojení, protože hrozilo, že moderní okultismus bude vypadat jako nějaká hra na hrdiny, plná strašidelných příšer a tajných knih.

   Kulty nejdůležitější pro Lovecraftovy příběhy jsou právě ty, které zmiňují jak Crowley, tak Grant. Patří mezi ně haitské vúdú (vodou, vodun, atd.)a mezopotamské náboženství jezdíů. Vúdú se objevuje v Lovecraftově Volání Cthulhu i v celé Grantově práci. Grantův zájem o afro-karibské náboženství byl zesílen po jeho seznámení s Michaelem Bertiauxem  (1935)a La Couleuvre Noire (Černý had), což je okultní řád založený na haitském vúdú a dalších metodách odvozených ze západních tradic, stejně jako lovecratovských a thelémských elementů.

Synkretismus, orientalismus

   Bertiaux strávil nějaký čas na Haiti, než se vydal svou vlastní okultní cestou a stal se členem společnosti Ordo Templi Orientis Antigua, čili OTOA – údajně vytvořený záhadným a možná nikdy neexistujícím haitským okultistou Lucien-Francois Jean –Maine (1869?-1960)o kterém je velice málo ověřených informací. OTOA byla evidentně mixem quasi zednářských rituálů a iniciací do tradičního vodun, vytvářející most mezi tradiční evropskou ceremoniální magií a afro-karibskými vodun kulty. Jean-Maine byl údajný dědic haitské okultní tradice, která se ve své linii hlásila, ke ctihodnému Ordre des Elus-Cohen, což byla francouzská martinistická větev řádu z 18. století která měla svou pobočku v Leogane na Haiti a zabývala se ceremoniální magií. Martinismus bylo hnutí zednářského typu v předrevoluční Francii, ale její zakladatel Martinez de Pasqually zemřel na Haiti v roce 1774. Haiti bylo v té době francouzskou kolonií. Proto tedy toto spojení francouzského zednářství a haitského vodun.

Hector

   Bertiaux na tomto systému který zdědil, pracoval, rozšířil ho a uvedl do souladu s Thelémou roku 1972. Jeho Vodoun Gnostic Workbook se stal velmi známým díky své nápadité kombinaci západního esoterismu, afro-karibskýchc konceptů a terminologie a sexuální magie. Kenneth Grant viděl v Bertiauxově díle ověření jeho víry, že thelémský proud musí být all inclusive, pokud má představovat skutečnou změnu Aeonu. To znamenalo, že analogie musely být nalezeny v africké, latinskoamerické a asijské tradici, stejně jako ve známějších evropských a středovýchodních praktikách. Nejen to, ale tyto tradice by také mohly držet klíče k plnému projevení tohoto proudu, na základě svých znalostí okultních záležitostí a technologií pramenících z jejich vlastního prostředí, kultury a historie, které mohou být v západních systémech buď ignorovány, nebo zcela chybí. Znalosti znamenají pro Granta moc.

   Jak jsme již zmínili výše, Crowleyho vlastní znalosti těchto praktik byli slabé. To není Crowleyho kritika, protože hluboké porozumění těmto mystickým technologiím vždy západu unikalo a na počátku dvacátého století bylo velmi málo těch, kteří měli potřebné znalosti jazyků i rituálů Indie, Afriky a dalších domorodých kultur všech kontinentů. To se však postupně mění a na začátku 21. století roste počet religionistických a antropologických studií, mapující čínské, tibetské, mongolské, africké a afrokaribské jazyky, písemné záznamy a orální tradice. Grantovým příspěvkem bylo, co největší využití rostoucího množství překladů esoterické literatury z asijských a afrických zdrojů, za účelem rozpracování thelémských témat a vytvoření dalšího silného rituálního aparátu, pro zkoumání temnějších stránek okultismu.

   Nejen haitský náboženský systém známý jako vodun, ale také primární zdroj tantrických postupů spoluvytvořili Grantův velkolepý design. Tyto prvky byly vždy přítomny i v Crowleyho spisech, i samotné Liber AL. Ale před Grantem se pozornost soustředila především na egyptské, kabalistické a do určité míry i alchymistické prvky thelémského rituálu a pojmy. Bertiaux a tantrický expert David Curwen byli schopni přispět Grantovi znalostmi mimoevropského okultismu zásadní měrou.

 

Papus

   Okultní, nebo esoterické praktiky jakékoliv kultury byly vždy v zásadě v souladu s touto kulturou a jejími náboženskými a magickými idejemi. Tak tomu bylo, i když se jednalo zjevně o výpůjčky, například v rámci synkretických věr (např. santeria, vodun atd.), kde existovalo smísení cizích vlivů s domorodým systémem víry. Síla magie spočívá v její antinomické povaze, žije ve vnějších tradicích toho, co je tradiční, přijatelné,“normální“ a legální. Zatímco například gnosticizmus který lze chápat jako jakousi křesťanskou esoteriku, si vypůjčuje z egyptských a platónských zdrojů, což jsou zdroje pro ortodoxní křesťanství nepřijatelné. Ale tento typ synkretismu byl výsledkem vzájemného setkávání a vypůjčování ze sousedních kultur náboženských a esoterních praktik. To co se navrhuje v Grantově systému, není nic méně než výpůjčka z jakéhokoliv zdroje, kdekoliv na světě a kdykoliv existoval. Neklade se důraz na geografickou blízkost, která by vedla ke znehodnocení té či oné metody, ale záměrné hledání metod ve světovém náboženství, esoterice, mystice a magii, které lze přizpůsobit celkové agendě Thelémy.

