Nevýslovné kulty II

 

Nevýslovné kulty

část druhá

Obeah a Wanga

   

   Dne 1. Listopadu 1907 dolehly na policejní stanici v New Orleansu zoufalé prosby z oblasti lagun a močálů na jihu. Zdejších osadníků, většinou prostých, ale bodrých potomků Lafitteových mužů, se zmocnil čirý děs z čehosi neznámého, co na ně za noci útočí. Muselo za tím být vúdú, ale vúdú mnohem horšího druhu, než s jakým se doposud setkali, několik jejich žen a dětí zmizelo od chvíle, kdy se začalo rozléhat neustávající bušení děsivého tamtamu, vycházející z hlubin černých, duchy obývaných lesů, do nichž se nikdy žádný z osadníků neodvážil. Nesl se odtamtud nepříčetný křik a drásající nářek, zpěv, z něhož tuhla krev v žilách, a bývalo vidět vzdálený mihotavý plápol ďábelských ohňů. A jak se odvážil dodat přestrašený posel, lidé už to déle nesnesou.

H. P. Lovecraft,“Volání Cthulhu“

Rovněž mantry a zaříkávání, obeah a wanga, dílo hole a dílo meče, to se má učit a vyučovat. (AL  I:37)

  

Pokud diskutujeme o jezídech, máme velmi málo přesných a spolehlivých informací a hodně spekulací. Když se ale dostaneme k afrokaribskému aspektu necronomské gnóze, jsme v poněkud odlišné pozici.

   K haitskému vúdú, které čelilo před sto lety stejně divokým spekulacím a hysterii jako v případě jezídů, uctívačů „ďábla“, máme však větší zásobu faktů, informací a dokumentů, stejně jako o dalších afrokaribských náboženstvích, díky intenzivnímu zájmu antropologů a historiků náboženství. Kromě toho přítomnost populace afrického původu v Karibiku a velké komunity afrokaribského původu ve Spojených státech, usnadnily Západu přístup k těmto kulturám snadněji, než v případě jezídů, jejichž domovy a centrální svatyně jsou rozptýleny převážně po středním Východu a střední Asii, ve válečných zónách a oblastech nepřátelských vůči cizincům.

   Vodun, santeria, palo majombé a lukumi sdílejí některé prvky společně s jezídy. Nemají psané písmo samo o sobě. Často byli osočováni z uctívání ďábla. Reprezentují přežití starověkých forem náboženské praxe, v tomto případě z Afriky, kontinentu, který sdílejí s Egypťany.

   Do jisté míry je také využívají neafričtí okultisté, kteří vidí ve svých rituálech metodiku magické praxe a osvojování změněných stavů vědomí, které vedou k větší duchovní síle a schopnostem, zvláště pokud jsou znovu interpretovány v rámci Evropy a Ameriky, tedy neafrických kontextů. Pravděpodobně nejhlavnějším představitelem tohoto typu syntézy je Michael Bertiaux, důležitý Grantův zdroj.

   Bertiaux se dostal do širšího povědomí okultní komunity ve Spojených Státech, díky své rozsáhlé knize Voudon Gnostic Workbook s více než šesti sty stranami (New York: Magical Childe, 1998), ale už před tím publikoval knihy, jež byly předmětem Grantova zájmu v jeho Týfónské trilogii. První zmínka o Bertiauxovi a jeho jedinečnému systému thelémsko-gnostického-vúdú se objevuje ve dvou kapitolách jeho knihy Kulty stínů (1975), které vysvětlují Bertiauxův systém z hlediska Thelemy a Lovecraftova mýtu. Bertiaux používá ve svém okultním systému svou vlastní terminologii a koncepty, stejně jako používá termíny a koncepty převzaté z Lovecraftovy práce. Ale Grantova hlavní fascinace Bertiauxovým dílem spočívá v tom, že on, stejně jako Bertiaux zkoumali především „noční stranu“ Stromu života, říši Temného pána. Bertiaux spojil temnou stranu Stromu života s některými vúdú kulty a praktikoval to, co bychom dnes mohli nazvat „černou magií.“ To spolu s jeho odkazy na Crowleyho a Lovecrafta silně rezonovalo s Grantem a silně ovlivnilo jeho pozdější práci. Bertiaux uznal význam sexuálního rituálu, včetně tantry a podobných praxí z afrokaribských oblastí, to vše v kontextu Thelemy. Byli to obeah a wanga, chybějící prvky v thelémském arzenálu okultních metod a systémů.

   Obeah je forma afrokaribské magie, které se někdy na jihu říká húdú. Tato praxe má svůj původ na Jamajce a skládá se především z čarování, na rozdíl od více nábožensky založeného haitského vúdú. Existují důkazy, že tento termín pochází z ašantského slova obajifo, což znamená čarodějnice, čaroděj, nebo eventuálně upír. Má tedy negativní konotace. Wanga (někdy ouanga)pak konkrétně odkazuje na váček jako schránku na kouzlo, někdy nošený kolem krku, nebo uložený na bezpečném místě, podobně jako indiánská medicína, s tím rozdílem, že medicína je obvykle používána muži, zatímco wanga může být připravena pro kohokoliv a obvykle pro konkrétní účely, jako je láska, peníze, zdraví atd. a je věnovaná konkrétnímu loa (iwa). Jak obeah tak wanga se někdy používají jako výrazy označující afrokaribský okultismu obecně.  Výrazem wanga se někdy konkrétně označují díla černé magie.

   Jaký je tedy význam nebo záměr za výzvou v Knize zákona, že by se měl člověk „učit a vyučovat“ „obeah a wanga“? Proč Aiwaz použil zrovna tyto výrazy a nepoužil například slova „vúdú a santeria“?

   Poslední dvě jsou náboženství, která mají vnitřně konzistentní kosmologii, pantheony a rituály. Obeah a wanga jsou ve svých definicích poněkud volnější, ale co je důležitější, neodkazují na náboženská dogmata sama o sobě, ale spíše na praktické hledisko, tedy magii. Obeah a wanga jsou okultní metody používané afrokaribskými spirituálními specialisty a to bylo důležité pro autora Knihy zákona. Nakonec to nechvalně známá třetí kapitola objasňuje slovy, že všechna předchozí náboženství jsou „černá“.

   Jak jsme již viděli, zdá se, že konsenzus názorů je, že jak obeah tak wanga jsou „černá umění“. To znamená, že se zabývají tím, co by kabalisté považovali za temnější, či přímo noční stranu Stromu života a mohou být spojovány s klifot, rozbitými skořápkami stvoření, příbytkem démonů. Navíc je Grantův i Bertiauxův zájem zaměřen na sexuální aspekt těchto temných záhad. To je pro „bílé“ mágy zřejmě nejklatější disciplína. Ti jsou obvykle vnímáni jako ti kteří, když už nežijí přímo v celibátu, jsou zdrženlivější než průměrný člověk, obětují svůj čas a energii na dobré skutky, hovoří s anděly a touží po spojení s božstvím. Vedou život považovaný za konvenčně morální a bezúhonný. Nenajdeme zde sexuální život, a pokud ano, pouze v rámci nábožensky schválených hranic manželství.

   Musíme si uvědomit, že sbory v synagogách a mešitách jsou od sebe genderově odděleny, že i védská praxe v Indii, udržuje pohlaví co nejdále od sebe. Křesťanství může být považováno za výjimku z tohoto pravidla. Připomeňme si, že nejstarší známé, křesťanské rituály, měly podobu agapé, tedy svátku lásky. Tyto smíšené sbory se scházeli tajně (často v katakombách nebo na hřbitovech), kvůli jejich pronásledování státem a jinými náboženskými autoritami. Křesťanství by tedy mohlo být považováno za satanismus své doby.

   Když se muži a ženy spojí v magickém rituálu, vždy existuje možnost, že přeskočí jiskra zejména ve vzrušené, (téměř romantické) atmosféře obřadu, který se koná tajně ve světle svíček, v oblaku parfému a kadidla, se speciálně navrženými róbami, ve vhodných barvách a materiálech a tak dále. Jedna forma přestupku, okultní rituál, zahrnuje všechny přestupky ostatní, včetně sexuálního a dále přivlastnění duchovní moci mimo normativní, sociálně schváleného kněžství a může být opojný.

      V obřadech haitského vúdú jsou výše uvedené podmínky zajištěny podkresleny baterií bicích a dalších hudebních nástrojů. V těchto obřadech je hlavní pozornost soustředěna na lidské tělo jako na „koně“, na kterém budou jezdit bohové, prostřednictvím posednutí. V takových případech není jedinec dále „přítomný“, jeho ego nebo superego je nahrazeno jedním z Iwa. Tělo posedlé osoby prostoupí jemné, někdy ne však příliš jemné, energie například Erzulie (bohyně lásky a vášně)nebo snad barona Samedi de la Cimitere (bůh křižovatky)nebo kdokoliv z mnoha dalších bohů, kteří se posedlé osoby zmocní a způsobí, že dotyčná osoba chodí a jedná v souladu s přirozeností konkrétního Iwa.

   Kupodivu toto nejsou věci, které by byly popsány ve Voudon Gnostic Workbook Michaela Bertiauxe. I když věnuje velkou pozornost haitským Iwa, nezaměřuje se na obřady nejčastěji spojované s haitským vúdú, jako jsou rituály, které se odehrávají v peristyle a hounfortu. Na místo toho zachází Bertiaux s haitskou látkou podobně, jako nakládá Crowley s tou egyptskou. Tedy jako s daty začleněnými do rituálů a spirituální metodologie, které jsou bližší západoevropské okultní praxi. V případě Bertiauxe a jeho gnostického vúdú, se jedná o synkretismus synkretismu.

Šabtaj Cví

   Z postmoderního hlediska je to samozřejmě nepřijatelné, tedy přetvoření původního zdroje a využití duchovnosti domorodé kultury. Ale to platí o celé magii. Magie je ze své podstaty metodou a nikoliv vírou nebo dogmatem. Její postupy mají kulturní přesah, protože se zajímají o změněné stavy vědomí, nikoliv o dodržování konkrétních zákonů nebo tradic. Proto bylo možné, pro židovské mystiky, jako byl například Šabtaj Cvi, nebo jako Jakub Frank „konvertovat“ k islámu, respektive ke křesťanství a stále si udržet své následovníky i svou pověst pokročilých adeptů. Takto bylo pro Aleistra Crowlyeho možné, začlenit jógu a kvazi tantrické praktiky do svého systému Thelemy a to přesto, že byl Angličan, který měl obdržet v Káhiře Knihu zákona, plnou egyptských bohů, kteří s ním rozmlouvali. V tomto kontextu je tvůrčí přístup k duchovnosti Michaela Bertiauxe zcela konzistentní. V současnosti není v západním světě prakticky žádná forma okultismu, která by nezahrnovala prvky „jiného“ náboženství a „jiných“ okultních praktik.

Jakub Frank

   Ačkoliv Beriaux shromažďuje materiály z jiných zdrojů, aby zesílil svou verzi „vúdú“, není sám, kdo zkoumá tento afrokaribský systém optikou jiných kultur a náboženství. Zatímco purista může trvat na přísném „africkém“ výkladu vúdú a popírá jakýkoliv synkretismus zahrnující jiná náboženství (například římský katolicizmus), nebo jiné mystické nebo magické systémy, haitští autoři dvacátého století k tématu často stahují řecké, egyptské a dokonce i židovské pojmy a koncepty, jako prostředek k obohacení rituálů a legend které jim předcházejí. I když je tento přístup postmoderními antropology a akademiky odsuzován, jako beznadějně kolonialistický a rasistický, tedy jako projekce bílé, západní nejistoty co se týče rasy, sexuality a náboženství na „divoké“ domorodce, skutečnost, že k němu někteří nativní haitští autoři sami přispívají, svědčí o hluboké kontroverzi.

   Raný autor, dnes v literatuře sporadicky zmiňovaný, je Arthur C. Holly. Psal ve francouzštině pod pseudonymem Her-Ra-Ma-El a jeho knihy jsou melanží biblických odkazů, křesťanských konceptů, afrocentrismu a minimem skutečných informací o vúdú. Jeho nejvíce zmiňovaná kniha je Les daïmons du culte, ovšem obvykle výsměšně. Ovšem jeho nejčastěji citovaná pasáž upozorňuje na spojení haitského vúdú a staroegyptská a asyrská náboženství:

   C'est en vain que les procédés hypocrites ou violents ont été mis en oeuvre pour envelopper

des ténèbres les phases brillants de l'évolution mentale du Nègre. Il est hors de conteste que

l'antique civilisation Ethiopio-égypto-assyrienne doit être inscrite à son compte.

