Nevýslovné kulty
Peter Levenda
Část prvá
„Ale pohleďte sem,“ pokračoval, „zde, mezi
noční můrou Huysmansovou a Walpoleho Castle of Otranto – Von Junstovy Nameless
Cults. To je kniha, která vás zbaví spánku!“
„Četl jsem to,“ řekl Travel, „ a jsem přesvědčen,
že je ten muž šílený.“ Jeho práce je jako konverzace s maniakem – chvíli
probíhá s překvapivou jasností a pak se najednou spojí do neurčitosti a
nesmyslných blábolů.“
Conrad zavrtěl hlavou.“Napadlo vás, že to
může být způsobeno právě jeho zdravým rozumem, který ho nutí psát tímto
způsobem? Co když se neodváží dát na papír všechno, co ví? Co když jeho vágní
předpoklady jsou temné mysteriózní náznaky, klíče k hádance pro ty, kteří
vědí?“
„Bože!“ zvolal Kirowan. „ Naznačujete snad,
že některá z těch nočních můr na které Von Junzt odkazuje, přežívá dodnes?
Leda snad skryty v mozku šílence, básníka či filosofa!“
„Nejen on sám používá skryté významy!“
Odvětil Conrad.
-
Robert E. Howard. „The Children of the Night“
(1931
)
Robert E. Howard
patřil do okruhu fantasy autorů kolem H. P. Lovecrafta, někdy zvaný Lovecraftův
kruh. Přispěl k tomu, co se stalo známým jako „mýtus Cthulhu“ psaním příběhů
jako je ten, který byl citován výše a který odkazoval na Lovecraftův Cthulhu,
Necronomicon a další motivy. Jedním z jeho příspěvků k mýtu byly fiktivní
Bezejmené kulty Von Junzta, které se počaly jako Unaussprechlichen kulten a poté
se staly „Nevýslovnými kulty.“ Howardova nejslavnější fantasy postava,
však byla barbar Conan, kterého ještě více proslavil Arnold Schwarzenegger.
V roce 1936 ve věku třiceti let spáchal Howard sebevraždu. Nebyl však
jediným, z Lovecraftova kruhu, který tak učinil. V roce 1951 ho
následoval Robert H. Barlow, známý antropolog starověkého Mexika, znalec jazyka
nahuatl a literární vykonavatel Lovecraftovy pozůstalosti. Ve věku třiceti dvou
let spáchal v Mexiku sebevraždu.
 |
| Peter Levenda |
Jedním
z převládajících témat v Grantově díle (dále v Lovecraftovi a
jeho kruhu a také u spisovatelů gotických hororů) jsou kulty, které jsou buď
africké, afro-karibské, ze středního východu anebo asijské. Jinými slovy kulty,
které lze definovat jako nezápadní. Zatímco Crowley o nich mluví mimochodem,
Grant se jim věnuje obšírně, protože cítí, že praktiky a víra těchto kultů drží
klíče k porozumění základům a technik okultismu obecně a konkrétně Thelémy.
Původ Thelémy lze
nalézt v britské tajné společnosti Zlatý úsvit, ve které byl Crowley iniciován
a která se zabývala výkladem egyptských mysterií, který Crowley později sám
přepracoval. Většina náboženských odkazů v Knize zákona se týká egyptských
božích forem známých každému, kdo prošel iniciačním systémem Zlatého úsvitu.
V AL však existují
další zajímavé odkazy na další iniciační schémata. Ponořme se tedy na chvíli,
do asijských magických a mystických metod, podobně jako Crowley, který se
zaměřoval na ty systémy, které byly Západu nejznámější a ty prvky asijských
systémů, které již byly v jeho době přeloženy do angličtiny. Neměl
prakticky žádné znalosti o afro-karibských systémech. Neměl tedy
k dispozici tolik pramenů, jako pozdější okultisté, kteří měli přístup
k dalším zdrojům, ať už v překladu, nebo díky přímé zkušenosti
s nezápadními systémy.
Situace je dnes však
stále lepší a lepší, za což do značné míry vděčíme Grantovi, který rozšířil
thelémské myšlenky, metody a postupy do nezápadních systémů iniciace a naopak.
Přestože
intelektuální kompozice Thelémy byla dále rozšířena díky Grantovi, tvůrčí a
vizionářské interpretaci H. P. Lovecrafta vděčíme za emocionální obsah, i když
způsobem, který hororový autor nikdy nezamýšlel.
„Zdá se, že weird fiction soupeří
s pracemi o čarodějnictví, vúdú a temné magii.“
Robert E. Howard,
„Children of the Night“
Tvrdím, stejně jako
Kenneth Grant, že Lovecraft, nějakým způsobem, pravděpodobně nevědomky, byl
v kontaktu se stejným duchovním zdrojem, který kontaktoval Crowleyho
v Káhiře roku 1904. V předchozí kapitole jsme viděli, jak podobně
popsané události v Lovecraftově Volání Cthulhu odrážejí zjevení Crowleyho
svaté knihy. Existují i jiné paralely a další synchronicity mezi těmito dvěma
autory a dále se podíváme na některé z nich. Na těchto korespondencích je
zajímavé, že jeden zesiluje a posiluje druhý. Grantova genialita spočívala ve
vytváření těchto počátečních spojení mezi hororovým spisovatelem na jedné
straně a prorokem Nového Aeonu na straně druhé. Bylo to odvážné spojení,
protože hrozilo, že moderní okultismus bude vypadat jako nějaká hra na hrdiny,
plná strašidelných příšer a tajných knih.
Kulty
nejdůležitější pro Lovecraftovy příběhy jsou právě ty, které zmiňují jak
Crowley, tak Grant. Patří mezi ně haitské vúdú (vodou, vodun, atd.)a mezopotamské náboženství jezdíů. Vúdú se
objevuje v Lovecraftově Volání Cthulhu i v celé Grantově práci.
Grantův zájem o afro-karibské náboženství byl zesílen po jeho seznámení
s Michaelem Bertiauxem (1935)a La Couleuvre Noire (Černý had), což je
okultní řád založený na haitském vúdú a dalších metodách odvozených ze
západních tradic, stejně jako lovecratovských a thelémských elementů.