   I když se to zdá být Crowleyho záměr, což se odráží například v tabulkách korespondencí  v Liber 777, projektu zahájeném členy Zlatého úsvitu a Crowleyem značně rozšířeném, byl to především Grant, kdo učinil tento typ úmyslného a vědomého synketismu základním kamenem svého kultu. Náboženští vůdci se mohou mezi sebou hádat kvůli víře a dogmatu, oddaní věřící mohou mezi sebou bojovat a zabíjet se, ale mystici si rozumí, bez ohledu na jejich formální příslušnost. Mystici se zajímají o techniky pro dosažení změněných stavů vědomí, které je mohou vést k většímu a hlubšímu porozumění.  Některé pokusy v thelémských kruzích vytvořit spojení mezi tantrou, kabalou, vodun, kabalou, ceremoniální magií a alchymií, představuje tento úhel pohledu. Toto není a neměl by být pokus o nadřazení jednoho dogmatu nad druhým, nebo podpora jedné konkrétní interpretace nad jinou.  Na místo toho hledáme pravdu odhalením proveditelných technik. Magik se zajímá jen o to, co funguje. Stejně jako vědci z obou stran barikády za Studené války projevoval zvědavost a ochotu učit se od potencionálních nepřátel i od přátel.

   Nebezpečí v tomto přístupu spočívá v příliš snadném srovnání mezi různými kulturami, protože jejich bohové a rituály měli přesné ekvivalenty ve své vlastní kultuře. Což dokazují právě tabulky korespondencí v Liber777, které ukazují, že tvůrci byli příliš rychlí na to, než aby vytvořili asociace mezi božstvy, které mohou a nemusí mít mnoho společného. Postmoderní kritici tuto tendenci nazývají „univerzalismem“, tedy zdůrazňování etnické a kulturní originality a jedinečnosti. Oba tyto přístupy, ve svém extrémním projevu jsou, podle mého názoru stejně chybné.

   Grant tyto různé techniky a přístupy zavrhl, aby mohl objevit znalosti, z jiných kultur než byla jeho vlastní, které získal pomocí metod, které byly na Západě přehlíženy kvůli nevědomosti nebo tabu. To platí zejména v případě okultismu nebo esoterických technik, které jsou sexuální povahy, nebo jsou založené na znalosti lidské anatomie a fyziologie, kterou použili ti, kteří vnímali duchovní analogii s fyzickými vlastnostmi a funkcemi. Zatímco západní předpojatost snižovala význam lidského těla jako potencionální zdroj hříchu, asijská a africká hlediska odrážejí úctu k tělu a zájem o zkoumání biologických funkcí, pokud jde o jejich duchovní potenciál, nebo jejich potenciál pro dosažení vyšších, nebo jednoduše řečeno pozměněných stavů vědomí.

   Tak se tedy sexualita stala doménou nezápadních esoterních praktik. Křesťanství v Evropě tyto myšlenky potlačilo. I když asijská a africká forma spirituality a esoteriky nabízí mnohem víc než jen sexualitu a drogy, tyto představovaly chybějící části západního repertoáru.

   Zakladatelé O. T. O. cestovali na Střední východ, aby obdrželi zasvěcení v „sexuální magii“ a souvisejících metodách. Pascal Beverly Randolph (který měl mě hlavní vliv na moderní, západní esoteriku) se také prohlašoval za zasvěcence do středovýchodních mysterií a sám Aleister Crowley cestoval Severní Afrikou a Indií, stejně jako na Ceylon, při hledání africké a asijské moudrosti.

Pascal Beverly Randolph

   Grant však zaujal k tématu organizovanější přístup a začal shromažďovat dříve neznámé nebo nepřekládané esoterické texty z těchto kultur a budoval také vztahy s těmi, kteří byli zasvěceni do těchto tradic. To zahrnoval Michaela Bertiauxe a Davida Curwena, jak ještě uvidíme. Ale Grant se zde nezastavil.

   Také další formy kreativní spirituality nebyly imunní vůči Grantovu celostnímu přístupu. Umění a literatura představovala pro Granta další cestu k průzkumu a lepšímu porozumění thelémského projektu i zdroj dalších technologií, které by se mohli stát součástí magikova arzenálu.

