Nevýslovné kulty

Nevýslovné kulty

Peter Levenda

Část prvá

   „Ale pohleďte sem,“ pokračoval, „zde, mezi noční můrou Huysmansovou a Walpoleho Castle of Otranto – Von Junstovy Nameless Cults. To je kniha, která vás zbaví spánku!“

   „Četl jsem to,“ řekl Travel, „ a jsem přesvědčen, že je ten muž šílený.“ Jeho práce je jako konverzace s maniakem – chvíli probíhá s překvapivou jasností a pak se najednou spojí do neurčitosti a nesmyslných blábolů.“

   Conrad zavrtěl hlavou.“Napadlo vás, že to může být způsobeno právě jeho zdravým rozumem, který ho nutí psát tímto způsobem? Co když se neodváží dát na papír všechno, co ví? Co když jeho vágní předpoklady jsou temné mysteriózní náznaky, klíče k hádance pro ty, kteří vědí?“

   „Bože!“ zvolal Kirowan. „ Naznačujete snad, že některá z těch nočních můr na které Von Junzt odkazuje, přežívá dodnes? Leda snad skryty v mozku šílence, básníka či filosofa!“

   „Nejen on sám používá skryté významy!“ Odvětil Conrad.

-          Robert E. Howard. „The Children of the Night“ (1931

)

   Robert E. Howard patřil do okruhu fantasy autorů kolem H. P. Lovecrafta, někdy zvaný Lovecraftův kruh. Přispěl k tomu, co se stalo známým jako „mýtus Cthulhu“ psaním příběhů jako je ten, který byl citován výše a který odkazoval na Lovecraftův Cthulhu, Necronomicon a další motivy. Jedním z jeho příspěvků k mýtu byly fiktivní Bezejmené kulty Von Junzta, které se počaly jako Unaussprechlichen kulten a poté se staly „Nevýslovnými kulty.“ Howardova nejslavnější fantasy postava, však byla barbar Conan, kterého ještě více proslavil Arnold Schwarzenegger. V roce 1936 ve věku třiceti let spáchal Howard sebevraždu. Nebyl však jediným, z Lovecraftova kruhu, který tak učinil. V roce 1951 ho následoval Robert H. Barlow, známý antropolog starověkého Mexika, znalec jazyka nahuatl a literární vykonavatel Lovecraftovy pozůstalosti. Ve věku třiceti dvou let spáchal v Mexiku sebevraždu.

Peter Levenda

   Jedním z převládajících témat v Grantově díle (dále v Lovecraftovi a jeho kruhu a také u spisovatelů gotických hororů) jsou kulty, které jsou buď africké, afro-karibské, ze středního východu anebo asijské. Jinými slovy kulty, které lze definovat jako nezápadní. Zatímco Crowley o nich mluví mimochodem, Grant se jim věnuje obšírně, protože cítí, že praktiky a víra těchto kultů drží klíče k porozumění základům a technik okultismu obecně a konkrétně Thelémy.

   Původ Thelémy lze nalézt v britské tajné společnosti Zlatý úsvit, ve které byl Crowley iniciován a která se zabývala výkladem egyptských mysterií, který Crowley později sám přepracoval. Většina náboženských odkazů v Knize zákona se týká egyptských božích forem známých každému, kdo prošel iniciačním systémem Zlatého úsvitu.

    V AL však existují další zajímavé odkazy na další iniciační schémata. Ponořme se tedy na chvíli, do asijských magických a mystických metod, podobně jako Crowley, který se zaměřoval na ty systémy, které byly Západu nejznámější a ty prvky asijských systémů, které již byly v jeho době přeloženy do angličtiny. Neměl prakticky žádné znalosti o afro-karibských systémech. Neměl tedy k dispozici tolik pramenů, jako pozdější okultisté, kteří měli přístup k dalším zdrojům, ať už v překladu, nebo díky přímé zkušenosti s nezápadními systémy.

   Situace je dnes však stále lepší a lepší, za což do značné míry vděčíme Grantovi, který rozšířil thelémské myšlenky, metody a postupy do nezápadních systémů iniciace a naopak.

   Přestože intelektuální kompozice Thelémy byla dále rozšířena díky Grantovi, tvůrčí a vizionářské interpretaci H. P. Lovecrafta vděčíme za emocionální obsah, i když způsobem, který hororový autor nikdy nezamýšlel.

   „Zdá se, že weird fiction soupeří s pracemi o čarodějnictví, vúdú a temné magii.“

Robert E. Howard, „Children of the Night“

   Tvrdím, stejně jako Kenneth Grant, že Lovecraft, nějakým způsobem, pravděpodobně nevědomky, byl v kontaktu se stejným duchovním zdrojem, který kontaktoval Crowleyho v Káhiře roku 1904. V předchozí kapitole jsme viděli, jak podobně popsané události v Lovecraftově Volání Cthulhu odrážejí zjevení Crowleyho svaté knihy. Existují i jiné paralely a další synchronicity mezi těmito dvěma autory a dále se podíváme na některé z nich. Na těchto korespondencích je zajímavé, že jeden zesiluje a posiluje druhý. Grantova genialita spočívala ve vytváření těchto počátečních spojení mezi hororovým spisovatelem na jedné straně a prorokem Nového Aeonu na straně druhé. Bylo to odvážné spojení, protože hrozilo, že moderní okultismus bude vypadat jako nějaká hra na hrdiny, plná strašidelných příšer a tajných knih.

   Kulty nejdůležitější pro Lovecraftovy příběhy jsou právě ty, které zmiňují jak Crowley, tak Grant. Patří mezi ně haitské vúdú (vodou, vodun, atd.)a mezopotamské náboženství jezdíů. Vúdú se objevuje v Lovecraftově Volání Cthulhu i v celé Grantově práci. Grantův zájem o afro-karibské náboženství byl zesílen po jeho seznámení s Michaelem Bertiauxem  (1935)a La Couleuvre Noire (Černý had), což je okultní řád založený na haitském vúdú a dalších metodách odvozených ze západních tradic, stejně jako lovecratovských a thelémských elementů.

