Dva drudi sbírají jmelí.

Dva druidi sbírají jmelí

  

   Uctívání dubu nebo boha dubu bylo zřejmě společné všem větvím árijské rodiny v Evropě. Jak Řekové, tak Italové ztotožňovali strom se svým nejvyšším bohem Diem či Jovem. Ve staré Itálii byl každý dub zasvěcen Jovovi, italskému protějšku Dia a v Římě na Kapitolu nebyl tento bůh uctíván jenom jako božstvo dubu, ale také jako božstvo deště a hromu. Jeden římský autor, který staví zbožnost starých dobrých časů do protikladu se skepsí věku, kdy si nikdo nemyslel, že nebe je nebe, a o Jova nedbal ani za mák, nám říká, že za oněch časů chodívaly vznešené paní s bosýma nohama, a rozpuštěnými vlasy a s čistým srdcem vzhůru po svahu Kapitolu a prosili Jova o déšť. A hned, říká dále, lilo jako z konve, snad nikdy nepršelo jako tehdy, a každý se vracel domů mokrý jako myš. „Ale nyní,“ píše, „už nejsme pobožní a pole jsou jako úhory.“

   Také u Slovanů je dub posvátným stromem hromovládného boha Peruna, protějšku Dia a Jóva.  Hlavním božstvem Litevců byl Perkunas či Perkun, bůh hromu a blesku, jehož podoba s Diem a Jovem se často zdůrazňovala. U Litevců byli duby posvátné, a když je křesťanští misionáři vykáceli, lidé hlasitě bědovali, že byla zničena jejich lesní božstva. Muži obětovali za dobrou úrodu dubům a ženy lípám, z toho můžeme usuzovat, že považovali duby za mužské stromy a lípy za ženské. Jestli si dobře vzpomínám, je také ukrajinským národním stromem dub. V Ukrajinské sauně jsme se kdysi dávno mrskali dubovými větvemi. Je možné, že jako náš národní strom zvolili lípu národopisci.

   Zaměřme nyní ovšem naši pozornost na jmelí. Jmelí je poloparazitní stálezelená rostlina, které žije na větvích mnoha stromů, především na borovici lesní, jabloni a hrušni, ale také na dubu. Bobule mají barvu od perleťově bílé až po zlatožlutou, podle toho na jakém stromě dozrávají.

   Hlavní druid sbíral jmelí zlatým srpem, ostatní druidové, odění do bílých tunik, jmelí ukládali do zlaté misky, kterou později vystavili, aby jmelí mohl uctít lid. Protože jmelí byly přisuzovány široké léčivé vlastnost, ponořovali ho do vody a tu pak přinášeli tomu, kdo se chtěl uzdravit nebo chtěl být chráněn před nemocemi. Taková voda se považovala za protijed na zaříkávadla a kouzla.

   Jmelí rostoucí na dubu se pokládá za vhodné k přípravě léků. Z latiny pochází název Viscum quercinum nebo Lignum sancte crucis, dřevo svatého kříže. Z latinského slova viscum (jmelí)se odvozuje adjektivum „viskózní“ nebo „vazký“, k označení husté lepkavé látky, především kapaliny. Z bobulí a stonků jmelí se skutečně získává lepkavá tekutina. Je známo, že uprostřed bílých rosolovitých bobulí jmelí vězí vždy jen jediné semeno, jehož rozšiřování obstarávají ptáci, kteří si takto připravují svou vlastní záhubu: ptačí lep

     

 Čihařství bývalo prastaré řemeslo, a byl to jediný způsob lovu, jež mohli lidé bez povolení vykonávat. Nejpěkněji vybarvené ptáky chovali ptáčníci v klecích pro své potěšení, ale většinu prodali do měst ptačím překupníkům. Na počátku 19. století se ptáci chovali v každé domácnosti. Červenky poskakovaly volně po světnici, sýkory roztáčely v klecích miniaturní kolotoče pro radost dospělých i dětí. Obyvatelé údolí Ploučnice milovali nejvíce křivku. V kleci jsou nenáročné, přítulné a odolné a pro lidi hrály důležitou roli. Voda, ve které se křivka v kleci koupala, platila za léčivou. Pili ji muži i ženy – křivky se zobákem překříženým vlevo uzdravovaly ženy, a vpravo zase muže. Zkřížený zobák mají prý křivky od železných hřebů, které se na Golgotě marně namáhaly vytáhnout z Kristových ran ze dřeva kříže. Potomci křivonosek, které tehdy zkropila Ježíšova krev, mají od té doby rudé peří. Do domu, kde se křivka chová, nikdy neuhodí blesk.
Staří ptáčníci často svými vědomostmi zahanbovali učené badatele. Čihadlo bylo tou vysokou školou, která je vychovala. Byli schopni rozumět řeči přírody i s jejími vlastními tajemstvími a divy, skrze přírodu poznávali samotného Pána. Čihaři bývali milí a důvěřiví lidé, kteří aniž se o to snažili, se s každým spřátelili a nalezli to pravé správné slovo. Tomu se naučili na čihadle a také tam se na kousku lesa s dřevěnou boudou stali tím, čím byli.

Prameny:

J. G. Frazer – Zlatá ratolest

A. Cattabiani – Florarium

D. Ž. Bor- Napříč říší královského umění

Z. Stodola – Čižba v údolí Ploučnice

O Bábě bohyni, Brdlavce a pšence Demétřině.

 

O Bábě bohyni, Brdlavce a pšence Demétřině.

   Před nějakým časem jsme si na FB Hostomice pod Brdy, přečetli tuto půvabnou legendu o hostomické monstranci:

Krávy nalezly monstranci.

