Velká Bohyně Matka

Velká Bohyně Matka

Donald Tyson

Oceán Šakti

   Duchové jsou plozeni Šakti, která je kořenem kreativity, či plodnosti. Je primární potencí, která umožňuje bytí. V hinduismu je tato kreativní energie personifikována jako Bohyně Matka.

   Před stvoření tento svět postrádal Slunce, Měsíc a hvězdy, den a noc. Nebyl zde oheň ani rozlišení směru. Brahmánda pak byl prost zvuku i dotyku, netěšil se z jiných sil a byl zahalen v temnotě. Takto tedy věčný Brahman (ultimátní realita), skrze kterého mluví shruti a Prakrti (zdroj přírody), která je existencí, vědomím a zřídlem existovali odděleně.

   Ona je čistá, plná moudrosti, nevyslovitelná, věčná, neposkvrněná, nedostupná dokonce i jogínům, vše prostupující, pokojná, věčně blažená, jemná a zbavená vší tíhy i lehkosti.

   Poté co Anandamaja (plný rozkoše)zatoužil tvořit, aby ona projevila svou vlastní radost ze hry, nejvyšší Prakrti, vystoupila z beztvaré moudrosti a přijala formu podle své vlastní vůle.

   Tato Dévi měla podobu barvy rozstříknutých kapek a její tvář byla přímá a okouzlující jako rozvinutý lotos. Měla čtyři ruce, planoucí pohled, rozevláté vlasy a plná, vztyčená ňadra. Byl nahá jako prostor, byla úžasná a sedlala lva.

   Šakti není ani mužská ani ženská a je schopna se manifestovat v androgynní formě. Je obyčejně znázorňována jako bohyně, protože je dělohou, která tvoří formy a přináší nový život. Také proto, že je matkou která ochraňuje život ve všech jeho formách.

   Je jedno, v jakém aspektu se zjevuje, všechny atributy patří jí. Ona sama přináší potěšení, spásu i oddanost a bytuje ve všech formách. Nyní sádhaka (praktikující) může, pakliže je to jeho přání, poznat jí jako Višnua, Krišnu, Šivu a Rámu, nebo jako Kálí, Táru, Radhu, Durgu, Sítu a Lakšmí, nebo se může těšit uctíváním své matky, otce, přítele anebo příznivce. Nezáleží na tom, zda jí vaišnava  pojímá jako Višnua ve formě Šakti, nebo šakta jako Šakti ve formě Višny. Když se ponoříme do oceánu její substance, která je Čit-šakti, opouštíme všechny rozdíly mezi maskulinitou a feminitou, vztahující se k formě Krišnašakti, Šivašakti, nebo Kálíšakti a všech dalších šakti, které budou spojené v jednu, jako vlny v oceánu.

Duše světa

   Ve filosofii starých Řeků a Římanů byla šakti známa jako Duše světa, první bytost, která oživila a dala formu vesmíru. Všechny manifestované věci existují v jejím rámci a jsou tedy jejím výrazem. A tak jako hindský filosof komplexně referuje o šakti, tak podobně řecký filosof Platon obecně pojímá Duši světa jako feminní, přestože jasně rozpoznává toto božství jako pohlavně indiferentní v jeho esenciální přirozenosti:

   Ten samý argument platí o univerzální přirozenosti, která pojímá všechna těla-ta musí být nazývána vždy stejně, protože ona se nikdy neodchyluje od svých forem a nikdy, v žádném případě a v žádné době, nepřijímá podobu jakékoliv věci, která do ní vstupuje a je přirozeným příjemcem všech dojmů, jež vstřebává a obohacuje se jimi, a proto se čas od času jeví rozdílně.

   Povšimněme si nápadně podobného popisu Duše světa u Platóna a šakti v tantrických textech. Je zde ale jeden důležitý rozdíl. Plato vždy odlišuje Duši světa od nejvyššího stvořitelského zdroje „příčiny příčin“, který je popsán jako nepoznatelný, ale charakterizován jako muž a Duši světa, tuto „nejdokonalejší bytost“, charakterizuje jako ženu. V nejvyšším porozumění  šakti není žádný rozdíl mezi Šakti a Brahmou, nejvyšší kreativní příčinou. Tudíž ve starověké tantrické filosofii východu je nadřazené božství považováno buď jako feminum nebo neutrum, zatímco ve starověké filosofii západu je to maskulinum nebo neutrum.

Atributy Bohyně

   Pouze osvícení filozofové jsou schopni uctívat šakti jako abstraktní potenciál. My ostatní musíme Bohyni přidělit nějakou kvalitu či identitu, vztahující se k ní nějakým smysluplným způsobem.

   Šakti sama učí v jedné hindské Šástře (svatý text), že musí být objevována skrze své formy, dříve než se může přiblížit ve své beztvaré formě:

   Nikdo nemůže pochopit mé subtilní formy, aniž by nejprve meditoval o mých hrubých formách. Pohled na tuto subtilní formu osvobozuje džívu (vědomí) z pout sansáry (pomíjivý svět)a dává mu nirvánu, samádhi (extázi osvobození). Z tohoto důvodu,sádhaka toužící se osvobodit, nejprve hledá útočiště v mé hrubé formě, pomocí krijajógy řádně uctívá tyto formy a pomalu, krok za krokem postupuje k mé nejsubtilnější formě.

   Krijajóga je systém popsaný v Pataňdžaliho nauce. Zahrnuje dodržování rituálů a rituálních úkonů, za účelem oslabení pěti klésas (utrpení), které jsou: avidjá (ignorance), asamita (egoismus), raga (touha), dvéša (nechuť) a abhini-véša (lpění na životě). Rozdíly jsou mezi uctíváním Šakti s atributy a uctíváním Šakti bez atributů. Platí obecná dohoda, že Šakti musí být uctívána jako bohyně se jménem a tvarem, dříve než jí lze oslovit v její beztvaré realitě. Není to známka slabosti, či intelektuální nedostatečnosti, pouze pragmatické uznání přirozených limitů lidského vědomí.

Kult Kybelé

   Bohyně se objevují v mnoha maskách skrze mytologickou historii lidské rasy. Všechny Velké bohyně Matky jsou manifestovaným aspektem šakti. Ve starém Řecku a Římě byla uctívána jako Kybelé, původně fryžská bohyně jeskyní, které byla ztotožněna s Rheiou, Krónovou ženou. Římané jí zvali Velká Matka a považovali jí za matku všech bohů. Byla též známa jako Mater turrita protože nosila čtvercovou korunu ve tvaru věžemi opevněného města.

   Její uctívači ve Frygii, Korybanti, pochodovali ulicemi za vyhrávání fléten a bubnování a tancem se dostávali do extatického transu, během kterého se bičovali důtkami a zraňovali noži a meči, dokud jejich krev hojně neprýštila. Kybelé byla plodná bohyně. Jeden z jejích rituálů zahrnoval rituální kastraci kněží. Toto bylo prováděno na památku Attise fryžana, mytického milence Kybelé, který, když se chtěl oženit s jinou milenkou, byl Bohyní stižen šílenstvím a sám sebe vykastroval a vykrvácel k smrti.

   Může působit podivně, že je kastrace spojována s bohyní plodnosti, ale kastrací kněží symbolicky bohyni obětovali všechnu svojí sexuální energii raději, než aby jí vydávali běžnějším způsobem. Božská extáze Korybantů byla řízena jejich potlačenou sexuální energií, vyjádřenou flagelantstvím a dalším rituálním sebepoškozováním. Během transu byla fyzická bolest jejich těl přeměňována v blaženost a nikoliv bolest. To byl jejich způsob jak vyjádřit svou lásku ke Kybelé, což někdy vyvolávalo prorocký stav, ve kterém byla pronášena proroctví.

Milovaná Isis

   Vedle třeštění kolem Kybelé existoval v Řecku, Římě a Egyptě kult Isis, nabízející laskavější způsob jak uctívat bohyni. Isis je starobylá egyptská bohyně magie, věrná choť Osírisova a matka Hóra. Je zjevné, že Řekové a Římané uctívali Isis jako svojí formu Šakti a Osírise jako formu Šivy, podle Plútarchovy poznámky: „Ať je v přírodě cokoliv co je spravedlivé a dobré, existuje to plně kvůli nim, jelikož Osíris se podílí na vzniku a Isis jej přijímá a rozšiřuje ho.“ Což se blíží hindskému chápání Šivy jako iniciátora kreativních jisker a Šakti jako lůna, které dává formy a rodí je.

