čtvrtek 9. března 2017

Strážci z hlubin času a co jim předcházelo, aneb moje reflexe mýtu Cthulhu v literatuře.


Házeli si žaludem a duběnkami
Pojď si házet taky
Ale pozor
Kdyby ses mi trefil do kundy
Porodila bych žalud
Potom bych tě už nepotřebovala
To by bylo smutné
A slzy by kanuly do klína


Jana Krejcarová – V zahrádce otce mého




   Už jsem o něm slyšel dříve, ale poprvé jsem četl něco od Lovecrafta na počátku devadesátých let, v Revolver Revue. Byla to povídka o jakémsi džentlmenovi, který kamsi přijede, do jakéhosi Bohem zapomenutého kraje, kde se zaostalí venkovani tak dlouho páří mezi sebou, až zdegenerují v jakýsi nový živočišný druh, v srstnaté, vřískající troglodyty, ve kterých zbývá jen pramálo lidského. Četl jsem to v Berouně v kiosku, na bývalém autobusovém nádraží, vedle řeky. Vedle umakartových stolků na stojáka, se potácelo několik anglických gymnazistů, v čele se svým profesorem, podsaditým chlapíkem ve světlém saku, který se ovšem kymácel ze všech nejvíc. Když uviděl čtenáře, hned se ke mně hnal a veden učitelským instinktem, chtěl vědět, co to čtu. Když uviděl jméno Lovecraft, spokojeně zavýskl a hned mi to obracel na obálku, aby viděl titul. Jméno Revolver Revue mu ovšem nic neříkalo a tak se zklamaně stáhl. Zapíchl jsem prst do stránky a řekl: „New Poe“. Nepředpokládal jsem, že to neví, jen jsem chtěl něco říci. Hned jsem se ale vrátil k četbě, mnouce si zamyšleně bradu a to hlavně proto, že jsem svou tehdejší zásobu anglického jazyka téměř vyčerpal. Roztržitě, po profesorském způsobu přitakal a znovu se na mě podíval, tiše, krátce a pozorně, na malou chvíli zcela střízliv, opustil roli bodrého namotaného opilce, v kterém si zrovna Angličani tolik libují. Možná si pomyslil, že když se tenhle Čech pokouší vrátit do Evropy, což bylo tehdy populární heslo, pomocí četby brakové literatury, je na světě všechno v pořádku. Vzápětí tedy znovu rukou objal flaškovou desítku, nebo co se to tam tenkrát podávalo a zase zmizel v tom ječícím chumlu. To Revolver Revue, mělo nějakou žlutou obálku a mimo jiné v něm byla i básnická sbírka V zahrádce otce mého, od Jany Krejcarové. Pak jsem to někomu půjčil a už se mi to nevrátilo.

      Chtěl jsem sem dát vždycky obrázek té knížky, o které se zmíním, ale blog má příliš humpolácký psací program a nejde to pořádně zalomit, takže by ty knížečky nevypadaly asi moc hezky, ale nejspíš by vypadaly dost hnusně. Proto sem dám raději fotku Honzy, na procházce s Bondym. Konec konců to je hezká, veselá ženská, která se bála, že porodí žalud a Bondy má zasejc brejle, jako ten opilý profesor, takže co.









   Uplynul nějaký čas a já si koupil knihu Šepot ve tmě. Jedná se o poměrně vydařený soubor povídek, jimž vévodí působivá povídka Případ Charlese Dextera Warda, s doslovem Josefa Škvoreckého. Nikdy jsem toho chlapa neměl moc rád. Ten jeho Dany Smiřický je kretén s trumpetou a ty jeho detektivky stojí za starou belu.

   Také jsem se stal majitelem knihy V horách šílenství. To jsem jednou bloumal po nějakém pražském knihkupectví, celkem dlouho, protože jsem zrovna neměl nic lepšího na práci. Vzpomínám si, jak jsem se tam začetl do nějaké japonské poezie, mělo to takový podlouhlý formát a spoustu bílých stránek a vždycky uprostřed té stránky byla taková ta krátká japonská básnička. To se mi líbilo, ale zdálo se mi to moc drahé. Tak jsem šel pryč, ale na odchodu koukám, že mají u dveří papírovou krabici s knihami za jednotnou cenu. Tak jsem tam hrábnul a hele: V horách šílenství. Podávám to přes pult prodavači a ten, dříve než to namarkoval, pokrčil rameny, jako kdyby říkal: „Ovšem, jak jinak“. Žádnou batrachofitii jsem na něm ovšem nepozoroval.