   Je marné pokrytecky a násilně popírat brilantnost duševního vývoje černocha. Je nepochybné, že starověká etiopská egyptsko-asyrská civilizace musí být připsána na jeho účet.

 

Dále:

   Il nous parait indiscutable que la tradition Voudo descend en ligne directe: du sacerdoce et

des rites usités dans les temples d'Ethiopie et d'Egypte.

   Zdá se nepopiratelné, že tradice vúdú pokračuje v přímé linii kněžství a obřadů používaných v chrámech Etiopie a Egypta.

   Holly se nazýval haitským esoterikem, což potvrzují jeho zdlouhavé a někdy nepochopitelné výklady vúdú z hlediska národní kabaly, ve které každé písmeno latinské abecedy má svůj mystický význam, takže analýza jakéhokoliv slova (včetně jmen Iwa)může poskytnout přehršel sekundárních i terciálních významů. Klade důraz spíše na tyto analýzy, než na samotné vúdú, takže jeho kniha může být zajímavá pouze pro ty, kteří studují ranou haitskou frankofonní okultní filosofii dvacátého století.

   Holly odkazuje na všechny obvyklé autory: Court de Gébelin, Fabre d´Olivet, Eduard Schuré a Elifas Lévi (Abbé Luis Constant), všichni jsou v této práci citováni a to jí řadí do linie francouzského esoterismu, theosofie, zednářství a magie.  To je zejména případ Léviho, o kterém Crowley věřil, že je jeho reinkarnací. Mimo to jsou podle Hollyho Afrika a vúdú zdrojem veškerého evropského esoterismu včetně zednářství:

   Sur ce point je n'ai personnellement aucun doute. Car DAm-Bha-Lah, la Mère Divine, la

Négresse universelle, le COEUR QUI VIVIFIE l'humanité, est seule capable de réaliser la

parfaite solidarité, basée sur l'Amour, entre Noirs et Jaunes. Cela, parce que Dame, la

Grande Négresse du Ciel, est la Patronne des uns; Lah, le Grand-Petit Mulâtre du Ciel, le

Dieu panthéistique des autres. Donc la Nation haïtienne se tournera—pour l'adoration dans le

plus pur sentiment de fraternité—vers le Soleil Levant et son Fils Lumineux—c'est-à-dire, en

termes maçonniques, vers le GRAND-ORIENT personnifié par la Reine du Midi et son fils

Chiram. En effet, le Salut de la Patrie dépend plutôt de la Franc-maçonnerie que l'Eglise. Et

le Voudo, c'est la Mère de la Franc-maçonnerie comme on vient de le l'entrevoir dans les

pages précédentes.

   V tomto bodě osobně nemám pochyby. Dam-Bha- Lah, božská matka, Universal Negress, SRDCE KTERÉ OŽIVUJE lidstvo, je jediná schopna nastolit dokonalou solidaritu mezi černou a žlutou (rasou) založenou na lásce. To proto, že Dame, la Grande Négresse nebes je patronkou některých, Lah, le Grand-Petit Mulâtre nebes, je panteistickým bohem těch ostatních. Haitský národ se tedy obrátí, nebo se bude klanět nejčistším pocitům bratrství směrem k vycházejícímu Slunci a jeho synu světla, to znamená zednářským způsobem vůči GRAND ORIENTU, zosobněném Královnou jihu a jejímu synu Hiramovi. Zdraví země ve skutečnosti závisí spíše na zednářství nežli na církvi. A vúdú je matkou zednářství, jak jsme již z předchozích stránek zvěděli.

   Zde nám Holly představuje svou esoterickou metodu interpretace božích jmen ve vúdú, kdy rozděluje jméno boha Dambhaly na samostatné slabiky, z nichž každá má svůj vlastní význam. Toto je metoda, kterou používá sám Grant, jako v následující analýze slov, v ukázce z jeho knihy Ninth Arch, poslední části jeho Týfónské trilogie:

   Fráter Achad interpretoval třinácti písmenné slovo MANIFESTACE jako koncentrovanou magickou formuli Aeonu Maat, v jejímž „menším cyklu“se manifestovala její dcera Mâ. Musíme dodat, že dcera představuje věštkyni Maat, tedy probuzenou (tj. panenskou)kněžku ve svém magnetickém a věšteckém spánku. Základní vzorec lze schematizovat takto:

Mâ=médium „menšího cyklu“ (šestnácti kalas).

ni=Amen, skrytý Bůh-Slunce za Sluncem (Set-Isis/ Sothis).

festat=Káhira, místo dvojitého proudu (Aiwass/Nu-Isis)

ion=Aeon,“větší cyklus“, ve kterém je vyučována sedmnáctá kala (tj. ultimátní tajemství /v originále secret-ion/).

   Poznamenejme, že odkazy na Slunce a věštkyni Maat, mohou mít něco společného s Hollyho Dambhalou. Zatímco Dambhala je obvykle považován za mužské božstvo, jeho symbolem je také had. Ve výše citovaném odstavci je však Dambhala ženského rodu, protože Holly se zaměřuje na první slabiku slova Dam a vidí v ní odkaz na francouzské slovo pro ženu Dame. Dambhala se tedy pro něj stává Božskou matkou a la Grande Négresse, stejně jako fons et origo zednářů.

   Zatímco Holly je možná nepříliš hodnověrný zdroj informací o vúdú, máme jich více od kvalifikovaného odborníka Milo Riguarda. Riguard, vlastním jménem Emile, napsal řadu knih o vúdú, bohatě ilustrovaných fotografiemi obřadů a diagramy vévé, což jsou symboly, které Iwa poutají k rituálům. Zatímco jeho knihy zevrubně zpracovávají předmět, on sám se stává obětí velkých teorií, které posedly Hollyho. Spojuje praxi vúdú s Egyptem a Šalamounovým chrámem a přitakává Hollymu v tom, že souhlasí s egyptsko-etiopsko-asyrskými kořeny vúdú a jeho podílu na západní, evropské esoterice a zednářství.

   Jak Holly tak Rigaurd byli haitští autoři, muži, kteří znali svoji zemi a její náboženskou kulturu stejně tak, jako mnozí další, ale psali o ní z frankofonního hlediska. Kreolština je lidový haitský jazyk, zatímco francouzština je jazykem vlády a intelektuálních elit. Vzdělaný Haiťan, který se zajímal o náboženství a spiritualitu, by nejprve hledal informace ve francouzštině, což by ho nevyhnutelně vedlo k martinismu, zednářství, různým gnostických církvím a autorům jako je Lévi a Papus (dr. Encausse) a mnohým dalším, kteří skutečně uplatňovali svůj vliv na evropský a americký okultismus, jak prostřednictvím svých knih, tak prostřednictvím organizací a tajných společností, kterými byli členy, nebo je dokonce založili. Holly a Riguard nacházeli v těchto zdrojích to, v co už beztak věřili, že jejich náboženská kultura byla součástí kontinua duchovních zkušeností, která se započala již v Africe, tedy všude v Africe, Egyptě, Súdánu i Etiopii a její vliv sahal až k salónům Paříže a tajným společnostem v Londýně, Německu a jinde na kontinentu.

   To je však vnímáno jako rasistický postoj vůči vodun, který dráždí antropology. Trvají na tom, že vúdú je náboženství a přesto, že nepopírají jeho magické aspekty, odsuzují všechny pokusy vidět v něm cokoliv senzačního či svůdného. Bertiauxův přístup je napadán odborníky, kteří ho označují za beznadějného kolonialistu a rasistu, vytvářejícího stereotypizace vodun toho typu, který najdeme například u Lovecrafta. Spojením vodun se sexuálními rituály a kontakty s nadpozemskými entitami, které by nazvaly mnozí průměrní pozorovatelé „černou magií“zcela pejorativním způsobem (a možná, že jen slabě zahalenou rasistickou narážkou) ukazují Bertiauxe jako autora, který přispívá k hollywoodskému vnímání vodun jako „vúdú“, se všemi podivnými obřady a nemorálností, kterou tento termín naznačuje.

   Tato analýza však nemusí být zcela správná. Stalo se módou tvrdit, že každý zájem o domorodá náboženství ze strany bílých pozorovatelů, ať už jsou to akademici, vědci nebo novináři a autoři populárních knih na toto téma je podezřelý. To naznačil Edward Said ve svém průkopnickém díle Orientalismus, které kritizuje snahy západní, evropské kultury popisovat Asii kolonialistickým a rasistickým pohledem, složeným ze stejných dílů strachu, znechucení a touhy. Ačkoliv byla Saidova teze v poslední době podrobena kritice, je stále stěží překonatelnou překážkou pro nepůvodní pozorovatele, o nichž se předpokládá, že jsou ipso facto, zatíženi stejnými slabostmi. Je to ještě výraznější u těch, kteří útočí na jiné nepůvodní pozorovatele, o nichž se domnívají, že jsou nevhodně servilní, pokud začnou hovořit o  takových náboženstvích jako je vúdú a viní je z projevu „bílé viny“nebo z podobné touhy být zproštěni svých rasových, historických zločinů proti nebílým populacím. To je současná situace, patrná v ovšem v akademických kruzích. Mezi okultisty taková útlocitnost nepanuje. Při hledání větší a větší okultní síly jsou všechny cesty správné, a protože na okultismus lze (některými) pohlížet převážně z psychologického a emocionálního hlediska, lze vytěžit rasové a sexuální stereotypy jakéhokoliv „kultu“, jejich spojením s hlubšími psychologickými komplexy v operátorově mysli. Pro obhájce vodun však existuje další problém a to ten, že na Haiti skutečně jsou společnosti, které jsou zodpovědné za jeho špatnou pověst a které nám mimo jiné dali nechvalně proslulý „zombie prášek“. Tyto společnosti se specializují na magické a nikoliv náboženské prvky vodun. Wade Davis napsal dvě knihy, tykající se těchto společností, které byli základem jeho etnobotanické terénní práce na Haiti a během této doby byl skutečně zasvěcen do jedné z těchto skupin. Důrazné pokusy některých antropologů bagatelizovat zlověstné aspekty haitské náboženské zkušenosti se tváří v tvář tomuto druhu stipendia rozpadají. Pochopitelně by bylo možné namítnout, že haitské tajné společnosti jako bizango, zobop, secte rouge atd. mají stejný vztah k tradičnímu vodun jako má satanská církev k římskokatolické církvi, ale Davis dokazuje, že existují mnohem užší svazky mezi těmito tajnými společnostmi a normativním vodunem, než by se dalo předpokládat a že tyto tajné společnosti plní téměř stejnou funkci jakou „ilumináti“ nebo „zednáři“mají údajně plnit v evropských zemích, tedy jsou skutečnými „pány“ země operující v zákulisí a vyměřují tresty, pokud je to nutné k udržení pořádku v haitských komunitách. Můžeme tedy pro naše účely uzavřít, že to co antropologové nazývají „voudon““, nebo „vodun“ představuje souhrn různých afrických náboženství a že si zaslouží stejnou úctu, jako jakékoliv jiné náboženství i když musíme uznat, že takové věci jako jsou kletby, krvavá oběť a dokonce i zombifikace také existují jako součást haitské náboženské a okultní praxe, stejně jako antinomické tajné společnosti a „satanské“ okultní skupiny, které existují v rámci normativní bílé evropské křesťanské nebo židovské náboženské zkušenosti. A právě v kontextu haitských tajných společností jako je bizango najdeme největší korelaci s myšlenkami diskutovanými Bertiauxem a Grantem.

Wade Davis

   Jedním z prvků Beriauxovy kosmologie, který zaujal Granta, jsou takzvané points chauds, tedy„horké body“(nebo silové body), které fungují jako portály do jiných říší vědomí, podobně jako „brány“ do „podsvětí“. Adepti, kteří jsou schopni vstoupit do těchto bodů, jsou někdy v Bertiauxově žargonu zváni „voltigeurs“ (neboli“skokani“). Tyto horké body jsou umístěny na lidském těle i na konkrétních místech na Zemi a ve vesmíru, v dokonalé symetrii mikrokosmu a makrokosmu. Z toho vyplívá, že pokud lze tyto body lokalizovat současně na těle i na nebi (například), pak fyzická manipulace nebo stimulace těchto bodů je ekvivalentem otevření nebeských bran a tantrickými metodami může být tělo a jeho skryté zdroje využito jako vehikulum pro nebeský (a infernální) průzkum. Základní charakteristikou tantry, je pochopení psychobiologických procesů, které mění vědomí. Ve vzácných případech mohou tyto procesy probíhat náhodně, prostřednictvím nějaké formy fyzického nebo emocionálního traumatu, ale častěji jsou výsledkem praktikování okultních metod, jako jsou jóga, meditace, pranájáma a dalších prostředků zasahujících do běžných procesů fungování lidského těla. Pokud je tělo chrám i laboratoř současně, potom změna jakéhokoliv procesu v lidském těle, jako je kontrola dýchání, tlukot srdce, dlouhodobé zkroucení údů do nepohodlných poloh, nebo dokonce užívání drog měnících fyzickou nebo duševní působnost operatéra způsobí různé následky, které jsou mimo normální rozsah lidské zkušenosti.

