Očistec

Cefus

Pokaždé, když nastala noc v ulici U lišky, která se vinula do mírného kopce úzkou uličkou obehnanou vysokými zdmi, zpoza kterých vystrkovaly své mohutné větve letité duby, vypadalo to, jako když našinec prochází pekelným tunelem vedoucím do nekonečné tmy. Žádné veřejné osvětlení zde nikdy nebylo, a tak jediné světlo, které dokázalo proniknout hustým porostem, byly jen ty nejjasnější hvězdy na nebi. Stromy šustily svým listím při sebemenším vanutí větru a za bouřek, jako byla dnes, své zlověstné pařáty natahovaly po všech kolemjdoucích, jako i po chlapci, který pospíchá za svým o mnoho let starším přítelem, bydlícím v jednom domě v právě již zmiňované ulici. S každým dalším schodem byl více promáčený, potůčky špinavé vody valící se dolů, prorážely a braly sebou opadané suché listí, které bylo snad všude, kam oko dohlédlo. Po náročném výstupu dorazil konečně k brance.
Zazvonil.
Všechno na tomto domě a zahradě vypovídalo o svém majiteli zajisté neomylně jednu věc. O nic se nestaral, vše nechával svému osudu a sám si šel svojí cestou. Byl to pro své okolí starý mrzutý podivín, která se rád hádal o každou maličkost a nikdy nechtěl ustoupit, i když si nebyl zcela jistý, zda má pravdu. A právě vlastnosti, že nikdy nechtěl ustoupit, a k tomu ještě obrovský kus sebevědomí, zajistili svému vlastníkovi nehynoucí pověst člověka vzdělaného, zcestovalého. Avšak jeho zjev nutil většinu lidí za jeho zády vyprávět o něm nepěkné historky, vedoucí vždy k výbuchu smíchu. Je pravda, že kdyby se alespoň trochu věnoval základním hygienickým návykům, lidská smečka místní vesnice by ho přijala trochu vstřícněji. To by se ovšem ještě musel zdržet většiny svých ideologických debat s okolím ve stavu opilosti. Jeho příběhy ze zemí, o kterých většina přísedících ani neslyšela, jeho návody jak udržovat zdraví pomocí bylin, kořenů a jednoduchého cvičení se s oblibou poslouchaly, ale někdy, když nezůstal jen u piva a přidal nějaký ten rum, otevřel si pusu na špacír a začal vyprávět dokonce o provozování rituální magie. To už ho v tu chvíli měla většina sousedů opět za blázna a dělali urážlivé narážky na jeho osobu. On se na oplátku vždy rozčílil, všechny posílal do horoucích pekel, a když už mu na čele naběhly dvě nádherně tvarované žíly do písmene Y, bylo jasné, že brzo dostane záchvat ironického smíchu a odpotácí se domů vyspat. Zítra zas všichni budou dělat, jako by se nic nestalo.
Tak to šlo řadu let, než se do vesnice přistěhoval cizí chlapec, kterého podobné věci fascinovaly. Jednou zavítal do místní hospody a sedl si právě k našemu podivínovi. A tak vzniklo letité přátelství mezi dvěma muži, zajímajících se o věci, o nichž si většina lidí myslí, že jsou to věci v lepším případě vymyšlené. A v tom horším případě by všechny znalce tohoto úzkého kruhu vědomostí poslali jako za dávných a dnes ještě nepřekonaných dob na pěkně stavěnou hranici s kůlem politým olejem.
Zazvonil ještě jednou.
Nic se neozývalo. Rozhlédl se kolem.
Všude byla hluboká tma a jen v několika málo oknech na druhé straně údolí byly vidět svíčky a sem tam se někde mihl kužel světla od baterky.
"Aha," řekl si. "Kvůli bouřce asi vypadl elektrický proud ve vsi. Jindřich mě sice nečeká, mám být na celý týden v Krušných Horách u příbuzných, ale kvůli nenadálé nemoci mého starého strýce, jsem radši odjel dřív, abych nebyl přítěží."