Synkretismus, orientalismus
Bertiaux strávil
nějaký čas na Haiti, než se vydal svou vlastní okultní cestou a stal se členem
společnosti Ordo Templi Orientis Antigua, čili OTOA – údajně vytvořený záhadným
a možná nikdy neexistujícím haitským okultistou Lucien-Francois Jean –Maine
(1869?-1960)o kterém je velice málo ověřených informací. OTOA byla evidentně
mixem quasi zednářských rituálů a iniciací do tradičního vodun, vytvářející most mezi tradiční evropskou ceremoniální magií
a afro-karibskými vodun kulty.
Jean-Maine byl údajný dědic haitské okultní tradice, která se ve své linii hlásila,
ke ctihodnému Ordre des Elus-Cohen, což byla francouzská martinistická
větev řádu z 18. století která měla svou pobočku v Leogane na Haiti a
zabývala se ceremoniální magií. Martinismus bylo hnutí zednářského typu
v předrevoluční Francii, ale její zakladatel Martinez de Pasqually zemřel na
Haiti v roce 1774. Haiti bylo v té době francouzskou kolonií. Proto
tedy toto spojení francouzského zednářství a haitského vodun.
 |
| Hector |
Bertiaux na tomto
systému který zdědil, pracoval, rozšířil ho a uvedl do souladu s Thelémou
roku 1972. Jeho Vodoun Gnostic Workbook
se stal velmi známým díky své nápadité kombinaci západního esoterismu,
afro-karibskýchc konceptů a terminologie a sexuální magie. Kenneth Grant viděl
v Bertiauxově díle ověření jeho víry, že thelémský proud musí být all
inclusive, pokud má představovat skutečnou změnu Aeonu. To znamenalo, že
analogie musely být nalezeny v africké, latinskoamerické a asijské
tradici, stejně jako ve známějších evropských a středovýchodních praktikách.
Nejen to, ale tyto tradice by také mohly držet klíče k plnému projevení
tohoto proudu, na základě svých znalostí okultních záležitostí a technologií
pramenících z jejich vlastního prostředí, kultury a historie, které mohou
být v západních systémech buď ignorovány, nebo zcela chybí. Znalosti znamenají
pro Granta moc.
Jak jsme již
zmínili výše, Crowleyho vlastní znalosti těchto praktik byli slabé. To není
Crowleyho kritika, protože hluboké porozumění těmto mystickým technologiím vždy
západu unikalo a na počátku dvacátého století bylo velmi málo těch, kteří měli
potřebné znalosti jazyků i rituálů Indie, Afriky a dalších domorodých kultur
všech kontinentů. To se však postupně mění a na začátku 21. století roste počet
religionistických a antropologických studií, mapující čínské, tibetské,
mongolské, africké a afrokaribské jazyky, písemné záznamy a orální tradice.
Grantovým příspěvkem bylo, co největší využití rostoucího množství překladů
esoterické literatury z asijských a afrických zdrojů, za účelem
rozpracování thelémských témat a vytvoření dalšího silného rituálního aparátu,
pro zkoumání temnějších stránek okultismu.
Nejen haitský
náboženský systém známý jako vodun, ale také primární zdroj tantrických postupů
spoluvytvořili Grantův velkolepý design. Tyto prvky byly vždy přítomny i
v Crowleyho spisech, i samotné Liber AL. Ale před Grantem se
pozornost soustředila především na egyptské, kabalistické a do určité míry i
alchymistické prvky thelémského rituálu a pojmy. Bertiaux a tantrický expert
David Curwen byli schopni přispět Grantovi znalostmi mimoevropského okultismu
zásadní měrou.
 |
| Papus |
Okultní, nebo
esoterické praktiky jakékoliv kultury byly vždy v zásadě v souladu
s touto kulturou a jejími náboženskými a magickými idejemi. Tak tomu bylo,
i když se jednalo zjevně o výpůjčky, například v rámci synkretických věr
(např. santeria, vodun atd.), kde existovalo smísení cizích vlivů
s domorodým systémem víry. Síla magie spočívá v její antinomické
povaze, žije ve vnějších tradicích toho, co je tradiční, přijatelné,“normální“
a legální. Zatímco například gnosticizmus který lze chápat jako jakousi
křesťanskou esoteriku, si vypůjčuje z egyptských a platónských zdrojů, což
jsou zdroje pro ortodoxní křesťanství nepřijatelné. Ale tento typ synkretismu
byl výsledkem vzájemného setkávání a vypůjčování ze sousedních kultur
náboženských a esoterních praktik. To co se navrhuje v Grantově systému,
není nic méně než výpůjčka z jakéhokoliv zdroje, kdekoliv na světě a
kdykoliv existoval. Neklade se důraz na geografickou blízkost, která by vedla ke znehodnocení
té či oné metody, ale záměrné hledání metod ve světovém náboženství, esoterice,
mystice a magii, které lze přizpůsobit celkové agendě Thelémy.
I když se to zdá
být Crowleyho záměr, což se odráží například v tabulkách
korespondencí v Liber 777, projektu
zahájeném členy Zlatého úsvitu a Crowleyem značně rozšířeném, byl to především
Grant, kdo učinil tento typ úmyslného a vědomého synketismu základním kamenem svého
kultu. Náboženští vůdci se mohou mezi sebou hádat kvůli víře a dogmatu, oddaní
věřící mohou mezi sebou bojovat a zabíjet se, ale mystici si rozumí, bez ohledu
na jejich formální příslušnost. Mystici se zajímají o techniky pro dosažení
změněných stavů vědomí, které je mohou vést k většímu a hlubšímu
porozumění. Některé pokusy
v thelémských kruzích vytvořit spojení mezi tantrou, kabalou, vodun,
kabalou, ceremoniální magií a alchymií, představuje tento úhel pohledu. Toto
není a neměl by být pokus o nadřazení jednoho dogmatu nad druhým, nebo podpora
jedné konkrétní interpretace nad jinou.