   Pak kluci přinesli ty sešity od Zlatého koně, s ilustracemi Káji Saudka a tak jsem tedy Lovecrafta přečetl téměř celého. Ale legenda, má-li mít smysl, musí pokračovat, jak někde píše D. Ž. Bor. Koupil jsem si tedy antologii autorů inspirovaných Lovecraftem: Cthulhu 2000. Skvělá, nabušená záležitost, která šla z ruky do ruky a ke které jsem se pak ještě několikrát vrátil:

 
 
Závoj budeš mít umytý vlastní krví

Jež zkalí a zastře tvé hasnoucí oči.

Za družičky budeš mít Bolest a Hrůzu,

Za slib svatební jen blekotavé rouhání

 

Tvým svatebním šatem bude záhyb mého těla

A smrtelná muka tvým svatebním zpěvem.

Vy obě se pak stanete mým pokrmem

A jak hoduji, mne budete pozorovat šílené.

 

Služky, připravte ji hbitě!

Rychle jí bedra odhalte!

Něžné bradavky jí olejem pomažte

A obnažte je mé vroucí tváři!

 

   
 
 
Pak se dlouho nic nedělo, a když říkám dlouho, myslím tím opravdu dlouho. Po dlouhých letech jsem pak sáhl po další antologii, Černá křídla Cthulhu. Tentokrát byl můj dojem z knihy velmi rozpačitý. Obávám se, že jsem jí vůbec nedočetl.

   No a nedávno jsme se dočkali souborného vydání knih tohoto mistra fantastiky, od starého dobrého vydavatelství Albatros. Všechny svazky jsem si poctivě zakoupil a uložil je do své knihovny, kde na nich nejednou zálibně spočinulo mé oko. Opět se dostavil jistý pocit završení. Proto jsem také jistý čas přehlížel knihu Strážci z hlubin času, u které je poněkud nešťastně, jako jeden z autorů uváděn, zřejmě z komerčních důvodů, právě Lovecraft. To se mi nedlouho po vydání kompletního lovecrtaftova díla, nezdá příliš šťastné. Nad to, fotka obálky nepůsobí dvakrát přitažlivě. Nakonec jsem si přece jenom přečetl anotaci a dozvěděl se tak, že autorem je August Derleth, jež je na obálce uváděn jako druhý autor. Nezbývalo mi tedy, než si knihu objednat, i kdyby jen ze zvědavosti. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem vybalil krásný, sametově černý špalek s hezky barevným obrázkem na obálce a pěkně vyraženým názvem na hřbetě.

   Ještě více potěšení mi však přinesl samotný text knihy. Klasický styl vyprávění a obligátní rekvizity, neznamenaly přiboudlinu nastavované kaše, ale ryzí potěšení z četby, které jsem už dlouho nezažil.

  Už první povídka „ Ten kdo číhá na prahu“, nás nenechává na pochybách, o čem bude dále řeč. Tajemná, černá věž v lesích, podivínský předek, nic netušící potomek, jež si jede převzít své dědictví. Není ani příliš zvědavý, však osudově přitahován do samého středu temného kultu a vše dopadne tak, jak předem tušíme:

„Nemohu ho dost dobře nechat na pospas tomu, co je tam venku v lesích, ať už je to cokoli,“ zaprotestoval Bates. „Kromě toho bude mít podezření,“

Protiřečíte si, pane Batesi.“

Další povídka se jmenuje Pozůstalý a ve hře je rod Loricata, Crocodylus, Ostolaemus a dokonce i Gavialis a Tomistoma.

Wentworthův den, nepatří do mýtu Cthulhu. Hlavní rekvizitou je zde „Sedmá kniha Mojžíšova.“ Tuto dnes už neznámou literaturu zpracovává ve svých knihách J. Veselý. Vybral jsem ukázku z knihy Slavné grimoáry minulosti a to včetně „půvabné historky“:







