Elektrokultura – 1. část 

Pacheco

    Elektrokultura je způsob využití elektromagnetické energie v zemědělství, umožňující dosažení vyšších výnosů sklizně, bez použití hnojiv a ochranných postřiků proti škůdcům a nemocem. Elektrokultura zvyšuje odolnost a zdraví rostlin a také dokáže pomoci zemské vlhkosti, snadněji vzlínat k povrchu i v době sucha. 

    

   V první části pojednám o dvou typech atmosférických antén, se kterými mám praktickou zkušenost, v části druhé pak o tzv. paramagnetických věžích, které byly s úspěchem používány už v dávné minulosti, jak k pěstování potravin, tak k jejich uchování coby sýpky.    O elektrokultuře jsem se dozvěděl asi před rokem a hned jsem s ní začal experimentovat, abych si v praxi ověřil, zda je opravdu možné jednoduchým zařízením z měděného drátu viditelně ovlivnit růst rostlin. A hned úspěch prvního experimentu s klíčením semen cibule, mě povzbudil v dalším snažení. 

    Princip elektrokultury vychází z faktu, že všechny jevy ve vesmíru jsou svou podstatou elektromagnetické. Elektřina není omezena na dráty a kabely elektrického vedení, ale proudí na všech škálách, celou přírodou, celým vesmírem. Od pohybu iontů mezi dvěma elektrodami, přes globální elektrický obvod planety, řídící počasí, klimatické změny i procesy v nitru Země, jež jsou dále přímo napojeny na elektrický obvod sluneční soustavy a dále galaktický elektrický obvod, atd. 

    Růst rostlin můžeme výrazně ovlivnit instalací jednoduché atmosferické antény, kterou si zhotovíme omotáním měděného drátu okolo dřevěné hůlky, instalované přímo k rostlině. Přičemž spodní konec drátu zavedeme co nejblíže ke kořenům a dbáme na to, aby se drát rostliny nedotýkal. 

   Směr navinutí drátu, tedy po směru hodinových ručiček, či proti směru, je na fórech FB skupin, zabývajících se elektrokulturou, předmětem neustálých dohadů. Obecně je zdůvodňován koriolisovými silami a liší se v závislosti na tom, na které hemisféře zeměkoule se nacházíme, ale jak jsem zjistil, v principu funkce antény, nepanuje na fórech jednoznačná shoda a tak jsem byl nucen se sám teoreticky ponořit do podstaty přírodních atmosférických jevů a vytvořit si svou vlastní teorii funkce spirální antény. V poslední době navíc přibývá stoupenců ploché země a tak se diskuze přiostřují, až nakonec přecházejí v diskuse daleko vzdálené tématu elektrokultury což zmatek ještě zvyšuje. 

   Z mých teoretických úvah a praktických zkušeností, jsem si tedy vydedukoval následující princip, který je odvozen z viditelných sil, působících v počasí, konkrétně v cyklónu a anticyklónu. Pokud tedy uvažujeme v rámci působení koriolisových sil, měli bychom, pro nalezení správného směru vinutí zjistit, co se odehrává, či jak funguje počasí na severní polokouli, kde se nacházíme. V cyklónu, tedy tlakové níži, vanou větry při pohledu shora, proti směru hodinových ručiček, směrem od obvodu k centru a stoupají vzhůru. V anticyklónu pak, opět při pohledu shora, naopak vanou po směru hodinových ručiček směrem od centra k obvodu a sestupují dolů. Anténa, která bude navinutá proti směru hodinových ručiček - při pohledu shora dolů - bude mít (na severní polokouli) tvar odporující rotaci energie počasí v atmosféře - vzestupu či sestupu nabitých částic a nebude ideálně podporovat jejich snadnější výměnu a musí tedy být navinuta obráceně t.j. po směru hodinových ručiček- při pohledu shora. 

   Tolik k anténě spirálového tvaru, nejčastěji používanému pro "osobní" antény, tedy pro jednotlivé rostliny. Pro vysoko umístěné antény s větším ziskem, určené pro napájení ocelových drátů vedených pod zemí a emitující magnetické pole se nejčastěji používá tvaru napodobující původní "aparathus" Justina Christofleuea. Jde o trs mnoha měděných drátů směřujících vzhůru, doplněných ocelovým, směrovým trnem zaměřeným k jihu. 

   Tato anténa se umisťuje na stožár minimálně šest metrů nad zemí a je připojena na řadu ocelových drátů, vedených pod zemí v hloubce cca 20-30cm, směrem sever-jih a dráty by měly býti v přesné orientaci S-J, aby se slabé magnetické pole, které emitují, vzájemně nerušilo s magnetickým polem planety. Uvádí se, že dráty by měly být maximálně 1,6m od sebe vzdáleny a jejich délka údajně není omezena. 

   

   Stožár s anténou se v tomto elektrokulturním systému umístí na jižní konec pole s napojenými dráty vedoucími k severu. Tuto anténu jsem úspěšně vyzkoušel minulou sezónu a mohu říci, že na kořenovou zeleninu, zejména na červenou řepu měla fantastický účinek.

   Účinek tohoto "vedení" je možno ještě výrazně posílit přidáním tzv. magnetické antény. Na jižním konci se drát nasune do prstýnkového magnetu dostatečné síly, což jak jsem se dočetl by mělo být alespoň dvanáct kilogramů, dá se použít několik menších v sérii, magnety nasuneme severním pólem směrem k severu. Je také dobré magnety chránit proti účinkům koroze například potažením včelím voskem.

   Milé dítko,
všichni humanoidi, vystupující v pohádce, kterou máš právě před sebou, jsou zcela smyšlení a jakákoliv jejich podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná. Rovněž jejich hmyzí společníci nejednají vždycky tak, jak bychom očekávali od jejich předobrazů ve zvířecí říši. Článek, ze kterého Majda na začátku našeho vyprávění cituje svojí kamarádce, lze skutečně nalézt na internetu, kde jsme ho také před krátkým časem sami přečetli. Inspirací pro naše vyprávění však nebyl. Citace jsme sem zařadili proto, abychom pohádce dodali jistý punc aktuálnosti a připravili tě na věci příští, neboť dále tě čekají nejen scény dobrodružné a milostné, ale i znepokojivé a strašidelné. Nuže, nyní se již pusť srdnatě do čtení….

Majda a Zajda, návštěvou v pavoučí říši

   Majda a Zajda, děvčata ještě mladá, byly nejlepší kamarádky už od základní školy. Toho letního dne, asi v deset hodin dopoledne, byly u Zajdy doma a chystali se na nedaleký tenisový kurt. Majda seděla poblíž otevřeného okna v křesle, nohy přehozené přes opěradlo a pěstěným prstíkem ťukala do displeje svého telefonu. Čekala na kamarádku, až se upraví, než půjdou ven. Zapíchla prst do skla a řekla:
 „Poslechni si Zajdo, tohle: V roce 1890 byla v pralesích Konga napadena výprava misionáře Arthura Johna Simese obřími pavouky, které domorodci nazývali J´ba Fofi. Několik simesových mužů bylo zle zřízeno, ačkoliv se misionář horlivě křižoval, a i po nich střílel.“
   Zajda neříká nic, protože si zrovna maluje oči a nechce se píchnout řasenkou do oka.
 „Rozumí se, že střílel po těch pavoucích, samo sebou. A dále: Říká se, že dospělí J'ba Fofi vypadají jako tarantule, jsou tmavě hnědí, jejich tělo má průměr kolem 100 cm, disponují výraznými tesáky a velmi silným jedem. Když by se pavouci postavili na zadní nohy, byli by vysocí jako dospělý člověk. Jejich vejce jsou pravděpodobně světle žlutobílá a mají tvar arašídů. Mláďata jsou jasně žlutá s fialovým bříškem. Postupně pak tmavnou.
   Zajda má oči hotové a soustřeďuje se na rty, právě šermuje s balzámem a špulí rtíky.
„Většina z mnoha neoficiálních příběhů vypravují o tzv. obřím konžském pavoukovi, který nečekaně přichází do vesnic domorodců, zabíjí dobytek a odnáší malá zvířata i děti. „Popisy místních obyvatel se shodují. Podle mého názoru J'ba Fofi existuje," říká přírodovědec a kryptozoolog William J. Gibbons. „Živí se menšími lesními antilopami, ptáky a jinou drobnou zvěří."
   Majda je vášnivá milovnice všech možných i nemožných příběhů a svou kamarádku často zásobuje informacemi o mysteriózních záležitostech:
 „Obří pavouci se však nevyskytují pouze v hluboké džungli Konga. Podle několika svědků byli spatřeni i ve Vietnamu, v Kanadě, v USA, Austrálii, Venezuele a Mexiku. Například během kentuckého léta roku 1981 sekal muž jménem Robert A. trávu na louce obklopené hustým lesem. Když si na chvíli sedl, aby si odpočinul, uslyšel za sebou podivný dupot. Jakmile se otočil, spatřil obrovského pavouka, který byl velký jako kotě a měl černou barvu. Farmář se tak vyděsil, že utíkal domů pro zbraň. Když se vrátil, zvíře bylo pryč.
   Nyní má Zajda konturovací tužku a soustřeďuje se na obloučky.
 „Další zpráva pochází od ženy jménem Debbie, jež vyprávěla příběh svého strýce. Během své služby ve Vietnamu vešel do buše, aby si ulevil. Ihned si všiml podivné 4,5 metru široké pavučiny. Na jejím okraji viděl pavouka velikosti malého psa. Měl tlusté nohy a objemné tělo.“
   Na řadu přichází štětec se světlým pudrem a rty jsou zlehka poprášeny. Konečně je tu rťenka, nanášena od středu ke koutkům. Zajda si obtiskne rty do papírového kapesníčku a řekne:
 „Já ti nevím holka, asi bych takového pavouka vidět ani nechtěla, to by mě nejspíš kleplo.“
 „A to já zas jo, hned po Lochnessce a Sněžném muži“ zasměje se Majda a vstane. Pěstěný nehtík několika magickými tahy vypne telefon: „Myslím, že můžeme vyrazit.“
   Děvčata vyjdou z domu, každá na rameni držadlo tenisové rakety v praktické Vuittonce. Chtějí si protáhnout kostru a nakrucovat se před mladými sportovci. Hned za vilkou zajdiných rodičů, je mladý smrkový remízek a pak štěrková cestička s lavičkami, skrze malý park s několika raritními dřevinami.
   Na třetí, nazeleno natřené lavičce zleva, se rozvážně prochází starý havran a umanutě klove do suků dřeva. Vidí, jak se k němu z východu po drobném štěrku blíží, dvě mladé lidské samice, zabrané do hovoru.
   Majdě se třeba líbí ztepilý gymnazista Vladimír Ponrava, ale podle Zajdy má koňské zuby a náchylný ke smíchu, nebojí se je použít. Po cestě to probírají tak zevrubně, až se jim gumičkové ohony ve vlasech natřásají. Na tenisové kurty však toho dne nedojdou. Vejdou do parku, jenž je prozářen měkkým světlem a jak prochází hned kolem třetí, nazeleno natřené lavičky, vyruší je hromský havran, který se náhle vyrušen, vznese a odletí. Vedle odpadkového koše se se hřmotem náhle otevře země a na povrch vystoupí štíhlý obří pavouk v elegantním obleku. V pařátech drží doutník a když potáhne, v očích mu rudě zahžne. Dalším pařátem si posune červený cylindr do týla a pisklavým hlasem praví: „Mám s vámi mluviti!“
 „Už je to tady, já to věděla, tady to máš!“ vypískne Zajda a spráskne ruce. Majda vypískne taky, ale ani se nesnaží artikulovat jakákoliv slova. Pavouk se zachechtá a zase řekne tím pisklavým hlasem: „Máte se mnou jíti!“
   Majda se vzpamatuje z úleku, dá si ruce v bok a dupne: „To jsou mi móresy pane, co to má u všech všudy znamenat!?“
 „Dost řečí!“ řekne pavouk netrpělivě. Popadne je, každou jednou prackou, posadí si je na záda a odnese je do své říše.
   Tak se tedy Majda a Zajda dostaly do říše Královny pavouků.
Cesta vedla pavučinami opředeným tunelem, který všelijak zatáčel, takže nebylo vidět co bude za další zatáčkou, ale byl dostatečně prostorný na to, aby se do něj i přes značnou pavoukovu rychlost všichni tři pohodlně vešli a děvčatům se ani do účesů nezamotaly pavučiny. Trochu jim otrnulo a tak si začala zpívat:

Na pavoučí nožce,
jedem po vozovce.
Kdo by tady stál?
Potkal nás pan král!