   Kněží Isis si oholili hlavu i tělo a zůstávali v celibátu, aby jí tak vyjádřili svou osobní oddanost. Osíris, manžel Isis byl kastrován Setem a byla to Isis, která mu vrátila jeho penis pomocí své magie. Za symbolismem kastrace, který nacházíme v mýtech o Kybelé i Isis, stojí v obou případech oddanost a uctívání sexuální energie, i když niterná oddanost Isis byla na hony vzdálena od šíleného a osamělého uctívání Kybelé. Magickým znovuvytvořením penisu Osíridova Isis demonstrovala, že tato sexuální energie byla pod její nadvládou a kontrolou. Skrze její uctívání mnichy žijícími v celibátu, jí byla dobrovolně odevzdána plná moc nad jejich sexuálními funkcemi. Všechna jejich latentní milostná energie byla věnována jí. Tato transmutace sexuální energie (kundaliní šakti)přinášela magické síly (siddhis).

   To je skutečný důvod proč katoličtí kněží uctívají Marii, Matku boží a zůstávají v celibátu. Pravý smysl celibátu v rámci křesťanství byl skryt po tolik století, že je téměř neznají ani kněží sami. Panuje shoda mezi křesťanskými historiky, že kult Marie a její uctívání je přímým potomkem kultů Isis v Římě a Egyptě. Podobně je celibát křesťanských kněží založen na stejném základě jako ten kněží Isidin. Tento zvyk byl pravděpodobně zaveden na pobídku kněží Isis po jejich konverzi ke křesťanství.

   Na podobnost mezi římským uctíváním Isis a katolickou chválou Marie upozorňuje James Frazer:

   Není proto divu, že v období úpadku, kdy bylo tradiční náboženství otřeseno, kdy se řády dostaly spolu do rozporu, a mysli byli zneklidněné, kdy se ve zdivu samotného císařství, jež bylo považováno za věčné, objevovali četné trhliny a pukliny, jasná postava Éset s milostivým příslibem nesmrtelnosti, plna duchovního míru, mnoha lidmi připadala jako hvězda na bouřlivé obloze a v jejich srdcích vyvolávala zbožné vytržení, ne nepodobné tomu, jež ve středověku vzbuzovala Panna Maria. Vždyť její majestátní rituál, vyholení kněží s tonzurami, jitřní služby a nešpory, cinkavá hudba, křest a kropení svěcenou vodou, slavnostní procesí a nákladné sochy Matky boha v mnoha směrech připomínají okázalost a ceremoniál katolické církve. Tato podobnost nemusí být čistě náhodná. Starý Egypt přispěl možná svým podílem jak k oslnivému symbolismu katolické církve, tak i k bledým abstrakcím její teologie. V umění se postava Éset a maličkým Hórem u prsu tak podobá Madoně s dítětem, že se jí někdy dostalo holdů od nic netušících křesťanů. A možná, že Ésetě v jejím pozdějším aspektu patronky námořníků vděčí Panna Maria za překrásný přívlastek Stella Maris, „Mořská hvězda“, jímž jí uctívají námořníci na rozbouřených mořích.

   Kybeé a Isis jsou naprosto rozdílné ve své přirozenosti a ve způsobech jejich uctívání a přesto obě vyjadřují aspekty Bohyně. Šakti není ani Kybeelé a ani Isis – ona je oběma, Kybelé i Isis v ten samý moment, spolu s mnoha dalšími Matkami bohyněmi starověkého světa. Toto může být nezvyklý koncept pro moderní uctívače, kteří jsou zvyklí chápat Boha jako singulár, nezměnitelnou identitu (ačkoliv mohou mít výhrady, co se týče povahy této identity), ale pro kněze Řecka a Říma byl tento koncept zcela jasný. Lucius Apuleius, žijící ve druhém století, který se nejvíce proslavil svým románem Zlatý osel, byl zasvěceným knězem Isis. V jeho románu je popsaná návštěva u Bohyně, kde se dočteme následující:

   Já jsem matka všeho v přírodě, vládkyně všech živlů, začátek a původ všech generací, nejvyšší z božstev, královna mrtvých, první z nebešťanů, shrnující v sobě podoby všech bohů a bohyň, já ovládám svými pokyny světlem oděné výšiny nebeské, léčivé vánky mořské i slzavé tišiny podsvětní. Celý svět uctívá různými obřady a pod různými jmény mé božstvo, jediné pod mnohotvárnou podobou. Frygové, prvorození obyvatelé země, mi říkají pessinútská Matka bohů, původní obyvatelé Attiky kekropská Minerva, ostrované kyperští pafská Venuše, pověstní lukostřelci krétští Diana Diktynna, trojjazyční Sicilané styžská Prosperina, Eleusínští starodávná bohyně Cerera, jiní mi říkají Iunona, jiní Bellona, jedni Hekaté, druzí Rhamnúnťanka. Národy ozařované prvními paprsky rodícího se slunečního boha, obojí Aithiopané a Egypťané, jímž dává slávu pradávná vzdělanost, uctívají mě správnými obřady a dávají mi mé pravé jméno královna Isis.

Královna nebes

   Marie je pozemskou inkarnací Královny nebes, právě tak jako je Ježíš pozemskou inkarnací nebeského Krista, nebo mesiáše. Královna nebes je zmíněna ve Zjevení Janově, i když není explicitně jmenována tímto jménem: „A ukázalo se veliké znamení na nebi, žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy.“ Protože se říká, že je matkou „syna, který má pást národy železnou berlou“ a který byl „poblíž Boha a jeho trůnu,“ může jí být pouze Marie a syn je nepochybně Ježíš.

   Jediná výslovná zmínka o Královně nebes v Bibli pochází od Jeremiáše, kde je uctívání „ve městech judských a v ulicích jeruzalémských“ odsuzováno prorokem. Přestože je bůh Hebrejů kompletně maskuliní ve všech písmech Starého zákona, bohyně přežívá v judaismu od nejstarších dob jako Matronit (Matrona), která je v kabalistické literatuře popisována jako choť Boží a je zvána Šechinou (imanentní přítomnost boží), která je personifikována jako Bohyně- milenka svatých mužů. Ačkoliv je to zřídka kdy výslovně uvedeno, existují náznaky, že láska Šechiny k jejím uctívačům může mít sexuální podtón.

Bohyně mezi gnostiky

   Matronit a Šechina jsou dvě formy Bohyně, které se vyskytují uvnitř gnostických kultů. To nám nepřijde překvapivé, pokud vezmeme v úvahu hluboký vliv gnostické doktríny, zejména židovské gnóze, který měla na doktrínu kabaly. Gnostici uznávali šakti jako nejvyšší mateřskou bohyni nebes, jejíž děti jsou hvězdy. V této roli byla zvána Barbelo (panna) gnostiky. Barbelo je v mnoha aspektech podobná Matronit. Gnostici také uznávali formu Bohyně, která dobrovolně sestoupila na zemi, kde byla uvězněna v zapomnění hmoty. Tato druhá forma Bohyně byla mladší a sexuálně aktivní a byla charakterizována buď jako panna, nebo děvka. Sestupně byla jako nevinná panna donucena k prostituci Archonty. Byla zvána různě, Helena (pochodeň) Šimonovců, či Panna světla, však nejčastěji se objevuje pod jménem Sofie (moudrost). Sofie je nejpodobnější kabalistickému konceptu Šechiny.

   Musíme zmínit symbolismus hada, který hraje důležitou roli v gnostických mýtech i uctívání, zejména v časných kultech, jako například u Ofitů.  V gnosticizmu tento had osvobodí lidstvo od tyranie hlavního Archónta Jaldabaotha. V gnostické nauce je Jaldabaoth paradoxně jak Satan (Samael) tak Jehova (JHVJ) Starého zákona. Had dává Adamovi a Evě dar gnostické moudrosti, která je probouzí do božského stavu a osvobozuje je z poddanství Edenu.

   V gnostickém textu Tajná kniha Janova, je tento had v zahradě, měnící se v orla, Sofia sama. Tato spirituální gnóze je dar Bohyně: „Já jsem zjevil podobu orla na stromu poznání, jež je Epinoia (pocházející) z Pronoiy čistého světla, abych je poučil a probudil je z hlubin spánku, neboť se pádem stali dvěma a poznali svou nahotu. Zjevila se jim Epinoia, jsoucí světlem a probouzející jejich mysli.