Synkretismus, orientalismus

   Bertiaux strávil nějaký čas na Haiti, než se vydal svou vlastní okultní cestou a stal se členem společnosti Ordo Templi Orientis Antigua, čili OTOA – údajně vytvořený záhadným a možná nikdy neexistujícím haitským okultistou Lucien-Francois Jean –Maine (1869?-1960)o kterém je velice málo ověřených informací. OTOA byla evidentně mixem quasi zednářských rituálů a iniciací do tradičního vodun, vytvářející most mezi tradiční evropskou ceremoniální magií a afro-karibskými vodun kulty. Jean-Maine byl údajný dědic haitské okultní tradice, která se ve své linii hlásila, ke ctihodnému Ordre des Elus-Cohen, což byla francouzská martinistická větev řádu z 18. století která měla svou pobočku v Leogane na Haiti a zabývala se ceremoniální magií. Martinismus bylo hnutí zednářského typu v předrevoluční Francii, ale její zakladatel Martinez de Pasqually zemřel na Haiti v roce 1774. Haiti bylo v té době francouzskou kolonií. Proto tedy toto spojení francouzského zednářství a haitského vodun.

Hector

   Bertiaux na tomto systému který zdědil, pracoval, rozšířil ho a uvedl do souladu s Thelémou roku 1972. Jeho Vodoun Gnostic Workbook se stal velmi známým díky své nápadité kombinaci západního esoterismu, afro-karibskýchc konceptů a terminologie a sexuální magie. Kenneth Grant viděl v Bertiauxově díle ověření jeho víry, že thelémský proud musí být all inclusive, pokud má představovat skutečnou změnu Aeonu. To znamenalo, že analogie musely být nalezeny v africké, latinskoamerické a asijské tradici, stejně jako ve známějších evropských a středovýchodních praktikách. Nejen to, ale tyto tradice by také mohly držet klíče k plnému projevení tohoto proudu, na základě svých znalostí okultních záležitostí a technologií pramenících z jejich vlastního prostředí, kultury a historie, které mohou být v západních systémech buď ignorovány, nebo zcela chybí. Znalosti znamenají pro Granta moc.

   Jak jsme již zmínili výše, Crowleyho vlastní znalosti těchto praktik byli slabé. To není Crowleyho kritika, protože hluboké porozumění těmto mystickým technologiím vždy západu unikalo a na počátku dvacátého století bylo velmi málo těch, kteří měli potřebné znalosti jazyků i rituálů Indie, Afriky a dalších domorodých kultur všech kontinentů. To se však postupně mění a na začátku 21. století roste počet religionistických a antropologických studií, mapující čínské, tibetské, mongolské, africké a afrokaribské jazyky, písemné záznamy a orální tradice. Grantovým příspěvkem bylo, co největší využití rostoucího množství překladů esoterické literatury z asijských a afrických zdrojů, za účelem rozpracování thelémských témat a vytvoření dalšího silného rituálního aparátu, pro zkoumání temnějších stránek okultismu.

   Nejen haitský náboženský systém známý jako vodun, ale také primární zdroj tantrických postupů spoluvytvořili Grantův velkolepý design. Tyto prvky byly vždy přítomny i v Crowleyho spisech, i samotné Liber AL. Ale před Grantem se pozornost soustředila především na egyptské, kabalistické a do určité míry i alchymistické prvky thelémského rituálu a pojmy. Bertiaux a tantrický expert David Curwen byli schopni přispět Grantovi znalostmi mimoevropského okultismu zásadní měrou.

 

Papus

   Okultní, nebo esoterické praktiky jakékoliv kultury byly vždy v zásadě v souladu s touto kulturou a jejími náboženskými a magickými idejemi. Tak tomu bylo, i když se jednalo zjevně o výpůjčky, například v rámci synkretických věr (např. santeria, vodun atd.), kde existovalo smísení cizích vlivů s domorodým systémem víry. Síla magie spočívá v její antinomické povaze, žije ve vnějších tradicích toho, co je tradiční, přijatelné,“normální“ a legální. Zatímco například gnosticizmus který lze chápat jako jakousi křesťanskou esoteriku, si vypůjčuje z egyptských a platónských zdrojů, což jsou zdroje pro ortodoxní křesťanství nepřijatelné. Ale tento typ synkretismu byl výsledkem vzájemného setkávání a vypůjčování ze sousedních kultur náboženských a esoterních praktik. To co se navrhuje v Grantově systému, není nic méně než výpůjčka z jakéhokoliv zdroje, kdekoliv na světě a kdykoliv existoval. Neklade se důraz na geografickou blízkost, která by vedla ke znehodnocení té či oné metody, ale záměrné hledání metod ve světovém náboženství, esoterice, mystice a magii, které lze přizpůsobit celkové agendě Thelémy.

   I když se to zdá být Crowleyho záměr, což se odráží například v tabulkách korespondencí  v Liber 777, projektu zahájeném členy Zlatého úsvitu a Crowleyem značně rozšířeném, byl to především Grant, kdo učinil tento typ úmyslného a vědomého synketismu základním kamenem svého kultu. Náboženští vůdci se mohou mezi sebou hádat kvůli víře a dogmatu, oddaní věřící mohou mezi sebou bojovat a zabíjet se, ale mystici si rozumí, bez ohledu na jejich formální příslušnost. Mystici se zajímají o techniky pro dosažení změněných stavů vědomí, které je mohou vést k většímu a hlubšímu porozumění.  Některé pokusy v thelémských kruzích vytvořit spojení mezi tantrou, kabalou, vodun, kabalou, ceremoniální magií a alchymií, představuje tento úhel pohledu. Toto není a neměl by být pokus o nadřazení jednoho dogmatu nad druhým, nebo podpora jedné konkrétní interpretace nad jinou.  Na místo toho hledáme pravdu odhalením proveditelných technik. Magik se zajímá jen o to, co funguje. Stejně jako vědci z obou stran barikády za Studené války projevoval zvědavost a ochotu učit se od potencionálních nepřátel i od přátel.