Nežli prožít splíny,
hup do pavučiny.
Kdo by tady stál?
Veze nás pan král!


Co nás asi čeká,
kafíčko a veka.
Kdo by tady stál?
Pozval nás pan král!





   Tohle si ty dvě kráčmery zpívaly, dokud úplně neochraptěly a pak jen odevzdaně koukaly před sebe, protože cesta to byla vážně dlouhá. Ale každá, i ta sebedelší cesta jednou milé děti končí a tak nakonec skončila i tahle cesta, stříbrně opalizujícím tunelem. Najednou se ocitli v prostorném hnízdě, jehož stěny byly potaženy purpurovým saténem a kromě velkého zrcadla ve zlatém rámu, tu už nebylo vůbec nic.

   Pavouk je opatrně sundal ze zad a zase si posunul cylindr, tentokrát více do očí, protože se mu po cestě posunul nebezpečně dozadu: „Vlastně jsem vévoda, kdepak král.“ A zase si dal práska z doutníku, až se mu oči rudě rozzářily.

 „A copak po nás vlastně chcete pane vévodo?“ řekla Majda a vysekla posměšné purkle.

 „Teď se svlékněte zcela do naha.“ Řekl vévoda a zase si posunul klobouk z očí.

 „No tohle, vy drzoune!“ Vyprskla Majda: „tůhle!“ A vyplázla na vévodu jazyk.

 „Já bych se klidně svlíkla“ řekla Zajda. Majda k ní otočila hlavu a obočí jí vylítlo kamsi nahoru.

 „Nu co, však jsem namalovaná!“ řekla Zajda směrem ke kamarádce a rozhodila rukama.

   Tu se rozhrnul závěs a do hnízda vskočil obludný, tlustý pavouk, lysý a lesklý, na černé kůži zelené fleky. Koulel kulatýma očima a práskal mocnými kníry. Ve dvou předních nohách držel krejčovské nůžky. Udělal šmyky, šmyky, šmyk a všechno oblečení se z děvčat sneslo jako lehké chmýří. Ta jen vypískla a příslušné partie si zakryla rukama.

 „Ničeho se neobávejte dámy, jsem nejlepší krejčí v říši“ zachrochtal hrozně. A hned měl v ruce krejčovský metr, vlastně dva a bral jim zručně míru. Prackama tvrdýma jako hole, nad to porostlýma hrozivými bodci, je plácal přes ruce, jak si snažily zakrýt, své zrůžovělé vnady.

 „Já to nepřežiju, to bude moje smrt!“ ječely obě dvě a třásly se strachem. Nejlepší krejčí v říši se posupně chechtal. K dovršení vší hrůzy se zpod závěsů vyhrnuly tisíce malých bílých pavoučků, jakoby průhledných a rozlezli se úplně všude, po zemi, stěnách i stropě a hemžili se jeden přes druhého a i když se to před chvílí nezdálo možné, dívčí jekot ještě zesílil. Pavoučkové začali ze zadečků vypouštěli bílé tenké nitě, ze kterých se začalo tvořit plátno tenké, no jako pavučinka. Nepochybně se pohybovali podle nějakého vnitřního plánu, ten však byl tak složitý, že nešel na první pohled vysledovat. Tu zase začalo pod závěsem hemžení a na scénu vyběhli pavoučkové červení, zelení a možná i žlutí a modří, zase jakoby průhlední a zapojili se do reje. A taky začali vypouštět nitky, tentokrát barevné, podle jejich vlastní barvy a do plátýnka začali tkát barevné aplikace. Mistr krejčí hned měřil, stříhal jak šílenec a rovnou to sešíval drobným stehem. Rej skončil a tisíce pavoučků zalezlo pod závěs. Na zem se snesly dva dívčí oblečky i se spodním prádlem, nadýchané jako sen. Nejlepší krejčí v říši zatleskal čtyřma nohama a zvolal: „Nyní oblékat!“Pak odkulhal ze scény. Holky na sebe koukly a rychle se oblékly. Pak se začali nakrucovat před zrcadlem: „Holka zlatá, takhle voháklá jsem snad ještě nebyla.“ řekla Zajda. „To ti řeknu kočko, připadám si jako nevěsta!“ na to Majda.

  Z druhé strany závěsu se vynořil pavoučí vévoda, spokojeně zamlaskal a řekl: „Nyní je čas, setkat se s korunním princem.“ Děvčata to nechtěla dát rovnou najevo, ale docela se těšila, co je ten korunní princ zač, i když je to zřejmě pavouk. Vévoda je zase vedl pavučinami opředeným, opalizujícím světlem zářícím tunelem, který byl ovšem tentokrát docela krátký. Hned vyšli na rozlehlé tenisové kurty, vysypané oranžovou antukou a nad nimi sféra s přívětivým, řídkým, mlžným oparem. Na centrálním kurtu, kolem kterého stálo několik velkých, čtyřhranných, dřevěných květináčů, s nízkými palmami Saw palmetto, stál v impozantní póze, s napřaženou raketou a v námořnickém oblečku, pavoučí korunní princ Emílek.

   Dlužno říci, že u děvčat příliš nezabodoval. Body dolů pochopitelně zajistil námořnický oblek, včetně té placaté čepičky a infantilní jméno. Určité sympatie si ovšem získal díky čtyřem jiskrným očím, rozkošnému sosáčku a chlupaté hrudi. Způsobně počkala, až je vévoda představí, což se však vzápětí stalo a Emílek všeho nechal a hned se k nim se širokým úsměvem přihrnul: „Nemohu ani slovy vyjádřit to potěšení, že Vás konečně poznávám dámy a jsem nevýslovně štasten, že vás mohu přivítat na dnešním tenisovém turnaji, na kterém budete vystupovat jako hlavní hvězdy, tedy pochopitelně kromě mě.“ Děvčatům to viditelně, milé děti, šrotovalo v hlavě. Prestižní turnaj s korunním princem? Jářku sem s ním! Ale je to přeci jenom obrovský pavouk a pak, je tu vlastně ještě ten únos!

 „Vůbec ničeho se neobávejte milé dámy! Shodou šťastných náhod, je jeden z východů z naší říše poblíž vašeho sportoviště, kde jsme si všimli vašeho pozoruhodného talentu a dovolili si Vás pozvat na exhibiční mač, který zde sehrajeme u příležitosti narozenin naší Královny matky.“

 „Vy jste nás ale unesl pane, jako nějaký loupežník!“ vyprskla Majda.

 „Patrně se jedná o malé nedorozumění, kterého se nešťastnou náhodou dopustil zde pan vévoda, který dovede být mnohdy přespříliš horlivý. Jistě mu jeho neomalenou zbrklost odpustíte.“

 „Nebo rovnou pirát!“ vyprskla teď Zajda.

 „Velice nás mrzí, že to vidíte takto i když z celého srdce doufáme, že se našeho zápasu přece jen zúčastníte.“ Potutelně se usmál: „Pokud vyhrajete, bude vám věnován tento skvostný pohár z ryzího zlata! Patřil jednomu velkému tenistovi, který ho, řekněme…. ,už nebude potřebovat.“

 „Tý jo! Je to vážně ze zlata?“ ptala se Zajda. „Mlč ty tele, podívej se jak se to blejská.“ zašeptala jí Majda a chytla jí za ruku. Pak řekla:“A co když prohrajeme, aha?“

 „Pokud prohrajete, odvedeme vás prostě nazpátek. To je vše. Souhlasíte tedy?“





   Majda pokrčila rameny, flusla si do dlaně a pak natáhla ruku: „Myslím, že si plácneme pane!“ A tak si plácli.

   Ochozy šílí! Plné chlupatých rozdováděných pavouků, kteří při každém podání ztichnou jako v hrobě, ale při úderu rakety propuknou v hurónský řev. Jestli jste to milé děti nevěděli, pavouci prostě tenis milují. Uprostřed je řádně upletená síť, že a přes ní lítá něco, co vypadá jako pěkně tučná moucha. Fór je v tom, že jí nesmíte sežrat. Takhle navečer, po slušném mači, člověku, tedy vlastně pavoukovi, jenom kapou sliny z tesáků a řádně vyhládlý jde domů, na bohatou večeři. Někteří pomalejší pavouci se z počátku na míček vrhali, ale ostatní jim vždycky nemilosrdně nabančili, takže nakonec pochopili, pěkně zůstali sedět na zadku, polykali sliny a řvali jak přetržení. A největší zásluhu na této skvostné zábavě má korunní princ Emílek, který se na zápas převlékl do královských barev, černé a červené a teď řádí na hřišti jako sám ďáběl, v každé pracce po raketě. Děvčata jsou mu ovšem více než zdatnými soupeřkami. Ne nadarmo si je pavoučí špehové na městských kurtech vyhlédli jako největší hvězdy. Boj je krutý a dlouhý, forhend střídá backhend, kraťasy a smeče, situace na hřišti je krajně nepřehledná. Emílek, který zřejmě neumí moc prohrávat, v jednu chvíli jezdí po kurtu na kolečkových bruslích a místo dvou raket má čtyři: „Přestávka nebude! Přestávka nebude!“ řve jako šílenec po šestihodinové hře a jeho jekot zaniká v běsnění pavoučích diváků. Ale zdá se, že ani toto heroické nasazení na děvčata nestačí. Vedou pět čtyři a jsou na podání, je to 40 : 40, výhoda a při posledním podání Emílek zakopává a padá na kokos. Míček kolem něj jakoby posměšně poskakuje. Holky vyhrály! Ochozy šílí!