Na místo toho hledáme pravdu odhalením proveditelných technik.
Magik se zajímá jen o to, co funguje. Stejně jako vědci z obou stran
barikády za Studené války projevoval zvědavost a ochotu učit se od
potencionálních nepřátel i od přátel.
Nebezpečí
v tomto přístupu spočívá v příliš snadném srovnání mezi různými
kulturami, protože jejich bohové a rituály měli přesné ekvivalenty ve své
vlastní kultuře. Což dokazují právě tabulky korespondencí v Liber777,
které ukazují, že tvůrci byli příliš rychlí na to, než aby vytvořili asociace
mezi božstvy, které mohou a nemusí mít mnoho společného. Postmoderní kritici
tuto tendenci nazývají „univerzalismem“, tedy zdůrazňování etnické a kulturní
originality a jedinečnosti. Oba tyto přístupy, ve svém extrémním projevu jsou,
podle mého názoru stejně chybné.
Grant tyto různé
techniky a přístupy zavrhl, aby mohl objevit znalosti, z jiných kultur než byla
jeho vlastní, které získal pomocí metod, které byly na Západě přehlíženy kvůli
nevědomosti nebo tabu. To platí zejména v případě okultismu nebo
esoterických technik, které jsou sexuální povahy, nebo jsou založené na
znalosti lidské anatomie a fyziologie, kterou použili ti, kteří vnímali
duchovní analogii s fyzickými vlastnostmi a funkcemi. Zatímco západní předpojatost
snižovala význam lidského těla jako potencionální zdroj hříchu, asijská a
africká hlediska odrážejí úctu k tělu a zájem o zkoumání biologických
funkcí, pokud jde o jejich duchovní potenciál, nebo jejich potenciál pro
dosažení vyšších, nebo jednoduše řečeno pozměněných stavů vědomí.
Tak se tedy
sexualita stala doménou nezápadních esoterních praktik. Křesťanství
v Evropě tyto myšlenky potlačilo. I když asijská a africká forma
spirituality a esoteriky nabízí mnohem víc než jen sexualitu a drogy, tyto
představovaly chybějící části západního repertoáru.
Zakladatelé O. T. O.
cestovali na Střední východ, aby obdrželi zasvěcení v „sexuální magii“ a
souvisejících metodách. Pascal Beverly Randolph (který měl mě hlavní vliv na
moderní, západní esoteriku) se také prohlašoval za zasvěcence do
středovýchodních mysterií a sám Aleister Crowley cestoval Severní Afrikou a
Indií, stejně jako na Ceylon, při hledání africké a asijské moudrosti.
 |
| Pascal Beverly Randolph |
Grant však zaujal
k tématu organizovanější přístup a začal shromažďovat dříve neznámé nebo
nepřekládané esoterické texty z těchto kultur a budoval také vztahy
s těmi, kteří byli zasvěceni do těchto tradic. To zahrnoval Michaela Bertiauxe
a Davida Curwena, jak ještě uvidíme. Ale Grant se zde nezastavil.
Také další formy
kreativní spirituality nebyly imunní vůči Grantovu celostnímu přístupu. Umění a
literatura představovala pro Granta další cestu k průzkumu a lepšímu
porozumění thelémského projektu i zdroj dalších technologií, které by se mohli
stát součástí magikova arzenálu.
Umění Austina
Osmana Spareho (1886-1956) bylo v Grantově kultu věnováno stejné
pozornosti jako spisům H. P. Lovecrafta. Zatímco Lovecraft popisoval „odporné“
praktiky asijských a afrických kultů slovy, Spare je kanonizoval ve svém umění
a magickém systému. Groteskní lidské formy zapojené do temného rituálu jsou
silné obrazy Spareho magického pohledu, stejně jako groteskní mimozemské
bytosti ovládající svou nezměrnou mocí lidskou rasu v Lovecraftově světě.
Spare pochopil, že slova, Lovecraftova doména, mají svou vlastní magickou sílu
a mohou být manipulována takovým způsobem, aby fyzická reprezentace slova nebo
fráze mohla mít okultní potenci. Byl to pokus použít slova jako umělecké formy,
redukovat slova na myšlenky, které představují a přivést je do původního stavu
jako symboly, jako hieroglyfy. Spareho systém byl atavistický a spěl zpět
v čase do období, kdy bylo poprvé vynalezeno psaní, v době, kdy psané
slovo představovalo ohromnou magickou sílu a mohlo být interpretováno pouze zasvěcenci,
kněžími. V tomto byl Spareho systém odkazem na starobylé kulty, stejně
jako jeho vlastní idiosynkratická okultní metoda. To bylo pravděpodobně to, co
Granta především přitahovalo, protože Spare byl individualita
s nedominačním přístupem k okultismu. Ve Spareho systému nebyla žádná
formální kabala, žádné přitakání křesťanským nebo židovským kontextům. Na místo
toho to bylo něco jako orientální okultní fantazie, která překračovala psaný
text jako takový a zasahovala do hlubších vrstev vědomí, kde se nacházejí naše
obavy a naše úzkosti (a naše sexualita), tam někde…možná v limbickém mozku
stočeném kolem sebe sama v horní části míchy.
Jednou
z ikonických forem tohoto typu „orientální fantazie“ je důraz kladený na
kurdský kult jezídů. Jelikož Grant věnuje jezídům ve svých Outer Gateways celou
kapitolu, patří se, abychom toto náboženství dále prozkoumali a pokusili se
oddělit zrno od plev.
Kult Anděla páva
Poprvé jsem o Kameni četl v knize von Junzta, německého excentrika,
který žil podivínským životem a zemřel za záhadných okolností. Díky
šťastné náhodě jsem měl přístup k originálu jeho Bezejmenných kultů, nazývaných
také Černá kniha, vydanému v Düsseldorfu roku 1839, krátce před tím, než autora
stihla zkáza.
Robert E. Howard, „Černý kámen“
Nadnesl
myšlenku, že rituál je pozůstatkem nestoriánství se stopami tibetského
šamanismu. A argumentoval tím, že většina těchto lidí pochází
z mongolského plemene z okolí Kurdistánu- Malone se nemohl ubránit
myšlence na to, že Kurdistán je původní domovinou jezídů, posledních žijících
perských vyznavačů ďábla.
