Na Srí Lance III.

                                                                                    

Na Srí Lance III.

 

 

 

   1. 2. 2018

   Konečně tuhle vlhkou díru opouštíme. Nohy už mám lepší, i když bych se stále nevešel do bot. Už s tím laskavého čtenáře nebudu nudit. Sjedeme tuktuky dolů, na autobusák. Pepa, Aleš a Ríša se rozhodnou ještě pokořit Adams Peak. My s Fanoušem jedeme na jih. Přijedeme do Ele, kde je přestup. Přijdou dva Rusi. Ona vypadá jako báryšňa, on má kulatou vylepanou hlavu s ostrými rysy. Přisere si to poměrně otravný nadháněč, který nás chce na jih dopravit nějakým autem, za desetkrát vyšší jízdné. Zvláštní na něm je, že má modrošedé oči, což u domorodců obyčejně nevidět. Rus vytasí kalkulačku a zcela zaujat tématem se mu jme vysvětlovat, kolik by to podle něj mělo stát. Sinhálec mu bez problémů rozumí. Ne že by uměl rusky, ale výklad je natolik plastický. Nakonec odtáhne. Přijede autobus naším směrem, jen musíme přesedat. Popadneme bágly a vyběhnem. I když mají zdejší lidé většinou na vše dost času, jízdní řád je vážná věc. Ještě v běhu zavolám: „Dasvidania!“ Oni nám mávají. V autobuse je řádně naříznuto. Všechna sedadla obsazena, uličku zabraly školačky. Mají školní uniformy: bílé šatičky, červené kravaty a k tomu černé tašky na záda. Vypadá to moc vkusně.

„Sundejte si ty tašky!“

   Huláká na ně průvodčí. Přesedáme ve Wellawaya a hurá do Tangally. Naše sedmihodinová cesta z hor, na jižní pobřeží jde jako na drátkách. Na spoj čekáme asi pět minut a dokonce si i sedneme. Je tu nakrátko ostříhaná blondýna s nějakou černoškou. Nejdřív si myslím, že to jsou Američanky, ale mluví spolu německy. Říkají, že jedou na konečnou do Matary. Sedím vedle nějaké stařenky. Přisedne si prsatá mládežnice. Nenuceně se mi zavrtá ramenem do podpaždí, dá mi hlavu na rameno a spí. Stařenka se zahákuje kolem ocelové trubky na sedadle před ní a rovněž to zalomí, s protřelostí umakartového kořaly. Jen já, ne a ne zabrat. V uličce stojí pět bíle oděných dospívajících děvčat, na prsou smaltované odznáčky s budhistickou vlajkou. Vystoupí v nějakém městě, kde je předvolební mítink. Ta moje prsatice také vystoupí a stařenka rovněž. Nezapomene mi při vystupování hamstnout na nohu. I my vystupujeme, je tu Tangalla.

  

 

 

 

   I zde je předvolební mítink. Policajtů až hrůza. Na střeše stojí voják s odstřelovačkou. Do toho začne přistávat vrtulník. Dál už to bohužel nevidíme, tuk tuk nás unáší do dáli. Totiž do nedalekého hotelu. Divoce tu hřmí příboj. Parta příšerně potetovaných Američanů hraje karty. Mluví hlubokými hlasy. Večer na tržiště pro ovoce. Objevujeme osvěžující guave, které nám doporučí Španěl v brejličkách, co bydlí hned vedle nás. Když přijedeme, je trochu ožralý a chce si povídat. Zároveň se stydí, za svou bídnou angličtinu. Několikrát se omlouvá. Vzpomíná na svou návštěvu Prahy. Kromě guave už šťastnou ruku nemáme. Papája je nezralá, banány přezrálé a žakije, nebo co to je, se nám šprajcuje v krku. Fanouš chce ještě pivo. To se prodává ve vineshopu, většinou zamřížovaném krámu. Je tma, u mříží se tlačí opilci. Konečně Fanouš získává svého teplého lahváče a jdeme. Předvolební mítink skončil. Nějaký kolemjdoucí občan mě seznamuje se svými politickými názory. Táhne z něj chlast. Na silnici Fandu div nepřejede motorka. Řidič na poslední chvíli zastaví a Fanda přejde, jakoby nic. To náhlé zastavení ovšem přiláká pozornost asi šesti policistů. Řidič, hlavu vlevo hleď, cení se na udržovatele pořádku, hubu od ucha k uchu. Vzpomenu si na toho vlka ze sovětského animáku. Kdyby se nemusel držet řídítek, jistě by ještě ukazoval kapsy naruby.

2. 2. 2018

   Včera jsem slíbil holiči, že se u něj nechám oholit. Tak tu teď sedím, s ručníkem kolem krku. Holič je mladý, udělaný chlapík, s rudým bělmem a jakoby skelným pohledem. Takové oči tu má hodně lidí. Připraví opěrku, která je nemožně daleko a zvrátí mi na ní hlavu. Ohryzek mi vystřelí přímo vzhůru. Začínám se cítit jako kuře, vteřinu před tím, než ho podříznou. Chlapík popadne rozstřikovač a jme se mi stříkat do obličeje. Vůbec nemůžu dýchat a nakonec ho musím rukou zastavit. Viditelně ho to potěší, ale už mě patlá pěnou. Ptá se, jestli chci nechat knír. Říkám, že ne. To ho naopak zklame, je to zřejmě jeho specialita. A už se míhá břitva. Používá zvláštní obličejové chvaty. Občas mě drží za nos, občas mám jeho prst v oku, ale zanedlouho jsem přeci oholen. Vyjdu ven s hladkou lící a Fanouš nás spolu s holičem fotí, neboť můj lotos obličeje, je doširoka rozzářen.

3. 2. 2018

  

 

 