   Brány areálu se otevřely a ven se vyřítil vyhladovělý dav pavouků. Honem do kuchyní, špajzů a sklípků, dnes je čeká skvostná večeře! Na lavičce sedí holky s nataženýma nohama, na obličejích ručníky a mocně odfukují. Uprostřed kurtu leží naznak Emílek a hledí do nebe. Nakonec vstane a zatleská: „Slavnostní předání cen!“ Ke kurtu pomalým krokem kráčí asi dvacetičlenná pavoučí suita, v čele vévoda se zlatou mísou. Odněkud, jakoby váhavě, začne vyhrávat kutálka. Naše sportovkyně vstanou a rdíce se, převezmou cenu z rukou samotného Emílka, který jí zase převzal od vévody: „Zde je vaše zasloužená výhra dámy. Sláva našim vítězkám!“ Všichni pavouci začnou také volat: „Sláva!“ Děvčata začnou zvedat pohár nad hlavu a radostně se smějí. Výhra je naše! „Nyní vás komorník odvede do vašeho budoáru! Jistě máte všeho dost a toužíte po osvěžujícím spánku.“ Řekne Emílek a pokyne rukou. Děvčata se nechají bez odporu odvést, komorníkem v bílých rukavičkách. Možná se děti ptáte, proč tu jsou samí pavouci a žádné pavoučice? Inu to proto, že pavoučice jsou velmi dravá a nevypočitatelná stvoření, která bez rozmýšlení sežerou, na co přijdou a tak do společnosti příliš často nechodí. Nebojte se, jistě si o nich ještě něco povíme.

   Emílek s vévodou se dívají s přimhouřenýma očima za odcházející trojicí a vévoda praví: „Tenata jsou utkána!“

   Ráno bylo prostě kouzelné. Děvčata se vyspala dorůžova v prostorném, pohodlném hnízdě a ráno je komorník, ovšem musíme říci, že po mizerné snídani, v rozumnou hodinu, odvedl nazpět na sportoviště. Princ s vévodou už na ně čekali.

 „Dobré jitro! Dobré jitro!“ smála se děvčata. Oba pavouci se ně rovněž vesele smáli. „Bylo to tu skutečně krásné, moc jsme si to užily! Ale teď bychom už rády odjely domů, když to tak dobře dopadlo, k obapolné spokojenosti.“

 „Myslím, že zde došlo k nějaké mýlce dámy“ řekl Emílek: „Domluvili jsme se přece, že domů pojedete, pokud prohrajete. Pokud vyhrajete, dostanete pohár.“

 „Co to má znamenat, co je tohle za kličky?“ Vévoda si dal štráfa z doutníku, až mu rudě zasvítili oči: „Princ má zájem o několik tréninkových lekcí, když jste mu představily svou báječnou hru. No tak, je to pro vás pocta dámy!“ Zajdě se roztřásla bradička a Majda dupla: „Ale my musíme do školy!“ Byly sice prázdniny, ale to pavouci nevěděli. „Máte přece prázdniny.“ smál se princ. Vévoda si oklepával popel ze žluté klopy svého fialového saka: „Pokud se domluvíme na týdnu, zaplatíme vám perlami a drahým kamením!“ Emílek zatleskal a hned se přihnalo několik služebníků a opravdu, nesli košík perel a drahokamů. Zkusmo něco na děvčata navěsili a ta se hned cítila lépe. Zjihla a po krátké poradě souhlasila, že budou s princem ještě týden trénovat, ale pak hned chtějí domů! Emílek se tetelil a radostně si mnul makadla. Vévoda se vzdálil a začal první tréninkový den.

   Míček lítá tam a sem a když je to nakonec aut, povídají si: „A cože byla královská lóže včera prázdná?“ Míček se zase vznese do vzduchu: „Matinka na sport moc není.“ Následuje skvělá výměna: „A co pan král?“ Emílek zasmečuje: „Obávám se, že ho máti o svatební noci, během pářícího rituálu sežrala!“ Holky kulí oči a když Majda nedoběhla, chtějí přestávku. „Musíte ale něco udělat s tím jídlem, porád nám jenom dáváte nějaké sladké šťávy. Z toho my nevyžijeme.“ Emílek se zase směje: „Pavoučí jídlo by vám nechutnalo, pijete tedy speciální šťávu, pro kterou vám osobně chodím do královských stájí. Berte to jako redukční dietu. Jen si to představte! Za týden se vrátíte se skvělou figurou a ověšené šperky, to budou spolužáci čubrnět!“Děvčatům se ta představa celkem líbí a pijou sladkou šťávu: „Jen aby netrpěla kondice!“ starají se.

   A tak to jde den po dni. Mladý pavouk je samý úsměv a přede jako kočka. Naše sportovkyně si z košíku každý den vyberou jinou bižuterii a hrají jak s partesu. Hodně si povídají, ale o všem možném. Emílek je zábavný společník a i jim dovede naslouchat. V pátek však přijde zlom. Na kurty přiběhne královský posel s úředně vyhlížejícím lejstrem. Princ ho vezme do pracek a rozlomí pečeť: „Píše máti,“ oznámí jim. Jak čte, krabatí se mu stále více a více čelo: „ Můj synu, s jistým znepokojením z po vzdálí sleduji tvé nejnovější aktivity a musím konstatovat, že jsem lehce znepokojena. To, že se chceš nakrucovat se dvěma lidskými samičkami, mi zrovna dvakrát nejde pod nos. Uvědom si, že s jídlem se nehraje! Ale nuže dobrá, jsi tedy ten sportovec, ať už to znamená cokoliv a potřebuješ trénink, či co, ale ty dvě poběhlice si pobyt zde musí odpracovat. Dnes se musí přestěhovat do malé hodovní síně, kde budou pomáhat s obsluhou vyšších důstojníků a nižší šlechty. Tak jsem pravila. Královna Matka.“

















 „Mám velmi špatné zprávy, matinka požaduje, aby jste si pobyt zde odpracovaly.“ Holky začnou usedavě naříkat: „My ale pracovat nemůžeme, chodíme teprve na gymnázium!“ Emílek je smuten: „Slovo pavoučí Matky je zákon!“ A kde se vzali, tu se milé děti vzali, dva biřici s halapartnami, popadly mladé tenistky pod paží a odvlekly je pryč.

   Je pozdní večer, v malé hodovní síni, oslnivým světlem planou louče. Kolem dlouhého stolu sedí pavoučí cháska a strašlivými kusadly hoduje na lidských nebožtících. Rve maso z kostí a kde již maso není, trhá šlachy, až jsou kosti dočista ohlodané a ty dlouhé pak štípe, aby z nich vysála tučný morek. Z hlav obludní hodovníci okusují krátké masíčko a z holých lebek pak skrze oční důlky srkají mozek. K tomu z objemných, stále hojně dolévaných pohárů, pijou lidskou krev. Děvčata naštěstí nemusí ty příšery obsluhovat. Byl jim vyčleněn temný výklenek s nízkou, plaňkovou ohrádkou, natřenou na bílo. Vrátka jsou na řetěz s visacím zámkem. Uvnitř mají dvě nepohodlné pryčny, každá s dekou a polštářkem.

   Hrůzné hody konečně skončily a holky jsou vyvedeny ven, aby poklidily ostatky nebožáků. Na sobě mají bílé krajkové gastro zástěry s krajkou a k tomu krajkovou čelenku. Jinak už na sobě nemají vůbec nic. Musíme říci, že jim to ohromně sluší a když se sehnou a vyšpulí holé zadečky, jsou prostě k zulíbání. S pavouky to ale ani nehne, nemají o tom vůbec pojem. Však je tak nenastrojili z nějaké chlípnosti, ale podle přísné pavoučí logiky. Vědí, že si lidé berou pro rozličné činnosti různé oděvy a co se týče sportovních oblečků, vážně se trefili. Pozorují lidi při různých příležitostech a považují se za odborníky, hlavně na hospodyňky. Věčně na ně čučí z různých skulin na stropě, stěnách i v podlaze. Navrhly tedy tento sporý oděv jako nejpraktičtější, i když my bychom ho označili jako příliš odvážný. Vybavili je kbelíky, hadry, lopatkami a košťaty. Nezapomněly ani na žluté gumové rukavice. Všechno to šlukli někde v kumbále na košťata. Úklid pochmurné hostiny naštěstí netrvá příliš dlouho. Pavouci sežrali skoro všechny nebožtíky do mrtě a postupně se odpotáceli, přežraní masem a nalití krví. Na place zůstalo jen několik odpadlíků, kteří se už nedokázali odpotácet a usnuli přímo na místě. Holky shrábnou kosti na hromádku a naberou na lopatky do koše. Hnusné šmouhy setřou hadrem. Zkrátka to všechno sklidí, důkladně se vydrhnou a jdou spát. Komorník je s úklonou zamkne na řetěz. Děvčata ulehnou, ale na uklidňující spánek to moc není. V místnosti, jakkoliv rozlehlé, visí těžký zápach syrového masa a prolité krve, zbylí spící pavouci nad to nelidsky říhají, strašně bzdí a chrápou, až se hory zelenají. Jinak je ticho jako v hrobě, louče, jedna po druhé zaprská a zhasne, až tu dohořívá jen jedna poslední….

   I přes pavoučí kakofonii je najednou slyšet strašidelný šramot. Někdo přichází! Vyděšené gymnazistky si přetáhnou deky přes hlavu. V místnosti se zjeví hrozivá silueta gargantuovské pavoučice! To si pavoučice Stáňa přišla pro svého snoubence, generálporučíka Mirďu. Svatební noc je na spadnutí a tak si Mirďa užívá a Stáňa si ho hlídá. Hodí si zpustlou trosku přes mocné rameno a těžkými kroky unaveně odchází. Náhle se zarazí, začenichá a shodí tlustoprda Mirďu na zem: „Čichám, čichám člověčinu!“ Náhle ožila a rychlými, hmyzími pohyby se přesunula k plaňkové ohrádce. A už šátrá chlupatýma nohama, milé děti do postýlek. Bafne pěkně naráz obě deky a rve je z holek. Gymnazistky řvou, až je na nože berou: „To je vážně k zbláznění, copak se tu člověk alespoň nemůže v klidu vyspat?!“ Stáňa strašlivě chrochtá a z tesáků jí kane jed. Popadne je obě a přistrčí si je ke všem šesti očím a mocně nasává jejich pach. Očividně přemýšlí, kterou sežere dřív. Najednou zase šramot, někdo další se blíží a ano, je to korunní princ Emílek! Přece jen se přišel podívat, jak si vedou jeho malé tenistky, které mu tolik přirostly k srdci. Rychle zhodnotí celou situaci a přesto, že je o polovinu menší, zapře se na čtyřech nohách a z horních čtyř noh vystřelí modrobílý blesk, který Stáňu okamžitě pošle do limbu. Padne jako podťatá a osvobozené gymnazistky od ní rychle odskočí. Skočí Emílkovi do chlupaté náruče a děkují mu za záchranu. Najednou se zarazí, odtáhnou se od něj a běží si pro deky, do kterých se zavinou: „No tohle Emílku, nesmíš nás vidět nahaté!“ Emílek cudně klopí oči a dokonce si je i zakryje makadly. To bylo nějaké rychlé, s tou Stáňou, možná si milé děti říkáte. Ale jak kupříkladu píše Johan Christian Fabricius, ve své Species Insectorum, pavoučice jdou po pavoucích jako slepice po flusu a ti je k sobě pouštějí jenom pokud mocně říjí a jinak se jim důsledně vyhýbají. Pavoučice jsou však při chuti neustále. Pro tuto příležitost si pavouci vytvářejí jistý elektromagnetický náboj, kterým mohou hltavou pavoučici na krátký čas ochromit a vzdálit se do bezpečí.