   Had, který se zde objevuje jako orel , představuje sexuální energii , která má být alchymicky transmutována ve spirituální energii (v jednom mýtu o fénixovi, je tento znovuzrozen z červa). Had především symbolizuje sexuální energii a také moudrost-což je propojeno. V gnosticizmu byla totiž sexuální energie používána cíleně ke spirituální transcendenci. Gnostici považovali manželství a plození za zlé, přinejmenším jako bezcenné činnosti, v protikladu k jejich vlastní spirituální evoluci, protože pohlíželi na fyzické tělo jako na vězení. Nepřáli si uvěznit další duše ve věznici z masa. Shrnuji tedy, gnostické sekty inklinovali ke dvěma druhům praxe, jeden dodržoval přísný celibát a ten druhý k praxi využíval prostitutky. To je nevyhnutelný výsledek přesměrování sexuální energie od rozmnožování druhu, ke generování magických sil a spirituální moudrosti. Fyzická stránka sexu musí být buď zcela potlačena a obrácena dovnitř, nebo záměrně nasměrována a kontrolována tak, aby nevzniklo žádné potomstvo a energie orgasmu měla být užita k jinému účelu. Katoličtí kněží si vybrali první cestu, tantričtí jogíni tu druhou a gnostici zůstali někde mezi. Některé sekty se vyhýbali fyzickému sexu, zatímco ostatní ho používali ke spirituálnímu vývoji.

Bohyně čarodějnic

   V moderním čarodějnictví, či Wicce, která je pokusem o oživení předkřesťanského přírodního, evropského náboženství, je šakti jednoduše zvána Bohyně. Individuální skupiny jí někdy invokují v její formě s atributy, například jako Dianu, Cerridwen, či Hekaté, ale je třeba porozumět tomu, že to jsou pouze masky Bohyně, která přijímá mnoho forem a jmen, jež vyhovují jejím různým záměrům. Ve Wicce je Bohyně úzce chápána jako Matka přírody. Rohatý bůh Wiccy, jež se objevuje v anglickém folklóru pod mnoha rozlišnými jmény, jako Herne, Lovec, Robin Goodfellow a Zelený muž, je vyjádřením klíčové maskuliní síly Šivy.

   V některých kovenech je vyvíjeno značné úsilí k vybalancování Bohyně a Rohatého boha během ceremoniálního uctívání, ale velekněžka kovenu, jež je během rituálu inkarnovaná Bohyně (šakti), přejímá většinou aktivnější úlohu v kruhu. To proto, že během rituálu sestupuje okultní síla především skrze velekněžku. A je obvyklá praktika gardneriánských čarodějek, že čarují v „nebeském oděvu“, čili nahé. To nepochybně zvyšuje sexuální napětí a je nápomocné při zvyšování energie šakti při rituálu. Z praktických důvodů, jako je praktikování rituálů na veřejných místech, nebo venku během zimy, wiccanské koveny gardneriánské tradice nepracují vždy s „nebeským oděvem“.

   Jeden ze zajímavých detailů wiccanské tradice je pětinásobný polibek. Ten je udělován velekněžkou nahému zasvěcenci na nohy, kolena, pohlaví, prsa a ústa. Když jsou políbena ústa, přivine velekněžka zcela své nahé tělo na tělo iniciovaného. Iniciovaný je ovšem svázán a má zavázané oči. Jak bondáž tak zaslepené oči mají vytvářet symbolický stav sexuální impotence, který pomíjí , jakmile zasvěcovaný vstupuje do kovenu. Směr polibků následuje vzestupnou trasu spiritualizované energie kundalini z těla do hlavy.

   Dalším zajímavým aspektem moderního gardneriánského čarodějnictví je rituální mrskání. Jak bylo zmíněno výše, toto hrálo centrální roli při uctívání Kybelé a v dalších mysteriosních tradicích starověkého světa. Ve třetím stupni alexandrijské čarodějné tradice, je zasvěcení zakončeno sexuálním stykem uvnitř kruhu v přítomnosti kovenu. Muž a žena iniciovaní do tohoto stupně, reprezentují konjunkci Slunce a Měsíce. Členové kovenu se otáčejí během jejich styku zády k nim.

Teorie Gaia

   V  posledních desetiletích přispěla také západní věda ke  konceptu šakti skrze teorii Gaia. Ta tvrdí, že celé Země je jedním žijícím organismem, který během miliónů let postupně transformuje životní prostředí tak, aby vyhovovalo jejím vlastním potřebám. Tato teorie vysvětluje existenci vysoké koncentrace kyslíku v atmosféře. Než vznikl život, bylo v atmosféře pouze stopové množství kyslíku. Živoucí ekosystém sám generoval volný kyslík a my považujeme za samozřejmost, že tento produkt jejích životních procesů, použijeme jako základ pro vývoj svých vlastní ch organismů závislých na kyslíku. Teorie Gaia je materialistickým zpracováním platónského konceptu Duše světa.

   Jednou z výslednic teorie Gaia je ta, že každý živoucí organismus není pouze potomkem Bohyně, ale částí těla Bohyně. Gaia je schopna regulovat kondici svého těla dynamicky, právě tak jako my dokážeme regulovat pocity horka a chladu, hladu či žízně. Například když se velký meteorit střetne se Zemí a eliminuje většinu druhů, Gaia je pak schopna expandovat do vlastních ekologických okruhů k vyvinutí nových druhů, za účelem obnovy stability a harmonizace celých ekosystémů.

   V budoucnosti může být lidská rasa hlavním destabilizačním faktorem v rovnováze ekosystému (a je zde mnoho signálů, že tento čas není daleko). Gaia bude reagovat eliminací nestabilizujícího vlivu. Matka příroda se obrátí proti svému destruktivnímu vlivu, lidem a zničí nás za účelem svého vlastního zdraví, právě tak, jako lidské tělo eventuálně reaguje na přítomnost poškozené a hnilobné tkáně, aby je eliminovalo. Selhání nových antibakteriálních léků proti starým chorobám a infekcím, stejně jako selhání pesticidů proti napadení hmyzem jsou subtilní indikací, že Gaia již začíná nepřátelsky reagovat na vlastní nemoc – lidskou rasu.

Temná bohyně

  Ne každý aspekt šakti je životu přitakávající. Bohyně ovládá všechny formy, může je vést i ničit. Kdykoliv je cokoliv stvořeno, akt stvoření mění formu toho, co existovalo dříve a v tomto smyslu to ničí. Tvoření a ničení vždy existovalo současně. Zda je změna považována jako tvoření, či ničení, do značné míry odvisí od postoje pozorovatele. Jestliže spálíme dřevo v kamnech, vytvoříme teplo, popel a kouř. Ten samý produkt vzniká, pokud spálíme dům na popel, ale spálení domu je považováno spíše za destruktivní akt. Tvůrčí akt pozorujeme tehdy, ale ne vždy, pokud zapojuje a akumuluje koncentrovanou energii. Destruktivní akt obyčejně energii rozptyluje.

  Mnohé z forem šakti, jsou bohyně smrti, podsvětí, destrukce a černé magie. To je důležitý faktor při našich úvahách, protože v literatuře, mytologii a folklóru, je tento temný aspekt bohyně, nejtěsněji spojen s lidskou sexualitou, zejména s tou sexualitou, jejímž cílem je spíše potěšení nežli plození potomků.

Hekaté z křižovatek

   Pro Řeky byla temnou tváří šakti především Hekaté, lunární bohyně čarodějnictví a černé magie. Původně byla Hekaté pravděpodobně trácká bohyně měsíce. Hesiodos tvrdil, že byla dcerou Titánů, Persea a Astérie. Hekaté měla tři hlavy, lví, psí a tu, která ukazovala tři fáze měsíce. Jejím posvátným zvířetem byl pes a jejím posvátným místem křižovatka. Na konci každého měsíce nosili Řekové na křižovatky jídlo, aby jí uctili a odvrátili její hněv. K její slávě byli také obětováni psi a černá jehňata. Její spektrální zjev byl doprovázen vytím psů. Vyučovala čarodějnictví a podsvětní duchové vykonávali její vůli na Zemi. Měla sílu darovat či odepřít smrtelníkům jakýkoliv dar, po kterém toužili.

   Hekaté byla invokována čaroději pokud chtěli působit v podsvětí, nebo chtěli vykonávat černou magii. Do jejího arzenálu patřilo vyvolání neovladatelné sexuální touhy v srdci, u nejprve netečné osoby. To bylo uskutečňováno pomocí kouzel lásky, čili filtry. Jako bylo nechvalně známé hippomanes, vytvářené pod záštitou Hekaté. Toto hippomanes je masitý výrůstek velikosti fíku na čele nově vylíhlého hříběte. Nesežere-li klisna ihned tento výrůstek, nepocítí ku hříběti nejmenší lásky a zdráhá se ho živit. Proto se tvrdí, že síla hippomanu je mimořádně způsobilou budit lásku, podá-li se hippomanes v prášku, k němuž je přimíseno něco krve z milující osoby. Existuje ještě jiný čarodějný prostředek téhož jména, hlen vytékající z pochvy hřínajících klisen. Spojení klisny s Hekaté je signifikantní. Klisna je spojována též s nočními můrami, zejména nepříjemné sexuální povahy.

