Na Srí Lance

Na Srí Lance

aneb

co se nám tam stalo a přihodilo

takto, v abecedním pořadí:

Aleš, Fanouš, Já, Pepík a Richard

11. 1. 2018

14:00

   Chilaw – pobřeží Indického oceánu a první den dovolené. Včera jsme celý den cestovali. Richard tvrdí, že to se do dovolené nepočítá, zatímco Aleš si myslí, že ano. Stejně tak jako někdo tvrdí, že cestování rozšiřuje obzory, ale kupříkladu Sherlock Holmes, pokud mě paměť neklame, má naopak za to, že cestování lidi ohlupuje.

  

 

    Dnes jsme tedy cestovali vlakem z letiště do Chilawu. Cesta velmi pohodlná. Fantastická zeleň, se střídá s malými vesničkami. V palmových hájích se pasou hrbaté, červenohnědé, nebo černé krávy. Sem tam bažina s růžově rozkvetlými lotosy, plná drobných bílých volavek.

  

 

   Samotné město, malé a hlučné, nám otevírá výhled na nekonečný oceán. Je to jako konec světa. Množství krákoravých vran a vychrtlých psů, kteří jsou přes veškerou svou bídu velmi krásní. Nálada – sladkobolná. Prázdno, jako v lunaparku na konci sezóny. Lidé jsou velice černí. Ženy nejsou příliš pohledné a muži teprve ne. Všichni jsou ale neobyčejně přátelští. Chtějí se fotit a chtějí si povídat, ať už anglicky, nebo sinhálsky. Hotel je hnusný, personál, přesto, že je oděn v bílých livrejích, se chová, jako bychom byli jejich první hosté vůbec. Pokoj smrdí jako pavilon opic.

11. 1. 2018

18:00

   Po krátkém spánku, výlet do města. Stále příjemné teplo, ovšem duje vítr a poprchává. Oblast je silně křesťanská. Alkohol, tradiční povyražení všech dobrých katolíků, se zde prodává ve specializovaných nálevnách. Jednu z nich navštívíme. Domorodci, černí jako briketa, tu popíjejí svou večerní placatku rumu. Jsou tu také dvě Francouzky, trochu v letech, ovšem stále k světu. Pro místňáky zjevně hvězdy, i když to jsou pravděpodobně lesby. Bělouše sem tam potkáme. Pohlížejí na nás většinou vyčítavě, že jim jako kazíme exotiku. Setmí se a je tma jako v pytli. Znovu se rozprší. Jdeme dom, také kolem venkovní modlitebny, tak jak je stavějí hindové, tato je ale zasvěcena Ježíšovi. Nějaký urostlý Sinhálec v kožené bundě, po jistých úklonách u oltáře, dá prsty do špetky a nabízí požehnání dospívající dívce s vlasy do culíku. Ta radostně přijímá.

   Pytlózní tmu by nerozsvítil ani Ježíš Kristus. Vracíme se na barák, rozhodnuti zakoupit si na recepci ještě jedno pivo a vypít si ho na pláži. Znovu vycházíme ven, nyní každý z nás třímá litrové pivo Lion, silné a nepříliš chutné. Na prahu leží rybí ploutev. Fanouš tvrdí, že je to znamení pro ryby, že když vylezou z oceánu, nesmí do tohoto domu. Přitakávám, že Howardovi by se ve zdejším kraji jistě líbilo. Uléháme ke spánku a hoši se dávají do chrápání. Kdo usne první, vyhraje. Od stropu visí smotané moskytiéry, jako houby z Yuggothu.

12. 1. 2018

   Den druhý anebo třetí, podle toho, jak se to vezme. Veselí šoféři nás tuk – tuky svezou mezi chrámy. Jsou tu staré stromy a venkovská atmosféra. Mezi stánky s obětinami, girlandami z afrikánů, vonnými tyčinkami a nazdobenými ovocnými mísami se vyloupne Buddhův chrám. Stará paní mi nabízí krásný pugét právě se rozvíjejících růžových poupat pivoněk, kterou s díky odmítnu s tím, že jsem již jednou květiny dostal a není to ještě ani třicet let. Vnučka mi vysvětlí, že se jedná o obětinu, kterou si mám zakoupit, zout boty a jít dál.

  

 

   Areálu vévodí obrovská Buddhova socha, obtočená sedmi a půl závity kobrou indickou. Kolem pak oltáříky s nějakými Buddhovými aspekty, i jednu bohyni tu vidím. Vyberu si jednoho Buddhu, který mi připadá nejvýznamnější, dám tam ty kytky, sepnu ruce a pokloním se. Jdu doprostřed dvora a znovu pohlédnu na toho ohromného bílého Buddhu. Předříkávač s mikrofonem drmolí mantry, které mi práskají do základny páteře, kolem hlavy modrý oblak, klid a mír.

   Vracíme se kolem stánků, Richard ukazuje na asi metr dvacet vysokou sochu a řekne: „Hle Parvátí.“

„ Kdepak“ řeknu já: „Kálí.“

   Z šera stánku se vynoří černá žena s rozpuštěnými dlouhými vlasy a v červených šatech. Usmívá se na mě a ukazuje, ať jdu za roh. Poslechnu, projdu krátkou uličkou a ocitnu se u Šivova chrámu. Ve vratech stojí Sinhálský halama a koulí očima. Znovu se zuju a vcházím do chrámu. Zde je atmosféra zcela jiná, temně mystická. Několik desítek věřících zde pěje krásný hymnus na Šivu a jeho choť. Znovu mě zarazí, jak jsou ti lidé černí. Obejdu chrám a vrátím se ke vratům. Beznohému hlídači bot, zaplatím obvyklých dvacet rupií. Bankovkou malé hodnoty, fialové barvy, na které je rozčepýřená vykulená sova.

  

 

  Je tu ještě jeden Šivův chrám, větší. Mnohoruké sochy božstev trhají hříšníky na kusy. Na férovku tu hoří ohně, zní pekelná hudba. Na pozadí opět krásný hymnus. Je tu zavěšený malovaný kůň, jako od nás z kolotoče, ovšem jeho zvířecí tvář je zrůzněna hrůzou. Vyjde najevo, že hudbu vydává zrůdný samohyb, jenž pomocí paliček na důmyslných kladkách, bije do bubnu a zvoní. Bóm Šiva.