  Všichni tři si pak po zažehnaném nebezpečí na chvíli sednou na palandy a dlouze se na sebe dívají: „Emílku, my tady nemůžeme zůstat, musíme uprchnout, vážně nám kručí v břiše a jde nám o život!“ Emílek vážně přitaká: „Pomohu vám uprchnout!“, neboť je v jádru laskavá a dobrodružná povaha. Děvčata se rychle převlečou do tenisových oblečků a všichni tři rychle míří, pod zkušeným Emílkovým vedením, k tajné chodbě, která míří na povrch země. Jdou někde po tmě, pěkně dlouho a princ najednou odhrne goblén s pěkně utkanou Arachné a děvčata v úžase vstoupí do zelenkavě prozářeného prostoru, jehož konce nevidět.

   Hned na začátku jsou rozlehlé stáje, ve kterých ohromní mravenci pěstují zelené, nacucané mšice: „Odtud jsem vám přinášel výživný nektar,“ dí Emílek a jeho hlas se rozléhá v obrovské prostoře. Cesta však vede dál, zcela rovná, přímo ke zlatému světlu, které září přímo daleko před nimi. Je lemována statnými přesličkami, mezi kterými bzučí hmyzí cvrkot. Jsou tu ztepilé kudlanky a shánčliví brouci, nad nimi poletují obrovské vážky. Prostor se jakoby zahustí a zvětší, čas se zpomalí a naši cestovatelé patří na pulzující buňky, plné tepajícího života. Pak zase projdou mezi přesličky a kapradiny, naplněné bujným hmyzením. Nakonec je tu zastíněný tunýlek, princ šáhne nad hlavu a hup, odskočí nějaký poklop a všichni tři vylezou do lidské říše. A hele, jsou pěkně vedle třetí lavičku v parku, jenomže nyní zprava.

   Je zrovna noc a děvčata vedou Emílka k Zajdě domů. Zajdiny rodiče odjely na dlouhou cestu parníkem kolem světa a ta teď vybírá ze schránky exotickou čumkartu: „Milá Zajdo, máme se hezky, jíme kalamáry a mořské ďasy. Pivo je tu teplé a západy slunce interesantní. Měj se hezky a moc neponocuj. Líbá Máma a Táta.“ Honem odemkne a šup, už jsou všichni uvnitř.

   Svalí se na kanape a Zajda zapne ovladačem telku. Majda jde vybrat ledničku. Přinese náruč jídla a všichni se spokojeně živí. Zajda přepíná programy a pak jí Majda sebere ovladač a přepíná zase ona. Pak se ovladače zmocní Emílek, ale tomu přepínání moc nejde, protože má moc končetin. Vesele se všichni smějí, jsou rádi, že jsou spolu a že unikli z nebezpečí. Emílek je zvídavá povaha a s úžasem objevuje lidský svět, jaksi on line a ne někde ze škvíry. Je zde spoustu předmětů denní potřeby, pozemský nábytek, zrcadla, obrazy, nádobí a nebo knížky. Všechno je to nové, s podivuhodnými tvary a netušenými významy. Geometrie, vášeň všech pavouků je zkoumána ze všech možných úhlů. A pak zase svačinka a čumění na telku. A zase plno smíchu!

   Ráno je lednička vyžraná a děvčata vyrazí na nákup. Koupí vepřové nožičky a udělají Emílkovi výživný nákyp. Po bytě to voní a jemu kanou sliny z huby. Jak je to hotové, hned to ještě horké slupne a zase koulí očima. Děvčata se obléknou a jdou koupit čtvrtku telete. Řezník na ně už podezíravě kouká a ony se vymluví, že vzali brigádu v kuchyni pionýrského tábora. Doma udělají telecí čtvrtku na červeném víně s karotkou a fenyklovým pyré. Princ se do toho pustí a holky sotva urvou něco samy pro sebe. Emílek spokojeně funí a ptá se, co, že bude k večeři. „Emílku, ty ale žereš jako zápasník sumo, už nám skoro došly prachy.“ Emílek posmutní, ale zamyslí se, je to totiž myslivna. Najednou luskne nohama a praví: „Vím jak vyděláme prašule holky, žádný problém!“ Pak jim vysvětlí, že pavoučí jed má úžasné regenerační schopnosti a mohou z něj tedy vyrábět a prodávat omlazující mastičky pro dámy. Krom toho, prý, mohou z jeho nití tkát prostě nádherné krajky a ty snadno střelí taky: „Pavoučí vlákno je to nejjemnější, kam se hrabe bombix mori!“ Naše gymnazistky jsou poměrně podnikavé a hned souhlasí a pustí se do toho. K odebrání jedu postačí sklenice s přigumičkovaným pergamenovým papírem a s obrázkem mouchy. Na nitě jsou potřeba obě asistentky. Jedna rafinovaně laská makadla a druhá tahá nitě ze zadečku. Emílek při tom vydává tak vzrušené zvuky, že děvčata raději zmateně zavřou okno. Nakonec mají dostatek materiálu a jdou znovu na nákup. Jdou do lékárny a k druhému řezníkovi ve městě. K večeři je volská oháňka na pepři, s bramborovou kaší a pečenými kaštany. Tentokrát Emílek pomáhá, je spousta práce. Majda vytváří e-shop na chystané produkty a Zajda vyrábí první ze zázračných mastí. Základ je lékařská vazelína s jedem, v poměru, jež jí poradil princ pavouk. Pak přidá nějaký parfém, aby byl zážitek aplikace masti komplexní. A už to perou do skleniček, dají tam víčko se etiketou a nyní mají pavoučí sérum s vůní mandragórovou, rulíkovou, citrónovou a vůní noční lilie. Pak se vydatně navečeří, spokojeně sednou k televizi, pletou krajky a čekají na první objednávky zázračné mastičky, protože e-shop je už hotov:

   Je nám ctí, nabídnout vám zázračnou mast s pavoučím sérem, které dokáže zcela vyhladit vrásky! Toto sérum můžeme skutečně označit za zázračné, neboť vrásky jsou vyhlazeny zcela, beze zbytku a subjekt je omlazen asi tak o dvacet let! Testováno pavoučími doktory! Vaši bližní vás poznají, až když na ně promluvíte! Ženy, toto je produkt na který jste čekaly, zasloužíte si ho! Kupte již nyní!

  Možná si milé děti myslíte, že šlo o nadnesenou, klamavou reklamu, ale byla to všechno pravda, vážně, bylo to tak jak se psalo. Hned se začaly hrnout objednávky, protože byly prázdniny a rozličné dámy měly dlouhou chvíli a tak si to objednaly. Hned jak jim to přišlo, tak se s tím pomazaly a vskutku, omládly asi tak o dvacet let! A hned tedy začaly mluvit na své bližní, aby je pěkně poznali a nedošlo snad k nějakým nedorozuměním. A tak byly náramně spokojené a hned to doporučovaly svým kamarádkám, sousedkám a známým a všechny se úplně rozplývaly, jaké je to sérum úžasné. Vedlejším účinkem ovšem bylo, že po aplikaci začaly vidět po tmě, což mnohé z nich považovaly za plus. Některým se to sice moc nezdálo, ale stačilo zavřít oči a bylo to. Však po tmě nikdo koukat nemusí, když nechce, no ne?

   Zkrátka, obchod se poměrně dobře zavedl a bylo peněz dostatek. Ovšem s tou výrobou krajek, to nebylo zas tak slavné. Cožpak o to, Emílek paličkoval jako démon, ale holky byly pěkná kopyta! Korunní princ se je to sice snažil naučit, ale žádný Jan Ámos to tedy nebyl, což ho dost mrzelo. Nějaké to kroucení a křížení ještě šlo, ale jak došlo na polohod, či dokonce hod, hned se jim křížili prstíky a motaly makovičky, takže nakonec na těch herdulích usnuly.

   A vůbec! Děvčata si chtěla jít zase za svými zábavami, ve kterých, musíme říci, neměl pavouk co dělat a tak ho nechávala často doma samotného. Emílek se i přesto dost bavil. Hodně vařil, žral, uklízel po domě a v noci i po zahradě a také rád koukal na televizi. Tam také zjistil, že ve městě má být výstava vamberské krajky a chtěl tam zajít, načerpat inspiraci a holky tak překvapit. No to vám bylo milé děti překvapení! To za chvíli uvidíte.

  Emílek proštrachal skříně, zrovna když holky někde rajzovaly a zjistil, že tatínek Zajdy má přibližně stejnou velikost jako on. Vybral si dvouřadé sako, kanárkově žluté šortky a máminu paruku a černé brýle proti slunci. K tomu myslivecký klobouček se sojčím pírkem, co se tam někde válel po dědkovi, myslivci. A takto milé děti vymůstrován, vyrazil na tu pěknou výstavu.

   No co si budeme povídat! Hned jak tam vlezl a chvíli se ometal mezi exponáty, které mu mimochodem přišly málo rafinované, si někdo povšiml, že má nějak moc končetin: „Pomóc, příšerááá!“ volali návštěvníci a prchali ven. Emílek se příšer odjakživa bál a tak utíkal za ostatními. Vyběhl ven a podle uctivého půlkruhu kolem vstupních dveří pochopil, že ta příšera je on sám. A tak vzal vajchu ulicí na sever, uličkou, která se před ním hnedka rozestoupila. Nakonec začal šplhat na mrakodrap, tedy vlastně na osmipatrový panelák, na konci ulice. Veškeré maskáro z něj cestou opadalo. Vylezl po stěně úplně nahoru, obnažený, jak jen ten boží tvor může být a tam ztuhnul. Snad si myslel, že už ho nikdo nevidí a nebo mu prostě došly baterky. Ovšem dav, který se srotil kolem, civěl dál.

   I kde se vzal, tu se vzal, kolem procházel entomolog Rendy, známý to sběratel žoužele, se specializací na pavoukovce. Vyštudoval si kvůli své zálibě vysokou školu a byl ve městě známou figurou. Ti laskavější ho nazývali „pan profesor“, ale tetky měly jasno: říkali mu „ ten pošuk“. Hned se intuitivně začlenil do davu, jaksi věda, že se tu děje něco pozoruhodného a hned zkoprněle zbystřil. Aby se vyčlenil z prostého davu, vylovil z torny lupu a jal se zírat na hrůzného zástupce z rodu Araneae, visícího na zbrusu zateplené bytovce. Vzápětí lupu schoval, když si uvědomil, jak to působí pitomě. Nicméně, jako muž činu, se nenápadně oddělil od davu a už pospíchal k věžáku. Vtrhl do vchodu, ovšem dům ve valné většině obývali členové blízkého SK Slavoj, kteří si úmyslně poškodili výtah, aby pravidelnou chůzí po schodech podpořili svůj trénink lýtkového a stehenního svalstva. Rendy bral schody po dvou a už se viděl, na obálce časopisu Náš pavouk, který vycházel v několika jazykových mutacích po celém světě. Vyběhl do posledního patra, vylezl po krátkém železném žebříku, otevřel poklop a už stál na střeše, tváří v tvář Emílkovi, který mezi tím také vylezl na střechu.

