Sup

Cefus

1.

Vlak přijel do stanice na minutu přesně. Dveře zastaralého vagónu se otevřely a ze svých útrob vypustil houfy pomačkaných, dlouhou cestou unavených lidí. S náladou malého dítěte, jenž dychtivě natahuje ruce po cukroví, očekával nový přísun čerstvé krve, která svými peněženkami živila nákladný provoz.
Pan průvodčí celou scénu výměny pasažérů bedlivě sledoval z mezidveří svého velitelského stanoviště. Plácačku pevně svíral oběma rukama za svými zády a stál v pozoru jako voják na přehlídce. Lidé stěží scházeli obtěžkáni zavazadly po úzkých schodech z vlaku, někteří, ti mladší nebo ti nervóznější raději vyskakovali ze dveří a kufry jim pak někdo vždy ochotně podal.
Naproti tomu, na nástupišti už čekaly nové tváře, na nichž bylo vidět spousty srčící energie z nadcházejícího dobrodružství a neznámých dálek. Mezi nimi stál i pan Viliam. Byl to muž tmavší pleti, spíše však rudé než hnědé. Tvář mu zdobila pěkná sbírka špatně zahojených jizev, jedna na čele byla dokonce tak hluboká, že v určitý okamžik naproti silnému slunci jste mohli skrz průsvitnou kůži vidět jeho lebku. Nebýt těch jizev, jistě by spousta dam ocenila jeho mužný a přitažlivý vzhled. Věk u něj však bylo obtížné určit, byl to mladík, vzpřímená, atletická postava, avšak něco, něco kolem něho, co obyčejné oko nemohl spatřit, jen takový pocit, který se mihotal ve vzduchu, dával hutnou a chuťově nahořklou příchuť stáří. Až nepřirozeného staří.
Během té doby, co si ho průvodčí prohlížel s pocitem, že už ho někdy někde viděl, se vlak z půlky vyprázdnil a nastal čas pro nově příchozí. Vedle pana Viliama stál velký černý kufr, opásaný dvěma masivními pásky, takzvaný loďák. Už, už ho chtěl vzít za ucho, když ho předběhl jeden mladík oblečený do uniformy nádražního poslíčka, že mu s ním pomůže.
"Jedeš!" vykřikl na něj pan Viliam angličtinou, jejíž přízvuk by se dal přirovnat k něčemu mezi mlaskáním a chrochtáním a bylo z něho patrné, že velmi pohrdá tímto jazykem. K tomu ho ještě pleskl vycházkovou holí celou z ebenu.
"Jau," vyjekl poslíček, "já vám s tím kufrem chtěl pomoct do vlaku, vždyť musí vážit dobrých 40 kilo! A moje služby zase nejsou tak drahé, aby si je honosný pán jako vy nemohl dovolit."
"Kluku, poslouchej!" řekl chladným hlasem, ze kterého šel mráz po zádech, a přitom si ho prohlížel od hlavy až k patě, supím pohledem, jako by si ho odměřoval nějaký švec, který mu hodlá ušít oblek na míru.
"Nikdy, opakuji nikdy! Nikdy se už nedotýkej mého kufru. Chudí lidi jako ty se za nocí ztrácejí neznámo kam a nikdo je nehledá. Úřady jsou vlastně rády, mají o problém méně, TAK ZMIZ!" vykřikl.
Několik lidí co bylo poblíž se otočilo a když viděli pana Viliama, jak mává holí na poslíčkem, začali se chlapci smát a všichni si v duchu říkali, jen mu dejte spratkovi, jen mu naložte. Chlapec s brekem utekl pryč. Pan Viliam popadl svůj velký kufr s lehkostí, která se dala vysvětlit pouze tak že byl prázdný, anebo že jeho majitel vyniká nadlidskou silou. Vystoupal po schůdkách do vagónu, kde už ho podle jeho místenky ubytovával sluha přidělený pro tento vagón.
"Tady to je pane a přeji Vám šťastnou cestu." Ukázal mu kupé s číslem 52. Jednolůžkový. Pan Viliam vždy jezdil v jednolůžkovém kupé.
"A kdybyste něco potřeboval, stačí zazvonit a já hned přiběhnu, říkají mi John."
Za jeho vlídná slova dostal na sluhu nadprůměrné spropitné.
"Pane, za tohle jsem tu jenom pro Vás!"
"Ne, ne, já potřebuji jen klid a nebýt ničím rušen, to je váš úkol pane John."
Otevřel dveře do svého kupé, vešel a beze slova za sebou zavřel a zamkl dveře.

2.

Vlak už ujel pořádný kus cesty, když se začalo stmívat. Bylo něco kolem půl deváté. Dveře kupé číslo 52 se otevřely a z nich vyšel vyžehlený elegán a namířil si to rovnou do jídelního vozu.
Zmiňovaný vůz byl ve stylu knížek z červených knihoven. Přezdobená okna nachových závěsů s volánky, lampy ze zeleného skla vrhající úzký proužek světla, které stály na vyleštěných stolech z tmavého dřeva, a u nich seděli uhlazení cestující na kožených křeslech.
Pan Viliam si vybral jediný volný stůl, posadil se u něj a ihned si začal zapalovat dýmku, jejíž jádro tvořila vyřezávaná hlava statného bizona. Jediné, co si objednal, a to ne jednou, byl prostý hrnek silného černého čaje. Celý večer seděl potichu a decentně si prohlížel každého v této místnosti, jako by hledal někoho pro konverzaci, ale neměl se k tomu, aby někoho oslovil. Nejvíce ho zaujal obtloustlý pán, který rovněž seděl celou dobu sám a četl si noviny. Na něho upřel svoji pozornost.

Bylo něco okolo 23 hodiny večer, když se silnější pán odebral do svého kupé. Nepostřehl, že byl celou dobu sledován tichým pozorovatelem ze stínů, až k jeho dveřím číslo 112. Ještě chvíli stála postava schovaná ve stínu, než byla vyrušena a zmizela za dveřmi číslo 52.
Pan Viliam seděl klidně na své posteli, meditoval. Měsíční svit probleskoval skrze vysoké jehličnaté stromy na jeho tvář. V tom šeru se nejvíce leskly jeho jizvy, avšak s každým dalším dopadem světla luny se pomalu jeho kůže vyhlazovala a mládla. Z nepřítomného výrazu se postupně všechny záhyby na obličeji začaly křivit, až tu ve finále neseděl uhlazený gentleman, ale rozběsněný indiánský mladík.
Jeho víčka se otevřela, pod svojí ochranou skrývala žhnoucí oči, které teď viděly jen krev a násilí. Pomalu slezl z postele, vzal svůj veliký kufr a nenápadně vyšel ze dveří, namířeno rovnou ke kupé číslo 112. Vytáhl svůj univerzální klíček, který otevíral všechny dveře ve všech vlacích. Získal ho kdysi jako sluha ve vagónu, ale už je to spoustu let, co se takto živil. Vše činil s indiánskou obratností a tichostí, takže když se dveře za ním zaklaply, obtloustlý obyvatel tohoto kupé stále ještě hluboce oddechoval v tvrdém spánku.
Indián vyndal z pod svého saka nějaký kožený váček, roztáhl šňůrku, která držela jeho obsah v bezpečí a do dlaně si z něho usypal trochu jakéhosi hnědého prášku. Ruku s ním pak přiložil k obličeji spícího muže. Silně foukl. Prášek se rozptýlil po celé hlavě, hlavně však spáč vdechl jeho větší část. Silně zakašlal, chvíli se kroutil v křečích, za chvíli ale už spal jako miminko a dech se zmírnil, sotva bylo poznat, že dýchá.
Pan Viliam, nebo spíše tedy mladý indián, měl ve tváři stále svůj pokřivený úšklebek, není známa žádná lidská emoce, která by jej dokázala vyloudit. Byl naprosto šílený.
Otevřel svůj kufr. V něm se skrývaly různé magické pomůcky, včetně malého totemu a obřadního šatu. Byla jedna hodina ráno, takže ať chtěl dělat, co chtěl, měl na to spoustu času. Svlékl se do naha a pomocí přírodních barev si pomaloval celé tělo neznámými magickými znaky. Pak na sebe vzal obřadní roucho, na hlavu nasadil buvolí čepici se supími pery a na chvíli se zadíval do zrcadla, které viselo na stěně kupé. Byl se svým zjevem očividně spokojený. Jeho oči stále žhnuly a stále viděli jen krev a násilí. Z kufru ještě vytáhl pořádný kus igelitu, který rozprostřel po podlaze. Na něj pak položil svlečené tělo omámeného tlouštíka. Nad jeho hlavu na poličku pod oknem umístil dřevěný totem, který byl na několika místech opálen, spíše až zuhelnatělý. Skládal se z několika zvířat a na samém vrcholu se vychloubačně vznášel nádherný sup. Dále pak vedle totemu položil dřevěnou nádobku, do které napěchoval nějaké posvátné bylinky a několika zručnými pohyby křesadlem je zapálil a vzápětí sfoukl, aby pouze vytvářeli nasládlý kouř. Chvíli tam tak stál nad nehybným tělem a zřejmě si cosi pro sebe mumlal indiánskou řečí. Venku se zahřmělo. Indián začal nad tělem poskakovat, tančil nějaký obřadní šamanský tanec. Šílená tvář vzývala mocného tvora ze sfér, ke kterým se dostanete jen pomocí klíče. Ten klíč se nepředává ani ústně, ani fyzicky. Předává se pomocí síly, která se v každé kultuře nazývá jinak, jinak se s ní zachází, ale v podstatě je to jedna a tatáž energie.
Ten klíč mu předal šaman z jejich vesnice. Byli jako zvířata všichni v poutech nahnáni do dobytčího vagónu místními rančery a odvezeni do pouště, tam je jednoho po druhém pouštěli na svobodu a když dosáhl dostatečné vzdálenosti, začali se sázet, kdo ho puškou trefí jako první a kam. Ve vagónu byla celá vesnice, včetně žen a dětí. Děti plakaly. Šaman, když viděl, jak všichni skončí, začal sbírat všechnu svoji sílu a předal ji svému mladému vnukovi. Pak ještě svýma rukama zamával něco nad vnukovou hlavou a pak jakoby náhle zestárnul o několik let, zemřel.
Když přišla řada na mladého indiána, koně kovbojů značně zneklidněly. "Táhni, ty jedna špíno, tohle je naše zem" vyštěkl jeden obtloustlý ožrala a s těmito slovy ho kopancem popohnal z vlaku." Indián vypadl na kolena a hlavou se zapíchl do horkého písku, kde už byla připravená sada špičatých bot, které ho začaly bez lítosti kopat do obličeje. Jiný rančer ho zase vytáhl za vlasy na nohy a znovu do něj kopl, aby se dal do pohybu a začal utíkat směrem do pouště od vlaku. Vyděšený běžel co mu nohy stačily, snažil se kličkovat, ale povalující se rozstřílená mrtvá těla jeho soukmenovců, která ležela opodál, ho zcela paralyzovala.
Byl už dost daleko, aby začal očekávat ránu do zad. Když v tom se odnikud sneslo obrovské hejno supů a svými obrovskými křídly začala vířit prach mezi vagónem a prchajícím indiánem. Nejdřív nechápal, co se děje, ale pak uslyšel v hlavě hlas šamana. "UTÍKEJ!"
Indián na nic nečekal a prchal směrem do hor. Mezitím banda přiopilých rančerů tupě sledovala supí balet nad pustou pouští. Co se dělo dál, nikdy už nezjistil, když sebral dostatek odvahy a vrátil se o několik dní zpět, našel už pouze roztahané kosti dokonale očištěné od masa. Supy si za svoji pomoc vybraly daň v podobě bohaté masové nadílky. Mrtvol bylo dost, počet členů jeho kmene čítal 198. Při pohledu na hrůzné dílo se v něm narostl silný až nelidský pocit vzteku, který probudil onu předanou sílu od šamana, včetně zděděných informací všech předešlých vykonavačů tohoto léčitelského povolání z jeho kmene. Jenže ji zaměřil pouze na jeden jediný cíl a to na pomstu všem bílým lidem. Posbíral všechny kosti co se válely široko daleko a udělal z nich vysokou pagodu.