   Nebezpečí v tomto přístupu spočívá v příliš snadném srovnání mezi různými kulturami, protože jejich bohové a rituály měli přesné ekvivalenty ve své vlastní kultuře. Což dokazují právě tabulky korespondencí v Liber777, které ukazují, že tvůrci byli příliš rychlí na to, než aby vytvořili asociace mezi božstvy, které mohou a nemusí mít mnoho společného. Postmoderní kritici tuto tendenci nazývají „univerzalismem“, tedy zdůrazňování etnické a kulturní originality a jedinečnosti. Oba tyto přístupy, ve svém extrémním projevu jsou, podle mého názoru stejně chybné.

   Grant tyto různé techniky a přístupy zavrhl, aby mohl objevit znalosti, z jiných kultur než byla jeho vlastní, které získal pomocí metod, které byly na Západě přehlíženy kvůli nevědomosti nebo tabu. To platí zejména v případě okultismu nebo esoterických technik, které jsou sexuální povahy, nebo jsou založené na znalosti lidské anatomie a fyziologie, kterou použili ti, kteří vnímali duchovní analogii s fyzickými vlastnostmi a funkcemi. Zatímco západní předpojatost snižovala význam lidského těla jako potencionální zdroj hříchu, asijská a africká hlediska odrážejí úctu k tělu a zájem o zkoumání biologických funkcí, pokud jde o jejich duchovní potenciál, nebo jejich potenciál pro dosažení vyšších, nebo jednoduše řečeno pozměněných stavů vědomí.

   Tak se tedy sexualita stala doménou nezápadních esoterních praktik. Křesťanství v Evropě tyto myšlenky potlačilo. I když asijská a africká forma spirituality a esoteriky nabízí mnohem víc než jen sexualitu a drogy, tyto představovaly chybějící části západního repertoáru.

   Zakladatelé O. T. O. cestovali na Střední východ, aby obdrželi zasvěcení v „sexuální magii“ a souvisejících metodách. Pascal Beverly Randolph (který měl mě hlavní vliv na moderní, západní esoteriku) se také prohlašoval za zasvěcence do středovýchodních mysterií a sám Aleister Crowley cestoval Severní Afrikou a Indií, stejně jako na Ceylon, při hledání africké a asijské moudrosti.

Pascal Beverly Randolph

   Grant však zaujal k tématu organizovanější přístup a začal shromažďovat dříve neznámé nebo nepřekládané esoterické texty z těchto kultur a budoval také vztahy s těmi, kteří byli zasvěceni do těchto tradic. To zahrnoval Michaela Bertiauxe a Davida Curwena, jak ještě uvidíme. Ale Grant se zde nezastavil.

   Také další formy kreativní spirituality nebyly imunní vůči Grantovu celostnímu přístupu. Umění a literatura představovala pro Granta další cestu k průzkumu a lepšímu porozumění thelémského projektu i zdroj dalších technologií, které by se mohli stát součástí magikova arzenálu.

   Umění Austina Osmana Spareho (1886-1956) bylo v Grantově kultu věnováno stejné pozornosti jako spisům H. P. Lovecrafta. Zatímco Lovecraft popisoval „odporné“ praktiky asijských a afrických kultů slovy, Spare je kanonizoval ve svém umění a magickém systému. Groteskní lidské formy zapojené do temného rituálu jsou silné obrazy Spareho magického pohledu, stejně jako groteskní mimozemské bytosti ovládající svou nezměrnou mocí lidskou rasu v Lovecraftově světě. Spare pochopil, že slova, Lovecraftova doména, mají svou vlastní magickou sílu a mohou být manipulována takovým způsobem, aby fyzická reprezentace slova nebo fráze mohla mít okultní potenci. Byl to pokus použít slova jako umělecké formy, redukovat slova na myšlenky, které představují a přivést je do původního stavu jako symboly, jako hieroglyfy. Spareho systém byl atavistický a spěl zpět v čase do období, kdy bylo poprvé vynalezeno psaní, v době, kdy psané slovo představovalo ohromnou magickou sílu a mohlo být interpretováno pouze zasvěcenci, kněžími. V tomto byl Spareho systém odkazem na starobylé kulty, stejně jako jeho vlastní idiosynkratická okultní metoda. To bylo pravděpodobně to, co Granta především přitahovalo, protože Spare byl individualita s nedominačním přístupem k okultismu. Ve Spareho systému nebyla žádná formální kabala, žádné přitakání křesťanským nebo židovským kontextům. Na místo toho to bylo něco jako orientální okultní fantazie, která překračovala psaný text jako takový a zasahovala do hlubších vrstev vědomí, kde se nacházejí naše obavy a naše úzkosti (a naše sexualita), tam někde…možná v limbickém mozku stočeném kolem sebe sama v horní části míchy.

   Jednou z ikonických forem tohoto typu „orientální fantazie“ je důraz kladený na kurdský kult jezídů. Jelikož Grant věnuje jezídům ve svých Outer Gateways celou kapitolu, patří se, abychom toto náboženství dále prozkoumali a pokusili se oddělit zrno od plev.

Kult Anděla páva

   Poprvé jsem o Kameni četl v knize von Junzta, německého excentrika, který žil podivínským životem a zemřel za záhadných okolností. Díky šťastné náhodě jsem měl přístup k originálu jeho Bezejmenných kultů, nazývaných také Černá kniha, vydanému v Düsseldorfu roku 1839, krátce před tím, než autora stihla zkáza.

