Na Srí Lance II.

 

 

Na Srí Lance II.

 

 

 

21. 1. 2018

   Ráno zjišťujeme, že je kousek od nás chrám bohyně Kálí. Nakoukneme dovnitř a ocitneme se uprostřed svatebního mumraje. Uprostřed chrámu, v nejsvětější svatyni, stojí zelená Kálí a kněz s pomocníkem, jí tam mnoha způsoby uctívají. Zní odtud naléhavý zvon. Nalevo od nás sedí ženich. Bílý turban i halena jsou zdobeny zlatem. Od něj napravo sedí jeho tatíček, který vypadá jako ropucha. Vyvalené oči a pysky jako gorila. K dovršení vší pitvornosti, má na hlavě zdobnou čelenku, jakou u nás nosívají misky. Ženich s nevěstou si teď vyměňují nějaký náhrdelník. Pan žába někam odskákal. Kálí je stále mnohomluvně uctívána. Je páleno čadivé, nepříliš vonné, ale zjevně očišťující kadidlo. Odhaduji to na bdelium. Vycouvám z tohohle orientálního cirkusu ven. Na nádvoří u stánku si koupím pár máslových lampiček – milou to připomínku zdejší horoucí zbožnosti.

 

  

Na autobusáku se s námi dá do řeči prodavač pokroutek. Při řeči drží nenuceně mísu s nějakým kořenem podobným zázvoru, ale tvarem podobným mrkvi nad hlavou. A ještě další věci tam má, na zobání do autobusu. Chválím ho, jaký je silák. Kouká na mě, jestli si z něj netropím šprýmy. Je totiž jako lunt. Když vidí můj standartní hovorový výraz, řekne:

„Já jsem Bruce Lee. Karate neumím, ale jsem jako houžev. Vždyť to tu takhle tahám už od patnácti a teď je mi dvaatřicet.“

   Ptám se, jestli si střídá ruce. Prodavač záhadně vyhlížejících plodů nám ukazuje, jak si mísu přehazuje z ruky na ruku. Ptá se mě na jméno:

„Pavel.“

   Hubeňour s knírkem a pytlíky malých, ale neuvěřitelně dobrých arašídů říká:

„To tamilsky znamená ráno.“

   Inu proč ne, tak tedy dobré ráno Srí Lanko!

   Autobusem jedeme jenom chvíli, než nás vyplivne na prosluněném pobřeží. Pláž je poklidná, zní tu jenom monumentální příboj Indického oceánu. Běloušů zatím nejvíc, ale je ještě monzun a hlavní sezóna začíná v březnu. Jdeme k vodě a je to jako vždycky. Útvar udělá vlevo v bok a pochoduje se v největším vedru několik kilometrů po pláži. Někdy si říkám, že ten oceán chtějí obejít. Když jsem se na to ptal, nedočkal jsem se kloudné odpovědi.

 

 

 

 

 

 

   Večer nejdu na večeři, raději zapálím máslovou lampičku a začnu mantrovat:

„Óm, Hrím, Šrím, Krím, Parmešvarí, Káliké sváha.“

   Představuji si zelenou, čtyřrukou atd. Bohyni. Plamen lampičky se chvěje v průvanu. Hoří vonná tyčinka. Ze tmy začínají vystupovat obrysy Bohyně. Najednou se objeví můj patron z merkurské dvaasedmdesátky. Bohyně chce zřejmě vědět, kdo to tluče na obruče. Nebo je to psychický cenzor? Je černá a žhavá noc. Mám respekt před tímto dynamickým, živým egregorem, denně znovu a znovu nabíjeným miliony věřících. Nedokážu její obraz přesně stabilizovat. Přesto slyším:

„ Co chceš?“

   Žádám jí o poučení. Kálí se mnou krátce prohovoří, vysvětlí mi nějaké aspekty praxe a vize končí. Zapálím dvě tyčinky a přesto, že se s tím většinou nezdržuji, vykonám Malý pentagramový rituál. Zdá se mi to vhodné.

22. 1. 2018

   Z vesničky na pobřeží se vyklube klasické turistické letovisko. Vedle v baráku je diskotéka, mají tam jednu desku Boba Marleyho a zbytek řeší technem. Zato pořádně nahlas. Se slzou v oku vzpomínám na Šivův chrám a jeho rozjímavou atmosféru. Tady zato můžeme jezdit na skútru, šnorchlovat a nebo jet za velrybami. Nic z toho sice neděláme, ale zdá se, že ta samotná možnost, činní z pouhého výletu atraktivní dovolenou, kvůli které stojí za to, celou noc s široce otevřenýma očima zírat do stropu. Kolem sedmé jdeme na večeři do zahradní restaurace. Pan vedoucí, postarší, sympatický chlápek, nás přivítá rukoupodáním a jeho šéfkuchař jakbysmet. Je to mladý kluk, hubený a vyvalený, s ohnutými zády. Má černý rondon a vysokou kuchařskou čepici. Aleš ho podezírá, že si jí vyrobil z vlnitého kartonového papíru. Dají nám jídelní lístek, ale hned se ptají, jestli jsme si nevybrali z menu, které je vystaveno na ulici. Odpovídáme, že jsme si ho ani nevšimli. Ti dva tedy přivlečou z ulice rozměrnou ceduli, na které je fixem vypsáno asi sedm položek. Šéfkuchař nám je s grácií zkušeného šoumena mnohomluvně představí. Vybereme si čerstvý filet z tuňáka s oblohou. Zatím dáme pivo a už přicházejí další hosté. Jsou to samí Francouzi. Jednomu z nich se na červenou košili, která vhodně ladí s jeho sněhobílými vlasy a vousy, vysere ze stromu pták. Pan vedoucí s šéfkuchařem přiběhnou a místo toho, aby potřísněného hosta začali očišťovat, nebo alespoň konejšit, vytáhnou baterky a civí do koruny stromu, po tom ptákovi. Zdá se, že ti dva jsou vášniví ornitologové. Posraný Francouz se jde opláchnout a celou záležitost bere s humorem. Nad dobrým jídlem se ostatně na drobné nehody snadno zapomíná. Tuňák je naprosto skvělý. V zeleninové příloze je také několik kousků dýně, což je pro nás dost nezvyklá příloha a taky, že je zcela bez chuti. Dýně tu celkem jedou. Ráno jsem si při nákupu ananasu na trhu, vyptal pár dýňových semínek. Zkusím je rozjet zjara na zahradě, i když si od celého podniku příliš neslibuji.