   V 18. století začalo v souvislosti s rozvojem přírodních věd docházet k postupnému úpadku magie. Stále snadnější dostupnost tištěných knih vedla ke komercializaci, v jejímž důsledku vznikaly četné pokleslé grimoáry určené širokým lidovým vrstvám. Často byly vykrádány starší texty, které se upravovaly a přizpůsobovaly novým poměrům. Vytvořila se tak charakteristická grimoárová forma, která má podobu jakési universální příručky, kde se vedle receptů na léčení dobytka, konzervování potravin a impregnaci tkanin objevují návody jak vyrábět zlato či jak se stát nezranitelným nebo neviditelným, ale i pokyny pro vyvolávání démonů. Oblíbeným tématem je také hledání pokladů za pomoci magických prostředků. Popisované magické postupy jsou často primitivní, přesto však mohly být účinné, jak vyplývá z půvabné historky, kterou dle vyprávění nejmenovaného muže zaznamenal Richard Grotzinger:

   „Jednou večer seděl můj otec v obývacím pokoji – všichni ostatní členové rodiny už spali – učil se nazpaměť zaklínací formule pro vyvolání Lucifera. Opakoval je nahlas, neboť bylo obtížné si je zapamatovat, ale nepomyslel na to, že jejich hlasitá recitace by mohla mít nežádoucí následky. Když pozdvihl zrak od knihy, spatřil, že před ním stojí tři velké postavy. První muž byl v mysliveckém oděvu, hladce oholený a s anglickým knírkem, druhý vypadal jako obchodník z 18. století a měl na sobě oblek s kostkovaným vzorem, třetí byl v černém, měl cylindr a plnovous. Otec strnul leknutím. První démon, patrně šlo o Lucifera nebo jeho zástupce Astarota, jej oslovil: „Jsem zde, co poroučíš?“ S těmito slovy vytáhl z kapsy svitek pergamenu s husím brkem, vše položil na stůl, a nožíkem, který držel v ruce, naznačoval, že očekává, že se mu otec upíše vlastní krví. Otec byl polomrtvý strachem, protože zde seděl bez magického kruhu a tudíž bez jakékoliv ochrany. Když duchové viděli, že se otec k ničemu nemá, začali se tvářit vztekle. Otec se zatím natolik vzpamatoval, že se mohl pokřižovat a drmolil modlitby. Knihu upustil, jinak by duchy odeslal pryč. Opakované znamení kříže je však zapudilo a všichni tři zmizeli i s pergamenem, perem a nožíkem. Několikrát hlučně bouchly dveře, až se celý dům otřásl.“

   Dále následuje popis duševního zhroucení bezděčného evokatéra a vylíčení úrazu, který krátce na to utrpěl.

   Tituly těchto grimoárů, jak je výše uvedeno, jsou rozmanité. Pod jedním a tím samým názvem se často objevují zcela odlišné texty, naopak stejný text leckdy vycházel pod různými názvy. Jakýmsi „vyvrcholením žánru“ je osmá a devátá kniha Mojžíšova čili odhalené tajemství čarodějnictví, která krom zvěrolékařských předpisů, kuchařských receptů a návodů na čištění skvrn obsahuje už jen pár kalendářových duchařských historek. Její autor již na magii nevěřil.







   Další dvě povídky, Peabodyho dědictví a Okno v podkroví, pojednávají také o jistém dědictví, stejně jako povídka první. V Peabodyho dědictví, které vyšlo už v revue Horus, má neopatrná manipulace s ostatky zesnulého čaroděje děsivé následky. Okno v podkroví se znovu věnuje mýtu Cthulhu:

   Ph´nglui mglw´nafh Cthulhu R´lyeh wgah´nagl fhtagn.

  Následuje Předek. Vydařená, šprýmovná povídka o šíleném vědci. Další povídka, Stín z vesmíru, rozvíjí dále mýtus Cthulhu. Obšírně pojednává o vesmírných souvislostech a boji nelidských ras. Ve snu nahlédneme do laboratoře gargantuovského plémě a povšimneme si jednoho hrůzného detailu, který byl rovněž uveden v románu V horách šílenství: není zde ani jedna židle!

   Alhazredova lampa, je krásná, melancholická povídka o dědici starobylé lampy a spisovateli literárního škváru, jež žil ve starých dobrých časech: Neměl již nějakou dobu elektřinu kvůli snížení výdajů na živobytí, takže mu lampa přišla vhod. Lampa, o které mu starý Whipple napsal:

 „Přinese ti potěšení, ať už bude svítit, nebo ne. Jindy ti zase způsobí bolest. Je zdrojem extáze i hrůzy.“

   Zabedněný pokoj - působivá, skvěle napsaná a skutečně strašidelná. Podle mě jedna z nejpovedenějších v knize:

   O Dagonovi se říká, že je vodní bůh. O těhle pohanských náboženstvích nic nevím, a ani o nich nic vědět nechci. Marshovy děti vypadají hodně podivně. Nepřeháním, Luthere, když ti říkám, že mají tak široká ústa, tváře bez brad a tak obrovské vypoulené oči, že přísahám, někdy vypadají spíš jako žáby než jako lidské bytosti! Nemají ale, aspoň nakolik vím žábry.