Robert E. Howard, „Černý kámen“

 

  Nadnesl myšlenku, že rituál je pozůstatkem nestoriánství se stopami tibetského šamanismu. A argumentoval tím, že většina těchto lidí pochází z mongolského plemene z okolí Kurdistánu- Malone se nemohl ubránit myšlence na to, že Kurdistán je původní domovinou jezídů, posledních žijících perských vyznavačů ďábla.

H.P.Lovecraft,“Děs redhookské čtvrti“

 

   Jezídové a Tibeťané. Stejné srovnání by použil Kenneth Grant o desetiletí později, ale ve zcela vážném smyslu. Zatímco pověsti o jezídech si našli cestu do evropských cestopisů a archeologické literatury v devatenáctém století, známějšími se stali až ve století dvacátém, díky jediné knize, která dále určovala tón, pro tolik budoucích „odhalení“: Isya Joseph  Devil Worship: The sacred books and Traditions of the Yezidiz. Z roku 1919. Tato kniha obsahovala první anglickou verzi Černé knihy a Zjevení, jejímž jádrem byli dva dříve tajné a nepublikované texty, které byli jádrem písma jezídské víry, která byla údajně přeložena z arabštiny. Na tyto texty odkazuje Grant ve svých knihách a v dalších okultních a esoterických pracích, které se týkají kultu jezídů.

   Nedávné výzkumy však ukázaly, že tyto dva texty jsou s největší pravděpodobností výsledkem podvodu, spáchaným známým obchodníkem se starožitnostmi a padělatelem dokumentů a nejsou autentickými jezídskými texty. O jezídech říká, že mají především ústní tradici, složenou z mnoha nesourodých prvků, mimo jiné křesťanských, islámských, židovských a případně gnostických, či zoroastriánských věr a praktik. Zatímco hovoří o Černé knize, jako o seslané z nebe, jejich náboženství je založeno méně na nauce a více na správném dodržování rituálu. Tvrdí také, že texty Černé knihy a Zjevení, přesně odráží víru hlavních jezídských klanů, ač nejde o originální jezídská písma.

 

   Grant poprvé zmínil jezídy hned v prvním svazku své devítisvazkové série o thelémské magii, V Magickém obrození, z roku 1972. Z této a prakticky ze všech jeho dalších knih je zřejmé, že považoval jezídskou duchovní tradici za základní a důležitý odkaz na Thelému a hlavně na Crowleyho Aiwaze.

   Nicméně, kromě jedné kapitoly v Outer Gateways, se toto téma opakuje, aniž by byl přidán jakýkoliv další materiál, nebo zdůvodnění jeho soustředění právě na jezídy. Mnoho informací je převzato buď z Josephovy práce, nebo z náhodných poznámek od Masseyho atd.

   Základní myšlenky jsou tyto:

   Za prvé, celá přitažlivost jezídů pro Crowleyho i Granta spočívá v představě, že jsou uctívači ďábla. Nebýt toho, s největší pravděpodobností by je ignorovali – nejen Crowley a Grant, ale i řada badatelů z devatenáctého století, kteří se o nich zmiňují v cestopisech o kurdských kmenech. Kdyby na Středním východě existovala prastará sekta, která uctívala ďábla od nepaměti, byl by to důležitý prvek fin-de-siecle orientalistických fantazií o Černé mši, satanismu a čarodějnictví.

   Za druhé, Grant zastával názor, na základě odkazů nalezený u Masseye, že jezídové jsou potomci starověkých Akkadských a Sumerských kultur, které reprezentují některé z nejstarších, (pokud ne úplně nejstarší) civilizací světa, od kterých máme nějaký písemný záznam, který předchází i Egypťany. Tato fascinace „původem“, je jedním z charakteristických znaků univerzalistického přístupu ke studiu náboženství a kultury a je také součástí myšlenek týkajících se duchovní posloupnosti a rodové linie (tj. duchovní autority).

   První z těchto myšlenek, že jezídové jsou „uctívači ďábla“ je spojen s tím, že Šajtán je důležitým prvkem systému víry jezídů. Šajtán čili Satan je padlý anděl který se vzbouřil proti Bohu, když byli lidé v důležitosti postaveni nad anděly. Pro jezídy je Satan prvním z božích tvorů, kteří vstoupí do nebe, protože mu bude jako prvnímu odpuštěno. Tato úcta k Šajtánovi se odráží v tabu spojeném s hláskou „š“, jímž slovo Šajtán začíná. Jezídové se snažili vyhnout používání této hlásky co nejvíce, pro tuto asociaci. To vedlo k nedorozumění, že jezídové skutečně uctívají Šajtána, nebo Satana. Dalším hlediskem na toto téma je, že jméno Šajtán je tak posvátné a proto nevyslovitelné uctívači, že musel být vytvořen opis používaný v běžné konverzaci. I když se zdá pravděpodobné, že jezídové uctívali, (nebo alespoň chovali ve velké vážnosti) Šajtána a jsou si vědomi démonických asociací spojených s ním, nespojují Šajtána se zlem. Šajtánův „hřích“byl v odmítnutí sklonit se před člověkem. Prohlásil, že ohne koleno jedině před Bohem, Jak to On přikázal na počátku. Proto Bůh potrestal Šajtána pro neuposlechnutí jeho druhého příkazu, zatímco ho uctil za dodržení jeho závazku poslouchat jeho prvního příkazu, čímž mu zajistil, že Šajtán bude prvním tvorem, který bude vykoupen. Hlavním (vyslovitelným) objektem uctívání mezi jezídy se stal Melek Ta´us, tedy Anděl páv, na kterého zaměřil Grant svou pozornost a spojuje jej s řadou entit a idejí, které posilují jeho celkový koncept Temného pána. Někteří badatelé tvrdili, že Melek Ta´us a Šajtán jsou jedno a totéž. Kosmologie a příběhy o stvoření jezídů mají občas tendenci tuto myšlenku podporovat a jindy jí zase odporují.  Při absenci psaného textu je tento zmatek nevyhnutelný.