  

 

Po večeři jdeme na jedno do toho disko baru přes ulici. Mají to zdejší mladí kluci. Většinou mají vlasy do drdůlku a drobné, jakoby kozí rysy. Kšeftují s trávou a zdá se, že z celého podniku se baví nejvíc, i když podnapilí bílí důchodci se nadají zahanbit a poměrně úspěšně předstírají trsání. Řekl bych, že nejméně polovina z nich, by raději byla v posteli. Nakonec se rozloučí a zmizí do noci. Král reagge dohraje a nastoupí nějaký jungle, volume doprava. Ještě dlouho po půlnoci nám budou nadskakovat postele. Tyhle kluky už asi taky nezajímá Šiva a Šakti a jejich nekonečná láska. K tomu jim stačí Bob Marley. A proč je pivo lepší než Ježíš Kristus? Inu, nemusíš čekat dva tisíce let na další.

24. 1. 2018

 

   Znovu se objevuje, Kálí. Sedí na svém trůnu v Muladháračakře. Její aura se ježí sečnými a bodnými nástroji. Ty ale nehrozí, jsou v klidu. Bohyně odpočívá. Pableskuje. Ústa plná krve. Všechny myšlenky k ní směřují jako půdža. Jedna kala. Jaká?

 

 

 

25. 1. 2018

   U Jóviše, konečně vyrážíme! Krajina se rychle mění, namísto buše, s takřka nulovou nadmořskou výškou, stoupáme do džungle. Zdejší autobusy jsou poměrně nacpané, několikrát přesedáme. Řidiči mají nepříjemný zvyk, hamtnout na to, když poslední cestující teprve nastupuje a vlát s batohem na schodech, není nic příjemného. Další přestup je městečko Habarana, které je také vstupní branou do národního parku Kaudulla. Jak tak čekáme na náš spoj, přijedou dva tuktukáři a jestli prý chceme vidět slony. Nějak se nám to nezdá, je přece poledne, a copak je tohle čas na safari? A zase prý, že ano to je největší vedro a sloni se jdou napít. Kouknu na mladšího a agilnějšího z nich a jako bych v jeho rysech viděl něco sloního. Tak jako pasáci ovcí a krav, přijímají něco z přirozenosti svých svěřenců a chovatelé psů mnohdy nosí mordy svých miláčků, tak jistě i lidé žijící v symbióze se slony, splývají svou aurou se svými hostiteli. Proto k tomu chlapíkovi pojmu důvěru. Nakonec tedy přitakáme všichni a necháme se svézt kousek dolů, na plácek s tuktuky. Sloní muž volá mobilem džíp. Nedočkavě běhá po place a mává rukama:

„Na slony! Na slony!“

   Ale naše družina je znavená a chce nejdříve oběd. Sloní muž mávne rozmrzele k hospodě naproti přes ulici:

„Chtějí na lov s plným žaludkem!“

   V hospodě však moje sloní fantazie nekončí. Mám tu před sebou rovnou tři kusy. Táta slon, rozložitý mladý chlap s vojenským sestřihem, máma slonice – příjemně baculatá, usměvavá paňmáma a sloní kluk. Nějaký čahoun s mobilem. I v jejich fyziognomii hledám styčné body a světe div se, nacházím je. Nejspíš je to nosem, který je u kořene úzký, pak se rozšíří a pak se zase zúží, stejně jako sloní chobot. Důležité jsou pochopitelně také uši, které nemusí být velké, ale musí být tak nějak sloní.

   Objednáváme rýži a vegetariánské kari. Alespoň, že tak, poskakovat v džípu s kuřecím stehnem v břiše, to by nemuselo být nic příjemného. Jenže dneska se ten oběd vleče, všichni tu rýži pojídají jako manu nebeskou, zrníčko po zrníčku. Vzrušení trochu opadává. Hodím do sebe poslední sousto a zvednu oči od talíře. Stojí tam táta slon a s úsměvem mě pozoruje. Taky se na něj usměju. Vedle něj se postaví máma slonice a také mě obdaří hezkým úsměvem. Zazubím se ještě víc. Máma koukne na tátu, otočí se na patě a odklusá, sloní uši poplašeně pleskají o shrbená záda. Kouknu na tátu slona a vidím, že se mu toho usmívání zdá nějak moc. Odklusá za mámou a popuzeně se tahá za vousy. Poslední zrníčko rýže je konečně zhltnuto, ale to ještě nic neznamená:

„Co takhle šálek čaje.“

   Začínám si připadat jako nějaký anglický lord v tropické přilbě:

„Je libo ještě jeden šálek, sire?“

„Ale ano, proč ne, odšroubujte mi vrchlík hlavy prosím a nalijte mi tu oslazenou žbryndu s mlíkem rovnou do lebky.“

   Konečně tedy mizí i poslední hlt v nenasytných jícnech a zase vylezeme ven:

„Na slony! Na slony!“

   Džíp už je tady, řídí ho mladý poživač betelu. Namísto pozdravu mele červenými pysky. Čeká nás asi dvacetiminutová ostrá jízda po silnici a pak vjedeme do parku. Chvíli jedeme lesem, pak vyjedeme na velikou louku. Z řidiče se vyklube citlivý pozorovatel přírody. Hned na prvním stromě bydlí nějaký orlosup, s působivě rozložitým hnízdem. Pak tu jsou fantasticky zbarvení ptáčci, vypadají jako z pohádky. Asi nějaké vlhy. Je tu stádo buvolů a konečně sloni. Asi čtyřiceti kusové stádo. Teď, když už jsme u cíle, vzrušení ze hry vyprchá. Chvíli čučíme na tyhle klidné býložravce a kluk s námi popojíždí, kvůli lepším fotkám. Richard si fotí japonské turistky ve vedlejším džípu. Na zpáteční cestě potkáme snad dvacet džípů. Měli jsme to právě včas a co si o tom myslí ti sloni, není známo. Kluk nás vyloží, kde nás naložil a jede si po svých.

   V hospodě kde jsme obědvali, sedí pět Čechů, a když slyší češtinu, vesele na nás volají. Tři holky a dva kluci. Stavíme se u nich na jedno. Táta slon se už zase směje. Chvíli hlaholíme a smějeme se, kluk slon si nás fotí mobilem. Plná hospoda běloušů, panečku!

26. 1. 2018

   Polonnaruwa – přijeli jsme včera večer, hned na zastávce nás stahuje temperamentní chlapík, asi padesátiletý. Ubytuje nás kousek za městem, v malém hotýlku, za kterým je pole s rýží. Zase ta fantastická zeleň!

  

 

Ve městě neskutečný bordel, staví se tu nová silnice. Prodavač ovoce a zeleniny, který nám prodává šťavnaté ananasy a skvělou papáju říká, že silnice bude čtyřproudá a bude hotová napřesrok. Staví jí tady kvůli prezidentovi, který má nedaleko chatu. Ujišťujeme pana prodavače, že u nás je to úplně stejné!