   Umění Austina Osmana Spareho (1886-1956) bylo v Grantově kultu věnováno stejné pozornosti jako spisům H. P. Lovecrafta. Zatímco Lovecraft popisoval „odporné“ praktiky asijských a afrických kultů slovy, Spare je kanonizoval ve svém umění a magickém systému. Groteskní lidské formy zapojené do temného rituálu jsou silné obrazy Spareho magického pohledu, stejně jako groteskní mimozemské bytosti ovládající svou nezměrnou mocí lidskou rasu v Lovecraftově světě. Spare pochopil, že slova, Lovecraftova doména, mají svou vlastní magickou sílu a mohou být manipulována takovým způsobem, aby fyzická reprezentace slova nebo fráze mohla mít okultní potenci. Byl to pokus použít slova jako umělecké formy, redukovat slova na myšlenky, které představují a přivést je do původního stavu jako symboly, jako hieroglyfy. Spareho systém byl atavistický a spěl zpět v čase do období, kdy bylo poprvé vynalezeno psaní, v době, kdy psané slovo představovalo ohromnou magickou sílu a mohlo být interpretováno pouze zasvěcenci, kněžími. V tomto byl Spareho systém odkazem na starobylé kulty, stejně jako jeho vlastní idiosynkratická okultní metoda. To bylo pravděpodobně to, co Granta především přitahovalo, protože Spare byl individualita s nedominačním přístupem k okultismu. Ve Spareho systému nebyla žádná formální kabala, žádné přitakání křesťanským nebo židovským kontextům. Na místo toho to bylo něco jako orientální okultní fantazie, která překračovala psaný text jako takový a zasahovala do hlubších vrstev vědomí, kde se nacházejí naše obavy a naše úzkosti (a naše sexualita), tam někde…možná v limbickém mozku stočeném kolem sebe sama v horní části míchy.

   Jednou z ikonických forem tohoto typu „orientální fantazie“ je důraz kladený na kurdský kult jezídů. Jelikož Grant věnuje jezídům ve svých Outer Gateways celou kapitolu, patří se, abychom toto náboženství dále prozkoumali a pokusili se oddělit zrno od plev.

Kult Anděla páva

   Poprvé jsem o Kameni četl v knize von Junzta, německého excentrika, který žil podivínským životem a zemřel za záhadných okolností. Díky šťastné náhodě jsem měl přístup k originálu jeho Bezejmenných kultů, nazývaných také Černá kniha, vydanému v Düsseldorfu roku 1839, krátce před tím, než autora stihla zkáza.

Robert E. Howard, „Černý kámen“

 

  Nadnesl myšlenku, že rituál je pozůstatkem nestoriánství se stopami tibetského šamanismu. A argumentoval tím, že většina těchto lidí pochází z mongolského plemene z okolí Kurdistánu- Malone se nemohl ubránit myšlence na to, že Kurdistán je původní domovinou jezídů, posledních žijících perských vyznavačů ďábla.

H.P.Lovecraft,“Děs redhookské čtvrti“

 

   Jezídové a Tibeťané. Stejné srovnání by použil Kenneth Grant o desetiletí později, ale ve zcela vážném smyslu. Zatímco pověsti o jezídech si našli cestu do evropských cestopisů a archeologické literatury v devatenáctém století, známějšími se stali až ve století dvacátém, díky jediné knize, která dále určovala tón, pro tolik budoucích „odhalení“: Isya Joseph  Devil Worship: The sacred books and Traditions of the Yezidiz. Z roku 1919. Tato kniha obsahovala první anglickou verzi Černé knihy a Zjevení, jejímž jádrem byli dva dříve tajné a nepublikované texty, které byli jádrem písma jezídské víry, která byla údajně přeložena z arabštiny. Na tyto texty odkazuje Grant ve svých knihách a v dalších okultních a esoterických pracích, které se týkají kultu jezídů.

   Nedávné výzkumy však ukázaly, že tyto dva texty jsou s největší pravděpodobností výsledkem podvodu, spáchaným známým obchodníkem se starožitnostmi a padělatelem dokumentů a nejsou autentickými jezídskými texty. O jezídech říká, že mají především ústní tradici, složenou z mnoha nesourodých prvků, mimo jiné křesťanských, islámských, židovských a případně gnostických, či zoroastriánských věr a praktik. Zatímco hovoří o Černé knize, jako o seslané z nebe, jejich náboženství je založeno méně na nauce a více na správném dodržování rituálu. Tvrdí také, že texty Černé knihy a Zjevení, přesně odráží víru hlavních jezídských klanů, ač nejde o originální jezídská písma.

 

   Grant poprvé zmínil jezídy hned v prvním svazku své devítisvazkové série o thelémské magii, V Magickém obrození, z roku 1972. Z této a prakticky ze všech jeho dalších knih je zřejmé, že považoval jezídskou duchovní tradici za základní a důležitý odkaz na Thelému a hlavně na Crowleyho Aiwaze.

   Nicméně, kromě jedné kapitoly v Outer Gateways, se toto téma opakuje, aniž by byl přidán jakýkoliv další materiál, nebo zdůvodnění jeho soustředění právě na jezídy. Mnoho informací je převzato buď z Josephovy práce, nebo z náhodných poznámek od Masseyho atd.

   Základní myšlenky jsou tyto:

   Za prvé, celá přitažlivost jezídů pro Crowleyho i Granta spočívá v představě, že jsou uctívači ďábla. Nebýt toho, s největší pravděpodobností by je ignorovali – nejen Crowley a Grant, ale i řada badatelů z devatenáctého století, kteří se o nich zmiňují v cestopisech o kurdských kmenech. Kdyby na Středním východě existovala prastará sekta, která uctívala ďábla od nepaměti, byl by to důležitý prvek fin-de-siecle orientalistických fantazií o Černé mši, satanismu a čarodějnictví.