Bombajský Doongerwadi o rozloze 54 akrů byl získáván kousek po kousku odkazem, nákupem a výměnou, aby poskytl blízký les, který přilákal mrchožrouty.

   Druhou důležitou Grantovou myšlenkou bylo, že jezídové jsou potomci Sumerů. Grantovu rovnici lze shrnout jako: Sumer =jezídové=Satan=Aiwass. Abychom mohli tuto myšlenku rozřešit, musíme se zeptat: kdo jsou jezídové a odkud přišli? To je kontroverzní téma pro etnology, politiky, antropology i historiky náboženství. Sami jezídové odvozují svůj původ od Indů nebo Sumerů. To, že jsou v současnosti považování především za kurdský klan, je dáno hlavně jejich jazykem, většina jezídů mluví formou kurdštiny známou jako Kurmándží a na základě skutečnosti, že jejich rodná země je na kurdském území v severním Iráku a jsou často konstantní vůči kurdským zemím v jiných v oblastech v Sýrii, Arménii, Ázerbájdžánu atd. Toto spojení může být také dáno skutečností, že Kurdové obecně podléhají různé míře diskriminace a přímé genocidě (například za režimu Saddáma Husajna v Iráku) a jezídové jsou snad jedním z nejvíce diskriminovaných klanů na světě. Problém původu jezídů i povahy jejich náboženské filosofie také spočívá v tom, že jejich vůdci říkají různým lidem různé věci, o čemž svědčí široká škála akademických a novinářských zdrojů, které si mnohdy odporují v zásadních bodech. Nedostatek písemných záznamů jen přidává na zmatku vnějšího pozorovatele. Zkombinujte to s násilnými otřesy, jimž byli jezídové vystaveni po stovky let, což mělo za následek ztrátu půdy, dokumentů a genocidu svých lidí z náboženských a politických důvodů a je s podivem, že přežili tak dlouho a že jejich svatyně Lališ, která, jak věří, stojí ve středu vesmíru, stále stojí v severním Iráku, poblíž tureckých hranic.

Seabrook

   Nicméně, pro naše účely, však existuje několik nepřímých důkazů, naznačujících, že jezídové jsou blíže Grantovu pojetí, než se zdá. V první řadě, jak si pamatujeme z předchozí kapitoly, egyptský bůh Set měl rád salát a byl ponížen Horem, skrze jeho semeno. Kupodivu je konzumace salátu mezi jezídy zapovězena. „Exoterickým“ vysvětlením je, slovo pro salát zní příliš podobně jako jméno jednoho z jejich proroků. Pokud je ale jméno Šajtán skutečně verzí egyptského jména Set, pak tabu hlávkového salátu dává smysl.

   Další podivná shoda okolností spočívá ve skutečnosti, že kurdské slovo pro „Boha“ je Khuda, tedy „Pán.“Beze vší pochybnosti vidíme podobnost mezi Khuda a Kutu, což je sumerské slovo pro biblické město Gudua nebo Cuta, které, podle Schlangercraftovy revize Necronomiconu je základem pro Lovecraftův výraz Cthulhu, nebo „muž z Cuthy“, nebo „Muž z Kutu“: Kutulu. Cutha bylo zasvěceno sumerskému bohu Nergalovi a bylo považováno za bránu do podsvětí, což znovu podporuje spojení s jezídy, kteří žijí v oblasti, která byla kdysi součástí babylonské říše. Starobylé místo Ninive není daleko od Lališ a moderního iráckého města Mosulu.

   Všechno co bylo řečeno, není přímým důkazem, že jsou potomky Sumerů, nebo eventuálně nějakého migrujícího kmene ze severní Indie nebo Persie, ale jejich náboženství a kultura je odlišná od islámských, křesťanských a židovských praktik a teologie. Jeden z jejich nejuznávanějších vůdců, šejk Adi, byl podle všeho súfijský mystik. Zatímco mnoho pozorovatelů souhlasí s tím, že jezídské náboženství je synkretické, tedy kombinací různých prvků z jiných náboženských praktik, včetně perského zoroastrismu, v některých ohledech se podobá Santerii a dalším afrokaribským náboženstvím, které mísí římskokatolickou ikonografii a rituál s původními africkými systémy víry. Súfijský prvek je patrný z antinomie, či dokonce i přestupků víry, jako je například myšlenka, že padlý anděl bude jako první vykoupen s jezídy. Byl to koneckonců súfismus, který jako první  spolu s islámem přišel na ostrovy Jáva a Sumatra v patnáctém století (a dříve) a jeho vliv je dodnes v tamních praktikách patrný, jako jsou návštěvy u hrobů, uctívání svatých, které jsou také charakteristickými znaky jezídismu, ale nejsou součástí islámské praxe. Ve skutečnosti se zdá, že sám Grant vytváří spojení mezi synkretickými formami náboženství, rozšířeného vědomí a kontaktem s nadpozemskými entitami, když píše:

   Amenta Egypťanů je totožná s Aghartou Mongolů. Jejich prebudhistický systémem bön se šamanskými obřady s tantrickými implicitami vedly ke zvláštní kombinaci groteskna a hluboké metafyziky šúnjavády. V eskymáckém šamanismu a Bönem impregnovaném buddhismu Tibetu, Mongolska, Jávy a Sumatry je tedy základní princip madhjamaky, stejně jako prostupuje kulty Ňingmapy a Drukpy a jsou relevantní k nekronomské gnózi.

   Aniž bychom se hlouběji zabývali definicemi buddhistických pojmů, náš první dojem je ten, že Grant s těmito atributy nakládá velmi volně, například spojuje Amentu (Egyptská země mrtvých) s Aghartou, legendárním podzemním městem, o kterém se věřilo, že je ukryté někde uvnitř Himalájí.