H.P.Lovecraft,“Děs redhookské čtvrti“
Jezídové a Tibeťané. Stejné srovnání by
použil Kenneth Grant o desetiletí později, ale ve zcela vážném smyslu. Zatímco
pověsti o jezídech si našli cestu do evropských cestopisů a archeologické
literatury v devatenáctém století, známějšími se stali až ve století dvacátém,
díky jediné knize, která dále určovala tón, pro tolik budoucích „odhalení“: Isya
Joseph Devil Worship: The sacred books and
Traditions of the Yezidiz. Z roku 1919. Tato kniha obsahovala první
anglickou verzi Černé knihy a Zjevení, jejímž jádrem byli dva dříve tajné a
nepublikované texty, které byli jádrem písma jezídské víry, která byla údajně
přeložena z arabštiny. Na tyto texty odkazuje Grant ve svých knihách a
v dalších okultních a esoterických pracích, které se týkají kultu jezídů.
Nedávné výzkumy však ukázaly, že tyto dva
texty jsou s největší pravděpodobností výsledkem podvodu, spáchaným známým
obchodníkem se starožitnostmi a padělatelem dokumentů a nejsou autentickými
jezídskými texty. O jezídech říká, že mají především ústní tradici, složenou
z mnoha nesourodých prvků, mimo jiné křesťanských, islámských, židovských
a případně gnostických, či zoroastriánských věr a praktik. Zatímco hovoří o
Černé knize, jako o seslané z nebe, jejich náboženství je založeno méně na
nauce a více na správném dodržování rituálu. Tvrdí také, že texty Černé knihy a
Zjevení, přesně odráží víru hlavních jezídských klanů, ač nejde o originální
jezídská písma.
Grant poprvé zmínil jezídy hned
v prvním svazku své devítisvazkové série o thelémské magii,
V Magickém obrození, z roku 1972. Z této a prakticky ze všech
jeho dalších knih je zřejmé, že považoval jezídskou duchovní tradici za základní
a důležitý odkaz na Thelému a hlavně na Crowleyho Aiwaze.
Nicméně, kromě jedné kapitoly v Outer
Gateways, se toto téma opakuje, aniž by byl přidán jakýkoliv další materiál,
nebo zdůvodnění jeho soustředění právě na jezídy. Mnoho informací je převzato
buď z Josephovy práce, nebo z náhodných poznámek od Masseyho atd.
Základní myšlenky jsou tyto:
Za prvé, celá přitažlivost jezídů pro Crowleyho
i Granta spočívá v představě, že jsou uctívači ďábla. Nebýt toho,
s největší pravděpodobností by je ignorovali – nejen Crowley a Grant, ale
i řada badatelů z devatenáctého století, kteří se o nich zmiňují
v cestopisech o kurdských kmenech. Kdyby na Středním východě existovala
prastará sekta, která uctívala ďábla od nepaměti, byl by to důležitý prvek
fin-de-siecle orientalistických fantazií o Černé mši, satanismu a
čarodějnictví.
Za druhé, Grant zastával názor, na základě
odkazů nalezený u Masseye, že jezídové jsou potomci starověkých Akkadských a
Sumerských kultur, které reprezentují některé z nejstarších, (pokud ne
úplně nejstarší) civilizací světa, od kterých máme nějaký písemný záznam, který
předchází i Egypťany. Tato fascinace „původem“, je jedním
z charakteristických znaků univerzalistického přístupu ke studiu
náboženství a kultury a je také součástí myšlenek týkajících se duchovní
posloupnosti a rodové linie (tj. duchovní autority).
První z těchto myšlenek, že jezídové
jsou „uctívači ďábla“ je spojen s tím, že Šajtán je důležitým prvkem
systému víry jezídů. Šajtán čili Satan je padlý anděl který se vzbouřil proti
Bohu, když byli lidé v důležitosti postaveni nad anděly. Pro jezídy je
Satan prvním z božích tvorů, kteří vstoupí do nebe, protože mu bude jako
prvnímu odpuštěno. Tato úcta k Šajtánovi se odráží v tabu spojeném
s hláskou „š“, jímž slovo Šajtán začíná. Jezídové se snažili vyhnout
používání této hlásky co nejvíce, pro tuto asociaci. To vedlo k nedorozumění,
že jezídové skutečně uctívají Šajtána, nebo Satana. Dalším hlediskem na toto
téma je, že jméno Šajtán je tak posvátné a proto nevyslovitelné uctívači, že
musel být vytvořen opis používaný v běžné konverzaci. I když se zdá
pravděpodobné, že jezídové uctívali, (nebo alespoň chovali ve velké vážnosti)
Šajtána a jsou si vědomi démonických asociací spojených s ním, nespojují
Šajtána se zlem. Šajtánův „hřích“byl v odmítnutí sklonit se před člověkem.
Prohlásil, že ohne koleno jedině před Bohem, Jak to On přikázal na počátku. Proto
Bůh potrestal Šajtána pro neuposlechnutí jeho druhého příkazu, zatímco ho uctil
za dodržení jeho závazku poslouchat jeho prvního příkazu, čímž mu zajistil, že
Šajtán bude prvním tvorem, který bude vykoupen. Hlavním (vyslovitelným)
objektem uctívání mezi jezídy se stal Melek Ta´us, tedy Anděl páv, na kterého
zaměřil Grant svou pozornost a spojuje jej s řadou entit a idejí, které
posilují jeho celkový koncept Temného pána. Někteří badatelé tvrdili, že Melek
Ta´us a Šajtán jsou jedno a totéž. Kosmologie a příběhy o stvoření jezídů mají
občas tendenci tuto myšlenku podporovat a jindy jí zase odporují. Při absenci psaného textu je tento zmatek
nevyhnutelný.
 |
| Bombajský Doongerwadi o rozloze 54 akrů byl získáván kousek po kousku odkazem, nákupem a výměnou, aby poskytl blízký les, který přilákal mrchožrouty. |
Druhou důležitou Grantovou myšlenkou bylo,
že jezídové jsou potomci Sumerů. Grantovu rovnici lze shrnout jako: Sumer =jezídové=Satan=Aiwass.