   Některé autority tvrdili, že Hekaté byla společnicí Persefony, ženy Háda a královny pekla. Pozdní řečtí autoři identifikovali Hekaté s Persefonou (římsky Prosperinou), na zemi pak s Artemidou (Dianou), osudovou bohyní lovu a na nebi se Selenou (Lunou). Všechny to jsou lunární bohyně. Je zde vždycky velmi silné spojení mezi šakti v jejím ženském aspektu a Měsícem, stejně jako je spojení mezi kreativní jiskrou nebo semenem (bindu)Šivy a Sluncem.

Lilit

   V židovském folklóru a kabalistických textech je temným stínem šakti Lilit, která byla také známa jako Stařena, drsná slupka, Matka démonů, Žena smilství, stočený had a Seveřanka. Lilit byla vykreslována jako matka všech démonů, které rodí po té, co uloupí semeno osaměle spícím mužů a s ním se sama oplodní. U svých milenců vyvolává spontánní poluce poté, co s ní zažijí erotický sen. Věřilo se o ní, že vyvolává potraty a škrtí nemluvňata v kolébkách. Židi jí vinili z toho, co my nyní nazýváme Syndrom náhlého úmrtí kojenců. Nebylo to proto, že by Lilit židovského folklóru nenáviděla děti, spíše chtěla, aby patřili jí. Někdy si s nimi přicházela hrát. Když se neviditelně objevila vedle kolébky, aby si pohrála s dítětem, mohly být její rodiče upozornění na její přítomnost úsměvem na dětské tváři. Tu bylo nutné klepnout na nos dítěte, aby se zlomila fascinace bohyní, což by mohlo být pro dítě fatální. To zvláštně platilo, pokud se Lilit rozhodla dítě políbit. Jeho život by pak byl skrze rty vysán Bohyní.

   Podle jiných bajek, přicházela Lilit k dětem v podobě sovy, aby sála jejich krev. To se vyprávělo na základě staré řecké pověry, že křik sovy vydávaly noční babizny, které si někdy dopřávaly dětskou krev. Římané zvaly tyto čarodějnice stirges „ Říká se, že svými zobáky prý trhají vnitřnost kojenců a jejich nečisté tlamy jsou plné krve.

Bába Lilit a Lilit panna

   Někdy se Lilit dělí na dvě Bohyně. První je bába Lilit,Stará, která je spojována hlavně s porody a výchovou démonů, vyvoláváním potratů, mrtvě narozených dětí a Syndromem náhlého úmrtí kojenců. Stará Lilit je noční upír, ve svém nejděsivějším aspektu. Je temnou reflexí Matronit a objevuje se v evropském folklóru jako zlá víla. Je také zvána Velká Lilit a je chotí Samaela.

   Druhá Lilit je Naamah, která byla v Bibli sestrou Túbal kaina „mistra každého řemeslníka se železem a mosazí.“ V kabale byla Naamah transformována v neodolatelnou svůdnici, která přicházela do lůžek osaměle spících mužů a milovala se s nimi. Nejprve se zjeví, jako démonicky krásná žena. Podle Zoharu se strojí jako prostitutka a čeká na své oběti na křižovatkách. Má rusé, dlouhé vlasy, bělostnou pleť a zrůžovělé tváře. Nosí šperky a barví si rty. Je oděna v šarlatu. Poté co zachytí citový stav oběti a její náklonnost ke hříchu, změní se v obří, divokou démonku. V tu chvíli má nápadnou podobnost s Kálí, hinduistickou bohyní destrukce. Stojí před svým milým zahalena v plameni a její tělo je plné zírajících očí, náhle se v její ruce objeví meč, z jehož hrotu odkapává jed. Tím ho zabije a odnese ho do pekla. Naamah je stínovým ekvivalentem Šechiny. Je také zvána Malá Lilit a Pannenská Lilit a je chotí démona Ašmodaje.

   U Naamah je kladen důraz na sex a potěšení z něj. Je chvilkou zakázaného chtíče a ztělesňuje obrovskou sílu sexuální energie, zkazit a svést, stejně jako přinést radost. Stará Lilit odpovídá za nepřirozeně zrozené potomstvo po spojení duchů s lidmi. Velká Lilit je síla sexuální energie vyvézt do zjevného bytí sílu kterou lze zvrhnout k plození monster. Je na ní odkazováno v kabalistickém spisu Aliena Crowna, protože uzurpovala místo Matronit na trůně nebeském. Je sexuální energií použitou pro kreativní účely, které nejsou schváleny svatou tórou.

   Obě Bohyně jsou aspektem Lilit, jako jsou Matronit i Šechina dvě formy té samé energie šakti. Tím pádem je Lilit je ve svém nediferencovaném aspektu jak matky démonů, tak svůdkyně lidských bytostí, výborným vyjádřením chaotické nebo destruktivní reflexe šakti (Kálíšakti). V židovském folklóru spadá sexuální potěšení v náruči duchů pod vládu a kontrolu Lilit, nebo její dceru Naamah, protože všechny takové praktiky jsou bezbožné.

   Někdy je Lilit rozdělena ve čtyři démonické královny, které předsedají čtyřem rohům země. Lilit, která je často zvána Seveřanka, ovládá Řím a stojí v severním čtverci. Naamah ovládá Damašek, jenž se nachází ve východním čtverci. Mahalath (nebo Rahab)ovládá Egypt, který je v jižním čtverci. Igrat (nebo Agrath či Agrat) ovládá Salamanku, která je v západním čtverci. Tyto čtyři démonické královny, které jsou pouze různými variacemi Lilit,svádějí lidské bytosti v různých částech světa.

Sex a hřích.

   K porozumění, proč je Lilit v židovském folklóru vykreslována pouze v negativním smyslu, je třeba si uvědomit, že až do několika posledních dekád byl mimomanželský sex, vnímán jako hřích, ve většině západních kultur a náboženství. I manželský sex byl vnímán jako hříšný, pokud byl provozován čistě kvůli smyslovému prožitku, nebo obsahoval perverzní techniky. Felace, anální styk, masturbace, nahota za denního světla, nebo se zapálenou lampou byli odsouzeny jako prokleté.

   Jakýkoliv pokus mít sex bez početí dítěte byl považováno za potrat. Všechny druhy mrhání semenem byly nahlíženy jako nejčernější z trestných činů.

   Z tohoto důvodu bylo sexuální potěšení se spirituálními bytostmi automaticky považováno za zlé a bylo spojováno s těmi aspekty šakti, které měli co do činění s podsvětím, černou magií, jedy a dalšími zločiny. Sex s ženou z masa a kostí byl rovněž chápán jako zlý, pokud k němu došlo mimo manželství, nebo byl provozován čistě pro potěšení. Ani sex s duchy nemohl vytvořit zákonné potomky a obvykle se považoval za protiprávní.

   Jediná výjimka nastala, když Šechina (božská přítomnost) sestoupila k světci či světici. Tato událost byla implicitně připuštěna v kabale i křesťanském mysticizmu, ale málokdy otevřeně diskutována. Svatí rabíni možná dosáhli extáze v objetí Šechiny. Oddané jeptišky mohly ležet v manželské posteli s jejich nebeským manželem Ježíšem a mniši mohli sdílet blaženost v náruči Marie anebo méně běžně, také s Ježíšem. Popisy objetí a polibků Krista jsou obyčejně popisovány jako symbolické, ale v mnoha případech by měli být interpretovány spíše doslovně. Je to pouze moderní nastavení mysli, které, protože zapovídá existenci duchů, diktuje, že všechny tyto styky musí být poetickou fantazií.

   Je zde určité pokrytectví a rozpolcenost. Pokud Šechina přichází ke kabalistickému světci, může vyvolat extatický stav, který má jako jednu ze svých vlastností sexuální vzrušení – jak je v kabale naznačeno, ale nikdy jasně uvedeno. Blaženost je považována za odměnu za velkou zbožnost a uctívání. Na druhou stranu, jestliže Lilit nebo Naamah přichází do lože prostého člověka a sdílí s tuto osobou lásku se souhlasem této osoby, je to kabalisty považováno za těžký hřích. Ale aktivita bohyně a vstřícnost člověka je v obou případech totožná. Ať tak či onak, aktivita je dobrá nebo zlá, záleží na záměru člověka i ducha.