   Ráno vyrážíme do Mirissi. Kde já jsem to slovo již slyšel? Je jako jméno krásné dívky a říkám si, že každé mořské pobřeží má nějakou Mirissu. Cesta ubíhá dobře, do dvou hodin jsme tam. Pláž je opravdu velmi krásná. Jižní pobřeží je turisticky hojně navštěvováno, navíc tu vrcholí sezóna. Podaří se nám nicméně najít ubytování v klidné ulici, u příjemné, usměvavé rodinky. Na pláž se chodí zkratkou, kolem slepého ramene řeky, které končí asi sto metrů od oceánu. Je to pochopitelně smradlavá stoka. Nicméně velmi zajímavá. Kolem roste bujná tropická vegetace a smradlavá voda je domovem nějaké želvy, ale i asi metrových plazů, kteří mlsně pozorují poměrně velké ptáky na březích a na větvích kolem. Trvá to asi půl kilometru. Pak se jen přejde silnice a jste na té krásné pláži. Sedneme si do baru, obsloužit nás přijde mladý kluk s načesaným, zrzavým kokrhelem na hlavě. Na zrzavo se tu chlapi barví hodně, hlavně moslimáni si barví ty svoje brady. Těžko říci, co tím vlastně myslí a co by tomu řekl prorok. Číšník nám přinese džus a toust, oboje nenadchne, ani neurazí. Chválí Fanoušovo dredy, že je má až na prdel a které místní občany opravdu uvádějí do vytržení. Říká nám, že tady jsme v pravém rasta baru. Za zády nám duní příliš hlučná muzika a světe div se, není to král Boby. Asi jim sem v rámci humanitární pomoci, dovezli nějaká elpíčka. Pozorujeme cvrkot, jíme a pijeme. I když není kam spěchat, nakonec přeci jen chceme jít. Číšník nikde. Podle zrzavé kštice ho poznám v chumlu na konci baru a jdu ho požádat o účet. Hulí tam s někým trávu, co smrdí jak volské paznehty. Hindové trávu po sklizni rozdrtí, což má nějakým způsobem měnit její vlastnosti. Výsledkem je, že jim to zasmrádne a zplesniví. Co do chuti a vůně a možná i síly, se to nedá srovnat s tím, co má k dispozici euroamerický uživatel. Nicméně intoxikovaný hinduista má k dispozici neuvěřitelně rozsáhlý panteon božstev, na které se může obracet v nejrůznějších otázkách a záležitostech. Vezmeme- li si na pomoc energetický model, jsou to skutečné zásobníky síly, se specifickou účinností. Intoxikovaný Euroameričan, nemá v podstatě nic, než guláš v palici, ve kterém může po libosti kvedlat kvedlačkou. V nejlepším případě se diví tomu, že je tráva zelená a rajče červené. Proto mi přijde masivní obliba marihuany a to silných vyšlechtěných modelů, mezi dospívající mládeží, poměrně alarmující. Ale zdá se, že tihle srílanští mládežníci na své bohy kašlou zrovna tak, jak jsem psal už prve. Asi tu v rámci globalizace vzniká unifikovaný člověk, s podobnými myšlenkovými vzorci, sjednocený pod moderními informačními technologiemi, které se zdají v danou chvíli v podstatě nenahraditelné a neodolatelné. Vidím to na svých kolezích. Všichni čtyři mají chytré telefony a v nich poměrně jednoduché GPS aplikace. Vědí, co je tamhle za kopcem, kam vede tahle ulice, kde je nejbližší ubytování, nebo prodejna piva. To je do jisté míry fascinující, i když to vyvolává celou řadu otázek. Především, kam až bude člověk ochoten ve své symbióze se strojem zajít a jak daleko ho to odvede od jeho vlastní přirozenosti. Nebo je snad tento vývoj předehrou k nějakému globálnímu rozmachu lidského vědomí vesmírného rozsahu? Až padnou všichni staří bohové a lidstvo se stane členem nějaké mezigalaktické rodiny? Něco takového však samotná moderna pochopitelně nezajistí.

   Vraťme se tedy na dvorek v Mirisse, kde běhají na střeše opice a zrovna nádherně kvetou anturie.

  

 

 

   Richard, Pepa a Aleš přijeli kolem šesté. Hned se chtějí jít koupat. Už je tma, když jdeme na večeři. Obligátní rýže a kari, podávaná macatou usměvavou kuchařkou. Do ledu zapíchané červené a šedomodré ryby z dnešního úlovku. Rybička by bodla. Zatím dvě třetinková piva Lion. Třetinka je jediná možnost jak to vypít, než z toho máte teplé chcanky.

4. 2. 2018

   Na pláž jdeme brzo ráno a hurá do vody. Vlny jsou skutečně mocné. Jedna z nich mě veme a stočí mě do klubíčka. Nevím, kde je nahoře a kde je dole. Trvá to poměrně dobu, a kdybych nevěděl, že jsem po pás ve vodě, asi bych propadl panice. Pak mě to vyplivne. Vedle mě se zvedá Aleš, z nosu mu teče krev. Praštilo to s ním o dno. Taková to byla mocná vlna.

   Sednu si na lehátko z tropického dřeva. Z nosu mi teče voda. Kolem jdou dvě rusky. Ta menší je hezká v obličeji a trošku při těle, větší je běloučká a zrzavá, štíhlá, ale ne hubená. Koukám na ně a frkám slanou vodu z nosu. Je mi to jedno.

„Hele jak kouká.“

   Potom jdeme nahoru na snídani. Zrzka tu sedí na dece. Vysvlékla se do meruňkových plavek, bílá kůže jí rychle červená. Vedle sedí zřejmě její bratr. Je štíhlý, s vlnitými vlasy. Kouří jednu cigaretu za druhou. Ještě bych před ně postavil zlatý samovar a pár pirožků. Mladý rozervaný básník a jeho starostlivá sestřička. K snídani mám ananasový džus a pivo. Já ty jejich hnusné tousty jíst nebudu. Kluci se jdou ještě koupat. Jdu do hotelu. Stavím se na oběd v knajpě přes ulici. Vidím na oceán a jsem na začátku toho slepého ramene. Obsluhuje mě chlápek se znetvořenou rukou. Objednám si čaj s mlékem a kuřecí byriany. Přinese mi čaj bez mléka, v cukřence lezou mravenci. Voda ze stoky strašlivě smrdí. Snažím se nenabrat žádného z těch přičinlivých tvorů, což se mi vede. Zas tolik jich tam není. Jídlo je ovšem skvělé. Rýže obarvená na žluto, rozinky a opražené kešu oříšky. K tomu volské oko, měsíček ananasu a kousek kuřátka. Žádné ciráty a co to nadělá parády. Přiožralý Španěl si stěžoval, že porce masa bývají příliš malé. Předevčírem jsem měl malý kousek rybičky. Zdá se mi, že ty malé kousky si člověk líp vychutná. Za chvíli se s tím žrádlem začnu povídat, jako ten kluk v autobuse.

  

 

 

    Večer se rozhodneme jít na rybu. Míříme jako včera, k prdelaté kuchařince, co je jí všude plno. Chvíli stojíme u konkurence. Mně se líbí oranžovo červená ryba s červenými fleky kolem pysků. Nad rybami visí chapadla lesklé, šedé chobotnice. Srílanská Magdalena Dobromila se téměř rozčílí:

„Co tam očumujete, hele jaké já mám ryby!“

   Vytáhne rybu dlouhou jako ruka a mává nám s ní před nosem:

„Z téhle se najedí tři lidi!“

   Nakonec přihodí ještě jednu, aby to bylo pro pět:

„To je máslová ryba pane, tisíce děkovných dopisů!“

   Dohodneme se na pěti tisících, s hranolky a salátem. Čekáme nad třetinkovým vychlazeným Lionem, až se jídlo udělá. Ryba je opravdu velmi chutná. Tučná, ale ne příliš. Pro Richarda je to nejlepší ryba, jako kdy jedl. Pepík mu oponuje, že to se nedá takhle říct. Po večeři následuje debata o ekonomické situaci České Republiky, která je rázně utnuta zlou zprávou: Došlo pivo! Takže brzy na kutě, ráno vstáváme na velryby.

5. 2. 2018

    Ráno vstáváme na velryby, tuktuky nás vezou do přístavu. Příliš časně se mi nechce vstávat, ale rána jsou zde nejkrásnější. Slunce ještě nepálí a všechno je čisté a nové, jak se patří exotické.