   Odpoledne Puttalam, opět na pohodu vlakem. Na nádraží nás odlapí podnikavý řidič tuk – tuku. Odveze nás do hotelu s několika bombastickými přívlastky, jež je vzdálen asi dva kilometry od města. Klade nám na srdce, dříve než nás opustí, že až se budeme vracet z města, kam máme namířeno, máme mu zavolat a rozhodně se od něj nechat odvézt nazpět. Následuje opulentní oběd, vracíme se za soumraku. Část jde pěšky, zbytek se veze nějakým tuk – tukem. Po příjezdu nás ovšem čeká hysterická scéna od toho „našeho“ tuk – tukáře, který se přišel zeptat, proč jsme nevyužili jeho služeb. Uklidní se až poté, co mu řeknu, že jsem neměl jeho číslo. Zítra nás poveze na jakési delfíny, či co. Budiž nám nebe milostivo.

 

 

 

 

 

13. 1. 2018

   Ráno je ovšem zataženo a poprchává. Rozhodneme se tedy, že na pláž nechceme a vůbec, že odsud vypadnem. Čeká nás ovšem plačtivá scéna. Pan hoteliér a pan tuk – tuk k nám se slzami v očích vzpínají ruce, ať jim dáme každému alespoň dva tisíce rupií navrch, že jsme jim naslibovali kdesi cosi, výlet a jednu, nebo i dvě noci navíc. Pan hoteliér dokonce přesvědčil svou ženu, ať k nám přivleče přistýlku. Zapíchneme své středoevropské nosy do oblak a odejdeme středem. Tedy asi po půlhodinovém dohadování.

   Potom autobus do Manaru. Čekáme pět hodin na rušné křižovatce, vedle běloskvoucí mešity. Dáváme své nevěřící pracky na zídku templu, vyhlížeje svůj spoj. Je poledne a meluzín svolává k modlitbě. Teskný, táhlý a trochu falešný zpěv: „Bože, proč jsi tak daleko?“

   Moslimáni nakráčejí a mejou se. U kachlíčkovaného bazénu i u koryta. Pak nahodí ramena a nakráčejí do modlitebny, jako boxeři do ringu: „Bože, dnes osvědčím svou ctnost.“

  Jdeme si sednout ke krámu, kde je stín. Moslimáni vycházejí ven a v očích vidíme spíše zvědavost: „Který ifrít vás sem prsk křižáci?“

   Nakonec si to přisere ten autobus. Čekáme zrovna na něj, protože má jet přes přírodní rezervaci. Bus není přeplněn a osádka je příjemná. Vyrážíme. Zanedlouho vjedeme do rezervace, která začíná kalnou říčkou, ve které stojí obrovský člověk. Není jasné, co tam dělá. Nejspíš se koupe. Končí asfalt a začíná cesta z červené hlíny. Díky vymletým dírám jedeme občas po dvou kolech. Do kroku i do skoku nám vyhrává rozhlas. Chvíli nějaká jakoby bengálská lidovka, Mahavishnu Orchestra hadr. Potom popík alá Bollywood a sem tam vůbec ne hloupý hard rock. Do toho vidíme potměšilé buvoly v hlubokých tůních.  Zase bílé volavky i všelijaké jiné, marabu, jeleny, nebo daňky, a když vyjedeme na velikou louku, vidíme stádo slonů. Takže splněno. Jako bonus pávi. Po výjezdu z rezervace jsou rozlehlé farmy, pole, zřejmě s rýží, září zelení, až oči přecházejí. „Telátko milé“, jak pěje bard, stojí u cesty. Spolu s hudbou vytváří tenhle pohled až halucinační zážitek. Ó požehnaná zeleni dovol, ať se má duše do tebe ponoří. A člověku je tak lehko, až ho jímá závrať.

   Manar – zatím nejhezčí městečko, stojící v mokřinách. Čistý levný hotel. Po večeři, nakupujeme v temné uličce teplé pivo. Ať slouží!

14. 1. 2018

   Manar – divocí letargičtí osli, postávající na těch nejnemožnějších místech. Kdyby vám takový tvor postával vedle televize, ani byste si toho nevšimli. Skvělé jídlo a pravěký baobab, který má v průměru 19,5 m. Nádherná pláž. Seňor ťuk – ťuk, který nás na ní veze, nám sděluje: „Ježíš je můj hrdina.“

   Když jdeme dom,  je už tma. Kostel s věžemi až kdo ví kam, je ozdoben tisícerými světly. Slouží se tu mše pro nějakou stovku lidí, kteří stojí na prostranství. Pějí hymny, ovšem po orientálním způsobu. Inu, někdo holt ten křesťanský egregor nabíjet musí. A to je ta radostná zvěst.

16. 1. 2018

   Dnes po ránu, odjezd do Jafny. V autobuse telka, pouští nám film. Nejdřív běží upoutávka: nějaká tlustá hindka se oběsí na stromě. Kope nohama a z očí vidět jenom bělmo. Myslím, že se nejedná o horor, ale o sociální drama. Pak začne samotný film.  Hlavní hrdina je tlustý vousáč, co každého přepere, dokonce i býka v aréně. Býk je Šivovo jízdní zvíře. Vousáč se laškovně dvoří načesané fešandě. Ta se ho pokouší zavraždit zahnutým nožem kukri, hroznou zbraní, používanou nyní především na sekání ovoce. Tlustoprda to nevyvede z míry a pěje a tančí. Krasavice zablýská očima a odjede ťuk – ťukem.

   Raději se dívám z okna. Krajina je jako placka, velmi suchá, z rudé hlíny vyrůstají především keře. Bolestně si uvědomuji neznalost cizokrajné dendrologie. Poznám impozantní ibišky, co by se stěží vlezli na zahrádku, natož pak do květináče. Také ušlechtilou akácii, s měňavými květy. Přes vyprahlou krajinu se zdá, že je vody dostatek. V bažinatých rybnících stojí krávy, drobné volavky jim ozobávají nohy. Zrzavá kravko, kde máš svého bílého býka? Měl jsem si vzít ke čtení Rabíndranátha Thákuru.

   Město je poklidné, i když tu ještě před nedávnem zuřila válka. Psi plní, spolu s hejny krákavých vran, hlavně sanitární funkci, Nikdo je za celý den nepohladí a oni také nic takového ani nečekají. Ani jejich mrtvoly nikdo neuklízí. Je tu dospělý mrtvý pes se zdeformovanou hlavou. O kus dál mrtvé štěně s vyklovanýma očima a s oklovanými žebry.

   V restauraci stojí za kasou muž se zlatou aurou. Podle namalovaných čar na čele, hinduista.