   Okultista používá tyto nástroje k získání kontroly nad autonomní nervovou soustavou, systémem, který reguluje takové procesy, jako je dýchání, srdeční tep, peristaltika atd. a dále kontroly nad „autonomními“ funkcemi mozku, které mohou být umístěny v tom, co freudiáni obvykle zvou nevědomou myslí. To vše se zcela liší od mystické motlitby, které se chce spojit s božstvím skrze zbožnost a dobré skutky. Jedná se o mechanistický přístup jak k vědomí, tak i božství, který děsí církve i věřící a uráží je stejně jako otevřená diskuze o sexualitě. Zbožní hovoří o lásce a manželství, pohlaví buď není zmiňováno, nebo pouze jako eufemismus. Magici hovoří o čemkoliv v termínech jeho využití. Je to pragmatická aplikace k požadovanému cíli.

   Tento přístup nalezneme v Bertiauxovi i Grantovi. Je třeba poznamenat, že Grantovy informace týkající se vodun pocházejí čistě od Bertiauxe. Neexistuje žádný pokus o akademickou prezentaci předkládaného materiálu, žádné srovnávací citace vědeckých prací o afrokaribském náboženství, představené vedle citací z Voudon Gnostic Workbook, stejně jako chybí rozbor románsko katolické doktríny, nebo evangelických svatých knih. V magii není náboženských knih. Zájem Bertiauxe, Granta a Crowleyho spočívá ve spirituálních technikách a esoterních technologiích.

Bertiaux a Greenfield

   Kulturní kontext vodun, egyptského náboženství, v menší míře tantry a jezídů je ignorován, nebo překroucen ve prospěch dekonstrukce jejich vlastních technik, což se podobá technice, kdy vyjmeme převodovku z motoru, abychom viděli, jak fungují pospolu. Tyto techniky vedou, většinou skrze rituál, ke zvláštním výsledkům, které se pak pokoušejí popsat a analyzovat pro širší publikum s divoce nevyrovnaným výsledkem. Grantovo podání již už tak komplikovaného a někdy hyperbolického Bertiauxova materiálu, hraničí s nesrozumitelností a tvrdím, že není míněno jako lineární próza, ale jako druh svobodné asociace: jazyk redukovaný (nebo povýšený) na mantru a chorál.

    Bertiaux, podobně jako Grant, je posedlý temnou stranou esoteriky. Tradiční kabala, alchymie, zednářství, rosekruciánství jsou ignorovány ve prospěch zlověstnějších aspektů duchovní zkušenosti, a hledají způsoby, jak kontaktovat entity, o nichž se domnívají, že existují v jiných dimenzích, entity, které jsou přesto chápány jako schopné interakce s naší vlastní. Jedná se o mimozemské bytosti v každém smyslu, nejsou krásné v žádném konvenčním smyslu, žádní andělé s harfami, žádní vousatí proroci. Jedná se spíš o obludy imaginované Lovecraftem a dalšími hororovými spisovateli jeho generace, s tím rozdílem, že pro Bertiauxe i Granta nejsou výplody představivosti a tudíž „nejsou skutečné“, ale mají vlastní samostatnou existenci. V Bertiauxově a Grantově kosmologii, Lovecraft tyto bytosti nevymyslel, vídal je ve svých snech, což je uznávaná metoda, jak komunikovat se svou nevědomou myslí (v moderním smyslu), nebo s duchovním světem (ve starobylém kontextu). Bohové vúdú mohli povstat zrovna tak jako velký Cthulhu a Nyarlathotep a způsoby kontaktování jednoho, mohou být použity ke kontaktování druhého a s podobnými, dokonce měřitelnými výsledky.  To co započalo ve snu, lze kontaktovat ve snu, nebo alespoň v tranzu. Změněné stavy vědomí, tak typické pro posednutí duchy na Haiti a zmíněné Lovecraftem ve Volání Cthulhu, je způsob, jak znovu snít prvotní sen, vrátit se“zpět na Guineu“, do africké vlasti, která však neexistuje nikde na Zemi a je tedy všude. Horké body jsou základy okultního matrixu, místa, kde jedno vlákno pavoučí sítě protíná další. Společně tvoří membránu nad lebkou magického operatéra a podobá se dotykové obrazovce na monitoru počítače. Je to místo, kde se Bertiauxovo vúdú setkává s Grantovou tantrou, kde dochází k intelektuální a koncepční explozi, která vede Týfónský řád do říše Temného pána.

 

Honba za zlatem

 

   Bylo to s největší pravděpodobností setkání Davida Curwena a Aleistra Crowleyho, které poskytlo Kennethu Grantovi podnět, díky kterému si uvědomil, že klíčem k nejvyšším tajemstvím O. T. O. a vůbec, k veškerému západnímu okultismu je indická tantra. I když Grant používá poněkud zdiskreditované texty, co se týče jezídů a vúdú, co se týče oblasti indického náboženství a magie, je mnohem korektnější, byť s těmito prameny zachází mnohdy svévolně. Mnoho západních okultistů přitáhly k magii Crowleyho díla a další magici, kteří vyšli z řádu Golden Down. Grantovy knihy pak byli první, které je seznámili s tantrou a jejím potenciálem, chaoticky a nekompromisně. Chaoticky v tom smyslu, že čtenář vlastně nezjistí, v čem tantra spočívá a jejich síla spočívá v nekompromisně jasném jazyce, kterým popisuje magické procesy.

   Ze všech nevýslovných kultů Grantova repertoáru, projevuje právě u tantry největší erudici (až je zde podroben vážné kritice ze stran skutečných tantriků). Grant je informovaný nezasvěcenec, ač je třeba říci, že dělá chyby v nomenklatuře, definicích atd., což může být způsobeno spíše nedostatečným přístupem k publikovaným materiálům (a vlastnímu nedostatku zasvěcení do tantrického kruhu), nežli touze po matení či senzaci. Hodnota Grantovy práce spočívá zejména ve skutečnosti, že jako první ze západních okultistů tento materiál zveřejnil a pobídl tak ostatní k vlastnímu nezávislému výzkumu. A dále, zatímco tantrik může vznést námitky proti Grantovu ledabylému použití tantrických termínů a konceptů, k podpoře svého vlastního výzkumu, je tento přístup v souladu s Bertiauxovým přístupem k vúdú, či Crowleyho přístupu k egyptologii a jezídismu. Což není ospravedlnění přístupu těchto magiků, ale spíše to demonstruje základní tendenci brikoláže západních okultistů, kteří se snaží přesáhnout židovsko-křesťanský rámec do jiných, cizích oblastí. To je pochopitelně návnada samotné Babalon, věčné svůdně všech duchovních aspirantů od nepaměti.

David Curwen

   David Curwen (1893-1984) byl blízký přítel Aleistra Crowleyho v období od roku 1944 až do prosince roku 1947, kdy Crowley zemřel. Po celou tuto dobu udržovali čilou korespondenci o magii, alchymii a zejména o tantře. Curwen byl nedávno (2006) odhalen jako autor vlivné alchymistické práce Pursuit of Gold (1976), napsané pod pseudonymem Lapidus (latinsky „kámen“). Tato kniha, která má podtitul „Alchymie dnes, v teorii i praxi“, jak se zdá, odráží Crowleyho Magie v teorii a praxi a do jisté míry se tyto dvě knihy navzájem doplňují.

   Vztah Curwena a Crowleyho nebyl vždy bezproblémový. Crowley si brzy uvědomil, že Curwen, který studoval tantru v Indii, byl v mnoha ohledech znalejší než on. Crowleyho chápání tantry bylo omezeno na několik anglických překladů hrstky tantrických textů. Když si oba uvědomili tuto situaci, jejich přátelství poněkud utrpělo. Crowley musel být nejchytřejší muž v místnosti, alespoň co se týkalo okultismu a Curwen byl živým důkazem toho, že existují i jiné záhady a další odhalení, ke kterým nemá Crowley přístup.

   Současně se však prohloubilo přátelství mezi Curwenem a Grantem a Curwen ho přesvědčoval, aby hlouběji zkoumal právě tantru. Podle něj, by se Grant nejvíce proslavil odhalením, že principy Thelémy a hlavní tajemství O. T. O. jsou popsány v textech a praktikách tantrických adeptů Indie.

   Téma tantry je rozsáhlé a zpracoval jsem ho již jinde, ale pro naše účely se zaměříme na ty tantrické skupiny, které jsou zajímavé pro Grantovy „nevýslovné kulty“ Indie.

   První takovou skupinou je sekta Śrívidjá, kterou lze ve skutečnosti rozdělit do čtyř samostatných, ale propojených projevů. V zásadě je to forma uctívání bohyně, jejímž cílem je advaita, neboli nedualita. Je to tedy tradice Śakta (na rozdíl od tradice Śaivita), ve které je zdroj síly šakti představován v Bohyni. V případě Śrívidjá je to Lalita Tripurasundarí. Tripura Sundari znamená „krásná bohyně tří měst“, tři města v tomto případě odkazují na tři různé aspekty bohyně, fyzický, jemný a nejvyšší. Obyčejně je líčena jako šestnáctiletá dívka a proto je někdy zvána jako „šestnáctka“ a Lalitá, čili „ta která si hraje“. Je třeba poznamenat, že číslo šestnáct je důležité v Grantově číselném systému, protože označuje šestnáctou kalu, tedy vyvrcholení kal, nebo sekrety kněžky. Její mantra také obsahuje šestnáct písmen.

Śrí Meru čakra v Kerale

    Nejpřednějším symbolem sekty Śrívidjá je Śrí Meru čakra, což je trojrozměrná verze Śrí jantry, obvykle vyrobená ze speciálních kovů v posvátné slitině, která dokonaleji přijímá požehnání bohyně. Śrí jantra je dvourozměrná magická kresba složená z devíti vzájemně propojených trojúhelníku, které představují jednotu mužských a ženských energií, sil Śivy a Śakti a lze ji považovat za zobrazení základní filosofie jak tantry, tak Thelemy.

   Forma uctívání známá jako samajačára se odehrává v mysli, protože i rituál- půdža, může být sám o sobě proveden mentálně, pokud nejsou příslušné rituální předměty k dispozici. V tomto případě je bohyně vizualizovaná a celý rituál je mnohem osobnější a interiorizovaný. Se vzrůstající složitostí pak dospíváme k formě dakšinačára ve které se vyžaduje vnější forma bohyně, buď idol, nebo Śrí Meru čakra anebo dokonce oddaná žena. Je třeba poznamenat, že v této praxi neexistuje žádný důvěrný kontakt mezi věřícím a ženou – suvásíní, která představuje bohyni samu a na ní se soustřeďuje rituál.

Šaktický guru z tradice šrívidjá při vykonávání púdži (chrámový komplex Dévípúrám, Ándhrapradéš, 2005)

   Kaulačára je to, čemu se dostává největší pozornosti, protože vnějším předmětem oddanosti je žena, nebo muž anebo pár. Slavný rituál „pěti M“- pančamakára je součástí kaulačáry, i když se praktikuje méně často, než se říká. Jelikož cílem Śrívidjá je v podstatě advaitá a popření veškeré duality, ritualisté sami zdůrazňují, že mezi věřícími a uctívanými není žádný rozdíl, ve skutečnosti je každý a všechno bohyně. Nakonec mizí smysl já, jako separované entity od zbytku vesmíru. Použití nahoty a sexu v těchto rituálech, které může být jak fyzické tak virtuální, podle pokynů vůdce, je navržen tak, aby odstranil veškerý smysl pro „jinakost“konfrontací s hanbou, strachem i tělesnou touhou.

   Nejzazší a nejkontroverznější formou Śrívidjá je praxe vámačáry. Jí oddané skupiny se scházejí na hřbitovech a v krematoriích, kde hledají bohyni v jejím strašlivém a děsivém aspektu. Cílem je překonat i ty nejhrubší a nejhnusnější aspekty stvoření, lidstva, reality. Vidět bohyni v mrtvolách kremačních pecí, cítit její parfém v pachu hořícího masa a slyšet její hlas v děsivých zvucích nočního indického hřbitova je vrcholem zbožnosti. A když je vámačára kruh proveden kompletně, tedy s pančatatvou, či pančamakarou (rituál pěti M, který zahrnuje maithunu, čili sexuální kontakt)v tomto podivném prostředí, za zdrcující přítomnosti mrtvol, dobývá smrt a přivádí celé stvoření zpět k jedinému bodu: smrti a aktu početí probíhajícími na stejném místě, rozpadu a touze po vyhlazení hranic mezi tímto a jiným světem.