   Za druhé, Grant zastával názor, na základě odkazů nalezený u Masseye, že jezídové jsou potomci starověkých Akkadských a Sumerských kultur, které reprezentují některé z nejstarších, (pokud ne úplně nejstarší) civilizací světa, od kterých máme nějaký písemný záznam, který předchází i Egypťany. Tato fascinace „původem“, je jedním z charakteristických znaků univerzalistického přístupu ke studiu náboženství a kultury a je také součástí myšlenek týkajících se duchovní posloupnosti a rodové linie (tj. duchovní autority).

   První z těchto myšlenek, že jezídové jsou „uctívači ďábla“ je spojen s tím, že Šajtán je důležitým prvkem systému víry jezídů. Šajtán čili Satan je padlý anděl který se vzbouřil proti Bohu, když byli lidé v důležitosti postaveni nad anděly. Pro jezídy je Satan prvním z božích tvorů, kteří vstoupí do nebe, protože mu bude jako prvnímu odpuštěno. Tato úcta k Šajtánovi se odráží v tabu spojeném s hláskou „š“, jímž slovo Šajtán začíná. Jezídové se snažili vyhnout používání této hlásky co nejvíce, pro tuto asociaci. To vedlo k nedorozumění, že jezídové skutečně uctívají Šajtána, nebo Satana. Dalším hlediskem na toto téma je, že jméno Šajtán je tak posvátné a proto nevyslovitelné uctívači, že musel být vytvořen opis používaný v běžné konverzaci. I když se zdá pravděpodobné, že jezídové uctívali, (nebo alespoň chovali ve velké vážnosti) Šajtána a jsou si vědomi démonických asociací spojených s ním, nespojují Šajtána se zlem. Šajtánův „hřích“byl v odmítnutí sklonit se před člověkem. Prohlásil, že ohne koleno jedině před Bohem, Jak to On přikázal na počátku. Proto Bůh potrestal Šajtána pro neuposlechnutí jeho druhého příkazu, zatímco ho uctil za dodržení jeho závazku poslouchat jeho prvního příkazu, čímž mu zajistil, že Šajtán bude prvním tvorem, který bude vykoupen. Hlavním (vyslovitelným) objektem uctívání mezi jezídy se stal Melek Ta´us, tedy Anděl páv, na kterého zaměřil Grant svou pozornost a spojuje jej s řadou entit a idejí, které posilují jeho celkový koncept Temného pána. Někteří badatelé tvrdili, že Melek Ta´us a Šajtán jsou jedno a totéž. Kosmologie a příběhy o stvoření jezídů mají občas tendenci tuto myšlenku podporovat a jindy jí zase odporují.  Při absenci psaného textu je tento zmatek nevyhnutelný.

Bombajský Doongerwadi o rozloze 54 akrů byl získáván kousek po kousku odkazem, nákupem a výměnou, aby poskytl blízký les, který přilákal mrchožrouty.

   Druhou důležitou Grantovou myšlenkou bylo, že jezídové jsou potomci Sumerů. Grantovu rovnici lze shrnout jako: Sumer =jezídové=Satan=Aiwass. Abychom mohli tuto myšlenku rozřešit, musíme se zeptat: kdo jsou jezídové a odkud přišli? To je kontroverzní téma pro etnology, politiky, antropology i historiky náboženství. Sami jezídové odvozují svůj původ od Indů nebo Sumerů. To, že jsou v současnosti považování především za kurdský klan, je dáno hlavně jejich jazykem, většina jezídů mluví formou kurdštiny známou jako Kurmándží a na základě skutečnosti, že jejich rodná země je na kurdském území v severním Iráku a jsou často konstantní vůči kurdským zemím v jiných v oblastech v Sýrii, Arménii, Ázerbájdžánu atd. Toto spojení může být také dáno skutečností, že Kurdové obecně podléhají různé míře diskriminace a přímé genocidě (například za režimu Saddáma Husajna v Iráku) a jezídové jsou snad jedním z nejvíce diskriminovaných klanů na světě. Problém původu jezídů i povahy jejich náboženské filosofie také spočívá v tom, že jejich vůdci říkají různým lidem různé věci, o čemž svědčí široká škála akademických a novinářských zdrojů, které si mnohdy odporují v zásadních bodech. Nedostatek písemných záznamů jen přidává na zmatku vnějšího pozorovatele. Zkombinujte to s násilnými otřesy, jimž byli jezídové vystaveni po stovky let, což mělo za následek ztrátu půdy, dokumentů a genocidu svých lidí z náboženských a politických důvodů a je s podivem, že přežili tak dlouho a že jejich svatyně Lališ, která, jak věří, stojí ve středu vesmíru, stále stojí v severním Iráku, poblíž tureckých hranic.

Seabrook

   Nicméně, pro naše účely, však existuje několik nepřímých důkazů, naznačujících, že jezídové jsou blíže Grantovu pojetí, než se zdá. V první řadě, jak si pamatujeme z předchozí kapitoly, egyptský bůh Set měl rád salát a byl ponížen Horem, skrze jeho semeno. Kupodivu je konzumace salátu mezi jezídy zapovězena. „Exoterickým“ vysvětlením je, slovo pro salát zní příliš podobně jako jméno jednoho z jejich proroků. Pokud je ale jméno Šajtán skutečně verzí egyptského jména Set, pak tabu hlávkového salátu dává smysl.