   Veze nás patrový parníček. Usadí nás do patra, nad námi půlkulatá stříška. Hned jak vylezu po schůdcích nahoru, zatrne mi. Sedí tu několik japonských matek se svými malými dětmi. Doufám, že se ty šikmooké ďáblice nepokusí jednoho z těch nebohých tvorů utlouct vesly! Jsou tu ještě Rusové, Švédi a Párek Italů. Vyrážíme spolu s ostatními parníčky. Slunko vystupuje z mlhy na levoboku a odráží se na vodní hladině. Mezi parníčky s turisty se proplétají rybářské lodě, větší i menší, na některé samotný vysušený chlap, tahá sítě prosolenými prsty. Naše loď se houpe na hladině, jak proráží vlny. V tom houpání je něco velebného, zmocňuje se mě slavnostní nálada. Brzy míjíme obrovité zaoceánské parníky a už tu jsou první delfíni. Jejich hřbety se nad hladinou lesknou ocelově šedě, pod hladinou se kmitají jako azurové stíny. A už je tu první gejzír! Vytryskne z vln nenadále. Přikolíbá se pan kapitán, urostlý sympatický chlápek v košili s krátkými rukávy. Rozvine plátěnou učební tabuli a už nám ukazuje, koho máme před sebou. No modrou velrybu, největší z největších. Po našem tedy Plejtváka obrovského. Pozná se to podle malé hřbetní ploutvičky, ukazuje nám jako ve škole. Velryba vypluje na hladinu, ukáže se v celé své kráse a než zmizí v hlubinách, vystrčí impozantní ocas. Japonci vykřikují legračně intonované citoslovce. Všech se zmocňuje vzrušení. Opouštějí sedadla a věší se na zábradlí.

„Za deset až patnáct minut se znovu vynoří.“

 

  

 

 Volá učitelským hlasem pan kapitán a ostražitě pozoruje hladinu. Motory ztichnou a parníčky zastaví, kolíbají se na hladině. Vychutnávám si to houpání, já suchozemská krysa. Japonka ve slamáčku usnula. Najednou zase volání:

„Tam, tam!“

   Objeví se gejzír a motory zase naskočí. Ženeme se za velrybou nahoru a dolů. A zase krásné zvíře vypluje na hladinu a znovu zmizí. Zase všechno ztichne. Jenom to gigantické houpání, v náruči Paní všech moří, Marie a mare, jako bych to slyšel znít i ve jméně Mirissa, v houfu malých japonských dětí, vedle jejich matek, mám chuť dotknout se jejich mongolských vlasů, tvrdých jako žíně, zatímco dole pod námi plavou monstrózní savci, s tlamou jako vrata, za potravou, planktonem, nebo za sluncem, plnou parou vodou prozářenou sluncem, vedeni jakýmsi kosmickým kompasem, v čistém prostém světě vidí tam, kam my už nedohlédneme.

7. 2. 2018

   Obesírám se po pláži a leje ze mě jako z vola. Takhle zábava není nic pro mě. Jdu na masáž. Přivítá mě mladá žena. Je takové horko, že i ona má pod nosem drobné krůpěje potu.

„Jakoupak chcete, pane?“ ptá se.

„ I třeba tuhle.“ Říkám a zapíchnu prst do stránky. Vybral jsem si celkovou hloubkovou masáž. Ta se odehrává v nějakém přístěnku. Na chodbě nějaký keramický blázinec na vodu, nějaká fontánka. Vedle klec s papoušky. Korely a andulky. Masírovaný tak slyší zurčení vody a ptačí štěbetání, což je příjemné. Uvnitř jako dekorace hnízdo nějakého ptáka, umně spletené z trávy, který se v současnosti zřejmě nachází v té kleci. Vedle této působivé dekorace, sflikovaná elektrika. Dráty vedou po celé stěně sem a tam. Kdepak, tuhle ležérní estetiku těžko překonat. Ve městě jsem si všiml krámků, které vedou zřejmě bělouši. Ti sázejí na nábytek z bedýnek, jsou tu nějaké věci z klacků a tak. Většinou prodávají předražené batikované ohavnosti. Ani ty pověstné démonické masky jižního Cejlonu, v domorodých krámcích pro turisty, mě moc nevzaly. Je libo sedící Buddha, nebo půvabný sloník? Trocha plesnivé trávy, nebo prostitutka za deset tisíc rupií, pane? Ne děkuji, strčte si ty krámy do prdele, vážení.

  

 

 

   Ráno nás mladý hoteliér vzal na čumendu do zahrady pana otce: „Dozrávající káva prosím.“ Na ukázku utrhne větev z kávovníku. Bílé květy nádherně voní. Žvýkáme červené kuličky kávy.

„Nechcete utrhnout žakiji? Už dozrává.“

„Nám to nechutná,“ Přiznáváme.

„Taky, že to pěkně smrdí.“ Připouští srílanský paťák. Z dvacetimetrového stromu na nás čumí opice. Té to smrdět nebude, poznáváme podle pecek na zemi. Hlouběji v zahradě pečlivá konstrukce z klacků a provázků. Pěstují na ní nějaké druhy okurek. Zřejmě hořká okurka. Po jedné straně kanál, ten už známe. Tady ještě není znečištěn, jen voda je hnědá a stojatá. Chlapík ukazuje přes vodu a komentuje zanedbaný pozemek naproti. Jak vidno, je na zahradnické aktivity svého otce hrdý. Za křovím se schovávají dva pávi. Zase jistá fascinace tímto zdobným ptákem, ve volné přírodě. Jeden roztahuje vějíř ocasu.

 

 

 

 

 

„Svlíkněte se a lehněte si na břicho.“

   Masér je mladý kluk, v červeném tričku. V ayurvédě  mají masírovat muže muži a ženy ženy. Pouze v nepříliš solidních podnicích je to naopak. Spokojil bych se klidně, s něčím méně solidním. Kluk ale umí, používá dlaně a lokty. Pro mé atletické tělo, zocelené okopáváním ředkviček, není však masáž nijak zvlášť objevná. Snad jen trochu ztuhlé svaly pod lýtky. Překvapivá je masáž hlavy. Zatímco na tělo použije nepříliš parfémovaný olej a  na obličej bílý kosmetický krém, vtírá do skalpu poměrně velké množství nějakého eukalyptového oleje. V oblasti hlavy také cítím největší  uvolnění. Celou masáž zakončí krátkou stimulací třetího oka. Jak vidno, vychází z okultní anatomie. Obléknu se, zaplatím a odcházím. Na baráku ještě nikdo není. Sednu si do polostínu, vezmu knížku a čekám, až na mě oschne olej. Přijde pan otec. Je to černý ouřezek, tak metr padesát výšky. Má bílý sarong, uvázaný kolem pupku, který také není z nejmenších. Není to nijak zvláštní fešák, jeho držka však často rozkvétá velmi půvabným, jakoby stydlavým úsměvem, se silnými bílými zuby.

„Máte moc krásnou zahradu.“ říkám.

„Byli jste tam dnes ráno, že?“ ujišťuje se.

„To ano.“ říkám já „také mám zahradu, pěstuji v ní ale jiné druhy rostlin.“

„Jak je vaše zahrada veliká?“ ptá se zvědavý domorodec.

„Není tak velká jako ta vaše, ale i tak je dost velká.“ mažu mu med kolem huby. Vím hovno, kde v tomhle tropickém blázinci končí zahrada a začíná džungle.

„A co tam pěstujete?“ ptá se dál.

„Jablka a hrušky.“ říkám.