Před dávnými věky na jaře, když skotáci Hostomičšti
na hoře Bábě nazvané,

 nad Hostomicemi na Berounsku sládka svých krav pásli,

 najednou všecky krávy k jedné velestaré lípě posvátné,

kteráž u Báby studně stála, běževše a na kolena svá padše,
strašně řvaly, až se les a hora otřásala, pasákům prý strachem vlasy vzhůru vstávaly.

Když se krávy od této studně a lípy odehnati nedaly a neustále řvaly,

běželi někteří ze skotáků týž příběh domů svým hospodářům oznámiti,

 jenž snad nad touto
zvěsti užásnuvše chvátali tam, aby se přesvědčili,

a naleznuvše tak, usnesli se na tom, tuto starou lípu
vykotlenou z kořene vyvrátiti, aby se přesvědčili o
tom, za jakou příčinou ty krávy zde hrabají a řvou.
A hle! Uvnitř lípy nalezli krásnou gotickou
monstrancí, na ní 12 zlatých apoštolů okolo Melchizedecha;
padše hned na kolena svá pomodlili se
a jiní pro duchovního pastýře Hostomického spěchali,
který v slavném průvodu vroucně onen zlatý poklad
posvátný do chrámu Páně Hostomického sv. Petra
stolování (jenž se dne 22. února slaví) vnesl a uložil.
Dle pověsti p. Anny Hněvkovské, rodilé z
Hostomic.)

Zde podotknouti zaslušno : že Hostomice d. 22.
dubna 1778 a dne 9. června s chrámem Páně v
prach a popel obráceny byly. Snad v této době
někdo tuto monstranci do oné lípy vstrčil. Přitom
zahodno povědíti: že na této hoře, dle domnění starých,

Hejkal, (od křesťanů nazvaný) lesní duch po 7 let přebýval,
a druhých 7 let opět Medulina zde prý panuje. Bába
bohyně zde nepochybně svou božnici u studánky pod
lipou za pohanských dob měla, již ku oběti zápalné
sem krávy a jalovice pohané vodili, jako na horu
Tábor. Studánka obraz plodnosti, bohyni zasvěcená,
zde i na Táboře oučinkuje divotvorně, lidi uzdravuje
atd. a u Hostomic se nalézá pohřebiště pohanské s
popelnicemi, kdež se staří Čechové pohřebovali a na
hoře Bábě obětovali. Na hoře Babině a okolo této
hory nalézají se pozůstatky z doby pohanské.

   Zaujal nás nejen působivý obraz klečícího, hovadsky řvoucího dobytka, ale především zmínka o pohanském kultu Báby bohyně, který doplňuje známou pověst o Fabiánovi. Převyprávění Fabiánova příběhu, nalézáme skutečně mnoho. Jak by také ne, příběh je prostý a každý ho podává svými vlastními slovy. Připomeňme si ho tedy ještě jednou, ve verzi, která nás zaujala přesně lokalizovaným bydlištěm čarodějnice:

   Pověst vypráví, jak se z rytíře Fabiána, který měl v těchto místech svůj hrad, stal lesní duch. Fabián si na svůj hrad přivedl svou ženu, krásnou vesnickou dívku. Tím ale vzbudil žárlivost čarodějnice, která žila na úpatí hory u studánky Brdlavka. Za jedné bouřlivé noci se čarodějnice Megera krutě pomstila. Fabiánovu ženu proměnila v zeměžluč a svého bývalého milence Fabiána zaklela do podoby bludného ducha. Hrad ve kterém žili, rovněž po jejích kouzlech zmizel. 1)

 Vidíme tedy, že jak Bába bohyně, tak čarodějnice Megera, sídlí shodně u studánky na úpatí hory, u studánky Brdlavka. Nejsme na pochybách, že se jedná o jednu a touž postavu. Pohanská bohyně, po přijetí křesťanství, degeneruje ve zlou čarodějnici. Nyní nalézáme nad studánkou sošku Panny Marie s Jezulátkem. V těchto okamžicích, nejeden krvežíznivý neo-pohan obyčejně skřípe zuřivě zuby. Věc je však třeba chápat poněkud komplexněji:

  

   V tu chvíli se objevila široká, poněkud odpudivá tvář Matky Země, kterou jsem znal už z Kinsau. Díval jsem se na její tvář, která byla stejně tak krásná jako hrozná, a cítil jsem se její přítomností hluboce dojatý a naplněný radostí. Musel jsem se jí však zeptat na něco velice hloupého – hloupého proto, že se to nehodilo k posvátné náladě té chvíle. Poprosil jsem jí o několik informací týkajících se krajinného chrámu, který jsem právě zkoumal.

   Její odpovědí byl zvláštní smích, který otřásl celým okolím i mnou samým. A mezi tímto smíchem zvolala: „Mé dcery!“

   Padl jsem na kolena a poděkoval jsem. Nyní jsem měl v rukou důležitý klíč. Bohyně není žádný statický princip, spočívající ve věčnosti. Tak jako se Země proměňuje a lidstvo prochází různými vývojovými fázemi, mění se i ona. Mohli bychom tu hovořit o různých generacích Bohyně. Tak jako byla v dobách dávno minulých Matkou Zemí, stala se v mladší době kamenné trojnou Bohyní (bílá, Panna – ztělesnění celosti, červená, Matka – mateřský princip stvoření, černá, Bohyně proměny) a později matkou různých náboženství: buddhistickou Tárou, čínskou Kuan – Jin a křesťanskou Marií. To jsou její „dcery a vnučky“. Skutečnost, že stará Bohyně – Matka a mladá Panna – Matka patří k sobě, jako by zcela upadla v zapomnění. Tím jsme také ztratili pocit sounáležitosti našich dvou bytostných pólů, pólu svázaného s přírodou a pólu spirituálního – a to jsou nejen naše vlastní póly, nýbrž póly celého univerza.(upraveno) 2)

  

   Slovanská mytologie zná Babu, jež se pod obdobnými jmény vyskytuje v pověstech snad všech evropských národů.