Před malou chvílí přijel vlakem a po cestě domů ho potkala tahle mela. "Je sice už po půlnoci, ale nevidím důvod, proč bych nemohl vtrhnout v tomhle šíleném počasí k příteli na návštěvu, když stejně vím, že chodí spát až kolem 3 hodiny ranní. Rád bych se u něho na chvilku schoval a počkal, třeba se to přežene, domu to mám přece jen ještě pěkný kus cesty," zvažoval.
Nakoukl přes vrátka. Z druhé strany domu poskakovalo po stromech světlo, patrně od svíčky. U něj to není nic neobvyklého, protože jeho zásobu všelijakých svíček by mohli závidět i ve Vatikánu.
Otevřel a vyběhl na verandu.
Zabušil na dveře. Ale v tom rachotu, jak prudký lijavec mlátil o plechovou střechu, nebylo nic slyšet.
"Zkusím zabouchat na to okno, ze kterého se svítí."
Pomalu, pod děravým a značně zarostlým okapem, ze kterého stejně cákala voda jako z pod sprchy, se ploužil podél stěny na druhou stranu domu. To, co spatřil, když chtěl zaklepat na okno, ho šokovalo. Starý pán stál zcela nahý uprostřed kruhu, namalovaného na prkenné podlaze, okolo detailně vypracované neznámé symboly a do středu vsazen pentagram. V každém jeho cípu byla jinak barevná svíčka. Těch mimochodem bylo v místnosti zapáleno ještě spousta a celému představení dodávaly tu správnou atmosféru. V jedné ruce držel velkou černou dýku a něco odříkával z malé knížky, kterou držel v druhé. Ta knížka ho upoutala, nikdy ji předtím neviděl, znal celou jeho knihovnu, ale takové by si určitě všiml. Byla v koženém pouzdře a podle opotřebení musela být hodně, opravdu hodně stará. Odehrávala se tu magie v celé své ničím nenapodobitelné kráse.
"Myslím, že bych se měl otočit a jít pryč. Nechat Jindru na pokoji, ať si pokračuje v rituálu zcela nerušen."
Jenže celá scenérie s nahým starcem byla ve své podstatě fascinující, odtrhnout oči bylo těžší, než by si člověk dokázal přiznat.

"Půjdu," říkal si tiše pro sebe.
Už, už chtěl odejít, když v ten moment vytáhl Jindřich ze skříňky krabičku, kterou chlapec dobře znal. Z té mu dával léčivé kuličky vlastní výroby, které obsahovaly různé byliny, nějaké sušené maso a ještě pár indegriencí, které nikdy nechtěl prozradit. Vždycky říkal: "o nic se hochu nestarej, hlavně že ti pomáhají." Což byla pravda. Kdykoliv požil Jindřichovu medicínu, ulevilo se mu na několik týdnů. Jeho zdravotní stav se před několika lety zhoršil a v duchu hesla "když se něco může pokazit, tak se to pokazí," i štěstí ho opustilo. Nic se mu poslední dobou nedařilo, lidi se na něho dívali opravdu s podezřením, jako by byl typ člověka, jenž budí hrůzu už pouhým pohledem. Přitom náš hlavní hrdina byl člověk velmi dobře vychovaný a svým způsobem by ho lidé mohli považovat za určitý druh světce. Na co šáhnul, se mu pokazilo, v zaměstnání to šlo od desíti k pěti a vůbec. Když uvažoval nad tím, proč se tak děje, vždycky se vkradla do hlavy myšlenka, že je to od té doby, co se sem přistěhoval. Pak vždy začal vnímat, že začíná být až moc paranoidní a uznal, že má prostě smůlu. Ale potkal tady Jindřicha a to pro něho byla dostatečná satisfakce osudu.
"Možnost vidět, co obnáší příprava mého léku a co jsou ty ostatní tajné přísady, je velice lákavá."
"Mám přece právo vědět, čím si léčím tělo!"
"A když mi to nechce říct, využiji téhle příležitosti."
Všechen stud z něho najednou odpadl a klekl si na mokrý betonový chodníček, hlavu schoval za roh a jen napůl jedním okem potají pozoroval, co se bude dít.