   Když Ježíš přišel ke svaté Terezii a dal jí znamení, bylo to vnímáno jako znamení blaženosti v očích církve:

   Při jiné příležitosti se před ní Ježíš Kristus zjevil, položil pravici probodenou hřebem do její ruky a řekl: „Viz tuto ránu po hřebu. Je to znamení manželské smlouvy s tebou. Dokud budeš moje nevěsta, nic tě neoddělí od lásky Boha, tvého spasitele.“ …. Na mši v den Svatého Pavla se jí Ježíš zjevil ve své lidské podobě, ale jeho tělo bylo oslavené. Tento styk trval tři dny, až přišel seraf s planoucím mečem a probodl jí srdce.

  Na druhou stranu, jestliže přišel Satan k ženě, poté obviněné z čarodějnictví a udělal jí znamení a pomiloval se s ní, bylo to nahlíženo doktory Svaté inkvizice jako jisté znamení jejího prokletí. Guazzo uvádí lokální pověst o dvacetileté dívce, která byla vybrána, aby převzala řemeslo své matky čarodějnice, načež byla uvedena k „neobyčejnému muži“, který byl pravděpodobně Ďábel v přestrojení:

   Dívka byla přinucena složit přísahu a označil jí na obočí svým spárem znamením poslušnosti a pak se s ní položil za přítomnosti její matky. Pak se zas nabídla matka, že jím bude poskvrněna za přítomnosti dcery.“

   Značka učiněná na obočí dívky nehtem (talon) ducha, která byla inkvizitory pokládána za ďábelskou, má ten samý účel jako znamení učiněné na dlani sv. Terezie duchem považovaným za Ježíše. Je to krevní pakt mezi ženou a duchem jako upomínka jejich svatby, která je následně dovršena. V případě čarodějnice je styk proveden jak s matkou, tak i dcerou, protože obě jsou oddány duchu. Kromě faktu, že je sex provozován otevřeně a je tedy hříšný v očích církve, je zde jeden malý rozdíl mezi těmito dvěma styky. Jeden je posvátný a druhý blasfemií, protože se tu bere v úvahu záměr milenky.

   Tyto rozdíly existují i v tantře. Jogíni, kteří hledají tělesné spojení s Bohyní, nebo jejími dcerami hlavně pro smyslové potěšení, raději než pro spirituální vývoj, jsou označeni za černé magiky. Praktikují tedy prajógu, vizualizaci a oživení duchů kvůli sexuálnímu spojení. Základní předpoklad tohoto rozlišení je ten, že všechen sex provozovaný kvůli pouhému potěšení je považován za hříšný. Tradiční víra říká, že dobrý jogín má sexuální energii používat pouze k vyšším spirituálním účelům, stejně jako dobrý hospodář má užívat sexuální energii jen se svou ženou a k plození dětí.

   To je důležitý rozdíl k pochopení, protože kniha, kterou právě čtete je esenciálně učebnicí prajógy, ve smyslu, že obhajuje příjemné erotické spojení s duchy za účelem osobního vývoje. V minulých stoletích byl tento postoj považován za hříšný, přinejmenším za bezcenný, většinou mystických a náboženských učitelů. V moderním světě, kdy je sex pro potěšení akceptován jako cíl sám o sobě, je prájóga nahlížena s větším pochopením a považována za legitimní konání.

Lilit a Samael

    Kabalisté věřili, že Lilit může vstoupit do lože ženy a milovat se s ní ve formě mužského ducha, čili inkuba, který je obyčejně nazýván Samael. Samael je židovským ekvivalentem Satana a je pánem podsvětí. Lilit je jeho manželka. Ta má schopnost milovat se s lidskými bytostmi jak v ženské tak mužské formě. Kabalistické texty identifikují Lilit s hadem z ráje:“A ten had, ženská běhna, poštíval a sváděl Evu skrze skořápky světla, které je samo o sobě svatostí.“  Toto „světlo“ odkazuje na spodní tóny energie bohyně kundaliní, která může být použita pro dobro i zlo. Kundaliní je personifikovaná manifestace šakti bez lidského těla a vždy má hadí výzor. Tyto „skořápky“ jsou démoni. A „žena běhna“ je dalším titulem Lilit.

   Toto je perfektní příklad k porozumění přirozenost šakti v tantrických textech Indie. Protože šakti vyjadřuje všechny formy, může se snadno manifestovat jako mužský duch. A protože Lilit také sdílí tuto schopnost, je nefalšovaným obrazem šakti.

   Podobně existuje v evropské démonologické literatuře víra, že Satan může přijít k čaroději jako sukubus, nebo k čarodějnici jako inkubus se stejnou snadností. Pokud jde o démony, jak jsou obvykle chápáni v křesťanské démonologii, jsou pouhým rozšířením samotného arcidémona Satana, a jak říká Guazzo:“Proto mohou měnit svoje pohlaví, které není jejich přirozeností a zjevují se tak mužům v ženské formě a naopak a jak těm i oněm lžou.“Tento fenomén byl předmětem diskuze a zatímco evropští křesťané považovali kořen zla za maskuliní, židovští kabalisté pak za feminní. Nejučenější z hinduistických panditů pochopili, že není ani jedním z nich.

Slepý drak

   Pozdější kabalisté rozlišovali velmi důležitý rozdíl mezi temnou a chaotickou šakti v jejím feminním aspektu (Lilit), temnou šakti v jejím mužském aspektu (Samael) a základní destruktivní energií temné šakti (energie)samotné, ve formě obrovského hada nebo draka. To se podobá síle kundaliní, hadu v hinduistické tantře tak mnoho, že je velmi lákavé předpokládat, že kabalisti nakukovali do hinduistických tantrických textů. Tento had je popisován jako „zprostředkovatel, či družba“jež leží mezi Samaelem a Lilit, zatímco oni kopulují a ve skutečnosti vlastně dovršuje jejich přitažlivost.

   Slepému draku je připisována nesmírná síla kreace i destrukce. Sám je kastrovaný, aby nemohl zplodit vlastní potomky, jinak by tito potomci zničili náš svět. O tomto velkém hadu stojí psáno, že kdyby se projevil cele a kompletně, zničil by svět ve vteřině. Podle kabalisty Naftali Herz Bacharacha, který slepého draka popisuje ve své knize Údolí krále (1648)je údajně slepý, což naznačuje, že je neviditelný – tzn., je bezbarvý. Mám tendenci věřit, že pravý důvod této slepoty, stejně jako jeho kastrace je, nějak omezit jeho jinak neomezenou sílu. Magická energie je projektována skrze oči. Je jistě náhoda, že je penis v lidové mluvě opisován jako „slepý had,“ nicméně je to zajímavá náhoda.

   V tantře má lidské tělo tři esoterické kanály spojené se šakti. Centrální kanál zvaný šušumná běží přímo vzhůru z nejnižší čakry muladhára, která je základem sexuální energie, až do nejvyšší quasi čakry sahasráry, tisíciplátečného lotosu. Ohnivý had kundaliní leží stočený ve třech a půl závitu kolem základu páteře, nebo muladháry, a vystupuje centrálním kanálem do sahasráry. Kolem šušumny se vinou dva další kanály, jeden který začíná i končí na levé straně těla a je ženský, se nazývá ida a druhý který začíná i končí na pravé straně a je mužský je pingala. Ida je asociována s Měsícem a lunárním dechem levé nosní dírky, pingala je pak asociována se Sluncem a solárním dechem pravé dírky.

   Lze vytvořit korespondence mezi třemi kanály a třemi persónami triády pekel v kabale. Slepý drak koresponduje s ohnivým hadem kundaliní, který se probouzí slepý ze sexuální touhy a vystupuje nahoru centrálním kanálem. Ida a lunární energie souvisí s temnou šakti v jejím ženském aspektu, Lilit. Pingala a její solární energie je spojena s temnou šakti v jejím mužském aspektu, se Samaelem. Nastává v podstatě stejný trojitý vztah v magických a alchymických symbolech jako u Hermova caducea.

Lilit, osvobozená žena

   Všechny stvořené věci, počítaje v to všechny duchy, jsou dětmi šakti. Všichni démoni, kteří jsou duchy, kteří páchají činy, jež tradiční náboženství považuje za nezákonné, jsou dětmi temné reflexe šakti, která je kabalou zvána Lilit. Ve starověku a upřímně řečeno v i dnešních časech, je netradiční, nebo mimomanželský sexuálních akt považován za hříšný. Tedy jakýkoliv duch, který napomáhal, nebo umožňoval sex rekreační, byl historicky degradován na démona a dítě Lilit.

   Protože většina dnešních mužů a žen neodsuzuje sexuální vyžití jako špatné, není důvod nahlížet na duchy sexuálního potěšení jako na duchy zlé. Moderní pohled na sex s duchy těch, kteří se vysvobodili z pout konvenčních náboženství je spíš blíže pohledu starých šamanů s jejich ayami, čili nevěstami v nebi. Mezi moderními wiccany a pohany není sex se spiritus familiaris považován za hříšný a pravděpodobně může energetizovat magickou praxi.