   A tak dále a tak podobně. Dobře ještě na sto padesáti dalších stranách, podivné příběhy plné děsu a dotyku neznáma, zakončené zasvěceným doslovem Martina M. Mrskoše. Knihu doprovází několik vydařených ilustrací Johna Coultharta. Pro fanoušky mýtu Cthulhu jasná volba. Yog – sothot, n-yah, n-yah!
 
 
 
 
 

úterý 31. ledna 2017


Dvaatřicátá cesta Tau

 

Řízená vizualizace cesty Tau




                                                                                                                              Chic Cicero
        Sandra Tabatha Cicero


Sumář: Na této cestě student vstupuje do astrálního chrámu Malkutu a pokračuje po dvaatřicáté stezce, kde doprovodí babylonskou bohyni Ištar, na cestě do podzemí. Znak stezky: pantákl, obsahující znaky Saturnu a země.

Za temnotou svých zavřených víček, počni vizualizovat astrální chrám sefiry Malkut a výprava začíná. Z naprosté černoty, se vynoří matné světlo, které ti umožní rozeznat okolí. Nacházíš se uprostřed chrámu Malkut: zdi z hliněných cihel, deset co do počtu; strop z čistého křišťálu podepřený révou obrostlými dubovými sloupy, černobíle dlážděná podlaha, oltář se stěnami ve čtyřech barvách Malkutu a s bílým vrškem, křišťálová dóza udržující posvátný chrámový oheň.

Zatímco se blížíš ke světlu, intonuj boží jméno tohoto místa, Adonaj Ha-Arec. Plamen na oltáři se jasně rozzáří. Potom intonuj jména entit, které bytují v tomto chrámu: mocný archanděl Sandalfon a andělský zástup známý jako Ašim, Duše ohně, které se shromažďují okolo všech posvátných míst. Oltářní plamen se rozzáří, jejich tančícími jiskrami.

Na východě, ve vířících oblacích kuřidla, se zjevuje postava. Je to Sandalfon, vysoká a s tmavými vlasy, ve své róbě z citrónové, olivové, červenohnědé a černé. Pohlédne na tebe svýma soucitnýma hnědýma očima. Pozdrav ji Znamením Vstupujícího. Odpoví ti Znamením Ticha. Poté praví:

"Vstoupil jsi do nezměrného kraje. Toto místo je zváno Thraa, neboli Brána. Je to Brána Spravedlnosti, Brána Života a Brána Smrti. Brána Slz, Brána Modlitby. Je to Brána Zahrady Edenu a Brána Dcery Mocných. Skrze jaký symbol sem přicházíš?"

Ty odpovíš: "Skrze tento symbol Saturnu a tento symbol země." Pozvedni pantákl. "Hledám Stezku Tau, cestu sebezpytování."

Hledíš na archanděla, přes světlo oltáře a připravuješ se na svou výpravu, po dvaatřicáté stezce. Sandalfon se otáčí k východu, kde stojí velký portál z indigových kamenů, nesoucí na svém vrcholu písmeno Tau, v zářivě bílé. Uvnitř portálu jsou dřevěné dveře, které byly předtím zakryté dýmem z kuřidla. Jako závoj před nimi visí tarotová karta Univerzum. Sandalfon ve vzduchu před ním, rukou načrtne kříž a závoj se rozevírá. Archanděl poté, co ti ukázal cestu, ustoupí stranou. Otevřít dveře už je na tobě. Nebojácně přistoupíš. Zvedni před sebou talisman Saturnu a země a načrtni s ním velké písmeno Tau. Dveře se pomalu otevírají a ty vstupuješ na Stezku Tau.