Abychom mohli tuto myšlenku rozřešit, musíme se zeptat: kdo jsou jezídové a
odkud přišli? To je kontroverzní téma pro etnology, politiky, antropology i
historiky náboženství. Sami jezídové odvozují svůj původ od Indů nebo Sumerů.
To, že jsou v současnosti považování především za kurdský klan, je dáno hlavně
jejich jazykem, většina jezídů mluví formou kurdštiny známou jako Kurmándží a
na základě skutečnosti, že jejich rodná země je na kurdském území
v severním Iráku a jsou často konstantní vůči kurdským zemím v jiných
v oblastech v Sýrii, Arménii, Ázerbájdžánu atd. Toto spojení může být
také dáno skutečností, že Kurdové obecně podléhají různé míře diskriminace a
přímé genocidě (například za režimu Saddáma Husajna v Iráku) a jezídové
jsou snad jedním z nejvíce diskriminovaných klanů na světě. Problém původu
jezídů i povahy jejich náboženské filosofie také spočívá v tom, že jejich
vůdci říkají různým lidem různé věci, o čemž svědčí široká škála akademických a
novinářských zdrojů, které si mnohdy odporují v zásadních bodech.
Nedostatek písemných záznamů jen přidává na zmatku vnějšího pozorovatele.
Zkombinujte to s násilnými otřesy, jimž byli jezídové vystaveni po stovky let,
což mělo za následek ztrátu půdy, dokumentů a genocidu svých lidí
z náboženských a politických důvodů a je s podivem, že přežili tak dlouho
a že jejich svatyně Lališ, která, jak věří, stojí ve středu vesmíru, stále
stojí v severním Iráku, poblíž tureckých hranic.
 |
| Seabrook |
Nicméně, pro naše účely, však existuje
několik nepřímých důkazů, naznačujících, že jezídové jsou blíže Grantovu
pojetí, než se zdá. V první řadě, jak si pamatujeme z předchozí
kapitoly, egyptský bůh Set měl rád salát a byl ponížen Horem, skrze jeho
semeno. Kupodivu je konzumace salátu mezi jezídy zapovězena. „Exoterickým“
vysvětlením je, slovo pro salát zní příliš podobně jako jméno jednoho
z jejich proroků. Pokud je ale jméno Šajtán skutečně verzí egyptského
jména Set, pak tabu hlávkového salátu dává smysl.
Další podivná shoda okolností spočívá ve
skutečnosti, že kurdské slovo pro „Boha“ je Khuda, tedy „Pán.“Beze vší
pochybnosti vidíme podobnost mezi Khuda a Kutu, což je sumerské slovo pro
biblické město Gudua nebo Cuta, které, podle Schlangercraftovy revize
Necronomiconu je základem pro Lovecraftův výraz Cthulhu, nebo „muž
z Cuthy“, nebo „Muž z Kutu“: Kutulu.
Cutha bylo zasvěceno sumerskému bohu Nergalovi a bylo považováno za bránu do
podsvětí, což znovu podporuje spojení s jezídy, kteří žijí v oblasti,
která byla kdysi součástí babylonské říše. Starobylé místo Ninive není daleko
od Lališ a moderního iráckého města Mosulu.
Všechno co bylo řečeno, není přímým důkazem,
že jsou potomky Sumerů, nebo eventuálně nějakého migrujícího kmene ze severní
Indie nebo Persie, ale jejich náboženství a kultura je odlišná od islámských,
křesťanských a židovských praktik a teologie. Jeden z jejich
nejuznávanějších vůdců, šejk Adi, byl podle všeho súfijský mystik. Zatímco
mnoho pozorovatelů souhlasí s tím, že jezídské náboženství je synkretické,
tedy kombinací různých prvků z jiných náboženských praktik, včetně
perského zoroastrismu, v některých ohledech se podobá Santerii a dalším
afrokaribským náboženstvím, které mísí římskokatolickou ikonografii a rituál
s původními africkými systémy víry. Súfijský prvek je patrný
z antinomie, či dokonce i přestupků víry, jako je například myšlenka, že
padlý anděl bude jako první vykoupen s jezídy. Byl to koneckonců súfismus,
který jako první spolu s islámem přišel
na ostrovy Jáva a Sumatra v patnáctém století (a dříve) a jeho vliv je
dodnes v tamních praktikách patrný, jako jsou návštěvy u hrobů, uctívání
svatých, které jsou také charakteristickými znaky jezídismu, ale nejsou
součástí islámské praxe. Ve skutečnosti se zdá, že sám Grant vytváří spojení
mezi synkretickými formami náboženství, rozšířeného vědomí a kontaktem
s nadpozemskými entitami, když píše:
Amenta Egypťanů je totožná s Aghartou
Mongolů. Jejich prebudhistický systémem bön se šamanskými obřady
s tantrickými implicitami vedly ke zvláštní kombinaci groteskna a hluboké
metafyziky šúnjavády. V eskymáckém šamanismu a Bönem impregnovaném buddhismu
Tibetu, Mongolska, Jávy a Sumatry je tedy základní princip madhjamaky, stejně
jako prostupuje kulty Ňingmapy a Drukpy a jsou relevantní k nekronomské
gnózi.
Aniž bychom se hlouběji zabývali definicemi
buddhistických pojmů, náš první dojem je ten, že Grant s těmito atributy nakládá
velmi volně, například spojuje Amentu (Egyptská země mrtvých) s Aghartou,
legendárním podzemním městem, o kterém se věřilo, že je ukryté někde uvnitř
Himalájí.