   Není divu, že tyto praktiky Granta fascinovali. Mohl zahlédnout v temných koutech a stínech, tajemství gnostické mše a rituálu Hvězdného safíru, odhaleného a rozšířeného prostřednictvím intenzivních obřadů sekt kaulačáry a vámačáry. Tantrické texty a rituály by Grantovi odhalili tajemství za tajemstvími. Śiva a Śakti na trůnech ve středu kaula kruhu jsou analogiemi chaosu a Babalon, tím, co by Jung možná nazval stínem a animou a užití tekutin v gnostické mši a rituálu Hvězdného safíru, jsou v dokonale srozumitelném rámci v kontextu tradice Śrívidjá. Ve skutečnosti byla tajemství v VIII a IX stupni O. T. O. vysvětlena a posílena prostřednictvím konzultace s tantrickými texty, nejen ze sekty Śrívidjá, ale i také řady dalších skupin, od kašmírských Śaivitá  po Nath Siddhi a samozřejmě tibetské tantrické tradici se známou tantrou kaláčakry a souvisejících schémat zasvěcení.

   Grant se mohl zaměřit na dva aspekty tanter, které považoval za klíčové pro pochopení Thelémy. První byla myšlenka neduality a zničení ega. Tato záležitost zaměstnávala rovněž Crowleyho, který znal Patandžaliho jógové sútry, jejichž překlad se objevil v roce 1914 a snažil se o stav samádhi, tedy stav prožívání neduality, prostřednictvím identifikace subjektu a objektu během meditace. Věděl, že samádhi je nejvyšší možný stav vědomí, jaký může být dosažen za života, jediný možný vyšší stav je stav mahásamádhí, tedy velké samádhi, ke kterému dochází v okamžiku smrti.

   Druhým byl koncept kal.

 

Nejlepší je luny krev, měsíčně….(AL III:24)

 

   Grant mohl být prvním západním okultistou, který psal o tomto tématu, přinejmenším jako první oslovil široké publikum se zájmem o ceremoniální magii a západní okultní tradici. Kalas bývají popisovány jako vaginální sekrece, které se neomezují na menstruační krev, ale vyskytují se během celého menstruačního cyklu a mají různé okultní vlastnosti, v závislosti na dni jejich výskytu. Ty nelze chápat jako hrubou fyzickou formu mukoidních sekretů, nebo krve, ale jako jejich subtilnější protějšky prodchnuté vlastnostmi, které jsou analogické s alchymickými prvky, které se zúčastní procesu duchovní transformace.

   Téma kalas je navýsost konvexní, neboť vytváření kalas závisí na okultních schopnostech kněžky i na jejich manipulaci knězem. Existují astrologické i astronomické úvahy a rituální požadavky k zajištění správné kondenzace jejich esence ve správný čas, aby mohli být použity pro magické účely.

   Slovo kalas znamená jednotku času, konkrétněji lunární „cifru“, nebo den. Rozličné autority nabízejí různé definice a identifikace těchto lunárních dnů. Někdy se tvrdí, že jde o jeden a půl dne solárního dne, nebo přibližně 36 hodin. A jindy zase, že každý lunární den je stejně dlouhý jako sluneční, počítá se ale od soumraku do soumraku, spíše než od úsvitu do úsvitu, atd. Ti kdo jsou obeznámeni s védskou astrologií, tento termín znají, stejně jako související termín tithi, což značí totéž, ale který se v astrologii používá častěji nežli v tantrách.

   Je důležité si zapamatovat, že lunární cyklus je výsledkem souhry mezi měsícem, zemí a sluncem. Považujeme li Zemi za nádobu pro smíšené esence Slunce a Měsíce, což je tradiční tantrický koncept, pak je důležitost kal zřejmá. V různé dny lunárního cyklu, jak se Měsíc postupně zvětšuje z nového Měsíce na úplněk a pak znovu začíná ubývat, kvalita měsíčního světla se mění z noci na noc. Indičtí astrologové a tantrikové si představují, že Slunce odkapává drahocennou sómu kapku po kapce na Měsíc, dokud není Měsíc v úplňku a v tom okamžiku se začíná sóma navracet, opět kapku po kapce nazpět na Měsíc, dokud není zcela vyčerpána a pak se celý cyklus opakuje znovu. Každý lunární den je spojen s určitou kvalitou a také s určitým božstvem. Je to koncept, který souvisí s tantrickými koncepty a o kterém hovoří tak často Grant. Každá tato lunární cifra, nebo kala má jinou kvalitu. Pokud je tato kvalita kombinovaná s individuálním menstruačním cyklem kněžky, dostanete odlišnou „tinkturu“, nebo esenci.

   Centrem indického náboženství a zejména tantry je koncept amrity. Amrita je kombinace mužské a ženské energie, která zajišťuje nesmrtelnost a sílu léčit nemoci. Je zdrojem západních představ o elixíru vitae a kameni mudrců. Je to výsledek vnitřního procesu meditace, jógy a rituálu, ale také sladění s knězem nebo kněžkou, stejně jako se samotnou měsíční fází. Jedná se o vzájemné propojení mikrokosmu s makrokosmem – lidského těla s hvězdami – způsobem, který přesahuje možnosti chápání nováčka v ceremoniální magii a alchymii. Citlivost ženy na svůj menstruační cyklus a citlivost muže na ženu, spolu s (1) povědomím o vnějším „cyklu“ Slunce a Měsíce a (2) správně provedenými rituály, s pečlivou osobní přípravou (zejména v psychobiologické oblasti procesů, které jsou zahrnuty pod kontrolu autonomního nervového systému: dýchání, srdeční frekvence atd.)poskytují prostředky duchovní transformace, které by jinak byli obtížně k překonání. Jak se člověk ztotožňuje s bohyní v normálních fázích Śrívidjá půdžy, je jeho prvním cílem advaitá, či nedualita, získaná identifikací bohyně s vesmírem, vesmíru s bohyní a nakonec identifikací já s ne – já, překročením protikladů a dosažením samádhi.

   V prvotních fázích procesu, jehož zdokonalení může trvat léta, je amrita kultivována a je třeba jednat opatrně, aby se z léku nestal jed. Tantry jsou plné těchto pokynů a varování, někdy je však obtížné jim porozumět, kvůli kryptickému jazyku, ve kterém jsou psány a který je společný pro všechny formy hlubší esoteriky, jak v Asii, tak na Západě. Amrita, jak již bylo řečeno, je kombinací esence praktikujících mužů a žen s upozorněním, že hrubší prvky nejsou podstatné, protože jsou pouze nosičem jemných sil, které reprezentují. Pouze zasvěcení tantrici, nebo v západním kontextu, magikové, jsou schopni generovat tyto jemné esence. Můžeme tedy vidět, že tuto funkci by Gnostická mše naplnila pouze v nejpokročilejším případě, stejně jako v případě rituálu Hvězdného safíru, který pracuje se stejnými myšlenkami. Existuje však souvislost mezi tantrami, Grantem tolik ceněnými a Thelemou? Kromě zjevných podobností existují i další důkazy, že by se mohlo jednat o silnější spojení, než se dosud věřilo.

Moše Idel

   Jak říká tantrický učenec David Gordon White ve svém The Alchemical Body: Siddha Tradicions in Medieval India:

V mýtu o královském původu… byl Měsíc oživen a doplněna byla jeho čtrnácti denní jasnost skrze oběť sómy. Sóma je tekutá esence měsíce, která, v kontextu obětování, musí být získána. Ale jak král Měsíc vyzíská své vitální tekutiny? Skrze červenou krávu, jejíž jméno rohin, je stejné, jako jméno hvězdné ženy, která byla původní příčinou jeho trápení.

   Tady nalézáme bohatou žílu symboliky, ze které může těžit každý kabalista, jako například judaistický badatel Rafael Patai a kabalista Moše Idel, kteří oba uvedli, ve svých spisech, že právě tantra by mohla být tím neviditelným vlivem za evropskou a středovýchodní formou alchymie a kabaly. V tomto jediném mýtu máme náznak, že tu může být jakési křížení mezi židovskou mystikou a tantrickou alchymií.

   Jak vědí nejen židovští učenci, červená kráva, někdy také červená jalovice (hebrejsky parah adumah), je nutná k očištění každého, kdo přišel do styku s mrtvolou (Numeri, 19:2 – 19). Kráva musela být bez vady, červenohnědá a nikdy nesměla zakusit jho. Byla obětována a spálena, její popel byl uložen do rituální nádoby. Spolu s krávou se pálí cedr a yzop. Dále se používá pramenitá voda. Kontaminovaná osoba se kropí pomocí kropenky vyrobené z větví yzopu.

   Je požadováno, aby v chrámu byl k dispozici popel z červené krávy a proto stavba třetího chrámu v Jeruzalémě nemohla proběhnout, pokud taková kráva nebyla k dispozici. Neexistuje žádný logický argument, žádný odkaz na jiné zdroje, které by poskytovali kontext pro tento poněkud bizarní rituál, až z tohoto důvodu talmudští učenci začali hovořit o božím příkazu. Ale spojení mezi červenou krávou, rituální čistotou a živou vodou, se zdáme nacházet ve starověké Indii a výše uvedené citace nabízí cestu k pochopení této poněkud tajemné podmínky.

   Klíčem je slovo rohin. Neznamená to přímo „červenou krávu“, ale jednoduše „červenou“. To je jméno bohyně „hvězdné ženy“a je přiřazeno k jedné nakšatras - rohini nakšatras- což je hvězda Aldebaran, nacházející se v souhvězdí Býka. Rohini je manželkou Čandry, měsíčního božstva, které je ztotožňováno se Sómou. Symboly pro rohini/Aldebaran jsou chrám a vůz.

   Máme tedy rudou bohyni, rudou krávu, očistné vody a sómu a chrám. Měsíc musí získat rudou krávu a směnit jí za sómu, což se jeví podobné zmiňovanému mýtu, ve kterém je rudá kráva spálena a její popel použit k vytvoření očistné vody. Přidejte k tomu symbolické spojení s Aldebaranem a chrámem a zdá se, že máme perfektní vysvětlení tohoto židovského požadavku.

   Skutečnost, že je zde zahrnut také symbol vozu, nás zavede mnohem hlouběji. Takzvaný „sestup do vozu“, je praktika známá z židovské mystické praxe Merkavy (vozu)známá také jako hekhalot (palác). Cílem praktiky je vystoupat přes sedm úrovní, vozů, nebo paláců, aby myst konečně stanul před trůnem božím. Už jinde jsem uvedl, že takto starodávná mystická praxe, inspirovala rituály Zlatého úsvitu, které se potom staly základem pro Crowleyho strukturované stupně A .´.  A .´.

   Existují další důkazy, že tato teorie může být správná. Aldebaran je v různých světových mytologiích spojen se souhvězdím Plejád, „sedmi sestrami“, podobně jako je asterismus Velkého vozu složen ze sedmi hvězd, které krouží kolem Polárky, která v tomto systému tvoří Boží trůn, protože je nehybná a věčná osa, kolem které se svět otáčí.

   Celý tento komplex myšlenek se opakuje v thelémské ideálu Šarlatové ženy, Babalon, jako partnerky Theriona a jejíž vztah s šelmou poskytuje sómu, životodárný elixír.

   Máme-li pokročit v astronomickém tématu ještě o krok dále, musíme vzpomenout dosud nejjasnějšího výbuchu supernovy, v lidské historii, ke kterému došlo roku 1006 n. l. Došlo k němu 30. dubna, což je, podle Necronomiconu den „kdy Velký medvěd visí za ocas z oblohy“, tedy v den, kdy se otevírá brána mezi tímto a oním světem. Ve stejný den došlo k sopečné erupci Mount Merapi na indonéském ostrově Jáva, který zničil celou tamní populaci a pohřbil velkolepý chrám Borobudur. Po staletí ležel pod sopečným popelem a vegetací, než byl znovuobjeven a dalajlámou znovu vysvěcen a uznán jako chrám vadžrajány, tedy tantrického buddhismu.

 Mount Merapi

   Výbuch supernovy nastal v souhvězdí, které staří zvali Therion, tedy šelma.

