Svatyně Dia Lýkaionského.

 

„O Diu, největším z bohů a nejlepším, zpívat budu, věcí dovršiteli, jenž mocný, vidoucí v dálku, Themidu po boku maje, s ní moudré hovory spřádá, Kronovče nejslavnější, buď milostiv, nejvyšší pane!“ (1)

  Tak pěje nesmrtelný Homér ku poctě Diovi.

  Zeus byl původně relativně nedůležitý indoevropský bůh jasného nebe, časem splynul s několika jinými bohy a stal se bohem počasí. V této podobě se dostal na Krétu, kde se stal i ochráncem mykénských králů. Tato funkce nejpravděpodobněji vyplynula z jeho původní funkce boha dobrého počasí a jasné oblohy. Pro námořně založenou Krétu mělo počasí velký vliv. V této podobě se dostal do Řecka, kde se stal ochráncem řeckých králů.

  Jak se bůh počasí stal i bohem hor, je doposud nejasné, nejpravděpodobnější teorie hovoří o tom, že vzhledem k proměnlivosti počasí na horách se Řekové domnívali, že vládce počasí vládne i horám. V této podobě ho Řekové začali umisťovat na horu Olymp.

  Někdy po roce 1000 př. n. l. se z tohoto boha začal, nejprve lokálně, stávat nejvyšší bůh. Tento přerod byl patrně nejsilnější a nejrychlejší v okolí Smyrny, byl velmi dynamický a zdá se, že v době Homéra (cca 750 př. n. l.) již byl téměř dokončený. Jisté je, že právě Homér a později Hésiodós dali tomuto bohu základní podobu, nicméně lze usuzovat, že v době, kdy Hésiodós psal Zrození bohů, byl již Zeus všeobecně považován za jedinou alternativu nejvyššího boha.

  U Homéra je přesto silně patrný Diův vznik z boha počasí; jako takový je velmi prchlivý a často i snadno oklamatelný. V Iliadě se však ukazuje i jeho nová funkce, kdy se pomalu stává ochráncem práva. Tato funkce je pak zesílena Hésiodem, který ji evidentně považoval za primární. Tím je ukončen jeho přerod v nejvyššího boha a původní vlastnosti boha počasí se dostávají do pozadí.

  Jako nejvyšší bůh dohlížel nad řádem světa, což znamenalo, že zajišťoval střídání noci a dne a ročních dob. Z toho vyplynula jeho funkce ochránce práva, cizinců, přísahy, domu (ve smyslu rodinného krbu) a pohostinnosti. Společensky pak působil jako ochránce sněmu a měst.

  Méně známé je i jeho spojení s věštěním. Byla mu zasvěcena druhá nejvýznamnější řecká věštírna v Dódóně, kde se věštilo podle šumu listů posvátného dubu. Kromě věštění mohl svoji vůli lidem zjevovat pomocí snů, dále pak hromem, bleskem, či letem orla. Především v pozdějším podání vystupuje i jako ochránce práva a spravedlnosti, v této funkci ho ale častěji zastupuje bohyně Diké.

  Kolem Dia se jako kolem každého významnějšího boha této oblasti vytvořil docela silný kult, ten neměl ustálená pravidla a nijak nevybočoval z rámce rituálů věštných řeckých, respektive indoevropských bohů.(2) Někdy však jeho uctívání nabývalo temnějších podob:

Zeus Meilíchios

  Meilíchios (starořecky Μειλίχιος, česky sladký, přátelský), je epiteton několika řeckých bohů, zejména Dia. Není jasné, zda byl přídomek aplikován na boha, který je rozzuřený a je třeba ho usmířit, nebo se jedná o boha, který je obecně považován za shovívavého. Jako vysvětlení jsou přijímány obě možnosti. Jiný význam vyplývá z odvození slova ze semitského kořene MLK (hebrejsky מלך, Moloch), což znamená „kralovat“, nebo „vládnout“.

  Votivní reliéfy ho zpodobňují v podobě hada, který mohl být vzýván podobně jako Plutón, nositel bohatství. Měl něco z mstivého a strašlivého charakteru Erynií, protože Pausaniás viděl poblíž řeky Cephiss, „starověký oltář Dia Meilíchia, na němž Théseus přijal očištění od Phytalových potomků poté, co zabil lupiče Sínise“. (2)

  Obět Meilíchiovi byla zápalná a tvořili ji prasata a nebo možná i ovce. Tyto oběti byly spáleny dokonale a uctívači na nich neměli žádný podíl. Zeus jako Meilíchios vyžadoval celou obětinu. Homérův Zeus si bral pouze vybranou část oběti, ačkoliv i tu, na znamení přátelského společenství, sdíleli věřící. Takový byl zvyk Ouranioi, Olympanů obecně. Zeus Meilíchios bude mít všechno, nebo nic. Jeho oběť není šťastným společenským svátkem, ale bolestným odříkáním strašlivé moci. Tento způsob rituálu je charakteristický pro krmení rozhněvaných, hladových duchů, požadujících usmíření a pro celou třídu podsvětních božstev obecně. Božstev, která patří k vrstvě myšlení primitivnějšího, nežli u Homéra. Můžeme konstatovat, že služba Diu Meilíchiovi, je zcela vzdálena službě Homérovu Diovi. (3)

  Šeptá se ale, o ještě temnějším uctívání strašlivého boha. Chceš-li, vydej se s námi, pošetilý bloude, až tam, do divoké a pusté Akrádie, na osamělou, olysalou horu Lykaion:

Vlčí bůh, nebo bůh světla?

  Na vrcholu hory Lyakon v Arkadii, byl známý kult Dia Lýkaiose. Tradice říkala, že Lykáón, syn Pelasgose, založil město Lykósoura, vysoko na svazích hory, dal Diovi příjmení Lýkaios a zavedl slavnost zvanou Lýkaia. Na původu těchto skupin jmen, se ovšem učenci v žádném případě neshodnou. Někteří je považují za před řecké nebo neřecké. Tak Fick tvrdí, že reprezentují kmen Chetitů, který je třeba ztotožňovat s Lýkaonci a Lýkiany z Malé Asie, zatímco Bérard argumentuje fénickým kultem srovnatelným s kultem Baalovým. Většina kritiků, kteří si všímají v podstatě řeckého aspektu jmen, se spokojí s hledáním vysvětlení v jazyce řeckém. Ale i zde se názory různí. Někteří, počínaje nepopiratelným faktem, že vlk (lýkos), hraje roli v místních mýtech, zastávají názor, že Zeus Lýkaios byl v jistém smyslu „vlčí bůh“. Tento názor je však vystaven vážným námitkám. Slovo Lýkaios nemůže být odvozen od lýkos: musí to být přídavné jméno odvozené od substantiva lýke. Ale v Řečtině neexistuje takové slovo jako lýke, ve smyslu vlka a pokud by existovalo, znamenalo by to vlčici, zatímco mýtus z hory Lykaon nezmiňují nikoho jiného, nežli právě vlky. Daleko pravděpodobnější je teorie těch, kteří chápou Lýkaia jako „boha světla“. Slovo lýke cituje Macrobius jako staré řecké slovo pro „rozbřesk“ a jeho složenina amphi-lýke je použita v Iliadě jako soumrak. Patří do známé rodinný slov s četnými příbuznými v řečtině i latině. Naše slovo „ světlo“ (v angl. light), je skutečně příbuzného původu.

  Ale etymologie, pokud není podporována rituálem a mýtem, nemůže poskytnou žádné jisté vodítko k povaze starověkého božstva. Naštěstí v tomto případě tato podpora přichází. Zeus Lýkaois byl někdy přinejmenším koncipován jako bůh oblohy, protože jeho kněz působil ve svém regionu jako tvůrce deště. Také tragéd Achaios, mladší současník Spofokla, mluvil o Diovi Lýkaiovi jako o hvězdném (astéropos). Epiteton podobného znění a stejného významu (asterópós), je použit Euripidem z aithér, tedy „planoucího nebe“, ve spojení s Diem. To naznačuje, že Zeus Lýkaios byl bohem aithéru. Creuzer již dávno poukázal na to, že Zeus Lýkaios, není nikdo jiný než arkádský Zeus, kterého Cicero a Ampelius popisují jako syna aetheru. H. Usener dále poznamenává, že jako v boeotianském mýtu, Lykos nahrazuje svého bratra Nyktimose na trůnu. Z toho vyplývá, že obě dvojice jmen označují střídání „denního světla“ (lyk-) a „temnoty“ (nykt-). Pokud tedy byl Zeus Lýkaios bohem denního světla, získala by určitá Pausaniasova prohlášení o jeho kultu nový význam. Lykósoura založená Lykaónem byla „prvním městem které spatřilo slunce“.

  Na vrcholku hory Lýkaion byl vyvýšený pahorek, známý jako oltář Dia Lýkaionského, z něhož byla viditelná větší část Peloponésu: před oltářem stály dva sloupy s pozlacenými orly „s čely otočenými k východu“. Nakonec Pausaniás říká: „Z těch úžasných věcí, jež lze vidět na hoře Lýkaon, je tato ta nejúžasnější: Na hoře je okrsek Dia Lýkaionského a nikdo do něj nesmí vstoupit. Pokud by toto pravidlo někdo nerespektoval a vstoupil, nemůže žíti déle, než jeden rok. Říká se také, že v tomto okrsku, ani lidé, ani zvířata, nevrhají žádný stín. A tak se přihodí, že pokud sem vběhne šelma, lovec ji dále nepronásleduje, ale čeká venku a při pohledu na šelmu spatří, že nevrhá žádný stín. Nuže, v Syene, na hranici Aithiopie, pokud je slunce ve znamení Raka, nevrhají stíny ani stromy, ani zvířata. Máme ale uvěřit tomu, že v části hory Lýkaon je stejný nedostatek stínů v jakoukoliv dobu a v jakoukoliv sezónu“? Tento zázrak, který dosvědčují i jiní vážení a respektovaní autoři, ačkoliv skeptici jsou proti, souvisí pravděpodobně s pythagorejskou vírou, že „ duše mrtvých nevrhají stín a nemrkají“. Stvoření bez stínu by z tohoto pohledu bylo člověkem, nebo zvířetem, které bylo zasvěceno smrti. Dr. Frazer v komentáři k výše citované pasáži z Pausaniase píše: „Neučení lidé často považují stín za životně důležitou součást člověka a jeho ztrátu za fatální. Tato víra je v Řecku stále aktuální. Má se za to, že k zajištění stability nové budovy je nezbytný život zvířete nebo člověka. Proto je zabito zvíře a jeho krev „teče po základním kameni, nebo stavitel tajně změří stín člověka a zakope míru pod základní kámen, nebo je základní kámen položen na stín člověka“. Předpokládá se, že takový člověk do roka zemře-očividně proto, že se věří, že jeho stín je pohřben pod budovou.

  Vetřelci ve svatyni Dia Lýkaionského, nejenže ztratili své stíny, ale byli skutečně usmrceni. Plútarchos uvádí, že takovým osobám se říkalo „jelen“ (élaphoi). Vysvětluje, že pokud vetřelec vstoupil do svatyně dobrovolně, byl ukamenován k smrti a pokud z neznalosti, byl poslán do Eleuthera (ἐλεύθερος). Ale pokud konečné vysvětlení okrsku bez stínu na hoře Lýkaon spočívá ve spojení o kterém se kdysi myslelo, že existuje mezi stínem a duší, v žádném případě z toho nevyplývá, že toto vysvětlení poskytli Řekové klasického období. Možná zapomněli na skutečný význam své víry, na které stále lpěli a přisoudili jí nějaké irelevantní příčině. To je skutečný důvod tohoto tvrzení. Historik Polybios, který se, jako rodák z Megalopolis osobně zajímal o záležitosti arkádské, píše o jistých pověrách carianských toto: „Zdá se mi, že takové historky jsou vhodné pouze pro pobavení dětí, protože překračují nejen meze pravděpodobnosti, ale i reality. Například tvrzení, že některá tělesa, do světla umístěná, nevrhají stín, dokazuje extrémní tupost. Přesto to ale Theopompos dělá, když prohlašuje, že ti, kteří vstoupí do posvátného okrsku Diova v Arkádii, nevrhají žádný stín, což je tvrzení na stejné úrovni jako výroky, které jsem právě zmínil“. Theopompos, historik z Chiosu, vysvětlil zázrak hory Lýkaon tím, že zvířata a lidé na vrcholu nevrhají žádný stín, protože tam byli „postaveni do světla“. To může znamenat pouze to, že vrchol hory obklopilo božské světlo a odehnalo všechny stíny.