3.

V kupé už nebylo skoro vidět, omamný dým vyplnil celou místnost. Mladý indián, zcela intoxikovaný, mlčky stál s upřeným pohledem do prázdna, jako by někoho očekával. Najednou se z hustého dýmu začal pomalu formovat statný sup, který se vznášel nad totemem. Nijak se nehýbal, jen po chvilce krátce zapištěl, a to byl pokyn pro indiána, aby vytáhl z opasku svůj kostěný nůž a před zrakem supa toho tlouštíka skalpoval. Odřezanou kůži s cárem mastných vlasů vítězoslavně nasoukal do objemného koženého vaku, který byl na první pohled skoro plný, takže musel užít síly k natlačení skalpu dovnitř.
Potom tělo zručně na různých místech nařezal tak, aby jeho supím přátelům, kteří již netrpělivě kroužili nad jedoucím vlakem, nečinilo žádného problému si tělo poctivě rozdělit mezi sebe.
Otevřeným oknem nakrájenou laskominu vyhodil ven. Supi radostně zavřískali a přikryti noční tmou snesli se k cíli.
"Mám další vak!" vznesl důstojně svoji připomínku mladý indián k supovi. Sup, stále zcela nehybný zase jen krátce zapištěl a pak se opět rozplynul v omamný dým, který vyvanul otevřeným oknem v kupé.
Důkladně posbíral všechny věci, které tam byly, tak, aby nebylo pochyb, že žádný tlouštík nikdy vlastně tímto vlakem nejel, a zabalil je do krvavého igelitu, který ležel na zemi, a celé to sežmoulal do připraveného vojenského pytle. Převlékl se a odebral se zpět do svého kupé, zcela vyčerpaný do své postele.
Třetího dne vlak zastavil v jedné malé vlakové stanici, kde pan Viliam vystoupil zcela obtěžkaný svými objemnými zavazadly. Půjčil si vozík a vše odvezl ke svému zaparkovanému autu z druhé strany nádraží.
Cesta netrvala dlouho. Byl majitelem malého drážního domku uprostřed ničeho. Musel se držet blízko kolejí, protože jak kdysi zjistil, jeho síla zůstala spjata s ocelovým ořem. Vlastně většinu svého času trávil ve vlacích, jezdil z jednoho konce státu do druhého. Všechny své nepřátele oloupil a tak se vlastně i živil.
Vystoupil z auta, prošel brankou kolem své zahrady, odemkl dveře svého domku a zamířil si to rovnou skrz spižírnu, kde byl schovaný poklop do rozsáhlého sklepa. Sešel dolů i s kufrem. Položil ho na své obvyklé místo. Zakrvácené věci připravil na pozdější spálení v kotli. Napěchovaný vak se skalpy bledých tváří si vzal něžně do náručí, jako nějaké malé děcko. Vzal si ho sebou na pohovku, kde s uvařeným čajem sledoval televizi s velikým očekáváním čehosi.
Po pár hodinách, když už klimbal ho zbudila ukřičená reportérka, která ohlašovala ničivé zemětřesení, se spoustou obětí na životech a majetkových škodách. Nikdo si toho nevšiml, protože to nikdo z televizních diváků nehledal, ale nad její hlavou ve výšce kroužil mohutný sup, vznášel se na místě, kde vyhodil mrtvého tlusťocha. Pan Viliam se začal smát, až se plácal rukama do kolenou. Uchopil svůj kožený vak, políbil ho a šel s ním zpět do sklepa. Odsunul oltář s větším totemem a do poklopu, který se pod ním objevil, vysypal obsah vaku. Dírou byla vidět špinavá místnost, plná zacuchaných chomáčů vlasů, které držely na vyschlé kůži. Byla jimi pokryta celá podlaha, takže nebylo poznat, jak je místnost vlastně hluboká a kolik je tam vlastně skalpů. Vše pak navrátil do původního stavu a poklekl před totemem.
"Děkuji ti" řekl potichu. "Sice může být bledých tváří jako je hvězd na nebi, ale já je jednu po druhé pozhasínám. Času mám, kolik bude třeba. S tebou jsem nesmrtelný. Bledá tvář si myslí, že nám sebrala půdu, na které jsme žili, ale půda se nedá vlastnit. Zemřelo tolik dobrých lidí a zbytečně. Jen pro jejich nenasytnost. Místo jejich srdcí jsou černé díry, které všechno spolknou. Nikdo a nic neutiší jejich hlad. Všechno pozřou a zničí. A nakonec se pozřou navzájem. Dej mi sílu urychlit jejich konec a ušetřit tak všechny zbylé tvory, ještě než je stačí vyhubit, jako kdysi vyhubili bizony. Ó MATKO."

Hlad

Cefus

"Krásně se kope. Sem tam narazím na větší kámen, ale jde to krásně. Měl jsem za to, že to bude horší, tady blízko toho dubu bych čekal silný kořeny, kupodivu se tomuto místu vyhnuly. I počasí mi přeje. Opravdu krásný podzimní den."
Pan Vodtiš, důchodce, přivydělávající si jako hrobník, se opíral o lopatu. Užíval si nádherného západ slunce, mizejícího za horizontem hromady hlíny, která se tyčila nad dírou v zemi, v níž stál. Aby umocnil svůj požitek, ubalil si z laciného tabáku pomačkanou cigaretu a při vyfukování obláčků bílého dýmu usrkával z víčka termosky horký čaj. "Škoda, že zapadá tak rychle, ještě bych si zapálil jednu cigaretu, ale musím ten hrob dokončit," říkal si v duchu. Práci musí dokončit, protože zítra tu budou pohřbívat nejstarší ženu ze vsi, bohužel jí nevydrželo zdraví, dostala zápal plic. Kopáč to nebyl moc zdatný, jeho věk mu příliš nedovoloval fyzických radovánek ze života, ale co postrádal na síle, doplnil duševní vytrvalostí. Slunce už dávno svítilo nad hlavami cize mluvících obyvatelů jiného státu, když si oklepával hlínu z bot po dobře odvedené práci.

"Ahoj Dědkuů!" ozvalo se ze zídky obepínající hřbitov. Bylo šero a tak pořádně neviděl, kdo ho zdraví, vzal lopatu a popošel k místu, odkud vyšel hlas. "Mžžouráš očima jako kdyžžž mi někdo drbe kožich. Nechcešš mě podrbat, mňau?" Na pálených taškách seděl mourovatý kocour a olizoval si tlapky. "To jsi ty, Macíčku?" "A koho bysss čekal? Snad neéé tu vypelichanou prcinku od vedle."
Abych Vám vysvětlil, o co jde. Pan Vodtiš, člověk prostého ducha - rozumu opravdu moc nepobral, ale jinak velmi hodný. Nikomu by v životě neublížil, do hospody nechodil, nepil, pilně pracoval, jedinou jeho neřestí byly cigarety, ale měl jednu zvláštnost. Od narození slyšel hlasy zvířat, rostlin a jak při svém novém zaměstnání zjistil, také hlasy mrtvých lidí. Nic z toho ho neděsilo, byl v tom přirozený, jako ryba ve vodě. Lidé o tom věděli, ale nevěřili tomu a měli ho za blázna, jak jinak.

"A neříkej mi Macíčku, víššš, jak to nesnáášim. Nejsem žžádný domácí vykastrovanec, jsem divoká šššelma. Jsem Macek, mňauů." "Promiň Macku, vždyť mě znáš." Znovu se opřel o lopatu a smotal lahodný tabák do papírku. "Dej mi prda!" "Nedám, kolikrát ti mám opakovat, že kočičky nesmějí kouřit." "Kdyžžž můžou kouřit taková hlou-pá zvířřřatáá jako lidé, proč né Macek?" "Právě proto, že jsou hloupá Macku. Chytrý tvor by tohle nedělal." "Vykopal jsi to pěkně, to musíím uznat. Chudák paní Hruboňová, bude mi chy-bět. Vždycinky měla pro Macka miskuů mléka, mňau." Olízl se. "Ano, to máš pravdu, paní to byla opravdu hodná, ale už nastal její čas." Povídali si ještě dlouho. O myších, o ženách, o tom, jak to nemají ani jeden lehký. Za svitu hvězd se rozešli každý svou cestou domů.
Druhý den, když obřad skončil a všichni hosté odešli, seděl pan Vodtiš nad hrobem paní Hruboňové a povídal si s ní. Vždycky to tak dělával. Láskyplně se snažil zmírnit dopad toho, že je měl za úkol zasypat hlínou. Spíš to ale mělo uklidňující efekt na hrobníka, než na mrtvolu. Zřejmě se snažil podvědomě uchlácholit svoje výčitky svědomí. Další týden se nic zvláštního neudálo. Ale ten příští, se stalo něco, co navždy změnilo Vodtišovi život. V místním deníku to popisovali asi takto:
V MÍSTNÍM LESE SE NA PĚŠINĚ NAŠLA MRTVÁ MLADÁ ŽENA. POLICIE NEPRODIŠTNĚ UZAVŘELA A PROHLEDÁVALA BLÍZKÉ OKOLÍ, ZDA NEDOŠLO KE SPÁCHÁNÍ TRESTNÉHO ČINU. JAK ALE POZDĚJI PITVA UKÁZALA, ŽENA ZEMŘELA PŘIROZENOU SMRTÍ BEZ ZNÁMEK NÁSILÍ. LÉKAŘI UVEDLI, ŽE MLADÉ TĚLO NETRPĚLO ŽÁDNOU VÁŽNOU CHOROBOU, PROTO UVEDLI PŘÍČINU SMRTI JAKO NEZNÁMOU. PŘÍPAD SE NADÁLE ŠETŘÍ JAKO NEUZAVŘENÝ.