   Ráno nám hoteliér, který si říká Skipi, nacpe kola a vyšle nás za zdejšími pamětihodnostmi. Taky má vojenský sestřih a na cestu nám salutuje. Připadám si jako na táboře. Vyjedeme do místního provozu. Hned zkraje leží dodávka převrácená na boku. Na vozovku z ní vytéká černý, hustý olej. U toho stojí pár chlapů a smějou se. Asi mají radost, že přežili a mě je záhadou, jako se jim to na té rovině povedlo. Do toho náklaďáky se štěrkem, autobusy, motorky a tuk tuky a každý jede o zlom krk a troubí a troubí. Do toho nás pět na kolech a to máme jezdit vlevo! Ale nakonec to jde lépe, než to vypadá, vládne tu poměrně velká ohleduplnost.

   Ve městě je významné archeologické naleziště. Po dvě staletí zde bylo hlavní město, kolem roku tisíc, které nakonec pohltila džungle, ale vše zůstalo poměrně dobře zachováno. Jedná se o rozlehlý areál, k jehož průzkumu je ideální právě kolo. Prohlídka začíná v muzeu. Nejdřív mě to moc nebere, ale nakonec se chytnu a obdivuji skvělou uměleckou práci. Jsou tu ohromné sochy čtyřrukých tančících bohů, Šiva vypadá jako krutý válečník, ne jako na dnešních barevných plakátech co všude po různu visí. Makety stúp jsou obestaveny dřevěnými, jakoby čínskými paláci. Sem tam Ganéša. Dojemně drobná kostra nějakého člověka. Na konci místnost se suvenýry. Pár knih, jedna z nich mi padne do oka: Religiozita Srí Lanky a starověké Číny, aneb vliv hedvábné stezky. Samozřejmě si to nekoupím. Mám svých starostí dost. Doufám, že mě to nebude mrzet. Vyjdeme ven a zase prodejci cetek. Je tu i zaklínač hadů. Tančí se svou kobrou, jako kdyby vystoupil ze starých časů. Pak jedeme do ruin, kterým se prostě říká Staré město. Richard, který mocně hýřil v Trincomale, se snaží šetřit a nechce utrácet za vstupenku, proto si udělá den o samotě. Později vypráví, že se koupal v nějakém jezeře, kde ho nejdřív očumovali policajti a pak se mu nějaká malá opice pokusila ukradnout přesnídávku. Snadno jí ale přemohl.

   Naše prohlídka není ani zdaleka tak dobrodružná. Za to se můžeme obdivovat nádherné kamenické práci. Zapůsobí na mě dagoba Vihára Rankot, 54m vysoká, v jejíž blízkosti jako bych skutečně fyzicky slyšel vibrovat mantru „Óm“, kterou tato stavba podle mě vyzařuje. Jinak Buddha, kam se podíváš. Kultura posedlá člověkem, který si je vědom svého kosmického původu. O přestávce s popíjením zeleného kokosu, si koupím malu, náhrdelník se sto osmi dřevěnými korálky, což je meditační pomůcka. Dále je Vikára Gal, čtyři sochy Buddhy, vytesané z jednoho kusu žuly. Dva sedí, jeden stojí a jeden leží. Stojící má sedm metrů a ležící čtrnáct. Žíly v kameni z nich dělají éterické bytosti. Hlava ležícího Buddhy, jakoby se rozplývala mezi galaxiemi. Zasněné pohledy tě zvou na vesmírnou pouť. Na nejzazším konci, v kamenné šachtě, stísněné jako kobka, stojí další Buddha s uraženou hlavou. Kryje ho dřevěná střecha. Tu jakoby se vzduchem neslo tiché bzučení. Z příjemného chládku vyjdu ven. Máme toho plné kecky, ale není to taková hrůza. Sympatická Francouzka si vezme do hlavy, že jsme na pokraji sil a lomí nad námi rukama. Když slyší, že jsme Češi, celá zjihne.

   Den končí, vracíme se pomalu na barák. Celý den jsme nic nejedli. Skipi se ženou nám připraví kottu s kuřecím masem. Je to ostré a hojně to zaléváme pivem. K tomu mastíme karty.

27. 1. 2018

  

 

 Ráno se dveře do koupelny netrhnou. Náš soubor dostal masivní průjem. Před více než tříhodinovou cestou do Kandy, je to poněkud nemilé. Po dlaždičkách lezou modré a šedé a černé, rosolovité žabky. Venku za oknem vidíme ženu, jak mezi palmami zametá koštětem džungli. Platíme Skipimu a ten nás ještě ze svého Polonnaruwa restu odváží na autobus. Než to přijede, pro naše povyražení chvíli blbne, hrozí řidiči konkurenčního tuktuku obrovským kamenem atd. Když se přiblíží autobus, zastaví ho neohroženě vlastním tělem. Loučíme se a přejeme si navzájem hodně štěstí. Vyrážíme, ale namísto pohodové jízdy v poloprázdném autobusu, nastoupí na plac nějaký pěvec v prosté haleně, rozježený s napůl vypadanými zuby. Každým okem kouká jinam. Začne do toho mlátit jako pako a přitom zpívá s ústy vstrčenými do bubínku, čímž mu vzniká jakýsi megafon. Zpívá hezky a skvěle drží rytmus. Maličko melancholický nápěv. Za jiných okolností bych to ocenil, ale dnes bych uvítal klid. Píseň je velmi dlouhá a já bych rád věděl, o čem to vlastně zpívá. Kdyby šlo o baladu, byli by už všichni dávno třikrát mrtví. Pak si říkám, že půjde o nějaký epos, ale asi dvakrát rozeznám slovo „polícíja“, takže nevím. Nakonec mu dám nějaké peníze, stejně jako většina cestujících a představuji si, že se jedná o nějakého vymítače nemocí, který ode mě právě odhání sračkového démona. Posléze přeci jen dozpívá a na příští zastávce vystoupí.

   Vzrušení ale ještě není konec. U cesty stojí divoký slon a mrská chobotem. Je to událost i pro místňáky, všichni se vzrušeně nahrnou k okýnkům a ukazují prstem. Pomalu projíždíme kolem obludné hlavy se žlutýma zabejčenýma očima. Prý tam čekávají na pamlsky.