  Hora Lýkaion vlastně připomíná Olymp tak, jak je popisován v Odysseie a také se Olympem zvala. Pausanias říká: „Hovoří o ní jako o Olympu, zatímco jiní Arkáďané jí nazývají posvátným vrcholem. Tato olympská sláva, i když jistě ne taková, jak jí pravděpodobně viděl Theopompos a jak jí Roscher nadšeně sdílí, zobrazuje posvátný okrsek bez přítomnosti stínu v naprostém souladu s charakterem Dia Lýkaionského jako boha světla.

Lidské oběti Diu Lykaionskému

Za nebývalým jasem hory Lykaon, vidíme však temný stín. Taková byla jeho strašlivá posvátnost, že úmyslný vetřelec na svaté půdě byl odsouzen k smrti, zatímco i ten neúmyslný musel být vyhnán. Ale ti, kteří znali rituál na vrcholu hory důvěrněji, si byli vědomi, že na něm visí mnohem hlubší šero, než je obvyklé. Ve spojitosti s kultem se skutečně šíří zvěsti o lidských obětech. Pro zmíněnou příšernou tradici je Platón zároveň naší nejstarší a naší nejvýraznější autoritou. Sokrates v Republice poznamenává, že ve svatyni Dia Lýkaionského se věřilo, že ten kdo jednou okusil lidské vnitřnosti, které byly rozřezány a smíchány s vnitřnostmi jiných obětí, se stal vlkem. Aktér platónského Minos naznačuje, že na hoře Lykaon docházelo k lidským obětem. Theofrastos - jak jej citovali Porphyrios a Eusebios – uvádí, že byly nabízeny na Lykajských hrách. Pausanias zahaluje ošklivou skutečnost decentním opisem: „Oběti u oltáře k poctě Dia Lykaionského konají tajně. Nechtěl jsem se do podrobností zabývat popisem obětí, nechť je tomu tak, jak je nyní a jak bylo od počátku."

  Souběžné svědectví těchto pisatelů lze považovat za důkaz, že Diovi Lýkaionskému, bylo skutečně nabízeno lidské maso, ale stěží nám umožňuje určit, jak dlouho tento ohavný zvyk přežil. Theofrastos, který vystřídal Aristotela v čele peripatetické školy v roce 322 př. n. l., říká – „až do současnosti“ a je obecně důvěryhodným svědkem. Ale zda můžeme z diplomatického Pausaniasova jazyka usuzovat, že o pět století později, za vlády vytříbeného a filozofujícího Marka Aurélia, se stále dodržoval tentýž příšerný rituál, se mi zdá přinejmenším velmi sporné. Samozřejmě by se o ní mluvilo po mnoho generací poté, co byla skutečná praxe zmírněna, nahrazena nebo jednoduše ukončena.

  Rádi bychom se více dozvěděli o kanibalovi, který se proměnil ve vlka. A zde se naštěstí objevují další důkazy. Máme tři paralelní zprávy, které si zaslouží, abychom je studovali současně. Přinášejí nejpozoruhodnější odhalení:

  Plinius starší Naturalis Historia 8. 81 – 82.: Euanthes, významný řecký autor čerpající z tradice odvozené z arkádských spisů praví: „Muž z klanu pocházejícího z Anthosu, je vybrán losem a přiveden k jistému rybníku v této lokalitě. Zde pověsí své šaty na dub, přeplave a odejde do divočiny, kde se promění ve vlka a po devět let se stýká s jinými vlky stejného druhu. Pokud se během této doby zdrží útoků na člověka, vrátí se ke stejnému rybníku a poté co ho přeplave nazpět, získá opět lidskou podobu a vypadá o devět let starší než před tím. Příběh dodává, že odchází ve stejném oblečení. Dálky, kam až se dokáže Řecká představivost zatoulat, jsou opravdu úžasné. Každá nepravda, jakkoliv pobuřující, má své náležité potvrzení.

  Také Skopas, autor díla o olympijských vítězích vypráví, že Demainetos Parrhasian, při lidské oběti, kterou Akráďané ještě v jeho době přinášeli Diovi Lýkaionskému, ochutnal vnitřnosti obětovaného chlapce a následně se proměnil ve vlka, ale, že se po desátém roce vrátil k atletice a vyhrál boxerský zápas na Olympii.

  Svatý Augustin De civitate Dei 18. 47.: Aby to dokázal, Varro vypráví další, stejně neuvěřitelné příběhy – o známé kouzelnici Kirké, která proměnila Odysseovy druhy ve zvířata a příběh o Arkádských, kteří byli vybráni losem, přeplavali jistý rybník a proměniv se ve vlky, žili se zvířaty, podobnými jako byli oni sami na pustých místech toho kraje. Ale pokud se nekrmili lidským masem, pak po devíti letech přeplavali stejný rybník a znovu se proměnili v muže. Na závěr se skutečně jmenovitě zmínil o jistém Demainetovi a tvrdil, že ten měl okusit maso obětovaného chlapce, jak měli Arkáďané ve zvyku obětovat svému bohu Lýkaiovi a poté se proměnil ve vlka a že po deseti letech se mu vrátila lidská podoba, trénoval box a vyhrál jeden ze zápasů na Olympii.

  Pausanias 6. 8. 2.: Pokud jde o jistého boxera jménem Damarchos, rodem Parrasian z Arkadie, nebyl jsem ochoten uvěřit, s vyjímkou jeho vítěztví v Olympii, příběhu kteří vyprávěli různí chvastouni. Říká se totiž, že se proměnil ve vlka, díky oběti Diu Lýkaionskému a že po deseti letech se stal znovu člověkem.

  Plinius a svatý Augustin zjevně čerpají z jednoho zdroje. Zatímco Plinius cituje Varrovy zdroje bez Varrova jména, svatý Augustin cituje Varrovo jméno, ale už ne totožný zdroj. Oba prameny jsou dostatečné pro náš účel – odhalit všeobecné přesvědčení. Euanthes se těšil dobré pověsti a mimoto bylo jeho jméno dobře zavedeno mezi arkádskými spisovateli. Ať už se Skopas mýlil ve jménech vítězů, nebo Pausanias přečetl chybně nápis na „podstavci sochy“, na podstatě příběhu to nic nemění. Varrova výpověď, jak dokládají předchozí výňatky, je dvojí. Na jedné straně obsahuje Euanthesův popis hlavního arkádského zvyku, na straně druhé Skopasův konkrétní příklad. Pokud tyto výpovědi porovnáme, najednou nalezneme nesrovnalosti. Oba se shodují na tom, že se člověk stal na devět let vlkem a poté se navrátil do lidské podoby, ale zatímco Euanthes ho nechává metat los, Skopas ho popisuje jako toho, kdo musel okusit vnitřnosti obětovaného chlapce. Tento rozpor by zmizel, kdybychom předpokládali, že způsob výběru, který Platon naznačil v již citované pasáži: „ten, který ochutnal lidské vnitřnosti, atd.“, by mohl být za způsob vrhání losem. Ale raději budeme předpokládat, že losování bylo pozdější a civilizovanější náhradou za rozhodčí výrok kanibalské hostiny.

  Ať už je tomu jak chce, Euanthes nám ve vyprávění zachoval různé primitivní detaily. Říká nám, že ti, kteří mezi sebou takto metali los (a tedy pravděpodobně ti, kteří se dříve shromáždili na hostině lidského masa), patřili ke klanu pocházejícímu od jistého Anthose. H. W. Stoll a J. Topffer poukázali na to, že jména Anthos, Anthas, Anthes, Antheus, byla dána v různých částech řeckého světa mýtickým postavám běžného typu – pohlednému mladíkovi, který brzy přijde nemilosrdně o život jen pro to, že momentálně představuje vegetační cyklus. Jeden z těchto „ověnčených hrdinů“, Anthas, nebo Anthes, syn Poseidona, byl vhnán z Troizenu a založil Halikarnassos. Jeho potomci Antheadai vytvořili kněžský klan který, jak náhodou víme z nápisu nalezeného v Helikanassosu, řídil kult Poseidona v tomto městě, více než pět set let. Poseidon byl uctíván v mateřském městě Troizen, jako Poseidon Phytdélmzos, takže funkce Antheadai se téměř jistě týkaly rozmnožování rostlinného života. Na základě analogie docházím k závěru, že v Arkádii byli také potomci Anthosovi kněžským klanem, pověřeným udržování vegetace v souvislosti s kultem Dia Lýkaionského.

  To, že „ověnčený hrdina“, může být spojován s Diem neméně, než s Poseidonem, vidíme z římského nápisu, nalezeného v Athénách. Je to seznam osob, které se spojili za účelem vybudování gymnázia pro Dia Keraiós a Anthase. Pan J. G. C. Anderson, který tento nápis zveřejnil s pečlivým komentářem, poznamenal, že mnoho přispívajících členů mělo boiotská jména. Navrhl proto ztotožnit Dia Keraiós s Diem Ámmonem thébským a považovat Anthase jak za samostatnou osobnost, eponym Anthedona v Boiotii, tak, pravděpodobněji, za kultovní titul Dia, srovnatelný s Diem Anthaleús, který je zmíněn v kultovním kalendáři z okresu Epakria. Tento Diův kult , by pak byl kultem plodnosti zvířat a rostlinstva, pravděpodobně vzývaný zemědělci. Závěr pana Andersona je správný, i když jeho předpoklady jsou nejisté. Pochybuji, že Zeus Keraiós je pouhým synonymen Dia Ámmona. Jeho „rohy“, mohou být býčí, nikoliv beraní. V tomto případě by se podobal Diovi Ólbios, bohu plodnosti, který měl v severním Řecku býčí rohy, nebo Diovi Xénios (?), z Kypru, kterému měli rohatí Kerástai ve zvyku obětovat cizince, dokud je Afrodita, uražená jejich divokostí, neproměnila všechny v býky. O. Hofer opět namítá, že kdyby byl Anthas pouze kultovní epiteton, měli bychom před ním očekávat opakování jména Zeus. Ale tato námitka pouze osvětluje nespornou skutečnost, že v Attice byl hrdina Anthas v intimním vztahu s Diem. Anthos zaujímal podobnou pozici na hoře Lykaon.

  Nuže Anthos, syn Autonoose a Hippodameii, připravil koně svého otce o pastvu a byl jimi proto pohlcen – osudem tedy připomíná Lykourga, krále thrácké Edonoi, kterého, aby země nezůstala neplodná, odvedli jeho poddaní na horu Pangaion a tam byl ušlapán koňmi. Že podobný konec postihl nakonec i Anthose na hoře Lykaon, je přinejmenším přípustná domněnka, neboť o zuhelnatělých kostech, které se teď nacházejí na vrcholu této hory říkají rolníci, že to jsou „kosti lidí, které zde nechali staří ušlapat koňmi, jako obilí, které šlapou koně na mlatu“.