Byla to Lenka Hrdličková. Mladá, krásná holka ze vsi. Všichni jí dobře znali a těžko se smiřovali s její ztrátou. Do rakve jí upravili jako andílka. Bílé šaty se závojem. Její matka je měla pro ni připravené na den, na který se celý život těšila - na její svatbu. Když pan Vodtiš seděl jako vždy nad jejím hrobem celý zvědavý, aby se zeptal, jak vlastně zemřela, bylo ticho. Promluvil na ni nejprve něžně, pak hlasitěji. Stále ticho. "Slečno Lenko? Slečno LENKO? Řekněte něco?" Ticho.
S tímto se ještě nikdy nesetkal, to je poprvé co nic neslyší. Dostal strach, že přišel o svůj dar, s kým by si povídal? S živými lidmi!? Vyděsil se ještě víc. Ale přišel zrovna Macek, který na něj promluvil svým ležérním hlasem. "Co koukáššš jak slepejššš, mňau?" Vodtišovi spadl kámen se srdce a zrychlený tep se mu okamžitě zklidnil. "Ta mladá dívka nic neříká!" chrlil na kocoura ve spěchu. "To není možnýý, ukaž. Halóóó, mladá slečin-koó, mňau. Já jsem Macek, vy mě znáte. Občas jste mi v parků hodila koleččko salámu, kam jstéé chodila na sváčču, mňau." Ticho. "Hééj, slečnóóó. Vážně, holka mlčí."
"Tak je to netykavka, mňau," rozohnil se Macek. "Ne, počkej Macku. Ona nemlčí, ona tu není! Je tu její tělo, ale ona jako taková tu vůbec není a nebyla!" Macek nechápavě zíral na víko rakve ležící na dně hrobu. "Její hlas tu prostě není. Je to prázdná bezduchá schránka. Ty to necítíš?" Kocour skočil ze zdi na zem a ležérním krokem došel ke hrobu, kde si sedl na náhrobní kámen. Chvilku tam jen tak seděl a pak souhlasně přikývl. "No jo, úplně prázdno. To jako vysloužilej kocour teda vůbec nechápu, mňauů." "To jsme dva, Macíčku." Zádumčivě zaházel díru v zemi a pak odešel mlčky domů. Kocour šel půl cesty sním. Na rohu mezi parkem a samoobsluhou se začal zajímat o vrabčáka, který si to skákal po trávníku. Zapomněl na problém se slečnou Lenkou a vydal se na lov. "Ach jo, Macku, jak já ti závidím..."
Třetího dne byl ve vsi povyk. Lidé se zbíhali u jednoty v hloučku a silně debatovali. Pan Vodtiš šel okolo a z davu zaslechl, že prý našli další mrtvolu v lese. Jako správný hrobník si šel poslechnout, kdo bude jeho další zákazník. "Dobrý den pane Vodtiš. Tak tu máme dalšího mrtvého, už jste to slyšel? Prej je to Venca Karlů. Našli ho náhodou v lese, nad hájovnou. Ještě chudák držel v ruce košík na houby. Poslední dobou se nezastavíte, co pane Vodtiš? Děje se tu něco zlého." Hrobník by paní Hlaváčkovou normálně odbyl, že se to racionálně vysvětlí, ale tentokrát radši mlčel, nějak vnitřně cítil, že má Hlaváčková pravdu.
Z denního tisku:
MŮŽOU ZA TO VEDRA! V NAŠEM LESE SE BLÍZKO HÁJOVNY NAŠLO DALŠÍ MRTVÉ TĚLO, TENTOKRÁT ŠLO O MLADÉHO CHLAPCE. POLICIE ZNOVU PROHLEDÁVALA OKOLÍ NOVÉHO I PŘEDEŠLÉHO MÍSTA ČINU, ALE OPĚT NIC NENAŠLI. POZDĚJŠÍ OHLEDÁNÍ TĚLA TAKÉ NIC NEUKÁZALO A DOKTOŘI SE SHODLI, ŽE JDE O NEŠTASTNOU SHODU UDÁLOSTÍ A PŘÍČINOU ÚMRTÍ OBOU MLADÝCH LIDÍ ZŘEJMĚ BYLA SOUČASNÁ VEDRA, KTERÁ SUŽUJÍ ČESKOU REPUBLIKU.
Venca Karlů měl stejně smutný pohřeb jako slečna Lenka. Pan Vodtiš s kocourem seděli nad otevřeným hrobem a kroutili hlavami. Zase to ticho. Prázdná tělesná schránka mlčky ležela v dřevěné rakvi. "To je kocoure opravdu divné. Musím se jít podívat na ta místa kde je našli, jestli tam nenajdu nějaké vysvětlení. Třeba nějaký ptáček nebo srnka by něco mohli vědět. Ale ta lesní zvířata nechtějí moc mluvit, jsou divoká a lidi nemají příliš v lásce." "Jak to myslíššš, divoká?" přerušil ho kocour. "A já snad nejsem divoká ššelma, nebo co, mňauůů." "Samozřejmě, že jsi Macku, ty jsi výjimka." "No proto, mňau! Nerad bych aby se o mě ve vsi říkalo, hele, Macek, koččka domá-cí!" "Neboj," pousmál se hrobník. "Ale jak jsem řek, musím se jít podívat do lesa a poptat se místních obyvatel." Jak zahazoval rakev hlínou, kocour smutně seděl a sledoval mistra při práci, ani nedaleko poskakující vrabčák ho nezajímal. Pak se zase rozešli každý svojí cestou. Ale domluvili se, že zítra z rána se sejdou na náměstí a půjdou do lesa spolu.
Ráno se sešli, jak si slíbili. Kocour měl trochu zpoždění, musel si ještě počíhat na myš u nich na statku, která mu pila krev už hodně dlouho. Vyrazili. "Dobrý den, pane Kovaříček." Potkali místního podivína. Ale hrobník nečinil rozdílu mezi lidmi, takže Kovaříčka stavil na svoji úroveň. "Dobrý den pane Vodtiši. Koukám, jak ten kocour jde pěkně s Vámi." "No jo, to je můj dobrý kamarád Macek." "Hmm, pěkného společníka máte. Já jdu do jednoty nakoupit mléko a chleba." "Tak dobře pořiďte." "Díky." "Tak naschle." "Naschle, naschle." Pokračovali cestou k lesu. Bylo pěkné počasí, ale těžký vzduch. "Něco se přižene. Je to dost možné, že večer bude silná bouřka, říkali v rádiu." "Ano, áno, mňau," přitakal kocour.
Když došli k hájovně, bylo už slunce vysoko na nebi. Podle vyprávění jedné veverky, kterou potkali po cestě, bylo místo nešťastné události asi půl kilometru za hájovnou do kopce. Prý jsou tam ještě vidět stopy spousty bot od policie. Že prý nemůžou minout. Šli tedy do kopce, nikde živé duše. Ani hmyz nebyl ve vzduchu. To bylo opravdu divné. Když dorazili k místu, které opravdu nemohli minout, protože na místě se válela spousta odpadků a nějaké policejní pásky zakazující vstup do ohraničeného prostoru, se kterými si zřejmě hrála vnoučata myslivce, kterému přijela dneska na prázdniny. Na místě činu nebylo nic zajímavého. Pan Vodtiš se pokoušel ptát okolních stromů, jestli něco neviděly, žádný z nich se neměl k řeči. Až vysoký smrk, ten nejvyšší, který se majestátně upínal do dálek, kam oko dohlédlo, zachrčel.
Smrk byl starý a už leccos viděl. Než se dokázal pořádně rozmluvit, trvalo to pěknou chvilku. Kocour mezitím očistil svým jazykem skoro celé své chlupaté tělo. Dřevnatý stařec začal pomalu rozprávět něco nesmyslného o nějaké energii, která se poslední dobou toulá po lesích. Všichni, kdo zdejší lesy obývají, mají strach. Ale když se ta nepříjemná událost stala mladému chlapci, spal a přijímal potravu z kořenů, takže nemůže nic určitého potvrdit. Když se probudil, chlapec už tam ležel zcela prázdný a nehnutý. Pak ještě mumlal něco ve smyslu, že se těšil až se něco z toho chlapce dostane k jeho kořenům a doplní důležité složky ve svém jídelníčku, ale to se panu Vodtišovi nechtělo poslouchat a s kocourem se vydali na první místo události.
To leželo čtyři kilometry odsud, po hřebenu kopce. S Mackem si užívali výhledu do údolí a cestou se snažili vylákat z místních nějaké informace. Ale všude se potkávali s mlčením, zapíráním a strachem. "V tomhle lese se děje opravdu něco dost nepřirozeného, kocourku." Stáli na lesní pěšině, kde našli další pásky vyhraňující určitý úsek oblasti. "Tady taky nic zajímavého nenajdeme. Nikdo nic nechce říct. Už ztrácím naději, že něco objevíme, Macku." "Já užž mám tlapky ochozené, mohl bys mě vzít do náručče, staroušši, mňau, co ty na to?" "Měli by jsme se vrátit kocourku. Bude se stmívat a pohleď na ty mraky, co se ženou, abychom ještě neschytali nějakou polízanici. Pojď, vyskoč si na mě." Kocour skočil hrobníkovi do náruče a vítězně zamňoukal. "No jo, no jo, kočičko, já vím," usmál se.
Vzal to přes stromy, co nejkratší cestou domů. Tma se blížila, ale co se blížilo ještě víc, byla ta bouřka, a přidal se i vichr. Do vsi bylo ještě pěkný kus cesty. Strhl se prudký déšť. Blesky lítaly. Potkalo je to akorát když šli kolem staré opuštěné rasovny, schované mezi stromy u cesty. Ačkoli kocour silně a přesvědčivě odporoval, že tam teda rozhodně své promáčené tělo schovávat nebude. Přesvědčil ho hrobník, že nemá na vybranou. Stromy se nakláněly, vítr vřískal z plných plic a déšť mlátil všechno živé. Otevřel dřevěné dveře vedoucí do zaprášené místnosti, kde bylo sucho. Střecha držela pohromadě a víc si v tuto chvíli nemohli přát. Pan Vodtiš si sedl na lavičku, ze které nejdřív musel rukou odstranit pavučiny rozměrů, které se vidí málokdy. Kocour se pevně přitiskl k hrobníkovi. Měl chudák stará strach. Vodtiš nikoli. Jeho pomalá a ničím nezkažená mysl měla pro strach uděláno. Seděli potichu a čekali, až ta hrozná průtrž alespoň trochu ustane. Domů to nebylo tak daleko a už by to nějak doběhli. Ale vítr i déšť stále sílily. "No, kocoure, začínám mít obavy, že tady budem přes noc." "No to ani nááhodou, mňau. Víš kolik mých bratrů a ses-téér tady zahynulo brutálním způsobem?" "Vím kocourku, bohužel vím."
Jak to dořekl, začali oba pociťovat něco divného. Nevěděli, co se děje, ale hrobníkovi naskočila husí kůže po celém těle a kocour se naježil, jako když se chystá k boji na život a na smrt o nejhezčí kočku z okolí. Prostor uvnitř rasovny se naplnil silnou vibrující negativní energií. Tak silnou a negativní, že se Vodtiš i kocour pozvraceli, než si na to jejich těla zvykla. V uších jim zněl dunící, pomalým tempem pulzující nepříjemný zvuk. "CO TU CHCETE!" zaznělo jim v hlavách. Cítili jak jsou zvenku i zevnitř zevrubně zkoumáni. Mezitím pan Vodtiš na malou chvíli zaslechl tichý hlásek, který volal jeho jméno. "Pane Vodtiš, pomozte, POMOZTE NÁM. Pomoztéée," hlásek se pomalu zase vytrácel. Až úplně utichl. Hrobníkovi se už nepodařilo naladit na ten slabí dívčí hlas. Poznal ho. Patřil té milé dívce, která před pár dny zemřela tady nedaleko v lese. Slečna Lenička. Pak se jeho vědomí nechtěně naladilo na mysl, dá-li se tomu tak říci, toho energetického tvora. Okamžitě poznal, co je to čiré zlo. A pochopil, že se to zrovna nedávno probudilo a má to obrovský hlad. "TEBE NECHCI, TY BUDEŠ JEŠTĚ UŽITEČNÝ," zaburácelo. Zvedla se vlna studené energie a prohodila pana Vodtiše i s kocourem rozbitým oknem. Dopadl do mokré měkké trávy, Macka držel pevně v ruce. Potlučený a pořezaný od zbytků skla, poprvé s pocitem strachu, utíkal lijákem domů. Blesky jim svítily na zběsilý úprk do bezpečí.
Na návsi bylo samozřejmě liduprázdno, jen v běhu pod okapy zahlédl, jak z vlakového nádraží utíká před deštěm jinoch, co se sem asi před rokem přistěhoval bůh ví odkud. Zmizel v ulici U Lišky. Doma s kocourem seděli u stolu při svíčce. Nechápali, co se stalo, ale dohodli se, že se lesu zdaleka vyhnou. Kočce nikdo nerozumí a jednoduchému hrobníkovi nikdo neuvěří. Budou raději mlčet. Nikdy se už jeden od druhého nehnuli. Všude chodili spolu. Drželi své tajemství a dál pohřbívaly němé mrtvoly. Marně si přáli, aby na ně nějaký nebožtík promluvil. Ten tvor rozšiřoval své teritorium každým dnem a choval se čím dál víc nenápadněji. Splynul dokonale s životem v okolí.