   V paprscích zapadajícího slunce, stáli proti sobě lovec a jeho kořist, jen zatím nebylo jasné, kdo je kdo. Pro Rendyho, ačkoliv každý večer cvičil s činkami, se jevil pavoučí korunní princ přece jenom jako příliš veliké sousto. Shodil tornu, propocené tričko a vypracovanou muskulaturu vypjal v hrozivém gestu. Oba borci se do sebe bez dalších okolků zaklesli a zabejčili. No jak jsem říkal, Rendymu hned začaly ujíždět plátěnky. Vytrhl se z Emílkova sevření a hrábnul po plně vybavené torně. Všechny propriety mu ovšem v tuto chvíli byly málo platné. Měl tam ovšem kanystřík s ethyl–acetátem, který zrovna nesl do nedalekého entomologického kroužku. Ten se v entomologii používá jako účinný asfyxant, jak jistě milé děti víte. Rychle to odšpuntoval a na Emílka to vychrstl. „Co to na měl leješ ty prase?!“ Zařval Emílek nelidským hlasem. Vstřelil ze zadečku přenášecí vlákno, které umístil na protějším domě a vrhl se do hlubiny. Zachytil se na zdi sousedního domu, hmyzími pohyby sešplhal dolů a na zanedbaném dvorku se schoval pod nějaký papundekl.

   Rendy, zcela konsternován, že na něj pavouk promluvil jadrnou češtinou, si dal několik mocných loků přímo z kanystru a zbytek si nalil na hlavu. Vzduchem se začala šířit sladká, hrušková vůně etylesteru kyseliny octové. To ovšem vydráždilo vosy, které hnízdily za komínem a na nebohého přírodovědce se snesly. Ten by to za jiných okolností kvitoval se soustředěným zájmem, nyní však, mávaje rukama, sbalil si fidlátka a hanebně uprchl.

   Vlahý podvečer se pomalu přehoupl do jiskřivého večera. V baru U špatně vypletené rakety, nebylo ani moc plno, ale ani moc prázdno. Sportovci všeho věku se tu vesele družili nad svými drinky. U kulatého stolku se světýlkem, v příjemném pološeru, seděla čtyřhlavá mládež. Kromě našich děvčat a Vladimíra Ponravy, tu byl také vysportovaný mladík Jaroslav Květnatý, který se ovšem, želbohu, věnoval spíše svojí sklenici nežli Zajdě. Po chvíli se dokonce odpotácel na bar, kde předváděl jakýsi opilecký tanec a povykoval pitomosti. Zato Vladimír upíjel ze své sklenky obezřetně, neboť tajně doufal v muchlovačku. Vedl duchaplnou konverzaci a nenápadně, jakoby mimochodem, se Majdy dotýkal. Majda se srdečně a hlasitě smála a kroutila očima. Zajda si připadala jako křen: „To je ale blbec! A Majda se chová jako kráva, chci jít už domů, za Emílkem!“

   Štěrk křupe pod třemi páry moderních tenisek na cestičce v temném parku, která je ozářená několika lampami. Vladimír jde uprostřed. Drží Majdu kolem pasu. Troufale zkusil popadnout i Zajdu, ale ta se odtáhla. Řeči se mluví a voda teče. Náhle se uprostřed cestičky země rozestoupí a objeví se rudě opalizující sféra. V ní se objeví sama Královna pavouků a je nepopsatelná! Můžeme snad říci, že jí jejich osm očí září jako reflektory a je tak černá, že reálně pohlcuje světlo! Zhodnotí situaci a okamžitě vystřelí z pracek dvě nitě, kterými obtočí chlípného Vladimíra a přitáhne ho k sobě. Ukousne mu hlavu, kterou pořádkumilovně vyplivne do koše a z nakloněného trupu vychlemtá prýštící krev. Když dopije, odhodí zohavené tělo do křoví a decentně si očistí ústa: „Nikdy si na cesty neberu svačinu, ráda ochutnávám místní kuchyni. Co jste udělaly s mým synem děvky?“ Pak vystřelí další dvě vlákna, která děvčata obtočí a obě je stáhne nazpět do svojí říše.

   Na zanedbaném dvorku v pološeru, náhle odskočí vlhký papundekl a vztyčí se obludná příšera. Mrouskající kočky přeruší svůj večerní koncert a seskáčou z popelnic. Korunní princ vykročí na ulici a pospíchá domů. Přeběhne tiše pár ulic a už si odemyká dveře a vklouzne dovnitř. Doma ho však přivítá jenom ticho a tma. Usedne na kanape a vtom to na něj padne. Pochopí, že je pro děvčata jenom přítěží a že ho vlastně asi nemají vůbec rády. Dá se do hořkého pláče, který však netrvá příliš dlouho. Jestlipak milé děti uhodnete proč? Ano, je to proto, že pavouci mají více očí než dvě a proto jsou slzné kanálky rychleji vyčerpány. Rychle se pochlapí a rozhodne se pro návrat domů. Nyní honem k portálu! Měkce vyběhne do tmy a míří do parčíku. Náhle mu cestu zkříží srocený dav měšťanů. Kromě zapálených pochodní, třímají také množství kos a vidlí. Kde vzali tito měšťané takové množství zemědělského náčiní, na to se mě milé děti neptejte. Něco si možná vypůjčili v zahrádkářské kolonii a něco zřejmě přivalili chalupáři z chatové osady.

 „To je ta zrůda!“ zavřeštěla vepředu stojící bába a zouvaje si šrkpál, mrštila jej po něm. Vzápětí toho však litovala, neboť dav se převalil přes ní a ona, neschopna držet krok, byla povalena a zle pošlapána. Když se přes ní přehnal poslední člověk vstala, nazula si zahozenou botu a zhrzeně odkvačila k domovu, doštrykovat vnučce kulicha k Vánocům.

   Princ Emílek prchá před rozvášněným davem a snadno mu uteče. Opouští městskou zástavbu a vbíhá do tmy, k řece. Rozložitá křoviska ho skryjí ve své vlahé náruči. Prodírá se mezi vrbičkami a olšemi, je zase ticho a tma, které ani neruší kročejemi svých chlupatých pracek. Náhle uvidí kruh z osmi zapálených svíček, v jejichž středu stojí entomolog Rendy a pokouší se vyvolat vzácného členovce Microdipoena jovi, podle nějakého obskurního rituálu. Rendy, zcela rozložen ze svého setkání s Emílkem a z toho, že své setkání není schopen jakk oliv doložit a předložit vědecké obci, maje za předka salónního kouzelníka, sám jako renesanční člověk, uchýlil se v šoku k předpotopní magii a pokoušel se zde magicky vyvolat jakýsi nevídaný exemplář pavouka, kterýžto nález hodlal náležitě zpopularizovat. V měkkém světle svíček, obklopen složitými symboly, mával dřevěnou hůlkou a cosi si mrmlal.

   Náhle se před ním zjevil Emílek. V Rendym, jakoby se krve nedořezal:

 „Phy Diabolo, terque quaterque isti phy!

Atque iterum phy in aeternum,“

   A zamířil na něj opižlaným klackem.

 „Ale, nechte toho sakra pane, já jsem se ztratil!“ Rozdurdil se už Emílek. Rendy si důkladně promnul oči, štípnul se do levého i pravého předloktí a pravil:

 „Jsi-li z masa a kostí, vstup do kruhu!“

   Emílek tak učinil a oba dobrodruzi se srdečně pozdravili. Emílek mu vysvětli, že přichází z pavoučí říše a potřebuje se dostat nazpátek. Rendy, při představě, že existuje jakási pavoučí říše, plná kapitálních exemplářů a která má dokonce jakousi sociální strukturu, div neomdlel. Pavoučí princ ho hbitě podepřel a Rendy hned vytáhl z brašny jakýsi pomuchlaný knižní exemplář:

 „Toto je tajný grimoár, který se pod příslibem mlčení předává vybraným studentům entomologie a který pojednává o tajném společenství s hmyzem. Spojení s pavoučí Královnou, se však považuje za extrémní akt černé magie s podtóny vampyrismu.“

 „To jsou mi teda pindy pane, hned to tam nalistujte!“

   Rendy tak hbitě učinil a zcela konsternován, pološíleně kouleje očima, jal se recitovat:
















 „Stará čarodějnice, vystup ze tmy a zahal se mlhou! Toto je kniha pavouka a jeho vřetene (sil), buď mi milostiva a stůj při mně! Ve tvém jménu vyvolávám sílu prvního pavouka na východě, který vystupuje z masožravé macešky. Při jeho spirálovitém sosáku, jeho síly patří nám!“

   Stará čarodějnice zahalená mlhou, ze které patříš do jižního kvadrantu bledého slunce! Ve tvém jméně vyvolávám černého pavouka krvavého máku. Při jeho hbitém útoku, jeho síly patří nám!

  Stará čarodějnice, jejíž mlha se mísí s mlhami západního kvadrantu, ze kterých vystupuje děsivý piják jedu, jedoucí na křepkém ocúnu. Při jeho otráveném poháru, jeho síly patří nám!“

   Tajemná čarodějnice, plně zahalená mlhami, které se rozpínají vůči miriádám tajemných hvězd, ze kterých vystupuje průsvitně zelený pavouk, jedoucí na fialové čemeřici. Při jeho živoucím těle, přidej se k nám!“

  Mha přede mnou,

mha za mnou,

poutám vás vláknem ve jménu Šedivé čarodějnice, stříbrného srdce!

   Nyní mu Emílek pošeptal tajná slova, která v grimoáru nebyla a která je měla dopravit přímo ke Královně pavouků. Rendy je vykřikl naproti temnému nebi a Emílek vyvalil oči a zakryl si chapadlem ústa. Země se otevřela a pohltila je.

   Špičatý skalní ostroh, který je bičován kosmickými větry, před kterými je ovšem chráněn hustým hnízdem, je na vrcholu osazen bombastickým stříbrným trůnem, na kterém sedí sama Královna pavouků. Znaje umění metamorfózy, nasadila si na své temné, světlo pohlcující tělo, nadpřirozeně krásnou ženskou tvář se zářící korunkou. Za sebou má z každé strany prostornou pavučinu. Ve středu každé z nich visí jedno z děvčat. Obě jsou nahé a roztažené do hvězdy. Za nimi pableskuje nehostinný vesmír. Dole, pod trůnem vlevo, je malá sluj, ve které pod plachetkami sedí tři přadleny s kolovraty a v dlouhých pravidelných intervalech pronášejí dutými hlasy, každá jednu větu:

„Já vlákno počínám!“

„Já vlákno zavazuji!“

„Já vlákno stříhám!“

   Hned, jak tam ti dva makovci spadnou, Královna zvedne Rendyho pařátem za flígr a přiblíží si ho k obličeji: „Na přímluvu mého syna, by ses sem nedostal. Nyní tě sežeru!“

„Já vlákno počínám!“

   Rendy se pokouší sesbírat poslední zbytky důstojnosti, ač poněkud nedůstojně mrská nohama a upjatě praví: „Ale já jsem přírodovědec!“ Královna štítivě setřese nešťastníka na zem, který si bolestivě narazí koleno a teď se svíjí na skále, otvíraje ústa v bezhlesném výkřiku, jako ryba.