  Odhlédneme-li od dohadů, existuje dobrý důvod si myslet, že v době sucha, byl Zeus Lýkaionský uchlácholen obětí chlapce. Theoprastos skutečně řekl, že se to stalo „v Lykaii“- což přísně vzato označuje výraz, který označuje pravidelný festival slavený pravděpodobně začátkem května. Z kontextu této pasáže však vyplývá, že lidská oběť, alespoň jak je doložena kulty arkádského Dia a kartaginského Krona, nebyla rituálem opakujícím se ve stanovených intervalech, ale posledním řešením hladovějící populace, praktikované pouze tehdy, když se neurodilo a hrozil hladomor. I pak, odpovědný klan svěřil svou vinu krve na jediného muže, který svůj zločin odčinil tím, že zmizel ze sousedství. Pověsil své šaty na jakýsi dub, přeplaval přilehlý rybník a ztratil se z dohledu v divočině za ním. Co se mu tam stalo, nikdo nevěděl. Šeptalo se, že se stal vlkodlakem.

  Stejná kombinace sucha, dubů a vody, se objevuje v Pausaniově popisu dešťové magie na hoře Lykaon. Zdá se, že když byla půda vysušená a stromy úpěly žárem, kněz Dia Lýkaionského vzal dubovou větev rozmíchal s ní vodu pramene Hagno a způsobil tak dlouho očekávanou sprchu. Sotva lze pochybovat o tom, že dub a rybník jednoho případu, jsou dubem a pramenem případu druhého. Pokud ano, máme plné právo tvrdit, že poblíž pramene Hagno, rostl posvátný dub Dia Lýkaionského. Primitivní kulty Řecka, stejně jako ty v jiných zemích, vždy spojovaly posvátný strom a posvátný pramen.

  Prostí lidé v Arkádii, byli pojídači žaludů. Pelasgos, jejich první král, jak praví Pausanias, zavedl za potravu plody dubu, ne však všech dubů, pouze žaludy dubu phegós. Od jeho dob někteří lidé dodržovali tuto dietu natolik úzce, že dokonce i pythská kněžka, když zapověděla Lakedaimónianům, dotknout se arkádské země, vyřkla tyto verše:

V Arkádii je mnoho mužů pojídajících žaludy

a ti vám budou bránit, což vám nezávidím.

  Plutarchos jde ještě dále a prohlašuje, že existovala „určitá příbuznost“, mezi Arkáďany a dubovými stromy: věřili, že byli prvními lidmi, kteří vyskočili ze země, stejně jako byl dub prvním stromem. Ale vztah dubu k Diovi na jedné straně a jeho ctitelů na straně druhé, je téma, ke kterému se budeme muset vrátit. Nyní ho však pomíjím a pouze konstatuji, že existence klanu, jehož úkolem bylo podporovat vegetaci ve starobylé svatyni uctívačů dubů, je-li nahlížena v souvislosti s tímto údajným „příbuzenstvím“ mezi věřícími a stromy, je fenomén podivně připomínající totemismus.

  Obřad tak neobvyklý a podivný, jako je lidská oběť na hoře Lykaon měl samozřejmě svůj vysvětlující mýtus. Znovu cituji upovídaného, avšak hluboce zajímavého Pausaniase. Od Pelasgose, jež zavedl žaludovou dietu, se dostává k Pelasgosovu synu Lykáónovi , který dal Diovi přívlastek lýkaionský a založil lykaiské hry. „Podle mého názoru“, pokračuje: „byl Lykáón současníkem Kekropse, athénského krále, ale tito dva nebyli stejně moudří v náboženských otázkách. Kekrops byl první, který dal Diovi přívlastek nejvyšší a odmítl obětovat cokoliv živého, ale na oltáři pálil tradiční koláče, které Athéňané do dnešních dnů zvou pélanoi. Kdežto Lykáón obětoval na oltáři Diu Lýkaionskému nemluvně, jehož krví oltář potřísnil a říká se, že hned po této oběti, proměnil se ve vlka. Pokud jde o mě, věřím tomuto příběhu, byl předáván mezi Arkáďany už od starověku a zní pravděpodobně. Tehdejší muži totiž byli pro svou spravedlnost a zbožnost hosty bohů a sedávali s nimi u stolu. Bohové otevřeně odměňovali dobré poctami a zlé svou nelibostí. V těch dnech byli lidé skutečně povyšováni do hodnosti bohů a jsou uctívání dodnes… Ale v současnosti, kdy bezbožnost roste do takové výše a šíří se po každé zemi a každém městě, se lidé již nemění v bohy, ale libují si v prázdné rétorice, která lichotí stávající moci a hněv bohů je vykázán do vzdálené budoucnosti, až odtud odejdou. V dlouhém běhu věků bylo mnoho událostí v minulosti a nemálo v současnosti, obecně zdiskreditováno osobami, které staví nadstavbu lži na základnu pravdy. Například říkají, že od dob Lykáóna byl člověk vždy proměněn ve vlka při oběti Lýkaionskému Diu, ale že proměna nebyla na celý život, neboť když se ve vlčí podobě zdrží pojídání lidského masa, v devátém roce poté se promění opět v člověka, ale pokud ochutnal lidské maso, nezůstal již šelmou navždy?

  Mýtus o Lykáónovi se k nám dostala prostřednictvím různých kanálů s odpovídající rozmanitostí detailů. Užitečný koncept vypracoval O. Gruppe, z nějž vyplývá, že oběť přinesl sám Lykáón (což byl běžný dějový půdorys) nebo jeho synové (varianta která měla Lykáónovi zachovat tvář). Oběť je příležitostně popisována jak Lykáónův host, nebo rukojmí z Molossu, častěji jako dítě od sousedů a ještě častěji jako Lykáónův syn Nyktimos, případně vnuk Arkas. Dítě bylo podle jedné verze obětováno na Diově oltáři, ale podle známějšího vyprávění bylo podávané ke konzumaci u stolu. Trest za tento bezbožný čin padl na Lykáóna, který byl proměněn ve vlka, případně udeřen bleskem, nebo jeho dům zasáhl blesk a on sám se stal vlkem. Někteří říkali, že jeho synové trpěli s ním, všichni byli stejně tak zabiti bleskem, nebo, že je zabil blesk a on se změnil ve vlka. Mnozí dokonce tvrdili, že synové byli potrestáni jako vinní a otec ne. Mnozí dodávali, že následkem zločinu nastala potopa.

  Tyto nitky tradice se vzájemně kříží, znovu a znovu s takovou složitostí, že je obtížné je zmapovat nebo určit, která z nich je nositelem hlavního proudu. Zdá se však jisté, že mnoho, ne-li většina, pochází ze vzdálených zdrojů autentické lidové tradice. Pravděpodobně se nemýlíme, pokud se pokusíme příběh přepsat tak, jak se dočtete níže. Lykáón, král země a představitel Dia Lýkaionského, byl jako takový považován za odpovědného za počasí a úrodu. Pokud byla země sužována suchem, král musel být v souladu s primitivní tradicí usmrcen aby předal dál svá božská práva a povinnosti méně impotentnímu nástupci. Postupem času bylo toto přísné pravidlo upraveno. Král mohl místo vlastního života obětovat svého syna, vnuka anebo syna některého z poddaných, nebo dokonce při dalším uvolnění pravidel, zcela neznámého cizince. Zbavil se tak svého původního dluhu, ale jen proto, aby si přivodil další, stejně velké problémy. Zabitím svého syna, vnuka nebo poddaného, by se totiž vystavil ranému zákonu krevní msty. Pokud někdo zabil člena cizího kmene nebo města, musel být na oplátku zabit sám, nebo zaplatit výkupné, ale pokud zabil člena svého vlastního kmene nebo města, žádná cena za krev nebyla dost vysoká - musel být usmrcen a nebo, což byla jediná možná alternativa, uprchnout do věčného exilu. Král se tomuto dilematu pokusil uniknout prostřednictvím společné hostiny, která mu umožnila sdílet svou vinnu s ostatními. Hodovníci jí zase přenesli na jediného člena klanu, „ověnčeného hocha“. Ten musel ihned splatit pokutu, která by jinak připadla králi, buď zemřít, či prchnout za země.

  Zdá se tedy, že mýtus o Lykáónovi ve skutečnosti zachovala první fázi zvyku, jehož finální podoba je podána Skopasem a Euanthesem. Ne často poskytuje etiologický mýtus tak uspokojivý aition (αἴτιον, příčina). Když se na příběh díváme jako na celek, nemůžeme jinak, než mít pocit, že spojení Dia Lýkaionského s ozářenou oblohou je jeho zásadnějším rysem, než proměna jeho ctitelů ve vlky. Jako bůh světlého nebe poskytoval sluneční svit pro dozrávání úrody. Při určitých vzácných a vyjímečných příležitostech se provinili jeho uctívači vinnou krve a museli zmizet. Mohli být zabiti nebo vyhoštěni. Některé z našich autorit prohlašují, že je Zeus udeřil bleskem – vhodný konec pro uctívače boha nebes. A jiní tvrdí, že se z nich stali vlkodlaci – opět vhodný osud pro vyhnance a vagabundy. Tato víra ve vlkodlaky, která od nepaměti panovala v celé Evropě a je možné ji vysledovat i v Arkádii, se přirozeně připojuje k obřadu jezení lidského masa. A lykantropie často zahrnovala metamorfózu na dané období let, po kterém se vlkodlak vrátil do lidské podoby. Ale nikde, pokud je mi známo, neměla tato pověra žádný zvláštní vztah ke kultu Dia. Došel jsem tedy k závěru, že Zeus Lýkaionský nebyl v podstatě, ale jen jakoby náhodou, vlčím bohem. Jeho původní podoba byla bůh „světla“, ovládajícího sluneční svit, déšť a úrodu (4).

1. Homérské hymny. Válka žab a myší. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze 1959

2. Wikipedia

3. Jane Ellen Harrison: Prolegomena to the Study of Greek Religion. Cambridge : at the University Press 1908

4. Arthur Bernard Cook: Zeus: a study in ancient religion. Cambridge : at the University Press 1914

Obrázky byly nakresleny na motivy děl těchto autorů, v tomto pořadí: Hermann Postumus 1542, Agostino Veneziano 1490 - 1540, Richard van Orley 1663 - 1732.

Elektrokultura – 1. část 

Pacheco

    Elektrokultura je způsob využití elektromagnetické energie v zemědělství, umožňující dosažení vyšších výnosů sklizně, bez použití hnojiv a ochranných postřiků proti škůdcům a nemocem. Elektrokultura zvyšuje odolnost a zdraví rostlin a také dokáže pomoci zemské vlhkosti, snadněji vzlínat k povrchu i v době sucha. 

    

   V první části pojednám o dvou typech atmosférických antén, se kterými mám praktickou zkušenost, v části druhé pak o tzv. paramagnetických věžích, které byly s úspěchem používány už v dávné minulosti, jak k pěstování potravin, tak k jejich uchování coby sýpky.    O elektrokultuře jsem se dozvěděl asi před rokem a hned jsem s ní začal experimentovat, abych si v praxi ověřil, zda je opravdu možné jednoduchým zařízením z měděného drátu viditelně ovlivnit růst rostlin. A hned úspěch prvního experimentu s klíčením semen cibule, mě povzbudil v dalším snažení. 

    Princip elektrokultury vychází z faktu, že všechny jevy ve vesmíru jsou svou podstatou elektromagnetické. Elektřina není omezena na dráty a kabely elektrického vedení, ale proudí na všech škálách, celou přírodou, celým vesmírem. Od pohybu iontů mezi dvěma elektrodami, přes globální elektrický obvod planety, řídící počasí, klimatické změny i procesy v nitru Země, jež jsou dále přímo napojeny na elektrický obvod sluneční soustavy a dále galaktický elektrický obvod, atd. 

    Růst rostlin můžeme výrazně ovlivnit instalací jednoduché atmosferické antény, kterou si zhotovíme omotáním měděného drátu okolo dřevěné hůlky, instalované přímo k rostlině. Přičemž spodní konec drátu zavedeme co nejblíže ke kořenům a dbáme na to, aby se drát rostliny nedotýkal. 