   V Polsku jí straší malé děti, aby nechodily do osetých polí: „tam sedí Baba!“, „Baba přijde!“ Někde nese ve svém jménu ještě svojí přesnější charakteristiku: Žytnia baba – „Žitná baba sedí v žitě a dáví děti, které jí pošlapou“, podle jiného druhu obilí se v postatě táž bytost jmenuje též Pszeniczna baba. Na Litvě jí říkají Boba nebo Rugiuboba, ve Francii La vieille, v Dánsku Rugkjaelling, „žitná baba“, Bygkjaelling, „ječmenná baba“, Hvedekjaelling, „pšeničná baba“, ve Skotsku Cailleach nebo Carline, což obojí je označením staré ženy.

   Baba, skrývající se v obilí, ustupuje při žních před ženci, až konečně zůstane v posledním ještě nepožatém koutu pole, kde jí za různých obřadů „chytají“ a vážou do posledního snopu, který se pak též jmenuje Baba, Boba, La vieille, Alte atd., neboť v něm „sedí Baba“.

   Mytická bytost spojovaná s obilím a v uvedených případech označovaná jako Baba, je jindy charakterizována jako matka. V Polsku se tak objevuje Žytnia nebo Pszeniczna matka, u nás u Brna prostě Matka, v Bulharsku Žitarska moma, v severní Francii La mére du blé, v Německu Aehrenmutter. Konečně ji někde titulují paní nebo královna: v Bulharsku Žitarská carka, v Anglii Harvest Queen, ve Skotsku Corn Lady, v Německých zemích Aehrenkonigin, Erntekonigin apod.

   Poslední snop, v němž je chycena tato Baba, Matka, Paní, Královna, se často vystrojuje ve velikou loutku, slavnostně ozdobenou květy a barevnými pentlemi, a leckde do ní zavinují kohouta, věčný symbol plodnosti. Bývá slavnostně vezena z pole domů a ponechávána tak až do nového osevu, kdy zrní z Baby mísí do osevného zrna, aby se lépe urodilo.

   Ve Francii, v okolí Aurxerre, říkají takto vystrojenému snopu – loutce Ceres. Nepochybně, to jméno se sem dostalo teprve ze školy, je ohlasem klasického vzdělání kněžstva a jeho styků s venkovem. Přesto je to jméno výstižné: římská Ceres je jen vysoce kulturní formou všech primitivních Matek pšenice a Žitných bab – a sama není než římskou obdobou řecké Deméter. Hádanku jména této veliké bohyně se podařilo rozluštit Mannhardtovi, jak se dnes snad už obecně uznává: značí Ječmenná matka podle toho druhu obilí, jež bylo pro staré Řeky nejdůležitější.

   Všechny rozdíly mezi vznešenou bohyní řeckého Olympu a prostým démonem evropských polí se vysvětlují rozdílem města a venkova. Deméter známe vlastně jen z městských kultů antického světa, kde byla přizpůsobena náboženským potřebám městského obyvatelstva, odtrženého od půdy a osvobozeného od oné nesnesitelné závislosti na ročním cyklu přírody, která je osudem zemědělců. Ani v městě ovšem nemohla ztratit svůj základní charakter dvojitosti, rozpolcenosti, jenž tvoří její nejvlastnější podstatu jako božstva zároveň olympského i chtonického, ale tato protikladnost ztrácí v městské ekonomice, nezávislé na střídání ročních dob, svoji původní časovou posloupnost, jež ji charakterizovala v kultech agrárního venkova, svou ekonomikou neúprosně závislého na věčném koloběhu léta a zimy. Jen tam kde byl člověk bezprostředně a výlučně závislý na výsledku svých polních prací, zůstala Deméter Melania, „černá“, chtonická Deméter zimním, neplodným, vyčerpaným rubem letní, olympské Deméter, božského principu plodnosti půdy. Byla jednou „bílá“, jednou „černá“, byla v létě šťastnou matkou, radující se z utěšeného vzrůstu plodů svého života, a v zimě byla matkou neutěšitelně smutnou v hoři nad ztrátou „dcery“, byla v létě matkou všeho života, a v zimě matkou mrtvé přírody – proto mohla hrát v lidském životě úlohu, jiným božstvům v této protikladnosti nedostupnou, mohla být ochránkyní rodiček a dětí i ochránkyní mrtvých, mohla být záštitou člověka při jeho vstupu do života i při jeho odchodu na onen svět.

   Její největší svátky se vázaly k jarnímu osevu a pak k obžínkami na konci léta, kde řecká Haloa byla naším posvícením. 3)

   Baba je, jak nás zpravuje Gerald Massey, název pro starou rodičku (Týfón); a Babia byla bohyně z Karchemiše. Bab (nebo Beb), které se mění až v Bau, je otevřením „abysu“, propasti nebo kaverny, dutiny či jámy a díry, nazývané rovněž „dírou hrobky“ a „studnou“. Arabsky Bob značí vývěr, z něhož tryská voda; koptsky Bebi znamená „vytékat“ a „přetékat“. Toto Bab se stalo Bahv neboli „prázdnotou“, na níž je postaveno hebrejské dogma o stvoření. Babylónské a bybloské Bab označovalo „bránu“, ale mnohem srozumitelnější je „otvor, vstup“, uterus, či „příbytek života“. Takto bylo irsko-keltské Brû, cornwallské Brys, zástupné slovo za „dělohu“, primární podobou slov Berry, Boro a Burgh, nejstarší osídlení.