Paní Hlaváčková vytírala schody

Cefus

Jak to jde také...
Paní Hlaváčková vytírala schody. Ve svém požehnaném věku s diagnózou polymorbidita, tzn. spousta smrtelných nemocí v jediném těle (odborně chcete-li: trpící větším počtem různých závažných chorob a zdravotních komplikací - např. zánětlivých, které zejména ve stáří bývají obtížně léčitelné a mívají špatnou prognózu), že když někde usnula na veřejnosti, kolemjdoucí spoluobčan jí uvědoměle začal nahmatávat tep, jestli už náhodou nepřekročila onu nenávratnou čáru, zpoza které se ještě nikdo nevrátil, aby poreferoval, co že se to tam vlastně nachází. Paní Hlaváčková mimochodem byla zářná výjimka. Její přechody ze světa živých do světa mrtvých a zpět byly známy široko daleko. Nejednou jí odvážela sanitka do nemocnice, někdy právem, někdy jen usnula, jak u ní bylo silným zvykem.
No a ona zmíněná paní, která zrovna ždímala hadr nad kýblem, kterým mimochodem také již protekl rybník vody, špiclovala. Popravdě, kdyby jí nějaký soused pozorně sledoval, zjistil by překvapeně, že ty schody myje alespoň již půl druhé hodiny. Leskly se jako v nějakém hodně honosném sídle, kterou obývala nějaká zapomenutá barokní rodina. A co že bylo důvodem této sisyfovské práce?
Znovu říkám, špiclovala. Když svým dokonale zaostřeným kukátkem na dveřích zblejskla, že soused od naproti vyrazil s nákupní taškou ven, on totiž moc často ven nechodil, nedalo jí to, popadla své fortelné mycí nářadí a vrhla se střemhlav do akce. Jezdila s koštětem nahoru dolu a zase zpět. Mermomocí chtěla svého souseda odchytnout jakoby náhodou na schodech a poptat se, co je nového, kde byl a co koupil. Sic věděla, že z něho nic kloudného nevypadne, ale její průzkumnická povaha (kterou by jí mohli závidět i Zikmund s Hanzelkou) jí nedala chvilku pokoje. Její soused byl totiž papírový blázen a takový objekt ke zkoumání jí záviděly všechny drbny z místní vesnice. Každá informace, která se dala vydolovat ze zmiňovaného nebožáka, měla cenu zlata.
Když Koubková na srazu před Jednotou vyprávěla ženským, jak její nový sousedé žijí na hromádce a tři děti s nimi, každé z jiného manželství, nebo Bartoníčková svým basetovským hlasem hlásila jejího opileckého manžela, kterak cestou domu ve tři ráno spadl do křoví a radši v něm pro jistotu do svítaní přečkal, to všechno nebylo nic v porovnání se zmínkou o paranoidním panu Kovaříčkovi. Historka, jak polonahý s holí nad hlavou utíkal po návsi a křičel do větru: "JÁ STEJNĚ VÍM, ŽE TAM JSTE, UKAŽTE SE VY KAPITALISTICKÝ SVINĚ, VAŠI MINIATURNÍ ROBŮTCI, CO SEM PŘILÍTNOU S VĚTREM ZE ZÁPADU, SI NA MĚ NEPŘIJDOU!!!" Švihal tou holí kolem sebe jako šílenec, až ho museli na měsíc hospitalizovat. Tak s touto historkou se držela Hlaváčková v žebříčku na prvním místě dobré dva měsíce. Dokonce se dostala do TOP 10 ve sdružení okolních vesnic. Tento nezapomenutelný pocit úspěchu v ní zakořenil a už po ničem jiném netoužila, než se vrátit zpět na vrchol slávy.
Pan Kovaříček, jak bylo řečeno, byl blázen. Diagnóza zněla chronická paranoidní schizofrenie a s jeho přibývajícím věkem i lehká smíšená demence. Ovšem moderní psychofarmaka mu dovolovala žít běžným životem, v uvozovkách samozřejmě. Jeho paranoia se projevovala běžnými bludy, někdo ho sleduje, když ne někdo tak něco a všichni, kteří na něho byť jen koutkem oka pohledli, si vysloužili probodnutí zrakem, tak ostrým a nepříjemným, že nejedno malé dítě, které se nešťastnou náhodou podívalo do těchto černých očí, se v lepším případě jen rozeřvalo, v horším si i nadělalo do kalhot a v jednom případě, ale to ukáže až čas budoucí, došlo dokonce i k trvalým psychickým potížím. Jinak to byl pán staršího data narození, postava až abnormálně vzpřímená, věčně do něčeho zabalená, nejlépe do dlouhého béžového kabátu. Na hlavě zářila do ruda opálená pleška, lemovaná černým trsem prořídlých vlasů. O jeho černých očích už psáno bylo, jen dodám, že mezi nimi byl ještě dlouhý zahnutý nos. Z pod kostkovaného krátkého svetru se tyčila hora Říp s důlkem na vrcholu a nohy vychrtlé, v klidném, nehybném stavu se klepající. Tak to byl náš pan Kovaříček v celé své kráse.
Dlouho se nevracel a Hlaváčková byla celá nervózní. Začala v ní hryzat žárlivá myšlenka. "Co když tropí něco v jednotě a všechny ženský jsou u toho, jen já ne? To by byla potupa, všechny by se na mě slétly a smály by se mi." Nešťastná si sedla na schody, hlavu v dlaních, div nebrečela. Přemítala, jak z toho ven, risknout to, zůstat a doufat, že se vrátí neposkvrněn, nebo vyrazit ke krámu zjistit, co se děje - to bych ale mohla přiběhnout k hotové věci a dostat to od nich v plné parádě za čerstva, co zase vyvedl, to ne, to je lepší vyčkávat. Přemítala v tomto duchu ještě dlouho a pak, nedivte se, tvrdě usnula.
Vchodové dveře se otevřely, do baráku vešel Kovaříček. V Jednotě učinil nákup dvou chlebů, jedné kostky másla a 10 litrů plnotučného mléka. Když se vracel zpět domů, všiml si cizího člověka, kterého nikdy předtím v životě neviděl. Ihned ho zaujal. Seděl na lavičce uprostřed malého náměstíčka a študoval turistickou mapu. Kovaříček znejistil, okamžitě změnil trasu k domovu, vzal to oklikou kolem hospody. Sedl si na zahrádku a čekal, až člověk zmizí. Číšnice mu nabídla pivo nebo kafe, ale úplně ji ignoroval, jako kdyby tam vůbec nebyla. Upřeně sledoval svého odvěkého nepřítele, kapitalistického špióna z USA. "Co to na mě zase zkouší, parchanti!"
V hlavě se mu rozjel příběh, jak ho onen člověk sleduje až do domu, kde u dveří do bytu ho praští obuškem přes hlavu, vtáhne jeho bezvládné tělo dovnitř a zamkne. Špión ho pevně přivázal k nějakému rafinovanému přístroji, zapojenému do zásuvky. Chtěl mu vymýt mozek a přeprogramovat ho, aby šířil americkou náladu v Čechách. "To se nikdy nesmí stát, ne mě!"
Hospodská sledovala, jak Kovaříček bez jediného mrknutí oka sleduje turistu, sedícího naproti přes ulici. Na jeho nepraném kabátu (bylo docela teplo toho dne) začaly usedat mouchy a jiná stvoření, která měla ráda zvířecí pižmový zápach. Nevnímal to. Špión momentálně instaloval odposlechy a kamery v jeho bytě, zatímco on byl přeprogramováván. Seděl tam takhle hodinu. Turista si na chvilku na lavičce zdřímnul. Ani hradní stráž se nedokázala takhle vytrvale nehýbat za náletu hmyzu, jako naše obět amerického sledování CIA.
Turista se postavil a šel přímo k hospodě na zahrádku. Sedl si vedle Kovaříčka a objednal si pivo. Když už měl půlku vypitou, začal si prohlížet pána sedícího vedle něho v dlouhém kabátu v takhle teplém počasí. Seděl mlčky a upřeně se díval naproti přes ulici na prázdnou lavičku, kde před chvílí ještě seděl. Přemýšlel nad tím, co že to tam tak upřeně sleduje. Na žádné vysvětlení nepřišel. Šťouchl do svého souseda. Kovaříček se otočil a nevěřil svým očím, člověk, který ho před chvilkou přivázal k děsivému stroji, sedí vedle něho a šahá na něj. Otočil se zpátky na lavičku, ale tam už nikdo nebyl. Otočil se zpět na kapitalistického špióna a upřeně, s výčitkami na něho zíral. "Zas mi sebrali kousek mého života a nic si nepamatuju." Turista omráčen odzbrojujícím pohledem černých očí šel radši na záchod. Kovaříček plivl hnědou slinu turistovi do piva. "Tu máš, ty svině vykořisťovatelská. Zanalyzuj tohle." Pak ho popadl strach, že jim dal zadarmo svůj genetický materiál a zbytek piva radši na jeden zátah vypil. Půllitr strčil do kapsy od kabátu, to kvůli otiskům prstů. Vstal bledý jako stěna a pomalu, mlčky, smířen s dnešní prohrou šel domů.