Pohled na starého kmeta s šedivým vousem, dlouhými prořídlými vlasy a oplácanou postavou, kterou držely ve vzpřímené horizontální poloze dvě vyzáblé nohy, samo o sobě působilo komicky, ale všechno to divadlo okolo tomu dávalo příchuť jistého šílenství a hrobové dekadence. Jindřich si kleknul na kolena před dřevěný tác v pentagramovém kruhu a odříkával chrčivým hlasem nějakou formuli nad bylinkami, které na něm ležely. Poté je rozkrájel svojí černou dýkou na drobné kousky. Vstal a odešel do vedlejší místnosti. Za chvíli se vrátil a přinesl si sebou malý zavázaný pytel. Opět si klekl a s pohledem upřeným ke stropu ho pomalu otvíral. Strčil do něho ruku, bylo vidět, že se chvíli s něčím pere a pak vytáhl za hlavu hada, dlouhého asi jeden metr. Kroutil se jak mohl, ale pevnému sevření nebylo úniku.
Celou tu dobu stále odříkával tu neznámou magickou formuli. Jeho hlas nepatrně rytmicky sílil a zároveň mohutněl. Nikdy předtím z jeho úst neslyšel takovou intonaci. Jindřich byl určitě v hlubokém transu.
Položil hada na dřevěný tác a rychle do něho bodl. V posmrtné křeči sebou plácal v divném rytmu ze strany na stranu. Stařec pomalu rozřízl hada od hlavy k ocasu a rukou z něho vytáhl vnitřnosti. Ty pomalu uložil do připravené misky.
Všude na tácu i okolo byla krev. Stařec sebral nakrájené byliny, vytřel s nimi krev z tácu a vložil je do velkého hmoždíře. To už Jindřich přímo nelidsky řval. Bouřka a vítr byly tuto noc jeho pomocníky. Nikdo nemohl mít tušení, co se tu děje. Najednou levou nohu přitáhl před sebe, takže vypadal jako když se dvoří nějaké ženě. Z ničeho nic si zabodl dýku do stehna. Ruka se mu silně klepala, když si z nohy vyřezával kousek svého masa. Chlapec vykřikl. Ale stejně tak, jak bouřka s větrem kryly Jindřicha, stejně tak schovaly i vyděšeného kluka. Když se po chviličce vzpamatoval, zaostřil svůj zrak na jeho nohy a všiml si několika starších hlubokých jizev.
Kus svého seschlého masa hodil do hmoždíře k bylinám. Pak si stáhl ránu na noze připraveným obvazem a pokračoval v zaříkávání. Rozmělňoval přitom svoje maso s bylinami s takovou vervou, až z něho stříkala ven hadí krev. Dovnitř postupně přidával ještě nějaké koření, olejíčky a na závěr tam šoupl z plechovky něco úzkého, slizkého, jako pořádnej slimák to vypadalo. Chlapec si uvědomil, že všechno tohle svinstvo celou tu dobu jedl. Ihned se mu zvedl žaludek a několikrát se pozvracel pod okno. Zvedl zpátky hlavu, aby o nic důležitého nepřišel.
Starý šílenec už vycpával svou připravenou směsí vykuchaného hada. Když už mu nic nezbylo, utichl. Docela chvíli tam tak mlčky seděl a ani se nehnul. Asi o 20 minut později opět vzal dýku a uřízl si dlouhý pramen šedivých vlasů. Umotal z nich provázek a ten pak navlékl na velkou jehlu, se kterou zašil hadovi břicho. To už zase recitoval nějakou tajnou řečí.
Jakmile udělal poslední steh a položil jehlu, chlapec by přísahal, že skrz orosené okno viděl, jak had ožil. Jenže neměl dostatek času na ověření své teorie, protože Jindřich ho rychle chytl za hlavu a hodil dvířky do hořících kamen. Začal se z nich okamžitě linout těžký zápach a dým. Ten smrad byl cítit i ven. Jenže Jindřich vypadal, jako když čmuchá ten nejvybranější francouzský parfém.