17. 1. 2018

   Výlet z Jafny na ostrov Nainative autobusem. Jedeme po náspu v oceánu, několik kilometrů. Sympatický průvodčí si se mnou povídá o českém fotbalu. Vypadá jako folkový zpěvák Pavel Dobeš. Ve vsi Kurikadduvan přesedáme na zrezivělý trajekt. Uprostřed vod stojí Kovil Nagpooskaniamann, chrám nágů, chrám zasvěcený hadí Bohyni.

 

 „Boty a triko dolů!“ velí kněz. Atmosféra je poklidná, ostře kontrastuje s Šivovým chrámem, ač jsou oba postaveny na stejném půdorysu. Ženská energie, která pomáhá ženám v početí. Myslím si, že hadí Bohyně reprezentuje probuzenou hadí sílu jako takovou. Bohyně je znázorněna s kobří kápí nad hlavou, ovšem hadích hlaviček je pět, nikoliv jedna. To by mohlo znamenat soustředění pěti smyslů v adžna čakře. Nebo je to snad vzpomínka na doby, kdy byl člověk rybou, anebo hadem, jak se to píše v strašlivé knize Dzyan?

   Je poledne a my jdeme na druhou stranu ostrova. Jsme jako nějací upíři naruby. Zrovna v poledne máme vždycky co dělat venku. Což o to, opálení, nebo spíše spálení jsme hezky. Místňáci jsou v tu dobu pochopitelně pěkně schovaní doma. Pobřeží je korálové a velmi půvabné, voda bohužel mělká. Sedím u plůtku pod palmou, vzadu se skrývá prostá chýše. Po chvíli vyjde mladý rybář se svou ženou a dospívající dcerou. Jsou krásní, usměvaví a klidní. Chvíli spolu čumíme na oceán a oni zase zajdou. Po chvíli přijde rybářka s dcerou a podává mi dva malé, sušené, mořské koníky. Dám jim sto rupek. Odcházejí a zdá se, že jsou spokojeny.

18. 1. 2018

   Z hlučné, špinavé, i když poměrně sympatické Jafny vyrážíme busem k nedalekému chrámu Naguleswarara Šiva z 6. století před naším letopočtem. V noci se mi zdá sen o hnusné mrtvole zahrabané v odpadcích, z kterých čouhá její znetvořený obličej a pahýl ruky, ožraný až po zápěstí. Chrám byl v roce 1990 rozbombardován armádou. Nyní už opět stojí, i když ještě není zcela dohotoven. Ubytujeme se přímo v chrámovém komplexu, za velmi slušnou cenu. Je tu posvátný pramen, jež se stal vyhlášeným v 7. století, po návštěvě čolské princezny, která si tu vyléčila zažívací potíže,po koupeli a modlitbě k bohovi Moruganovi, který jí navrch ještě vyléčil zdeformovanou tvář, která vypadala jako koňská. Přijedeme sem a shodou okolností mám zažívací potíže. Místo procházky si jdu lehnout, protože mám zřejmě úpal. V polospánku vidím Šivu v podobě obrovského stromu a u bazénu mladého boha, ne nepodobného Krišnovi. Zřejmě Morugan. Na večer je mi už lépe a jdeme se koupat. Pramen je teplý a trochu slaný. Naplňuje velký kamenný bazén průzračnou vodou. Brzy půjdeme na večeři. Uvidím, co moje zmučené útroby.

19. 1. 2018

 

  

 

   Ráno nás probouzí ryčná hudba z chrámu. Protírám si oči a shledávám, že jsem zcela zdráv. Svou včerejší nevolnost si vysvětluji tím, že jsem si vlastně na trhu koupil hroznové víno, které jsem pak v autobuse nemilosrdně sežral, nešetře superlativy, nedbaje na to, že bylo řádně zaprasené.

   Courám se po ránu po areálu. Na břehu oceánu několik mužů provádí půdžu. Jeden, oděn v bílých lungáčích, hází přes rameno do příboje ovoce, které mu ostatní podávají. Pak bez ohlédnutí odejdou. O zbytek se postarají vrány. Nečum do toho, sic tě stihne neštěstí!

   Po snídani jdeme všichni na koupačku. Odcházím dřív, abych se zúčastnil půdži v chrámu, v 11:30. Jsem tam včas, pár kroků přede mnou jde kněz. Je to už starý muž, který teď pomocí zvonku, olejové lampičky a zpěvu manter, magicky oživuje bohy a bohyně, jejichž sochy jsou ve výklencích ambitu. Loudám se za ním, jakoby nic a nenápadně mu nakukuji přes rameno. Nakonec to nevydrží, přijde ke mně a ostře se zeptá, odkud jsem.

„Čechia.“ říkám.

„Kde to je?"

„Czechoslovakia.“

   Zdá se, že je spokojen a jde si po své práci. Procházím se dál, u některých božstev mám pocit jemnohmotné úrovně. Pak jdeme do areálu na oběd. Ten se podává na palmovém listě, je prostý, ale velmi chutný. Při jídle hraje mantra „Óm nama Šiva.“ Známá to mantra na probuzení třetího oka. Jako když rozeklaný hadí jazyk vystřelí z blankytné modři, energie stoupá až ke kosmickému dechu nejsvětější mantry „Óm.“

20. 1. 2018

  

   Ráno nastává dojemné loučení, pan správce Surinam, nebo jak, mi klade na srdce, abych o tamním chrámu řekl svým přátelům. S radostí tak činím touto cestou:

   Milí přátelé, až budete mít někdy cestu do Jafny, nezapomeňte se stavit v Šivově chrámu u léčivého pramene, kde nešťastná princezna zase nabyla sličnosti. Cena pokoje je za hubičku, jídlo zdarma. Na jídlo můžete ovšem přispět, příspěvky se hází v jídelně do antikorové schránky před oltářem. Můžete zde zažít atmosféru posvátného místa a starých časů.

   Následuje úmorná a dlouhá cesta do Trincomale. Přijedeme večer, Nejdříve tedy večeře. V dobře osvětlené jídelně se posadíme kolem stolu, a co prý si dáme.