   Zaujme ho to. Jablka zná, často jsou k vidění na trhu. Žlutá, s červeným líčkem, v košíčcích z voskovaného, skládaného papíru v kartonových krabicích s nápisem: Made in China. Pár jsme jich koupili, byla moučnatá a kyselá. Hrušky ale tento dobrý muž nezná. Číňani považují hrušku za císařské ovoce. Taky by jich sem mohli pár dovízt, aby tuhle pantáta ochutnal. Včera po ránu jsme mu nabízeli hlt slivovice, jako meducínu, čuchal k tomu kdoví jak, ale necvaknul si.

  

 

 

 

 

  Večer si dáváme u Magdalény dva hromské tuňáky. Jejich hutné, tuhé maso nemilosrdně ugrilované však nevzbudí tolik nadšení jako máslová ryba. Richard je označí za málo exkluzivní. Pepa mu to tentokrát nevyvrací. Já jsem však s večeří spokojen.

8. 2. 2018

   Odjíždí Richard. Na pláži si dáme naše poslední společné pivo. Takže šťastnou cestu. I my se pomalu začneme chystat. Já si například dám svou poslední papáju.

9. 2. 2018

   Odjezd. Úmorná cesta na letiště a ještě úmornější cesta letadlem. Na letišti sedím vedle dvou místňáků. Oba mají žabky a kožené bundy. Jeden z nich dramaticky kašle, jako by měl co chvíli vypustit duši, druhý zase nechutně popotahuje. V mezičase oba dva hlučně telefonují. Myslel jsem, že se se Srí Lankou rozloučím v letadle, poslední exotickou krmí, ale zdá se, že to zabalím už tady. Tak tedy sbohem a šáteček a třeba ještě někdy. Čus.

Strážci z hlubin času a co jim předcházelo, aneb moje reflexe mýtu Cthulhu v literatuře.

Házeli si žaludem a duběnkami

Pojď si házet taky

Ale pozor

Kdyby ses mi trefil do kundy

Porodila bych žalud

Potom bych tě už nepotřebovala

To by bylo smutné

A slzy by kanuly do klína

Jana Krejcarová – V zahrádce otce mého

   Už jsem o něm slyšel dříve, ale poprvé jsem četl něco od Lovecrafta na počátku devadesátých let, v Revolver Revue. Byla to povídka o jakémsi džentlmenovi, který kamsi přijede, do jakéhosi Bohem zapomenutého kraje, kde se zaostalí venkovani tak dlouho páří mezi sebou, až zdegenerují v jakýsi nový živočišný druh, v srstnaté, vřískající troglodyty, ve kterých zbývá jen pramálo lidského. Četl jsem to v Berouně v kiosku, na bývalém autobusovém nádraží, vedle řeky. Vedle umakartových stolků na stojáka, se potácelo několik anglických gymnazistů, v čele se svým profesorem, podsaditým chlapíkem ve světlém saku, který se ovšem kymácel ze všech nejvíc. Když uviděl čtenáře, hned se ke mně hnal a veden učitelským instinktem, chtěl vědět, co to čtu. Když uviděl jméno Lovecraft, spokojeně zavýskl a hned mi to obracel na obálku, aby viděl titul. Jméno Revolver Revue mu ovšem nic neříkalo a tak se zklamaně stáhl. Zapíchl jsem prst do stránky a řekl: „New Poe“. Nepředpokládal jsem, že to neví, jen jsem chtěl něco říci. Hned jsem se ale vrátil k četbě, mnouce si zamyšleně bradu a to hlavně proto, že jsem svou tehdejší zásobu anglického jazyka téměř vyčerpal. Roztržitě, po profesorském způsobu přitakal a znovu se na mě podíval, tiše, krátce a pozorně, na malou chvíli zcela střízliv, opustil roli bodrého namotaného opilce, v kterém si zrovna Angličani tolik libují. Možná si pomyslil, že když se tenhle Čech pokouší vrátit do Evropy, což bylo tehdy populární heslo, pomocí četby brakové literatury, je na světě všechno v pořádku. Vzápětí tedy znovu rukou objal flaškovou desítku, nebo co se to tam tenkrát podávalo a zase zmizel v tom ječícím chumlu. To Revolver Revue, mělo nějakou žlutou obálku a mimo jiné v něm byla i básnická sbírka V zahrádce otce mého, od Jany Krejcarové. Pak jsem to někomu půjčil a už se mi to nevrátilo.

      Chtěl jsem sem dát vždycky obrázek té knížky, o které se zmíním, ale blog má příliš humpolácký psací program a nejde to pořádně zalomit, takže by ty knížečky nevypadaly asi moc hezky, ale nejspíš by vypadaly dost hnusně. Proto sem dám raději fotku Honzy, na procházce s Bondym. Konec konců to je hezká, veselá ženská, která se bála, že porodí žalud a Bondy má zasejc brejle, jako ten opilý profesor, takže co.

   Uplynul nějaký čas a já si koupil knihu Šepot ve tmě. Jedná se o poměrně vydařený soubor povídek, jimž vévodí působivá povídka Případ Charlese Dextera Warda, s doslovem Josefa Škvoreckého. Nikdy jsem toho chlapa neměl moc rád. Ten jeho Dany Smiřický je kretén s trumpetou a ty jeho detektivky stojí za starou belu.

   Také jsem se stal majitelem knihy V horách šílenství. To jsem jednou bloumal po nějakém pražském knihkupectví, celkem dlouho, protože jsem zrovna neměl nic lepšího na práci. Vzpomínám si, jak jsem se tam začetl do nějaké japonské poezie, mělo to takový podlouhlý formát a spoustu bílých stránek a vždycky uprostřed té stránky byla taková ta krátká japonská básnička. To se mi líbilo, ale zdálo se mi to moc drahé. Tak jsem šel pryč, ale na odchodu koukám, že mají u dveří papírovou krabici s knihami za jednotnou cenu. Tak jsem tam hrábnul a hele: V horách šílenství. Podávám to přes pult prodavači a ten, dříve než to namarkoval, pokrčil rameny, jako kdyby říkal: „Ovšem, jak jinak“. Žádnou batrachofitii jsem na něm ovšem nepozoroval.

   Pak kluci přinesli ty sešity od Zlatého koně, s ilustracemi Káji Saudka a tak jsem tedy Lovecrafta přečetl téměř celého. Ale legenda, má-li mít smysl, musí pokračovat, jak někde píše D. Ž. Bor. Koupil jsem si tedy antologii autorů inspirovaných Lovecraftem: Cthulhu 2000. Skvělá, nabušená záležitost, která šla z ruky do ruky a ke které jsem se pak ještě několikrát vrátil:

 

 

Závoj budeš mít umytý vlastní krví

Jež zkalí a zastře tvé hasnoucí oči.

Za družičky budeš mít Bolest a Hrůzu,

Za slib svatební jen blekotavé rouhání

 

Tvým svatebním šatem bude záhyb mého těla

A smrtelná muka tvým svatebním zpěvem.

Vy obě se pak stanete mým pokrmem

A jak hoduji, mne budete pozorovat šílené.

 

Služky, připravte ji hbitě!

Rychle jí bedra odhalte!

Něžné bradavky jí olejem pomažte

A obnažte je mé vroucí tváři!