   Konečně Kandy, je zataženo, prší. Není takové horko. Strašlivý mumraj. Dokonce větší, než při stavbě čtyřproudé dálnice. Vybereme si v průvodci nejlevnější hotel. Vezou nás dva tuktukáři. Ten větší, kolozubý kolohnát nás od návštěvy zrazuje:

„Tam to stojí za vyliž prdel, já vás zavezu na místečko, to budete čubrnět!“

  

 

Trváme na svém a tak skončíme v hlučné a prašné ulici Senanagake Vigiya v budhistickém templu a jeho ubytovně. Jdu to očíhnout s Richardem. Vyleze mladý mnich s křivými zuby, který vypadá jako siamská kočka. Mám pocit, že je to Vietnamec. Říká pouze: „Nou.“ Anglicky zjevně moc neumí. Ujme se nás nějaký dědek a vede nás vedle do ubytovny. Cestou přemýšlím, jestli tvar dagoby prostě nepředstavuje vyprázdněnou mysl. To by mohlo být. Dědek mě postaví za dveře a jde naléhavě zvonit na zvonek. Téměř okamžitě se dveře rozletí a stojí v nich jiný dědek, malý a plešatý a na plnou hubu mi nadává, co že zvoním jak na lesy. Ukazuju prstem na prvního dědka. Druhý dědek se pootočí o čtyřicet pět stupňů a pustí se do něj. Pak nám ukáže pěkné čisté pokoje v příjemně starosvětském hotelu. Nemáme důvod to nevzít. K posezení můžeme využít i malou zahrádku. Jsou tu květiny, které u nás pěstujeme v květináčích, keře podobné jasmínu, ale jejich květy nevoní. Pokládají se jako obětina k Buddhovým sochám. Vracíme se pro ostatní a pro bágly. Kolohnát nás pořád láme, my však odcházíme. Pak ještě klábosíme s dědky. První nás nabádá, že kdyby nás ten ťukťukář znovu obtěžoval, máme mu říct, že mu natluče atd.

  

 

Následuje pozdní oběd v indické, rovněž starosvětské restauraci za rohem, kterou nám první dědek doporučil. Odpočinek a brzy na kutě.

28. 1. 2018

 

   Ráno prohlídka Kandy. Měníme rozvážně poslední peníze. Nějaké suvenýry. Pak jdeme ke chrámu Buddhova zubu. Vstup do budhistických chrámů je zpoplatněn, a protože se nechceme vyšťavit, ani upamátkovat, rozhodneme se pro návštěvu jedné reprezentativní budhistické svatyně. Volba padne logicky na chrám Buddhova zubu. Areál nás ale zklame. Hlavní palác je nudné stavení bez atmosféry. Zaujme mě pouze jakoby čínská věž a rozpomenu se na tu knížku, co jsem si nekoupil. Panuje zde spíše národní nežli rozjímavé ovzduší a to není při vší úctě naše záležitost. Oběd opět v indické restauraci, úžasný zeleninový salát v nálevu zahuštěném nějakým solamylem. Budu se pídit po tom, jak se tahle věc dělá. Večer dopisujeme pohledy, je nejvyšší čas. Do města přijel nějaký potentát. Zvenku je slyšet práskání ohňostroje, nebo čeho. Blíží se Adams Peak. Už v Jafně jsem si odřel nohu, která mi ošklivě zhnisala. Ne a ne se to zatáhnout. Používám alkoholovou dezinfekci a jódovou mastičku. Noha je lepší, ale nevím, jak to bude s výstupem. Nemůžu ale říct, že by se mi tam zrovna dvakrát chtělo lézt. Uvidíme, jak to dopadne.

29. 1. 2018

   Vzteklý dědek se s námi loučí a my míříme do hor, do Nauwara Eliya. Cesta je pouze 80km dlouhá, avšak čeká nás převýšení 1400 m. Když nasedáme, je už celkem plno. Sedím na houpačce, vedle malého kluka, který má tak pitomě dané bágly, že si nemám kam dát nohy. Vyrážíme a hned přichází stoupání v poměrně hustém provozu. Žereme výfukový kouř, který se sem dere otevřenými okýnky a dveřmi. Trvá to dobře přes půl hodiny. Pak vyjedeme nahoru na kopce a otevře se před námi kouzelná scenerie. Stráně pokrývají terasovitá políčka s přidruženými domky, která se střídají s tropickými lesy. Krajina vypadá plně využívaná. I na nejvyšších kopcích stojí nějaké stožáry. Přesto nemizí pocit divokosti. Džungle je natolik bujná, že ji nelze spoutat. Tady si poprvé připomenu vzletné přívlastky Srí Lanky, jako nějakého ráje na zemi. Začne se tu také objevovat něco, co bych tu věru nečekal. Totiž skleníky, nebo spíše velké fóliovníky. Pěstují se pod nimi především květiny. Jednou jsem myslím viděl i sazenice čaje. Z autobusu také vidíme nádherné vodopády. Řítí se z více než stometrové výšky. V hlubokém údolí pod námi, se leskne jezero.

   Krátká zastávka v malé vesničce na čaj. Jdeme si odskočit do rozlehlé a vzdušné jídelny. Na záchodě je v umyvadle vrchovatě nablito. Těžko uvěřitelný obraz. Vyjdu ven a koupím si sladkou housku s kouskem vajíčka, rajčetem a cibulí. Pak si vlezu na své místo. Nastupují další cestující. Autobus se pomalu rozjíždí. Kluk se protáhnout nevylez. Vytáhne z tašky nějakou malou temně rudou slívu. Drobnými prstíčky jí utrhne stopku a pomalu jí. Vypadá to, jako když si s ní povídá. O kus dál sedí jiný malý kluk. Jeden cestující si ho vezme na klín a sedne si na jeho místo. Jsme tu namačkáni jako sardinky. Začínám si na tyhle klidné lidi zvykat. Mocný kmen chytrých, mírných opic. Dovedu si ale představit, jací se z nich mohou stát krutí a nemilosrdní válečníci. Viděli jste někdy nasranou opici?

   Scenerie se opět mírně mění. O něco výš je krajina prostší, vidíme spíše čajové plantáže. Míjíme moderní budovu ze skla a betonu. Možná nějaká čajová burza, citlivě zasazena do okolní krajiny. Kolem silnice česačky čaje s poloplnými žoky. O kus výš fabrika na čaj. Ani na ní pohled neruší. Naproti na kopec ale někdo vystavěl z velikých, bílých písmen nějaký nápis. Ukrutný pohled!

   Konečně Nuwara Eliya. Přezdívá se jí také malá Anglie. Nepříliš pěkné město, které má prý kromě architektury s Anglií společné počasí.

   Hned na autobusáku nás stáhne ublafaný nadháněč a odveze nás do hotelu, na úpatí nejvyšší hory Srí Lanky. Výhled nádherný, ale štreka do města. V prvním patře nad námi je jídelna ve dřevě, s připojenou zimní zahradou. Ta je plná rozkvetlých muškátů. Říkám správci, že muškát je u nás velmi populární květina, jen jí pěstujeme v létě a venku. Ten se tomu podivuje. Koukám z okna, do vsi ukryté v džungli. Dole u moře, mě do vytržení přiváděli, volně se pasoucí pávi. Tady jsem se ale z cedule u cesty dozvěděl, že je zde domovina Kura domácího! Na ceduli byl kromě jiných ptáků vymalovaný také kohout na větvi. Začíná mrholit. Nálada ospalá. Představuji si všechny ty divoké slepice, divoce pobíhající po džungli a ty divoké kohouty, jak je tam obskakují. Přemýšlím, kdo asi sbírá vajíčka.