Babylon však může stejně dobře být složeninou dvou slov, Bab a bylon, přičemž je pro svoji labiálu totožné s pylon; takto „věž“. Babylón, Bab-ili, není tedy jenom „bránou Boží“, nýbrž čímsi mnohem ponuřejším a pochmurnějším, a výkladů je mnoho – může jít o „propast, do níž byl svržen Bůh“, „místo, kde se Bůh ztratil“, až po luminóznější aspekty spjaté s „vodou“ či „rosou Boží“ v pohádkovém smyslu „živé vody“, „vody života“. Ambivalentní náboj tohoto označení vypovídá ale také o nejednoznačnosti pojednávaného fenoménu, kdy platí „jak se to vezme“, tzn. „za jaký konec vezmeme“, či „z kterého konce (to) vezmeme“, jestli se toho chopí ruka dextrální, pravá, mužská, aktivní, či sinistrální, zlověstná (srv. angl. sinister), tj. levá, pasivní, ženská, kterou Heva trhala jablko/ovoce ze stromu života. 4)

   Na závěr tohoto, pro někoho beztak již dlouhého úvodu, uveďme si ještě místní význam slova Baba:

   S názvem Baba se setkáváme nejen v naší republice a na Slovensku, ale ve všech slovanských zemích. Staří Slované takto totiž pojmenovávali zaoblené, zalesněné kopce. Baba byla zosobněním deštivých mraků. Mrak vystupující nad obzor, se podobá staré, sehnuté ženě. Název deštivého mraku pak patrně přešel i na horu. Dovolím si tvrdit, že nejvíce Bab je u nás na Hostomicku.

   Posuďte sami:

   Brdský hřeben nad Zátorem je tvořen hned dvěma Babami. Ta první – Velká Baba – je známa z pověstí jako bývalé sídlo Fabiána. Sousední kopec je Malá Baba. Nutno připomenout, že v minulosti se toto dělení neužívalo. Byla známa jen jedna Baba, o které se prameny zmiňovali jako o místech, kde se od nepaměti dolovala železná ruda. Lépe řečeno kutala, protože povrchové „šrámy“ tu najdeme i dnes na každém kroku.

   Co další hora Studený, za Rakousko – Uherska široko daleko jediný trigonometrický bod I. řádu? Netroufl bych si říci, od které doby se takto nazývá, ale je podobné pravdě, že byl kdysi také Babou. Poslechněte si např. úryvek ze starých letopisů: „Husité přecházeli Brdy v těchto místech celkem čtyřikrát, vždy sedlem mezi Hradcem a Bábou…“ Kdo uvedené končiny zná, dobře ví, že je tu jenom jedno sedlo a sice mezi Hradcem a Studeným. Ten je tu prostě nazýván Babou.

   Zmatek kolem Bab ještě nekončí. Pod vrcholem Studeného byla kdysi myslivna, ve které dlouho kraloval obrovským okolním lesům „hajný Drtikol“. Myslivna byla na všech mapách označena jako „Myslivna Baba“. Za 2. světové války byla důležitým opěrným bodem partyzánského hnutí. Ke konci války byla přemístěna do myslivny nové v Malém Chlumci. Také tato pěkná myslivna je na nejnovějších mapách uváděna jako Baba.

   Ale vraťme se ještě pod samý vrchol Studeného, kde v přímé blízkosti zbylé samoty ještě dnes najdeme zavalený a zarostlý vchod do bývalého Jeronýmova či Kateřinského dolu. Tam se hlavně v minulém století dolovala železná ruda, která se na bytelných vozech, tažených volskými či koňskými potahy, dovážela do pece ve Staré Huti u Dobříše. Dlouhá štola do nitra kopce nesla název Babí štola.

   Aby byl můj přehled Bab úplný, musím se vrátit k Fabiánovi. Odkud vzal vlastně svoje jméno? V jedné verzi známé pověsti se říká, že jméno Fabián znělo původně Babí Jan. Ať je to tak, či onak, měl svou zahradu na Plešivci, na níž se pěstovaly vzácné léčivé byliny. A od této zahrady, jen co by kamenem dohodil, je na druhé straně útulná vesnička Felbabka.

   A zeptáte-li se starších lidí z Čenkova, řeknou vám, že Baba je les za Komorskem.

Kolik je tedy na Hostomicku Bab? Nejlépe je říci, že nevíme, ale že je jich opravdu hodně. Nejvíc na světě. (kráceno) 5)

  

   Nyní tedy máme dostatek vodítek, abychom mohli snadno pojmenovat trojnou Bohyni, jež nad Hostomicemi bdí, na hoře, jež Baba sluje:

Megera je nepochybně Bába. Bohyně smrti a transformace.

Medulína je Matka, mateřský princip stvoření. Co o ní víme? Sní svůj sen v podobě zeměžluči a po sedmi letech v podzemí, se navrací na sedm let na zem. Jedná se zjevně o Bohyni vegetace. Proto je také někdy opisována jako „krásná, venkovská dívka.“ Sedm let snad představuje sedm měsíčních fází, dobu, po kterou rolníci čekali, až se objeví zelené obilné výhonky. 6)

Brdlavka představuje Pannu, ztělesnění celosti.

   Pro ty, kteří by o těchto věcech chtěli dále rozjímat, široce, dlouze, ale i hluboce, připravili jsme tento meditační obraz:

Meditační obraz Brdlavka

Formální popis obrazu:

Nejprve uvidíme dva do sebe zakleslé jeleny.

Zdá se ale, že spolu nezápolí, anóbrž se navzájem podepírají.

Podle vypoulených očí a vyplazených jazyků nám připadá, jako by byli jati jakýmsi druhem šílenství.