 

   

 

 

Pak se dlouho nic nedělo, a když říkám dlouho, myslím tím opravdu dlouho. Po dlouhých letech jsem pak sáhl po další antologii, Černá křídla Cthulhu. Tentokrát byl můj dojem z knihy velmi rozpačitý. Obávám se, že jsem jí vůbec nedočetl.

   No a nedávno jsme se dočkali souborného vydání knih tohoto mistra fantastiky, od starého dobrého vydavatelství Albatros. Všechny svazky jsem si poctivě zakoupil a uložil je do své knihovny, kde na nich nejednou zálibně spočinulo mé oko. Opět se dostavil jistý pocit završení. Proto jsem také jistý čas přehlížel knihu Strážci z hlubin času, u které je poněkud nešťastně, jako jeden z autorů uváděn, zřejmě z komerčních důvodů, právě Lovecraft. To se mi nedlouho po vydání kompletního lovecrtaftova díla, nezdá příliš šťastné. Nad to, fotka obálky nepůsobí dvakrát přitažlivě. Nakonec jsem si přece jenom přečetl anotaci a dozvěděl se tak, že autorem je August Derleth, jež je na obálce uváděn jako druhý autor. Nezbývalo mi tedy, než si knihu objednat, i kdyby jen ze zvědavosti. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem vybalil krásný, sametově černý špalek s hezky barevným obrázkem na obálce a pěkně vyraženým názvem na hřbetě.

   Ještě více potěšení mi však přinesl samotný text knihy. Klasický styl vyprávění a obligátní rekvizity, neznamenaly přiboudlinu nastavované kaše, ale ryzí potěšení z četby, které jsem už dlouho nezažil.

  Už první povídka „ Ten kdo číhá na prahu“, nás nenechává na pochybách, o čem bude dále řeč. Tajemná, černá věž v lesích, podivínský předek, nic netušící potomek, jež si jede převzít své dědictví. Není ani příliš zvědavý, však osudově přitahován do samého středu temného kultu a vše dopadne tak, jak předem tušíme:

„Nemohu ho dost dobře nechat na pospas tomu, co je tam venku v lesích, ať už je to cokoli,“ zaprotestoval Bates. „Kromě toho bude mít podezření,“

Protiřečíte si, pane Batesi.“

Další povídka se jmenuje Pozůstalý a ve hře je rod Loricata, Crocodylus, Ostolaemus a dokonce i Gavialis a Tomistoma.

Wentworthův den, nepatří do mýtu Cthulhu. Hlavní rekvizitou je zde „Sedmá kniha Mojžíšova.“ Tuto dnes už neznámou literaturu zpracovává ve svých knihách J. Veselý. Vybral jsem ukázku z knihy Slavné grimoáry minulosti a to včetně „půvabné historky“:

   V 18. století začalo v souvislosti s rozvojem přírodních věd docházet k postupnému úpadku magie. Stále snadnější dostupnost tištěných knih vedla ke komercializaci, v jejímž důsledku vznikaly četné pokleslé grimoáry určené širokým lidovým vrstvám. Často byly vykrádány starší texty, které se upravovaly a přizpůsobovaly novým poměrům. Vytvořila se tak charakteristická grimoárová forma, která má podobu jakési universální příručky, kde se vedle receptů na léčení dobytka, konzervování potravin a impregnaci tkanin objevují návody jak vyrábět zlato či jak se stát nezranitelným nebo neviditelným, ale i pokyny pro vyvolávání démonů. Oblíbeným tématem je také hledání pokladů za pomoci magických prostředků. Popisované magické postupy jsou často primitivní, přesto však mohly být účinné, jak vyplývá z půvabné historky, kterou dle vyprávění nejmenovaného muže zaznamenal Richard Grotzinger:

   „Jednou večer seděl můj otec v obývacím pokoji – všichni ostatní členové rodiny už spali – učil se nazpaměť zaklínací formule pro vyvolání Lucifera. Opakoval je nahlas, neboť bylo obtížné si je zapamatovat, ale nepomyslel na to, že jejich hlasitá recitace by mohla mít nežádoucí následky. Když pozdvihl zrak od knihy, spatřil, že před ním stojí tři velké postavy. První muž byl v mysliveckém oděvu, hladce oholený a s anglickým knírkem, druhý vypadal jako obchodník z 18. století a měl na sobě oblek s kostkovaným vzorem, třetí byl v černém, měl cylindr a plnovous. Otec strnul leknutím. První démon, patrně šlo o Lucifera nebo jeho zástupce Astarota, jej oslovil: „Jsem zde, co poroučíš?“ S těmito slovy vytáhl z kapsy svitek pergamenu s husím brkem, vše položil na stůl, a nožíkem, který držel v ruce, naznačoval, že očekává, že se mu otec upíše vlastní krví. Otec byl polomrtvý strachem, protože zde seděl bez magického kruhu a tudíž bez jakékoliv ochrany. Když duchové viděli, že se otec k ničemu nemá, začali se tvářit vztekle. Otec se zatím natolik vzpamatoval, že se mohl pokřižovat a drmolil modlitby. Knihu upustil, jinak by duchy odeslal pryč. Opakované znamení kříže je však zapudilo a všichni tři zmizeli i s pergamenem, perem a nožíkem. Několikrát hlučně bouchly dveře, až se celý dům otřásl.“

   Dále následuje popis duševního zhroucení bezděčného evokatéra a vylíčení úrazu, který krátce na to utrpěl.

   Tituly těchto grimoárů, jak je výše uvedeno, jsou rozmanité. Pod jedním a tím samým názvem se často objevují zcela odlišné texty, naopak stejný text leckdy vycházel pod různými názvy. Jakýmsi „vyvrcholením žánru“ je osmá a devátá kniha Mojžíšova čili odhalené tajemství čarodějnictví, která krom zvěrolékařských předpisů, kuchařských receptů a návodů na čištění skvrn obsahuje už jen pár kalendářových duchařských historek. Její autor již na magii nevěřil.

   Další dvě povídky, Peabodyho dědictví a Okno v podkroví, pojednávají také o jistém dědictví, stejně jako povídka první. V Peabodyho dědictví, které vyšlo už v revue Horus, má neopatrná manipulace s ostatky zesnulého čaroděje děsivé následky. Okno v podkroví se znovu věnuje mýtu Cthulhu:

   Ph´nglui mglw´nafh Cthulhu R´lyeh wgah´nagl fhtagn.

  Následuje Předek. Vydařená, šprýmovná povídka o šíleném vědci. Další povídka, Stín z vesmíru, rozvíjí dále mýtus Cthulhu. Obšírně pojednává o vesmírných souvislostech a boji nelidských ras. Ve snu nahlédneme do laboratoře gargantuovského plémě a povšimneme si jednoho hrůzného detailu, který byl rovněž uveden v románu V horách šílenství: není zde ani jedna židle!