   Nadháněč nás ještě sveze do města. Čumíme chvíli do krámů. Pak jdeme na oběd do moslimánské jídelny. Každý dostane talíř ochucené rýže a doprostřed stolu postaví na talíři rozsekané kuře s červenou kůrčičkou. Excelentní oběd! Kluci jdou shánět pivo. Mě do druhé nezraněné nohy předevčírem bodnul komár tak šikovně, že mi celá otekla. Včera jsem se stavil v lékárně. Lékárník mi cpe láhev nějaké tekuté dezinfekce. Žádám spíše mastičku. Dá mi nějakou, zaplatím a odcházím. Venku zjistím, že je to Betadin, jódová mastička, se kterou se celou dobu ošetřuju. No, alespoň vím, že jsem na dobré cestě. Šourám se jako stařeček. Má to tu výhodu, že po mě mrzáci nechtějí peníze. V zapadlé uličce zalezu do ayurvédického krámku. Je tu málo místa. U převrácené bedny úřaduje starý pán.

„Dobrý den, chtěl bych ayurvédickou mastičku.“

„Ayurvédicku mastičku na co?“

   Vystrkuji nohu s otevřenou zhnisanou ránou. Pán pokrčí nos a účastně sykne. Ze tmy se vyštrachá stará stařenka. Taky na to koukne a taky pokrčí nos a účastně sykne. Jsou to moc milí lidé! Krátce se poradí a pak mi dají bílou mast, co smrdí jako petrolej. Vezmu si tuk tuk a nechám se odvézt nahoru. Zapomenu jméno hotelu a s tuktukářem způsobíme poprask v ulici, když hledáme hotel, jehož jméno jsem si v podstatě vymyslel. Nakonec vše dobře dopadne. Padnu znaveně na postel. Za nedlouho přijdou kluci, dali jenom jedno. V hospodě koukali na kriket. Jsou nadšení, že se tam normálně kouří. Večerní zábava, je pití plechovkového piva.

30. 1. 2018

   Ráno nás uvítá tropickým lijákem. Z nebe se řinou provazy vody. Správce chodí v kulichu, vaří nám čaj. Kluci nemohou na výlet, hrajou karty. Já se chtěl stejně ošetřovat. Vymačkám hnis a odstraním starou kůži. Očistím to alkoholem a dám na to jodovou mastičku. Domnívám se, že ta z toho vytáhne další hnis. Potom tam dám mastičku od staroušků, která tam udělá pukličku. Připadám si jako Avicena. Pršet přestane někdy kolem čtvrté. Z protějšího kopce začne troubit meluzín. Zvláštní kolísavý nápěv se nese údolím. Pěje snad hodinu. Krátce po tom co přestane, se znovu rozprší.

31. 1. 2018

   Stále upoután na lůžko. Kluci lezou do stráně. Dojdou k džungli, ze které vyleze policista a vyhodí je odtamtud. Pak vidí impozantní vodopád a obludnou mnohonožku. Fanouš u vodopádu rozbije vodovodní řád do vesnice. Tak to opraví a ten se rozbije o kus dál. Podaří se mu ale opravit i tuto závadu. Zpovzdálí ho pozorují vesničani. Po dokončení oprav si ho fotí mobilními telefony. Správce má dneska naražený apartní klobouček a klapky na uši. Večer se vždycky ožere jak carský důstojník, chodí po hotelu a řve, kdo, že chce uvařit čaj. Dlužno dodat, že louhuje stále stejné sítko snad na desetkrát. Uprostřed čajových plantáží bych ani nic jiného nečekal. Dole na ulici vyjou psi. Je červenomodrý, super úplněk. Bílá energie stoupá do oblasti adžny. O úplňku tihle dobří lidé vždycky slaví svátek. Kenneth Grant by z nich měl jistě radost.

Na Srí Lance III.

                                                                                    

Na Srí Lance III.

 

 

 

   1. 2. 2018

   Konečně tuhle vlhkou díru opouštíme. Nohy už mám lepší, i když bych se stále nevešel do bot. Už s tím laskavého čtenáře nebudu nudit. Sjedeme tuktuky dolů, na autobusák. Pepa, Aleš a Ríša se rozhodnou ještě pokořit Adams Peak. My s Fanoušem jedeme na jih. Přijedeme do Ele, kde je přestup. Přijdou dva Rusi. Ona vypadá jako báryšňa, on má kulatou vylepanou hlavu s ostrými rysy. Přisere si to poměrně otravný nadháněč, který nás chce na jih dopravit nějakým autem, za desetkrát vyšší jízdné. Zvláštní na něm je, že má modrošedé oči, což u domorodců obyčejně nevidět. Rus vytasí kalkulačku a zcela zaujat tématem se mu jme vysvětlovat, kolik by to podle něj mělo stát. Sinhálec mu bez problémů rozumí. Ne že by uměl rusky, ale výklad je natolik plastický. Nakonec odtáhne. Přijede autobus naším směrem, jen musíme přesedat. Popadneme bágly a vyběhnem. I když mají zdejší lidé většinou na vše dost času, jízdní řád je vážná věc. Ještě v běhu zavolám: „Dasvidania!“ Oni nám mávají. V autobuse je řádně naříznuto. Všechna sedadla obsazena, uličku zabraly školačky. Mají školní uniformy: bílé šatičky, červené kravaty a k tomu černé tašky na záda. Vypadá to moc vkusně.

„Sundejte si ty tašky!“

   Huláká na ně průvodčí. Přesedáme ve Wellawaya a hurá do Tangally. Naše sedmihodinová cesta z hor, na jižní pobřeží jde jako na drátkách. Na spoj čekáme asi pět minut a dokonce si i sedneme. Je tu nakrátko ostříhaná blondýna s nějakou černoškou. Nejdřív si myslím, že to jsou Američanky, ale mluví spolu německy. Říkají, že jedou na konečnou do Matary. Sedím vedle nějaké stařenky. Přisedne si prsatá mládežnice. Nenuceně se mi zavrtá ramenem do podpaždí, dá mi hlavu na rameno a spí. Stařenka se zahákuje kolem ocelové trubky na sedadle před ní a rovněž to zalomí, s protřelostí umakartového kořaly. Jen já, ne a ne zabrat. V uličce stojí pět bíle oděných dospívajících děvčat, na prsou smaltované odznáčky s budhistickou vlajkou. Vystoupí v nějakém městě, kde je předvolební mítink. Ta moje prsatice také vystoupí a stařenka rovněž. Nezapomene mi při vystupování hamstnout na nohu. I my vystupujeme, je tu Tangalla.