Jsou však hezky oblečeni a to nám napovídá, že své šílenství mají nějakým způsobem pod kontrolou.

Možná to jsou kněží, se zvířecími maskami.

Dole čekají dva zubatí tvorové.

Jakoby psi, ale mají v sobě cosi liščího.

Poznáme, že jsou to dva šakali.(Canis Aureus)

Jakoby sem přiběhli od nějakého egyptského chrámu.

Střed obrazu je předmětem meditace.

Konec formálního popisu.

   Meditační obraz Brdlavka se otevírá touto mantrou:

BÁ

BOG

BA BA

BOG

   K mantře patří rytmický rituální pozismus:

BÁ – tleskneme

BOG – pleskneme se do stehen

BA BA – dvakrát tleskneme

BOG – vzpažíme ruce způsobem, jenž je vymalován na obrázku za pravým jelenem.

   Tento oslavný hymnus recitujte podle vlastního uvážení, ve dne anebo ještě lépe v noci. Tolik k rituálu. Na závěr se loučíme opět skvělým Krolmusem. Jak se přece říká: „Ještě do druhé nohy!“ My se tedy rozloučíme již nyní, s obvyklým pozdravem: „Ať nám v hrdlech nevyschne!“

Nad Hostomicemi,

Městečkem na Berounsku,

Jest velikánská hora, jež Bába slove,

Z jejíhožto lůna divotvorná studánka,

Voda živá, také Bába nazvaná,

Celá zdravá a plodná se na okolní polohy luční, zahradní a polní vylévá a ourodné ji činí.

Tato voda prý jest soudná,

Lid při ní své prastaré obyčeje potajmo vykonává a ní se uzdravuje. 7)

Prameny:

1)      http// zbiroh.dobrodruh.net

2)      Marko Pogačnik:  Dcera Gáie /Fabula 2008

3)      Záviš Kalandra: České pohanství II. /Academia 2018

4)      http//www..Okultura.cz/ San: Lingua Genesis IV.

5)      Jan Vorel: Obrázky z Hostomicka 2004

6)      Robert Graves: Řecké mýty / Levné knihy 2004

7)      W. S. Krolmus: Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje a nápěwy. 1845

  

Na Srí Lance

Na Srí Lance

aneb

co se nám tam stalo a přihodilo

takto, v abecedním pořadí:

Aleš, Fanouš, Já, Pepík a Richard

11. 1. 2018

14:00

   Chilaw – pobřeží Indického oceánu a první den dovolené. Včera jsme celý den cestovali. Richard tvrdí, že to se do dovolené nepočítá, zatímco Aleš si myslí, že ano. Stejně tak jako někdo tvrdí, že cestování rozšiřuje obzory, ale kupříkladu Sherlock Holmes, pokud mě paměť neklame, má naopak za to, že cestování lidi ohlupuje.

  

 

    Dnes jsme tedy cestovali vlakem z letiště do Chilawu. Cesta velmi pohodlná. Fantastická zeleň, se střídá s malými vesničkami. V palmových hájích se pasou hrbaté, červenohnědé, nebo černé krávy. Sem tam bažina s růžově rozkvetlými lotosy, plná drobných bílých volavek.

  

 

   Samotné město, malé a hlučné, nám otevírá výhled na nekonečný oceán. Je to jako konec světa. Množství krákoravých vran a vychrtlých psů, kteří jsou přes veškerou svou bídu velmi krásní. Nálada – sladkobolná. Prázdno, jako v lunaparku na konci sezóny. Lidé jsou velice černí. Ženy nejsou příliš pohledné a muži teprve ne. Všichni jsou ale neobyčejně přátelští. Chtějí se fotit a chtějí si povídat, ať už anglicky, nebo sinhálsky. Hotel je hnusný, personál, přesto, že je oděn v bílých livrejích, se chová, jako bychom byli jejich první hosté vůbec. Pokoj smrdí jako pavilon opic.

11. 1. 2018

18:00

   Po krátkém spánku, výlet do města. Stále příjemné teplo, ovšem duje vítr a poprchává. Oblast je silně křesťanská. Alkohol, tradiční povyražení všech dobrých katolíků, se zde prodává ve specializovaných nálevnách. Jednu z nich navštívíme. Domorodci, černí jako briketa, tu popíjejí svou večerní placatku rumu. Jsou tu také dvě Francouzky, trochu v letech, ovšem stále k světu. Pro místňáky zjevně hvězdy, i když to jsou pravděpodobně lesby. Bělouše sem tam potkáme. Pohlížejí na nás většinou vyčítavě, že jim jako kazíme exotiku. Setmí se a je tma jako v pytli. Znovu se rozprší. Jdeme dom, také kolem venkovní modlitebny, tak jak je stavějí hindové, tato je ale zasvěcena Ježíšovi. Nějaký urostlý Sinhálec v kožené bundě, po jistých úklonách u oltáře, dá prsty do špetky a nabízí požehnání dospívající dívce s vlasy do culíku. Ta radostně přijímá.

   Pytlózní tmu by nerozsvítil ani Ježíš Kristus. Vracíme se na barák, rozhodnuti zakoupit si na recepci ještě jedno pivo a vypít si ho na pláži. Znovu vycházíme ven, nyní každý z nás třímá litrové pivo Lion, silné a nepříliš chutné. Na prahu leží rybí ploutev. Fanouš tvrdí, že je to znamení pro ryby, že když vylezou z oceánu, nesmí do tohoto domu. Přitakávám, že Howardovi by se ve zdejším kraji jistě líbilo. Uléháme ke spánku a hoši se dávají do chrápání. Kdo usne první, vyhraje. Od stropu visí smotané moskytiéry, jako houby z Yuggothu.