   Tyto starodávné kulty – jezídů, afrokaribských náboženství a jejich tajných společností a také tantriků – jsou nositeli konkrétních informací, které moderní kabalisté považují za nezbytné pro pochopení svých vlastních tradic, obřadů a praktik. Ale tyto praktiky jsou nebezpečné. Zahrnují manipulaci s nevědomými obsahy mysli a psychobiologickými procesy, které jsou stále málo pochopeny a uznávány ještě méně. Pro spisovatele jako je Grant, či Lovecraft je analogický styk s nadpřirozenými bytostmi … ne analogický ve smyslu slova, jak je běžně používán, ale spíše „analogický“ jako opozitum slova „digitální“. Pro Granta a Lovecrafta není průnik do hlubin nevědomé mysli metaforou průniku do hlubin hlubokého vesmíru, jsou to různé způsoby vyjádření té samé věci. Tyto praktiky mohou být navzájem analogické pro neiniciované, ale setkávají se v rituálech a praktikách adepta, zasvěcence.

   Nejstarší mystéria byla fyzické, nikoliv metafyzické povahy. Existovala jejich esoterická a exoterická verze, korespondující s psaným a ústním zákonem židů. Ale na rozdíl od toho, co se obvykle předpokládá, metafyzická byla exoterní verze, nikoliv naopak …. Tajná, ústní, nebo skrytá moudrost ztělesněná v glose (k sedmnácté kapitole Egyptské knihy mrtvých), odkazuje na fyzický počátek abstraktních koncepcí, jež se v textu objevují. Duchovní záležitosti se vysvětlují pomocí fyzických, přesněji řečeno fyziologických jevů.

Velká Bohyně Matka

Velká Bohyně Matka

Donald Tyson

Oceán Šakti

   Duchové jsou plozeni Šakti, která je kořenem kreativity, či plodnosti. Je primární potencí, která umožňuje bytí. V hinduismu je tato kreativní energie personifikována jako Bohyně Matka.

   Před stvoření tento svět postrádal Slunce, Měsíc a hvězdy, den a noc. Nebyl zde oheň ani rozlišení směru. Brahmánda pak byl prost zvuku i dotyku, netěšil se z jiných sil a byl zahalen v temnotě. Takto tedy věčný Brahman (ultimátní realita), skrze kterého mluví shruti a Prakrti (zdroj přírody), která je existencí, vědomím a zřídlem existovali odděleně.

   Ona je čistá, plná moudrosti, nevyslovitelná, věčná, neposkvrněná, nedostupná dokonce i jogínům, vše prostupující, pokojná, věčně blažená, jemná a zbavená vší tíhy i lehkosti.

   Poté co Anandamaja (plný rozkoše)zatoužil tvořit, aby ona projevila svou vlastní radost ze hry, nejvyšší Prakrti, vystoupila z beztvaré moudrosti a přijala formu podle své vlastní vůle.

   Tato Dévi měla podobu barvy rozstříknutých kapek a její tvář byla přímá a okouzlující jako rozvinutý lotos. Měla čtyři ruce, planoucí pohled, rozevláté vlasy a plná, vztyčená ňadra. Byl nahá jako prostor, byla úžasná a sedlala lva.

   Šakti není ani mužská ani ženská a je schopna se manifestovat v androgynní formě. Je obyčejně znázorňována jako bohyně, protože je dělohou, která tvoří formy a přináší nový život. Také proto, že je matkou která ochraňuje život ve všech jeho formách.

   Je jedno, v jakém aspektu se zjevuje, všechny atributy patří jí. Ona sama přináší potěšení, spásu i oddanost a bytuje ve všech formách. Nyní sádhaka (praktikující) může, pakliže je to jeho přání, poznat jí jako Višnua, Krišnu, Šivu a Rámu, nebo jako Kálí, Táru, Radhu, Durgu, Sítu a Lakšmí, nebo se může těšit uctíváním své matky, otce, přítele anebo příznivce. Nezáleží na tom, zda jí vaišnava  pojímá jako Višnua ve formě Šakti, nebo šakta jako Šakti ve formě Višny. Když se ponoříme do oceánu její substance, která je Čit-šakti, opouštíme všechny rozdíly mezi maskulinitou a feminitou, vztahující se k formě Krišnašakti, Šivašakti, nebo Kálíšakti a všech dalších šakti, které budou spojené v jednu, jako vlny v oceánu.

Duše světa

   Ve filosofii starých Řeků a Římanů byla šakti známa jako Duše světa, první bytost, která oživila a dala formu vesmíru. Všechny manifestované věci existují v jejím rámci a jsou tedy jejím výrazem. A tak jako hindský filosof komplexně referuje o šakti, tak podobně řecký filosof Platon obecně pojímá Duši světa jako feminní, přestože jasně rozpoznává toto božství jako pohlavně indiferentní v jeho esenciální přirozenosti:

   Ten samý argument platí o univerzální přirozenosti, která pojímá všechna těla-ta musí být nazývána vždy stejně, protože ona se nikdy neodchyluje od svých forem a nikdy, v žádném případě a v žádné době, nepřijímá podobu jakékoliv věci, která do ní vstupuje a je přirozeným příjemcem všech dojmů, jež vstřebává a obohacuje se jimi, a proto se čas od času jeví rozdílně.

   Povšimněme si nápadně podobného popisu Duše světa u Platóna a šakti v tantrických textech. Je zde ale jeden důležitý rozdíl. Plato vždy odlišuje Duši světa od nejvyššího stvořitelského zdroje „příčiny příčin“, který je popsán jako nepoznatelný, ale charakterizován jako muž a Duši světa, tuto „nejdokonalejší bytost“, charakterizuje jako ženu. V nejvyšším porozumění  šakti není žádný rozdíl mezi Šakti a Brahmou, nejvyšší kreativní příčinou. Tudíž ve starověké tantrické filosofii východu je nadřazené božství považováno buď jako feminum nebo neutrum, zatímco ve starověké filosofii západu je to maskulinum nebo neutrum.

Atributy Bohyně

   Pouze osvícení filozofové jsou schopni uctívat šakti jako abstraktní potenciál. My ostatní musíme Bohyni přidělit nějakou kvalitu či identitu, vztahující se k ní nějakým smysluplným způsobem.

   Šakti sama učí v jedné hindské Šástře (svatý text), že musí být objevována skrze své formy, dříve než se může přiblížit ve své beztvaré formě:

   Nikdo nemůže pochopit mé subtilní formy, aniž by nejprve meditoval o mých hrubých formách. Pohled na tuto subtilní formu osvobozuje džívu (vědomí) z pout sansáry (pomíjivý svět)a dává mu nirvánu, samádhi (extázi osvobození). Z tohoto důvodu,sádhaka toužící se osvobodit, nejprve hledá útočiště v mé hrubé formě, pomocí krijajógy řádně uctívá tyto formy a pomalu, krok za krokem postupuje k mé nejsubtilnější formě.

   Krijajóga je systém popsaný v Pataňdžaliho nauce. Zahrnuje dodržování rituálů a rituálních úkonů, za účelem oslabení pěti klésas (utrpení), které jsou: avidjá (ignorance), asamita (egoismus), raga (touha), dvéša (nechuť) a abhini-véša (lpění na životě). Rozdíly jsou mezi uctíváním Šakti s atributy a uctíváním Šakti bez atributů. Platí obecná dohoda, že Šakti musí být uctívána jako bohyně se jménem a tvarem, dříve než jí lze oslovit v její beztvaré realitě. Není to známka slabosti, či intelektuální nedostatečnosti, pouze pragmatické uznání přirozených limitů lidského vědomí.

Kult Kybelé

   Bohyně se objevují v mnoha maskách skrze mytologickou historii lidské rasy. Všechny Velké bohyně Matky jsou manifestovaným aspektem šakti. Ve starém Řecku a Římě byla uctívána jako Kybelé, původně fryžská bohyně jeskyní, které byla ztotožněna s Rheiou, Krónovou ženou. Římané jí zvali Velká Matka a považovali jí za matku všech bohů. Byla též známa jako Mater turrita protože nosila čtvercovou korunu ve tvaru věžemi opevněného města.

   Její uctívači ve Frygii, Korybanti, pochodovali ulicemi za vyhrávání fléten a bubnování a tancem se dostávali do extatického transu, během kterého se bičovali důtkami a zraňovali noži a meči, dokud jejich krev hojně neprýštila. Kybelé byla plodná bohyně. Jeden z jejích rituálů zahrnoval rituální kastraci kněží. Toto bylo prováděno na památku Attise fryžana, mytického milence Kybelé, který, když se chtěl oženit s jinou milenkou, byl Bohyní stižen šílenstvím a sám sebe vykastroval a vykrvácel k smrti.

   Může působit podivně, že je kastrace spojována s bohyní plodnosti, ale kastrací kněží symbolicky bohyni obětovali všechnu svojí sexuální energii raději, než aby jí vydávali běžnějším způsobem. Božská extáze Korybantů byla řízena jejich potlačenou sexuální energií, vyjádřenou flagelantstvím a dalším rituálním sebepoškozováním. Během transu byla fyzická bolest jejich těl přeměňována v blaženost a nikoliv bolest. To byl jejich způsob jak vyjádřit svou lásku ke Kybelé, což někdy vyvolávalo prorocký stav, ve kterém byla pronášena proroctví.

Milovaná Isis

   Vedle třeštění kolem Kybelé existoval v Řecku, Římě a Egyptě kult Isis, nabízející laskavější způsob jak uctívat bohyni. Isis je starobylá egyptská bohyně magie, věrná choť Osírisova a matka Hóra. Je zjevné, že Řekové a Římané uctívali Isis jako svojí formu Šakti a Osírise jako formu Šivy, podle Plútarchovy poznámky: „Ať je v přírodě cokoliv co je spravedlivé a dobré, existuje to plně kvůli nim, jelikož Osíris se podílí na vzniku a Isis jej přijímá a rozšiřuje ho.“ Což se blíží hindskému chápání Šivy jako iniciátora kreativních jisker a Šakti jako lůna, které dává formy a rodí je.

   Kněží Isis si oholili hlavu i tělo a zůstávali v celibátu, aby jí tak vyjádřili svou osobní oddanost. Osíris, manžel Isis byl kastrován Setem a byla to Isis, která mu vrátila jeho penis pomocí své magie. Za symbolismem kastrace, který nacházíme v mýtech o Kybelé i Isis, stojí v obou případech oddanost a uctívání sexuální energie, i když niterná oddanost Isis byla na hony vzdálena od šíleného a osamělého uctívání Kybelé. Magickým znovuvytvořením penisu Osíridova Isis demonstrovala, že tato sexuální energie byla pod její nadvládou a kontrolou. Skrze její uctívání mnichy žijícími v celibátu, jí byla dobrovolně odevzdána plná moc nad jejich sexuálními funkcemi. Všechna jejich latentní milostná energie byla věnována jí. Tato transmutace sexuální energie (kundaliní šakti)přinášela magické síly (siddhis).

   To je skutečný důvod proč katoličtí kněží uctívají Marii, Matku boží a zůstávají v celibátu. Pravý smysl celibátu v rámci křesťanství byl skryt po tolik století, že je téměř neznají ani kněží sami. Panuje shoda mezi křesťanskými historiky, že kult Marie a její uctívání je přímým potomkem kultů Isis v Římě a Egyptě. Podobně je celibát křesťanských kněží založen na stejném základě jako ten kněží Isidin. Tento zvyk byl pravděpodobně zaveden na pobídku kněží Isis po jejich konverzi ke křesťanství.

   Na podobnost mezi římským uctíváním Isis a katolickou chválou Marie upozorňuje James Frazer:

   Není proto divu, že v období úpadku, kdy bylo tradiční náboženství otřeseno, kdy se řády dostaly spolu do rozporu, a mysli byli zneklidněné, kdy se ve zdivu samotného císařství, jež bylo považováno za věčné, objevovali četné trhliny a pukliny, jasná postava Éset s milostivým příslibem nesmrtelnosti, plna duchovního míru, mnoha lidmi připadala jako hvězda na bouřlivé obloze a v jejich srdcích vyvolávala zbožné vytržení, ne nepodobné tomu, jež ve středověku vzbuzovala Panna Maria. Vždyť její majestátní rituál, vyholení kněží s tonzurami, jitřní služby a nešpory, cinkavá hudba, křest a kropení svěcenou vodou, slavnostní procesí a nákladné sochy Matky boha v mnoha směrech připomínají okázalost a ceremoniál katolické církve. Tato podobnost nemusí být čistě náhodná. Starý Egypt přispěl možná svým podílem jak k oslnivému symbolismu katolické církve, tak i k bledým abstrakcím její teologie. V umění se postava Éset a maličkým Hórem u prsu tak podobá Madoně s dítětem, že se jí někdy dostalo holdů od nic netušících křesťanů. A možná, že Ésetě v jejím pozdějším aspektu patronky námořníků vděčí Panna Maria za překrásný přívlastek Stella Maris, „Mořská hvězda“, jímž jí uctívají námořníci na rozbouřených mořích.