„Já vlákno zavazuji!“

   Královna na něj pohlédne a její tvář nezračí jakýkoliv výraz. Znovu si ho pozvedne pařátem k očím a její hlas mocně hřímá nezměrnou prostorou: „Poslyš zmetku, už vím, co s tebou udělám. Nyní tě pokapu vodičkou nesmrtelnosti a vykopnu tě do vesmíru. Věčné civění do miriády sluncí ti vypálí oči a ty budeš navěky mřít v mezihvězdném prostoru, jako živoucí mrcha!“

„Já vlákno stříhám!“

   Rendyho se zmocní čirá hrůza a všechny chlupy na těle se mu zježí tak, že by je mohl snadno spočítat. Nyní s tím však nezačíná, zdá se, že na to bude mít času dost. Teď se však do věci vloží Emílek: „Matko! Tento dobrý muž byl tak laskav, že mě doprovodil domů, bylo by od tebe neobyčejně laskavé, kdybys ho raději propustila s výsluhami!“

„Já vlákno počínám!“

 „A co ty dvě malé rajdy?“ Táže se Královna a znovu pustí nešťastníka na skálu, který si teď bolestivě poraní druhé koleno a válí se tam jako pitomec.

 „Já vlákno zavazuji!“

 „Džentlmensky jsem je doprovodil domů, když jsem viděl dámy v nesnázích. Na té cestě jsem viděl mnoho zajímavých věcí a mnoha zajímavým věcem jsem se naučil!“ Královně připadá, že je Emílek jaksi dospělejší a když jí ještě vyzve, aby ho už nadále oslovovala Emílio, že mu to přijde takové noblesnější, je rozhodnuto. Luskne prsty a holky spadnou ze sítě. Přiběhnou k sobě, vroucně se obejmou a při tom se dlouze políbí. Každá z nich zvedne jinou nožku. Kolem nich teče jantarová aura. Potom se pustí, odvrátí se od sebe a rychle se oblečou. Seběhnou dolů k Emílkovi, vlastně k Emíliovi a každá ho z jedné strany vroucně políbí a pak ho ještě objímají. Pak jdou k Rendymu, potřesou mu rukama a děkují mu za záchranu. Nakonec si stoupnu vedle něho. Emílio k nim přistoupí a věnuje jim zlatý kříž, co tu zbyl po nějakém misionáři a slíbený pohár a košík plný šmuků. Navrch ještě sklenici okurek, které on sám nakládal. Vévoda daruje Rendymu jeden ze svých doutníků a pak si všechny tři hodí na záda a odveze je domů. U lavičky se krátce rozloučí a vévoda zmizí v hlubinách. Všichni tři humanoidi poté odejdou k Zajdě domů. Zajda vytáhne z kaslíku další čumkartu: „Milá Zajdo, ztroskotali jsme na pustém ostrově. Tatínek si vyrobil oštěp a loví s ním divoká prasata a ryby. Já většinou zvelebuji naši chýši. Máme se tu moc hezky. Ostrov je prostorný a útulný. Lodní trasy jsou tu ovšem poněkud nedostatečné a proto se vrátíme tak za dva, až tři roky. Měj se tam u nás pěkně, řádně dostuduj a jez vitamíny! Líbá, Máma a Táta.“

   Šli dál a dali si něco malého k snědku. Povídali si a seznamovali se. Dali si skleničku vína a Rendy vykouřil doutník od vévody. Udělalo se mu mdlo. Byl celý zelený a děvčata ho uložila na kanape. Stáhla mu triko a natírala mu prsa kolínskou. Rendymu docela odlehlo, ale děvčata si povšimla, že po prožitém dobrodružství, Rendy docela zavání. Proto ho vysvlékla úplně a naložila ho do vany. Když ho okoupala, oholila ho v podpaží a také na ohanbí. Následně mu depilovala prsa, takže jim nakonec docela dobře ladil k nábytku. Osprchovaly ho a osušily a uložily k osvěžujícímu spánku.

   Zatímco spal, upaličkovala mu nádherné trenýrky a nátělník, aby jim po bytě nechodil jako hambář. Dlouhým pobytem v síti, získala totiž jemnocit pro filigránskou práci s krajkou. Později mu také vytvořila další vkusné doplňky k oděvu a z Rendyho se stal časem známý elegán, který se dokonce dostal na wikipedii, jako první okrajkovaný metrosexuál na světě. Došlo to dokonce tak daleko, že když se procházel po ulici, děvčata na něj pokřikovala: „Jó Rendy, jó Rendy, ty seš tuze trendy.“ Na což však Rendy nedbal, protože chodíval k Majdě a Zajdě, vždycky navečer na kanastu a pampeliškové víno, které si velmi oblíbil. A to je vlastně milé děti všechno. Doufám, že se vám pohádka alespoň trošku líbila a jestli jste dočetli až sem a je zrovna večer, pilně se pomodlete k Bohu trojjedinému, umyjte si ruce, ať vám po nich nelezou bacily a hajdy do postýlek, Konec a zvonec.

 

Masky Maat

Kenneth Grant

from Outside the Circles of time 

   V mysteriích Maat má zásadní význam koncept masek, které nasazuje ego během dramatického reje svých rituálů, ať již při bdění a nebo ve spánku. Masky jsou totemické a mají afinitu s jedenácti věžemi, které jako totemy reprezentují konkrétní energie sefir, či kabalistických silových zón, jak si uvedeme dále:

   Keteru je připisována labuť, symbol paramahamsy, jíž hinduisté personalizují pranavu Óm. Jemnost a hloubka této semenné mantry může být studována v Upanišádách a nejvýznamnějších hinduistických knihách, ale pozornost by měla být také věnována magickým možnostem pranavy, popisované Crowleym (Magie v teorii a praxi, Sol noctis 2021, str. 303 - 307) Zvuk je rozšířen o kreativní vibrace „GN“, což je základ ophidiánské gnóze, který se zvláště týká aeónu Hórova. V maatiánském kontextu se tato vibrace nevztahuje pouze na slovo síly vyslovené Ipsissimem (který již není pozemský), ale i k tomu mimo Zemi a mimo čas i prostor. Tanec této masky je tedy mimo chápání mysli, která funguje v čase a prostoru pod abysem, který jí odděluje od bezčasí a bez prostorovosti.

   Druhé kosmické silové zóně, Chokmě je připisována maska volavky, jestřába, nebo sokola Hórova. Je z blyštivého zlata, jako je maska labutě čistá běl, viditelná pouze rozhrnutím peří, které ji tvoří. Sokol symbolizuje Ba, čili mužskou generativní esenci, která zase symbolizuje kreativní spanda. Podle Hór – Apolla, který byl vysokým zasvěcencem ve starých ritech Khemu, pije tento sokol pouze krev, nikdy vodu a „duše (ba) je vyživována krví“. To je klíč k mysteriím sokola, vybraného Egypťany jako symbol Hóra. Tento sokol není pouze plodivou, ale i ničivou vampýrskou silou. Anihilace symbolizovaná bělostnou prázdnotou labutě, je potřísněna mystickým výronem krve, který sokol pohltí a jeho zlatý třpyt se pak promění v temnotu. Alchymický proces je zde zcela zjevný. Černi je připisován totem sovy, kterou nosí kněžka pod vlivem mysterií Biny a Babalon.

   Sova je ptákem temnot, asociovaná s Athénou, válečnou bohyní, což opět odkazuje ke krvi. Athéna tkadlena, proměnila Arachne v pavouka a tudíž je silová zóna Biny asociována s Babalon – Odudou, pavoukem, nejvyšším symbolem Obeah kultu, mystického Aub a především ophidiánského proudu. Její číslo je devět a to jí spojuje s Jesodem a bláznovstvím. (Jak uvidíme později)

   Pták připsaný abysu je identifikován Andahadnou jako ibis Thovtův (Daat). Podle Plutarcha ibis naučil lidi používat klystýr, který si prováděl zobákem a byl proto vybrán jako zástupce fénixe, toho, „jenž se navrací“, a symbolizuje fenomén znovuzrození, skrze cyklické či aeonické návraty. V současném kontextu a ve spojení s Cestou abysu, naznačuje tato symbolika způsob výstupu ven, ze známého do neznámého univerza. Tato formule znamená poznání (Daat), které je rovněž smrtí pro „toho kdo odchází Severní branou a odchází navždy“.

   Maska Ibise je, ze všech masek nejcizejší a je nejnebezpečnější jí přijmout a to z toho důvodu, jak píše Andahadna:

   Přejití abysu…. Po iniciačním skoku který přijímá individuální neexistenci člověka, musí následovat neustálé akty smrti. Když se zohlednění všech podnětů stane obvyklým způsobem vnímání, teprve potom, s probuzeným vědomím, může člověk začít fungovat v termínech Maat.

   K silovým zónám pod abysem jsou masky přiřazovány podle vnitřního smyslu sefirotických sil:

   K Chesedu je připsán havran. Je to černý pták Sétův, tolik rozdílný od zlatého sokola, Hórova solárního avatara. Slovo havran TzRB(292), je chaldejské slovo pro „soumrak“, tedy ten moment, kdy je rovnoměrné rozložení světla a tmy, protivných sil Seta a Hóra. Mysticky vzato, tento okamžik, či sandhi, označuje určitý přechod, který bychom, z pohledu umístění Chesedu na Stromě života, mohli označit za přechod abysu, který leží před tím adeptem, který přijal masku havrana. Číslo 292, podobně jako 393 a 494 je nejdůležitější v kabale Besqul. Označuje Chozzara, což je, podle Blavatské, jméno profánně odkazující na Neptuna, jako „symbolu atlantské magie“.

   Trojzubec, který Neptuna symbolizuje, ho také spojuje s bohy hlubiny. Je symbolem atlantské magie, protože doktrína trojitého jazyka, byla dříve popisována v trojím aspektu Šelmy: 333+333+333. Je to Šelma, Choronzon – Šugal (333+333=666) a kala, nebo kov Síria „B“ (Sagala = 333), které spolu vytváří, nebo projektují ženu, či Nymfu hlubiny – Dceru vod 999.

Bez názvu

   Chozzar je hebrejské slovo pro prase. Okultisté se marně pokoušeli porozumět spojení mezi Neptunem, atlantskou magii a prasetem. Ale když je ozřejmen tyfónský původ zvířete a když si uvědomíme jeho sklon ke konzumaci lidských exkrementů, který toto zvíře charakterizuje, můžeme porozumět symbolice jiného druhu exkrementu – formě asociované s lunárním cyklem lidské samice – pak je toto spojení jasnější.

   Maska kohouta je spojována s Geburou. Kohout je spojován s vycházejícím sluncem a falická přirozenost tance této masky, je vysvětlována na pozadí jejího spojení s krvavými rituály Marsu, planety reprezentující Geburu. Ale faktor, který by neměl být přehlížen, je původ významu krvavých mysterií, které byly feminní dávno před tím, než byly vystřídány mužsko-solárními rituály. Indické mýty se stále drží původních ritů a rituály Kálí, jsou slaveny vždy v úterý, což je den zasvěcený Marsu pouze v pozdějších kalendářích. Stelární a lunární rituály Kálí, bylo předepsáno slavit v noci a tato mystéria, ztělesňovaná kohoutem, jako vycházejícím sluncem, se staly základem pozdějších falických kultů, které oslavovali maskuliní, či solární proud a válku. Násilně prolitá krev tedy nahradila krev prvotní oběti, která vyšla nenásilně.

   Maska sokola, asociovaná se sefirou Tiferet, vyžaduje malý komentář. Považuje se za masku ega, zahalené do maskulinní a solární energie, tvořící ze sebe samé centrum univerza, manifestovaného dole pod abysem. Přesto je sokol symbolem duše, která získává výživu především z krve (tedy z feminního zdroje), spojuje tedy ideu krve s Hvězdou Sétovou (Sirius). Podle pozdějších kalendářů byly rituály Kálí slaveny také v Sétův, či Saturnův den.