   Směr navinutí drátu, tedy po směru hodinových ručiček, či proti směru, je na fórech FB skupin, zabývajících se elektrokulturou, předmětem neustálých dohadů. Obecně je zdůvodňován koriolisovými silami a liší se v závislosti na tom, na které hemisféře zeměkoule se nacházíme, ale jak jsem zjistil, v principu funkce antény, nepanuje na fórech jednoznačná shoda a tak jsem byl nucen se sám teoreticky ponořit do podstaty přírodních atmosférických jevů a vytvořit si svou vlastní teorii funkce spirální antény. V poslední době navíc přibývá stoupenců ploché země a tak se diskuze přiostřují, až nakonec přecházejí v diskuse daleko vzdálené tématu elektrokultury což zmatek ještě zvyšuje. 

   Z mých teoretických úvah a praktických zkušeností, jsem si tedy vydedukoval následující princip, který je odvozen z viditelných sil, působících v počasí, konkrétně v cyklónu a anticyklónu. Pokud tedy uvažujeme v rámci působení koriolisových sil, měli bychom, pro nalezení správného směru vinutí zjistit, co se odehrává, či jak funguje počasí na severní polokouli, kde se nacházíme. V cyklónu, tedy tlakové níži, vanou větry při pohledu shora, proti směru hodinových ručiček, směrem od obvodu k centru a stoupají vzhůru. V anticyklónu pak, opět při pohledu shora, naopak vanou po směru hodinových ručiček směrem od centra k obvodu a sestupují dolů. Anténa, která bude navinutá proti směru hodinových ručiček - při pohledu shora dolů - bude mít (na severní polokouli) tvar odporující rotaci energie počasí v atmosféře - vzestupu či sestupu nabitých částic a nebude ideálně podporovat jejich snadnější výměnu a musí tedy být navinuta obráceně t.j. po směru hodinových ručiček- při pohledu shora. 

   Tolik k anténě spirálového tvaru, nejčastěji používanému pro "osobní" antény, tedy pro jednotlivé rostliny. Pro vysoko umístěné antény s větším ziskem, určené pro napájení ocelových drátů vedených pod zemí a emitující magnetické pole se nejčastěji používá tvaru napodobující původní "aparathus" Justina Christofleuea. Jde o trs mnoha měděných drátů směřujících vzhůru, doplněných ocelovým, směrovým trnem zaměřeným k jihu. 

   Tato anténa se umisťuje na stožár minimálně šest metrů nad zemí a je připojena na řadu ocelových drátů, vedených pod zemí v hloubce cca 20-30cm, směrem sever-jih a dráty by měly býti v přesné orientaci S-J, aby se slabé magnetické pole, které emitují, vzájemně nerušilo s magnetickým polem planety. Uvádí se, že dráty by měly být maximálně 1,6m od sebe vzdáleny a jejich délka údajně není omezena. 

   

   Stožár s anténou se v tomto elektrokulturním systému umístí na jižní konec pole s napojenými dráty vedoucími k severu. Tuto anténu jsem úspěšně vyzkoušel minulou sezónu a mohu říci, že na kořenovou zeleninu, zejména na červenou řepu měla fantastický účinek.

   Účinek tohoto "vedení" je možno ještě výrazně posílit přidáním tzv. magnetické antény. Na jižním konci se drát nasune do prstýnkového magnetu dostatečné síly, což jak jsem se dočetl by mělo být alespoň dvanáct kilogramů, dá se použít několik menších v sérii, magnety nasuneme severním pólem směrem k severu. Je také dobré magnety chránit proti účinkům koroze například potažením včelím voskem.

   Milé dítko,
všichni humanoidi, vystupující v pohádce, kterou máš právě před sebou, jsou zcela smyšlení a jakákoliv jejich podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná. Rovněž jejich hmyzí společníci nejednají vždycky tak, jak bychom očekávali od jejich předobrazů ve zvířecí říši. Článek, ze kterého Majda na začátku našeho vyprávění cituje svojí kamarádce, lze skutečně nalézt na internetu, kde jsme ho také před krátkým časem sami přečetli. Inspirací pro naše vyprávění však nebyl. Citace jsme sem zařadili proto, abychom pohádce dodali jistý punc aktuálnosti a připravili tě na věci příští, neboť dále tě čekají nejen scény dobrodružné a milostné, ale i znepokojivé a strašidelné. Nuže, nyní se již pusť srdnatě do čtení….

Majda a Zajda, návštěvou v pavoučí říši

   Majda a Zajda, děvčata ještě mladá, byly nejlepší kamarádky už od základní školy. Toho letního dne, asi v deset hodin dopoledne, byly u Zajdy doma a chystali se na nedaleký tenisový kurt. Majda seděla poblíž otevřeného okna v křesle, nohy přehozené přes opěradlo a pěstěným prstíkem ťukala do displeje svého telefonu. Čekala na kamarádku, až se upraví, než půjdou ven. Zapíchla prst do skla a řekla:
 „Poslechni si Zajdo, tohle: V roce 1890 byla v pralesích Konga napadena výprava misionáře Arthura Johna Simese obřími pavouky, které domorodci nazývali J´ba Fofi. Několik simesových mužů bylo zle zřízeno, ačkoliv se misionář horlivě křižoval, a i po nich střílel.“
   Zajda neříká nic, protože si zrovna maluje oči a nechce se píchnout řasenkou do oka.
 „Rozumí se, že střílel po těch pavoucích, samo sebou. A dále: Říká se, že dospělí J'ba Fofi vypadají jako tarantule, jsou tmavě hnědí, jejich tělo má průměr kolem 100 cm, disponují výraznými tesáky a velmi silným jedem. Když by se pavouci postavili na zadní nohy, byli by vysocí jako dospělý člověk. Jejich vejce jsou pravděpodobně světle žlutobílá a mají tvar arašídů. Mláďata jsou jasně žlutá s fialovým bříškem. Postupně pak tmavnou.
   Zajda má oči hotové a soustřeďuje se na rty, právě šermuje s balzámem a špulí rtíky.
„Většina z mnoha neoficiálních příběhů vypravují o tzv. obřím konžském pavoukovi, který nečekaně přichází do vesnic domorodců, zabíjí dobytek a odnáší malá zvířata i děti. „Popisy místních obyvatel se shodují. Podle mého názoru J'ba Fofi existuje," říká přírodovědec a kryptozoolog William J. Gibbons. „Živí se menšími lesními antilopami, ptáky a jinou drobnou zvěří."
   Majda je vášnivá milovnice všech možných i nemožných příběhů a svou kamarádku často zásobuje informacemi o mysteriózních záležitostech:
 „Obří pavouci se však nevyskytují pouze v hluboké džungli Konga. Podle několika svědků byli spatřeni i ve Vietnamu, v Kanadě, v USA, Austrálii, Venezuele a Mexiku. Například během kentuckého léta roku 1981 sekal muž jménem Robert A. trávu na louce obklopené hustým lesem. Když si na chvíli sedl, aby si odpočinul, uslyšel za sebou podivný dupot. Jakmile se otočil, spatřil obrovského pavouka, který byl velký jako kotě a měl černou barvu. Farmář se tak vyděsil, že utíkal domů pro zbraň. Když se vrátil, zvíře bylo pryč.
   Nyní má Zajda konturovací tužku a soustřeďuje se na obloučky.
 „Další zpráva pochází od ženy jménem Debbie, jež vyprávěla příběh svého strýce. Během své služby ve Vietnamu vešel do buše, aby si ulevil. Ihned si všiml podivné 4,5 metru široké pavučiny. Na jejím okraji viděl pavouka velikosti malého psa. Měl tlusté nohy a objemné tělo.“
   Na řadu přichází štětec se světlým pudrem a rty jsou zlehka poprášeny. Konečně je tu rťenka, nanášena od středu ke koutkům. Zajda si obtiskne rty do papírového kapesníčku a řekne:
 „Já ti nevím holka, asi bych takového pavouka vidět ani nechtěla, to by mě nejspíš kleplo.“
 „A to já zas jo, hned po Lochnessce a Sněžném muži“ zasměje se Majda a vstane. Pěstěný nehtík několika magickými tahy vypne telefon: „Myslím, že můžeme vyrazit.“
   Děvčata vyjdou z domu, každá na rameni držadlo tenisové rakety v praktické Vuittonce. Chtějí si protáhnout kostru a nakrucovat se před mladými sportovci. Hned za vilkou zajdiných rodičů, je mladý smrkový remízek a pak štěrková cestička s lavičkami, skrze malý park s několika raritními dřevinami.
   Na třetí, nazeleno natřené lavičce zleva, se rozvážně prochází starý havran a umanutě klove do suků dřeva. Vidí, jak se k němu z východu po drobném štěrku blíží, dvě mladé lidské samice, zabrané do hovoru.
   Majdě se třeba líbí ztepilý gymnazista Vladimír Ponrava, ale podle Zajdy má koňské zuby a náchylný ke smíchu, nebojí se je použít. Po cestě to probírají tak zevrubně, až se jim gumičkové ohony ve vlasech natřásají. Na tenisové kurty však toho dne nedojdou. Vejdou do parku, jenž je prozářen měkkým světlem a jak prochází hned kolem třetí, nazeleno natřené lavičky, vyruší je hromský havran, který se náhle vyrušen, vznese a odletí. Vedle odpadkového koše se se hřmotem náhle otevře země a na povrch vystoupí štíhlý obří pavouk v elegantním obleku. V pařátech drží doutník a když potáhne, v očích mu rudě zahžne. Dalším pařátem si posune červený cylindr do týla a pisklavým hlasem praví: „Mám s vámi mluviti!“
 „Už je to tady, já to věděla, tady to máš!“ vypískne Zajda a spráskne ruce. Majda vypískne taky, ale ani se nesnaží artikulovat jakákoliv slova. Pavouk se zachechtá a zase řekne tím pisklavým hlasem: „Máte se mnou jíti!“
   Majda se vzpamatuje z úleku, dá si ruce v bok a dupne: „To jsou mi móresy pane, co to má u všech všudy znamenat!?“
 „Dost řečí!“ řekne pavouk netrpělivě. Popadne je, každou jednou prackou, posadí si je na záda a odnese je do své říše.
   Tak se tedy Majda a Zajda dostaly do říše Královny pavouků.
Cesta vedla pavučinami opředeným tunelem, který všelijak zatáčel, takže nebylo vidět co bude za další zatáčkou, ale byl dostatečně prostorný na to, aby se do něj i přes značnou pavoukovu rychlost všichni tři pohodlně vešli a děvčatům se ani do účesů nezamotaly pavučiny. Trochu jim otrnulo a tak si začala zpívat:

Na pavoučí nožce,
jedem po vozovce.
Kdo by tady stál?
Potkal nás pan král!


Nežli prožít splíny,
hup do pavučiny.
Kdo by tady stál?
Veze nás pan král!


Co nás asi čeká,
kafíčko a veka.
Kdo by tady stál?
Pozval nás pan král!





   Tohle si ty dvě kráčmery zpívaly, dokud úplně neochraptěly a pak jen odevzdaně koukaly před sebe, protože cesta to byla vážně dlouhá. Ale každá, i ta sebedelší cesta jednou milé děti končí a tak nakonec skončila i tahle cesta, stříbrně opalizujícím tunelem. Najednou se ocitli v prostorném hnízdě, jehož stěny byly potaženy purpurovým saténem a kromě velkého zrcadla ve zlatém rámu, tu už nebylo vůbec nic.

   Pavouk je opatrně sundal ze zad a zase si posunul cylindr, tentokrát více do očí, protože se mu po cestě posunul nebezpečně dozadu: „Vlastně jsem vévoda, kdepak král.“ A zase si dal práska z doutníku, až se mu oči rudě rozzářily.