Slunce je právě v zenitu, když vcházíš do svěžího, plochého říčního údolí. V dáli na severu leží stěží viditelný horský hřeben. Daleko na jihu se rozkládá nedozírná poušť. Ale údolí, ve kterém se nalézáš, je úrodné z naplavenin roznášených řekou. Poblíž řeky bují vysoké traviny, dosahující 1,5 - 2m, které obklopují nízko položené bažinaté oblasti. Dál od řeky rostou další traviny, pšenice a ječmen, které pocházejí z této oblasti. Umělé kanály rozvádějí vodu do rozlehlých a úrodných obilných polí. Nacházíš se v Úrodném půlměsíci - Zemi mezi Dvěma řekami - ve starobylé civilizaci Mezopotámie, kolébce civilizace. Před tebou leží prastaré město Babylon.

Na východě se tyčí mocný chrám, zikkurat, ve tvaru terasovité pyramidy. Když přijdeš blíž, uvidíš světlo padající z oblohy. Světlo přistává na vrcholu zikkuratu a sestupuje po schodech vytesaných do přední části stavby. Jak sestupuje, nabývá lidských tvarů. Ze světla se vynořuje ženská postava a kráčí dolů po schodech chrámu. Skládá čtvero svých křídel; křídla se proměňují ve třpytící se záhyby zlatého roucha. Na hlavě má diadém korunovaný sedmi páry býčích rohů, symbol královského majestátu. Vidíš tmavé vlasy rámující plný, olivově zabarvený obličej. Šperky z modrého lazuritu zdobí její oděv. Jakmile postava dosáhne úpatí chrámu, uvědomíš si, že je to velká bohyně Ištar, kdo stojí před tebou.






Záře této vize je ohromující, rychle si však uvědomuješ, že bohyně sestoupila z nebes, za jistým účelem. Bohyně promlouvá:

"Z Velkých výšin jsem nastavila ucho Velkým hlubinám. Choť mé sestry zesnul. Gugalanna, velký Býk nebes, manžel Ereškigal, byl zabit. Býk nebes, který zplodil hvězdy, zemřel. Přišla jsem, abych se zúčastnila pohřebních obřadů. Přišla jsem, abych přednesla obětiny a zajistila plodnost půdy. Odcházím do země Aralu, země bez návratu, příbytku temnoty, do domu, kam kdo vejde, již dále neodejde, na cestu, odkud se poutník nikdy nevrátí, do domu, jehož obyvatelé nevidí žádné světlo. Půjdu do země Aralu, abych poznala Podsvětí."

Bohyně na vás upře svůj zrak a ptá se vás na důvod vaší přítomnosti. Pozvedněte talisman Saturnu a země. Lehce potřese hlavou, jako by se podivovala raubířství malého děcka, a říká: "Takže ty mě chceš doprovodit na této nebezpečné cestě? Jsi si jistý?" Přisvědčíš, že je tomu tak.

"Budiž," odpoví Ištar. "Ale pamatuj, že strach je prohra. Buď tedy nebojácný. Neboť ti, kteří se třesou před plameny i před potopou, před zachmuřeným ovzduším i před stíny mrtvých, nikdy nevstoupí do paláce hvězd.

Bohyně vezme tvůj talisman do ruky a položí si ho na pár chvil na svou hruď. Zatímco tak činí, vidíš, jak se kolem něj vznáší kruh světla. Poté, co ho nabila, vrací ti talisman se slovy: "Tento talisman byl zasvěcen bohu Ea, pánu země a velkého vodstva. Bude tě ochraňovat na této cestě."

Bohyně tě bere za ruku a za pár chvil jste ve vzduchu, letíte na východ přes obezděná města, bažinaté řeky a širá obilná pole. Brzy dorazíte před velký kamenný palác v horách Kur, temene Podsvětí. Do sloupů po stranách vstupu jsou vytesáni dva obří okřídlení býci s lidskými hlavami - mlčenliví kamenní strážci, dumající u vchodu do Aralu, podsvětí. Bohyně přistupuje k bráně a ty ji následuješ, vždy pár kroků pozadu. Cestu jí zkříží dva strážní, kteří ji zahradí tasenými meči. "Kdo jsi?" ptá se jeden ze strážců.   

"Jsem Ištar, Královna Nebes, a putuji na východ. Gugalanna, nebeský býk, zemřel, a já jsem přišla, abych se zúčastnila pohřebních obřadů. Hledám poznání Podsvětí. A hledím znovu naplnit pohár, který je prázdný. Pátrám po Živé Vodě."

Stráž si tě nevšímá, neboť jsi chráněn posvěceným talismanem, který neseš.