   Myšlenka, že existuje úzké spojení mezi domorodým tibetským náboženstvím Bön a literárními učenci, diskutujícími o tantrických praktikách, stejně jako myšlenka, že Bön je přežitím staršího šamanského kultu, se rozhodně zdá být pravdivá. Grantův přínos je však spíše v tom, že tibetský buddhismus (který je primárně tantrický)je nějak spjat s Egyptskými mystériemi a Necronomiconem a toto „groteskno“ a „hluboká metafyzika“se mohou spojit a vytvořit nový druh duchovní metodologie. A to je Grantova silná stránka.

  

   Moderní západní magie odmítá postmoderní přístup, podle kterého je každá kultura jedinečná a není závislá na jiné kultuře, přes podobnost myšlenek, symbolů a rituálů. Jako magický operátor v moderním světě, je třeba přijmout jakýsi neouniverzalismus, ve kterém se rozpoznává existence struktury symbolu, reprezentující podkladovou realitu za všemi pozorovanými jevy. Odborná manipulace s těmito jevy má za následek změnu těchto jevů. Magik je na sílu a povahu symbolů citlivý, včetně symbolických aktů, symbolických zvuků, vůní atd. a může vyvodit závěry napříč různými kulturami a dobami. Právě tak, jako je všude stejná biologie člověka, ať už se jedná o Tibeťana, Afričana, Evropana atd. a to, i když může existovat mnoho povrchních rozdílů a variací v jazyce, jídle a tak podobně. Tento systém symbolů různých kultur mohou odhalit vnější rozdíly v důsledku geografie, historie a dokonce i náboženství, ale stavy vědomí představující tyto symboly jsou totožné, nebo velmi podobné. Neexistovala by žádná synkretická náboženství, kdyby tomu tak nebylo, protože kdyby každé náboženství bylo sui generis, nebylo by možné začlenit cizí bohy, rituály a víry. To samozřejmě není případ náboženského dogmatu, které zásadním způsobem odolává pokusům o synkretismus, ale je to tak s náboženskou praxí, což je jediná forma náboženství, která magika zajímá. Jak již bylo uvedeno dříve, magik není členem žádného náboženského sboru, je knězem a nezávislým spirituálním specialistou, jehož zájem se zaměřuje pouze na efektivní metody (rituály)a vhodné režimy analýzy (systémy symbolů). Tedy klade důraz na kulty versus náboženství, protože kult je laboratoří rituální a experimentální praxe. Může vyvstat otázka, zda rituál přišel před dogmatem, nebo naopak, ale to už bylo prokázáno v případě tak odlišných náboženství jako je Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a Scientologie, jejichž původ má být hledán v okultním rituálu. Dogma vzniklo později.

   Když tedy mluvíme o jezídském náboženství, zaráží nás skutečnost, že se zdá, jakoby důraz byl kladen spíše na správnou rituální praxi, nežli na nauku. Spory se vedou o tom, zda jezídové mají psaný posvátný text a zdá se, že jejich písmo spočívá v chorálech, písních a modlitbách, které jsou memorovány věřícími a jejich rituálními specialisty. Důraz je také kladen na genetickou čistotu, jezídové se nesmí oženit mimo svou víru a neexistuje žádná možnost, že by do ní někdo zvenčí přistoupil. Toto spojení těla a krve spolu s náboženskou čistotou, je ozvěnou okultních zvyklostí mnoha různých kultur a náboženských afilací. Je to také charakteristický znak kultovní praxe, snaha odříznout skupinu od vnějšího světa, za účelem udržení fyzické, emoční a duchovní integrity skupiny. Je to i (kromě dalšího) forma nedůvěry k „ostatním“, ale je to i způsob vytvoření mainstreamové skupiny „ostatních“.

   Jezídové jdou o krok dále, když se ztotožňují s druhou nejvyšší ikonou v západním světě: Padlým andělem Šajtánem. Jejich vztah k této formě Temného pána je složitý. Na jedné straně je Šajtán znakem smůly, který vzbuzuje strach. Na druhou stranu je Pánem andělských zástupů a je také znám jako Pán síly. Tento poněkud schizoidní konstrukt tak připomíná způsob, jakým Egypťané pojímali Séta, který byl prakticky totožný.

   Pro Granta je symbol páva obzvláště důležitý, protože vidí v duhových barvách peří rozvitého ocasu odkaz na kalas, duchovní esenci vylučovanou partnerkou v tantrickém rituálu. Je možné, že jezídové mají svůj původ v Indii, jak se někdy tvrdí. V současnosti tam ovšem není známky o něčem takovém, jako jsou tantrické sexuální rituály, či něco podobného. Samotný páv je přesto kuriózním znakem kurdského klanu v severním Iráku, kde je uctíván, ač tu, na rozdíl od Indie vůbec nežije.

   Portály, které vedou do vnitřních komor jezídských svatyní, jsou obvykle zdobeny řezbami hadů. Had je zobrazen, jak stoupá od země a vypadá jako vertikální dekorace na pravé straně vchodu. To vedlo k přesvědčení, že na jezídech je něco nejasně satanistického, protože had je symbolem zla a ďábla v židovsko-křesťanských náboženstvích. Byl to had, který přece pokoušel Evu v Rajské zahradě, vedoucí k pádu lidstva z ráje. V Egytě byl samozřejmě identifikován s Apophisem, zlým tvorem, který měl v úmyslu pohltit bárku Ra, ale v indické józe a tantře představuje had stočenou energii ve spodní části páteře známou jako kundalíni. Skutečnost, že jezídský had je zobrazen svisle vedle vstupu do svatyně, může být další nepřímý důkaz o spojení s indickými věroukami, protože vertikální had je zřejmý odkaz na výstup kundalíni jógy, což je cílem některých forem tantry. Neexistují však žádné důkazy o existenci „jezídské tantry“.