„Vegetariánské kari prosím.“

„Ó ano jistě.“ říkají a už před námi přistávají tácy s rýží, nadrobno nastrouhanou oranžovou mrkvičkou a sladké ananasové čatní, co se táhne jako med. Chvíli počkají a pak nám přihodí báječné krevety opražené na čili. Nějaká kuřecí stehna a hlavně ryby, ryby a ryby. Jednomu se z těch vůní až točí hlava, čuchometr stoupá po těch vůních jako po schodech, až nahoru na vrchol, kde se křivka dramaticky láme, ve vzduchoprázdnu a nos poplašeně pofrkává, tuše blízkost divných věcí, číhajících na prahu, jež kráčejí světem nepoznány, zahaleny do obludného smradu.

   Bereme první hotel. Stojí vedle hřbitova. Ve vstupní hale mocně duje vítr. Ačkoliv neprší, z okapů se řine proudem voda. Dveře se sami otevírají. Diskutujeme možnost napadení zlovolnou entitou. Aleš tvrdí, že nejlepší je, se na ten hřbitov vyzvracet, neřkuli vyblít. Tuto pověrečnou techniku neznám, ale zdá se, že má jistou vnitřní logiku. Vyvrhovat znamená zároveň vymítat. V noci se mi zdá sen, jdu kolem řeky zarostlé stromy. Kolem táhne holohlavý, žlutý netvor dvoukolák, plný obrovských nafouklých ryb a zvrhává je do řeky.

„Nevstupuj do té vody, je jedovatá!“

Na Srí Lance II.

 

 

Na Srí Lance II.

 

 

 

21. 1. 2018

   Ráno zjišťujeme, že je kousek od nás chrám bohyně Kálí. Nakoukneme dovnitř a ocitneme se uprostřed svatebního mumraje. Uprostřed chrámu, v nejsvětější svatyni, stojí zelená Kálí a kněz s pomocníkem, jí tam mnoha způsoby uctívají. Zní odtud naléhavý zvon. Nalevo od nás sedí ženich. Bílý turban i halena jsou zdobeny zlatem. Od něj napravo sedí jeho tatíček, který vypadá jako ropucha. Vyvalené oči a pysky jako gorila. K dovršení vší pitvornosti, má na hlavě zdobnou čelenku, jakou u nás nosívají misky. Ženich s nevěstou si teď vyměňují nějaký náhrdelník. Pan žába někam odskákal. Kálí je stále mnohomluvně uctívána. Je páleno čadivé, nepříliš vonné, ale zjevně očišťující kadidlo. Odhaduji to na bdelium. Vycouvám z tohohle orientálního cirkusu ven. Na nádvoří u stánku si koupím pár máslových lampiček – milou to připomínku zdejší horoucí zbožnosti.

 

  

Na autobusáku se s námi dá do řeči prodavač pokroutek. Při řeči drží nenuceně mísu s nějakým kořenem podobným zázvoru, ale tvarem podobným mrkvi nad hlavou. A ještě další věci tam má, na zobání do autobusu. Chválím ho, jaký je silák. Kouká na mě, jestli si z něj netropím šprýmy. Je totiž jako lunt. Když vidí můj standartní hovorový výraz, řekne:

„Já jsem Bruce Lee. Karate neumím, ale jsem jako houžev. Vždyť to tu takhle tahám už od patnácti a teď je mi dvaatřicet.“

   Ptám se, jestli si střídá ruce. Prodavač záhadně vyhlížejících plodů nám ukazuje, jak si mísu přehazuje z ruky na ruku. Ptá se mě na jméno:

„Pavel.“

   Hubeňour s knírkem a pytlíky malých, ale neuvěřitelně dobrých arašídů říká:

„To tamilsky znamená ráno.“

   Inu proč ne, tak tedy dobré ráno Srí Lanko!

   Autobusem jedeme jenom chvíli, než nás vyplivne na prosluněném pobřeží. Pláž je poklidná, zní tu jenom monumentální příboj Indického oceánu. Běloušů zatím nejvíc, ale je ještě monzun a hlavní sezóna začíná v březnu. Jdeme k vodě a je to jako vždycky. Útvar udělá vlevo v bok a pochoduje se v největším vedru několik kilometrů po pláži. Někdy si říkám, že ten oceán chtějí obejít. Když jsem se na to ptal, nedočkal jsem se kloudné odpovědi.

 

 

 

 

 

 

   Večer nejdu na večeři, raději zapálím máslovou lampičku a začnu mantrovat:

„Óm, Hrím, Šrím, Krím, Parmešvarí, Káliké sváha.“

   Představuji si zelenou, čtyřrukou atd. Bohyni. Plamen lampičky se chvěje v průvanu. Hoří vonná tyčinka. Ze tmy začínají vystupovat obrysy Bohyně. Najednou se objeví můj patron z merkurské dvaasedmdesátky. Bohyně chce zřejmě vědět, kdo to tluče na obruče. Nebo je to psychický cenzor? Je černá a žhavá noc. Mám respekt před tímto dynamickým, živým egregorem, denně znovu a znovu nabíjeným miliony věřících. Nedokážu její obraz přesně stabilizovat. Přesto slyším:

„ Co chceš?“

   Žádám jí o poučení. Kálí se mnou krátce prohovoří, vysvětlí mi nějaké aspekty praxe a vize končí. Zapálím dvě tyčinky a přesto, že se s tím většinou nezdržuji, vykonám Malý pentagramový rituál. Zdá se mi to vhodné.

22. 1. 2018

   Z vesničky na pobřeží se vyklube klasické turistické letovisko. Vedle v baráku je diskotéka, mají tam jednu desku Boba Marleyho a zbytek řeší technem. Zato pořádně nahlas. Se slzou v oku vzpomínám na Šivův chrám a jeho rozjímavou atmosféru. Tady zato můžeme jezdit na skútru, šnorchlovat a nebo jet za velrybami. Nic z toho sice neděláme, ale zdá se, že ta samotná možnost, činní z pouhého výletu atraktivní dovolenou, kvůli které stojí za to, celou noc s široce otevřenýma očima zírat do stropu. Kolem sedmé jdeme na večeři do zahradní restaurace. Pan vedoucí, postarší, sympatický chlápek, nás přivítá rukoupodáním a jeho šéfkuchař jakbysmet. Je to mladý kluk, hubený a vyvalený, s ohnutými zády. Má černý rondon a vysokou kuchařskou čepici. Aleš ho podezírá, že si jí vyrobil z vlnitého kartonového papíru. Dají nám jídelní lístek, ale hned se ptají, jestli jsme si nevybrali z menu, které je vystaveno na ulici. Odpovídáme, že jsme si ho ani nevšimli. Ti dva tedy přivlečou z ulice rozměrnou ceduli, na které je fixem vypsáno asi sedm položek. Šéfkuchař nám je s grácií zkušeného šoumena mnohomluvně představí. Vybereme si čerstvý filet z tuňáka s oblohou. Zatím dáme pivo a už přicházejí další hosté. Jsou to samí Francouzi. Jednomu z nich se na červenou košili, která vhodně ladí s jeho sněhobílými vlasy a vousy, vysere ze stromu pták. Pan vedoucí s šéfkuchařem přiběhnou a místo toho, aby potřísněného hosta začali očišťovat, nebo alespoň konejšit, vytáhnou baterky a civí do koruny stromu, po tom ptákovi. Zdá se, že ti dva jsou vášniví ornitologové. Posraný Francouz se jde opláchnout a celou záležitost bere s humorem. Nad dobrým jídlem se ostatně na drobné nehody snadno zapomíná. Tuňák je naprosto skvělý. V zeleninové příloze je také několik kousků dýně, což je pro nás dost nezvyklá příloha a taky, že je zcela bez chuti. Dýně tu celkem jedou. Ráno jsem si při nákupu ananasu na trhu, vyptal pár dýňových semínek. Zkusím je rozjet zjara na zahradě, i když si od celého podniku příliš neslibuji.