   V posledních pěti dekádách byla Lilit rehabilitována. A to především feministickými spisovatelkami, které vidí Lilit jako Bohyni ženských práv. Lilit reprezentuje mimomanželský styk, sex pro zábavu, nekonvenční sexuální praktiky, sex jako nástroj k ovládání mužů a ženské svobody a oslavení božství v ženě. Lilit také stojí za právem na potrat, jako mytologicky první potratářka a za plánovaným rodičovstvím, protože když se milovala s mužem, jeho semeno se rozlilo mimo dělohu. V tomto smyslu je Lilit bohyní moderního feminismu.

 

 

Prameny použité k překladu:

James George Frazer: Zlatá ratolest (Mladá fronta 1994)

Apuleius: Zlatý osel (Svoboda 1974)

Bible, český ekumenický překlad (Česká biblická společnost 2008)

Milan Konvička: Tajná kniha Janova (interlineární překlad 2010)

Rebarbora: blog Čarování

 

  

  

  

 

 

 

 

Dva drudi sbírají jmelí.

Dva druidi sbírají jmelí

  

   Uctívání dubu nebo boha dubu bylo zřejmě společné všem větvím árijské rodiny v Evropě. Jak Řekové, tak Italové ztotožňovali strom se svým nejvyšším bohem Diem či Jovem. Ve staré Itálii byl každý dub zasvěcen Jovovi, italskému protějšku Dia a v Římě na Kapitolu nebyl tento bůh uctíván jenom jako božstvo dubu, ale také jako božstvo deště a hromu. Jeden římský autor, který staví zbožnost starých dobrých časů do protikladu se skepsí věku, kdy si nikdo nemyslel, že nebe je nebe, a o Jova nedbal ani za mák, nám říká, že za oněch časů chodívaly vznešené paní s bosýma nohama, a rozpuštěnými vlasy a s čistým srdcem vzhůru po svahu Kapitolu a prosili Jova o déšť. A hned, říká dále, lilo jako z konve, snad nikdy nepršelo jako tehdy, a každý se vracel domů mokrý jako myš. „Ale nyní,“ píše, „už nejsme pobožní a pole jsou jako úhory.“

   Také u Slovanů je dub posvátným stromem hromovládného boha Peruna, protějšku Dia a Jóva.  Hlavním božstvem Litevců byl Perkunas či Perkun, bůh hromu a blesku, jehož podoba s Diem a Jovem se často zdůrazňovala. U Litevců byli duby posvátné, a když je křesťanští misionáři vykáceli, lidé hlasitě bědovali, že byla zničena jejich lesní božstva. Muži obětovali za dobrou úrodu dubům a ženy lípám, z toho můžeme usuzovat, že považovali duby za mužské stromy a lípy za ženské. Jestli si dobře vzpomínám, je také ukrajinským národním stromem dub. V Ukrajinské sauně jsme se kdysi dávno mrskali dubovými větvemi. Je možné, že jako náš národní strom zvolili lípu národopisci.

   Zaměřme nyní ovšem naši pozornost na jmelí. Jmelí je poloparazitní stálezelená rostlina, které žije na větvích mnoha stromů, především na borovici lesní, jabloni a hrušni, ale také na dubu. Bobule mají barvu od perleťově bílé až po zlatožlutou, podle toho na jakém stromě dozrávají.

   Hlavní druid sbíral jmelí zlatým srpem, ostatní druidové, odění do bílých tunik, jmelí ukládali do zlaté misky, kterou později vystavili, aby jmelí mohl uctít lid. Protože jmelí byly přisuzovány široké léčivé vlastnost, ponořovali ho do vody a tu pak přinášeli tomu, kdo se chtěl uzdravit nebo chtěl být chráněn před nemocemi. Taková voda se považovala za protijed na zaříkávadla a kouzla.

   Jmelí rostoucí na dubu se pokládá za vhodné k přípravě léků. Z latiny pochází název Viscum quercinum nebo Lignum sancte crucis, dřevo svatého kříže. Z latinského slova viscum (jmelí)se odvozuje adjektivum „viskózní“ nebo „vazký“, k označení husté lepkavé látky, především kapaliny. Z bobulí a stonků jmelí se skutečně získává lepkavá tekutina. Je známo, že uprostřed bílých rosolovitých bobulí jmelí vězí vždy jen jediné semeno, jehož rozšiřování obstarávají ptáci, kteří si takto připravují svou vlastní záhubu: ptačí lep

     

 Čihařství bývalo prastaré řemeslo, a byl to jediný způsob lovu, jež mohli lidé bez povolení vykonávat. Nejpěkněji vybarvené ptáky chovali ptáčníci v klecích pro své potěšení, ale většinu prodali do měst ptačím překupníkům. Na počátku 19. století se ptáci chovali v každé domácnosti. Červenky poskakovaly volně po světnici, sýkory roztáčely v klecích miniaturní kolotoče pro radost dospělých i dětí. Obyvatelé údolí Ploučnice milovali nejvíce křivku. V kleci jsou nenáročné, přítulné a odolné a pro lidi hrály důležitou roli. Voda, ve které se křivka v kleci koupala, platila za léčivou. Pili ji muži i ženy – křivky se zobákem překříženým vlevo uzdravovaly ženy, a vpravo zase muže. Zkřížený zobák mají prý křivky od železných hřebů, které se na Golgotě marně namáhaly vytáhnout z Kristových ran ze dřeva kříže. Potomci křivonosek, které tehdy zkropila Ježíšova krev, mají od té doby rudé peří. Do domu, kde se křivka chová, nikdy neuhodí blesk.
Staří ptáčníci často svými vědomostmi zahanbovali učené badatele. Čihadlo bylo tou vysokou školou, která je vychovala. Byli schopni rozumět řeči přírody i s jejími vlastními tajemstvími a divy, skrze přírodu poznávali samotného Pána. Čihaři bývali milí a důvěřiví lidé, kteří aniž se o to snažili, se s každým spřátelili a nalezli to pravé správné slovo. Tomu se naučili na čihadle a také tam se na kousku lesa s dřevěnou boudou stali tím, čím byli.

Prameny:

J. G. Frazer – Zlatá ratolest

A. Cattabiani – Florarium

D. Ž. Bor- Napříč říší královského umění

Z. Stodola – Čižba v údolí Ploučnice

O Bábě bohyni, Brdlavce a pšence Demétřině.

 

O Bábě bohyni, Brdlavce a pšence Demétřině.

   Před nějakým časem jsme si na FB Hostomice pod Brdy, přečetli tuto půvabnou legendu o hostomické monstranci:

Krávy nalezly monstranci.

Před dávnými věky na jaře, když skotáci Hostomičšti
na hoře Bábě nazvané,

 nad Hostomicemi na Berounsku sládka svých krav pásli,

 najednou všecky krávy k jedné velestaré lípě posvátné,

kteráž u Báby studně stála, běževše a na kolena svá padše,
strašně řvaly, až se les a hora otřásala, pasákům prý strachem vlasy vzhůru vstávaly.

Když se krávy od této studně a lípy odehnati nedaly a neustále řvaly,

běželi někteří ze skotáků týž příběh domů svým hospodářům oznámiti,

 jenž snad nad touto
zvěsti užásnuvše chvátali tam, aby se přesvědčili,

a naleznuvše tak, usnesli se na tom, tuto starou lípu
vykotlenou z kořene vyvrátiti, aby se přesvědčili o
tom, za jakou příčinou ty krávy zde hrabají a řvou.
A hle! Uvnitř lípy nalezli krásnou gotickou
monstrancí, na ní 12 zlatých apoštolů okolo Melchizedecha;
padše hned na kolena svá pomodlili se
a jiní pro duchovního pastýře Hostomického spěchali,
který v slavném průvodu vroucně onen zlatý poklad
posvátný do chrámu Páně Hostomického sv. Petra
stolování (jenž se dne 22. února slaví) vnesl a uložil.
Dle pověsti p. Anny Hněvkovské, rodilé z
Hostomic.)