Neti, velitel stráže, odpovídá: "Ereškigal, Královna Aralu, zve svou sestru ke vstupu. Ale Královna Nebes musí u každé brány provést oběť. Musí si sejmout svá královská roucha. Nechť svatá kněžka Nebes vstoupí s hlavou hluboce skloněnou. Způsoby Podsvětí jsou dokonalé. Nemohou být zpochybňovány."

Bohyně souhlasí, a zatímco Neti vytahuje závoru první brány, Ištar snímá svou zlatou, rohatou korunu a předává ji druhému strážci. Neti, vrátný, bere zapálenou pochodeň ze zdi, hned za branou a vede Ištar dolů skrz tmavý tunel po sestupujících schodech. Ty je následuješ.

Vše stvořené se dívá, jak Ištar vstupuje do brány. Na celé zemi se zastavuje plození.

Světlo z venku rychle mizí, zatímco sestupujete hlouběji a hlouběji tunelem. Neti vás dál mlčky vede, zatímco vás obkličuje temnota. Bohyně Ištar rozhodně kráčí za ním. Schody tunelu jsou hrubé a musíte našlapovat opatrně, abyste nezakopli.

Vpředu je další brána, hlídaná dalším ozbrojeným strážcem. Neti pokyne Ištar, aby si sundala svůj náhrdelník z lazuritových korálků. Činí tak a předává ho strážci, který odemyká bránu a ustupuje stranou. Vy tři pokračujete dolů ještě temnějším a strmějším tunelem.

Zdá se ti, jako by se na tebe tlačil strop. Ačkoliv ho nyní nevidíš, cítíš, jak se dotýká vrcholku tvé hlavy. Cesta se kroutí ze strany na stranu. Začínáš pochybovat, zda to byl opravdu dobrý nápad, vydat se na tuto výpravu.

Před vámi leží třetí brána, zahrazená dalším ochráncem Podsvětí. Ištar je vyzvána, aby si sejmula dvojitou šňůru lazuritových korálů ze své hrudi. Činí tak a předává ji vrátnému, který zvedá závoru a nechá vás tři projít. Vstupujete do černoty ještě temnějšího a strmějšího tunelu.

Začínáš ztrácet ponětí o směru a zrychluješ krok, abys dohnal ostatní a beznadějně se neztratil. Světlo z Netiho pochodně vrhá podivné, zlověstné stíny na stěny chodby.

Vpředu se nachází čtvrtá brána a další strážce zahrazuje vstup. Ištar je požádána, aby sejmula svůj zlatý hrudní plát. Udělá to a předá ho hlídači, který otevírá bránu a nechává tebe a tvé společníky vstoupit. Sestupujete do temnoty a neznáma. Světlo Netiho pochodně je jedinou věcí, která tě udržuje v pohybu kupředu, nyní rychlejším. Nechceš být ponechán na tomto děsivém místě.

Stane se zvláštní věc. Začnou ti našeptávat hlasy z tvé minulosti. Nedokážeš určit, odkud přicházejí. Snaží se ti hrát na nervy. Dobírají si tě pro tvé slabosti a omezení. Vyvolávají vzpomínky na minulé události, které jsi chtěl zapomenout. Vysmívají se ti, že ses odvážil na tuto cestu. Hubují tě, že pošetile vrtáš do věcí, které jsi měl nechat na pokoji. Zapřísahají tě, abys byl "rozumný" a vrátil se ke svému normálnímu, každodennímu životu. "Vrať se domů!" křičí. Sevřeš svůj ochranný talisman a snažíš se hlasy ignorovat.

Tví společníci vpředu dosáhli páté brány. Pospícháš, abys je dohonil. Neti říká Ištar, aby sejmula své zlaté náramky. Učiní tak a předává je čekajícímu strážci. Brána je odemčena a výprava pokračuje.

Znovu tě přepadnou hlasy, ale vyvstane ti v mysli, že tyto hlasy jsou pouhé přeludy a ozvěny. Jsou to archetypy, které se zakořenily v pohodlných místečkách uvnitř tvé mysli. Jsou to zavedené vzory a návyky, které nechtějí, abys je rušil ani odhalil jejich klamy. Nepřejí si, abys pokračoval v procesu duchovního vývoje a ohrozil tak jejich opečovávané význačné pozice ve tvé duši. Ale na jejich triky už je pozdě. Teď jsi jim v patách. Ignoruješ hlasy a ženeš kupředu.