   Ve verši předcházejícím tomu, který deklaruje její klifotické číslo (tj. 11), Nuit – archetypální žena – vyřkne: „Mé kadidlo je z vonných dřev a pryskyřic a není v něm žádné krve: neboť mým vlasem jsou vlasy Věčnosti.“ (AL. I.59).

   Arabové nazývají Sirius „vlasatý“a Egypťani říkají serau „chlupatému sudokopytníku z podčeledi ovcí a koz“. Tyto dva koncepty – vlasy a Hvězda Sétova, se střetávají ve slově Sirius. „Stromy věčnosti“ se tak mysticky spojují s konceptem Síria. Ve světle těchto faktů, může být tato verze interpretována takto: „Mé kadidlo je z vonných dřev a pryskyřic“(tzn. kalas) „a není v něm žádné krve“ - zde je řečeno, že zde nejsou žádné lunární složky – neobsahují lunární kalas a tudíž, v jistém smyslu, ani terestriální kalas, protože tu hovoří Nuit, ne Babalon a Nuit je hybatelem Síria a kal nekonečného prostoru, představovaném Stromy věčnosti.

   To dále vysvětluje další obskurní otázku, totiž Hrumachise (nebo Hor-Makhu, viz. AL III. 34), což znamená „Hvězdný Horus“. To on otevírá rok, stejně tak jako ho otevírá Sírius a jeho vliv je znám jako Slunce za Sluncem. Proto je Hrumanchis Sírius.

   Velká rovnodennost má přijít, „když Hrumanchis přijde“ a když ten s dvojitou holí převezme trůn a místo Ra – Hoor – Khuita (tedy „pozemského“ Hóra, odlišného od hvězdného Hóra). Dále pokračuje AL:

   Přijde jiný prorok a z nebes přinese nové zapálení, jiná žena vzbudí chtíč a bude uctívat hada, jiná duše Boží a bestie smísí se v knězi glóbu, jiná oběť náhrobek potřísní, jiný král bude kralovat a požehnání mystickému Pánu s hlavou sokolí již udíleno nebude!

   V této části se skrývá vysvětlení Nuitiných slov (AL. I. 59). Sokol, Tiferet, Slunce, bude dosažen jiným sokolem, nebo hvězdným Hórem a tato hvězda je Sétova hvězda Sírius.

   Ve starověkém Egyptě byl vycházející Sírius oslavován určitými obscénními ceremoniemi, na počest psí hvězdy. Pes je průvodcem mrtvých v Amenti. V magickém symbolismu pes a podivné formule sexuální magie asociované s tímto kultem, reprezentují podvědomí, hloubku a temnotu druhé strany Stromu, která vede do „jiného“ universa negativní existence, nebo k negaci existence. Myšlenka negativní existence byla hieroglyficky znázorňována menstruující ženou.

   Padesát devět je číslo verše, ve kterém Nuit deklaruje, že její kalas neobsahuje krev a padesát je číslem NDH, tedy „menstruace“, z egyptského slova neti, což značí bytí, existenci, negativitu, pěnu, znamení krve, ženský zdroj. Je to také číslo slova „konec“ a podle AL. I. 66 „Manifestace Nuit je u konce“. Tento „konec“ dále potvrzuje další forma padesát devítky ZNB, „ocas“, „končetiny“. Tyto končetiny Nuitiny manifestace jsou tudíž písmena ma a ion, ve kterých Achad viděl nástin aeónu Maatina.

   Mani kámen a muž, jsou rovněž „manifestováni“ a musí být vysvětleny detailně. To co zbývá vysvětlit, je role dcery, Ma, jako plná realizaci formule aeonu.

   Ve formuli tetragramatonu-JHVH- finální he reprezentuje plnou manifestaci ve hmotě, prvotní semeno, či jod. Manifestací Nuit je Had, což indikuje jiné použití termínu „reifikace“, který můžeme interpretovat jako proces materializace. Reifikace znamená „učinit reálným“ a realizace je téměř vždy interpretována jako materializace. Ale secret-ion, nebo kala Ma (dcera), je prostředkem jak otevřít alternativní universum, takže reifikace zahrnuje jistě i zničení, či naprostou dematerializaci.

   Dcera je pak brána do univerza, které neexistuje z našeho současného úhlu pohledu, vně kruhu času, lokalizovaném v neznámém prostoru. Což je intelektuální nastínění tohoto realizačního proudu vědomí adepta, který tančí tanec a přijímá masku sokola v centru Tiferet. Je to centrum Slunce/syna, této strany Stromu a centrum Slunce-Set/dcery, na tamté straně. Je to fúze briliantového zlata sluneční záře a půlnoční krve, rudá tingovaná zelení, západ slunce, který maluje duhové odstíny na masku Necahu, reprezentovanou pávem.

   Plná síla symbolismu dcery se objevuje v mnoha pernatých očích, stejně jako u páva – symbolu vševidoucí kněžky, dlící v tranzu vizí. Ona sní, neboť Panna (tj. neprobuzená) a její odtažitý tanec prozářených pírek, který je symbolem stále se měnících odstínů kalas, které ona oživuje, je v souladu s nadpřirozeným letem kolibříka, emitujícího z masky kněze silové zóny Hod, který svými subtilními rezonancemi rozechvívá delikátní ústrojí stínové ženy. Alchymie naznačuje, že tato subtilní výměna energií, je spojena s tunelem A“ano“nin, kde se v čarodějnickém kotli vaří osudové Vinum sabbati, které sesílá věčný spánek na pozemskou triádu, která má bláznivý Jesod za svůj otočný bod. Skrz tento bod zní nevýslovný křik soumračného ptáka, plachtícího nad kněžkou, podobného prstům kněze, které třepotají sandhis. Toto třepotání, jako křídla můry, stimulují oleje sandhis, bublající v kotli, dokud svět smyslů nevytryskne v glóbu planoucí mlhy. Pak orel vystoupá z kalichu, fénix povstane a navrátí se do aeonu, kde labuť Keteru líně pluje v nekonečném snění. Za říší labutě a bělostí jejího majestátního letu, prosvítá černý plamen, plápolající obraz Ain soph aur. Andahadna vysvětluje, že:

   Černá není, v tomto případě, absencí světla, ale jeho zrušení. Záření a absorbce jsou tak dokonale vyváženy, že v astrální vizi je vnímána černá jako barva plamene. Je to světlo bez hranic, protože operativní ekologie neustále recykluje jakékoliv záření bez energetických ztrát.

   Tento plamen není možné dosáhnout letem orla ke Keteru, pro transformaci v labuť, označující apoteózu dosažení přední strany Stromu, v časoprostorovém kontinuu tohoto univerza. K dosažení pylonu Daat, se nicméně orel snáší a letí skrze Bránu abysu, na Poušť Sétovu a pak se znovu vynoří v prostoru Prastarých, kde leží potopené město Rl´yeh, neslavná planina Leng a věž Koth. A dále do neznámého Kadathu a ledovým pustinám, což jsou tajemství vyložená v knihách, jako je Kniha Dzyan, Kniha Thovtova, Necronomicon, či Kniha mrtvých jmen a Grimoár temné doktríny Mu – Ion. Očišťuje prostor kolem Daat a iluminuje, ačkoliv beze světla, Tunely Sétovy. Apoteózou v Černém plameni, je „blikání barev“, reverzní obraz bělostnosti Keteru, stín, který, promítnutý v ajin (tedy prázdnota, nebo dcera temnoty), je obrazem skrytého Boha, největšího z Prastarých.

   Ve svém resumé přirozenosti masek, Andahadna sotva zmiňuje jeden z hlavních totemů Maatina kultu – včelu. Důvod je ten, že tento hmyz hraje v symbolismu kultu tak důležitou roli, že nemůže být omezen na jakoukoliv silovou zónu, aby se neomezila jeho funkce strážce symbolů Maatina proudu jako celku.

Zjevení ve snu

   

   Podobně jako můra a v menším rozsahu také pavouk, je včela spojována s představou duše, které je primárním zootypem. Mnoho starověkých lidí popisuje duši vystupující z těla jako včelu a je zde tradice, že pouze včela, sama ze všech tvorů pochází z ráje. Původ této představy můžeme nalézt v primární gnózi. Jejich spojení s květinami a medem nabízí představu, že pochází z ráje a tato Elysejská pole jsou obklopená rozvitými květinami, jež přináší sladkou vůni zapomnění. Je zde ještě další element spojený s tímto symbolismem, který má co dělat se sexuálním symbolismem a primordiální fyzickou gnózí, která předcházela pozdějším „květinkovým“ interpretacím. Tato včela, sbírající med z květin polí nebeských, zpodobňuje iniciační příjem magické výživy z kalas, subtilní parfémy, které prýští z „květin“ kněžek, vybraných pro mystické rituály. Na pijácích medu z těchto květin, spočívá dobrodiní nesmrtelnosti. Tak se Vergilius, ve čtvrté části svých Zpěvů rolnických, zmiňuje o nesmrtelné včele, která vstupuje živá do ráje, tedy při plném vědomí, aniž by došlo k rozkladnému zapomnění. Nesmrtelní jsou bohové a v pravé gnózi nesmrtelnost platí pro třídu bytostí, která snad nikdy nezahrnovala smrtelníky.

   Hvězdy, či kalas Nuit, jsou květiny ze kterých je destilován med nesmrtelnosti a Crowley, odkazujíc na AL – uvádí, že kniha vysvětluje, že jisté obrovské „hvězdy“ …mohou být popsány jako bozi, a že: „jedna z nich je zodpovědná za osud této planety (tj. Země), po dobu 2000 let.“

   Včela se proto používá jako symbol těch hvězd, které vylučují nektar nesmrtelnosti. Je to tedy nejvyšší druh nesmrtelnosti, nebo setrvalosti, jak bylo zjištěno změnou jednoho aeonu (hvězdného systému) v druhý. Používá se také k typizaci Kněžky hvězd, která vytváří a vrhá rosu nesmrtelnosti, která – v koagulovaném stavu – vytváří mani – kámen, či drahokam splněných přání.

   Gerald Massey zaznamenává, že:

   Včela je jedna forma egyptské Abait, či letícího ptáka, který je průvodcem a pilotem duší mrtvých, na jejich cestě k polím Aarru. Ty v Dolním Egyptě představovali zemi medu a byli tedy vhodným průvodcem k nebeským polím ráje Aarru.

   Massey dále uvádí, že egyptské jméno pro duši, Ba, může být identické s anglickým bee, tedy včela:

   Ba je med vytvářený včelou a Ba je také duše. Egypťani používali med jako balzamovací prostředek pro zemřelé. Tak se včela, jako zootyp duše, stala poslem mrtvých a prostředníkem komunikace s duchy předků.

   Když byl zesnulý dotazován, kdo ho vedl do nebe, odpověděl:

   Bylo to božstvo Abait, které mě vedlo…

   Pozdravení tobě, kdo vzlétáš do nebes a dáváš světlo hvězdám.