Myšlenka, že existuje úzké spojení mezi
domorodým tibetským náboženstvím Bön a literárními učenci, diskutujícími o
tantrických praktikách, stejně jako myšlenka, že Bön je přežitím staršího
šamanského kultu, se rozhodně zdá být pravdivá. Grantův přínos je však spíše
v tom, že tibetský buddhismus (který je primárně tantrický)je nějak spjat
s Egyptskými mystériemi a Necronomiconem a toto „groteskno“ a „hluboká
metafyzika“se mohou spojit a vytvořit nový druh duchovní metodologie. A to je
Grantova silná stránka.
Moderní západní magie odmítá postmoderní
přístup, podle kterého je každá kultura jedinečná a není závislá na jiné
kultuře, přes podobnost myšlenek, symbolů a rituálů. Jako magický operátor
v moderním světě, je třeba přijmout jakýsi neouniverzalismus, ve kterém se
rozpoznává existence struktury symbolu, reprezentující podkladovou realitu za
všemi pozorovanými jevy. Odborná manipulace s těmito jevy má za následek
změnu těchto jevů. Magik je na sílu a povahu symbolů citlivý, včetně
symbolických aktů, symbolických zvuků, vůní atd. a může vyvodit závěry napříč
různými kulturami a dobami. Právě tak, jako je všude stejná biologie člověka,
ať už se jedná o Tibeťana, Afričana, Evropana atd. a to, i když může existovat
mnoho povrchních rozdílů a variací v jazyce, jídle a tak podobně. Tento
systém symbolů různých kultur mohou odhalit vnější rozdíly v důsledku
geografie, historie a dokonce i náboženství, ale stavy vědomí představující
tyto symboly jsou totožné, nebo velmi podobné. Neexistovala by žádná
synkretická náboženství, kdyby tomu tak nebylo, protože kdyby každé náboženství
bylo sui generis, nebylo by možné začlenit cizí bohy, rituály a víry. To
samozřejmě není případ náboženského dogmatu, které zásadním způsobem odolává
pokusům o synkretismus, ale je to tak s náboženskou praxí, což je jediná
forma náboženství, která magika zajímá. Jak již bylo uvedeno dříve, magik není
členem žádného náboženského sboru, je knězem a nezávislým spirituálním
specialistou, jehož zájem se zaměřuje pouze na efektivní metody (rituály)a
vhodné režimy analýzy (systémy symbolů). Tedy klade důraz na kulty versus
náboženství, protože kult je laboratoří rituální a experimentální praxe. Může
vyvstat otázka, zda rituál přišel před dogmatem, nebo naopak, ale to už bylo
prokázáno v případě tak odlišných náboženství jako je Církev Ježíše Krista
Svatých posledních dnů a Scientologie, jejichž původ má být hledán
v okultním rituálu. Dogma vzniklo později.
Když tedy mluvíme o jezídském náboženství,
zaráží nás skutečnost, že se zdá, jakoby důraz byl kladen spíše na správnou
rituální praxi, nežli na nauku. Spory se vedou o tom, zda jezídové mají psaný
posvátný text a zdá se, že jejich písmo spočívá v chorálech, písních a
modlitbách, které jsou memorovány věřícími a jejich rituálními specialisty. Důraz
je také kladen na genetickou čistotu, jezídové se nesmí oženit mimo svou víru a
neexistuje žádná možnost, že by do ní někdo zvenčí přistoupil. Toto spojení
těla a krve spolu s náboženskou čistotou, je ozvěnou okultních zvyklostí
mnoha různých kultur a náboženských afilací. Je to také charakteristický znak
kultovní praxe, snaha odříznout skupinu od vnějšího světa, za účelem udržení
fyzické, emoční a duchovní integrity skupiny. Je to i (kromě dalšího) forma
nedůvěry k „ostatním“, ale je to i způsob vytvoření mainstreamové skupiny
„ostatních“.
Jezídové jdou o krok dále, když se
ztotožňují s druhou nejvyšší ikonou v západním světě: Padlým andělem
Šajtánem. Jejich vztah k této formě Temného pána je složitý. Na jedné
straně je Šajtán znakem smůly, který vzbuzuje strach. Na druhou stranu je Pánem
andělských zástupů a je také znám jako Pán síly. Tento poněkud schizoidní
konstrukt tak připomíná způsob, jakým Egypťané pojímali Séta, který byl
prakticky totožný.
Pro Granta je symbol páva obzvláště
důležitý, protože vidí v duhových barvách peří rozvitého ocasu odkaz na
kalas, duchovní esenci vylučovanou partnerkou v tantrickém rituálu. Je
možné, že jezídové mají svůj původ v Indii, jak se někdy tvrdí. V
současnosti tam ovšem není známky o něčem takovém, jako jsou tantrické sexuální
rituály, či něco podobného. Samotný páv je přesto kuriózním znakem kurdského
klanu v severním Iráku, kde je uctíván, ač tu, na rozdíl od Indie vůbec
nežije.
Portály, které vedou do vnitřních komor
jezídských svatyní, jsou obvykle zdobeny řezbami hadů. Had je zobrazen, jak
stoupá od země a vypadá jako vertikální dekorace na pravé straně vchodu. To
vedlo k přesvědčení, že na jezídech je něco nejasně satanistického,
protože had je symbolem zla a ďábla v židovsko-křesťanských náboženstvích.
Byl to had, který přece pokoušel Evu v Rajské zahradě, vedoucí k pádu
lidstva z ráje. V Egytě byl samozřejmě identifikován
s Apophisem, zlým tvorem, který měl v úmyslu pohltit bárku Ra, ale
v indické józe a tantře představuje had stočenou energii ve spodní části
páteře známou jako kundalíni. Skutečnost, že jezídský had je zobrazen svisle
vedle vstupu do svatyně, může být další nepřímý důkaz o spojení
s indickými věroukami, protože vertikální had je zřejmý odkaz na výstup
kundalíni jógy, což je cílem některých forem tantry. Neexistují však žádné
důkazy o existenci „jezídské tantry“.