  

 

 

 

   I zde je předvolební mítink. Policajtů až hrůza. Na střeše stojí voják s odstřelovačkou. Do toho začne přistávat vrtulník. Dál už to bohužel nevidíme, tuk tuk nás unáší do dáli. Totiž do nedalekého hotelu. Divoce tu hřmí příboj. Parta příšerně potetovaných Američanů hraje karty. Mluví hlubokými hlasy. Večer na tržiště pro ovoce. Objevujeme osvěžující guave, které nám doporučí Španěl v brejličkách, co bydlí hned vedle nás. Když přijedeme, je trochu ožralý a chce si povídat. Zároveň se stydí, za svou bídnou angličtinu. Několikrát se omlouvá. Vzpomíná na svou návštěvu Prahy. Kromě guave už šťastnou ruku nemáme. Papája je nezralá, banány přezrálé a žakije, nebo co to je, se nám šprajcuje v krku. Fanouš chce ještě pivo. To se prodává ve vineshopu, většinou zamřížovaném krámu. Je tma, u mříží se tlačí opilci. Konečně Fanouš získává svého teplého lahváče a jdeme. Předvolební mítink skončil. Nějaký kolemjdoucí občan mě seznamuje se svými politickými názory. Táhne z něj chlast. Na silnici Fandu div nepřejede motorka. Řidič na poslední chvíli zastaví a Fanda přejde, jakoby nic. To náhlé zastavení ovšem přiláká pozornost asi šesti policistů. Řidič, hlavu vlevo hleď, cení se na udržovatele pořádku, hubu od ucha k uchu. Vzpomenu si na toho vlka ze sovětského animáku. Kdyby se nemusel držet řídítek, jistě by ještě ukazoval kapsy naruby.

2. 2. 2018

   Včera jsem slíbil holiči, že se u něj nechám oholit. Tak tu teď sedím, s ručníkem kolem krku. Holič je mladý, udělaný chlapík, s rudým bělmem a jakoby skelným pohledem. Takové oči tu má hodně lidí. Připraví opěrku, která je nemožně daleko a zvrátí mi na ní hlavu. Ohryzek mi vystřelí přímo vzhůru. Začínám se cítit jako kuře, vteřinu před tím, než ho podříznou. Chlapík popadne rozstřikovač a jme se mi stříkat do obličeje. Vůbec nemůžu dýchat a nakonec ho musím rukou zastavit. Viditelně ho to potěší, ale už mě patlá pěnou. Ptá se, jestli chci nechat knír. Říkám, že ne. To ho naopak zklame, je to zřejmě jeho specialita. A už se míhá břitva. Používá zvláštní obličejové chvaty. Občas mě drží za nos, občas mám jeho prst v oku, ale zanedlouho jsem přeci oholen. Vyjdu ven s hladkou lící a Fanouš nás spolu s holičem fotí, neboť můj lotos obličeje, je doširoka rozzářen.

3. 2. 2018

  

 

 

   Ráno vyrážíme do Mirissi. Kde já jsem to slovo již slyšel? Je jako jméno krásné dívky a říkám si, že každé mořské pobřeží má nějakou Mirissu. Cesta ubíhá dobře, do dvou hodin jsme tam. Pláž je opravdu velmi krásná. Jižní pobřeží je turisticky hojně navštěvováno, navíc tu vrcholí sezóna. Podaří se nám nicméně najít ubytování v klidné ulici, u příjemné, usměvavé rodinky. Na pláž se chodí zkratkou, kolem slepého ramene řeky, které končí asi sto metrů od oceánu. Je to pochopitelně smradlavá stoka. Nicméně velmi zajímavá. Kolem roste bujná tropická vegetace a smradlavá voda je domovem nějaké želvy, ale i asi metrových plazů, kteří mlsně pozorují poměrně velké ptáky na březích a na větvích kolem. Trvá to asi půl kilometru. Pak se jen přejde silnice a jste na té krásné pláži. Sedneme si do baru, obsloužit nás přijde mladý kluk s načesaným, zrzavým kokrhelem na hlavě. Na zrzavo se tu chlapi barví hodně, hlavně moslimáni si barví ty svoje brady. Těžko říci, co tím vlastně myslí a co by tomu řekl prorok. Číšník nám přinese džus a toust, oboje nenadchne, ani neurazí. Chválí Fanoušovo dredy, že je má až na prdel a které místní občany opravdu uvádějí do vytržení. Říká nám, že tady jsme v pravém rasta baru. Za zády nám duní příliš hlučná muzika a světe div se, není to král Boby. Asi jim sem v rámci humanitární pomoci, dovezli nějaká elpíčka. Pozorujeme cvrkot, jíme a pijeme. I když není kam spěchat, nakonec přeci jen chceme jít. Číšník nikde. Podle zrzavé kštice ho poznám v chumlu na konci baru a jdu ho požádat o účet. Hulí tam s někým trávu, co smrdí jak volské paznehty. Hindové trávu po sklizni rozdrtí, což má nějakým způsobem měnit její vlastnosti. Výsledkem je, že jim to zasmrádne a zplesniví. Co do chuti a vůně a možná i síly, se to nedá srovnat s tím, co má k dispozici euroamerický uživatel. Nicméně intoxikovaný hinduista má k dispozici neuvěřitelně rozsáhlý panteon božstev, na které se může obracet v nejrůznějších otázkách a záležitostech. Vezmeme- li si na pomoc energetický model, jsou to skutečné zásobníky síly, se specifickou účinností. Intoxikovaný Euroameričan, nemá v podstatě nic, než guláš v palici, ve kterém může po libosti kvedlat kvedlačkou. V nejlepším případě se diví tomu, že je tráva zelená a rajče červené. Proto mi přijde masivní obliba marihuany a to silných vyšlechtěných modelů, mezi dospívající mládeží, poměrně alarmující. Ale zdá se, že tihle srílanští mládežníci na své bohy kašlou zrovna tak, jak jsem psal už prve. Asi tu v rámci globalizace vzniká unifikovaný člověk, s podobnými myšlenkovými vzorci, sjednocený pod moderními informačními technologiemi, které se zdají v danou chvíli v podstatě nenahraditelné a neodolatelné. Vidím to na svých kolezích. Všichni čtyři mají chytré telefony a v nich poměrně jednoduché GPS aplikace. Vědí, co je tamhle za kopcem, kam vede tahle ulice, kde je nejbližší ubytování, nebo prodejna piva. To je do jisté míry fascinující, i když to vyvolává celou řadu otázek. Především, kam až bude člověk ochoten ve své symbióze se strojem zajít a jak daleko ho to odvede od jeho vlastní přirozenosti. Nebo je snad tento vývoj předehrou k nějakému globálnímu rozmachu lidského vědomí vesmírného rozsahu? Až padnou všichni staří bohové a lidstvo se stane členem nějaké mezigalaktické rodiny? Něco takového však samotná moderna pochopitelně nezajistí.

   Vraťme se tedy na dvorek v Mirisse, kde běhají na střeše opice a zrovna nádherně kvetou anturie.