   Další podivná shoda okolností spočívá ve skutečnosti, že kurdské slovo pro „Boha“ je Khuda, tedy „Pán.“Beze vší pochybnosti vidíme podobnost mezi Khuda a Kutu, což je sumerské slovo pro biblické město Gudua nebo Cuta, které, podle Schlangercraftovy revize Necronomiconu je základem pro Lovecraftův výraz Cthulhu, nebo „muž z Cuthy“, nebo „Muž z Kutu“: Kutulu. Cutha bylo zasvěceno sumerskému bohu Nergalovi a bylo považováno za bránu do podsvětí, což znovu podporuje spojení s jezídy, kteří žijí v oblasti, která byla kdysi součástí babylonské říše. Starobylé místo Ninive není daleko od Lališ a moderního iráckého města Mosulu.

   Všechno co bylo řečeno, není přímým důkazem, že jsou potomky Sumerů, nebo eventuálně nějakého migrujícího kmene ze severní Indie nebo Persie, ale jejich náboženství a kultura je odlišná od islámských, křesťanských a židovských praktik a teologie. Jeden z jejich nejuznávanějších vůdců, šejk Adi, byl podle všeho súfijský mystik. Zatímco mnoho pozorovatelů souhlasí s tím, že jezídské náboženství je synkretické, tedy kombinací různých prvků z jiných náboženských praktik, včetně perského zoroastrismu, v některých ohledech se podobá Santerii a dalším afrokaribským náboženstvím, které mísí římskokatolickou ikonografii a rituál s původními africkými systémy víry. Súfijský prvek je patrný z antinomie, či dokonce i přestupků víry, jako je například myšlenka, že padlý anděl bude jako první vykoupen s jezídy. Byl to koneckonců súfismus, který jako první  spolu s islámem přišel na ostrovy Jáva a Sumatra v patnáctém století (a dříve) a jeho vliv je dodnes v tamních praktikách patrný, jako jsou návštěvy u hrobů, uctívání svatých, které jsou také charakteristickými znaky jezídismu, ale nejsou součástí islámské praxe. Ve skutečnosti se zdá, že sám Grant vytváří spojení mezi synkretickými formami náboženství, rozšířeného vědomí a kontaktem s nadpozemskými entitami, když píše:

   Amenta Egypťanů je totožná s Aghartou Mongolů. Jejich prebudhistický systémem bön se šamanskými obřady s tantrickými implicitami vedly ke zvláštní kombinaci groteskna a hluboké metafyziky šúnjavády. V eskymáckém šamanismu a Bönem impregnovaném buddhismu Tibetu, Mongolska, Jávy a Sumatry je tedy základní princip madhjamaky, stejně jako prostupuje kulty Ňingmapy a Drukpy a jsou relevantní k nekronomské gnózi.

   Aniž bychom se hlouběji zabývali definicemi buddhistických pojmů, náš první dojem je ten, že Grant s těmito atributy nakládá velmi volně, například spojuje Amentu (Egyptská země mrtvých) s Aghartou, legendárním podzemním městem, o kterém se věřilo, že je ukryté někde uvnitř Himalájí.

   Myšlenka, že existuje úzké spojení mezi domorodým tibetským náboženstvím Bön a literárními učenci, diskutujícími o tantrických praktikách, stejně jako myšlenka, že Bön je přežitím staršího šamanského kultu, se rozhodně zdá být pravdivá. Grantův přínos je však spíše v tom, že tibetský buddhismus (který je primárně tantrický)je nějak spjat s Egyptskými mystériemi a Necronomiconem a toto „groteskno“ a „hluboká metafyzika“se mohou spojit a vytvořit nový druh duchovní metodologie. A to je Grantova silná stránka.

  

   Moderní západní magie odmítá postmoderní přístup, podle kterého je každá kultura jedinečná a není závislá na jiné kultuře, přes podobnost myšlenek, symbolů a rituálů. Jako magický operátor v moderním světě, je třeba přijmout jakýsi neouniverzalismus, ve kterém se rozpoznává existence struktury symbolu, reprezentující podkladovou realitu za všemi pozorovanými jevy. Odborná manipulace s těmito jevy má za následek změnu těchto jevů. Magik je na sílu a povahu symbolů citlivý, včetně symbolických aktů, symbolických zvuků, vůní atd. a může vyvodit závěry napříč různými kulturami a dobami. Právě tak, jako je všude stejná biologie člověka, ať už se jedná o Tibeťana, Afričana, Evropana atd. a to, i když může existovat mnoho povrchních rozdílů a variací v jazyce, jídle a tak podobně. Tento systém symbolů různých kultur mohou odhalit vnější rozdíly v důsledku geografie, historie a dokonce i náboženství, ale stavy vědomí představující tyto symboly jsou totožné, nebo velmi podobné. Neexistovala by žádná synkretická náboženství, kdyby tomu tak nebylo, protože kdyby každé náboženství bylo sui generis, nebylo by možné začlenit cizí bohy, rituály a víry. To samozřejmě není případ náboženského dogmatu, které zásadním způsobem odolává pokusům o synkretismus, ale je to tak s náboženskou praxí, což je jediná forma náboženství, která magika zajímá. Jak již bylo uvedeno dříve, magik není členem žádného náboženského sboru, je knězem a nezávislým spirituálním specialistou, jehož zájem se zaměřuje pouze na efektivní metody (rituály)a vhodné režimy analýzy (systémy symbolů). Tedy klade důraz na kulty versus náboženství, protože kult je laboratoří rituální a experimentální praxe. Může vyvstat otázka, zda rituál přišel před dogmatem, nebo naopak, ale to už bylo prokázáno v případě tak odlišných náboženství jako je Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a Scientologie, jejichž původ má být hledán v okultním rituálu. Dogma vzniklo později.