   Alhazredova lampa, je krásná, melancholická povídka o dědici starobylé lampy a spisovateli literárního škváru, jež žil ve starých dobrých časech: Neměl již nějakou dobu elektřinu kvůli snížení výdajů na živobytí, takže mu lampa přišla vhod. Lampa, o které mu starý Whipple napsal:

 „Přinese ti potěšení, ať už bude svítit, nebo ne. Jindy ti zase způsobí bolest. Je zdrojem extáze i hrůzy.“

   Zabedněný pokoj - působivá, skvěle napsaná a skutečně strašidelná. Podle mě jedna z nejpovedenějších v knize:

   O Dagonovi se říká, že je vodní bůh. O těhle pohanských náboženstvích nic nevím, a ani o nich nic vědět nechci. Marshovy děti vypadají hodně podivně. Nepřeháním, Luthere, když ti říkám, že mají tak široká ústa, tváře bez brad a tak obrovské vypoulené oči, že přísahám, někdy vypadají spíš jako žáby než jako lidské bytosti! Nemají ale, aspoň nakolik vím žábry.

   A tak dále a tak podobně. Dobře ještě na sto padesáti dalších stranách, podivné příběhy plné děsu a dotyku neznáma, zakončené zasvěceným doslovem Martina M. Mrskoše. Knihu doprovází několik vydařených ilustrací Johna Coultharta. Pro fanoušky mýtu Cthulhu jasná volba. Yog – sothot, n-yah, n-yah!

 

 

 

 

 

Dvaatřicátá cesta Tau

 

Řízená vizualizace cesty Tau




                                                                                                                              Chic Cicero

        Sandra Tabatha Cicero

Sumář: Na této cestě student vstupuje do astrálního chrámu Malkutu a pokračuje po dvaatřicáté stezce, kde doprovodí babylonskou bohyni Ištar, na cestě do podzemí. Znak stezky: pantákl, obsahující znaky Saturnu a země.

Za temnotou svých zavřených víček, počni vizualizovat astrální chrám sefiry Malkut a výprava začíná. Z naprosté černoty, se vynoří matné světlo, které ti umožní rozeznat okolí. Nacházíš se uprostřed chrámu Malkut: zdi z hliněných cihel, deset co do počtu; strop z čistého křišťálu podepřený révou obrostlými dubovými sloupy, černobíle dlážděná podlaha, oltář se stěnami ve čtyřech barvách Malkutu a s bílým vrškem, křišťálová dóza udržující posvátný chrámový oheň.

Zatímco se blížíš ke světlu, intonuj boží jméno tohoto místa, Adonaj Ha-Arec. Plamen na oltáři se jasně rozzáří. Potom intonuj jména entit, které bytují v tomto chrámu: mocný archanděl Sandalfon a andělský zástup známý jako Ašim, Duše ohně, které se shromažďují okolo všech posvátných míst. Oltářní plamen se rozzáří, jejich tančícími jiskrami.

Na východě, ve vířících oblacích kuřidla, se zjevuje postava. Je to Sandalfon, vysoká a s tmavými vlasy, ve své róbě z citrónové, olivové, červenohnědé a černé. Pohlédne na tebe svýma soucitnýma hnědýma očima. Pozdrav ji Znamením Vstupujícího. Odpoví ti Znamením Ticha. Poté praví:

"Vstoupil jsi do nezměrného kraje. Toto místo je zváno Thraa, neboli Brána. Je to Brána Spravedlnosti, Brána Života a Brána Smrti. Brána Slz, Brána Modlitby. Je to Brána Zahrady Edenu a Brána Dcery Mocných. Skrze jaký symbol sem přicházíš?"

Ty odpovíš: "Skrze tento symbol Saturnu a tento symbol země." Pozvedni pantákl. "Hledám Stezku Tau, cestu sebezpytování."

Hledíš na archanděla, přes světlo oltáře a připravuješ se na svou výpravu, po dvaatřicáté stezce. Sandalfon se otáčí k východu, kde stojí velký portál z indigových kamenů, nesoucí na svém vrcholu písmeno Tau, v zářivě bílé. Uvnitř portálu jsou dřevěné dveře, které byly předtím zakryté dýmem z kuřidla. Jako závoj před nimi visí tarotová karta Univerzum. Sandalfon ve vzduchu před ním, rukou načrtne kříž a závoj se rozevírá. Archanděl poté, co ti ukázal cestu, ustoupí stranou. Otevřít dveře už je na tobě. Nebojácně přistoupíš. Zvedni před sebou talisman Saturnu a země a načrtni s ním velké písmeno Tau. Dveře se pomalu otevírají a ty vstupuješ na Stezku Tau.

Slunce je právě v zenitu, když vcházíš do svěžího, plochého říčního údolí. V dáli na severu leží stěží viditelný horský hřeben. Daleko na jihu se rozkládá nedozírná poušť. Ale údolí, ve kterém se nalézáš, je úrodné z naplavenin roznášených řekou. Poblíž řeky bují vysoké traviny, dosahující 1,5 - 2m, které obklopují nízko položené bažinaté oblasti. Dál od řeky rostou další traviny, pšenice a ječmen, které pocházejí z této oblasti. Umělé kanály rozvádějí vodu do rozlehlých a úrodných obilných polí. Nacházíš se v Úrodném půlměsíci - Zemi mezi Dvěma řekami - ve starobylé civilizaci Mezopotámie, kolébce civilizace. Před tebou leží prastaré město Babylon.

Na východě se tyčí mocný chrám, zikkurat, ve tvaru terasovité pyramidy. Když přijdeš blíž, uvidíš světlo padající z oblohy. Světlo přistává na vrcholu zikkuratu a sestupuje po schodech vytesaných do přední části stavby. Jak sestupuje, nabývá lidských tvarů. Ze světla se vynořuje ženská postava a kráčí dolů po schodech chrámu. Skládá čtvero svých křídel; křídla se proměňují ve třpytící se záhyby zlatého roucha. Na hlavě má diadém korunovaný sedmi páry býčích rohů, symbol královského majestátu. Vidíš tmavé vlasy rámující plný, olivově zabarvený obličej. Šperky z modrého lazuritu zdobí její oděv. Jakmile postava dosáhne úpatí chrámu, uvědomíš si, že je to velká bohyně Ištar, kdo stojí před tebou.

Záře této vize je ohromující, rychle si však uvědomuješ, že bohyně sestoupila z nebes, za jistým účelem. Bohyně promlouvá:

"Z Velkých výšin jsem nastavila ucho Velkým hlubinám. Choť mé sestry zesnul. Gugalanna, velký Býk nebes, manžel Ereškigal, byl zabit. Býk nebes, který zplodil hvězdy, zemřel. Přišla jsem, abych se zúčastnila pohřebních obřadů. Přišla jsem, abych přednesla obětiny a zajistila plodnost půdy. Odcházím do země Aralu, země bez návratu, příbytku temnoty, do domu, kam kdo vejde, již dále neodejde, na cestu, odkud se poutník nikdy nevrátí, do domu, jehož obyvatelé nevidí žádné světlo. Půjdu do země Aralu, abych poznala Podsvětí."

Bohyně na vás upře svůj zrak a ptá se vás na důvod vaší přítomnosti. Pozvedněte talisman Saturnu a země. Lehce potřese hlavou, jako by se podivovala raubířství malého děcka, a říká: "Takže ty mě chceš doprovodit na této nebezpečné cestě? Jsi si jistý?" Přisvědčíš, že je tomu tak.

"Budiž," odpoví Ištar. "Ale pamatuj, že strach je prohra. Buď tedy nebojácný. Neboť ti, kteří se třesou před plameny i před potopou, před zachmuřeným ovzduším i před stíny mrtvých, nikdy nevstoupí do paláce hvězd.