Jedním ze spolupracovníků Aleistra
Crowleyho, během jeho pobytu v USA, v roce 1919 byl známý autor a
dobrodruh William Seabrook (1884-1945). Fascinován okultním a nezvyklým na
svých cestách, napsal řadu populárních knih a článků v časopisech o
Africe, Středním východě a Karibiku. Dokonce tvrdil, že alespoň při jedné
příležitosti jedl lidské maso. Seabrokova díla byla kritizována antropology,
kteří pochybují o jeho schopnostech oddělit realitu od fantazie, ale stojí na
křižovatce témat, které tolik fascinovali Kennetha Granta: jezídové,
čarodějnictví a vodun. Navíc se, jako přítel Crowleyho, zdá být zdrojem víry a
inspirace, která stojí za celkovou Grantovou vizí.
Pokud jde o jezídy, Searbrook tvrdí, že tito
„ctitelé ďábla“ udržují síť sedmi věží na Středním východě a ve střední a
východní Asii:
Táhnoucí se přes Asii, ze severního
Mandžuska přes Tibet, západně přes Persii a končící v Kurdistánu, byl
řetězec sedmi věží na vrcholcích izolovaných hor a v každé této věži dnem
i nocí seděl Satanův kněz, který „šířil“ zlé okultní vibrace, ovládající osud
světa.
Neexistují žádné další důkazy pro toto
tvrzení, kromě vlastních prohlášení Seabrooka a je možné, že inspirací pro ně
byly věže, které člověk mohl spatřit u Kališea jiných jezídských svatyní.
Jejich posvátná architektura je jedinečná, jejich svatyně jsou ve tvaru
skládaných kuželů, zakončených zlatou koulí, o které se říká, že reprezentuje
Slunce. Dole je vstup, kterým může příchozí vidět hořící oheň, věčný plamen
který jezídové sytí a který připomíná zoroastriánskou praxi.
Pokud jezídská víra skutečně představuje
přežití perského zoroastrismu, je něco pravdy na Searbrokově tvrzení o „věžích“
roztažených skrze Asii, protože zoroastriáni sami přežili v Indii a
Pakistánu, kde jsou známí jako Pársové. Raději než konvertovat k islámu,
zoroastriánská komunita uprchla v osmém a devátém století n. l. z Persie
(Iránu)do Pákistánu (poblíž Karáčí) a do indického Gudžarátu v Bombaji.
V oblasti Bombaje je několik Chrámů ohně, kde se zoroastriáni, nyní známí
jako pársové, od slova Peršan, stali pilíři indické komunity, známí pro své
charitativní založení. Také praktikují takzvaný „nebeský pohřeb“ve svých Věžích
ticha.
Protože jsou elementy považovány za
posvátné, nechávají pársové své mrtvé na těchto věžích jako potravu pro supy.
Pohřbít mrtvolu považují za znečištění země a spálit jí je považováno za
znečištění ohně (ten je u pársů považován za posvátný). V Bombaji se tyto
věže nacházejí v rezidenční čtvrti Malabar Hill, kde budí kontroverzi
kvůli skutečnosti, že populace supů klesá a přítomnost některých antibiotik
vede k tomu, že rozklad těla trvá mnohem déle. Je třeba také poznamenat,
že „nebeský pohřeb“ je i rysem tibetské náboženské a kulturní praxe, kde jsou
mrtví ponecháváni pod širým nebem, jako potrava pro mrchožrouty.
Je možné, že jedinečná věžová architektura
jezídů a Věže ticha v Bombaji spoluvytvářeli Searbrookovu představu
jezídských věží, tahnoucích se z Kurdistánu do Tibetu a Mandžuska přes
Persii. Zoroastriáni také stále žijí v Iránu, zejména ve městě Jazd, které
se může pochlubit Chrámem ohně, jehož plamen stále hoří od pátého letopočtu n.
l. (Podobnost jmen mezi Jazdem a jezídy zaznamenalo několik autorů, ale
neexistuje jednotný názor na to, kde je původ jména jezíd, či jezdi, ani to, co
ve skutečnosti znamená). Rozhodně však neexistuje důkaz o „Satanových kněžích“,
kteří sedí v těchto věžích a vysílají okultní vibrace ve jménu zla.
Existují však určitá místa posvátná pro
jezídy, která mají pro Granta okultní význam. Na základě informací z knihy
Isya Joseph Devil Worship (ale bez udání
zdroje), zmiňuje pět kultovních zón. Jedna z nich Lališ (centrum
jezídského náboženství, které již bylo zmíněno) a další, kterým se říká různě
Weran Šahr, nebo Goran Šahr:
….což
znamená „potopené město“, které připomíná potopené město R‘ leh, kde velký
Cthulhu čeká ve snění…. Nyní tedy můžeme zvážit Crowleyho tvrzení, že
pokračoval skrze Thelému v hlavních principech jezídského kultu.
Jak již bylo zmíněno dříve, Crowley věřil,
že jeho nadpřirozený kontakt a Svatý anděl strážce Aiwaz byl bohem starověkého
Sumeru. Jezídové si za svůj nárokují sumerský původ a náboženství a úctu
k Šajtánovi, či Sétovi. Oficiální pečeť klanu jezídů zobrazuje nejen Melek
Ta‘ use, ale také nápisy v klínovém písmu, plus starověký sumerský symbol
pro“ boha“, osmicípou hvězdu, čímž znovu odkazují na starobylý mezopotamský
původ svojí víry. Všechny tyto údaje jsou v souladu s tím, co Grant
nazývá „gnóze Necronomiconu“.
Jediné dlouhé pojednání o jezídech nacházíme
v Grantově díle v knize Outer Gateways, samostatné kapitole „Magický
význam jezídské symboliky.“ V této kapitole Grant spojuje jezídy
s řadou dalších náboženství, kultů, mýtů, praktik atd., prostřednictvím
numerologie, podobně znějících slov atd., vše s cílem demonstrovat, že
jezídové jsou dědici starodávného magického tyfonského kultu, který, podle Crowleyho,
vyvrcholil v kultu Thelémy. Samotný Crowley to pouze naznačuje, ale Grant
se pokoušel toto spojení „dokázat“ a rozvinout ho. Problém jeho přístupu
spočívá v tom, že je založen téměř úplně na několika útržkovitých
informacích o jezídech dostupných, ze zastaralých a nespolehlivých zdrojů (jako
je Seabrook). Ty jsou pak předkládány ve velkolepém stylu, bohužel však spojeny
chatrnou nití. Tudíž, pro Granta je tedy páv falickým symbolem, protože oči na pavím
peří představují „meatus phallus“, což je důvod, proč je kohout typickým
jezídským zvířetem. Dále:
Oči v ocasu páva, nebo meatus ve falu jezídově,
jsou stejně konotované a jsou obnoveny v glyfu oka v trojúhelníku,
který tvoří součást znaku O. T. O. Kaf znamená jak dlaň tak Hermanubise,
vyjadřuje mimo jiné otevřené oko, či obnažený penis ve stavu erekce, zkrátka
to, co je bdělé.