   Včela je také srovnávána se lvem, protože lvice Sekhet, je také jméno včely a je královským symbolem Dolního Egypta. Podle Masseye, „včela označuje sladkost lva“. Sekhet byla bohyní sladkosti a potěšení, bohyně líbánek. (angl. honeymoon) Proto tedy ono spojení včely a lva. Ale je toho zde více, než toto. Lev je solárním symbolem vznešenosti a síly. Včela je pak lunárním symbolem medu a potěšení a tyto dva symboly se spojují ve vyjádření síly skrze rozkoš, jak ukazuje formule IX O. T. O. Takto můžeme porozumět, jak magické techniky, zahrnující IX a XI stupeň, mohou být použity k invokaci sil budoucích i minulých. Otevírají totiž bránu aeonu Maat.

   V pozdějších rituálech kněz (tj, lev) sám, přijímá svátost, zatímco ve mši Maat kněžka (tj. Orel) též. Orel, jež přispěl svým medem při generování elixíru nesmrtelnosti, se dále podílí na jeho konzumaci.

   Tvrdí se, že vážná energetická nerovnováha, je důsledkem nedodržení tohoto požadavku a ustavení lva jako jediného celebranta, degraduje rituál na pustý vampyrismus. Další esenciální rozdíl, mezi těmito dvěma rituály, se týká aktivní role orla ve mši Maat.

   V podobné symbolice můry, čili nočního motýla, se chápe Maat jako ústa a mýtus (angl. mouth a myth), protože v mýtu se přenáší slovo úst samo, na rozdíl od legendy, kde je slovo zadrženo, zakonzervováno, či angažováno k projevu (učiněno čitelným). K prvnímu se připisuje Maat, k dalšímu její choť Thovt, písař. Jeho pero je peří máčené v inkoustu její krve a její slova zatuhlá, jsou její výroky materializované a manifestované. Jako choť Maat, je Thovt vehikulem Slova mýtu, jež pochází z jejích úst, vypravěč anebo děloha (angl. utterer a uterus), tak emanují med, sbíraný včelou.

   Mol je tedy symbolem tohoto úkonu, což nastiňuje mot, Slovo aeonu Maatina, vznášejícího se kolem Černého plamene Ain soph.

   Mýty a legendy patří minulosti, ale na Maat by se nemělo myslet z hledisek minulých, anebo budoucích aeonů. Maat je přítomna nyní pro toho, kdo zná „posvátné vyrovnání“ a „brány mezi“, zkušenost Slova, stále se vyjadřujícího skrze Ústa, vždy nově a v současné formě, které se neustále generuje z mystického Atu, či domu Maat – Ma-atu. Jsou to slova, která formují Mu – ion, nebo aeon Ma, s jeho temnou doktrínou, grimoire navždy nepochopitelný neiniciovanými.

   Stará maxima, že „když je čéla připraven, guru přijde“, může být srovnána s podobným rčením, že když je jedinec připraven (tj. probuzený), aeon přijde a on uslyší Slovo aeonu, nikoliv v sekvenčním čase, ale zcela mimo kruhy času. Protože tento ultimátní aeon nemá období, pauzy, dělbu času (kaly), pouze nejvyšší Akala, nepřetržitě plyne, tak jako Nuit spojuje nebe, nebo Sekhet-Aarru, „vědomí kontinuity existence“, neomezený pro každý konkrétní aeon, každou specifickou kalu.

   Uvažovat o maskách Maat a Thovta, můžeme pouze u pylónu Daath. Pokud jde o lidské vědomí, adept přijímá známé masky, aby mohl komunikovat s neiniciovanými. Proto se magik stává potřebnou osobou, na správném místě a ve správném čase pro ty (lidi), které mu nasměroval do cesty proud Maat a jsou připraveni k iniciaci. Ta, může být mnohdy obtížná, ale král pozná jiného krále, pokud se rozhodne zůstat ve skrytu.

   Na téma zhotovení masek, Andahadna učinila, následující pozorování:

   Dokonale utvořené ego je mnohem silnější a více rezistentní vůči destrukci, nežli „přirozené“ (ego). Čím větší pečlivost a zručnost byly při jeho vytvoření vynaloženy, tím větší je jeho vůle k životu. Také… „ego-masky, která jsou nejefektivnější ve změně vědomí „přirozeného“, mají tendenci pohybovat se v extrémních mezích iluze „dobra“ a „zla“.

„Zlou“ ego-masku jde snáze kontrolovat i odvolat do neexistence, obecně řečeno kvůli podvědomým tlakům „přirozenosti“, jí po odhalení zatlačit do zapomnění… vyjma těch případů, kdy magik pracuje s „přirozenostmi“, které mají podobnou predispozici. „Dobrá“ maska dostává podvědomou podporu svých přirozených druhů a proto vyžaduje ze strany magika nejvyšší delikátnost a kontrolu. Je proto vhodné nepřijímat masku světce, pokud neexistuje fyzický kontakt se svými společníky.

   Výše uvedené naznačuje nebezpečí, se kterým se až příliš často setkávají, protože chtějí hrát vyšší roli, než je stupeň jejich spirituálního dosažení. To vede ke katastrofálním následkům pro čélu a pro gurua rovněž. Pokud tedy nejde o pravý satsang (Společenstvo iniciovaných osvícenců) a není k dispozici alespoň jedna plně iluminovaná maska, je nerozumné hrát „světce“.

   Tanec masek se tančí bez specifického magického rámce, má okamžité a neocenitelné využití k proniknutí tam i sem na Stromě života, tak dlouho, dokud lze masku nasadit a sejmout. Přijmout masku blázna, kupříkladu, když se bezprostřední pracovní sféra posunula do Tiferetu, nebo Gebury, může být okamžitá katastrofa. Celkově by bylo pro magika lepší přijímat tyto masky v ochranném kruhu jeho lóže, nebo skupiny. Pak může být tento tanec tančen bez velkého nebezpečí. Poměrně obtížné je přijmout masku, pokud nekonfrontujeme pouze obyvatele vnějšku, ale i obyvatele vnitřní, obzvláště pokud jsou klifotické povahy, či se vztahují k Tunelům Sétovým. Pokud není jedna z masek perfektně vytepaná, jestliže jedna není, po všechny časy plně vědomá, pokud je to taková maska, pak se dají očekávat potíže a nebezpečí, ztotožnění se s takovou maskou, což vede k odosobnění (tj. postupný rozpad a dezintegrace masky), tedy obnažení magika a činí z něj kořist nepřátelských a vampýrských sil. Jeho vlastní maska mu může být odebrána, „zalátána“, uvězněna a použita larvami jako zombie, či vějička k balamucení v tunelech magikových, pro jeho společníky. Intervence sil s poza abysu, může takový vrak zachránit.

Evokační protokol

  Plnějšímu porozumění funkcí masek může napomoci zohlednění trans-abysálních silových zón ve vztahu s lovecraftovým mýtem.

   Infernální triáda, která reflektuje sefirotické uzly z hlediska nestvořeného v Daat, může být vysvětlena takto:

   Yuggoth, reflektující via Shugal-Choronzon v Daat, jako Yog-Sothot, dává zrození „glóbům“ pod abysem (tj. zbývajících sedm sefirot). Jako je Yog-Sothot bránou pro energie z Yugoothu, tak je Yuggoth bránou transplutonických energií universa „B“, reprezentovaného Nu-Isis.

   Zbývající glóby mohou být rozčleněny v lovecraftově pantheonu následujícím způsobem:

   Chesed-Jupiter, Nodens, Gebura-Mars, Hastur, Tiferet-Sol, Azathot v centru stvoření, Netzach-Venuše, Shub-Niggurath, Hod-Merkur, Nyarlathotep, Jesod-Měsíc, Yig, Malkut-Země, Geb.

   Podobně může být vyšší infernální triáda přiřazena takto:

   Pluto-Keter k Yuggothu, Neptun-Chokma Kadathu, Saturn-Bina k Cthulhu, nebo Set-Hulhu, Uranus-Daat k Yog-Sothot.

   Tyto glóby, nebo bubliny obsahují „chapadla amorfního monstra… jehož maska byla jako shluk duhových koulí, zhoubný Yog-Sothot, jež pění jako prvotní sliz v nukleárním chaosu, za nejzazšími hranicemi prostoru a času.

   Podle The Lurker at the Threshold Augusta Derletha (ze kterého je výše uvedená citace extrahována) bylo výše uvedené více než z devadesáti procent jeho vlastní práce, takže by se mělo, striktně řečeno, jednat o derlethiánskou recenzi mýtu.

   Zde jsou některé recenze necronomského mýtu. Derlethova recenze je pro naše účely nejvhodnější. Je dobře známo, že byl zarputilý nevěřící, co se týče okultního pozadí mýtu Cthulhu, tak jako jím byl údajně i Lovecraft. Každopádně oba spisovatelé nám odkázali trvalé a neocenitelné dědictví, v podobě vodících linií pro průzkum magických formulí, kterým sami, jak oba předstírali, nevěřili. Pravděpodobně nemáme, v literárních, nebo okultních kruzích, jasnější příklad tak skeptických průzkumníků, že se rozhodli popřít skutečné zdroje svojí inspirace. To mohli udělat pouze popřením existence takových zdrojů, viz: podvědomí a nebo atavistická „vzpomínka“ toho, co bylo buď v předchozích životech a nebo v tom současném, pravá a vitální magická tradice. Netřeba říkat, že v současnosti by byli odmítnuti mnohými autory kteří formulovali, či raději znovu přehodnotili mýtus, v tunelech atavistické paměti.

   Jedno z čísel Yuggothu 453, je NPSh ChIH, „zvířecí duše ve své plnosti“, která zahrnuje, jak Crowley poznamenává v Sephir Sephira, „kreativní entitu nebo ego, chiah, šelmu“. Je to také číslo Behemota, což naznačuje přirozenost bestie. Yuggoth je potom ultimátní a kvintesenciální maska ega.

   Jako 428 se Yuggot rovná Ježíši Kristu, anti šelmě, což vyrovnává universum hmoty a antihmoty. Je to také číslo GOShKLH, klifotické síly Chesedu (Jupiter-Nodens), „drtič“, což naznačuje katastrofický aspekt přechodu z jednoho univerza do druhého. ChSh MLIM, „zářící“se rovnají Yuggotthu jako 428.

   Konečně, jako 556, se Yuggoth rovná LMVPTh „in signum portentum“, tedy ve znamení údivu. Co může být úžasnější než Yuggothský průchod do rozdílného časoprostorového systému? Poznamenejme, že toto číslo je o jedno větší než 555, číslo Necronomiconu, grimoáru specificky spojeného s odhalováním tajemství a prvotní branou vně kruhů času. Jak bylo uvedeno dříve, aeon Maat by neměl být považován za skutečnost která teprve nastane, ale jako událost která se děje nyní a navždy, v paralelním prostoru a času, nebo je aktuálně identický se „současným“ aeonem Hórovým. Nelze jen přijmout teoretické možnosti tohoto faktu, ale musí být zakoušen formou zvěcnění snových perichoresis. Použitím Dalího formule „paranoidně-kritické aktivity“ aplikované na gematrii, je možné ustanovit raport s entitami vně časoprostoru, entitami jež mají všechny charakteristiky maatiánské transsubstanciace v externích fenoménech.

   V termínech thelémského aeónismu, se obraz Horus-Syn-Slunce prostupuje s Maat-Dcera-Temnota a jejich dokonalá unie ústí v anihilaci symbolizovanou Černým plamenem aeonu Ma (Ma-Ion). Toto je manifestace Temné doktríny (Mu Ion), Která je substancí Necronomiconu.