Šestá brána je před vámi a další strážce vystupuje ze stínů, aby vaší skupině zahradil cestu. Ištar je vyzvána, aby vydala svou lazuritovou měřící tyč a měřící šňůrku. Dá je vrátnému, který uvolní dveře a nechá tebe a tvé společníky projít. Černota je tak úplná, že přemítáš, zda kdy ještě uvidíš světlo. Temná výprava skrz pokroucenou skálu se zdá být nekonečnou.

Nakonec přicházíte k sedmé bráně. Ištar je požádána, aby sejmula své zlaté roucho a kráčela zbytek cesty nahá a pokořená. Nezlomená předává bohyně své roucho vrátnému, a skupinka vstupuje na poslední pěšinu do Podsvětí. Závěrečný sestup není kupodivu tak temný jako předchozí. Tunel se posléze vyrovnává a rozšiřuje do jeskyně osvětlené několika pochodněmi. V jednu chvíli zaslechneš kapání vody rozléhající se síní. Skupina přejde po kamenném mostě přes stojatou podzemní řeku. Ještě několik kroků a uvědomíš si, že jste, ve velkém trůním sále, v srdci podsvětí, tváří v tvář bohyni Ereškigal, strašlivé královny mrtvých. Okolo bohyně jsou shromážděni její služebníci, duchové mrtvých. Stíny podivných šelem tančí po stěnách. Za trůnem temné bohyně stojí shromáždění bytostí, jsou to Annuna, soudcové mrtvých.
 
 



 

Pohled na tuto bohyni je hrozivý. Její pleť je bledá jako u mrtvoly. Šat a vlasy má v barvě prachu. Z očí jí sálá zuřivost běsnící šelmy. Když vidí svou sestru Ištar, rty jí černají vztekem.

"Proč jsi přišla, do pohoří Kur?" ptá se. "Proč jsi přišla do mého paláce v Aralu? Přeješ si oživovat mrtvé? Oloupila bys mě o mé služebníky? Máš přece sedm svatých , posvátné poznání univerza. Co ode mě chceš?"

"Býk Nebes zemřel. Chci přijmout Aralu," odpoví velká bohyně. "Toužím po poznání Podsvětí."

"Staniž se!" Se zavrčením Ereškigal usmrtí svou sestru a pověsí ji na zeď. Její tělo bez života visí na háku, zdá se, že se ti před očima scvrkává. Vylekaný a otřesený pevně tiskneš talisman a uvažuješ, zda tě nepotká stejný osud. V této strašné chvíli pociťuješ vzestup nenávisti a dalších surových pocitů. Nenávidíš Ereškigal za to, co udělala.

Ale skoro ihned zaslechneš zčistajasna hlas Ištar ve své mysli: "Nespílej mé sestře. Ona pouze naplňuje kosmický zákon. Vstoupila jsem do Podsvětí ze své svobodné vůle. Kdykoliv je směňováno vědění či energie, vyžaduje si to oběť. Přišla jsem, abych obdržela poznání tohoto místa. Přišla jsem popatřit na mé temné dvojče. Přišla jsem prožít svůj vlastní odraz. Přišla jsem, abych čelila tomu, před čím většina lidí prchá. Vzpomeň na to, co jsem ti řekla na začátku naší cesty."

Přikyvuješ nad vzpomínkou. "Že strach je prohra. Buď tedy beze strachu."

"Správně," pokračuje hlas bohyně. "Nejsem ani prvním, ani posledním bohem, který podstupuje tuto cestu. Také mnoho smrtelníků tak učiní. Toto je běh věcí. Pamatuj, že den nemůže existovat bez noci a život bez smrti. Bělost nebes září o to jasněji díky černotě, která je vespod. Jestliže se něčeho strachuješ, pouze tomu uděluješ moc nad sebou samým. Když se postavíš tomu, čeho se bojíš a uvidíš to v pravém světle, dáš tomu správnou míru. Obnovíš rovnováhu."

Slova Ištar jsou utěšující. V tvé mysli vyskočí obraz - vidíš celou Babylónii, lid v opevněných městech, rolníky a vesničany, a dokonce i rostliny a zvířata, jak oplakávají ztrátu své bohyně. Nerodí se žádné děti, nemnoží se zvířata, rostliny neplodí ovoce, zatímco zůstává v Aralu. Služebníci prosí bohy, aby zasáhli. Velký bůh, Ea, pán země a Širého Vodstva, vyslyšel jejich žádost. Ea, mág, bůh světla a moudrosti, vytvořil z hlíny dvě bytosti a dal jim Pokrm Života a Živou Vodu. Rychle je posílá s úkolem do Podsvětí. Tvůj talisman, zasvěcený Ea, začíná vyzařovat světlo.