  

 

 

   Richard, Pepa a Aleš přijeli kolem šesté. Hned se chtějí jít koupat. Už je tma, když jdeme na večeři. Obligátní rýže a kari, podávaná macatou usměvavou kuchařkou. Do ledu zapíchané červené a šedomodré ryby z dnešního úlovku. Rybička by bodla. Zatím dvě třetinková piva Lion. Třetinka je jediná možnost jak to vypít, než z toho máte teplé chcanky.

4. 2. 2018

   Na pláž jdeme brzo ráno a hurá do vody. Vlny jsou skutečně mocné. Jedna z nich mě veme a stočí mě do klubíčka. Nevím, kde je nahoře a kde je dole. Trvá to poměrně dobu, a kdybych nevěděl, že jsem po pás ve vodě, asi bych propadl panice. Pak mě to vyplivne. Vedle mě se zvedá Aleš, z nosu mu teče krev. Praštilo to s ním o dno. Taková to byla mocná vlna.

   Sednu si na lehátko z tropického dřeva. Z nosu mi teče voda. Kolem jdou dvě rusky. Ta menší je hezká v obličeji a trošku při těle, větší je běloučká a zrzavá, štíhlá, ale ne hubená. Koukám na ně a frkám slanou vodu z nosu. Je mi to jedno.

„Hele jak kouká.“

   Potom jdeme nahoru na snídani. Zrzka tu sedí na dece. Vysvlékla se do meruňkových plavek, bílá kůže jí rychle červená. Vedle sedí zřejmě její bratr. Je štíhlý, s vlnitými vlasy. Kouří jednu cigaretu za druhou. Ještě bych před ně postavil zlatý samovar a pár pirožků. Mladý rozervaný básník a jeho starostlivá sestřička. K snídani mám ananasový džus a pivo. Já ty jejich hnusné tousty jíst nebudu. Kluci se jdou ještě koupat. Jdu do hotelu. Stavím se na oběd v knajpě přes ulici. Vidím na oceán a jsem na začátku toho slepého ramene. Obsluhuje mě chlápek se znetvořenou rukou. Objednám si čaj s mlékem a kuřecí byriany. Přinese mi čaj bez mléka, v cukřence lezou mravenci. Voda ze stoky strašlivě smrdí. Snažím se nenabrat žádného z těch přičinlivých tvorů, což se mi vede. Zas tolik jich tam není. Jídlo je ovšem skvělé. Rýže obarvená na žluto, rozinky a opražené kešu oříšky. K tomu volské oko, měsíček ananasu a kousek kuřátka. Žádné ciráty a co to nadělá parády. Přiožralý Španěl si stěžoval, že porce masa bývají příliš malé. Předevčírem jsem měl malý kousek rybičky. Zdá se mi, že ty malé kousky si člověk líp vychutná. Za chvíli se s tím žrádlem začnu povídat, jako ten kluk v autobuse.

  

 

 

    Večer se rozhodneme jít na rybu. Míříme jako včera, k prdelaté kuchařince, co je jí všude plno. Chvíli stojíme u konkurence. Mně se líbí oranžovo červená ryba s červenými fleky kolem pysků. Nad rybami visí chapadla lesklé, šedé chobotnice. Srílanská Magdalena Dobromila se téměř rozčílí:

„Co tam očumujete, hele jaké já mám ryby!“

   Vytáhne rybu dlouhou jako ruka a mává nám s ní před nosem:

„Z téhle se najedí tři lidi!“

   Nakonec přihodí ještě jednu, aby to bylo pro pět:

„To je máslová ryba pane, tisíce děkovných dopisů!“

   Dohodneme se na pěti tisících, s hranolky a salátem. Čekáme nad třetinkovým vychlazeným Lionem, až se jídlo udělá. Ryba je opravdu velmi chutná. Tučná, ale ne příliš. Pro Richarda je to nejlepší ryba, jako kdy jedl. Pepík mu oponuje, že to se nedá takhle říct. Po večeři následuje debata o ekonomické situaci České Republiky, která je rázně utnuta zlou zprávou: Došlo pivo! Takže brzy na kutě, ráno vstáváme na velryby.

5. 2. 2018

    Ráno vstáváme na velryby, tuktuky nás vezou do přístavu. Příliš časně se mi nechce vstávat, ale rána jsou zde nejkrásnější. Slunce ještě nepálí a všechno je čisté a nové, jak se patří exotické.

   Veze nás patrový parníček. Usadí nás do patra, nad námi půlkulatá stříška. Hned jak vylezu po schůdcích nahoru, zatrne mi. Sedí tu několik japonských matek se svými malými dětmi. Doufám, že se ty šikmooké ďáblice nepokusí jednoho z těch nebohých tvorů utlouct vesly! Jsou tu ještě Rusové, Švédi a Párek Italů. Vyrážíme spolu s ostatními parníčky. Slunko vystupuje z mlhy na levoboku a odráží se na vodní hladině. Mezi parníčky s turisty se proplétají rybářské lodě, větší i menší, na některé samotný vysušený chlap, tahá sítě prosolenými prsty. Naše loď se houpe na hladině, jak proráží vlny. V tom houpání je něco velebného, zmocňuje se mě slavnostní nálada. Brzy míjíme obrovité zaoceánské parníky a už tu jsou první delfíni. Jejich hřbety se nad hladinou lesknou ocelově šedě, pod hladinou se kmitají jako azurové stíny. A už je tu první gejzír! Vytryskne z vln nenadále. Přikolíbá se pan kapitán, urostlý sympatický chlápek v košili s krátkými rukávy. Rozvine plátěnou učební tabuli a už nám ukazuje, koho máme před sebou. No modrou velrybu, největší z největších. Po našem tedy Plejtváka obrovského. Pozná se to podle malé hřbetní ploutvičky, ukazuje nám jako ve škole. Velryba vypluje na hladinu, ukáže se v celé své kráse a než zmizí v hlubinách, vystrčí impozantní ocas. Japonci vykřikují legračně intonované citoslovce. Všech se zmocňuje vzrušení. Opouštějí sedadla a věší se na zábradlí.

„Za deset až patnáct minut se znovu vynoří.“

 

  

 

 Volá učitelským hlasem pan kapitán a ostražitě pozoruje hladinu. Motory ztichnou a parníčky zastaví, kolíbají se na hladině. Vychutnávám si to houpání, já suchozemská krysa. Japonka ve slamáčku usnula. Najednou zase volání:

„Tam, tam!“

   Objeví se gejzír a motory zase naskočí. Ženeme se za velrybou nahoru a dolů. A zase krásné zvíře vypluje na hladinu a znovu zmizí. Zase všechno ztichne. Jenom to gigantické houpání, v náruči Paní všech moří, Marie a mare, jako bych to slyšel znít i ve jméně Mirissa, v houfu malých japonských dětí, vedle jejich matek, mám chuť dotknout se jejich mongolských vlasů, tvrdých jako žíně, zatímco dole pod námi plavou monstrózní savci, s tlamou jako vrata, za potravou, planktonem, nebo za sluncem, plnou parou vodou prozářenou sluncem, vedeni jakýmsi kosmickým kompasem, v čistém prostém světě vidí tam, kam my už nedohlédneme.