 „A copak po nás vlastně chcete pane vévodo?“ řekla Majda a vysekla posměšné purkle.

 „Teď se svlékněte zcela do naha.“ Řekl vévoda a zase si posunul klobouk z očí.

 „No tohle, vy drzoune!“ Vyprskla Majda: „tůhle!“ A vyplázla na vévodu jazyk.

 „Já bych se klidně svlíkla“ řekla Zajda. Majda k ní otočila hlavu a obočí jí vylítlo kamsi nahoru.

 „Nu co, však jsem namalovaná!“ řekla Zajda směrem ke kamarádce a rozhodila rukama.

   Tu se rozhrnul závěs a do hnízda vskočil obludný, tlustý pavouk, lysý a lesklý, na černé kůži zelené fleky. Koulel kulatýma očima a práskal mocnými kníry. Ve dvou předních nohách držel krejčovské nůžky. Udělal šmyky, šmyky, šmyk a všechno oblečení se z děvčat sneslo jako lehké chmýří. Ta jen vypískla a příslušné partie si zakryla rukama.

 „Ničeho se neobávejte dámy, jsem nejlepší krejčí v říši“ zachrochtal hrozně. A hned měl v ruce krejčovský metr, vlastně dva a bral jim zručně míru. Prackama tvrdýma jako hole, nad to porostlýma hrozivými bodci, je plácal přes ruce, jak si snažily zakrýt, své zrůžovělé vnady.

 „Já to nepřežiju, to bude moje smrt!“ ječely obě dvě a třásly se strachem. Nejlepší krejčí v říši se posupně chechtal. K dovršení vší hrůzy se zpod závěsů vyhrnuly tisíce malých bílých pavoučků, jakoby průhledných a rozlezli se úplně všude, po zemi, stěnách i stropě a hemžili se jeden přes druhého a i když se to před chvílí nezdálo možné, dívčí jekot ještě zesílil. Pavoučkové začali ze zadečků vypouštěli bílé tenké nitě, ze kterých se začalo tvořit plátno tenké, no jako pavučinka. Nepochybně se pohybovali podle nějakého vnitřního plánu, ten však byl tak složitý, že nešel na první pohled vysledovat. Tu zase začalo pod závěsem hemžení a na scénu vyběhli pavoučkové červení, zelení a možná i žlutí a modří, zase jakoby průhlední a zapojili se do reje. A taky začali vypouštět nitky, tentokrát barevné, podle jejich vlastní barvy a do plátýnka začali tkát barevné aplikace. Mistr krejčí hned měřil, stříhal jak šílenec a rovnou to sešíval drobným stehem. Rej skončil a tisíce pavoučků zalezlo pod závěs. Na zem se snesly dva dívčí oblečky i se spodním prádlem, nadýchané jako sen. Nejlepší krejčí v říši zatleskal čtyřma nohama a zvolal: „Nyní oblékat!“Pak odkulhal ze scény. Holky na sebe koukly a rychle se oblékly. Pak se začali nakrucovat před zrcadlem: „Holka zlatá, takhle voháklá jsem snad ještě nebyla.“ řekla Zajda. „To ti řeknu kočko, připadám si jako nevěsta!“ na to Majda.

  Z druhé strany závěsu se vynořil pavoučí vévoda, spokojeně zamlaskal a řekl: „Nyní je čas, setkat se s korunním princem.“ Děvčata to nechtěla dát rovnou najevo, ale docela se těšila, co je ten korunní princ zač, i když je to zřejmě pavouk. Vévoda je zase vedl pavučinami opředeným, opalizujícím světlem zářícím tunelem, který byl ovšem tentokrát docela krátký. Hned vyšli na rozlehlé tenisové kurty, vysypané oranžovou antukou a nad nimi sféra s přívětivým, řídkým, mlžným oparem. Na centrálním kurtu, kolem kterého stálo několik velkých, čtyřhranných, dřevěných květináčů, s nízkými palmami Saw palmetto, stál v impozantní póze, s napřaženou raketou a v námořnickém oblečku, pavoučí korunní princ Emílek.

   Dlužno říci, že u děvčat příliš nezabodoval. Body dolů pochopitelně zajistil námořnický oblek, včetně té placaté čepičky a infantilní jméno. Určité sympatie si ovšem získal díky čtyřem jiskrným očím, rozkošnému sosáčku a chlupaté hrudi. Způsobně počkala, až je vévoda představí, což se však vzápětí stalo a Emílek všeho nechal a hned se k nim se širokým úsměvem přihrnul: „Nemohu ani slovy vyjádřit to potěšení, že Vás konečně poznávám dámy a jsem nevýslovně štasten, že vás mohu přivítat na dnešním tenisovém turnaji, na kterém budete vystupovat jako hlavní hvězdy, tedy pochopitelně kromě mě.“ Děvčatům to viditelně, milé děti, šrotovalo v hlavě. Prestižní turnaj s korunním princem? Jářku sem s ním! Ale je to přeci jenom obrovský pavouk a pak, je tu vlastně ještě ten únos!

 „Vůbec ničeho se neobávejte milé dámy! Shodou šťastných náhod, je jeden z východů z naší říše poblíž vašeho sportoviště, kde jsme si všimli vašeho pozoruhodného talentu a dovolili si Vás pozvat na exhibiční mač, který zde sehrajeme u příležitosti narozenin naší Královny matky.“

 „Vy jste nás ale unesl pane, jako nějaký loupežník!“ vyprskla Majda.

 „Patrně se jedná o malé nedorozumění, kterého se nešťastnou náhodou dopustil zde pan vévoda, který dovede být mnohdy přespříliš horlivý. Jistě mu jeho neomalenou zbrklost odpustíte.“

 „Nebo rovnou pirát!“ vyprskla teď Zajda.

 „Velice nás mrzí, že to vidíte takto i když z celého srdce doufáme, že se našeho zápasu přece jen zúčastníte.“ Potutelně se usmál: „Pokud vyhrajete, bude vám věnován tento skvostný pohár z ryzího zlata! Patřil jednomu velkému tenistovi, který ho, řekněme…. ,už nebude potřebovat.“

 „Tý jo! Je to vážně ze zlata?“ ptala se Zajda. „Mlč ty tele, podívej se jak se to blejská.“ zašeptala jí Majda a chytla jí za ruku. Pak řekla:“A co když prohrajeme, aha?“

 „Pokud prohrajete, odvedeme vás prostě nazpátek. To je vše. Souhlasíte tedy?“





   Majda pokrčila rameny, flusla si do dlaně a pak natáhla ruku: „Myslím, že si plácneme pane!“ A tak si plácli.

   Ochozy šílí! Plné chlupatých rozdováděných pavouků, kteří při každém podání ztichnou jako v hrobě, ale při úderu rakety propuknou v hurónský řev. Jestli jste to milé děti nevěděli, pavouci prostě tenis milují. Uprostřed je řádně upletená síť, že a přes ní lítá něco, co vypadá jako pěkně tučná moucha. Fór je v tom, že jí nesmíte sežrat. Takhle navečer, po slušném mači, člověku, tedy vlastně pavoukovi, jenom kapou sliny z tesáků a řádně vyhládlý jde domů, na bohatou večeři. Někteří pomalejší pavouci se z počátku na míček vrhali, ale ostatní jim vždycky nemilosrdně nabančili, takže nakonec pochopili, pěkně zůstali sedět na zadku, polykali sliny a řvali jak přetržení. A největší zásluhu na této skvostné zábavě má korunní princ Emílek, který se na zápas převlékl do královských barev, černé a červené a teď řádí na hřišti jako sám ďáběl, v každé pracce po raketě. Děvčata jsou mu ovšem více než zdatnými soupeřkami. Ne nadarmo si je pavoučí špehové na městských kurtech vyhlédli jako největší hvězdy. Boj je krutý a dlouhý, forhend střídá backhend, kraťasy a smeče, situace na hřišti je krajně nepřehledná. Emílek, který zřejmě neumí moc prohrávat, v jednu chvíli jezdí po kurtu na kolečkových bruslích a místo dvou raket má čtyři: „Přestávka nebude! Přestávka nebude!“ řve jako šílenec po šestihodinové hře a jeho jekot zaniká v běsnění pavoučích diváků. Ale zdá se, že ani toto heroické nasazení na děvčata nestačí. Vedou pět čtyři a jsou na podání, je to 40 : 40, výhoda a při posledním podání Emílek zakopává a padá na kokos. Míček kolem něj jakoby posměšně poskakuje. Holky vyhrály! Ochozy šílí!

   Brány areálu se otevřely a ven se vyřítil vyhladovělý dav pavouků. Honem do kuchyní, špajzů a sklípků, dnes je čeká skvostná večeře! Na lavičce sedí holky s nataženýma nohama, na obličejích ručníky a mocně odfukují. Uprostřed kurtu leží naznak Emílek a hledí do nebe. Nakonec vstane a zatleská: „Slavnostní předání cen!“ Ke kurtu pomalým krokem kráčí asi dvacetičlenná pavoučí suita, v čele vévoda se zlatou mísou. Odněkud, jakoby váhavě, začne vyhrávat kutálka. Naše sportovkyně vstanou a rdíce se, převezmou cenu z rukou samotného Emílka, který jí zase převzal od vévody: „Zde je vaše zasloužená výhra dámy. Sláva našim vítězkám!“ Všichni pavouci začnou také volat: „Sláva!“ Děvčata začnou zvedat pohár nad hlavu a radostně se smějí. Výhra je naše! „Nyní vás komorník odvede do vašeho budoáru! Jistě máte všeho dost a toužíte po osvěžujícím spánku.“ Řekne Emílek a pokyne rukou. Děvčata se nechají bez odporu odvést, komorníkem v bílých rukavičkách. Možná se děti ptáte, proč tu jsou samí pavouci a žádné pavoučice? Inu to proto, že pavoučice jsou velmi dravá a nevypočitatelná stvoření, která bez rozmýšlení sežerou, na co přijdou a tak do společnosti příliš často nechodí. Nebojte se, jistě si o nich ještě něco povíme.

   Emílek s vévodou se dívají s přimhouřenýma očima za odcházející trojicí a vévoda praví: „Tenata jsou utkána!“

   Ráno bylo prostě kouzelné. Děvčata se vyspala dorůžova v prostorném, pohodlném hnízdě a ráno je komorník, ovšem musíme říci, že po mizerné snídani, v rozumnou hodinu, odvedl nazpět na sportoviště. Princ s vévodou už na ně čekali.

 „Dobré jitro! Dobré jitro!“ smála se děvčata. Oba pavouci se ně rovněž vesele smáli. „Bylo to tu skutečně krásné, moc jsme si to užily! Ale teď bychom už rády odjely domů, když to tak dobře dopadlo, k obapolné spokojenosti.“

 „Myslím, že zde došlo k nějaké mýlce dámy“ řekl Emílek: „Domluvili jsme se přece, že domů pojedete, pokud prohrajete. Pokud vyhrajete, dostanete pohár.“

 „Co to má znamenat, co je tohle za kličky?“ Vévoda si dal štráfa z doutníku, až mu rudě zasvítili oči: „Princ má zájem o několik tréninkových lekcí, když jste mu představily svou báječnou hru. No tak, je to pro vás pocta dámy!“ Zajdě se roztřásla bradička a Majda dupla: „Ale my musíme do školy!“ Byly sice prázdniny, ale to pavouci nevěděli. „Máte přece prázdniny.“ smál se princ. Vévoda si oklepával popel ze žluté klopy svého fialového saka: „Pokud se domluvíme na týdnu, zaplatíme vám perlami a drahým kamením!“ Emílek zatleskal a hned se přihnalo několik služebníků a opravdu, nesli košík perel a drahokamů. Zkusmo něco na děvčata navěsili a ta se hned cítila lépe. Zjihla a po krátké poradě souhlasila, že budou s princem ještě týden trénovat, ale pak hned chtějí domů! Emílek se tetelil a radostně si mnul makadla. Vévoda se vzdálil a začal první tréninkový den.