  

 

Po večeři jdeme na jedno do toho disko baru přes ulici. Mají to zdejší mladí kluci. Většinou mají vlasy do drdůlku a drobné, jakoby kozí rysy. Kšeftují s trávou a zdá se, že z celého podniku se baví nejvíc, i když podnapilí bílí důchodci se nadají zahanbit a poměrně úspěšně předstírají trsání. Řekl bych, že nejméně polovina z nich, by raději byla v posteli. Nakonec se rozloučí a zmizí do noci. Král reagge dohraje a nastoupí nějaký jungle, volume doprava. Ještě dlouho po půlnoci nám budou nadskakovat postele. Tyhle kluky už asi taky nezajímá Šiva a Šakti a jejich nekonečná láska. K tomu jim stačí Bob Marley. A proč je pivo lepší než Ježíš Kristus? Inu, nemusíš čekat dva tisíce let na další.

24. 1. 2018

 

   Znovu se objevuje, Kálí. Sedí na svém trůnu v Muladháračakře. Její aura se ježí sečnými a bodnými nástroji. Ty ale nehrozí, jsou v klidu. Bohyně odpočívá. Pableskuje. Ústa plná krve. Všechny myšlenky k ní směřují jako půdža. Jedna kala. Jaká?

 

 

 

25. 1. 2018

   U Jóviše, konečně vyrážíme! Krajina se rychle mění, namísto buše, s takřka nulovou nadmořskou výškou, stoupáme do džungle. Zdejší autobusy jsou poměrně nacpané, několikrát přesedáme. Řidiči mají nepříjemný zvyk, hamtnout na to, když poslední cestující teprve nastupuje a vlát s batohem na schodech, není nic příjemného. Další přestup je městečko Habarana, které je také vstupní branou do národního parku Kaudulla. Jak tak čekáme na náš spoj, přijedou dva tuktukáři a jestli prý chceme vidět slony. Nějak se nám to nezdá, je přece poledne, a copak je tohle čas na safari? A zase prý, že ano to je největší vedro a sloni se jdou napít. Kouknu na mladšího a agilnějšího z nich a jako bych v jeho rysech viděl něco sloního. Tak jako pasáci ovcí a krav, přijímají něco z přirozenosti svých svěřenců a chovatelé psů mnohdy nosí mordy svých miláčků, tak jistě i lidé žijící v symbióze se slony, splývají svou aurou se svými hostiteli. Proto k tomu chlapíkovi pojmu důvěru. Nakonec tedy přitakáme všichni a necháme se svézt kousek dolů, na plácek s tuktuky. Sloní muž volá mobilem džíp. Nedočkavě běhá po place a mává rukama:

„Na slony! Na slony!“

   Ale naše družina je znavená a chce nejdříve oběd. Sloní muž mávne rozmrzele k hospodě naproti přes ulici:

„Chtějí na lov s plným žaludkem!“

   V hospodě však moje sloní fantazie nekončí. Mám tu před sebou rovnou tři kusy. Táta slon, rozložitý mladý chlap s vojenským sestřihem, máma slonice – příjemně baculatá, usměvavá paňmáma a sloní kluk. Nějaký čahoun s mobilem. I v jejich fyziognomii hledám styčné body a světe div se, nacházím je. Nejspíš je to nosem, který je u kořene úzký, pak se rozšíří a pak se zase zúží, stejně jako sloní chobot. Důležité jsou pochopitelně také uši, které nemusí být velké, ale musí být tak nějak sloní.

   Objednáváme rýži a vegetariánské kari. Alespoň, že tak, poskakovat v džípu s kuřecím stehnem v břiše, to by nemuselo být nic příjemného. Jenže dneska se ten oběd vleče, všichni tu rýži pojídají jako manu nebeskou, zrníčko po zrníčku. Vzrušení trochu opadává. Hodím do sebe poslední sousto a zvednu oči od talíře. Stojí tam táta slon a s úsměvem mě pozoruje. Taky se na něj usměju. Vedle něj se postaví máma slonice a také mě obdaří hezkým úsměvem. Zazubím se ještě víc. Máma koukne na tátu, otočí se na patě a odklusá, sloní uši poplašeně pleskají o shrbená záda. Kouknu na tátu slona a vidím, že se mu toho usmívání zdá nějak moc. Odklusá za mámou a popuzeně se tahá za vousy. Poslední zrníčko rýže je konečně zhltnuto, ale to ještě nic neznamená:

„Co takhle šálek čaje.“

   Začínám si připadat jako nějaký anglický lord v tropické přilbě:

„Je libo ještě jeden šálek, sire?“

„Ale ano, proč ne, odšroubujte mi vrchlík hlavy prosím a nalijte mi tu oslazenou žbryndu s mlíkem rovnou do lebky.“

   Konečně tedy mizí i poslední hlt v nenasytných jícnech a zase vylezeme ven:

„Na slony! Na slony!“

   Džíp už je tady, řídí ho mladý poživač betelu. Namísto pozdravu mele červenými pysky. Čeká nás asi dvacetiminutová ostrá jízda po silnici a pak vjedeme do parku. Chvíli jedeme lesem, pak vyjedeme na velikou louku. Z řidiče se vyklube citlivý pozorovatel přírody. Hned na prvním stromě bydlí nějaký orlosup, s působivě rozložitým hnízdem. Pak tu jsou fantasticky zbarvení ptáčci, vypadají jako z pohádky. Asi nějaké vlhy. Je tu stádo buvolů a konečně sloni. Asi čtyřiceti kusové stádo. Teď, když už jsme u cíle, vzrušení ze hry vyprchá. Chvíli čučíme na tyhle klidné býložravce a kluk s námi popojíždí, kvůli lepším fotkám. Richard si fotí japonské turistky ve vedlejším džípu. Na zpáteční cestě potkáme snad dvacet džípů. Měli jsme to právě včas a co si o tom myslí ti sloni, není známo. Kluk nás vyloží, kde nás naložil a jede si po svých.