Opařená hospodská to celé sledovala z povzdálí, přetékalo jí pivo, které zrovna natáčela. Udělala si další čárku, kolikátý půllitr už jí odnesl domů. Musím to říct Marušce, až k němu půjde vyprat, aby mi ho zase přinesla zpátky. Maruška byla jeho nevlastní sestra, která mu občas vyprala, občas uvařila a poklidila. Byla to hodná žena, nebyla členkou místních drben, starala se jen o svoji rodinu a zahradu.
Stále bledý šlapal po schodech nahoru. Jeho zrak spočinul na nehnutě sedící Hlaváčkové. Překonal se a oslovil jí. Nic neříkala. Bylo mu to divné, že by jí dostali taky? O zeď bylo opřené koště. Vzal ho do ruky a šťouchl do ní. Hlaváčková se skutálela ze schodů a rozplácla se dole na podlaze. Nehýbala se. Kýbl plný vody se rozlil všude kolem.
Chudák stará, bylo toho na něho dneska moc, to mu nesmíte vyčítat. Nejdřív se překonal a vyrazil ven nakoupit, pak ten špión, který ho přeprogramoval, a teď na něho narafičili vraždu sousedky Hlaváčkové. "Kdo mi bude věřit, že jsem jí nezabil? Vždyť mám papíry na hlavu, nebude mi věřit nikdo." V hlavě se mu rozjel příběh, jak ho policie za brutální asistence agentů CIA zatkla, porota bez žádného výslechu rovnou odsoudila na doživotí a zbytek života strávil někde v utajeném vězení, kde na něm prováděli bolestivé pokusy. Stál nad nehybným tělem dobrou půl hodinu, naštěstí nikdo nešel okolo. Když jeho příběh skončil, samozřejmě smrtí, protřel si oči a začal přemýšlet, jak se zbavit těla.
Dneska už mě jednou dostali, podruhé jim to tak lacino neprojde. Odemkl dveře u bytu, vzal klíče od sklepa, kde nebyl hodně dlouho. Popadl tělo mrtvé Hlaváčkové a táhl jí dolu, po schodech, do tmy. Rozsvítil slabou žárovku na chodbě. Zdi byly černé od uhlí a dlouholeté špíny. Sklep měl samozřejmě až úplně na konci, jako poslední (mohl za to kapitalistický agent, který byl všudy přítomný a házel mu klacky pod nohy, kde se dalo). Konečně jí dotáhl až nakonec potemnělé chodby. Odemkl svoje bytelně zabezpečené dveře. Pohodil bezvládné tělo do temné místnosti na hromadu uhlí a zamkl.
Doma se jal přemýšlet, co s tělem. Přemýšlel do pozdních večerních hodin. Nic rozumného ho nenapadalo, v každém příběhu, jak se zbavit těla, pokaždé zanechal nějaké stopy, které vedly k jeho dopadení. Byl bezradný. Seděl tiše a potmě. Z vedlejšího bytu se začaly linout divné zvuky. To byl jeho druhý soused. Na každém patře byly tři byty. S tímto měl společnou zeď. Položil ucho k té zdi. Slyšel monotónní hlas, kterak odříkává něco nějakou prapodivnou řečí. Opět zbledl. Už mu bylo všechno jedno, nedbal varování, že další hospitalizace by mu mohla být osudná a že by si ho tam mohli nechat napořád. Popadl malý nebozízek a začal vrtat dírku do zdi. Po chvilce a velké námaze bylo dílo dokonáno. Potichu jí profoukl. Přistrčil své černé oko ke škvírce.
Obrázek, který se mu naskytl, běžně bych řekl, že to nečekal, ale pan Kovaříček už toho leccos viděl, takže říkám, že ho nepřekvapil. Jeho soused provozoval magii. Tu Kovaříček znal, hodně o ní četl, i když to měl zakázané. Prováděl nějaký temný obřad. Co dělal Vám zcela neřeknu, ale co ta podívaná spustila za příběh v hlavě starého muže, nelze popsat českou abecedou, obsahující pouze 42 písmen, bylo by potřeba ještě dalších, alespoň 985 421 179 písmen v abecedě, a to bychom se jenom přiblížili.
Bylo ráno, ovšem o další dva dny. Kovaříček koukal stále do dírky. Soused byl už od té doby dvakrát v práci, momentálně též. Obřad skončil už dávno, asi po hodině, co se přilepil ke zdi. Odtrhl své oko. Za ty dva dny něco málo zhubl. Hlavu měl vymletou a bez myšlenek. Takový blahý tichý stav ještě nikdy nezažil, pokud pátral nazpět časem. Šel dolů do sklepa, byl rozhodnut, že se ke všemu přizná, nic pro něho nemělo trvalé hodnoty. Z poza dřevěných dvířek slyšel nějaký zvuk. Nic už ho ale nepřekvapovalo. Byl z cela oddaný své nové identitě bezmyšlenkovitého tvora. Odemkl.
Na hromadě uhlí seděla černá postava v potrhaných šatech. Ta postava byla silně dezorientovaná a pohybovala se trhaně až křečovitě. Byla to chudák paní Hlaváčková, která se probrala ze svého obvyklého komatu, celá špinavá a ztuhlá, co jí osvícený Kovaříček považoval za obživlou mrtvolu, kterou přivedl zpět na svět jeho soused, jistě velký mág, tím obřadem, kterého byl tajným svědkem. Všechno mu to zapadlo přesně do jeho ozubeného velkostroje v hlavě. Již nejsme vrahem, velký Mág mě zachránil. Odvedu tu nelidskou stvůru k lidem, ať sami rozhodnou, jak s ní naložit. Zavřel.
Za chvíli se vrátil a v ruce držel železné řetězy, co měl doma, co používal na statku, když ještě pracoval. Spoutal s nimi Hlaváčkovou. "Ta bezzubá Zombie, ta bestie se nesmí dostat na svobodu."
Připoutaná k řetězu šla sousedka zcela dobrovolně a bez odporu před Kovaříčkem. Byla ve stavu dehydratace a mírného pomýlení mysli. Nevěděla, kde se zrovna nachází, spíš se přikláněla k názoru, že je po smrti a tohle je její trest za celoživotní pronásledování sousedů, donášení na ně, drobné krádeže, kterých se dopustila v zaměstnání, a tak vůbec. Její největší oběť, Kovaříček, jí vysvobodil z věčné temnoty a vláčel po vesnici v řetězech, potrhanou a celou černou od uhlí, jako by procházela svým očistcem. Povedlo se mu jí dotáhnout až k Jednotě, aniž by upoutal vážnější pozornosti. Sněm oněmělých sousedek zíral v úžasu. To byl tenkrát obrázek, Hlaváčková, zombie, se zpovídala ze svých nejtajnějších hříchů před Jednotou, kde se srocovali místní občané. Kovaříček tam stál, užíval si svět bez myšlenek a držel v ruce řetěz poutající jeho novou hračku.
Když se vypovídala až dokonce, vzniklo zvukové vakuum. Bylo naprosté ticho, než někdo z davu řekl, zda by se neměla zavolat policie. Že asi něco není v pořádku. Kovaříček bez odporu předal vodící řetěz od Hlaváčkové místnímu muži od veřejného pořádku a ani se nebránil ke spoutání do bílé kazajky a odvozu do blázince. Hlaváčkové se splnil její jediný sen, vrátit se opět na výslunní místních drbů, ač jinak než původně zamýšlela. A pan Kovaříček, muž, jenž aniž by věděl jak, dosáhl stavu, za nějž by spousta lidí dala nevím co, aby ho alespoň na pár chvilek okusila. Dožil klidně v krásném pavilónu, kde se mohl svobodně pohybovat, s nádhernou obrovskou zahradou plnou stromů a květin. Sedával pod jedním z těch stromů a užíval, ne-užíval si stavu, ne-stavu. Jeho mysl se obrátila o sto osmdesát stupňů. Kapitalistický svině byly pryč, agenti CIA byli pryč, zůstala jen volně povznášející se ne-mysl.

