Dva druidi sbírají jmelí
Uctívání dubu nebo
boha dubu bylo zřejmě společné všem větvím árijské rodiny v Evropě. Jak
Řekové, tak Italové ztotožňovali strom se svým nejvyšším bohem Diem či Jovem.
Ve staré Itálii byl každý dub zasvěcen Jovovi, italskému protějšku Dia a v Římě
na Kapitolu nebyl tento bůh uctíván jenom jako božstvo dubu, ale také jako
božstvo deště a hromu. Jeden římský autor, který staví zbožnost starých dobrých
časů do protikladu se skepsí věku, kdy si nikdo nemyslel, že nebe je nebe, a o
Jova nedbal ani za mák, nám říká, že za oněch časů chodívaly vznešené paní s bosýma
nohama, a rozpuštěnými vlasy a s čistým srdcem vzhůru po svahu Kapitolu a
prosili Jova o déšť. A hned, říká dále, lilo jako z konve, snad nikdy
nepršelo jako tehdy, a každý se vracel domů mokrý jako myš. „Ale nyní,“ píše, „už
nejsme pobožní a pole jsou jako úhory.“
Také u Slovanů je dub posvátným stromem
hromovládného boha Peruna, protějšku Dia a Jóva. Hlavním božstvem Litevců byl Perkunas či
Perkun, bůh hromu a blesku, jehož podoba s Diem a Jovem se často
zdůrazňovala. U Litevců byli duby posvátné, a když je křesťanští misionáři
vykáceli, lidé hlasitě bědovali, že byla zničena jejich lesní božstva. Muži
obětovali za dobrou úrodu dubům a ženy lípám, z toho můžeme usuzovat, že
považovali duby za mužské stromy a lípy za ženské. Jestli si dobře vzpomínám,
je také ukrajinským národním stromem dub. V Ukrajinské sauně jsme se kdysi
dávno mrskali dubovými větvemi. Je možné, že jako náš národní strom zvolili
lípu národopisci.
Zaměřme nyní ovšem
naši pozornost na jmelí. Jmelí je poloparazitní stálezelená rostlina, které
žije na větvích mnoha stromů, především na borovici lesní, jabloni a hrušni,
ale také na dubu. Bobule mají barvu od perleťově bílé až po zlatožlutou, podle
toho na jakém stromě dozrávají.
Hlavní druid sbíral
jmelí zlatým srpem, ostatní druidové, odění do bílých tunik, jmelí ukládali do
zlaté misky, kterou později vystavili, aby jmelí mohl uctít lid. Protože jmelí
byly přisuzovány široké léčivé vlastnost, ponořovali ho do vody a tu pak
přinášeli tomu, kdo se chtěl uzdravit nebo chtěl být chráněn před nemocemi.
Taková voda se považovala za protijed na zaříkávadla a kouzla.
Jmelí rostoucí na
dubu se pokládá za vhodné k přípravě léků. Z latiny pochází název Viscum quercinum nebo Lignum sancte crucis, dřevo svatého
kříže. Z latinského slova viscum
(jmelí)se odvozuje adjektivum „viskózní“ nebo „vazký“, k označení husté
lepkavé látky, především kapaliny. Z bobulí a stonků jmelí se skutečně
získává lepkavá tekutina. Je známo, že uprostřed bílých rosolovitých bobulí
jmelí vězí vždy jen jediné semeno, jehož rozšiřování obstarávají ptáci, kteří
si takto připravují svou vlastní záhubu: ptačí lep
Staří ptáčníci často svými vědomostmi zahanbovali učené badatele. Čihadlo bylo tou vysokou školou, která je vychovala. Byli schopni rozumět řeči přírody i s jejími vlastními tajemstvími a divy, skrze přírodu poznávali samotného Pána. Čihaři bývali milí a důvěřiví lidé, kteří aniž se o to snažili, se s každým spřátelili a nalezli to pravé správné slovo. Tomu se naučili na čihadle a také tam se na kousku lesa s dřevěnou boudou stali tím, čím byli.
Prameny:
J. G. Frazer – Zlatá ratolest
A. Cattabiani – Florarium
D. Ž. Bor- Napříč říší královského umění
Z. Stodola – Čižba v údolí Ploučnice