Bohyně vezme tvůj talisman do ruky a položí si ho na pár chvil na svou hruď. Zatímco tak činí, vidíš, jak se kolem něj vznáší kruh světla. Poté, co ho nabila, vrací ti talisman se slovy: "Tento talisman byl zasvěcen bohu Ea, pánu země a velkého vodstva. Bude tě ochraňovat na této cestě."

Bohyně tě bere za ruku a za pár chvil jste ve vzduchu, letíte na východ přes obezděná města, bažinaté řeky a širá obilná pole. Brzy dorazíte před velký kamenný palác v horách Kur, temene Podsvětí. Do sloupů po stranách vstupu jsou vytesáni dva obří okřídlení býci s lidskými hlavami - mlčenliví kamenní strážci, dumající u vchodu do Aralu, podsvětí. Bohyně přistupuje k bráně a ty ji následuješ, vždy pár kroků pozadu. Cestu jí zkříží dva strážní, kteří ji zahradí tasenými meči. "Kdo jsi?" ptá se jeden ze strážců.   

"Jsem Ištar, Královna Nebes, a putuji na východ. Gugalanna, nebeský býk, zemřel, a já jsem přišla, abych se zúčastnila pohřebních obřadů. Hledám poznání Podsvětí. A hledím znovu naplnit pohár, který je prázdný. Pátrám po Živé Vodě."

Stráž si tě nevšímá, neboť jsi chráněn posvěceným talismanem, který neseš.

Neti, velitel stráže, odpovídá: "Ereškigal, Královna Aralu, zve svou sestru ke vstupu. Ale Královna Nebes musí u každé brány provést oběť. Musí si sejmout svá královská roucha. Nechť svatá kněžka Nebes vstoupí s hlavou hluboce skloněnou. Způsoby Podsvětí jsou dokonalé. Nemohou být zpochybňovány."

Bohyně souhlasí, a zatímco Neti vytahuje závoru první brány, Ištar snímá svou zlatou, rohatou korunu a předává ji druhému strážci. Neti, vrátný, bere zapálenou pochodeň ze zdi, hned za branou a vede Ištar dolů skrz tmavý tunel po sestupujících schodech. Ty je následuješ.

Vše stvořené se dívá, jak Ištar vstupuje do brány. Na celé zemi se zastavuje plození.

Světlo z venku rychle mizí, zatímco sestupujete hlouběji a hlouběji tunelem. Neti vás dál mlčky vede, zatímco vás obkličuje temnota. Bohyně Ištar rozhodně kráčí za ním. Schody tunelu jsou hrubé a musíte našlapovat opatrně, abyste nezakopli.

Vpředu je další brána, hlídaná dalším ozbrojeným strážcem. Neti pokyne Ištar, aby si sundala svůj náhrdelník z lazuritových korálků. Činí tak a předává ho strážci, který odemyká bránu a ustupuje stranou. Vy tři pokračujete dolů ještě temnějším a strmějším tunelem.

Zdá se ti, jako by se na tebe tlačil strop. Ačkoliv ho nyní nevidíš, cítíš, jak se dotýká vrcholku tvé hlavy. Cesta se kroutí ze strany na stranu. Začínáš pochybovat, zda to byl opravdu dobrý nápad, vydat se na tuto výpravu.

Před vámi leží třetí brána, zahrazená dalším ochráncem Podsvětí. Ištar je vyzvána, aby si sejmula dvojitou šňůru lazuritových korálů ze své hrudi. Činí tak a předává ji vrátnému, který zvedá závoru a nechá vás tři projít. Vstupujete do černoty ještě temnějšího a strmějšího tunelu.

Začínáš ztrácet ponětí o směru a zrychluješ krok, abys dohnal ostatní a beznadějně se neztratil. Světlo z Netiho pochodně vrhá podivné, zlověstné stíny na stěny chodby.

Vpředu se nachází čtvrtá brána a další strážce zahrazuje vstup. Ištar je požádána, aby sejmula svůj zlatý hrudní plát. Udělá to a předá ho hlídači, který otevírá bránu a nechává tebe a tvé společníky vstoupit. Sestupujete do temnoty a neznáma. Světlo Netiho pochodně je jedinou věcí, která tě udržuje v pohybu kupředu, nyní rychlejším. Nechceš být ponechán na tomto děsivém místě.

Stane se zvláštní věc. Začnou ti našeptávat hlasy z tvé minulosti. Nedokážeš určit, odkud přicházejí. Snaží se ti hrát na nervy. Dobírají si tě pro tvé slabosti a omezení. Vyvolávají vzpomínky na minulé události, které jsi chtěl zapomenout. Vysmívají se ti, že ses odvážil na tuto cestu. Hubují tě, že pošetile vrtáš do věcí, které jsi měl nechat na pokoji. Zapřísahají tě, abys byl "rozumný" a vrátil se ke svému normálnímu, každodennímu životu. "Vrať se domů!" křičí. Sevřeš svůj ochranný talisman a snažíš se hlasy ignorovat.

Tví společníci vpředu dosáhli páté brány. Pospícháš, abys je dohonil. Neti říká Ištar, aby sejmula své zlaté náramky. Učiní tak a předává je čekajícímu strážci. Brána je odemčena a výprava pokračuje.

Znovu tě přepadnou hlasy, ale vyvstane ti v mysli, že tyto hlasy jsou pouhé přeludy a ozvěny. Jsou to archetypy, které se zakořenily v pohodlných místečkách uvnitř tvé mysli. Jsou to zavedené vzory a návyky, které nechtějí, abys je rušil ani odhalil jejich klamy. Nepřejí si, abys pokračoval v procesu duchovního vývoje a ohrozil tak jejich opečovávané význačné pozice ve tvé duši. Ale na jejich triky už je pozdě. Teď jsi jim v patách. Ignoruješ hlasy a ženeš kupředu.

Šestá brána je před vámi a další strážce vystupuje ze stínů, aby vaší skupině zahradil cestu. Ištar je vyzvána, aby vydala svou lazuritovou měřící tyč a měřící šňůrku. Dá je vrátnému, který uvolní dveře a nechá tebe a tvé společníky projít. Černota je tak úplná, že přemítáš, zda kdy ještě uvidíš světlo. Temná výprava skrz pokroucenou skálu se zdá být nekonečnou.

Nakonec přicházíte k sedmé bráně. Ištar je požádána, aby sejmula své zlaté roucho a kráčela zbytek cesty nahá a pokořená. Nezlomená předává bohyně své roucho vrátnému, a skupinka vstupuje na poslední pěšinu do Podsvětí. Závěrečný sestup není kupodivu tak temný jako předchozí. Tunel se posléze vyrovnává a rozšiřuje do jeskyně osvětlené několika pochodněmi. V jednu chvíli zaslechneš kapání vody rozléhající se síní. Skupina přejde po kamenném mostě přes stojatou podzemní řeku. Ještě několik kroků a uvědomíš si, že jste, ve velkém trůním sále, v srdci podsvětí, tváří v tvář bohyni Ereškigal, strašlivé královny mrtvých. Okolo bohyně jsou shromážděni její služebníci, duchové mrtvých. Stíny podivných šelem tančí po stěnách. Za trůnem temné bohyně stojí shromáždění bytostí, jsou to Annuna, soudcové mrtvých.