   V hospodě kde jsme obědvali, sedí pět Čechů, a když slyší češtinu, vesele na nás volají. Tři holky a dva kluci. Stavíme se u nich na jedno. Táta slon se už zase směje. Chvíli hlaholíme a smějeme se, kluk slon si nás fotí mobilem. Plná hospoda běloušů, panečku!

26. 1. 2018

   Polonnaruwa – přijeli jsme včera večer, hned na zastávce nás stahuje temperamentní chlapík, asi padesátiletý. Ubytuje nás kousek za městem, v malém hotýlku, za kterým je pole s rýží. Zase ta fantastická zeleň!

  

 

Ve městě neskutečný bordel, staví se tu nová silnice. Prodavač ovoce a zeleniny, který nám prodává šťavnaté ananasy a skvělou papáju říká, že silnice bude čtyřproudá a bude hotová napřesrok. Staví jí tady kvůli prezidentovi, který má nedaleko chatu. Ujišťujeme pana prodavače, že u nás je to úplně stejné!

   Ráno nám hoteliér, který si říká Skipi, nacpe kola a vyšle nás za zdejšími pamětihodnostmi. Taky má vojenský sestřih a na cestu nám salutuje. Připadám si jako na táboře. Vyjedeme do místního provozu. Hned zkraje leží dodávka převrácená na boku. Na vozovku z ní vytéká černý, hustý olej. U toho stojí pár chlapů a smějou se. Asi mají radost, že přežili a mě je záhadou, jako se jim to na té rovině povedlo. Do toho náklaďáky se štěrkem, autobusy, motorky a tuk tuky a každý jede o zlom krk a troubí a troubí. Do toho nás pět na kolech a to máme jezdit vlevo! Ale nakonec to jde lépe, než to vypadá, vládne tu poměrně velká ohleduplnost.

   Ve městě je významné archeologické naleziště. Po dvě staletí zde bylo hlavní město, kolem roku tisíc, které nakonec pohltila džungle, ale vše zůstalo poměrně dobře zachováno. Jedná se o rozlehlý areál, k jehož průzkumu je ideální právě kolo. Prohlídka začíná v muzeu. Nejdřív mě to moc nebere, ale nakonec se chytnu a obdivuji skvělou uměleckou práci. Jsou tu ohromné sochy čtyřrukých tančících bohů, Šiva vypadá jako krutý válečník, ne jako na dnešních barevných plakátech co všude po různu visí. Makety stúp jsou obestaveny dřevěnými, jakoby čínskými paláci. Sem tam Ganéša. Dojemně drobná kostra nějakého člověka. Na konci místnost se suvenýry. Pár knih, jedna z nich mi padne do oka: Religiozita Srí Lanky a starověké Číny, aneb vliv hedvábné stezky. Samozřejmě si to nekoupím. Mám svých starostí dost. Doufám, že mě to nebude mrzet. Vyjdeme ven a zase prodejci cetek. Je tu i zaklínač hadů. Tančí se svou kobrou, jako kdyby vystoupil ze starých časů. Pak jedeme do ruin, kterým se prostě říká Staré město. Richard, který mocně hýřil v Trincomale, se snaží šetřit a nechce utrácet za vstupenku, proto si udělá den o samotě. Později vypráví, že se koupal v nějakém jezeře, kde ho nejdřív očumovali policajti a pak se mu nějaká malá opice pokusila ukradnout přesnídávku. Snadno jí ale přemohl.

   Naše prohlídka není ani zdaleka tak dobrodružná. Za to se můžeme obdivovat nádherné kamenické práci. Zapůsobí na mě dagoba Vihára Rankot, 54m vysoká, v jejíž blízkosti jako bych skutečně fyzicky slyšel vibrovat mantru „Óm“, kterou tato stavba podle mě vyzařuje. Jinak Buddha, kam se podíváš. Kultura posedlá člověkem, který si je vědom svého kosmického původu. O přestávce s popíjením zeleného kokosu, si koupím malu, náhrdelník se sto osmi dřevěnými korálky, což je meditační pomůcka. Dále je Vikára Gal, čtyři sochy Buddhy, vytesané z jednoho kusu žuly. Dva sedí, jeden stojí a jeden leží. Stojící má sedm metrů a ležící čtrnáct. Žíly v kameni z nich dělají éterické bytosti. Hlava ležícího Buddhy, jakoby se rozplývala mezi galaxiemi. Zasněné pohledy tě zvou na vesmírnou pouť. Na nejzazším konci, v kamenné šachtě, stísněné jako kobka, stojí další Buddha s uraženou hlavou. Kryje ho dřevěná střecha. Tu jakoby se vzduchem neslo tiché bzučení. Z příjemného chládku vyjdu ven. Máme toho plné kecky, ale není to taková hrůza. Sympatická Francouzka si vezme do hlavy, že jsme na pokraji sil a lomí nad námi rukama. Když slyší, že jsme Češi, celá zjihne.

   Den končí, vracíme se pomalu na barák. Celý den jsme nic nejedli. Skipi se ženou nám připraví kottu s kuřecím masem. Je to ostré a hojně to zaléváme pivem. K tomu mastíme karty.