   Kybeé a Isis jsou naprosto rozdílné ve své přirozenosti a ve způsobech jejich uctívání a přesto obě vyjadřují aspekty Bohyně. Šakti není ani Kybeelé a ani Isis – ona je oběma, Kybelé i Isis v ten samý moment, spolu s mnoha dalšími Matkami bohyněmi starověkého světa. Toto může být nezvyklý koncept pro moderní uctívače, kteří jsou zvyklí chápat Boha jako singulár, nezměnitelnou identitu (ačkoliv mohou mít výhrady, co se týče povahy této identity), ale pro kněze Řecka a Říma byl tento koncept zcela jasný. Lucius Apuleius, žijící ve druhém století, který se nejvíce proslavil svým románem Zlatý osel, byl zasvěceným knězem Isis. V jeho románu je popsaná návštěva u Bohyně, kde se dočteme následující:

   Já jsem matka všeho v přírodě, vládkyně všech živlů, začátek a původ všech generací, nejvyšší z božstev, královna mrtvých, první z nebešťanů, shrnující v sobě podoby všech bohů a bohyň, já ovládám svými pokyny světlem oděné výšiny nebeské, léčivé vánky mořské i slzavé tišiny podsvětní. Celý svět uctívá různými obřady a pod různými jmény mé božstvo, jediné pod mnohotvárnou podobou. Frygové, prvorození obyvatelé země, mi říkají pessinútská Matka bohů, původní obyvatelé Attiky kekropská Minerva, ostrované kyperští pafská Venuše, pověstní lukostřelci krétští Diana Diktynna, trojjazyční Sicilané styžská Prosperina, Eleusínští starodávná bohyně Cerera, jiní mi říkají Iunona, jiní Bellona, jedni Hekaté, druzí Rhamnúnťanka. Národy ozařované prvními paprsky rodícího se slunečního boha, obojí Aithiopané a Egypťané, jímž dává slávu pradávná vzdělanost, uctívají mě správnými obřady a dávají mi mé pravé jméno královna Isis.

Královna nebes

   Marie je pozemskou inkarnací Královny nebes, právě tak jako je Ježíš pozemskou inkarnací nebeského Krista, nebo mesiáše. Královna nebes je zmíněna ve Zjevení Janově, i když není explicitně jmenována tímto jménem: „A ukázalo se veliké znamení na nebi, žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy.“ Protože se říká, že je matkou „syna, který má pást národy železnou berlou“ a který byl „poblíž Boha a jeho trůnu,“ může jí být pouze Marie a syn je nepochybně Ježíš.

   Jediná výslovná zmínka o Královně nebes v Bibli pochází od Jeremiáše, kde je uctívání „ve městech judských a v ulicích jeruzalémských“ odsuzováno prorokem. Přestože je bůh Hebrejů kompletně maskuliní ve všech písmech Starého zákona, bohyně přežívá v judaismu od nejstarších dob jako Matronit (Matrona), která je v kabalistické literatuře popisována jako choť Boží a je zvána Šechinou (imanentní přítomnost boží), která je personifikována jako Bohyně- milenka svatých mužů. Ačkoliv je to zřídka kdy výslovně uvedeno, existují náznaky, že láska Šechiny k jejím uctívačům může mít sexuální podtón.

Bohyně mezi gnostiky

   Matronit a Šechina jsou dvě formy Bohyně, které se vyskytují uvnitř gnostických kultů. To nám nepřijde překvapivé, pokud vezmeme v úvahu hluboký vliv gnostické doktríny, zejména židovské gnóze, který měla na doktrínu kabaly. Gnostici uznávali šakti jako nejvyšší mateřskou bohyni nebes, jejíž děti jsou hvězdy. V této roli byla zvána Barbelo (panna) gnostiky. Barbelo je v mnoha aspektech podobná Matronit. Gnostici také uznávali formu Bohyně, která dobrovolně sestoupila na zemi, kde byla uvězněna v zapomnění hmoty. Tato druhá forma Bohyně byla mladší a sexuálně aktivní a byla charakterizována buď jako panna, nebo děvka. Sestupně byla jako nevinná panna donucena k prostituci Archonty. Byla zvána různě, Helena (pochodeň) Šimonovců, či Panna světla, však nejčastěji se objevuje pod jménem Sofie (moudrost). Sofie je nejpodobnější kabalistickému konceptu Šechiny.

   Musíme zmínit symbolismus hada, který hraje důležitou roli v gnostických mýtech i uctívání, zejména v časných kultech, jako například u Ofitů.  V gnosticizmu tento had osvobodí lidstvo od tyranie hlavního Archónta Jaldabaotha. V gnostické nauce je Jaldabaoth paradoxně jak Satan (Samael) tak Jehova (JHVJ) Starého zákona. Had dává Adamovi a Evě dar gnostické moudrosti, která je probouzí do božského stavu a osvobozuje je z poddanství Edenu.

   V gnostickém textu Tajná kniha Janova, je tento had v zahradě, měnící se v orla, Sofia sama. Tato spirituální gnóze je dar Bohyně: „Já jsem zjevil podobu orla na stromu poznání, jež je Epinoia (pocházející) z Pronoiy čistého světla, abych je poučil a probudil je z hlubin spánku, neboť se pádem stali dvěma a poznali svou nahotu. Zjevila se jim Epinoia, jsoucí světlem a probouzející jejich mysli.

   Had, který se zde objevuje jako orel , představuje sexuální energii , která má být alchymicky transmutována ve spirituální energii (v jednom mýtu o fénixovi, je tento znovuzrozen z červa). Had především symbolizuje sexuální energii a také moudrost-což je propojeno. V gnosticizmu byla totiž sexuální energie používána cíleně ke spirituální transcendenci. Gnostici považovali manželství a plození za zlé, přinejmenším jako bezcenné činnosti, v protikladu k jejich vlastní spirituální evoluci, protože pohlíželi na fyzické tělo jako na vězení. Nepřáli si uvěznit další duše ve věznici z masa. Shrnuji tedy, gnostické sekty inklinovali ke dvěma druhům praxe, jeden dodržoval přísný celibát a ten druhý k praxi využíval prostitutky. To je nevyhnutelný výsledek přesměrování sexuální energie od rozmnožování druhu, ke generování magických sil a spirituální moudrosti. Fyzická stránka sexu musí být buď zcela potlačena a obrácena dovnitř, nebo záměrně nasměrována a kontrolována tak, aby nevzniklo žádné potomstvo a energie orgasmu měla být užita k jinému účelu. Katoličtí kněží si vybrali první cestu, tantričtí jogíni tu druhou a gnostici zůstali někde mezi. Některé sekty se vyhýbali fyzickému sexu, zatímco ostatní ho používali ke spirituálnímu vývoji.

Bohyně čarodějnic

   V moderním čarodějnictví, či Wicce, která je pokusem o oživení předkřesťanského přírodního, evropského náboženství, je šakti jednoduše zvána Bohyně. Individuální skupiny jí někdy invokují v její formě s atributy, například jako Dianu, Cerridwen, či Hekaté, ale je třeba porozumět tomu, že to jsou pouze masky Bohyně, která přijímá mnoho forem a jmen, jež vyhovují jejím různým záměrům. Ve Wicce je Bohyně úzce chápána jako Matka přírody. Rohatý bůh Wiccy, jež se objevuje v anglickém folklóru pod mnoha rozlišnými jmény, jako Herne, Lovec, Robin Goodfellow a Zelený muž, je vyjádřením klíčové maskuliní síly Šivy.

   V některých kovenech je vyvíjeno značné úsilí k vybalancování Bohyně a Rohatého boha během ceremoniálního uctívání, ale velekněžka kovenu, jež je během rituálu inkarnovaná Bohyně (šakti), přejímá většinou aktivnější úlohu v kruhu. To proto, že během rituálu sestupuje okultní síla především skrze velekněžku. A je obvyklá praktika gardneriánských čarodějek, že čarují v „nebeském oděvu“, čili nahé. To nepochybně zvyšuje sexuální napětí a je nápomocné při zvyšování energie šakti při rituálu. Z praktických důvodů, jako je praktikování rituálů na veřejných místech, nebo venku během zimy, wiccanské koveny gardneriánské tradice nepracují vždy s „nebeským oděvem“.

   Jeden ze zajímavých detailů wiccanské tradice je pětinásobný polibek. Ten je udělován velekněžkou nahému zasvěcenci na nohy, kolena, pohlaví, prsa a ústa. Když jsou políbena ústa, přivine velekněžka zcela své nahé tělo na tělo iniciovaného. Iniciovaný je ovšem svázán a má zavázané oči. Jak bondáž tak zaslepené oči mají vytvářet symbolický stav sexuální impotence, který pomíjí , jakmile zasvěcovaný vstupuje do kovenu. Směr polibků následuje vzestupnou trasu spiritualizované energie kundalini z těla do hlavy.

   Dalším zajímavým aspektem moderního gardneriánského čarodějnictví je rituální mrskání. Jak bylo zmíněno výše, toto hrálo centrální roli při uctívání Kybelé a v dalších mysteriosních tradicích starověkého světa. Ve třetím stupni alexandrijské čarodějné tradice, je zasvěcení zakončeno sexuálním stykem uvnitř kruhu v přítomnosti kovenu. Muž a žena iniciovaní do tohoto stupně, reprezentují konjunkci Slunce a Měsíce. Členové kovenu se otáčejí během jejich styku zády k nim.

Teorie Gaia

   V  posledních desetiletích přispěla také západní věda ke  konceptu šakti skrze teorii Gaia. Ta tvrdí, že celé Země je jedním žijícím organismem, který během miliónů let postupně transformuje životní prostředí tak, aby vyhovovalo jejím vlastním potřebám. Tato teorie vysvětluje existenci vysoké koncentrace kyslíku v atmosféře. Než vznikl život, bylo v atmosféře pouze stopové množství kyslíku. Živoucí ekosystém sám generoval volný kyslík a my považujeme za samozřejmost, že tento produkt jejích životních procesů, použijeme jako základ pro vývoj svých vlastní ch organismů závislých na kyslíku. Teorie Gaia je materialistickým zpracováním platónského konceptu Duše světa.

   Jednou z výslednic teorie Gaia je ta, že každý živoucí organismus není pouze potomkem Bohyně, ale částí těla Bohyně. Gaia je schopna regulovat kondici svého těla dynamicky, právě tak jako my dokážeme regulovat pocity horka a chladu, hladu či žízně. Například když se velký meteorit střetne se Zemí a eliminuje většinu druhů, Gaia je pak schopna expandovat do vlastních ekologických okruhů k vyvinutí nových druhů, za účelem obnovy stability a harmonizace celých ekosystémů.

   V budoucnosti může být lidská rasa hlavním destabilizačním faktorem v rovnováze ekosystému (a je zde mnoho signálů, že tento čas není daleko). Gaia bude reagovat eliminací nestabilizujícího vlivu. Matka příroda se obrátí proti svému destruktivnímu vlivu, lidem a zničí nás za účelem svého vlastního zdraví, právě tak, jako lidské tělo eventuálně reaguje na přítomnost poškozené a hnilobné tkáně, aby je eliminovalo. Selhání nových antibakteriálních léků proti starým chorobám a infekcím, stejně jako selhání pesticidů proti napadení hmyzem jsou subtilní indikací, že Gaia již začíná nepřátelsky reagovat na vlastní nemoc – lidskou rasu.

Temná bohyně

  Ne každý aspekt šakti je životu přitakávající. Bohyně ovládá všechny formy, může je vést i ničit. Kdykoliv je cokoliv stvořeno, akt stvoření mění formu toho, co existovalo dříve a v tomto smyslu to ničí. Tvoření a ničení vždy existovalo současně. Zda je změna považována jako tvoření, či ničení, do značné míry odvisí od postoje pozorovatele. Jestliže spálíme dřevo v kamnech, vytvoříme teplo, popel a kouř. Ten samý produkt vzniká, pokud spálíme dům na popel, ale spálení domu je považováno spíše za destruktivní akt. Tvůrčí akt pozorujeme tehdy, ale ne vždy, pokud zapojuje a akumuluje koncentrovanou energii. Destruktivní akt obyčejně energii rozptyluje.

  Mnohé z forem šakti, jsou bohyně smrti, podsvětí, destrukce a černé magie. To je důležitý faktor při našich úvahách, protože v literatuře, mytologii a folklóru, je tento temný aspekt bohyně, nejtěsněji spojen s lidskou sexualitou, zejména s tou sexualitou, jejímž cílem je spíše potěšení nežli plození potomků.