   Míček lítá tam a sem a když je to nakonec aut, povídají si: „A cože byla královská lóže včera prázdná?“ Míček se zase vznese do vzduchu: „Matinka na sport moc není.“ Následuje skvělá výměna: „A co pan král?“ Emílek zasmečuje: „Obávám se, že ho máti o svatební noci, během pářícího rituálu sežrala!“ Holky kulí oči a když Majda nedoběhla, chtějí přestávku. „Musíte ale něco udělat s tím jídlem, porád nám jenom dáváte nějaké sladké šťávy. Z toho my nevyžijeme.“ Emílek se zase směje: „Pavoučí jídlo by vám nechutnalo, pijete tedy speciální šťávu, pro kterou vám osobně chodím do královských stájí. Berte to jako redukční dietu. Jen si to představte! Za týden se vrátíte se skvělou figurou a ověšené šperky, to budou spolužáci čubrnět!“Děvčatům se ta představa celkem líbí a pijou sladkou šťávu: „Jen aby netrpěla kondice!“ starají se.

   A tak to jde den po dni. Mladý pavouk je samý úsměv a přede jako kočka. Naše sportovkyně si z košíku každý den vyberou jinou bižuterii a hrají jak s partesu. Hodně si povídají, ale o všem možném. Emílek je zábavný společník a i jim dovede naslouchat. V pátek však přijde zlom. Na kurty přiběhne královský posel s úředně vyhlížejícím lejstrem. Princ ho vezme do pracek a rozlomí pečeť: „Píše máti,“ oznámí jim. Jak čte, krabatí se mu stále více a více čelo: „ Můj synu, s jistým znepokojením z po vzdálí sleduji tvé nejnovější aktivity a musím konstatovat, že jsem lehce znepokojena. To, že se chceš nakrucovat se dvěma lidskými samičkami, mi zrovna dvakrát nejde pod nos. Uvědom si, že s jídlem se nehraje! Ale nuže dobrá, jsi tedy ten sportovec, ať už to znamená cokoliv a potřebuješ trénink, či co, ale ty dvě poběhlice si pobyt zde musí odpracovat. Dnes se musí přestěhovat do malé hodovní síně, kde budou pomáhat s obsluhou vyšších důstojníků a nižší šlechty. Tak jsem pravila. Královna Matka.“

















 „Mám velmi špatné zprávy, matinka požaduje, aby jste si pobyt zde odpracovaly.“ Holky začnou usedavě naříkat: „My ale pracovat nemůžeme, chodíme teprve na gymnázium!“ Emílek je smuten: „Slovo pavoučí Matky je zákon!“ A kde se vzali, tu se milé děti vzali, dva biřici s halapartnami, popadly mladé tenistky pod paží a odvlekly je pryč.

   Je pozdní večer, v malé hodovní síni, oslnivým světlem planou louče. Kolem dlouhého stolu sedí pavoučí cháska a strašlivými kusadly hoduje na lidských nebožtících. Rve maso z kostí a kde již maso není, trhá šlachy, až jsou kosti dočista ohlodané a ty dlouhé pak štípe, aby z nich vysála tučný morek. Z hlav obludní hodovníci okusují krátké masíčko a z holých lebek pak skrze oční důlky srkají mozek. K tomu z objemných, stále hojně dolévaných pohárů, pijou lidskou krev. Děvčata naštěstí nemusí ty příšery obsluhovat. Byl jim vyčleněn temný výklenek s nízkou, plaňkovou ohrádkou, natřenou na bílo. Vrátka jsou na řetěz s visacím zámkem. Uvnitř mají dvě nepohodlné pryčny, každá s dekou a polštářkem.

   Hrůzné hody konečně skončily a holky jsou vyvedeny ven, aby poklidily ostatky nebožáků. Na sobě mají bílé krajkové gastro zástěry s krajkou a k tomu krajkovou čelenku. Jinak už na sobě nemají vůbec nic. Musíme říci, že jim to ohromně sluší a když se sehnou a vyšpulí holé zadečky, jsou prostě k zulíbání. S pavouky to ale ani nehne, nemají o tom vůbec pojem. Však je tak nenastrojili z nějaké chlípnosti, ale podle přísné pavoučí logiky. Vědí, že si lidé berou pro rozličné činnosti různé oděvy a co se týče sportovních oblečků, vážně se trefili. Pozorují lidi při různých příležitostech a považují se za odborníky, hlavně na hospodyňky. Věčně na ně čučí z různých skulin na stropě, stěnách i v podlaze. Navrhly tedy tento sporý oděv jako nejpraktičtější, i když my bychom ho označili jako příliš odvážný. Vybavili je kbelíky, hadry, lopatkami a košťaty. Nezapomněly ani na žluté gumové rukavice. Všechno to šlukli někde v kumbále na košťata. Úklid pochmurné hostiny naštěstí netrvá příliš dlouho. Pavouci sežrali skoro všechny nebožtíky do mrtě a postupně se odpotáceli, přežraní masem a nalití krví. Na place zůstalo jen několik odpadlíků, kteří se už nedokázali odpotácet a usnuli přímo na místě. Holky shrábnou kosti na hromádku a naberou na lopatky do koše. Hnusné šmouhy setřou hadrem. Zkrátka to všechno sklidí, důkladně se vydrhnou a jdou spát. Komorník je s úklonou zamkne na řetěz. Děvčata ulehnou, ale na uklidňující spánek to moc není. V místnosti, jakkoliv rozlehlé, visí těžký zápach syrového masa a prolité krve, zbylí spící pavouci nad to nelidsky říhají, strašně bzdí a chrápou, až se hory zelenají. Jinak je ticho jako v hrobě, louče, jedna po druhé zaprská a zhasne, až tu dohořívá jen jedna poslední….

   I přes pavoučí kakofonii je najednou slyšet strašidelný šramot. Někdo přichází! Vyděšené gymnazistky si přetáhnou deky přes hlavu. V místnosti se zjeví hrozivá silueta gargantuovské pavoučice! To si pavoučice Stáňa přišla pro svého snoubence, generálporučíka Mirďu. Svatební noc je na spadnutí a tak si Mirďa užívá a Stáňa si ho hlídá. Hodí si zpustlou trosku přes mocné rameno a těžkými kroky unaveně odchází. Náhle se zarazí, začenichá a shodí tlustoprda Mirďu na zem: „Čichám, čichám člověčinu!“ Náhle ožila a rychlými, hmyzími pohyby se přesunula k plaňkové ohrádce. A už šátrá chlupatýma nohama, milé děti do postýlek. Bafne pěkně naráz obě deky a rve je z holek. Gymnazistky řvou, až je na nože berou: „To je vážně k zbláznění, copak se tu člověk alespoň nemůže v klidu vyspat?!“ Stáňa strašlivě chrochtá a z tesáků jí kane jed. Popadne je obě a přistrčí si je ke všem šesti očím a mocně nasává jejich pach. Očividně přemýšlí, kterou sežere dřív. Najednou zase šramot, někdo další se blíží a ano, je to korunní princ Emílek! Přece jen se přišel podívat, jak si vedou jeho malé tenistky, které mu tolik přirostly k srdci. Rychle zhodnotí celou situaci a přesto, že je o polovinu menší, zapře se na čtyřech nohách a z horních čtyř noh vystřelí modrobílý blesk, který Stáňu okamžitě pošle do limbu. Padne jako podťatá a osvobozené gymnazistky od ní rychle odskočí. Skočí Emílkovi do chlupaté náruče a děkují mu za záchranu. Najednou se zarazí, odtáhnou se od něj a běží si pro deky, do kterých se zavinou: „No tohle Emílku, nesmíš nás vidět nahaté!“ Emílek cudně klopí oči a dokonce si je i zakryje makadly. To bylo nějaké rychlé, s tou Stáňou, možná si milé děti říkáte. Ale jak kupříkladu píše Johan Christian Fabricius, ve své Species Insectorum, pavoučice jdou po pavoucích jako slepice po flusu a ti je k sobě pouštějí jenom pokud mocně říjí a jinak se jim důsledně vyhýbají. Pavoučice jsou však při chuti neustále. Pro tuto příležitost si pavouci vytvářejí jistý elektromagnetický náboj, kterým mohou hltavou pavoučici na krátký čas ochromit a vzdálit se do bezpečí.

  Všichni tři si pak po zažehnaném nebezpečí na chvíli sednou na palandy a dlouze se na sebe dívají: „Emílku, my tady nemůžeme zůstat, musíme uprchnout, vážně nám kručí v břiše a jde nám o život!“ Emílek vážně přitaká: „Pomohu vám uprchnout!“, neboť je v jádru laskavá a dobrodružná povaha. Děvčata se rychle převlečou do tenisových oblečků a všichni tři rychle míří, pod zkušeným Emílkovým vedením, k tajné chodbě, která míří na povrch země. Jdou někde po tmě, pěkně dlouho a princ najednou odhrne goblén s pěkně utkanou Arachné a děvčata v úžase vstoupí do zelenkavě prozářeného prostoru, jehož konce nevidět.

   Hned na začátku jsou rozlehlé stáje, ve kterých ohromní mravenci pěstují zelené, nacucané mšice: „Odtud jsem vám přinášel výživný nektar,“ dí Emílek a jeho hlas se rozléhá v obrovské prostoře. Cesta však vede dál, zcela rovná, přímo ke zlatému světlu, které září přímo daleko před nimi. Je lemována statnými přesličkami, mezi kterými bzučí hmyzí cvrkot. Jsou tu ztepilé kudlanky a shánčliví brouci, nad nimi poletují obrovské vážky. Prostor se jakoby zahustí a zvětší, čas se zpomalí a naši cestovatelé patří na pulzující buňky, plné tepajícího života. Pak zase projdou mezi přesličky a kapradiny, naplněné bujným hmyzením. Nakonec je tu zastíněný tunýlek, princ šáhne nad hlavu a hup, odskočí nějaký poklop a všichni tři vylezou do lidské říše. A hele, jsou pěkně vedle třetí lavičku v parku, jenomže nyní zprava.

   Je zrovna noc a děvčata vedou Emílka k Zajdě domů. Zajdiny rodiče odjely na dlouhou cestu parníkem kolem světa a ta teď vybírá ze schránky exotickou čumkartu: „Milá Zajdo, máme se hezky, jíme kalamáry a mořské ďasy. Pivo je tu teplé a západy slunce interesantní. Měj se hezky a moc neponocuj. Líbá Máma a Táta.“ Honem odemkne a šup, už jsou všichni uvnitř.

   Svalí se na kanape a Zajda zapne ovladačem telku. Majda jde vybrat ledničku. Přinese náruč jídla a všichni se spokojeně živí. Zajda přepíná programy a pak jí Majda sebere ovladač a přepíná zase ona. Pak se ovladače zmocní Emílek, ale tomu přepínání moc nejde, protože má moc končetin. Vesele se všichni smějí, jsou rádi, že jsou spolu a že unikli z nebezpečí. Emílek je zvídavá povaha a s úžasem objevuje lidský svět, jaksi on line a ne někde ze škvíry. Je zde spoustu předmětů denní potřeby, pozemský nábytek, zrcadla, obrazy, nádobí a nebo knížky. Všechno je to nové, s podivuhodnými tvary a netušenými významy. Geometrie, vášeň všech pavouků je zkoumána ze všech možných úhlů. A pak zase svačinka a čumění na telku. A zase plno smíchu!