27. 1. 2018

  

 

 Ráno se dveře do koupelny netrhnou. Náš soubor dostal masivní průjem. Před více než tříhodinovou cestou do Kandy, je to poněkud nemilé. Po dlaždičkách lezou modré a šedé a černé, rosolovité žabky. Venku za oknem vidíme ženu, jak mezi palmami zametá koštětem džungli. Platíme Skipimu a ten nás ještě ze svého Polonnaruwa restu odváží na autobus. Než to přijede, pro naše povyražení chvíli blbne, hrozí řidiči konkurenčního tuktuku obrovským kamenem atd. Když se přiblíží autobus, zastaví ho neohroženě vlastním tělem. Loučíme se a přejeme si navzájem hodně štěstí. Vyrážíme, ale namísto pohodové jízdy v poloprázdném autobusu, nastoupí na plac nějaký pěvec v prosté haleně, rozježený s napůl vypadanými zuby. Každým okem kouká jinam. Začne do toho mlátit jako pako a přitom zpívá s ústy vstrčenými do bubínku, čímž mu vzniká jakýsi megafon. Zpívá hezky a skvěle drží rytmus. Maličko melancholický nápěv. Za jiných okolností bych to ocenil, ale dnes bych uvítal klid. Píseň je velmi dlouhá a já bych rád věděl, o čem to vlastně zpívá. Kdyby šlo o baladu, byli by už všichni dávno třikrát mrtví. Pak si říkám, že půjde o nějaký epos, ale asi dvakrát rozeznám slovo „polícíja“, takže nevím. Nakonec mu dám nějaké peníze, stejně jako většina cestujících a představuji si, že se jedná o nějakého vymítače nemocí, který ode mě právě odhání sračkového démona. Posléze přeci jen dozpívá a na příští zastávce vystoupí.

   Vzrušení ale ještě není konec. U cesty stojí divoký slon a mrská chobotem. Je to událost i pro místňáky, všichni se vzrušeně nahrnou k okýnkům a ukazují prstem. Pomalu projíždíme kolem obludné hlavy se žlutýma zabejčenýma očima. Prý tam čekávají na pamlsky.

   Konečně Kandy, je zataženo, prší. Není takové horko. Strašlivý mumraj. Dokonce větší, než při stavbě čtyřproudé dálnice. Vybereme si v průvodci nejlevnější hotel. Vezou nás dva tuktukáři. Ten větší, kolozubý kolohnát nás od návštěvy zrazuje:

„Tam to stojí za vyliž prdel, já vás zavezu na místečko, to budete čubrnět!“

  

 

Trváme na svém a tak skončíme v hlučné a prašné ulici Senanagake Vigiya v budhistickém templu a jeho ubytovně. Jdu to očíhnout s Richardem. Vyleze mladý mnich s křivými zuby, který vypadá jako siamská kočka. Mám pocit, že je to Vietnamec. Říká pouze: „Nou.“ Anglicky zjevně moc neumí. Ujme se nás nějaký dědek a vede nás vedle do ubytovny. Cestou přemýšlím, jestli tvar dagoby prostě nepředstavuje vyprázdněnou mysl. To by mohlo být. Dědek mě postaví za dveře a jde naléhavě zvonit na zvonek. Téměř okamžitě se dveře rozletí a stojí v nich jiný dědek, malý a plešatý a na plnou hubu mi nadává, co že zvoním jak na lesy. Ukazuju prstem na prvního dědka. Druhý dědek se pootočí o čtyřicet pět stupňů a pustí se do něj. Pak nám ukáže pěkné čisté pokoje v příjemně starosvětském hotelu. Nemáme důvod to nevzít. K posezení můžeme využít i malou zahrádku. Jsou tu květiny, které u nás pěstujeme v květináčích, keře podobné jasmínu, ale jejich květy nevoní. Pokládají se jako obětina k Buddhovým sochám. Vracíme se pro ostatní a pro bágly. Kolohnát nás pořád láme, my však odcházíme. Pak ještě klábosíme s dědky. První nás nabádá, že kdyby nás ten ťukťukář znovu obtěžoval, máme mu říct, že mu natluče atd.

  

 

Následuje pozdní oběd v indické, rovněž starosvětské restauraci za rohem, kterou nám první dědek doporučil. Odpočinek a brzy na kutě.

28. 1. 2018

 

   Ráno prohlídka Kandy. Měníme rozvážně poslední peníze. Nějaké suvenýry. Pak jdeme ke chrámu Buddhova zubu. Vstup do budhistických chrámů je zpoplatněn, a protože se nechceme vyšťavit, ani upamátkovat, rozhodneme se pro návštěvu jedné reprezentativní budhistické svatyně. Volba padne logicky na chrám Buddhova zubu. Areál nás ale zklame. Hlavní palác je nudné stavení bez atmosféry. Zaujme mě pouze jakoby čínská věž a rozpomenu se na tu knížku, co jsem si nekoupil. Panuje zde spíše národní nežli rozjímavé ovzduší a to není při vší úctě naše záležitost. Oběd opět v indické restauraci, úžasný zeleninový salát v nálevu zahuštěném nějakým solamylem. Budu se pídit po tom, jak se tahle věc dělá. Večer dopisujeme pohledy, je nejvyšší čas. Do města přijel nějaký potentát. Zvenku je slyšet práskání ohňostroje, nebo čeho. Blíží se Adams Peak. Už v Jafně jsem si odřel nohu, která mi ošklivě zhnisala. Ne a ne se to zatáhnout. Používám alkoholovou dezinfekci a jódovou mastičku. Noha je lepší, ale nevím, jak to bude s výstupem. Nemůžu ale říct, že by se mi tam zrovna dvakrát chtělo lézt. Uvidíme, jak to dopadne.

29. 1. 2018

   Vzteklý dědek se s námi loučí a my míříme do hor, do Nauwara Eliya. Cesta je pouze 80km dlouhá, avšak čeká nás převýšení 1400 m. Když nasedáme, je už celkem plno. Sedím na houpačce, vedle malého kluka, který má tak pitomě dané bágly, že si nemám kam dát nohy. Vyrážíme a hned přichází stoupání v poměrně hustém provozu. Žereme výfukový kouř, který se sem dere otevřenými okýnky a dveřmi. Trvá to dobře přes půl hodiny. Pak vyjedeme nahoru na kopce a otevře se před námi kouzelná scenerie. Stráně pokrývají terasovitá políčka s přidruženými domky, která se střídají s tropickými lesy. Krajina vypadá plně využívaná. I na nejvyšších kopcích stojí nějaké stožáry. Přesto nemizí pocit divokosti. Džungle je natolik bujná, že ji nelze spoutat. Tady si poprvé připomenu vzletné přívlastky Srí Lanky, jako nějakého ráje na zemi. Začne se tu také objevovat něco, co bych tu věru nečekal. Totiž skleníky, nebo spíše velké fóliovníky. Pěstují se pod nimi především květiny. Jednou jsem myslím viděl i sazenice čaje. Z autobusu také vidíme nádherné vodopády. Řítí se z více než stometrové výšky. V hlubokém údolí pod námi, se leskne jezero.