Očistec

Cefus

Pokaždé, když nastala noc v ulici U lišky, která se vinula do mírného kopce úzkou uličkou obehnanou vysokými zdmi, zpoza kterých vystrkovaly své mohutné větve letité duby, vypadalo to, jako když našinec prochází pekelným tunelem vedoucím do nekonečné tmy. Žádné veřejné osvětlení zde nikdy nebylo, a tak jediné světlo, které dokázalo proniknout hustým porostem, byly jen ty nejjasnější hvězdy na nebi. Stromy šustily svým listím při sebemenším vanutí větru a za bouřek, jako byla dnes, své zlověstné pařáty natahovaly po všech kolemjdoucích, jako i po chlapci, který pospíchá za svým o mnoho let starším přítelem, bydlícím v jednom domě v právě již zmiňované ulici. S každým dalším schodem byl více promáčený, potůčky špinavé vody valící se dolů, prorážely a braly sebou opadané suché listí, které bylo snad všude, kam oko dohlédlo. Po náročném výstupu dorazil konečně k brance.
Zazvonil.
Všechno na tomto domě a zahradě vypovídalo o svém majiteli zajisté neomylně jednu věc. O nic se nestaral, vše nechával svému osudu a sám si šel svojí cestou. Byl to pro své okolí starý mrzutý podivín, která se rád hádal o každou maličkost a nikdy nechtěl ustoupit, i když si nebyl zcela jistý, zda má pravdu. A právě vlastnosti, že nikdy nechtěl ustoupit, a k tomu ještě obrovský kus sebevědomí, zajistili svému vlastníkovi nehynoucí pověst člověka vzdělaného, zcestovalého. Avšak jeho zjev nutil většinu lidí za jeho zády vyprávět o něm nepěkné historky, vedoucí vždy k výbuchu smíchu. Je pravda, že kdyby se alespoň trochu věnoval základním hygienickým návykům, lidská smečka místní vesnice by ho přijala trochu vstřícněji. To by se ovšem ještě musel zdržet většiny svých ideologických debat s okolím ve stavu opilosti. Jeho příběhy ze zemí, o kterých většina přísedících ani neslyšela, jeho návody jak udržovat zdraví pomocí bylin, kořenů a jednoduchého cvičení se s oblibou poslouchaly, ale někdy, když nezůstal jen u piva a přidal nějaký ten rum, otevřel si pusu na špacír a začal vyprávět dokonce o provozování rituální magie. To už ho v tu chvíli měla většina sousedů opět za blázna a dělali urážlivé narážky na jeho osobu. On se na oplátku vždy rozčílil, všechny posílal do horoucích pekel, a když už mu na čele naběhly dvě nádherně tvarované žíly do písmene Y, bylo jasné, že brzo dostane záchvat ironického smíchu a odpotácí se domů vyspat. Zítra zas všichni budou dělat, jako by se nic nestalo.
Tak to šlo řadu let, než se do vesnice přistěhoval cizí chlapec, kterého podobné věci fascinovaly. Jednou zavítal do místní hospody a sedl si právě k našemu podivínovi. A tak vzniklo letité přátelství mezi dvěma muži, zajímajících se o věci, o nichž si většina lidí myslí, že jsou to věci v lepším případě vymyšlené. A v tom horším případě by všechny znalce tohoto úzkého kruhu vědomostí poslali jako za dávných a dnes ještě nepřekonaných dob na pěkně stavěnou hranici s kůlem politým olejem.
Zazvonil ještě jednou.
Nic se neozývalo. Rozhlédl se kolem.
Všude byla hluboká tma a jen v několika málo oknech na druhé straně údolí byly vidět svíčky a sem tam se někde mihl kužel světla od baterky.
"Aha," řekl si. "Kvůli bouřce asi vypadl elektrický proud ve vsi. Jindřich mě sice nečeká, mám být na celý týden v Krušných Horách u příbuzných, ale kvůli nenadálé nemoci mého starého strýce, jsem radši odjel dřív, abych nebyl přítěží."
Před malou chvílí přijel vlakem a po cestě domů ho potkala tahle mela. "Je sice už po půlnoci, ale nevidím důvod, proč bych nemohl vtrhnout v tomhle šíleném počasí k příteli na návštěvu, když stejně vím, že chodí spát až kolem 3 hodiny ranní. Rád bych se u něho na chvilku schoval a počkal, třeba se to přežene, domu to mám přece jen ještě pěkný kus cesty," zvažoval.
Nakoukl přes vrátka. Z druhé strany domu poskakovalo po stromech světlo, patrně od svíčky. U něj to není nic neobvyklého, protože jeho zásobu všelijakých svíček by mohli závidět i ve Vatikánu.
Otevřel a vyběhl na verandu.
Zabušil na dveře. Ale v tom rachotu, jak prudký lijavec mlátil o plechovou střechu, nebylo nic slyšet.
"Zkusím zabouchat na to okno, ze kterého se svítí."
Pomalu, pod děravým a značně zarostlým okapem, ze kterého stejně cákala voda jako z pod sprchy, se ploužil podél stěny na druhou stranu domu. To, co spatřil, když chtěl zaklepat na okno, ho šokovalo. Starý pán stál zcela nahý uprostřed kruhu, namalovaného na prkenné podlaze, okolo detailně vypracované neznámé symboly a do středu vsazen pentagram. V každém jeho cípu byla jinak barevná svíčka. Těch mimochodem bylo v místnosti zapáleno ještě spousta a celému představení dodávaly tu správnou atmosféru. V jedné ruce držel velkou černou dýku a něco odříkával z malé knížky, kterou držel v druhé. Ta knížka ho upoutala, nikdy ji předtím neviděl, znal celou jeho knihovnu, ale takové by si určitě všiml. Byla v koženém pouzdře a podle opotřebení musela být hodně, opravdu hodně stará. Odehrávala se tu magie v celé své ničím nenapodobitelné kráse.
"Myslím, že bych se měl otočit a jít pryč. Nechat Jindru na pokoji, ať si pokračuje v rituálu zcela nerušen."
Jenže celá scenérie s nahým starcem byla ve své podstatě fascinující, odtrhnout oči bylo těžší, než by si člověk dokázal přiznat.

"Půjdu," říkal si tiše pro sebe.
Už, už chtěl odejít, když v ten moment vytáhl Jindřich ze skříňky krabičku, kterou chlapec dobře znal. Z té mu dával léčivé kuličky vlastní výroby, které obsahovaly různé byliny, nějaké sušené maso a ještě pár indegriencí, které nikdy nechtěl prozradit. Vždycky říkal: "o nic se hochu nestarej, hlavně že ti pomáhají." Což byla pravda. Kdykoliv požil Jindřichovu medicínu, ulevilo se mu na několik týdnů. Jeho zdravotní stav se před několika lety zhoršil a v duchu hesla "když se něco může pokazit, tak se to pokazí," i štěstí ho opustilo. Nic se mu poslední dobou nedařilo, lidi se na něho dívali opravdu s podezřením, jako by byl typ člověka, jenž budí hrůzu už pouhým pohledem. Přitom náš hlavní hrdina byl člověk velmi dobře vychovaný a svým způsobem by ho lidé mohli považovat za určitý druh světce. Na co šáhnul, se mu pokazilo, v zaměstnání to šlo od desíti k pěti a vůbec. Když uvažoval nad tím, proč se tak děje, vždycky se vkradla do hlavy myšlenka, že je to od té doby, co se sem přistěhoval. Pak vždy začal vnímat, že začíná být až moc paranoidní a uznal, že má prostě smůlu. Ale potkal tady Jindřicha a to pro něho byla dostatečná satisfakce osudu.
"Možnost vidět, co obnáší příprava mého léku a co jsou ty ostatní tajné přísady, je velice lákavá."
"Mám přece právo vědět, čím si léčím tělo!"
"A když mi to nechce říct, využiji téhle příležitosti."
Všechen stud z něho najednou odpadl a klekl si na mokrý betonový chodníček, hlavu schoval za roh a jen napůl jedním okem potají pozoroval, co se bude dít.
Pohled na starého kmeta s šedivým vousem, dlouhými prořídlými vlasy a oplácanou postavou, kterou držely ve vzpřímené horizontální poloze dvě vyzáblé nohy, samo o sobě působilo komicky, ale všechno to divadlo okolo tomu dávalo příchuť jistého šílenství a hrobové dekadence. Jindřich si kleknul na kolena před dřevěný tác v pentagramovém kruhu a odříkával chrčivým hlasem nějakou formuli nad bylinkami, které na něm ležely. Poté je rozkrájel svojí černou dýkou na drobné kousky. Vstal a odešel do vedlejší místnosti. Za chvíli se vrátil a přinesl si sebou malý zavázaný pytel. Opět si klekl a s pohledem upřeným ke stropu ho pomalu otvíral. Strčil do něho ruku, bylo vidět, že se chvíli s něčím pere a pak vytáhl za hlavu hada, dlouhého asi jeden metr. Kroutil se jak mohl, ale pevnému sevření nebylo úniku.
Celou tu dobu stále odříkával tu neznámou magickou formuli. Jeho hlas nepatrně rytmicky sílil a zároveň mohutněl. Nikdy předtím z jeho úst neslyšel takovou intonaci. Jindřich byl určitě v hlubokém transu.
Položil hada na dřevěný tác a rychle do něho bodl. V posmrtné křeči sebou plácal v divném rytmu ze strany na stranu. Stařec pomalu rozřízl hada od hlavy k ocasu a rukou z něho vytáhl vnitřnosti. Ty pomalu uložil do připravené misky.
Všude na tácu i okolo byla krev. Stařec sebral nakrájené byliny, vytřel s nimi krev z tácu a vložil je do velkého hmoždíře. To už Jindřich přímo nelidsky řval. Bouřka a vítr byly tuto noc jeho pomocníky. Nikdo nemohl mít tušení, co se tu děje. Najednou levou nohu přitáhl před sebe, takže vypadal jako když se dvoří nějaké ženě. Z ničeho nic si zabodl dýku do stehna. Ruka se mu silně klepala, když si z nohy vyřezával kousek svého masa. Chlapec vykřikl. Ale stejně tak, jak bouřka s větrem kryly Jindřicha, stejně tak schovaly i vyděšeného kluka. Když se po chviličce vzpamatoval, zaostřil svůj zrak na jeho nohy a všiml si několika starších hlubokých jizev.
Kus svého seschlého masa hodil do hmoždíře k bylinám. Pak si stáhl ránu na noze připraveným obvazem a pokračoval v zaříkávání. Rozmělňoval přitom svoje maso s bylinami s takovou vervou, až z něho stříkala ven hadí krev. Dovnitř postupně přidával ještě nějaké koření, olejíčky a na závěr tam šoupl z plechovky něco úzkého, slizkého, jako pořádnej slimák to vypadalo. Chlapec si uvědomil, že všechno tohle svinstvo celou tu dobu jedl. Ihned se mu zvedl žaludek a několikrát se pozvracel pod okno. Zvedl zpátky hlavu, aby o nic důležitého nepřišel.
Starý šílenec už vycpával svou připravenou směsí vykuchaného hada. Když už mu nic nezbylo, utichl. Docela chvíli tam tak mlčky seděl a ani se nehnul. Asi o 20 minut později opět vzal dýku a uřízl si dlouhý pramen šedivých vlasů. Umotal z nich provázek a ten pak navlékl na velkou jehlu, se kterou zašil hadovi břicho. To už zase recitoval nějakou tajnou řečí.
Jakmile udělal poslední steh a položil jehlu, chlapec by přísahal, že skrz orosené okno viděl, jak had ožil. Jenže neměl dostatek času na ověření své teorie, protože Jindřich ho rychle chytl za hlavu a hodil dvířky do hořících kamen. Začal se z nich okamžitě linout těžký zápach a dým. Ten smrad byl cítit i ven. Jenže Jindřich vypadal, jako když čmuchá ten nejvybranější francouzský parfém.