Když už čoud zaplnil celou místnost, bylo to znamení pro starého kuchaře, že je čas vytáhnout pečínku. Pohrabáčem vydoloval zuhelnatělé tělo hada a položil zpět na tác. Nebylo už tak dobře přes ten dým vidět, ale sem tam se dalo zahlédnout, jak rozklepl hada a vytvrdlou, ještě kouřící směs z černého těla položil na talíř. V tom momentě se začal smát a poskakovat okolo jako blázen. Očividně měl radost, že se dílo zdařilo. Chňapl svoji knížku a strčil ji zespodu pod skříňku.
Pak šel otevřít okno a vpustit dovnitř čerstvý vzduch nasáklý vodou. Chlapec s leknutím, že je chycen při činu, rychle začal prudkým deštěm utíkat jako o život. Zabouchl za sebou vrátka a pelášil uličkou nahoru po schodech do vytouženého domova. Déšť, ne-déšť to už v tuto chvíli bylo jedno.
Nikdo už nebyl svědkem toho, jak se zpoza zad nahého vrásčitého starce valil světlý dým a jak s kyselým úsměvem špitl do tmy: "Zítra chlapče, zítra."
Když dorazil do bytu, byl úplně promočený, převlékl se a v klidu u horkého čaje začal přemítat o tom, čeho že to vlastně byl svědkem. Po dvou litrech hořkého nápoje došel k závěru, že vlastně nic neví. Rozhodl se navštívit hned ráno Jindřicha, dělat jakoby nic a pokusit se vypátrat něco konkrétnějšího. Nejlépe nahlédnout tak do té malé knihy. Toho večera už neusnul.
Kolem desáté odpoledne se osprchoval a vyrazil, zcela netrpělivý, jaké vysvětlení se mu podaří odhalit. Ulice byly ještě mokré. Cesta dolů byla přeci jen snazší, ale jak se přibližoval, nohy mu tuhly a tělo jako by vážilo snad tunu. Dech se zkracoval. Propadal panice.
Na chvilku se zastavil, aby nabral dech a odpočinul si. Nakonec sebral všechny síly na poslední kousek cesty. Konečně stál před vrátky. Všechno, co tu včera zažil, se mu okamžitě vrátilo a opět se vrátil do stavu absolutní paniky. V tom ho vyrušilo volání ze zahrady.
To Jindřich s úsměvem na rtech pokřikoval na chlapce, ať neotálí a okamžitě jde dál, na kus řeči, že ho rád vidí a co že je tady tak brzo a nečekaně. "Jdeš akorát, včera jsem dodělal další meducínu."
V chlapci okamžitě hrklo. Pochopil, že když tu bude takhle stát jako kůl v plotě a chovat se vystrašeně, mohl by vzbudit nedůvěru. Rozhodl se, že vynechá všechny svoje domněnky a prostě to nějak ustojí. Bez sebemenšího podezření.
Otevřel branku, nasadil si umělý úsměv na své bledé tváři a vykročil k Jindrovi. "Ahoj Jindřichu, jak se máš?"
Dva dávní společníci se dali do řeči na všechna možná témata a po pár vykouřených cigaretách pod sluncem vešli do baráku. Chlapce usadil na pohovce v obýváku a šel připravit vodu na čaj.
Ihned skočil po příležitosti a kouknul pod malou skříňku. Byla tam. Ležela schovaná v přihrádce.
Na scéně se objevil Jindřich s otevřenou krabičkou, v níž byly léčivé kuličky. Chlapec polkl na sucho.

"Tady, ty kluku jeden, na, hned si vezmi jednu, vypadáš bledě."
Nevěděl jak se z toho vyzout. Různě se vykroucel. Což nakonec slavilo úspěch.
"Dobrá tedy, vem si je domu, sám dobře znáš dávkování" a podal mu je do ruky. S vnitřním odporem si je vzal. Strčil si je do igelitového pytlíku, pak do kapsy. Představa, že má kus jeho masa u sebe mu zrovna nelahodila.
Jindřich si přisednul s konvicí čaje a začal vyprávět nějaký příběh, co se mu stal kdysi na cestách v Pákistánu.