Hekaté z křižovatek

   Pro Řeky byla temnou tváří šakti především Hekaté, lunární bohyně čarodějnictví a černé magie. Původně byla Hekaté pravděpodobně trácká bohyně měsíce. Hesiodos tvrdil, že byla dcerou Titánů, Persea a Astérie. Hekaté měla tři hlavy, lví, psí a tu, která ukazovala tři fáze měsíce. Jejím posvátným zvířetem byl pes a jejím posvátným místem křižovatka. Na konci každého měsíce nosili Řekové na křižovatky jídlo, aby jí uctili a odvrátili její hněv. K její slávě byli také obětováni psi a černá jehňata. Její spektrální zjev byl doprovázen vytím psů. Vyučovala čarodějnictví a podsvětní duchové vykonávali její vůli na Zemi. Měla sílu darovat či odepřít smrtelníkům jakýkoliv dar, po kterém toužili.

   Hekaté byla invokována čaroději pokud chtěli působit v podsvětí, nebo chtěli vykonávat černou magii. Do jejího arzenálu patřilo vyvolání neovladatelné sexuální touhy v srdci, u nejprve netečné osoby. To bylo uskutečňováno pomocí kouzel lásky, čili filtry. Jako bylo nechvalně známé hippomanes, vytvářené pod záštitou Hekaté. Toto hippomanes je masitý výrůstek velikosti fíku na čele nově vylíhlého hříběte. Nesežere-li klisna ihned tento výrůstek, nepocítí ku hříběti nejmenší lásky a zdráhá se ho živit. Proto se tvrdí, že síla hippomanu je mimořádně způsobilou budit lásku, podá-li se hippomanes v prášku, k němuž je přimíseno něco krve z milující osoby. Existuje ještě jiný čarodějný prostředek téhož jména, hlen vytékající z pochvy hřínajících klisen. Spojení klisny s Hekaté je signifikantní. Klisna je spojována též s nočními můrami, zejména nepříjemné sexuální povahy.

   Některé autority tvrdili, že Hekaté byla společnicí Persefony, ženy Háda a královny pekla. Pozdní řečtí autoři identifikovali Hekaté s Persefonou (římsky Prosperinou), na zemi pak s Artemidou (Dianou), osudovou bohyní lovu a na nebi se Selenou (Lunou). Všechny to jsou lunární bohyně. Je zde vždycky velmi silné spojení mezi šakti v jejím ženském aspektu a Měsícem, stejně jako je spojení mezi kreativní jiskrou nebo semenem (bindu)Šivy a Sluncem.

Lilit

   V židovském folklóru a kabalistických textech je temným stínem šakti Lilit, která byla také známa jako Stařena, drsná slupka, Matka démonů, Žena smilství, stočený had a Seveřanka. Lilit byla vykreslována jako matka všech démonů, které rodí po té, co uloupí semeno osaměle spícím mužů a s ním se sama oplodní. U svých milenců vyvolává spontánní poluce poté, co s ní zažijí erotický sen. Věřilo se o ní, že vyvolává potraty a škrtí nemluvňata v kolébkách. Židi jí vinili z toho, co my nyní nazýváme Syndrom náhlého úmrtí kojenců. Nebylo to proto, že by Lilit židovského folklóru nenáviděla děti, spíše chtěla, aby patřili jí. Někdy si s nimi přicházela hrát. Když se neviditelně objevila vedle kolébky, aby si pohrála s dítětem, mohly být její rodiče upozornění na její přítomnost úsměvem na dětské tváři. Tu bylo nutné klepnout na nos dítěte, aby se zlomila fascinace bohyní, což by mohlo být pro dítě fatální. To zvláštně platilo, pokud se Lilit rozhodla dítě políbit. Jeho život by pak byl skrze rty vysán Bohyní.

   Podle jiných bajek, přicházela Lilit k dětem v podobě sovy, aby sála jejich krev. To se vyprávělo na základě staré řecké pověry, že křik sovy vydávaly noční babizny, které si někdy dopřávaly dětskou krev. Římané zvaly tyto čarodějnice stirges „ Říká se, že svými zobáky prý trhají vnitřnost kojenců a jejich nečisté tlamy jsou plné krve.

Bába Lilit a Lilit panna

   Někdy se Lilit dělí na dvě Bohyně. První je bába Lilit,Stará, která je spojována hlavně s porody a výchovou démonů, vyvoláváním potratů, mrtvě narozených dětí a Syndromem náhlého úmrtí kojenců. Stará Lilit je noční upír, ve svém nejděsivějším aspektu. Je temnou reflexí Matronit a objevuje se v evropském folklóru jako zlá víla. Je také zvána Velká Lilit a je chotí Samaela.

   Druhá Lilit je Naamah, která byla v Bibli sestrou Túbal kaina „mistra každého řemeslníka se železem a mosazí.“ V kabale byla Naamah transformována v neodolatelnou svůdnici, která přicházela do lůžek osaměle spících mužů a milovala se s nimi. Nejprve se zjeví, jako démonicky krásná žena. Podle Zoharu se strojí jako prostitutka a čeká na své oběti na křižovatkách. Má rusé, dlouhé vlasy, bělostnou pleť a zrůžovělé tváře. Nosí šperky a barví si rty. Je oděna v šarlatu. Poté co zachytí citový stav oběti a její náklonnost ke hříchu, změní se v obří, divokou démonku. V tu chvíli má nápadnou podobnost s Kálí, hinduistickou bohyní destrukce. Stojí před svým milým zahalena v plameni a její tělo je plné zírajících očí, náhle se v její ruce objeví meč, z jehož hrotu odkapává jed. Tím ho zabije a odnese ho do pekla. Naamah je stínovým ekvivalentem Šechiny. Je také zvána Malá Lilit a Pannenská Lilit a je chotí démona Ašmodaje.

   U Naamah je kladen důraz na sex a potěšení z něj. Je chvilkou zakázaného chtíče a ztělesňuje obrovskou sílu sexuální energie, zkazit a svést, stejně jako přinést radost. Stará Lilit odpovídá za nepřirozeně zrozené potomstvo po spojení duchů s lidmi. Velká Lilit je síla sexuální energie vyvézt do zjevného bytí sílu kterou lze zvrhnout k plození monster. Je na ní odkazováno v kabalistickém spisu Aliena Crowna, protože uzurpovala místo Matronit na trůně nebeském. Je sexuální energií použitou pro kreativní účely, které nejsou schváleny svatou tórou.

   Obě Bohyně jsou aspektem Lilit, jako jsou Matronit i Šechina dvě formy té samé energie šakti. Tím pádem je Lilit je ve svém nediferencovaném aspektu jak matky démonů, tak svůdkyně lidských bytostí, výborným vyjádřením chaotické nebo destruktivní reflexe šakti (Kálíšakti). V židovském folklóru spadá sexuální potěšení v náruči duchů pod vládu a kontrolu Lilit, nebo její dceru Naamah, protože všechny takové praktiky jsou bezbožné.

   Někdy je Lilit rozdělena ve čtyři démonické královny, které předsedají čtyřem rohům země. Lilit, která je často zvána Seveřanka, ovládá Řím a stojí v severním čtverci. Naamah ovládá Damašek, jenž se nachází ve východním čtverci. Mahalath (nebo Rahab)ovládá Egypt, který je v jižním čtverci. Igrat (nebo Agrath či Agrat) ovládá Salamanku, která je v západním čtverci. Tyto čtyři démonické královny, které jsou pouze různými variacemi Lilit,svádějí lidské bytosti v různých částech světa.

Sex a hřích.

   K porozumění, proč je Lilit v židovském folklóru vykreslována pouze v negativním smyslu, je třeba si uvědomit, že až do několika posledních dekád byl mimomanželský sex, vnímán jako hřích, ve většině západních kultur a náboženství. I manželský sex byl vnímán jako hříšný, pokud byl provozován čistě kvůli smyslovému prožitku, nebo obsahoval perverzní techniky. Felace, anální styk, masturbace, nahota za denního světla, nebo se zapálenou lampou byli odsouzeny jako prokleté.

   Jakýkoliv pokus mít sex bez početí dítěte byl považováno za potrat. Všechny druhy mrhání semenem byly nahlíženy jako nejčernější z trestných činů.

   Z tohoto důvodu bylo sexuální potěšení se spirituálními bytostmi automaticky považováno za zlé a bylo spojováno s těmi aspekty šakti, které měli co do činění s podsvětím, černou magií, jedy a dalšími zločiny. Sex s ženou z masa a kostí byl rovněž chápán jako zlý, pokud k němu došlo mimo manželství, nebo byl provozován čistě pro potěšení. Ani sex s duchy nemohl vytvořit zákonné potomky a obvykle se považoval za protiprávní.

   Jediná výjimka nastala, když Šechina (božská přítomnost) sestoupila k světci či světici. Tato událost byla implicitně připuštěna v kabale i křesťanském mysticizmu, ale málokdy otevřeně diskutována. Svatí rabíni možná dosáhli extáze v objetí Šechiny. Oddané jeptišky mohly ležet v manželské posteli s jejich nebeským manželem Ježíšem a mniši mohli sdílet blaženost v náruči Marie anebo méně běžně, také s Ježíšem. Popisy objetí a polibků Krista jsou obyčejně popisovány jako symbolické, ale v mnoha případech by měli být interpretovány spíše doslovně. Je to pouze moderní nastavení mysli, které, protože zapovídá existenci duchů, diktuje, že všechny tyto styky musí být poetickou fantazií.

   Je zde určité pokrytectví a rozpolcenost. Pokud Šechina přichází ke kabalistickému světci, může vyvolat extatický stav, který má jako jednu ze svých vlastností sexuální vzrušení – jak je v kabale naznačeno, ale nikdy jasně uvedeno. Blaženost je považována za odměnu za velkou zbožnost a uctívání. Na druhou stranu, jestliže Lilit nebo Naamah přichází do lože prostého člověka a sdílí s tuto osobou lásku se souhlasem této osoby, je to kabalisty považováno za těžký hřích. Ale aktivita bohyně a vstřícnost člověka je v obou případech totožná. Ať tak či onak, aktivita je dobrá nebo zlá, záleží na záměru člověka i ducha.

   Když Ježíš přišel ke svaté Terezii a dal jí znamení, bylo to vnímáno jako znamení blaženosti v očích církve:

   Při jiné příležitosti se před ní Ježíš Kristus zjevil, položil pravici probodenou hřebem do její ruky a řekl: „Viz tuto ránu po hřebu. Je to znamení manželské smlouvy s tebou. Dokud budeš moje nevěsta, nic tě neoddělí od lásky Boha, tvého spasitele.“ …. Na mši v den Svatého Pavla se jí Ježíš zjevil ve své lidské podobě, ale jeho tělo bylo oslavené. Tento styk trval tři dny, až přišel seraf s planoucím mečem a probodl jí srdce.

  Na druhou stranu, jestliže přišel Satan k ženě, poté obviněné z čarodějnictví a udělal jí znamení a pomiloval se s ní, bylo to nahlíženo doktory Svaté inkvizice jako jisté znamení jejího prokletí. Guazzo uvádí lokální pověst o dvacetileté dívce, která byla vybrána, aby převzala řemeslo své matky čarodějnice, načež byla uvedena k „neobyčejnému muži“, který byl pravděpodobně Ďábel v přestrojení:

   Dívka byla přinucena složit přísahu a označil jí na obočí svým spárem znamením poslušnosti a pak se s ní položil za přítomnosti její matky. Pak se zas nabídla matka, že jím bude poskvrněna za přítomnosti dcery.“

   Značka učiněná na obočí dívky nehtem (talon) ducha, která byla inkvizitory pokládána za ďábelskou, má ten samý účel jako znamení učiněné na dlani sv. Terezie duchem považovaným za Ježíše. Je to krevní pakt mezi ženou a duchem jako upomínka jejich svatby, která je následně dovršena. V případě čarodějnice je styk proveden jak s matkou, tak i dcerou, protože obě jsou oddány duchu. Kromě faktu, že je sex provozován otevřeně a je tedy hříšný v očích církve, je zde jeden malý rozdíl mezi těmito dvěma styky. Jeden je posvátný a druhý blasfemií, protože se tu bere v úvahu záměr milenky.

   Tyto rozdíly existují i v tantře. Jogíni, kteří hledají tělesné spojení s Bohyní, nebo jejími dcerami hlavně pro smyslové potěšení, raději než pro spirituální vývoj, jsou označeni za černé magiky. Praktikují tedy prajógu, vizualizaci a oživení duchů kvůli sexuálnímu spojení. Základní předpoklad tohoto rozlišení je ten, že všechen sex provozovaný kvůli pouhému potěšení je považován za hříšný. Tradiční víra říká, že dobrý jogín má sexuální energii používat pouze k vyšším spirituálním účelům, stejně jako dobrý hospodář má užívat sexuální energii jen se svou ženou a k plození dětí.