7. 2. 2018

   Obesírám se po pláži a leje ze mě jako z vola. Takhle zábava není nic pro mě. Jdu na masáž. Přivítá mě mladá žena. Je takové horko, že i ona má pod nosem drobné krůpěje potu.

„Jakoupak chcete, pane?“ ptá se.

„ I třeba tuhle.“ Říkám a zapíchnu prst do stránky. Vybral jsem si celkovou hloubkovou masáž. Ta se odehrává v nějakém přístěnku. Na chodbě nějaký keramický blázinec na vodu, nějaká fontánka. Vedle klec s papoušky. Korely a andulky. Masírovaný tak slyší zurčení vody a ptačí štěbetání, což je příjemné. Uvnitř jako dekorace hnízdo nějakého ptáka, umně spletené z trávy, který se v současnosti zřejmě nachází v té kleci. Vedle této působivé dekorace, sflikovaná elektrika. Dráty vedou po celé stěně sem a tam. Kdepak, tuhle ležérní estetiku těžko překonat. Ve městě jsem si všiml krámků, které vedou zřejmě bělouši. Ti sázejí na nábytek z bedýnek, jsou tu nějaké věci z klacků a tak. Většinou prodávají předražené batikované ohavnosti. Ani ty pověstné démonické masky jižního Cejlonu, v domorodých krámcích pro turisty, mě moc nevzaly. Je libo sedící Buddha, nebo půvabný sloník? Trocha plesnivé trávy, nebo prostitutka za deset tisíc rupií, pane? Ne děkuji, strčte si ty krámy do prdele, vážení.

  

 

 

   Ráno nás mladý hoteliér vzal na čumendu do zahrady pana otce: „Dozrávající káva prosím.“ Na ukázku utrhne větev z kávovníku. Bílé květy nádherně voní. Žvýkáme červené kuličky kávy.

„Nechcete utrhnout žakiji? Už dozrává.“

„Nám to nechutná,“ Přiznáváme.

„Taky, že to pěkně smrdí.“ Připouští srílanský paťák. Z dvacetimetrového stromu na nás čumí opice. Té to smrdět nebude, poznáváme podle pecek na zemi. Hlouběji v zahradě pečlivá konstrukce z klacků a provázků. Pěstují na ní nějaké druhy okurek. Zřejmě hořká okurka. Po jedné straně kanál, ten už známe. Tady ještě není znečištěn, jen voda je hnědá a stojatá. Chlapík ukazuje přes vodu a komentuje zanedbaný pozemek naproti. Jak vidno, je na zahradnické aktivity svého otce hrdý. Za křovím se schovávají dva pávi. Zase jistá fascinace tímto zdobným ptákem, ve volné přírodě. Jeden roztahuje vějíř ocasu.

 

 

 

 

 

„Svlíkněte se a lehněte si na břicho.“

   Masér je mladý kluk, v červeném tričku. V ayurvédě  mají masírovat muže muži a ženy ženy. Pouze v nepříliš solidních podnicích je to naopak. Spokojil bych se klidně, s něčím méně solidním. Kluk ale umí, používá dlaně a lokty. Pro mé atletické tělo, zocelené okopáváním ředkviček, není však masáž nijak zvlášť objevná. Snad jen trochu ztuhlé svaly pod lýtky. Překvapivá je masáž hlavy. Zatímco na tělo použije nepříliš parfémovaný olej a  na obličej bílý kosmetický krém, vtírá do skalpu poměrně velké množství nějakého eukalyptového oleje. V oblasti hlavy také cítím největší  uvolnění. Celou masáž zakončí krátkou stimulací třetího oka. Jak vidno, vychází z okultní anatomie. Obléknu se, zaplatím a odcházím. Na baráku ještě nikdo není. Sednu si do polostínu, vezmu knížku a čekám, až na mě oschne olej. Přijde pan otec. Je to černý ouřezek, tak metr padesát výšky. Má bílý sarong, uvázaný kolem pupku, který také není z nejmenších. Není to nijak zvláštní fešák, jeho držka však často rozkvétá velmi půvabným, jakoby stydlavým úsměvem, se silnými bílými zuby.

„Máte moc krásnou zahradu.“ říkám.

„Byli jste tam dnes ráno, že?“ ujišťuje se.

„To ano.“ říkám já „také mám zahradu, pěstuji v ní ale jiné druhy rostlin.“

„Jak je vaše zahrada veliká?“ ptá se zvědavý domorodec.

„Není tak velká jako ta vaše, ale i tak je dost velká.“ mažu mu med kolem huby. Vím hovno, kde v tomhle tropickém blázinci končí zahrada a začíná džungle.

„A co tam pěstujete?“ ptá se dál.

„Jablka a hrušky.“ říkám.

   Zaujme ho to. Jablka zná, často jsou k vidění na trhu. Žlutá, s červeným líčkem, v košíčcích z voskovaného, skládaného papíru v kartonových krabicích s nápisem: Made in China. Pár jsme jich koupili, byla moučnatá a kyselá. Hrušky ale tento dobrý muž nezná. Číňani považují hrušku za císařské ovoce. Taky by jich sem mohli pár dovízt, aby tuhle pantáta ochutnal. Včera po ránu jsme mu nabízeli hlt slivovice, jako meducínu, čuchal k tomu kdoví jak, ale necvaknul si.

  

 

 

 

 

  Večer si dáváme u Magdalény dva hromské tuňáky. Jejich hutné, tuhé maso nemilosrdně ugrilované však nevzbudí tolik nadšení jako máslová ryba. Richard je označí za málo exkluzivní. Pepa mu to tentokrát nevyvrací. Já jsem však s večeří spokojen.

8. 2. 2018

   Odjíždí Richard. Na pláži si dáme naše poslední společné pivo. Takže šťastnou cestu. I my se pomalu začneme chystat. Já si například dám svou poslední papáju.

9. 2. 2018

   Odjezd. Úmorná cesta na letiště a ještě úmornější cesta letadlem. Na letišti sedím vedle dvou místňáků. Oba mají žabky a kožené bundy. Jeden z nich dramaticky kašle, jako by měl co chvíli vypustit duši, druhý zase nechutně popotahuje. V mezičase oba dva hlučně telefonují. Myslel jsem, že se se Srí Lankou rozloučím v letadle, poslední exotickou krmí, ale zdá se, že to zabalím už tady. Tak tedy sbohem a šáteček a třeba ještě někdy. Čus.