 

 

 

Pohled na tuto bohyni je hrozivý. Její pleť je bledá jako u mrtvoly. Šat a vlasy má v barvě prachu. Z očí jí sálá zuřivost běsnící šelmy. Když vidí svou sestru Ištar, rty jí černají vztekem.

"Proč jsi přišla, do pohoří Kur?" ptá se. "Proč jsi přišla do mého paláce v Aralu? Přeješ si oživovat mrtvé? Oloupila bys mě o mé služebníky? Máš přece sedm svatých mé, posvátné poznání univerza. Co ode mě chceš?"

"Býk Nebes zemřel. Chci přijmout mé Aralu," odpoví velká bohyně. "Toužím po poznání Podsvětí."

"Staniž se!" Se zavrčením Ereškigal usmrtí svou sestru a pověsí ji na zeď. Její tělo bez života visí na háku, zdá se, že se ti před očima scvrkává. Vylekaný a otřesený pevně tiskneš talisman a uvažuješ, zda tě nepotká stejný osud. V této strašné chvíli pociťuješ vzestup nenávisti a dalších surových pocitů. Nenávidíš Ereškigal za to, co udělala.

Ale skoro ihned zaslechneš zčistajasna hlas Ištar ve své mysli: "Nespílej mé sestře. Ona pouze naplňuje kosmický zákon. Vstoupila jsem do Podsvětí ze své svobodné vůle. Kdykoliv je směňováno vědění či energie, vyžaduje si to oběť. Přišla jsem, abych obdržela poznání tohoto místa. Přišla jsem popatřit na mé temné dvojče. Přišla jsem prožít svůj vlastní odraz. Přišla jsem, abych čelila tomu, před čím většina lidí prchá. Vzpomeň na to, co jsem ti řekla na začátku naší cesty."

Přikyvuješ nad vzpomínkou. "Že strach je prohra. Buď tedy beze strachu."

"Správně," pokračuje hlas bohyně. "Nejsem ani prvním, ani posledním bohem, který podstupuje tuto cestu. Také mnoho smrtelníků tak učiní. Toto je běh věcí. Pamatuj, že den nemůže existovat bez noci a život bez smrti. Bělost nebes září o to jasněji díky černotě, která je vespod. Jestliže se něčeho strachuješ, pouze tomu uděluješ moc nad sebou samým. Když se postavíš tomu, čeho se bojíš a uvidíš to v pravém světle, dáš tomu správnou míru. Obnovíš rovnováhu."

Slova Ištar jsou utěšující. V tvé mysli vyskočí obraz - vidíš celou Babylónii, lid v opevněných městech, rolníky a vesničany, a dokonce i rostliny a zvířata, jak oplakávají ztrátu své bohyně. Nerodí se žádné děti, nemnoží se zvířata, rostliny neplodí ovoce, zatímco zůstává v Aralu. Služebníci prosí bohy, aby zasáhli. Velký bůh, Ea, pán země a Širého Vodstva, vyslyšel jejich žádost. Ea, mág, bůh světla a moudrosti, vytvořil z hlíny dvě bytosti a dal jim Pokrm Života a Živou Vodu. Rychle je posílá s úkolem do Podsvětí. Tvůj talisman, zasvěcený Ea, začíná vyzařovat světlo.

Otevřeš oči a vidíš Ereškigal svíjející se bolestí. Dvě bytosti vyslané Ea utišují utrpení temné bohyně. Vděčně slíbí dát oběma bytostem, co si budou přát. Vyžádají si Ištařino tělo a Ereškigal, již beze vzteku, jim ho vydá. Služebníci Ea pak Ištařino tělo posypou Pokrmem Života a pokropí Živou Vodou.

Před tvýma očima se do Ištařiných lící vrací barva. Její svraštělé tělo se nadýmá životem. Velká bohyně se protáhne, jako by se právě probudila z hlubokého spánku. Jsi uchvácen, že ji vidíš znovu naživu. Bereš ji za ruku a chystáš se s ní odejít ze země mrtvých.

Ale když se oba otočíte k odchodu, Annuna, soudcové mrtvých, vás zastaví. "Nikdo nevystoupí z Podsvětí nepoznamenaný," oznamují. "Pokud si Ištar přeje odejít, musí tu někoho nechat místo sebe."

Bohyně odpovídá, "Tammuz, můj milovaný, zaujme mé místo. Tammuz, bůh pastýř, bůh rostlinstva. Bude přebývat v Podsvětí polovinu roku a země bude pustá a studená. Ale na druhou polovinu roku se vrátí do země živých. Navrátí se ke mně na jaře a země se znovu oteplí a ponese ovoce."

"Staniž se!" vyhlásí shromáždění soudců. Ištar a její doprovod pomalu odchází. Rozhodneš se, že než ji budeš následovat, tak by bylo vhodné sám něco nabídnout jako obětinu. Talisman ve tvé ruce sálá teplem, jako by přitakával tvému rozhodnutí. Již zde posloužil svému účelu, a tak se rozhodneš zanechat ho v paláci Aralu jako oběť pro Ereškigal, která je jedním z nejvíce pomluvených a nepochopených božstev, jaké jsi kdy potkal. Položíš talisman na oltář před trůnem temné královny a poděkuješ jí, že ti umožnila pohlédnout na její Podsvětní říši. Drsný zevnějšek tajemné bohyně se trochu zmírní. Oceňuje tvé porozumění.

Stráž vede Ištar a její malý doprovod vzhůru temnou chodbou zpět na povrch. U každé ze sedmi bran si bohyně bere zpět své šaty a královské odznaky. Když dosáhnete otevřeného prostoru, je zpět ve své bývalé slávě a zdá se vyšší a ještě zářivější, než když jsi ji prvně spatřil. Její služebnictvo, které oddaně čekalo u brány paláce, jásá, když ji zahlédne. Dokonce i květiny a stromy se zdají být posíleny její přítomností.

Velká bohyně tě vezme za ruku a za chvíli už letíte nad lány a městy Úrodného půlměsíce. Když tě bohyně znovu snese na zem, stojíte před zikkuratem - chrámem velké bohyně ve městě Babylon.

Tvá cesta je u konce. Ištar se na tebe něžně usměje a tře prsty ruky tvé líce. Děkuje ti, že jsi jí byl společníkem a oddaně zůstal na její straně během její zkoušky. Také jí děkuješ, neboť nejen ona byla proměněna touto zkušeností. Velká bohyně rozvine svá čtyři křídla a stoupá po schodech zikkuratu v paprsku světla. V mžiku je pryč.

Otočíš se na západ a vracíš se po svých stopách skrz údolí. Vrátíš se do chrámu Malkuth a projdeš portálem.

Archanděl Sandalfon si oddychne, když tě vidí. Zapečetí za tebou dřevěné dveře a přikryje je závojem z tarotové karty Univerzum.

Plamen na centrálním oltáři je vítaným pohledem po tak svízelném dobrodružství. Velké ohniště, fontána, kámen, kadidelnice a dubové sloupy jsou uklidňující na pohled. Než opustíš chrám, zastavíš se na pár chvil před oltářem, abys sdílel posvátný plamen. Loučíš se se Sandalfon a kyneš jí Projekčním Znamením. Odpoví ti Znamením Ticha. Opustíš chrám Malkut a vracíš se do pozemského světa.