Když už čoud zaplnil celou místnost, bylo to znamení pro starého kuchaře, že je čas vytáhnout pečínku. Pohrabáčem vydoloval zuhelnatělé tělo hada a položil zpět na tác. Nebylo už tak dobře přes ten dým vidět, ale sem tam se dalo zahlédnout, jak rozklepl hada a vytvrdlou, ještě kouřící směs z černého těla položil na talíř. V tom momentě se začal smát a poskakovat okolo jako blázen. Očividně měl radost, že se dílo zdařilo. Chňapl svoji knížku a strčil ji zespodu pod skříňku.
Pak šel otevřít okno a vpustit dovnitř čerstvý vzduch nasáklý vodou. Chlapec s leknutím, že je chycen při činu, rychle začal prudkým deštěm utíkat jako o život. Zabouchl za sebou vrátka a pelášil uličkou nahoru po schodech do vytouženého domova. Déšť, ne-déšť to už v tuto chvíli bylo jedno.
Nikdo už nebyl svědkem toho, jak se zpoza zad nahého vrásčitého starce valil světlý dým a jak s kyselým úsměvem špitl do tmy: "Zítra chlapče, zítra."
Když dorazil do bytu, byl úplně promočený, převlékl se a v klidu u horkého čaje začal přemítat o tom, čeho že to vlastně byl svědkem. Po dvou litrech hořkého nápoje došel k závěru, že vlastně nic neví. Rozhodl se navštívit hned ráno Jindřicha, dělat jakoby nic a pokusit se vypátrat něco konkrétnějšího. Nejlépe nahlédnout tak do té malé knihy. Toho večera už neusnul.
Kolem desáté odpoledne se osprchoval a vyrazil, zcela netrpělivý, jaké vysvětlení se mu podaří odhalit. Ulice byly ještě mokré. Cesta dolů byla přeci jen snazší, ale jak se přibližoval, nohy mu tuhly a tělo jako by vážilo snad tunu. Dech se zkracoval. Propadal panice.
Na chvilku se zastavil, aby nabral dech a odpočinul si. Nakonec sebral všechny síly na poslední kousek cesty. Konečně stál před vrátky. Všechno, co tu včera zažil, se mu okamžitě vrátilo a opět se vrátil do stavu absolutní paniky. V tom ho vyrušilo volání ze zahrady.
To Jindřich s úsměvem na rtech pokřikoval na chlapce, ať neotálí a okamžitě jde dál, na kus řeči, že ho rád vidí a co že je tady tak brzo a nečekaně. "Jdeš akorát, včera jsem dodělal další meducínu."
V chlapci okamžitě hrklo. Pochopil, že když tu bude takhle stát jako kůl v plotě a chovat se vystrašeně, mohl by vzbudit nedůvěru. Rozhodl se, že vynechá všechny svoje domněnky a prostě to nějak ustojí. Bez sebemenšího podezření.
Otevřel branku, nasadil si umělý úsměv na své bledé tváři a vykročil k Jindrovi. "Ahoj Jindřichu, jak se máš?"
Dva dávní společníci se dali do řeči na všechna možná témata a po pár vykouřených cigaretách pod sluncem vešli do baráku. Chlapce usadil na pohovce v obýváku a šel připravit vodu na čaj.
Ihned skočil po příležitosti a kouknul pod malou skříňku. Byla tam. Ležela schovaná v přihrádce.
Na scéně se objevil Jindřich s otevřenou krabičkou, v níž byly léčivé kuličky. Chlapec polkl na sucho.

"Tady, ty kluku jeden, na, hned si vezmi jednu, vypadáš bledě."
Nevěděl jak se z toho vyzout. Různě se vykroucel. Což nakonec slavilo úspěch.
"Dobrá tedy, vem si je domu, sám dobře znáš dávkování" a podal mu je do ruky. S vnitřním odporem si je vzal. Strčil si je do igelitového pytlíku, pak do kapsy. Představa, že má kus jeho masa u sebe mu zrovna nelahodila.
Jindřich si přisednul s konvicí čaje a začal vyprávět nějaký příběh, co se mu stal kdysi na cestách v Pákistánu.
Celou noc byl chlapec vzhůru a jeho povídání ho začalo uspávat, napil se proto pořádně čaje. Všechny jeho chuťové pohárky se postavily do pozoru. Čaj to byl poměrně kořeněný, se silnou zemitou příchutí. Ochutnal ještě jednou. V ten samý okamžik se napil i jeho hostitel. A přestal vyprávět. Upřeně začal pozorovat chlapce, jako by čekal že přijde nějaký zázrak, pak vstal a odešel do ložnice.
Chlapci se udělalo nevolno.
Začala se mu motat i hlava, ale stále byl při smyslech a rychle strčil ruku pod skříňku a vytáhl tu knihu. Otevřel ji a ihned poznal ty symboly ze včerejší noci. Prolistoval ještě pár stránek. Zrak mu spočinul na jednom nadpisu, který částečně dokázal s velkou námahou přeložit.
........MAGIE......A.......TAJNÁ......................................JAK PŘENÉST KARMICKÉ.............
NA DRUHOU OSOBU........................OČISTA DUCHA..........................DLUHY
zkoumal dál, když ho začala popadat silná euforie a paranoia zároveň. Hrdlo se mu začalo svírat. V tom vkročil do místnosti Jindřich opět zcela nahý s dýkou v ruce. Začal recitovat tou zvláštní řečí. Chlapec chtěl vstát, ale nemohl. Máchl rukou, kterou porazil konvici s čajem. Na podlahu se vylil její obsah s kouskem dosud nerozmočené kuličky.
Došlo mu to. Žádná neopodstatněná paranoia, jen se mi moje smysly snažily celou tu dobu naznačit, že je něco v nepořádku. Od dob, kdy se s ním potkal v hospodě, šel jeho život od čerta k ďáblu a onou tajnou přísadou, kterou s vděkem pojídal, byly Jindřichovi hříchy. Nechápal, jak by to mohlo být možné, neznal vůbec takový druh magie, ale najednou věděl, že se konečně dopátral svého vytouženého vysvětlení.
Dýka ho řízla do zápěstí a bezmocně sledoval, jak se svraštělý stařec naklání nad jeho tělem a saje jeho mladou krev. Síla mu postupně odcházela z těla.
Když už byl dostatečně nalokaný, odvalil se na protější pohovku.
Seděli naproti sobě. Jedno mladé bezvládné tělo a jeden stařec s vypoulenýma očima s pusou od lidské krve. Koukali mlčky na sebe. Na malou chvilku se ve stařeckých očích mihl závan výčitek svědomí. Ale jen na chvilku a to jen do chvíle, kdy začal opět zaříkávat. Tentokrát s každým opakováním jeho hlas slábnul. Naopak v chlapci se začala objevovat síla, která se v něm z ničeho nic brala. Byl najednou schopný zvednout ruku, dokonce se i postavil, sice se motal a všechno se mu před očima stále kroutilo, ale v mysli byl rozhodnut. Musím se bránit!
Euforicky omámen vypitým jedem popadl černou dýku, která ležela na stole a vší silou skočil na Jindřicha. Dýka mu projela břichem bez sebemenších obtíží. Ze vzteku, že ho celou dobu zrazoval a prováděl na něm potají bůh ví jakou černou magii, bodl ještě jednou. Bodl celkem třináctkrát.
Obě těla zcela vysílená, každé z jiného důvodu, ležela na sobě v tratolišti krve. Stařec, zcela klidným a jasným hlasem šeptal z posledních sil něco chlapci do ucha.
"Velké Dílo bylo dokonáno. Chyběl jsi mi jen ty, hochu. Tvůj střípek do skládačky. Na závěr tohohle celého letitého divadla jsem potřeboval, aby naprosto čistý člověk, ty, který přijal mé karmické dluhy, ač nevědomě, spáchal na mě hrdelní zločin, nejlépe vraždu. Dotáhl jsi to dokonce naprosto dokonale," zašklebil se. "Jsi výborný mág. Děkuji ti."
A začal se ďábelsky smát. Chuchvalce černé krve nezastavitelně tekly z pod vyplazeného jazyka. Pak už jen zašeptal.
"Jsem očištěn... "
A s těmito slovy vydechl naposled. Jeho tvář zářila vesmírnou blažeností.
Uběhl nějaký čas.
Chlapec seděl naproti oknu s bílými mřížemi a koukal ven, jak slunce svítí.
Z úst mu tekla dlouhá slina. Jestliže si tenkrát, před tou událostí myslel, že jeho život padá do hlubin, tak teprve teď poznal, co je to pravé peklo na zemi.
Byl zavřen v psychiatrické léčebně pro ty nejhorší devianty a pervézáky, ze které se už nikdy nedostal. Každý den bylo toto místo pro tak citlivou duši tím největším očistcem. Očistcem, který zde, dnem za dnem, odpykával za svého starého přítele. Jeho duše byla rozervána.
Dožil se zde úctyhodných 102 let.

Jelen

Cefus

Budu vyprávět příběh, o kterém nikde nenajdete zmínku, protože o takových věcech se radši nikde nepíše. Cítím však povinnost nenechat si to pro sebe a tak podobně...
"Tak chvilku si zamedituju... a pak si střihnu ještě hodinu chi-kungu," honilo se hlavou chlapci, když kráčel po úzké, kamenité pěšince, která přivedla každého znalce místního lesa do jeho skrytých útrob, hluboko, kam znalo cestu jen pár vyvolených. Chodívá sem skoro každý den, co nejdále od lidí, kteří jsou nepřekonatelnou překážkou ve zdokonalování duševního klidu a harmonie. Už je to pár let, co zde poprvé zakusil stav míru a souznění se vším živým a pro většinu humanoidů zváno, i neživým. Jde na své skryté místo i dnes, kdyby tušil...
Měl vizionářský sen, les ho volal jeho jménem více než kdy jindy. Zjevoval se mu statný jelen, který toužil po společném setkání. Pospíchá...
Když dorazil na malou mýtinu uprostřed hustého houští s nádherným výhledem na okolní kopce, bylo už poledne. Usedl se zkříženýma nohama do pozice Malý Buddha. Dech se zkracoval a myšlenky se svobodně, bez jakéhokoliv nátlaku začaly vytrácet. Pomalu se dostával do stavu bdělost-spánek, nic mezi tím. Meditace započala.

Po chvilce klidu se začal cíleně napojovat na vizi z předešlého dne, na jelena, jehož by měl každý myslivec s patřičnou hrdostí ve své sbírce nad krbem. Ani nečekal, že by to šlo tak hladce, energie proudila celým jeho tělem sama od sebe, byla chladná a měla příchuť země. Zesílil svoje úsilí, začal se promítat do onoho jelena a snažil se s ním splynout na co největší možnou hranici. Cítil, jak mu z kůže prorůstá srst. Nohy, ruce tvrdly a měnily se v kopyta. Z lebky rašily dva parůžky. Měl radost.
Pociťoval sílu toho skvostného zvířete, kterou se nechával unášet. Spojení bylo naprosto dokonalé a přesáhlo hranice jeho očekávání. Obočí jelena prorůstalo obočím chlapce, byli jedno. Postavil se hrdě, jako pán zdejšího lesa.Odněkud vyšla rána. Bolest v hrudi byla nesnesitelná. Začal ztrácet vědomí.
Projekce byla tak silná, že se otiskla i do myslivce sedícího nedaleko na posedu. Jeho fascinovaná tvář vystoupila ze stínu. "Hergot, to je výstavní kousek, byla by škoda nechat ho lesu," říkal si. Jeho staré ruce pevně svíraly pušku, která už viděla hodně smrti. Nikdy neminul. Bohužel, ani dnes ne.