   Když tedy mluvíme o jezídském náboženství, zaráží nás skutečnost, že se zdá, jakoby důraz byl kladen spíše na správnou rituální praxi, nežli na nauku. Spory se vedou o tom, zda jezídové mají psaný posvátný text a zdá se, že jejich písmo spočívá v chorálech, písních a modlitbách, které jsou memorovány věřícími a jejich rituálními specialisty. Důraz je také kladen na genetickou čistotu, jezídové se nesmí oženit mimo svou víru a neexistuje žádná možnost, že by do ní někdo zvenčí přistoupil. Toto spojení těla a krve spolu s náboženskou čistotou, je ozvěnou okultních zvyklostí mnoha různých kultur a náboženských afilací. Je to také charakteristický znak kultovní praxe, snaha odříznout skupinu od vnějšího světa, za účelem udržení fyzické, emoční a duchovní integrity skupiny. Je to i (kromě dalšího) forma nedůvěry k „ostatním“, ale je to i způsob vytvoření mainstreamové skupiny „ostatních“.

   Jezídové jdou o krok dále, když se ztotožňují s druhou nejvyšší ikonou v západním světě: Padlým andělem Šajtánem. Jejich vztah k této formě Temného pána je složitý. Na jedné straně je Šajtán znakem smůly, který vzbuzuje strach. Na druhou stranu je Pánem andělských zástupů a je také znám jako Pán síly. Tento poněkud schizoidní konstrukt tak připomíná způsob, jakým Egypťané pojímali Séta, který byl prakticky totožný.

   Pro Granta je symbol páva obzvláště důležitý, protože vidí v duhových barvách peří rozvitého ocasu odkaz na kalas, duchovní esenci vylučovanou partnerkou v tantrickém rituálu. Je možné, že jezídové mají svůj původ v Indii, jak se někdy tvrdí. V současnosti tam ovšem není známky o něčem takovém, jako jsou tantrické sexuální rituály, či něco podobného. Samotný páv je přesto kuriózním znakem kurdského klanu v severním Iráku, kde je uctíván, ač tu, na rozdíl od Indie vůbec nežije.

   Portály, které vedou do vnitřních komor jezídských svatyní, jsou obvykle zdobeny řezbami hadů. Had je zobrazen, jak stoupá od země a vypadá jako vertikální dekorace na pravé straně vchodu. To vedlo k přesvědčení, že na jezídech je něco nejasně satanistického, protože had je symbolem zla a ďábla v židovsko-křesťanských náboženstvích. Byl to had, který přece pokoušel Evu v Rajské zahradě, vedoucí k pádu lidstva z ráje. V Egytě byl samozřejmě identifikován s Apophisem, zlým tvorem, který měl v úmyslu pohltit bárku Ra, ale v indické józe a tantře představuje had stočenou energii ve spodní části páteře známou jako kundalíni. Skutečnost, že jezídský had je zobrazen svisle vedle vstupu do svatyně, může být další nepřímý důkaz o spojení s indickými věroukami, protože vertikální had je zřejmý odkaz na výstup kundalíni jógy, což je cílem některých forem tantry. Neexistují však žádné důkazy o existenci „jezídské tantry“.

   Jedním ze spolupracovníků Aleistra Crowleyho, během jeho pobytu v USA, v roce 1919 byl známý autor a dobrodruh William Seabrook (1884-1945). Fascinován okultním a nezvyklým na svých cestách, napsal řadu populárních knih a článků v časopisech o Africe, Středním východě a Karibiku. Dokonce tvrdil, že alespoň při jedné příležitosti jedl lidské maso. Seabrokova díla byla kritizována antropology, kteří pochybují o jeho schopnostech oddělit realitu od fantazie, ale stojí na křižovatce témat, které tolik fascinovali Kennetha Granta: jezídové, čarodějnictví a vodun. Navíc se, jako přítel Crowleyho, zdá být zdrojem víry a inspirace, která stojí za celkovou Grantovou vizí.

   Pokud jde o jezídy, Searbrook tvrdí, že tito „ctitelé ďábla“ udržují síť sedmi věží na Středním východě a ve střední a východní Asii:

   Táhnoucí se přes Asii, ze severního Mandžuska přes Tibet, západně přes Persii a končící v Kurdistánu, byl řetězec sedmi věží na vrcholcích izolovaných hor a v každé této věži dnem i nocí seděl Satanův kněz, který „šířil“ zlé okultní vibrace, ovládající osud světa.

   Neexistují žádné další důkazy pro toto tvrzení, kromě vlastních prohlášení Seabrooka a je možné, že inspirací pro ně byly věže, které člověk mohl spatřit u Kališea jiných jezídských svatyní. Jejich posvátná architektura je jedinečná, jejich svatyně jsou ve tvaru skládaných kuželů, zakončených zlatou koulí, o které se říká, že reprezentuje Slunce. Dole je vstup, kterým může příchozí vidět hořící oheň, věčný plamen který jezídové sytí a který připomíná zoroastriánskou praxi.