12. 1. 2018

   Den druhý anebo třetí, podle toho, jak se to vezme. Veselí šoféři nás tuk – tuky svezou mezi chrámy. Jsou tu staré stromy a venkovská atmosféra. Mezi stánky s obětinami, girlandami z afrikánů, vonnými tyčinkami a nazdobenými ovocnými mísami se vyloupne Buddhův chrám. Stará paní mi nabízí krásný pugét právě se rozvíjejících růžových poupat pivoněk, kterou s díky odmítnu s tím, že jsem již jednou květiny dostal a není to ještě ani třicet let. Vnučka mi vysvětlí, že se jedná o obětinu, kterou si mám zakoupit, zout boty a jít dál.

  

 

   Areálu vévodí obrovská Buddhova socha, obtočená sedmi a půl závity kobrou indickou. Kolem pak oltáříky s nějakými Buddhovými aspekty, i jednu bohyni tu vidím. Vyberu si jednoho Buddhu, který mi připadá nejvýznamnější, dám tam ty kytky, sepnu ruce a pokloním se. Jdu doprostřed dvora a znovu pohlédnu na toho ohromného bílého Buddhu. Předříkávač s mikrofonem drmolí mantry, které mi práskají do základny páteře, kolem hlavy modrý oblak, klid a mír.

   Vracíme se kolem stánků, Richard ukazuje na asi metr dvacet vysokou sochu a řekne: „Hle Parvátí.“

„ Kdepak“ řeknu já: „Kálí.“

   Z šera stánku se vynoří černá žena s rozpuštěnými dlouhými vlasy a v červených šatech. Usmívá se na mě a ukazuje, ať jdu za roh. Poslechnu, projdu krátkou uličkou a ocitnu se u Šivova chrámu. Ve vratech stojí Sinhálský halama a koulí očima. Znovu se zuju a vcházím do chrámu. Zde je atmosféra zcela jiná, temně mystická. Několik desítek věřících zde pěje krásný hymnus na Šivu a jeho choť. Znovu mě zarazí, jak jsou ti lidé černí. Obejdu chrám a vrátím se ke vratům. Beznohému hlídači bot, zaplatím obvyklých dvacet rupií. Bankovkou malé hodnoty, fialové barvy, na které je rozčepýřená vykulená sova.

  

 

  Je tu ještě jeden Šivův chrám, větší. Mnohoruké sochy božstev trhají hříšníky na kusy. Na férovku tu hoří ohně, zní pekelná hudba. Na pozadí opět krásný hymnus. Je tu zavěšený malovaný kůň, jako od nás z kolotoče, ovšem jeho zvířecí tvář je zrůzněna hrůzou. Vyjde najevo, že hudbu vydává zrůdný samohyb, jenž pomocí paliček na důmyslných kladkách, bije do bubnu a zvoní. Bóm Šiva.

   Odpoledne Puttalam, opět na pohodu vlakem. Na nádraží nás odlapí podnikavý řidič tuk – tuku. Odveze nás do hotelu s několika bombastickými přívlastky, jež je vzdálen asi dva kilometry od města. Klade nám na srdce, dříve než nás opustí, že až se budeme vracet z města, kam máme namířeno, máme mu zavolat a rozhodně se od něj nechat odvézt nazpět. Následuje opulentní oběd, vracíme se za soumraku. Část jde pěšky, zbytek se veze nějakým tuk – tukem. Po příjezdu nás ovšem čeká hysterická scéna od toho „našeho“ tuk – tukáře, který se přišel zeptat, proč jsme nevyužili jeho služeb. Uklidní se až poté, co mu řeknu, že jsem neměl jeho číslo. Zítra nás poveze na jakési delfíny, či co. Budiž nám nebe milostivo.

 

 

 

 

 

13. 1. 2018

   Ráno je ovšem zataženo a poprchává. Rozhodneme se tedy, že na pláž nechceme a vůbec, že odsud vypadnem. Čeká nás ovšem plačtivá scéna. Pan hoteliér a pan tuk – tuk k nám se slzami v očích vzpínají ruce, ať jim dáme každému alespoň dva tisíce rupií navrch, že jsme jim naslibovali kdesi cosi, výlet a jednu, nebo i dvě noci navíc. Pan hoteliér dokonce přesvědčil svou ženu, ať k nám přivleče přistýlku. Zapíchneme své středoevropské nosy do oblak a odejdeme středem. Tedy asi po půlhodinovém dohadování.

   Potom autobus do Manaru. Čekáme pět hodin na rušné křižovatce, vedle běloskvoucí mešity. Dáváme své nevěřící pracky na zídku templu, vyhlížeje svůj spoj. Je poledne a meluzín svolává k modlitbě. Teskný, táhlý a trochu falešný zpěv: „Bože, proč jsi tak daleko?“

   Moslimáni nakráčejí a mejou se. U kachlíčkovaného bazénu i u koryta. Pak nahodí ramena a nakráčejí do modlitebny, jako boxeři do ringu: „Bože, dnes osvědčím svou ctnost.“

  Jdeme si sednout ke krámu, kde je stín. Moslimáni vycházejí ven a v očích vidíme spíše zvědavost: „Který ifrít vás sem prsk křižáci?“