   Ráno je lednička vyžraná a děvčata vyrazí na nákup. Koupí vepřové nožičky a udělají Emílkovi výživný nákyp. Po bytě to voní a jemu kanou sliny z huby. Jak je to hotové, hned to ještě horké slupne a zase koulí očima. Děvčata se obléknou a jdou koupit čtvrtku telete. Řezník na ně už podezíravě kouká a ony se vymluví, že vzali brigádu v kuchyni pionýrského tábora. Doma udělají telecí čtvrtku na červeném víně s karotkou a fenyklovým pyré. Princ se do toho pustí a holky sotva urvou něco samy pro sebe. Emílek spokojeně funí a ptá se, co, že bude k večeři. „Emílku, ty ale žereš jako zápasník sumo, už nám skoro došly prachy.“ Emílek posmutní, ale zamyslí se, je to totiž myslivna. Najednou luskne nohama a praví: „Vím jak vyděláme prašule holky, žádný problém!“ Pak jim vysvětlí, že pavoučí jed má úžasné regenerační schopnosti a mohou z něj tedy vyrábět a prodávat omlazující mastičky pro dámy. Krom toho, prý, mohou z jeho nití tkát prostě nádherné krajky a ty snadno střelí taky: „Pavoučí vlákno je to nejjemnější, kam se hrabe bombix mori!“ Naše gymnazistky jsou poměrně podnikavé a hned souhlasí a pustí se do toho. K odebrání jedu postačí sklenice s přigumičkovaným pergamenovým papírem a s obrázkem mouchy. Na nitě jsou potřeba obě asistentky. Jedna rafinovaně laská makadla a druhá tahá nitě ze zadečku. Emílek při tom vydává tak vzrušené zvuky, že děvčata raději zmateně zavřou okno. Nakonec mají dostatek materiálu a jdou znovu na nákup. Jdou do lékárny a k druhému řezníkovi ve městě. K večeři je volská oháňka na pepři, s bramborovou kaší a pečenými kaštany. Tentokrát Emílek pomáhá, je spousta práce. Majda vytváří e-shop na chystané produkty a Zajda vyrábí první ze zázračných mastí. Základ je lékařská vazelína s jedem, v poměru, jež jí poradil princ pavouk. Pak přidá nějaký parfém, aby byl zážitek aplikace masti komplexní. A už to perou do skleniček, dají tam víčko se etiketou a nyní mají pavoučí sérum s vůní mandragórovou, rulíkovou, citrónovou a vůní noční lilie. Pak se vydatně navečeří, spokojeně sednou k televizi, pletou krajky a čekají na první objednávky zázračné mastičky, protože e-shop je už hotov:

   Je nám ctí, nabídnout vám zázračnou mast s pavoučím sérem, které dokáže zcela vyhladit vrásky! Toto sérum můžeme skutečně označit za zázračné, neboť vrásky jsou vyhlazeny zcela, beze zbytku a subjekt je omlazen asi tak o dvacet let! Testováno pavoučími doktory! Vaši bližní vás poznají, až když na ně promluvíte! Ženy, toto je produkt na který jste čekaly, zasloužíte si ho! Kupte již nyní!

  Možná si milé děti myslíte, že šlo o nadnesenou, klamavou reklamu, ale byla to všechno pravda, vážně, bylo to tak jak se psalo. Hned se začaly hrnout objednávky, protože byly prázdniny a rozličné dámy měly dlouhou chvíli a tak si to objednaly. Hned jak jim to přišlo, tak se s tím pomazaly a vskutku, omládly asi tak o dvacet let! A hned tedy začaly mluvit na své bližní, aby je pěkně poznali a nedošlo snad k nějakým nedorozuměním. A tak byly náramně spokojené a hned to doporučovaly svým kamarádkám, sousedkám a známým a všechny se úplně rozplývaly, jaké je to sérum úžasné. Vedlejším účinkem ovšem bylo, že po aplikaci začaly vidět po tmě, což mnohé z nich považovaly za plus. Některým se to sice moc nezdálo, ale stačilo zavřít oči a bylo to. Však po tmě nikdo koukat nemusí, když nechce, no ne?

   Zkrátka, obchod se poměrně dobře zavedl a bylo peněz dostatek. Ovšem s tou výrobou krajek, to nebylo zas tak slavné. Cožpak o to, Emílek paličkoval jako démon, ale holky byly pěkná kopyta! Korunní princ se je to sice snažil naučit, ale žádný Jan Ámos to tedy nebyl, což ho dost mrzelo. Nějaké to kroucení a křížení ještě šlo, ale jak došlo na polohod, či dokonce hod, hned se jim křížili prstíky a motaly makovičky, takže nakonec na těch herdulích usnuly.

   A vůbec! Děvčata si chtěla jít zase za svými zábavami, ve kterých, musíme říci, neměl pavouk co dělat a tak ho nechávala často doma samotného. Emílek se i přesto dost bavil. Hodně vařil, žral, uklízel po domě a v noci i po zahradě a také rád koukal na televizi. Tam také zjistil, že ve městě má být výstava vamberské krajky a chtěl tam zajít, načerpat inspiraci a holky tak překvapit. No to vám bylo milé děti překvapení! To za chvíli uvidíte.

  Emílek proštrachal skříně, zrovna když holky někde rajzovaly a zjistil, že tatínek Zajdy má přibližně stejnou velikost jako on. Vybral si dvouřadé sako, kanárkově žluté šortky a máminu paruku a černé brýle proti slunci. K tomu myslivecký klobouček se sojčím pírkem, co se tam někde válel po dědkovi, myslivci. A takto milé děti vymůstrován, vyrazil na tu pěknou výstavu.

   No co si budeme povídat! Hned jak tam vlezl a chvíli se ometal mezi exponáty, které mu mimochodem přišly málo rafinované, si někdo povšiml, že má nějak moc končetin: „Pomóc, příšerááá!“ volali návštěvníci a prchali ven. Emílek se příšer odjakživa bál a tak utíkal za ostatními. Vyběhl ven a podle uctivého půlkruhu kolem vstupních dveří pochopil, že ta příšera je on sám. A tak vzal vajchu ulicí na sever, uličkou, která se před ním hnedka rozestoupila. Nakonec začal šplhat na mrakodrap, tedy vlastně na osmipatrový panelák, na konci ulice. Veškeré maskáro z něj cestou opadalo. Vylezl po stěně úplně nahoru, obnažený, jak jen ten boží tvor může být a tam ztuhnul. Snad si myslel, že už ho nikdo nevidí a nebo mu prostě došly baterky. Ovšem dav, který se srotil kolem, civěl dál.

   I kde se vzal, tu se vzal, kolem procházel entomolog Rendy, známý to sběratel žoužele, se specializací na pavoukovce. Vyštudoval si kvůli své zálibě vysokou školu a byl ve městě známou figurou. Ti laskavější ho nazývali „pan profesor“, ale tetky měly jasno: říkali mu „ ten pošuk“. Hned se intuitivně začlenil do davu, jaksi věda, že se tu děje něco pozoruhodného a hned zkoprněle zbystřil. Aby se vyčlenil z prostého davu, vylovil z torny lupu a jal se zírat na hrůzného zástupce z rodu Araneae, visícího na zbrusu zateplené bytovce. Vzápětí lupu schoval, když si uvědomil, jak to působí pitomě. Nicméně, jako muž činu, se nenápadně oddělil od davu a už pospíchal k věžáku. Vtrhl do vchodu, ovšem dům ve valné většině obývali členové blízkého SK Slavoj, kteří si úmyslně poškodili výtah, aby pravidelnou chůzí po schodech podpořili svůj trénink lýtkového a stehenního svalstva. Rendy bral schody po dvou a už se viděl, na obálce časopisu Náš pavouk, který vycházel v několika jazykových mutacích po celém světě. Vyběhl do posledního patra, vylezl po krátkém železném žebříku, otevřel poklop a už stál na střeše, tváří v tvář Emílkovi, který mezi tím také vylezl na střechu.

   V paprscích zapadajícího slunce, stáli proti sobě lovec a jeho kořist, jen zatím nebylo jasné, kdo je kdo. Pro Rendyho, ačkoliv každý večer cvičil s činkami, se jevil pavoučí korunní princ přece jenom jako příliš veliké sousto. Shodil tornu, propocené tričko a vypracovanou muskulaturu vypjal v hrozivém gestu. Oba borci se do sebe bez dalších okolků zaklesli a zabejčili. No jak jsem říkal, Rendymu hned začaly ujíždět plátěnky. Vytrhl se z Emílkova sevření a hrábnul po plně vybavené torně. Všechny propriety mu ovšem v tuto chvíli byly málo platné. Měl tam ovšem kanystřík s ethyl–acetátem, který zrovna nesl do nedalekého entomologického kroužku. Ten se v entomologii používá jako účinný asfyxant, jak jistě milé děti víte. Rychle to odšpuntoval a na Emílka to vychrstl. „Co to na měl leješ ty prase?!“ Zařval Emílek nelidským hlasem. Vstřelil ze zadečku přenášecí vlákno, které umístil na protějším domě a vrhl se do hlubiny. Zachytil se na zdi sousedního domu, hmyzími pohyby sešplhal dolů a na zanedbaném dvorku se schoval pod nějaký papundekl.

   Rendy, zcela konsternován, že na něj pavouk promluvil jadrnou češtinou, si dal několik mocných loků přímo z kanystru a zbytek si nalil na hlavu. Vzduchem se začala šířit sladká, hrušková vůně etylesteru kyseliny octové. To ovšem vydráždilo vosy, které hnízdily za komínem a na nebohého přírodovědce se snesly. Ten by to za jiných okolností kvitoval se soustředěným zájmem, nyní však, mávaje rukama, sbalil si fidlátka a hanebně uprchl.

   Vlahý podvečer se pomalu přehoupl do jiskřivého večera. V baru U špatně vypletené rakety, nebylo ani moc plno, ale ani moc prázdno. Sportovci všeho věku se tu vesele družili nad svými drinky. U kulatého stolku se světýlkem, v příjemném pološeru, seděla čtyřhlavá mládež. Kromě našich děvčat a Vladimíra Ponravy, tu byl také vysportovaný mladík Jaroslav Květnatý, který se ovšem, želbohu, věnoval spíše svojí sklenici nežli Zajdě. Po chvíli se dokonce odpotácel na bar, kde předváděl jakýsi opilecký tanec a povykoval pitomosti. Zato Vladimír upíjel ze své sklenky obezřetně, neboť tajně doufal v muchlovačku. Vedl duchaplnou konverzaci a nenápadně, jakoby mimochodem, se Majdy dotýkal. Majda se srdečně a hlasitě smála a kroutila očima. Zajda si připadala jako křen: „To je ale blbec! A Majda se chová jako kráva, chci jít už domů, za Emílkem!“

   Štěrk křupe pod třemi páry moderních tenisek na cestičce v temném parku, která je ozářená několika lampami. Vladimír jde uprostřed. Drží Majdu kolem pasu. Troufale zkusil popadnout i Zajdu, ale ta se odtáhla. Řeči se mluví a voda teče. Náhle se uprostřed cestičky země rozestoupí a objeví se rudě opalizující sféra. V ní se objeví sama Královna pavouků a je nepopsatelná! Můžeme snad říci, že jí jejich osm očí září jako reflektory a je tak černá, že reálně pohlcuje světlo! Zhodnotí situaci a okamžitě vystřelí z pracek dvě nitě, kterými obtočí chlípného Vladimíra a přitáhne ho k sobě. Ukousne mu hlavu, kterou pořádkumilovně vyplivne do koše a z nakloněného trupu vychlemtá prýštící krev. Když dopije, odhodí zohavené tělo do křoví a decentně si očistí ústa: „Nikdy si na cesty neberu svačinu, ráda ochutnávám místní kuchyni. Co jste udělaly s mým synem děvky?“ Pak vystřelí další dvě vlákna, která děvčata obtočí a obě je stáhne nazpět do svojí říše.

