Bůh Indra a dvě žluny, obdivují snítku santalu.

 

Bůh Indra a dvě žluny, obdivují snítku santalu.

 

 

Kdybych měl santalovou kebuli

pak bych si nechal od žluny

Po ránu načechrat frizúru

udělat akupunkturu

 

Jenomže taková kebule

na krámě určitě nebude

Tu nemá ani mahárádža král

kdepak bych jí teda já sám vzal

 

Jenom si hošánku nemysli

že ti tu vyprávím nesmysly

Pro žlunu je totiž poslání

provádět po ránu klofání.

 

   Inspirací pro tyto veselé veršíky, mi bylo setkání s jedním šoférem z povolání, který byl silně navoněn santalem, což je má oblíbená vůně. Druhý den jsem se přibližně ve stejnou dobu, když už jsem na setkání z předešlého dne dávno zapomněl, setkal s jiným šoférem z povolání, který nevoněl vůbec, a tu mi vytanula na mysli tahle básnička, kterou jsem zaznamenal hlavně kvůli tomu, že jsem přistihl svoje podvědomí takříkajíc při činu.

   K básničce jsem se rozhodl namalovat obrázek, jehož ústředním motivem měl být Santal bílý (Santalum album). Protože však tento strom, soustředěn na produkci své skvělé vůně, nevytváří nikterak vznosnou korunu, rozhodl jsem se antropocentricky umístit do středu obrazu mahárádžu, i když by přednost možná měla dostat žluna, která se v básni vyskytuje dvakrát a aktivně zasahuje do děje. Mahárádža se zde objeví pouze jednou a jaksi mimochodem, pouze jako příměr. Nicméně, mahárádža, kterého jsem vybral jako předlohu, je mahárádža z Patialy, Bhupinder singh (1891-1938). Tento báječný muž, který to v první světové válce dotáhl na čestného generálporučíka, vlastnil jako první v Indii letadlo, měl ve své době největší sbírku medailí na světě a byl také významným hráčem kriketu. Měl deset manželek a přibližně 88 dětí. Ale dosti už o něm. Jeho portrét se mi stejně moc nepovedl, jednak nejsem portrétista, a i kdybych jeho podobu trefil, stejně byste nevěřili tomu, že takhle skutečně vypadal.

   Spíš jsem vymaloval jakéhosi světce, možná samotného Indru. Indra je védský bůh hromovládce a král bohů. V Rgvédu je nejčastěji vzývaným bohem a je oslavován jako přemožitel démonického hada Vrty. Etymologie jeho jména je nejistá, Jaan Puhvel uvažuje o významu „silný“ s ohledem na slovanské jędrъ „silný“. Indra je znám také jako Vrtrahán „zabiják Vrtry“. Titulování po poraženém protivníku je u indoevropských bohů a hrdinů časté, například Hermés je označován jako Argeifontés „zabiják Arga“ a Thór jako „samotářský zabiják hada“. Tento titul odpovídá íránskému Verethragna a arménskému Vahagn Višapakagh „Vahagn zhouba draka“. Indra je ztělesněním božské síly a odvahy. Hned po svém narození byl válečníkem, země a nebe se otřásaly a bohové byli vyděšeni. Často je označován jako dhrsán mánah „smělého ducha“ a také se vyznačuje velkou sexuální výkonností a plodností a je tak nazýván Saharamuška „ten, jenž má tisíc varlat“. Podle Máhábháraty, klasického hinduistického eposu, se bůh Indra jednou pokusil svést ženu věhlasného mudrce. Ten boha proklel a vtiskl na něj tisícero značek podobajících se vagíně, takže se Indrovi začalo říkat Netra-jóni a Sa-hasrára, „tisícioký“. Jinými slovy řečeno, proměnil se v páva.

   Proč zmiňujeme zrovna Indru? Zrovna Indra totiž miloval tření hrudi santalem, který mu zbarvoval kůži dozlatova a věnec zavěšený na krku.  Co se týče bohů, bývá kolem santalu celkem tlačenice. Je zasvěcován Freyje, Hanumánovi, Hermovi, Niké, Venuši, Višnovi a nebo Šivovi. Šivovi uctívači si santalové dřevo strouhají na Šiva-lingamu, vytvoří pastu a tu si nanášejí na čelo. V indických lidových legendách se vypráví, že strom je neustále obtočen hady, kteří vychutnávají jeho sladkou vůni. To ovšem také znamená, že strom neutralizuje hadí jed. Proto je také prášek ze santalového dřeva sypán na hadí kousnutí. V józe se bílému santalu přiřazuje moc probudit hada kundalíni. Proto mají v tantře santalové dřevo a santalový olej největší význam. Protože pouze probuzený had kundalíní, může dovést energetická centra k rozkvětu a nakonec dovést k osvícení. Santalové dřevo probouzí inteligenci. Prabhava (účinek)tohoto prostředku je ten, že otevře třetí oko, stupňuje obřadnou motlitbu a odevzdání a vyvolává meditaci. Pomáhá také při přeměně sexuální energie.

   Dřevo se však využívá i lékařsky při horečce, otocích a bolestech hlavy, při kožních onemocněních se vtírá olej. Éterický olej (santalový olej)se mnohostranně využívá v aromaterapii. Je považován za hojivý při nemocech dýchacích cest a jako erotizující-jeho vůně připomíná mužský sexuální pach androstenol. Má podobnou chemickou strukturu, jakou vykazuje sexuální hormon testosteron. Kromě toho tento éterický olej obsahuje charakteristicky vonící látku santalol, vedle santalenu, santenu, santenonu, santalalu a santalonu.

   Teď by bylo jistě pěkné, kdybych mohl napsat, že žluna zelená (Picus viridis) na tom stromě ráda hnízdí, že se s tím dřevem třeba ráda vonní, nebo tak něco. Že by to byl takový pěkný oslí můstek. Nic takového bohužel ovšem napsat nemohu. Tak tady aspoň mám jedno hezké přísloví:“Kdo čte mnoho knih, aniž by jim porozuměl, činní jako osel, který nese s lhostejností santal nebo jiné cenné a vonící dřevo“. To je jistě pravda, ale co tedy s tou žlunou? Hezky si tu vykračuje v bílých kamaších, zeleném kabátku a červené čepičce, jako vojenský bubeník. Lidé si všímali hlavně jejího bubnování, které mělo ohlašovat změnu počasí a dokonce i bouři. To jí spojuje s Diem hromovládcem a tedy i s Indrovým hromoklínem. Červeň její čepičky odkazuje na Mars a máme tu zase to vojančení. Také na probuzení a stimulaci mentálních schopností. Žluny mi létají rády na zahradu a považuji je za návštěvy z nejvzácnějších, jako by mě navštívili vyslanci samotného lesa. Zřejmě za to může jejich barva, která měňavě přechází ze zelené přes žlutou až k černi. Až se příště zastaví, jistě jim zapálím santalovou tyčinku, kterou si pro tento případ pohotově nachystám.