   Nakonec si to přisere ten autobus. Čekáme zrovna na něj, protože má jet přes přírodní rezervaci. Bus není přeplněn a osádka je příjemná. Vyrážíme. Zanedlouho vjedeme do rezervace, která začíná kalnou říčkou, ve které stojí obrovský člověk. Není jasné, co tam dělá. Nejspíš se koupe. Končí asfalt a začíná cesta z červené hlíny. Díky vymletým dírám jedeme občas po dvou kolech. Do kroku i do skoku nám vyhrává rozhlas. Chvíli nějaká jakoby bengálská lidovka, Mahavishnu Orchestra hadr. Potom popík alá Bollywood a sem tam vůbec ne hloupý hard rock. Do toho vidíme potměšilé buvoly v hlubokých tůních.  Zase bílé volavky i všelijaké jiné, marabu, jeleny, nebo daňky, a když vyjedeme na velikou louku, vidíme stádo slonů. Takže splněno. Jako bonus pávi. Po výjezdu z rezervace jsou rozlehlé farmy, pole, zřejmě s rýží, září zelení, až oči přecházejí. „Telátko milé“, jak pěje bard, stojí u cesty. Spolu s hudbou vytváří tenhle pohled až halucinační zážitek. Ó požehnaná zeleni dovol, ať se má duše do tebe ponoří. A člověku je tak lehko, až ho jímá závrať.

   Manar – zatím nejhezčí městečko, stojící v mokřinách. Čistý levný hotel. Po večeři, nakupujeme v temné uličce teplé pivo. Ať slouží!

14. 1. 2018

   Manar – divocí letargičtí osli, postávající na těch nejnemožnějších místech. Kdyby vám takový tvor postával vedle televize, ani byste si toho nevšimli. Skvělé jídlo a pravěký baobab, který má v průměru 19,5 m. Nádherná pláž. Seňor ťuk – ťuk, který nás na ní veze, nám sděluje: „Ježíš je můj hrdina.“

   Když jdeme dom,  je už tma. Kostel s věžemi až kdo ví kam, je ozdoben tisícerými světly. Slouží se tu mše pro nějakou stovku lidí, kteří stojí na prostranství. Pějí hymny, ovšem po orientálním způsobu. Inu, někdo holt ten křesťanský egregor nabíjet musí. A to je ta radostná zvěst.

16. 1. 2018

   Dnes po ránu, odjezd do Jafny. V autobuse telka, pouští nám film. Nejdřív běží upoutávka: nějaká tlustá hindka se oběsí na stromě. Kope nohama a z očí vidět jenom bělmo. Myslím, že se nejedná o horor, ale o sociální drama. Pak začne samotný film.  Hlavní hrdina je tlustý vousáč, co každého přepere, dokonce i býka v aréně. Býk je Šivovo jízdní zvíře. Vousáč se laškovně dvoří načesané fešandě. Ta se ho pokouší zavraždit zahnutým nožem kukri, hroznou zbraní, používanou nyní především na sekání ovoce. Tlustoprda to nevyvede z míry a pěje a tančí. Krasavice zablýská očima a odjede ťuk – ťukem.

   Raději se dívám z okna. Krajina je jako placka, velmi suchá, z rudé hlíny vyrůstají především keře. Bolestně si uvědomuji neznalost cizokrajné dendrologie. Poznám impozantní ibišky, co by se stěží vlezli na zahrádku, natož pak do květináče. Také ušlechtilou akácii, s měňavými květy. Přes vyprahlou krajinu se zdá, že je vody dostatek. V bažinatých rybnících stojí krávy, drobné volavky jim ozobávají nohy. Zrzavá kravko, kde máš svého bílého býka? Měl jsem si vzít ke čtení Rabíndranátha Thákuru.

   Město je poklidné, i když tu ještě před nedávnem zuřila válka. Psi plní, spolu s hejny krákavých vran, hlavně sanitární funkci, Nikdo je za celý den nepohladí a oni také nic takového ani nečekají. Ani jejich mrtvoly nikdo neuklízí. Je tu dospělý mrtvý pes se zdeformovanou hlavou. O kus dál mrtvé štěně s vyklovanýma očima a s oklovanými žebry.

   V restauraci stojí za kasou muž se zlatou aurou. Podle namalovaných čar na čele, hinduista.

17. 1. 2018

   Výlet z Jafny na ostrov Nainative autobusem. Jedeme po náspu v oceánu, několik kilometrů. Sympatický průvodčí si se mnou povídá o českém fotbalu. Vypadá jako folkový zpěvák Pavel Dobeš. Ve vsi Kurikadduvan přesedáme na zrezivělý trajekt. Uprostřed vod stojí Kovil Nagpooskaniamann, chrám nágů, chrám zasvěcený hadí Bohyni.

 

 „Boty a triko dolů!“ velí kněz. Atmosféra je poklidná, ostře kontrastuje s Šivovým chrámem, ač jsou oba postaveny na stejném půdorysu. Ženská energie, která pomáhá ženám v početí. Myslím si, že hadí Bohyně reprezentuje probuzenou hadí sílu jako takovou. Bohyně je znázorněna s kobří kápí nad hlavou, ovšem hadích hlaviček je pět, nikoliv jedna. To by mohlo znamenat soustředění pěti smyslů v adžna čakře. Nebo je to snad vzpomínka na doby, kdy byl člověk rybou, anebo hadem, jak se to píše v strašlivé knize Dzyan?

   Je poledne a my jdeme na druhou stranu ostrova. Jsme jako nějací upíři naruby. Zrovna v poledne máme vždycky co dělat venku. Což o to, opálení, nebo spíše spálení jsme hezky. Místňáci jsou v tu dobu pochopitelně pěkně schovaní doma. Pobřeží je korálové a velmi půvabné, voda bohužel mělká. Sedím u plůtku pod palmou, vzadu se skrývá prostá chýše. Po chvíli vyjde mladý rybář se svou ženou a dospívající dcerou. Jsou krásní, usměvaví a klidní. Chvíli spolu čumíme na oceán a oni zase zajdou. Po chvíli přijde rybářka s dcerou a podává mi dva malé, sušené, mořské koníky. Dám jim sto rupek. Odcházejí a zdá se, že jsou spokojeny.