   Jedním ze spolupracovníků Aleistra Crowleyho, během jeho pobytu v USA, v roce 1919 byl známý autor a dobrodruh William Seabrook (1884-1945). Fascinován okultním a nezvyklým na svých cestách, napsal řadu populárních knih a článků v časopisech o Africe, Středním východě a Karibiku. Dokonce tvrdil, že alespoň při jedné příležitosti jedl lidské maso. Seabrokova díla byla kritizována antropology, kteří pochybují o jeho schopnostech oddělit realitu od fantazie, ale stojí na křižovatce témat, které tolik fascinovali Kennetha Granta: jezídové, čarodějnictví a vodun. Navíc se, jako přítel Crowleyho, zdá být zdrojem víry a inspirace, která stojí za celkovou Grantovou vizí.

   Pokud jde o jezídy, Searbrook tvrdí, že tito „ctitelé ďábla“ udržují síť sedmi věží na Středním východě a ve střední a východní Asii:

   Táhnoucí se přes Asii, ze severního Mandžuska přes Tibet, západně přes Persii a končící v Kurdistánu, byl řetězec sedmi věží na vrcholcích izolovaných hor a v každé této věži dnem i nocí seděl Satanův kněz, který „šířil“ zlé okultní vibrace, ovládající osud světa.

   Neexistují žádné další důkazy pro toto tvrzení, kromě vlastních prohlášení Seabrooka a je možné, že inspirací pro ně byly věže, které člověk mohl spatřit u Kališea jiných jezídských svatyní. Jejich posvátná architektura je jedinečná, jejich svatyně jsou ve tvaru skládaných kuželů, zakončených zlatou koulí, o které se říká, že reprezentuje Slunce. Dole je vstup, kterým může příchozí vidět hořící oheň, věčný plamen který jezídové sytí a který připomíná zoroastriánskou praxi.

   Pokud jezídská víra skutečně představuje přežití perského zoroastrismu, je něco pravdy na Searbrokově tvrzení o „věžích“ roztažených skrze Asii, protože zoroastriáni sami přežili v Indii a Pakistánu, kde jsou známí jako Pársové. Raději než konvertovat k islámu, zoroastriánská komunita uprchla v osmém a devátém století n. l. z Persie (Iránu)do Pákistánu (poblíž Karáčí) a do indického Gudžarátu v Bombaji. V oblasti Bombaje je několik Chrámů ohně, kde se zoroastriáni, nyní známí jako pársové, od slova Peršan, stali pilíři indické komunity, známí pro své charitativní založení. Také praktikují takzvaný „nebeský pohřeb“ve svých Věžích ticha.

   Protože jsou elementy považovány za posvátné, nechávají pársové své mrtvé na těchto věžích jako potravu pro supy. Pohřbít mrtvolu považují za znečištění země a spálit jí je považováno za znečištění ohně (ten je u pársů považován za posvátný). V Bombaji se tyto věže nacházejí v rezidenční čtvrti Malabar Hill, kde budí kontroverzi kvůli skutečnosti, že populace supů klesá a přítomnost některých antibiotik vede k tomu, že rozklad těla trvá mnohem déle. Je třeba také poznamenat, že „nebeský pohřeb“ je i rysem tibetské náboženské a kulturní praxe, kde jsou mrtví ponecháváni pod širým nebem, jako potrava pro mrchožrouty.

   Je možné, že jedinečná věžová architektura jezídů a Věže ticha v Bombaji spoluvytvářeli Searbrookovu představu jezídských věží, tahnoucích se z Kurdistánu do Tibetu a Mandžuska přes Persii. Zoroastriáni také stále žijí v Iránu, zejména ve městě Jazd, které se může pochlubit Chrámem ohně, jehož plamen stále hoří od pátého letopočtu n. l. (Podobnost jmen mezi Jazdem a jezídy zaznamenalo několik autorů, ale neexistuje jednotný názor na to, kde je původ jména jezíd, či jezdi, ani to, co ve skutečnosti znamená). Rozhodně však neexistuje důkaz o „Satanových kněžích“, kteří sedí v těchto věžích a vysílají okultní vibrace ve jménu zla.

   Existují však určitá místa posvátná pro jezídy, která mají pro Granta okultní význam. Na základě informací z knihy Isya Joseph  Devil Worship (ale bez udání zdroje), zmiňuje pět kultovních zón. Jedna z nich Lališ (centrum jezídského náboženství, které již bylo zmíněno) a další, kterým se říká různě Weran Šahr, nebo Goran Šahr:

….což znamená „potopené město“, které připomíná potopené město R‘ leh, kde velký Cthulhu čeká ve snění…. Nyní tedy můžeme zvážit Crowleyho tvrzení, že pokračoval skrze Thelému v hlavních principech jezídského kultu.

   Jak již bylo zmíněno dříve, Crowley věřil, že jeho nadpřirozený kontakt a Svatý anděl strážce Aiwaz byl bohem starověkého Sumeru. Jezídové si za svůj nárokují sumerský původ a náboženství a úctu k Šajtánovi, či Sétovi. Oficiální pečeť klanu jezídů zobrazuje nejen Melek Ta‘ use, ale také nápisy v klínovém písmu, plus starověký sumerský symbol pro“ boha“, osmicípou hvězdu, čímž znovu odkazují na starobylý mezopotamský původ svojí víry. Všechny tyto údaje jsou v souladu s tím, co Grant nazývá „gnóze Necronomiconu“.

   Jediné dlouhé pojednání o jezídech nacházíme v Grantově díle v knize Outer Gateways, samostatné kapitole „Magický význam jezídské symboliky.“ V této kapitole Grant spojuje jezídy s řadou dalších náboženství, kultů, mýtů, praktik atd., prostřednictvím numerologie, podobně znějících slov atd., vše s cílem demonstrovat, že jezídové jsou dědici starodávného magického tyfonského kultu, který, podle Crowleyho, vyvrcholil v kultu Thelémy. Samotný Crowley to pouze naznačuje, ale Grant se pokoušel toto spojení „dokázat“ a rozvinout ho. Problém jeho přístupu spočívá v tom, že je založen téměř úplně na několika útržkovitých informacích o jezídech dostupných, ze zastaralých a nespolehlivých zdrojů (jako je Seabrook). Ty jsou pak předkládány ve velkolepém stylu, bohužel však spojeny chatrnou nití. Tudíž, pro Granta je tedy páv falickým symbolem, protože oči na pavím peří představují „meatus phallus“, což je důvod, proč je kohout typickým jezídským zvířetem. Dále:

   Oči v ocasu páva, nebo meatus ve falu jezídově, jsou stejně konotované a jsou obnoveny v glyfu oka v trojúhelníku, který tvoří součást znaku O. T. O. Kaf znamená jak dlaň tak Hermanubise, vyjadřuje mimo jiné otevřené oko, či obnažený penis ve stavu erekce, zkrátka to, co je bdělé.