   Na zanedbaném dvorku v pološeru, náhle odskočí vlhký papundekl a vztyčí se obludná příšera. Mrouskající kočky přeruší svůj večerní koncert a seskáčou z popelnic. Korunní princ vykročí na ulici a pospíchá domů. Přeběhne tiše pár ulic a už si odemyká dveře a vklouzne dovnitř. Doma ho však přivítá jenom ticho a tma. Usedne na kanape a vtom to na něj padne. Pochopí, že je pro děvčata jenom přítěží a že ho vlastně asi nemají vůbec rády. Dá se do hořkého pláče, který však netrvá příliš dlouho. Jestlipak milé děti uhodnete proč? Ano, je to proto, že pavouci mají více očí než dvě a proto jsou slzné kanálky rychleji vyčerpány. Rychle se pochlapí a rozhodne se pro návrat domů. Nyní honem k portálu! Měkce vyběhne do tmy a míří do parčíku. Náhle mu cestu zkříží srocený dav měšťanů. Kromě zapálených pochodní, třímají také množství kos a vidlí. Kde vzali tito měšťané takové množství zemědělského náčiní, na to se mě milé děti neptejte. Něco si možná vypůjčili v zahrádkářské kolonii a něco zřejmě přivalili chalupáři z chatové osady.

 „To je ta zrůda!“ zavřeštěla vepředu stojící bába a zouvaje si šrkpál, mrštila jej po něm. Vzápětí toho však litovala, neboť dav se převalil přes ní a ona, neschopna držet krok, byla povalena a zle pošlapána. Když se přes ní přehnal poslední člověk vstala, nazula si zahozenou botu a zhrzeně odkvačila k domovu, doštrykovat vnučce kulicha k Vánocům.

   Princ Emílek prchá před rozvášněným davem a snadno mu uteče. Opouští městskou zástavbu a vbíhá do tmy, k řece. Rozložitá křoviska ho skryjí ve své vlahé náruči. Prodírá se mezi vrbičkami a olšemi, je zase ticho a tma, které ani neruší kročejemi svých chlupatých pracek. Náhle uvidí kruh z osmi zapálených svíček, v jejichž středu stojí entomolog Rendy a pokouší se vyvolat vzácného členovce Microdipoena jovi, podle nějakého obskurního rituálu. Rendy, zcela rozložen ze svého setkání s Emílkem a z toho, že své setkání není schopen jakk oliv doložit a předložit vědecké obci, maje za předka salónního kouzelníka, sám jako renesanční člověk, uchýlil se v šoku k předpotopní magii a pokoušel se zde magicky vyvolat jakýsi nevídaný exemplář pavouka, kterýžto nález hodlal náležitě zpopularizovat. V měkkém světle svíček, obklopen složitými symboly, mával dřevěnou hůlkou a cosi si mrmlal.

   Náhle se před ním zjevil Emílek. V Rendym, jakoby se krve nedořezal:

 „Phy Diabolo, terque quaterque isti phy!

Atque iterum phy in aeternum,“

   A zamířil na něj opižlaným klackem.

 „Ale, nechte toho sakra pane, já jsem se ztratil!“ Rozdurdil se už Emílek. Rendy si důkladně promnul oči, štípnul se do levého i pravého předloktí a pravil:

 „Jsi-li z masa a kostí, vstup do kruhu!“

   Emílek tak učinil a oba dobrodruzi se srdečně pozdravili. Emílek mu vysvětli, že přichází z pavoučí říše a potřebuje se dostat nazpátek. Rendy, při představě, že existuje jakási pavoučí říše, plná kapitálních exemplářů a která má dokonce jakousi sociální strukturu, div neomdlel. Pavoučí princ ho hbitě podepřel a Rendy hned vytáhl z brašny jakýsi pomuchlaný knižní exemplář:

 „Toto je tajný grimoár, který se pod příslibem mlčení předává vybraným studentům entomologie a který pojednává o tajném společenství s hmyzem. Spojení s pavoučí Královnou, se však považuje za extrémní akt černé magie s podtóny vampyrismu.“

 „To jsou mi teda pindy pane, hned to tam nalistujte!“

   Rendy tak hbitě učinil a zcela konsternován, pološíleně kouleje očima, jal se recitovat:
















 „Stará čarodějnice, vystup ze tmy a zahal se mlhou! Toto je kniha pavouka a jeho vřetene (sil), buď mi milostiva a stůj při mně! Ve tvém jménu vyvolávám sílu prvního pavouka na východě, který vystupuje z masožravé macešky. Při jeho spirálovitém sosáku, jeho síly patří nám!“

   Stará čarodějnice zahalená mlhou, ze které patříš do jižního kvadrantu bledého slunce! Ve tvém jméně vyvolávám černého pavouka krvavého máku. Při jeho hbitém útoku, jeho síly patří nám!

  Stará čarodějnice, jejíž mlha se mísí s mlhami západního kvadrantu, ze kterých vystupuje děsivý piják jedu, jedoucí na křepkém ocúnu. Při jeho otráveném poháru, jeho síly patří nám!“

   Tajemná čarodějnice, plně zahalená mlhami, které se rozpínají vůči miriádám tajemných hvězd, ze kterých vystupuje průsvitně zelený pavouk, jedoucí na fialové čemeřici. Při jeho živoucím těle, přidej se k nám!“

  Mha přede mnou,

mha za mnou,

poutám vás vláknem ve jménu Šedivé čarodějnice, stříbrného srdce!

   Nyní mu Emílek pošeptal tajná slova, která v grimoáru nebyla a která je měla dopravit přímo ke Královně pavouků. Rendy je vykřikl naproti temnému nebi a Emílek vyvalil oči a zakryl si chapadlem ústa. Země se otevřela a pohltila je.

   Špičatý skalní ostroh, který je bičován kosmickými větry, před kterými je ovšem chráněn hustým hnízdem, je na vrcholu osazen bombastickým stříbrným trůnem, na kterém sedí sama Královna pavouků. Znaje umění metamorfózy, nasadila si na své temné, světlo pohlcující tělo, nadpřirozeně krásnou ženskou tvář se zářící korunkou. Za sebou má z každé strany prostornou pavučinu. Ve středu každé z nich visí jedno z děvčat. Obě jsou nahé a roztažené do hvězdy. Za nimi pableskuje nehostinný vesmír. Dole, pod trůnem vlevo, je malá sluj, ve které pod plachetkami sedí tři přadleny s kolovraty a v dlouhých pravidelných intervalech pronášejí dutými hlasy, každá jednu větu:

„Já vlákno počínám!“

„Já vlákno zavazuji!“

„Já vlákno stříhám!“

   Hned, jak tam ti dva makovci spadnou, Královna zvedne Rendyho pařátem za flígr a přiblíží si ho k obličeji: „Na přímluvu mého syna, by ses sem nedostal. Nyní tě sežeru!“

„Já vlákno počínám!“

   Rendy se pokouší sesbírat poslední zbytky důstojnosti, ač poněkud nedůstojně mrská nohama a upjatě praví: „Ale já jsem přírodovědec!“ Královna štítivě setřese nešťastníka na zem, který si bolestivě narazí koleno a teď se svíjí na skále, otvíraje ústa v bezhlesném výkřiku, jako ryba.

„Já vlákno zavazuji!“

   Královna na něj pohlédne a její tvář nezračí jakýkoliv výraz. Znovu si ho pozvedne pařátem k očím a její hlas mocně hřímá nezměrnou prostorou: „Poslyš zmetku, už vím, co s tebou udělám. Nyní tě pokapu vodičkou nesmrtelnosti a vykopnu tě do vesmíru. Věčné civění do miriády sluncí ti vypálí oči a ty budeš navěky mřít v mezihvězdném prostoru, jako živoucí mrcha!“

„Já vlákno stříhám!“

   Rendyho se zmocní čirá hrůza a všechny chlupy na těle se mu zježí tak, že by je mohl snadno spočítat. Nyní s tím však nezačíná, zdá se, že na to bude mít času dost. Teď se však do věci vloží Emílek: „Matko! Tento dobrý muž byl tak laskav, že mě doprovodil domů, bylo by od tebe neobyčejně laskavé, kdybys ho raději propustila s výsluhami!“

„Já vlákno počínám!“

 „A co ty dvě malé rajdy?“ Táže se Královna a znovu pustí nešťastníka na skálu, který si teď bolestivě poraní druhé koleno a válí se tam jako pitomec.

 „Já vlákno zavazuji!“

 „Džentlmensky jsem je doprovodil domů, když jsem viděl dámy v nesnázích. Na té cestě jsem viděl mnoho zajímavých věcí a mnoha zajímavým věcem jsem se naučil!“ Královně připadá, že je Emílek jaksi dospělejší a když jí ještě vyzve, aby ho už nadále oslovovala Emílio, že mu to přijde takové noblesnější, je rozhodnuto. Luskne prsty a holky spadnou ze sítě. Přiběhnou k sobě, vroucně se obejmou a při tom se dlouze políbí. Každá z nich zvedne jinou nožku. Kolem nich teče jantarová aura. Potom se pustí, odvrátí se od sebe a rychle se oblečou. Seběhnou dolů k Emílkovi, vlastně k Emíliovi a každá ho z jedné strany vroucně políbí a pak ho ještě objímají. Pak jdou k Rendymu, potřesou mu rukama a děkují mu za záchranu. Nakonec si stoupnu vedle něho. Emílio k nim přistoupí a věnuje jim zlatý kříž, co tu zbyl po nějakém misionáři a slíbený pohár a košík plný šmuků. Navrch ještě sklenici okurek, které on sám nakládal. Vévoda daruje Rendymu jeden ze svých doutníků a pak si všechny tři hodí na záda a odveze je domů. U lavičky se krátce rozloučí a vévoda zmizí v hlubinách. Všichni tři humanoidi poté odejdou k Zajdě domů. Zajda vytáhne z kaslíku další čumkartu: „Milá Zajdo, ztroskotali jsme na pustém ostrově. Tatínek si vyrobil oštěp a loví s ním divoká prasata a ryby. Já většinou zvelebuji naši chýši. Máme se tu moc hezky. Ostrov je prostorný a útulný. Lodní trasy jsou tu ovšem poněkud nedostatečné a proto se vrátíme tak za dva, až tři roky. Měj se tam u nás pěkně, řádně dostuduj a jez vitamíny! Líbá, Máma a Táta.“

   Šli dál a dali si něco malého k snědku. Povídali si a seznamovali se. Dali si skleničku vína a Rendy vykouřil doutník od vévody. Udělalo se mu mdlo. Byl celý zelený a děvčata ho uložila na kanape. Stáhla mu triko a natírala mu prsa kolínskou. Rendymu docela odlehlo, ale děvčata si povšimla, že po prožitém dobrodružství, Rendy docela zavání. Proto ho vysvlékla úplně a naložila ho do vany. Když ho okoupala, oholila ho v podpaží a také na ohanbí. Následně mu depilovala prsa, takže jim nakonec docela dobře ladil k nábytku. Osprchovaly ho a osušily a uložily k osvěžujícímu spánku.

   Zatímco spal, upaličkovala mu nádherné trenýrky a nátělník, aby jim po bytě nechodil jako hambář. Dlouhým pobytem v síti, získala totiž jemnocit pro filigránskou práci s krajkou. Později mu také vytvořila další vkusné doplňky k oděvu a z Rendyho se stal časem známý elegán, který se dokonce dostal na wikipedii, jako první okrajkovaný metrosexuál na světě. Došlo to dokonce tak daleko, že když se procházel po ulici, děvčata na něj pokřikovala: „Jó Rendy, jó Rendy, ty seš tuze trendy.“ Na což však Rendy nedbal, protože chodíval k Majdě a Zajdě, vždycky navečer na kanastu a pampeliškové víno, které si velmi oblíbil. A to je vlastně milé děti všechno. Doufám, že se vám pohádka alespoň trošku líbila a jestli jste dočetli až sem a je zrovna večer, pilně se pomodlete k Bohu trojjedinému, umyjte si ruce, ať vám po nich nelezou bacily a hajdy do postýlek, Konec a zvonec.