18. 1. 2018

   Z hlučné, špinavé, i když poměrně sympatické Jafny vyrážíme busem k nedalekému chrámu Naguleswarara Šiva z 6. století před naším letopočtem. V noci se mi zdá sen o hnusné mrtvole zahrabané v odpadcích, z kterých čouhá její znetvořený obličej a pahýl ruky, ožraný až po zápěstí. Chrám byl v roce 1990 rozbombardován armádou. Nyní už opět stojí, i když ještě není zcela dohotoven. Ubytujeme se přímo v chrámovém komplexu, za velmi slušnou cenu. Je tu posvátný pramen, jež se stal vyhlášeným v 7. století, po návštěvě čolské princezny, která si tu vyléčila zažívací potíže,po koupeli a modlitbě k bohovi Moruganovi, který jí navrch ještě vyléčil zdeformovanou tvář, která vypadala jako koňská. Přijedeme sem a shodou okolností mám zažívací potíže. Místo procházky si jdu lehnout, protože mám zřejmě úpal. V polospánku vidím Šivu v podobě obrovského stromu a u bazénu mladého boha, ne nepodobného Krišnovi. Zřejmě Morugan. Na večer je mi už lépe a jdeme se koupat. Pramen je teplý a trochu slaný. Naplňuje velký kamenný bazén průzračnou vodou. Brzy půjdeme na večeři. Uvidím, co moje zmučené útroby.

19. 1. 2018

 

  

 

   Ráno nás probouzí ryčná hudba z chrámu. Protírám si oči a shledávám, že jsem zcela zdráv. Svou včerejší nevolnost si vysvětluji tím, že jsem si vlastně na trhu koupil hroznové víno, které jsem pak v autobuse nemilosrdně sežral, nešetře superlativy, nedbaje na to, že bylo řádně zaprasené.

   Courám se po ránu po areálu. Na břehu oceánu několik mužů provádí půdžu. Jeden, oděn v bílých lungáčích, hází přes rameno do příboje ovoce, které mu ostatní podávají. Pak bez ohlédnutí odejdou. O zbytek se postarají vrány. Nečum do toho, sic tě stihne neštěstí!

   Po snídani jdeme všichni na koupačku. Odcházím dřív, abych se zúčastnil půdži v chrámu, v 11:30. Jsem tam včas, pár kroků přede mnou jde kněz. Je to už starý muž, který teď pomocí zvonku, olejové lampičky a zpěvu manter, magicky oživuje bohy a bohyně, jejichž sochy jsou ve výklencích ambitu. Loudám se za ním, jakoby nic a nenápadně mu nakukuji přes rameno. Nakonec to nevydrží, přijde ke mně a ostře se zeptá, odkud jsem.

„Čechia.“ říkám.

„Kde to je?"

„Czechoslovakia.“

   Zdá se, že je spokojen a jde si po své práci. Procházím se dál, u některých božstev mám pocit jemnohmotné úrovně. Pak jdeme do areálu na oběd. Ten se podává na palmovém listě, je prostý, ale velmi chutný. Při jídle hraje mantra „Óm nama Šiva.“ Známá to mantra na probuzení třetího oka. Jako když rozeklaný hadí jazyk vystřelí z blankytné modři, energie stoupá až ke kosmickému dechu nejsvětější mantry „Óm.“

20. 1. 2018

  

   Ráno nastává dojemné loučení, pan správce Surinam, nebo jak, mi klade na srdce, abych o tamním chrámu řekl svým přátelům. S radostí tak činím touto cestou:

   Milí přátelé, až budete mít někdy cestu do Jafny, nezapomeňte se stavit v Šivově chrámu u léčivého pramene, kde nešťastná princezna zase nabyla sličnosti. Cena pokoje je za hubičku, jídlo zdarma. Na jídlo můžete ovšem přispět, příspěvky se hází v jídelně do antikorové schránky před oltářem. Můžete zde zažít atmosféru posvátného místa a starých časů.

   Následuje úmorná a dlouhá cesta do Trincomale. Přijedeme večer, Nejdříve tedy večeře. V dobře osvětlené jídelně se posadíme kolem stolu, a co prý si dáme.

„Vegetariánské kari prosím.“

„Ó ano jistě.“ říkají a už před námi přistávají tácy s rýží, nadrobno nastrouhanou oranžovou mrkvičkou a sladké ananasové čatní, co se táhne jako med. Chvíli počkají a pak nám přihodí báječné krevety opražené na čili. Nějaká kuřecí stehna a hlavně ryby, ryby a ryby. Jednomu se z těch vůní až točí hlava, čuchometr stoupá po těch vůních jako po schodech, až nahoru na vrchol, kde se křivka dramaticky láme, ve vzduchoprázdnu a nos poplašeně pofrkává, tuše blízkost divných věcí, číhajících na prahu, jež kráčejí světem nepoznány, zahaleny do obludného smradu.

   Bereme první hotel. Stojí vedle hřbitova. Ve vstupní hale mocně duje vítr. Ačkoliv neprší, z okapů se řine proudem voda. Dveře se sami otevírají. Diskutujeme možnost napadení zlovolnou entitou. Aleš tvrdí, že nejlepší je, se na ten hřbitov vyzvracet, neřkuli vyblít. Tuto pověrečnou techniku neznám, ale zdá se, že má jistou vnitřní logiku. Vyvrhovat znamená zároveň vymítat. V noci se mi zdá sen, jdu kolem řeky zarostlé stromy. Kolem táhne holohlavý, žlutý netvor dvoukolák, plný obrovských nafouklých ryb a zvrhává je do řeky.

„Nevstupuj do té vody, je jedovatá!“