Člověk je v pokušení říct, že doutník
je někdy jenom doutník. Zde si však můžeme uvědomit, že prakticky vše ve
vesmíru lze interpretovat sexuálně, nebo pomocí sexuální metafory a to je
charakteristickým znakem „stínového jazyka“používaného okultisty, alchymisty a
mystiky, jako druh meta jazyka, v diskuzi o jinak nezmiňovaných, nebo
„nevyslovitelných“ pojmech. Je jen jeden proces ve vesmíru a každá věda, každé
umění, každé náboženství, každé pole okultních znalostí lze diskutovat a
zkoumat pomocí jazyka daného procesu. Pomocí sexuální metafory tedy lze popsat
extatické stavy i transmutaci olova ve zlato.
Crowley to sám zdůrazňuje, když píše:
Sám jsem vytvořil řadu obřadů, kde se
upřímně připouští, že náboženské nadšení je primárně sexuální povahy… Trval
jsem na tom, že sexuální vzrušení je pouze degradovaná forma božské extáze.
 |
| Richard_v._Krafft-Ebing |
Tato božská extáze je stále jen prostředkem
ke spočinutí. Extázi lze vyvolat chemicky, nebo různými jinými prostředky,
z nichž žádný by nutně nevyústil v duchovní osvícení, získání
okultních sil atd. Intenzivní meditace,kterou používají asketové a poustevníci
všeho druhu, vedou rovněž k božské extázi, mínus zjevné sexuální
komponenty. Magická cesta používaná Crowleym a jeho mentory v Golden Down,
vidí však emocionální a psychologické stavy jako odraz duchovních vlastností,
které mohou a nemusí být sami o sobě vnímané jako dobré nebo zlé, tyto stavy
jsou pouze úrovněmi porozumění, typů zkušeností, které nenesou morální zátěž,
ale jsou informativní. Jsou interpretovány v konkrétním kulturním
kontextu, jako je například Strom života, nebo jakýkoliv jiný komplexní
kosmologický systém, který vytváří prostor pro všechny formy lidské zkušenosti,
včetně božských a démonických. V Crowleyho systému je zahrnuta úplná
kosmologie, stejně jak to požaduje každá jiná magická praxe a musí vytvářet
prostor pro to, co by západní duchovní zkušenost považovala za démonickou,
satanskou atd. V repertoáru Zlatého úsvitu jsou konec konců dva
„Šalamounovy klíče“, ten větší se zabývá andělskou a planetární magií a malý
klíč, neboli Goetie, který se zabývá vyvoláváním démonů. Oba jsou nezbytné. A
je to zvláštní vlastnost sexuality, která může být „větším klíčem“, projevem
lásky, úcty, věrnosti, prostředkem rozmnožování a přežití druhu, symbolem
spojení s božstvím a „menší klíč“, cesta k projevu nejtemnějších tužeb
lidské bytosti, sadismu, masochismu a všech démonů grimoáru Krafft-Ebinga:
Sexuální cítění je skutečným kořenem veškeré
etiky a jistě i estetiky a náboženství. Nejvznešenější ctnosti, dokonce i
obětování sebe sama, mohou pramenit ze sexuálního života, který se však, na
základě své smyslné síly, může snadno zvrhnout v nejnižší vášeň a bědný
zlozvyk.
Nespoutaná láska je sopka, která shoří a
všude kolem leží ruiny, je to propast, jež pohltí všechnu čest, podstatu a
zdraví.
Ve svém jádru je tedy sexualita čistá jako
atomová energie, lze ji použít jak pro mírové účely, tak pro vývoj zbraní.
Ironií je, že někdy je nutné vlastnit atomovou bombu, aby druh přežil. To je
základ tantry, která vnímá sexualitu jako metaforu pro tvůrčí proces, ke
sjednocení s božstvím a jako prostředek k získání okultních sil.
Stejně jako je to dobrý popis pro dvojitou povahu Séta, v egyptském
kontextu a proč je podle Granta spojován se sexuálním ritem a magií.
I proto, že je mnoho rituálů jezídů do značné
míry tajných a cizinci jsou k nim zřídka, pokud vůbec, pozváni, stále
neexistují důkazy o tom, že by se zúčastňovali sexuálních obřadů, nebo
propracovaného tantrického stylu magických procedur. Ač mohou pro Crowleyho a
Granta, představovat uspokojivé propojení se starověkým Sumerem a
s uctíváním Starého boha Šajtána, nebo Séta a mohou být romantizovanými,
orientálními projekcemi rozličných pozorovatelů, je třeba respektovat, že
neopustili svou víru, dokonce i pod hrozným útlakem ze strany nepřátelských
sil. Lpí na své rituální čistotě, svém posvátném kalendáři, své víře a svých
obřadech tváří v tvář Iráčanům, Rusům, muslimům a dokonce i kurdské
opozici. Odmítají sňatek s cizincem, či jej přijmout do svého náboženství,
které je ztotožněno nejen s jejich vírou, ale i s jejich etnickým
původem. Již pouhá jejich existence zaujala a vzrušila evropské a americké
okultisty, protože nalezli klan, jehož náboženství je tolik vzdálené od
čehokoliv jiného v tomto regionu, že se zdá být cizím lidem bizarní a
kteří si nárokují původ ve zmizelé civilizaci Sumeru… a kteří uctívají takového
boha, že někteří trvají na tom, že je to sám Temný pán.