Zde podotknouti zaslušno : že Hostomice d. 22.
dubna 1778 a dne 9. června s chrámem Páně v
prach a popel obráceny byly. Snad v této době
někdo tuto monstranci do oné lípy vstrčil. Přitom
zahodno povědíti: že na této hoře, dle domnění starých,

Hejkal, (od křesťanů nazvaný) lesní duch po 7 let přebýval,
a druhých 7 let opět Medulina zde prý panuje. Bába
bohyně zde nepochybně svou božnici u studánky pod
lipou za pohanských dob měla, již ku oběti zápalné
sem krávy a jalovice pohané vodili, jako na horu
Tábor. Studánka obraz plodnosti, bohyni zasvěcená,
zde i na Táboře oučinkuje divotvorně, lidi uzdravuje
atd. a u Hostomic se nalézá pohřebiště pohanské s
popelnicemi, kdež se staří Čechové pohřebovali a na
hoře Bábě obětovali. Na hoře Babině a okolo této
hory nalézají se pozůstatky z doby pohanské.

   Zaujal nás nejen působivý obraz klečícího, hovadsky řvoucího dobytka, ale především zmínka o pohanském kultu Báby bohyně, který doplňuje známou pověst o Fabiánovi. Převyprávění Fabiánova příběhu, nalézáme skutečně mnoho. Jak by také ne, příběh je prostý a každý ho podává svými vlastními slovy. Připomeňme si ho tedy ještě jednou, ve verzi, která nás zaujala přesně lokalizovaným bydlištěm čarodějnice:

   Pověst vypráví, jak se z rytíře Fabiána, který měl v těchto místech svůj hrad, stal lesní duch. Fabián si na svůj hrad přivedl svou ženu, krásnou vesnickou dívku. Tím ale vzbudil žárlivost čarodějnice, která žila na úpatí hory u studánky Brdlavka. Za jedné bouřlivé noci se čarodějnice Megera krutě pomstila. Fabiánovu ženu proměnila v zeměžluč a svého bývalého milence Fabiána zaklela do podoby bludného ducha. Hrad ve kterém žili, rovněž po jejích kouzlech zmizel. 1)

 Vidíme tedy, že jak Bába bohyně, tak čarodějnice Megera, sídlí shodně u studánky na úpatí hory, u studánky Brdlavka. Nejsme na pochybách, že se jedná o jednu a touž postavu. Pohanská bohyně, po přijetí křesťanství, degeneruje ve zlou čarodějnici. Nyní nalézáme nad studánkou sošku Panny Marie s Jezulátkem. V těchto okamžicích, nejeden krvežíznivý neo-pohan obyčejně skřípe zuřivě zuby. Věc je však třeba chápat poněkud komplexněji:

  

   V tu chvíli se objevila široká, poněkud odpudivá tvář Matky Země, kterou jsem znal už z Kinsau. Díval jsem se na její tvář, která byla stejně tak krásná jako hrozná, a cítil jsem se její přítomností hluboce dojatý a naplněný radostí. Musel jsem se jí však zeptat na něco velice hloupého – hloupého proto, že se to nehodilo k posvátné náladě té chvíle. Poprosil jsem jí o několik informací týkajících se krajinného chrámu, který jsem právě zkoumal.

   Její odpovědí byl zvláštní smích, který otřásl celým okolím i mnou samým. A mezi tímto smíchem zvolala: „Mé dcery!“

   Padl jsem na kolena a poděkoval jsem. Nyní jsem měl v rukou důležitý klíč. Bohyně není žádný statický princip, spočívající ve věčnosti. Tak jako se Země proměňuje a lidstvo prochází různými vývojovými fázemi, mění se i ona. Mohli bychom tu hovořit o různých generacích Bohyně. Tak jako byla v dobách dávno minulých Matkou Zemí, stala se v mladší době kamenné trojnou Bohyní (bílá, Panna – ztělesnění celosti, červená, Matka – mateřský princip stvoření, černá, Bohyně proměny) a později matkou různých náboženství: buddhistickou Tárou, čínskou Kuan – Jin a křesťanskou Marií. To jsou její „dcery a vnučky“. Skutečnost, že stará Bohyně – Matka a mladá Panna – Matka patří k sobě, jako by zcela upadla v zapomnění. Tím jsme také ztratili pocit sounáležitosti našich dvou bytostných pólů, pólu svázaného s přírodou a pólu spirituálního – a to jsou nejen naše vlastní póly, nýbrž póly celého univerza.(upraveno) 2)

  

   Slovanská mytologie zná Babu, jež se pod obdobnými jmény vyskytuje v pověstech snad všech evropských národů.

   V Polsku jí straší malé děti, aby nechodily do osetých polí: „tam sedí Baba!“, „Baba přijde!“ Někde nese ve svém jménu ještě svojí přesnější charakteristiku: Žytnia baba – „Žitná baba sedí v žitě a dáví děti, které jí pošlapou“, podle jiného druhu obilí se v postatě táž bytost jmenuje též Pszeniczna baba. Na Litvě jí říkají Boba nebo Rugiuboba, ve Francii La vieille, v Dánsku Rugkjaelling, „žitná baba“, Bygkjaelling, „ječmenná baba“, Hvedekjaelling, „pšeničná baba“, ve Skotsku Cailleach nebo Carline, což obojí je označením staré ženy.

   Baba, skrývající se v obilí, ustupuje při žních před ženci, až konečně zůstane v posledním ještě nepožatém koutu pole, kde jí za různých obřadů „chytají“ a vážou do posledního snopu, který se pak též jmenuje Baba, Boba, La vieille, Alte atd., neboť v něm „sedí Baba“.

   Mytická bytost spojovaná s obilím a v uvedených případech označovaná jako Baba, je jindy charakterizována jako matka. V Polsku se tak objevuje Žytnia nebo Pszeniczna matka, u nás u Brna prostě Matka, v Bulharsku Žitarska moma, v severní Francii La mére du blé, v Německu Aehrenmutter. Konečně ji někde titulují paní nebo královna: v Bulharsku Žitarská carka, v Anglii Harvest Queen, ve Skotsku Corn Lady, v Německých zemích Aehrenkonigin, Erntekonigin apod.

   Poslední snop, v němž je chycena tato Baba, Matka, Paní, Královna, se často vystrojuje ve velikou loutku, slavnostně ozdobenou květy a barevnými pentlemi, a leckde do ní zavinují kohouta, věčný symbol plodnosti. Bývá slavnostně vezena z pole domů a ponechávána tak až do nového osevu, kdy zrní z Baby mísí do osevného zrna, aby se lépe urodilo.

   Ve Francii, v okolí Aurxerre, říkají takto vystrojenému snopu – loutce Ceres. Nepochybně, to jméno se sem dostalo teprve ze školy, je ohlasem klasického vzdělání kněžstva a jeho styků s venkovem. Přesto je to jméno výstižné: římská Ceres je jen vysoce kulturní formou všech primitivních Matek pšenice a Žitných bab – a sama není než římskou obdobou řecké Deméter. Hádanku jména této veliké bohyně se podařilo rozluštit Mannhardtovi, jak se dnes snad už obecně uznává: značí Ječmenná matka podle toho druhu obilí, jež bylo pro staré Řeky nejdůležitější.

   Všechny rozdíly mezi vznešenou bohyní řeckého Olympu a prostým démonem evropských polí se vysvětlují rozdílem města a venkova. Deméter známe vlastně jen z městských kultů antického světa, kde byla přizpůsobena náboženským potřebám městského obyvatelstva, odtrženého od půdy a osvobozeného od oné nesnesitelné závislosti na ročním cyklu přírody, která je osudem zemědělců. Ani v městě ovšem nemohla ztratit svůj základní charakter dvojitosti, rozpolcenosti, jenž tvoří její nejvlastnější podstatu jako božstva zároveň olympského i chtonického, ale tato protikladnost ztrácí v městské ekonomice, nezávislé na střídání ročních dob, svoji původní časovou posloupnost, jež ji charakterizovala v kultech agrárního venkova, svou ekonomikou neúprosně závislého na věčném koloběhu léta a zimy. Jen tam kde byl člověk bezprostředně a výlučně závislý na výsledku svých polních prací, zůstala Deméter Melania, „černá“, chtonická Deméter zimním, neplodným, vyčerpaným rubem letní, olympské Deméter, božského principu plodnosti půdy. Byla jednou „bílá“, jednou „černá“, byla v létě šťastnou matkou, radující se z utěšeného vzrůstu plodů svého života, a v zimě byla matkou neutěšitelně smutnou v hoři nad ztrátou „dcery“, byla v létě matkou všeho života, a v zimě matkou mrtvé přírody – proto mohla hrát v lidském životě úlohu, jiným božstvům v této protikladnosti nedostupnou, mohla být ochránkyní rodiček a dětí i ochránkyní mrtvých, mohla být záštitou člověka při jeho vstupu do života i při jeho odchodu na onen svět.