Otevřeš oči a vidíš Ereškigal svíjející se bolestí. Dvě bytosti vyslané Ea utišují utrpení temné bohyně. Vděčně slíbí dát oběma bytostem, co si budou přát. Vyžádají si Ištařino tělo a Ereškigal, již beze vzteku, jim ho vydá. Služebníci Ea pak Ištařino tělo posypou Pokrmem Života a pokropí Živou Vodou.

Před tvýma očima se do Ištařiných lící vrací barva. Její svraštělé tělo se nadýmá životem. Velká bohyně se protáhne, jako by se právě probudila z hlubokého spánku. Jsi uchvácen, že ji vidíš znovu naživu. Bereš ji za ruku a chystáš se s ní odejít ze země mrtvých.

Ale když se oba otočíte k odchodu, Annuna, soudcové mrtvých, vás zastaví. "Nikdo nevystoupí z Podsvětí nepoznamenaný," oznamují. "Pokud si Ištar přeje odejít, musí tu někoho nechat místo sebe."

Bohyně odpovídá, "Tammuz, můj milovaný, zaujme mé místo. Tammuz, bůh pastýř, bůh rostlinstva. Bude přebývat v Podsvětí polovinu roku a země bude pustá a studená. Ale na druhou polovinu roku se vrátí do země živých. Navrátí se ke mně na jaře a země se znovu oteplí a ponese ovoce."

"Staniž se!" vyhlásí shromáždění soudců. Ištar a její doprovod pomalu odchází. Rozhodneš se, že než ji budeš následovat, tak by bylo vhodné sám něco nabídnout jako obětinu. Talisman ve tvé ruce sálá teplem, jako by přitakával tvému rozhodnutí. Již zde posloužil svému účelu, a tak se rozhodneš zanechat ho v paláci Aralu jako oběť pro Ereškigal, která je jedním z nejvíce pomluvených a nepochopených božstev, jaké jsi kdy potkal. Položíš talisman na oltář před trůnem temné královny a poděkuješ jí, že ti umožnila pohlédnout na její Podsvětní říši. Drsný zevnějšek tajemné bohyně se trochu zmírní. Oceňuje tvé porozumění.

Stráž vede Ištar a její malý doprovod vzhůru temnou chodbou zpět na povrch. U každé ze sedmi bran si bohyně bere zpět své šaty a královské odznaky. Když dosáhnete otevřeného prostoru, je zpět ve své bývalé slávě a zdá se vyšší a ještě zářivější, než když jsi ji prvně spatřil. Její služebnictvo, které oddaně čekalo u brány paláce, jásá, když ji zahlédne. Dokonce i květiny a stromy se zdají být posíleny její přítomností.

Velká bohyně tě vezme za ruku a za chvíli už letíte nad lány a městy Úrodného půlměsíce. Když tě bohyně znovu snese na zem, stojíte před zikkuratem - chrámem velké bohyně ve městě Babylon.

Tvá cesta je u konce. Ištar se na tebe něžně usměje a tře prsty ruky tvé líce. Děkuje ti, že jsi jí byl společníkem a oddaně zůstal na její straně během její zkoušky. Také jí děkuješ, neboť nejen ona byla proměněna touto zkušeností. Velká bohyně rozvine svá čtyři křídla a stoupá po schodech zikkuratu v paprsku světla. V mžiku je pryč.

Otočíš se na západ a vracíš se po svých stopách skrz údolí. Vrátíš se do chrámu Malkuth a projdeš portálem.

Archanděl Sandalfon si oddychne, když tě vidí. Zapečetí za tebou dřevěné dveře a přikryje je závojem z tarotové karty Univerzum.

Plamen na centrálním oltáři je vítaným pohledem po tak svízelném dobrodružství. Velké ohniště, fontána, kámen, kadidelnice a dubové sloupy jsou uklidňující na pohled. Než opustíš chrám, zastavíš se na pár chvil před oltářem, abys sdílel posvátný plamen. Loučíš se se Sandalfon a kyneš jí Projekčním Znamením. Odpoví ti Znamením Ticha. Opustíš chrám Malkut a vracíš se do pozemského světa.