   To je důležitý rozdíl k pochopení, protože kniha, kterou právě čtete je esenciálně učebnicí prajógy, ve smyslu, že obhajuje příjemné erotické spojení s duchy za účelem osobního vývoje. V minulých stoletích byl tento postoj považován za hříšný, přinejmenším za bezcenný, většinou mystických a náboženských učitelů. V moderním světě, kdy je sex pro potěšení akceptován jako cíl sám o sobě, je prájóga nahlížena s větším pochopením a považována za legitimní konání.

Lilit a Samael

    Kabalisté věřili, že Lilit může vstoupit do lože ženy a milovat se s ní ve formě mužského ducha, čili inkuba, který je obyčejně nazýván Samael. Samael je židovským ekvivalentem Satana a je pánem podsvětí. Lilit je jeho manželka. Ta má schopnost milovat se s lidskými bytostmi jak v ženské tak mužské formě. Kabalistické texty identifikují Lilit s hadem z ráje:“A ten had, ženská běhna, poštíval a sváděl Evu skrze skořápky světla, které je samo o sobě svatostí.“  Toto „světlo“ odkazuje na spodní tóny energie bohyně kundaliní, která může být použita pro dobro i zlo. Kundaliní je personifikovaná manifestace šakti bez lidského těla a vždy má hadí výzor. Tyto „skořápky“ jsou démoni. A „žena běhna“ je dalším titulem Lilit.

   Toto je perfektní příklad k porozumění přirozenost šakti v tantrických textech Indie. Protože šakti vyjadřuje všechny formy, může se snadno manifestovat jako mužský duch. A protože Lilit také sdílí tuto schopnost, je nefalšovaným obrazem šakti.

   Podobně existuje v evropské démonologické literatuře víra, že Satan může přijít k čaroději jako sukubus, nebo k čarodějnici jako inkubus se stejnou snadností. Pokud jde o démony, jak jsou obvykle chápáni v křesťanské démonologii, jsou pouhým rozšířením samotného arcidémona Satana, a jak říká Guazzo:“Proto mohou měnit svoje pohlaví, které není jejich přirozeností a zjevují se tak mužům v ženské formě a naopak a jak těm i oněm lžou.“Tento fenomén byl předmětem diskuze a zatímco evropští křesťané považovali kořen zla za maskuliní, židovští kabalisté pak za feminní. Nejučenější z hinduistických panditů pochopili, že není ani jedním z nich.

Slepý drak

   Pozdější kabalisté rozlišovali velmi důležitý rozdíl mezi temnou a chaotickou šakti v jejím feminním aspektu (Lilit), temnou šakti v jejím mužském aspektu (Samael) a základní destruktivní energií temné šakti (energie)samotné, ve formě obrovského hada nebo draka. To se podobá síle kundaliní, hadu v hinduistické tantře tak mnoho, že je velmi lákavé předpokládat, že kabalisti nakukovali do hinduistických tantrických textů. Tento had je popisován jako „zprostředkovatel, či družba“jež leží mezi Samaelem a Lilit, zatímco oni kopulují a ve skutečnosti vlastně dovršuje jejich přitažlivost.

   Slepému draku je připisována nesmírná síla kreace i destrukce. Sám je kastrovaný, aby nemohl zplodit vlastní potomky, jinak by tito potomci zničili náš svět. O tomto velkém hadu stojí psáno, že kdyby se projevil cele a kompletně, zničil by svět ve vteřině. Podle kabalisty Naftali Herz Bacharacha, který slepého draka popisuje ve své knize Údolí krále (1648)je údajně slepý, což naznačuje, že je neviditelný – tzn., je bezbarvý. Mám tendenci věřit, že pravý důvod této slepoty, stejně jako jeho kastrace je, nějak omezit jeho jinak neomezenou sílu. Magická energie je projektována skrze oči. Je jistě náhoda, že je penis v lidové mluvě opisován jako „slepý had,“ nicméně je to zajímavá náhoda.

   V tantře má lidské tělo tři esoterické kanály spojené se šakti. Centrální kanál zvaný šušumná běží přímo vzhůru z nejnižší čakry muladhára, která je základem sexuální energie, až do nejvyšší quasi čakry sahasráry, tisíciplátečného lotosu. Ohnivý had kundaliní leží stočený ve třech a půl závitu kolem základu páteře, nebo muladháry, a vystupuje centrálním kanálem do sahasráry. Kolem šušumny se vinou dva další kanály, jeden který začíná i končí na levé straně těla a je ženský, se nazývá ida a druhý který začíná i končí na pravé straně a je mužský je pingala. Ida je asociována s Měsícem a lunárním dechem levé nosní dírky, pingala je pak asociována se Sluncem a solárním dechem pravé dírky.

   Lze vytvořit korespondence mezi třemi kanály a třemi persónami triády pekel v kabale. Slepý drak koresponduje s ohnivým hadem kundaliní, který se probouzí slepý ze sexuální touhy a vystupuje nahoru centrálním kanálem. Ida a lunární energie souvisí s temnou šakti v jejím ženském aspektu, Lilit. Pingala a její solární energie je spojena s temnou šakti v jejím mužském aspektu, se Samaelem. Nastává v podstatě stejný trojitý vztah v magických a alchymických symbolech jako u Hermova caducea.

Lilit, osvobozená žena

   Všechny stvořené věci, počítaje v to všechny duchy, jsou dětmi šakti. Všichni démoni, kteří jsou duchy, kteří páchají činy, jež tradiční náboženství považuje za nezákonné, jsou dětmi temné reflexe šakti, která je kabalou zvána Lilit. Ve starověku a upřímně řečeno v i dnešních časech, je netradiční, nebo mimomanželský sexuálních akt považován za hříšný. Tedy jakýkoliv duch, který napomáhal, nebo umožňoval sex rekreační, byl historicky degradován na démona a dítě Lilit.

   Protože většina dnešních mužů a žen neodsuzuje sexuální vyžití jako špatné, není důvod nahlížet na duchy sexuálního potěšení jako na duchy zlé. Moderní pohled na sex s duchy těch, kteří se vysvobodili z pout konvenčních náboženství je spíš blíže pohledu starých šamanů s jejich ayami, čili nevěstami v nebi. Mezi moderními wiccany a pohany není sex se spiritus familiaris považován za hříšný a pravděpodobně může energetizovat magickou praxi.

   V posledních pěti dekádách byla Lilit rehabilitována. A to především feministickými spisovatelkami, které vidí Lilit jako Bohyni ženských práv. Lilit reprezentuje mimomanželský styk, sex pro zábavu, nekonvenční sexuální praktiky, sex jako nástroj k ovládání mužů a ženské svobody a oslavení božství v ženě. Lilit také stojí za právem na potrat, jako mytologicky první potratářka a za plánovaným rodičovstvím, protože když se milovala s mužem, jeho semeno se rozlilo mimo dělohu. V tomto smyslu je Lilit bohyní moderního feminismu.

 

 

Prameny použité k překladu:

James George Frazer: Zlatá ratolest (Mladá fronta 1994)

Apuleius: Zlatý osel (Svoboda 1974)

Bible, český ekumenický překlad (Česká biblická společnost 2008)

Milan Konvička: Tajná kniha Janova (interlineární překlad 2010)

Rebarbora: blog Čarování

 

  

  

  

 

 

 

 

Dva drudi sbírají jmelí.

Dva druidi sbírají jmelí

  

   Uctívání dubu nebo boha dubu bylo zřejmě společné všem větvím árijské rodiny v Evropě. Jak Řekové, tak Italové ztotožňovali strom se svým nejvyšším bohem Diem či Jovem. Ve staré Itálii byl každý dub zasvěcen Jovovi, italskému protějšku Dia a v Římě na Kapitolu nebyl tento bůh uctíván jenom jako božstvo dubu, ale také jako božstvo deště a hromu. Jeden římský autor, který staví zbožnost starých dobrých časů do protikladu se skepsí věku, kdy si nikdo nemyslel, že nebe je nebe, a o Jova nedbal ani za mák, nám říká, že za oněch časů chodívaly vznešené paní s bosýma nohama, a rozpuštěnými vlasy a s čistým srdcem vzhůru po svahu Kapitolu a prosili Jova o déšť. A hned, říká dále, lilo jako z konve, snad nikdy nepršelo jako tehdy, a každý se vracel domů mokrý jako myš. „Ale nyní,“ píše, „už nejsme pobožní a pole jsou jako úhory.“

   Také u Slovanů je dub posvátným stromem hromovládného boha Peruna, protějšku Dia a Jóva.  Hlavním božstvem Litevců byl Perkunas či Perkun, bůh hromu a blesku, jehož podoba s Diem a Jovem se často zdůrazňovala. U Litevců byli duby posvátné, a když je křesťanští misionáři vykáceli, lidé hlasitě bědovali, že byla zničena jejich lesní božstva. Muži obětovali za dobrou úrodu dubům a ženy lípám, z toho můžeme usuzovat, že považovali duby za mužské stromy a lípy za ženské. Jestli si dobře vzpomínám, je také ukrajinským národním stromem dub. V Ukrajinské sauně jsme se kdysi dávno mrskali dubovými větvemi. Je možné, že jako náš národní strom zvolili lípu národopisci.

   Zaměřme nyní ovšem naši pozornost na jmelí. Jmelí je poloparazitní stálezelená rostlina, které žije na větvích mnoha stromů, především na borovici lesní, jabloni a hrušni, ale také na dubu. Bobule mají barvu od perleťově bílé až po zlatožlutou, podle toho na jakém stromě dozrávají.

   Hlavní druid sbíral jmelí zlatým srpem, ostatní druidové, odění do bílých tunik, jmelí ukládali do zlaté misky, kterou později vystavili, aby jmelí mohl uctít lid. Protože jmelí byly přisuzovány široké léčivé vlastnost, ponořovali ho do vody a tu pak přinášeli tomu, kdo se chtěl uzdravit nebo chtěl být chráněn před nemocemi. Taková voda se považovala za protijed na zaříkávadla a kouzla.

   Jmelí rostoucí na dubu se pokládá za vhodné k přípravě léků. Z latiny pochází název Viscum quercinum nebo Lignum sancte crucis, dřevo svatého kříže. Z latinského slova viscum (jmelí)se odvozuje adjektivum „viskózní“ nebo „vazký“, k označení husté lepkavé látky, především kapaliny. Z bobulí a stonků jmelí se skutečně získává lepkavá tekutina. Je známo, že uprostřed bílých rosolovitých bobulí jmelí vězí vždy jen jediné semeno, jehož rozšiřování obstarávají ptáci, kteří si takto připravují svou vlastní záhubu: ptačí lep

     

 Čihařství bývalo prastaré řemeslo, a byl to jediný způsob lovu, jež mohli lidé bez povolení vykonávat. Nejpěkněji vybarvené ptáky chovali ptáčníci v klecích pro své potěšení, ale většinu prodali do měst ptačím překupníkům. Na počátku 19. století se ptáci chovali v každé domácnosti. Červenky poskakovaly volně po světnici, sýkory roztáčely v klecích miniaturní kolotoče pro radost dospělých i dětí. Obyvatelé údolí Ploučnice milovali nejvíce křivku. V kleci jsou nenáročné, přítulné a odolné a pro lidi hrály důležitou roli. Voda, ve které se křivka v kleci koupala, platila za léčivou. Pili ji muži i ženy – křivky se zobákem překříženým vlevo uzdravovaly ženy, a vpravo zase muže. Zkřížený zobák mají prý křivky od železných hřebů, které se na Golgotě marně namáhaly vytáhnout z Kristových ran ze dřeva kříže. Potomci křivonosek, které tehdy zkropila Ježíšova krev, mají od té doby rudé peří. Do domu, kde se křivka chová, nikdy neuhodí blesk.
Staří ptáčníci často svými vědomostmi zahanbovali učené badatele. Čihadlo bylo tou vysokou školou, která je vychovala. Byli schopni rozumět řeči přírody i s jejími vlastními tajemstvími a divy, skrze přírodu poznávali samotného Pána. Čihaři bývali milí a důvěřiví lidé, kteří aniž se o to snažili, se s každým spřátelili a nalezli to pravé správné slovo. Tomu se naučili na čihadle a také tam se na kousku lesa s dřevěnou boudou stali tím, čím byli.

Prameny:

J. G. Frazer – Zlatá ratolest

A. Cattabiani – Florarium

D. Ž. Bor- Napříč říší královského umění

Z. Stodola – Čižba v údolí Ploučnice