Poslední co ve svém životě umírající chlapec viděl, byly zablácené gumáky. Sledoval jak se k němu blíží mokrou trávou. Pak se mu oči vyčerpáním zavřely. Chvíli nic a znovu prudká bolest mezi žebry. To mezi nimi projel nůž. Ostrá bolest se pomalu šířila od prsou dolů až k žaludku. Nabroušené ostří páralo kůži jelena s mnohaletou zkušeností, bez žádných větších potíží. Střeva se vyvalily ven na trávu. Z vnitřností se kouřilo natolik, že si musel myslivec několikrát otřít zamlžené sklo na brýlích kapesníkem. Chlapec umřel...
Vykuchat a naporcovat... "Ne, ne, naporcovat ne, tu kůži chci celou. Vezmu ho domů a tam ho stáhnu. Takovej kapitální kousek," opakoval si pro sebe s úsměvem. "Dojdu dolů k silnici pro auto, vyjedu sem nahoru a vezmu ten velkej pytel, co sem v něm včera vez' brambory. Hodim jelena na něj a stáhnu po trávě na cestu. Pak už ho nějak s vypětím sil nasoukám na korbu." Vnitřní obsah těla nechal pohozené v lese, kde se o něj postará jiná zvěř, a se zbytkem udělal jak si řekl.
Cesta na hájovnu nebyla nějak dlouhá. Jel přes vesnici, kde se stavil v místní hospodě na jedno pivo, aby zahnal tu pachuť krve, kterou měl přilepenou na horním patře svých úst. Se svým úlovkem se nikomu nepochlubil, nebyl totiž nikdy moc sdílný k svému okolí a lidé ho spíš považovali za mlčenlivého podivína. Jediný, s kým opravdu komunikoval, byla jeho rodina. Manželka Helena a dvě děti, Jakub se Sárou, kteří už byli dospělí a moc se starému tátovi nevěnovali. Odjeli z domu jakmile to jejich věk umožňoval a vydali si vstříc modernímu životu ve městě. Měli plné zuby věčně studené vody ve sprše, dotěrného hmyzu a nemožnosti si cokoliv, kdykoliv nakoupit. Oba se proto odstěhovali do Prahy, kde žili dle svých představ.
Největší radost, tedy pro něj, v současné době představovala tři vnoučata. Jednoho kluka z Jakubovi a dvě dívčiny ze Sářiny strany. Manželka, hodná a tichá paní domu, dnes jela do Prahy na 14 dní na návštěvu a měla pak všechna ta zlatíčka přivézt do hájovny na týdenní prázdniny u dědy.
Když myslivec dorazil k hájovně, vyložil svoji životní trefu na vozejk a s rachotem odkodrcal do kůlny. Měl zde na tuto příležitost připravenou kladku, která byla lety odzkoušená, a proto nečinilo žádnou větší námahu vytáhnout a pověsit jelena za nohy. Mouchy už se slétávaly, proto myslivec na nic nečekal a začal se stahováním nádherné, dobrou trefou nepoškozené kůže. Rozepisovat se o tomto dění nemá asi smysl, všichni si dokážou představit, jaké to je, když kolem vás bzučí nekonečné hejno much a lepí se do usychající krve, která je všude kolem, i na vašich rukách.

Když dokončil své dílo, začal porcovat maso. Nejdříve oddělil jelenovi hlavu se vzácným parožím. Rozhodl se, že hlavu celou vypreparuje, což bylo také jedním z jeho oblíbených koníčků. Upřímně se na to těšil. Představoval si, jak se vrátí jeho žena s dětmi, jak jim naservíruje svůj proslavený zvěřinový guláš, který opravdu byla radost ochutnat. "No a až pošleme děti spát, jistě budou z čerstvého vzduchu silně unavené, tak povalim tu svoji duši spřízněnou na novou předložku u postele v ložnici a zavzpomínáme na drahocenné mládí, když bude myslet, že už jí nic nepřekvapí, vstanu a zapálím oheň v krbu, načež se zjeví nad krbem obrovská hlava statného jelena, chlouba každého lesáka. Už to bude měsíc až se vrátí, co jsme to naposledy dělali, určitě bude babka při chuti." Smál se nahlas sám pro sebe a zcela automaticky, aniž by na to musel myslet, odděloval maso od kostry a něco balil do mrazáku, něco třeba rozdá sousedům a zbytek nechá uzrát na ten svůj guláš.
14 dní uběhlo strašně rychle, a to asi proto, že myslivec byl zcela ponořen do preparování hlavy a vydělávání srstnaté kůže. Všechno stihnul, jak si naplánoval, hlava visela, guláš připravený ve spíži, nová předložka ležela u postele. Napěchoval si fajfku a trpělivě, s pocitem naprosté spokojenosti vyčkával na zápraží, čta dnešní noviny.
Za chvíli slyšel zdálky přijíždět automobil. Vyskočil na nohy a šel naproti otevřít vrata u plotu. Opět asi nemusím vysvětlovat, jaké bylo přivítání s vnoučaty, se ženou, jak celý den chodili po lese po borůvkách. Děda vysvětloval, jak se která rostlina či zvíře jmenuje, prostě předával s radostí své nasbírané zkušenosti z lesa. Také přísně zakázal chodit ženě do ložnice, že tam má na večer připravené velké překvapení, které si jistě užijou oba dva. Pro jistotu zamkl pokoj.
Když nastal večer, sešli se všichni u stolu. Děda myslivec vytáhl jeden ze svých výtvorů, vonící bylinkami a nasládlým masem. Nikdo ani necekl, kromě několika mlasknutí, když do sebe tlačili ten chuťově zvláštní guláš, nic se mu ale nedalo vytknout, opravdu splnil pověst svého tvůrce, ba i ji dokonce s několika kousky masa v puse předčil. Všechno šlo jak po másle. Děti unavené šla babička uložit do jejich postelí a sama byla zvědavá, co to ten starej blázen zase vymyslel.
"Konečně...," mumlal si myslivec. Celý nažhavený, jak už léta nebyl, táhnul bábu do ložnice. "Na co ta tma?" ptala se žena. Děda na nic nečekal a povalil něžně starou paní domu na kůži u postele. "Co to je za divnej studenej hadr pod náma?" žadonila o odpověď. "Na nic nemysli a zkus se uvolnit. Jestli potom pak poznáš, na jakém zvířeti jsme to dělali." Děda se do toho vrhnul se vší parádou, funěl babce do obličeje, sliny mu kapaly na její krk. Její záda se pod nárazy obézního těla otírala o novou kožešinu, bylo jí to divné a stále přemýšlela, jaké že to může být zvíře.
Netrvalo opravdu dlouho a děda zachroptěl. Žena pohlédla do jeho tváře a ze směšně pokřivené grimasy na obličeji pochopila, že je po všem. "Ještě že to netrvalo dlouho," řekla si pro sebe. Chtěl se ještě chvilku mazlit, ale nebylo mu ze samé zvědavosti dopřáno. "Tak co je to za kůži?" rejpla.
Děda vyskočil jak když střelí, oblékl si teplákovou soupravu a začal zapalovat připravené dříví v krbu. Plameny se pomalu rozhořívaly a světlo letmo poskakovalo po pokoji sem a tam. Pak se opět přitulil k polonahé ženě a čekali, až se oheň rozhoří naplno, aby i po tmě špatně vidící spatřila, co se objeví před mileneckým párem, ležícím na vydělané lidské kůži našeho nebohého chlapce.
Myslivcova žena ještě mockrát zamžourala očima, než její mozek, který prožil celý život v poklidných situacích, nedokázal akceptovat, že se před ní na stěně pokoje zubí hlava nějakého mladého muže s vyplazeným úmrlčím jazykem. Oči vyvalené doširoka, jakoby viděly tu největší hrůzu světa. Popadl jí strašný amok. Nepříčetně ječela a mlátila svého muže.
Myslivec nejdřív vůbec nevěděl, co se děje, a po pár úderech do své hlavy spatřil velkou srnu s babčiným obličejem jak stojí na dvou zadních nohách a předními kopyty ho mlátí, kam se dá, až mu crčela z hlubokých ran do obličeje teplá krev. Zmatený popadl sekeru u krbu a začal se bránit. Stačilo několik přesných úderu do krku nebezpečného zvířete, aby chroptíc padlo mrtvé k zemi. Stál tam nad tím bezvládným tělem a sledoval tvořící se krvavé bublinky u nozder, jako když se rozdělává saponát ve vodě. Než mu cokoliv mohlo dojít, vyřítily se na něj tři další, tentokrát ještě nedospělé malé srnky. Jejich řev byl nesnesitelný. Pološílený myslivec zatoužil po čerstvém vzduchu. Začal se prosekávat ven houfem srnek. Neřešil kam udeřit, jen si tupě klestil cestu, jakoby kráčel hustým nepropustným pralesem.

Byl venku. Tam už stály dva policejní vozy a několik příslušníků mávalo pistolemi a něco zmateného křičeli na myslivce. Ten vůbec nevnímal a stále držel sekeru v ruce, ze které vysely cáry vlasů zmáčených krví.
Policii zavolali vzdálení sousedi, když rozbalili maso z papíru, které jim včera přinesl jejich tichý soused. Měli z něho radost a naplánovali si na dnešní sobotní večer grilování s přáteli. Jak nemilé bylo jejich překvapení, když se vší slávou, že mají ze všech hostů to nejlepší maso na přírodní steaky, vyklopil soused, aniž by předtím zkontroloval obsah, na venkovní stůl mírně oteklou část lidské nohy, precizně vykostěnou a oddělenou od těla.
Myslivec stojí na verandě a před jeho domem stojí stádo srnců, všichni se zdají být vůči němu nepřátelští, a tak nečeká a vrhne svoji sekeru proti nejbližšímu srnci. Náhoda tomu chtěla, že se trefil přímo do hlavy mezi paroží. Mladý policista se skácel k zemi se zaťatou sekerou v čele. Ostatní stáli ochromení tou nenadálou hrůzou, která se před nimi odehrávala, a tak než začal první státní příslušník se střelbou, nestál už před nimi starý myslivec, ale mladý statný jelen, který několika dlouhými skoky zmizel v lese.

Nikdy se žádné vysvětlení nenašlo. V policejní zprávě se uvádí, že na prknech verandy byly krvavé stopy myslivcových bot, které pomalu přecházeli ve stopy jelení. Výpovědi zúčastněných policistů nikdo nebral vážně, a tak případ zůstal nevyřešen. Dodnes se vypráví, že v okolí občas potkáte hluboko v lese toho největšího jelena, jakého jste kdy viděli a ti, které nechal k sobě přijít blíž, přísahali, že má lidské oči. Většinou se jednalo jen o malé děti, proto tomu nikdo nevěří.