   Člověk je v pokušení říct, že doutník je někdy jenom doutník. Zde si však můžeme uvědomit, že prakticky vše ve vesmíru lze interpretovat sexuálně, nebo pomocí sexuální metafory a to je charakteristickým znakem „stínového jazyka“používaného okultisty, alchymisty a mystiky, jako druh meta jazyka, v diskuzi o jinak nezmiňovaných, nebo „nevyslovitelných“ pojmech. Je jen jeden proces ve vesmíru a každá věda, každé umění, každé náboženství, každé pole okultních znalostí lze diskutovat a zkoumat pomocí jazyka daného procesu. Pomocí sexuální metafory tedy lze popsat extatické stavy i transmutaci olova ve zlato.

   Crowley to sám zdůrazňuje, když píše:

   Sám jsem vytvořil řadu obřadů, kde se upřímně připouští, že náboženské nadšení je primárně sexuální povahy… Trval jsem na tom, že sexuální vzrušení je pouze degradovaná forma božské extáze.

Richard_v._Krafft-Ebing

   Tato božská extáze je stále jen prostředkem ke spočinutí. Extázi lze vyvolat chemicky, nebo různými jinými prostředky, z nichž žádný by nutně nevyústil v duchovní osvícení, získání okultních sil atd. Intenzivní meditace,kterou používají asketové a poustevníci všeho druhu, vedou rovněž k božské extázi, mínus zjevné sexuální komponenty. Magická cesta používaná Crowleym a jeho mentory v Golden Down, vidí však emocionální a psychologické stavy jako odraz duchovních vlastností, které mohou a nemusí být sami o sobě vnímané jako dobré nebo zlé, tyto stavy jsou pouze úrovněmi porozumění, typů zkušeností, které nenesou morální zátěž, ale jsou informativní. Jsou interpretovány v konkrétním kulturním kontextu, jako je například Strom života, nebo jakýkoliv jiný komplexní kosmologický systém, který vytváří prostor pro všechny formy lidské zkušenosti, včetně božských a démonických. V Crowleyho systému je zahrnuta úplná kosmologie, stejně jak to požaduje každá jiná magická praxe a musí vytvářet prostor pro to, co by západní duchovní zkušenost považovala za démonickou, satanskou atd. V repertoáru Zlatého úsvitu jsou konec konců dva „Šalamounovy klíče“, ten větší se zabývá andělskou a planetární magií a malý klíč, neboli Goetie, který se zabývá vyvoláváním démonů. Oba jsou nezbytné. A je to zvláštní vlastnost sexuality, která může být „větším klíčem“, projevem lásky, úcty, věrnosti, prostředkem rozmnožování a přežití druhu, symbolem spojení s božstvím a „menší klíč“, cesta k projevu nejtemnějších tužeb lidské bytosti, sadismu, masochismu a všech démonů grimoáru Krafft-Ebinga:

   Sexuální cítění je skutečným kořenem veškeré etiky a jistě i estetiky a náboženství. Nejvznešenější ctnosti, dokonce i obětování sebe sama, mohou pramenit ze sexuálního života, který se však, na základě své smyslné síly, může snadno zvrhnout v nejnižší vášeň a bědný zlozvyk.

   Nespoutaná láska je sopka, která shoří a všude kolem leží ruiny, je to propast, jež pohltí všechnu čest, podstatu a zdraví.

   Ve svém jádru je tedy sexualita čistá jako atomová energie, lze ji použít jak pro mírové účely, tak pro vývoj zbraní. Ironií je, že někdy je nutné vlastnit atomovou bombu, aby druh přežil. To je základ tantry, která vnímá sexualitu jako metaforu pro tvůrčí proces, ke sjednocení s božstvím a jako prostředek k získání okultních sil. Stejně jako je to dobrý popis pro dvojitou povahu Séta, v egyptském kontextu a proč je podle Granta spojován se sexuálním ritem a magií.

  I proto, že je mnoho rituálů jezídů do značné míry tajných a cizinci jsou k nim zřídka, pokud vůbec, pozváni, stále neexistují důkazy o tom, že by se zúčastňovali sexuálních obřadů, nebo propracovaného tantrického stylu magických procedur. Ač mohou pro Crowleyho a Granta, představovat uspokojivé propojení se starověkým Sumerem a s uctíváním Starého boha Šajtána, nebo Séta a mohou být romantizovanými, orientálními projekcemi rozličných pozorovatelů, je třeba respektovat, že neopustili svou víru, dokonce i pod hrozným útlakem ze strany nepřátelských sil. Lpí na své rituální čistotě, svém posvátném kalendáři, své víře a svých obřadech tváří v tvář Iráčanům, Rusům, muslimům a dokonce i kurdské opozici. Odmítají sňatek s cizincem, či jej přijmout do svého náboženství, které je ztotožněno nejen s jejich vírou, ale i s jejich etnickým původem. Již pouhá jejich existence zaujala a vzrušila evropské a americké okultisty, protože nalezli klan, jehož náboženství je tolik vzdálené od čehokoliv jiného v tomto regionu, že se zdá být cizím lidem bizarní a kteří si nárokují původ ve zmizelé civilizaci Sumeru… a kteří uctívají takového boha, že někteří trvají na tom, že je to sám Temný pán.