   Pokud jezídská víra skutečně představuje přežití perského zoroastrismu, je něco pravdy na Searbrokově tvrzení o „věžích“ roztažených skrze Asii, protože zoroastriáni sami přežili v Indii a Pakistánu, kde jsou známí jako Pársové. Raději než konvertovat k islámu, zoroastriánská komunita uprchla v osmém a devátém století n. l. z Persie (Iránu)do Pákistánu (poblíž Karáčí) a do indického Gudžarátu v Bombaji. V oblasti Bombaje je několik Chrámů ohně, kde se zoroastriáni, nyní známí jako pársové, od slova Peršan, stali pilíři indické komunity, známí pro své charitativní založení. Také praktikují takzvaný „nebeský pohřeb“ve svých Věžích ticha.

   Protože jsou elementy považovány za posvátné, nechávají pársové své mrtvé na těchto věžích jako potravu pro supy. Pohřbít mrtvolu považují za znečištění země a spálit jí je považováno za znečištění ohně (ten je u pársů považován za posvátný). V Bombaji se tyto věže nacházejí v rezidenční čtvrti Malabar Hill, kde budí kontroverzi kvůli skutečnosti, že populace supů klesá a přítomnost některých antibiotik vede k tomu, že rozklad těla trvá mnohem déle. Je třeba také poznamenat, že „nebeský pohřeb“ je i rysem tibetské náboženské a kulturní praxe, kde jsou mrtví ponecháváni pod širým nebem, jako potrava pro mrchožrouty.

   Je možné, že jedinečná věžová architektura jezídů a Věže ticha v Bombaji spoluvytvářeli Searbrookovu představu jezídských věží, tahnoucích se z Kurdistánu do Tibetu a Mandžuska přes Persii. Zoroastriáni také stále žijí v Iránu, zejména ve městě Jazd, které se může pochlubit Chrámem ohně, jehož plamen stále hoří od pátého letopočtu n. l. (Podobnost jmen mezi Jazdem a jezídy zaznamenalo několik autorů, ale neexistuje jednotný názor na to, kde je původ jména jezíd, či jezdi, ani to, co ve skutečnosti znamená). Rozhodně však neexistuje důkaz o „Satanových kněžích“, kteří sedí v těchto věžích a vysílají okultní vibrace ve jménu zla.

   Existují však určitá místa posvátná pro jezídy, která mají pro Granta okultní význam. Na základě informací z knihy Isya Joseph  Devil Worship (ale bez udání zdroje), zmiňuje pět kultovních zón. Jedna z nich Lališ (centrum jezídského náboženství, které již bylo zmíněno) a další, kterým se říká různě Weran Šahr, nebo Goran Šahr:

….což znamená „potopené město“, které připomíná potopené město R‘ leh, kde velký Cthulhu čeká ve snění…. Nyní tedy můžeme zvážit Crowleyho tvrzení, že pokračoval skrze Thelému v hlavních principech jezídského kultu.

   Jak již bylo zmíněno dříve, Crowley věřil, že jeho nadpřirozený kontakt a Svatý anděl strážce Aiwaz byl bohem starověkého Sumeru. Jezídové si za svůj nárokují sumerský původ a náboženství a úctu k Šajtánovi, či Sétovi. Oficiální pečeť klanu jezídů zobrazuje nejen Melek Ta‘ use, ale také nápisy v klínovém písmu, plus starověký sumerský symbol pro“ boha“, osmicípou hvězdu, čímž znovu odkazují na starobylý mezopotamský původ svojí víry. Všechny tyto údaje jsou v souladu s tím, co Grant nazývá „gnóze Necronomiconu“.

   Jediné dlouhé pojednání o jezídech nacházíme v Grantově díle v knize Outer Gateways, samostatné kapitole „Magický význam jezídské symboliky.“ V této kapitole Grant spojuje jezídy s řadou dalších náboženství, kultů, mýtů, praktik atd., prostřednictvím numerologie, podobně znějících slov atd., vše s cílem demonstrovat, že jezídové jsou dědici starodávného magického tyfonského kultu, který, podle Crowleyho, vyvrcholil v kultu Thelémy. Samotný Crowley to pouze naznačuje, ale Grant se pokoušel toto spojení „dokázat“ a rozvinout ho. Problém jeho přístupu spočívá v tom, že je založen téměř úplně na několika útržkovitých informacích o jezídech dostupných, ze zastaralých a nespolehlivých zdrojů (jako je Seabrook). Ty jsou pak předkládány ve velkolepém stylu, bohužel však spojeny chatrnou nití. Tudíž, pro Granta je tedy páv falickým symbolem, protože oči na pavím peří představují „meatus phallus“, což je důvod, proč je kohout typickým jezídským zvířetem. Dále:

   Oči v ocasu páva, nebo meatus ve falu jezídově, jsou stejně konotované a jsou obnoveny v glyfu oka v trojúhelníku, který tvoří součást znaku O. T. O. Kaf znamená jak dlaň tak Hermanubise, vyjadřuje mimo jiné otevřené oko, či obnažený penis ve stavu erekce, zkrátka to, co je bdělé.