   Její největší svátky se vázaly k jarnímu osevu a pak k obžínkami na konci léta, kde řecká Haloa byla naším posvícením. 3)

   Baba je, jak nás zpravuje Gerald Massey, název pro starou rodičku (Týfón); a Babia byla bohyně z Karchemiše. Bab (nebo Beb), které se mění až v Bau, je otevřením „abysu“, propasti nebo kaverny, dutiny či jámy a díry, nazývané rovněž „dírou hrobky“ a „studnou“. Arabsky Bob značí vývěr, z něhož tryská voda; koptsky Bebi znamená „vytékat“ a „přetékat“. Toto Bab se stalo Bahv neboli „prázdnotou“, na níž je postaveno hebrejské dogma o stvoření. Babylónské a bybloské Bab označovalo „bránu“, ale mnohem srozumitelnější je „otvor, vstup“, uterus, či „příbytek života“. Takto bylo irsko-keltské Brû, cornwallské Brys, zástupné slovo za „dělohu“, primární podobou slov Berry, Boro a Burgh, nejstarší osídlení.

Babylon však může stejně dobře být složeninou dvou slov, Bab a bylon, přičemž je pro svoji labiálu totožné s pylon; takto „věž“. Babylón, Bab-ili, není tedy jenom „bránou Boží“, nýbrž čímsi mnohem ponuřejším a pochmurnějším, a výkladů je mnoho – může jít o „propast, do níž byl svržen Bůh“, „místo, kde se Bůh ztratil“, až po luminóznější aspekty spjaté s „vodou“ či „rosou Boží“ v pohádkovém smyslu „živé vody“, „vody života“. Ambivalentní náboj tohoto označení vypovídá ale také o nejednoznačnosti pojednávaného fenoménu, kdy platí „jak se to vezme“, tzn. „za jaký konec vezmeme“, či „z kterého konce (to) vezmeme“, jestli se toho chopí ruka dextrální, pravá, mužská, aktivní, či sinistrální, zlověstná (srv. angl. sinister), tj. levá, pasivní, ženská, kterou Heva trhala jablko/ovoce ze stromu života. 4)

   Na závěr tohoto, pro někoho beztak již dlouhého úvodu, uveďme si ještě místní význam slova Baba:

   S názvem Baba se setkáváme nejen v naší republice a na Slovensku, ale ve všech slovanských zemích. Staří Slované takto totiž pojmenovávali zaoblené, zalesněné kopce. Baba byla zosobněním deštivých mraků. Mrak vystupující nad obzor, se podobá staré, sehnuté ženě. Název deštivého mraku pak patrně přešel i na horu. Dovolím si tvrdit, že nejvíce Bab je u nás na Hostomicku.

   Posuďte sami:

   Brdský hřeben nad Zátorem je tvořen hned dvěma Babami. Ta první – Velká Baba – je známa z pověstí jako bývalé sídlo Fabiána. Sousední kopec je Malá Baba. Nutno připomenout, že v minulosti se toto dělení neužívalo. Byla známa jen jedna Baba, o které se prameny zmiňovali jako o místech, kde se od nepaměti dolovala železná ruda. Lépe řečeno kutala, protože povrchové „šrámy“ tu najdeme i dnes na každém kroku.

   Co další hora Studený, za Rakousko – Uherska široko daleko jediný trigonometrický bod I. řádu? Netroufl bych si říci, od které doby se takto nazývá, ale je podobné pravdě, že byl kdysi také Babou. Poslechněte si např. úryvek ze starých letopisů: „Husité přecházeli Brdy v těchto místech celkem čtyřikrát, vždy sedlem mezi Hradcem a Bábou…“ Kdo uvedené končiny zná, dobře ví, že je tu jenom jedno sedlo a sice mezi Hradcem a Studeným. Ten je tu prostě nazýván Babou.

   Zmatek kolem Bab ještě nekončí. Pod vrcholem Studeného byla kdysi myslivna, ve které dlouho kraloval obrovským okolním lesům „hajný Drtikol“. Myslivna byla na všech mapách označena jako „Myslivna Baba“. Za 2. světové války byla důležitým opěrným bodem partyzánského hnutí. Ke konci války byla přemístěna do myslivny nové v Malém Chlumci. Také tato pěkná myslivna je na nejnovějších mapách uváděna jako Baba.

   Ale vraťme se ještě pod samý vrchol Studeného, kde v přímé blízkosti zbylé samoty ještě dnes najdeme zavalený a zarostlý vchod do bývalého Jeronýmova či Kateřinského dolu. Tam se hlavně v minulém století dolovala železná ruda, která se na bytelných vozech, tažených volskými či koňskými potahy, dovážela do pece ve Staré Huti u Dobříše. Dlouhá štola do nitra kopce nesla název Babí štola.

   Aby byl můj přehled Bab úplný, musím se vrátit k Fabiánovi. Odkud vzal vlastně svoje jméno? V jedné verzi známé pověsti se říká, že jméno Fabián znělo původně Babí Jan. Ať je to tak, či onak, měl svou zahradu na Plešivci, na níž se pěstovaly vzácné léčivé byliny. A od této zahrady, jen co by kamenem dohodil, je na druhé straně útulná vesnička Felbabka.

   A zeptáte-li se starších lidí z Čenkova, řeknou vám, že Baba je les za Komorskem.

Kolik je tedy na Hostomicku Bab? Nejlépe je říci, že nevíme, ale že je jich opravdu hodně. Nejvíc na světě. (kráceno) 5)

  

   Nyní tedy máme dostatek vodítek, abychom mohli snadno pojmenovat trojnou Bohyni, jež nad Hostomicemi bdí, na hoře, jež Baba sluje:

Megera je nepochybně Bába. Bohyně smrti a transformace.

Medulína je Matka, mateřský princip stvoření. Co o ní víme? Sní svůj sen v podobě zeměžluči a po sedmi letech v podzemí, se navrací na sedm let na zem. Jedná se zjevně o Bohyni vegetace. Proto je také někdy opisována jako „krásná, venkovská dívka.“ Sedm let snad představuje sedm měsíčních fází, dobu, po kterou rolníci čekali, až se objeví zelené obilné výhonky. 6)

Brdlavka představuje Pannu, ztělesnění celosti.

   Pro ty, kteří by o těchto věcech chtěli dále rozjímat, široce, dlouze, ale i hluboce, připravili jsme tento meditační obraz:

Meditační obraz Brdlavka

Formální popis obrazu:

Nejprve uvidíme dva do sebe zakleslé jeleny.

Zdá se ale, že spolu nezápolí, anóbrž se navzájem podepírají.

Podle vypoulených očí a vyplazených jazyků nám připadá, jako by byli jati jakýmsi druhem šílenství.

Jsou však hezky oblečeni a to nám napovídá, že své šílenství mají nějakým způsobem pod kontrolou.

Možná to jsou kněží, se zvířecími maskami.

Dole čekají dva zubatí tvorové.

Jakoby psi, ale mají v sobě cosi liščího.

Poznáme, že jsou to dva šakali.(Canis Aureus)

Jakoby sem přiběhli od nějakého egyptského chrámu.

Střed obrazu je předmětem meditace.

Konec formálního popisu.

   Meditační obraz Brdlavka se otevírá touto mantrou:

BÁ

BOG

BA BA

BOG

   K mantře patří rytmický rituální pozismus:

BÁ – tleskneme

BOG – pleskneme se do stehen

BA BA – dvakrát tleskneme

BOG – vzpažíme ruce způsobem, jenž je vymalován na obrázku za pravým jelenem.

   Tento oslavný hymnus recitujte podle vlastního uvážení, ve dne anebo ještě lépe v noci. Tolik k rituálu. Na závěr se loučíme opět skvělým Krolmusem. Jak se přece říká: „Ještě do druhé nohy!“ My se tedy rozloučíme již nyní, s obvyklým pozdravem: „Ať nám v hrdlech nevyschne!“

Nad Hostomicemi,

Městečkem na Berounsku,

Jest velikánská hora, jež Bába slove,

Z jejíhožto lůna divotvorná studánka,

Voda živá, také Bába nazvaná,

Celá zdravá a plodná se na okolní polohy luční, zahradní a polní vylévá a ourodné ji činí.

Tato voda prý jest soudná,

Lid při ní své prastaré obyčeje potajmo vykonává a ní se uzdravuje. 7)

Prameny:

1)      http// zbiroh.dobrodruh.net

2)      Marko Pogačnik:  Dcera Gáie /Fabula 2008

3)      Záviš Kalandra: České pohanství II. /Academia 2018

4)      http//www..Okultura.cz/ San: Lingua Genesis IV.

5)      Jan Vorel: Obrázky z Hostomicka 2004

6)      Robert Graves: Řecké mýty / Levné knihy 2004

7)      W. S. Krolmus: Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje a nápěwy. 1845