   Krátká zastávka v malé vesničce na čaj. Jdeme si odskočit do rozlehlé a vzdušné jídelny. Na záchodě je v umyvadle vrchovatě nablito. Těžko uvěřitelný obraz. Vyjdu ven a koupím si sladkou housku s kouskem vajíčka, rajčetem a cibulí. Pak si vlezu na své místo. Nastupují další cestující. Autobus se pomalu rozjíždí. Kluk se protáhnout nevylez. Vytáhne z tašky nějakou malou temně rudou slívu. Drobnými prstíčky jí utrhne stopku a pomalu jí. Vypadá to, jako když si s ní povídá. O kus dál sedí jiný malý kluk. Jeden cestující si ho vezme na klín a sedne si na jeho místo. Jsme tu namačkáni jako sardinky. Začínám si na tyhle klidné lidi zvykat. Mocný kmen chytrých, mírných opic. Dovedu si ale představit, jací se z nich mohou stát krutí a nemilosrdní válečníci. Viděli jste někdy nasranou opici?

   Scenerie se opět mírně mění. O něco výš je krajina prostší, vidíme spíše čajové plantáže. Míjíme moderní budovu ze skla a betonu. Možná nějaká čajová burza, citlivě zasazena do okolní krajiny. Kolem silnice česačky čaje s poloplnými žoky. O kus výš fabrika na čaj. Ani na ní pohled neruší. Naproti na kopec ale někdo vystavěl z velikých, bílých písmen nějaký nápis. Ukrutný pohled!

   Konečně Nuwara Eliya. Přezdívá se jí také malá Anglie. Nepříliš pěkné město, které má prý kromě architektury s Anglií společné počasí.

   Hned na autobusáku nás stáhne ublafaný nadháněč a odveze nás do hotelu, na úpatí nejvyšší hory Srí Lanky. Výhled nádherný, ale štreka do města. V prvním patře nad námi je jídelna ve dřevě, s připojenou zimní zahradou. Ta je plná rozkvetlých muškátů. Říkám správci, že muškát je u nás velmi populární květina, jen jí pěstujeme v létě a venku. Ten se tomu podivuje. Koukám z okna, do vsi ukryté v džungli. Dole u moře, mě do vytržení přiváděli, volně se pasoucí pávi. Tady jsem se ale z cedule u cesty dozvěděl, že je zde domovina Kura domácího! Na ceduli byl kromě jiných ptáků vymalovaný také kohout na větvi. Začíná mrholit. Nálada ospalá. Představuji si všechny ty divoké slepice, divoce pobíhající po džungli a ty divoké kohouty, jak je tam obskakují. Přemýšlím, kdo asi sbírá vajíčka.

   Nadháněč nás ještě sveze do města. Čumíme chvíli do krámů. Pak jdeme na oběd do moslimánské jídelny. Každý dostane talíř ochucené rýže a doprostřed stolu postaví na talíři rozsekané kuře s červenou kůrčičkou. Excelentní oběd! Kluci jdou shánět pivo. Mě do druhé nezraněné nohy předevčírem bodnul komár tak šikovně, že mi celá otekla. Včera jsem se stavil v lékárně. Lékárník mi cpe láhev nějaké tekuté dezinfekce. Žádám spíše mastičku. Dá mi nějakou, zaplatím a odcházím. Venku zjistím, že je to Betadin, jódová mastička, se kterou se celou dobu ošetřuju. No, alespoň vím, že jsem na dobré cestě. Šourám se jako stařeček. Má to tu výhodu, že po mě mrzáci nechtějí peníze. V zapadlé uličce zalezu do ayurvédického krámku. Je tu málo místa. U převrácené bedny úřaduje starý pán.

„Dobrý den, chtěl bych ayurvédickou mastičku.“

„Ayurvédicku mastičku na co?“

   Vystrkuji nohu s otevřenou zhnisanou ránou. Pán pokrčí nos a účastně sykne. Ze tmy se vyštrachá stará stařenka. Taky na to koukne a taky pokrčí nos a účastně sykne. Jsou to moc milí lidé! Krátce se poradí a pak mi dají bílou mast, co smrdí jako petrolej. Vezmu si tuk tuk a nechám se odvézt nahoru. Zapomenu jméno hotelu a s tuktukářem způsobíme poprask v ulici, když hledáme hotel, jehož jméno jsem si v podstatě vymyslel. Nakonec vše dobře dopadne. Padnu znaveně na postel. Za nedlouho přijdou kluci, dali jenom jedno. V hospodě koukali na kriket. Jsou nadšení, že se tam normálně kouří. Večerní zábava, je pití plechovkového piva.

30. 1. 2018

   Ráno nás uvítá tropickým lijákem. Z nebe se řinou provazy vody. Správce chodí v kulichu, vaří nám čaj. Kluci nemohou na výlet, hrajou karty. Já se chtěl stejně ošetřovat. Vymačkám hnis a odstraním starou kůži. Očistím to alkoholem a dám na to jodovou mastičku. Domnívám se, že ta z toho vytáhne další hnis. Potom tam dám mastičku od staroušků, která tam udělá pukličku. Připadám si jako Avicena. Pršet přestane někdy kolem čtvrté. Z protějšího kopce začne troubit meluzín. Zvláštní kolísavý nápěv se nese údolím. Pěje snad hodinu. Krátce po tom co přestane, se znovu rozprší.

31. 1. 2018

   Stále upoután na lůžko. Kluci lezou do stráně. Dojdou k džungli, ze které vyleze policista a vyhodí je odtamtud. Pak vidí impozantní vodopád a obludnou mnohonožku. Fanouš u vodopádu rozbije vodovodní řád do vesnice. Tak to opraví a ten se rozbije o kus dál. Podaří se mu ale opravit i tuto závadu. Zpovzdálí ho pozorují vesničani. Po dokončení oprav si ho fotí mobilními telefony. Správce má dneska naražený apartní klobouček a klapky na uši. Večer se vždycky ožere jak carský důstojník, chodí po hotelu a řve, kdo, že chce uvařit čaj. Dlužno dodat, že louhuje stále stejné sítko snad na desetkrát. Uprostřed čajových plantáží bych ani nic jiného nečekal. Dole na ulici vyjou psi. Je červenomodrý, super úplněk. Bílá energie stoupá do oblasti adžny. O úplňku tihle dobří lidé vždycky slaví svátek. Kenneth Grant by z nich měl jistě radost.