   Člověk je v pokušení říct, že doutník je někdy jenom doutník. Zde si však můžeme uvědomit, že prakticky vše ve vesmíru lze interpretovat sexuálně, nebo pomocí sexuální metafory a to je charakteristickým znakem „stínového jazyka“používaného okultisty, alchymisty a mystiky, jako druh meta jazyka, v diskuzi o jinak nezmiňovaných, nebo „nevyslovitelných“ pojmech. Je jen jeden proces ve vesmíru a každá věda, každé umění, každé náboženství, každé pole okultních znalostí lze diskutovat a zkoumat pomocí jazyka daného procesu. Pomocí sexuální metafory tedy lze popsat extatické stavy i transmutaci olova ve zlato.

   Crowley to sám zdůrazňuje, když píše:

   Sám jsem vytvořil řadu obřadů, kde se upřímně připouští, že náboženské nadšení je primárně sexuální povahy… Trval jsem na tom, že sexuální vzrušení je pouze degradovaná forma božské extáze.

Richard_v._Krafft-Ebing

   Tato božská extáze je stále jen prostředkem ke spočinutí. Extázi lze vyvolat chemicky, nebo různými jinými prostředky, z nichž žádný by nutně nevyústil v duchovní osvícení, získání okultních sil atd. Intenzivní meditace,kterou používají asketové a poustevníci všeho druhu, vedou rovněž k božské extázi, mínus zjevné sexuální komponenty. Magická cesta používaná Crowleym a jeho mentory v Golden Down, vidí však emocionální a psychologické stavy jako odraz duchovních vlastností, které mohou a nemusí být sami o sobě vnímané jako dobré nebo zlé, tyto stavy jsou pouze úrovněmi porozumění, typů zkušeností, které nenesou morální zátěž, ale jsou informativní. Jsou interpretovány v konkrétním kulturním kontextu, jako je například Strom života, nebo jakýkoliv jiný komplexní kosmologický systém, který vytváří prostor pro všechny formy lidské zkušenosti, včetně božských a démonických. V Crowleyho systému je zahrnuta úplná kosmologie, stejně jak to požaduje každá jiná magická praxe a musí vytvářet prostor pro to, co by západní duchovní zkušenost považovala za démonickou, satanskou atd. V repertoáru Zlatého úsvitu jsou konec konců dva „Šalamounovy klíče“, ten větší se zabývá andělskou a planetární magií a malý klíč, neboli Goetie, který se zabývá vyvoláváním démonů. Oba jsou nezbytné. A je to zvláštní vlastnost sexuality, která může být „větším klíčem“, projevem lásky, úcty, věrnosti, prostředkem rozmnožování a přežití druhu, symbolem spojení s božstvím a „menší klíč“, cesta k projevu nejtemnějších tužeb lidské bytosti, sadismu, masochismu a všech démonů grimoáru Krafft-Ebinga:

   Sexuální cítění je skutečným kořenem veškeré etiky a jistě i estetiky a náboženství. Nejvznešenější ctnosti, dokonce i obětování sebe sama, mohou pramenit ze sexuálního života, který se však, na základě své smyslné síly, může snadno zvrhnout v nejnižší vášeň a bědný zlozvyk.

   Nespoutaná láska je sopka, která shoří a všude kolem leží ruiny, je to propast, jež pohltí všechnu čest, podstatu a zdraví.

   Ve svém jádru je tedy sexualita čistá jako atomová energie, lze ji použít jak pro mírové účely, tak pro vývoj zbraní. Ironií je, že někdy je nutné vlastnit atomovou bombu, aby druh přežil. To je základ tantry, která vnímá sexualitu jako metaforu pro tvůrčí proces, ke sjednocení s božstvím a jako prostředek k získání okultních sil. Stejně jako je to dobrý popis pro dvojitou povahu Séta, v egyptském kontextu a proč je podle Granta spojován se sexuálním ritem a magií.

  I proto, že je mnoho rituálů jezídů do značné míry tajných a cizinci jsou k nim zřídka, pokud vůbec, pozváni, stále neexistují důkazy o tom, že by se zúčastňovali sexuálních obřadů, nebo propracovaného tantrického stylu magických procedur. Ač mohou pro Crowleyho a Granta, představovat uspokojivé propojení se starověkým Sumerem a s uctíváním Starého boha Šajtána, nebo Séta a mohou být romantizovanými, orientálními projekcemi rozličných pozorovatelů, je třeba respektovat, že neopustili svou víru, dokonce i pod hrozným útlakem ze strany nepřátelských sil. Lpí na své rituální čistotě, svém posvátném kalendáři, své víře a svých obřadech tváří v tvář Iráčanům, Rusům, muslimům a dokonce i kurdské opozici. Odmítají sňatek s cizincem, či jej přijmout do svého náboženství, které je ztotožněno nejen s jejich vírou, ale i s jejich etnickým původem. Již pouhá jejich existence zaujala a vzrušila evropské a americké okultisty, protože nalezli klan, jehož náboženství je tolik vzdálené od čehokoliv jiného v tomto regionu, že se zdá být cizím lidem bizarní a kteří si nárokují původ ve zmizelé civilizaci Sumeru… a kteří uctívají takového boha, že někteří trvají na tom, že je to sám Temný pán.