Celou noc byl chlapec vzhůru a jeho povídání ho začalo uspávat, napil se proto pořádně čaje. Všechny jeho chuťové pohárky se postavily do pozoru. Čaj to byl poměrně kořeněný, se silnou zemitou příchutí. Ochutnal ještě jednou. V ten samý okamžik se napil i jeho hostitel. A přestal vyprávět. Upřeně začal pozorovat chlapce, jako by čekal že přijde nějaký zázrak, pak vstal a odešel do ložnice.
Chlapci se udělalo nevolno.
Začala se mu motat i hlava, ale stále byl při smyslech a rychle strčil ruku pod skříňku a vytáhl tu knihu. Otevřel ji a ihned poznal ty symboly ze včerejší noci. Prolistoval ještě pár stránek. Zrak mu spočinul na jednom nadpisu, který částečně dokázal s velkou námahou přeložit.
........MAGIE......A.......TAJNÁ......................................JAK PŘENÉST KARMICKÉ.............
NA DRUHOU OSOBU........................OČISTA DUCHA..........................DLUHY
zkoumal dál, když ho začala popadat silná euforie a paranoia zároveň. Hrdlo se mu začalo svírat. V tom vkročil do místnosti Jindřich opět zcela nahý s dýkou v ruce. Začal recitovat tou zvláštní řečí. Chlapec chtěl vstát, ale nemohl. Máchl rukou, kterou porazil konvici s čajem. Na podlahu se vylil její obsah s kouskem dosud nerozmočené kuličky.
Došlo mu to. Žádná neopodstatněná paranoia, jen se mi moje smysly snažily celou tu dobu naznačit, že je něco v nepořádku. Od dob, kdy se s ním potkal v hospodě, šel jeho život od čerta k ďáblu a onou tajnou přísadou, kterou s vděkem pojídal, byly Jindřichovi hříchy. Nechápal, jak by to mohlo být možné, neznal vůbec takový druh magie, ale najednou věděl, že se konečně dopátral svého vytouženého vysvětlení.
Dýka ho řízla do zápěstí a bezmocně sledoval, jak se svraštělý stařec naklání nad jeho tělem a saje jeho mladou krev. Síla mu postupně odcházela z těla.
Když už byl dostatečně nalokaný, odvalil se na protější pohovku.
Seděli naproti sobě. Jedno mladé bezvládné tělo a jeden stařec s vypoulenýma očima s pusou od lidské krve. Koukali mlčky na sebe. Na malou chvilku se ve stařeckých očích mihl závan výčitek svědomí. Ale jen na chvilku a to jen do chvíle, kdy začal opět zaříkávat. Tentokrát s každým opakováním jeho hlas slábnul. Naopak v chlapci se začala objevovat síla, která se v něm z ničeho nic brala. Byl najednou schopný zvednout ruku, dokonce se i postavil, sice se motal a všechno se mu před očima stále kroutilo, ale v mysli byl rozhodnut. Musím se bránit!
Euforicky omámen vypitým jedem popadl černou dýku, která ležela na stole a vší silou skočil na Jindřicha. Dýka mu projela břichem bez sebemenších obtíží. Ze vzteku, že ho celou dobu zrazoval a prováděl na něm potají bůh ví jakou černou magii, bodl ještě jednou. Bodl celkem třináctkrát.
Obě těla zcela vysílená, každé z jiného důvodu, ležela na sobě v tratolišti krve. Stařec, zcela klidným a jasným hlasem šeptal z posledních sil něco chlapci do ucha.
"Velké Dílo bylo dokonáno. Chyběl jsi mi jen ty, hochu. Tvůj střípek do skládačky. Na závěr tohohle celého letitého divadla jsem potřeboval, aby naprosto čistý člověk, ty, který přijal mé karmické dluhy, ač nevědomě, spáchal na mě hrdelní zločin, nejlépe vraždu. Dotáhl jsi to dokonce naprosto dokonale," zašklebil se. "Jsi výborný mág. Děkuji ti."
A začal se ďábelsky smát. Chuchvalce černé krve nezastavitelně tekly z pod vyplazeného jazyka. Pak už jen zašeptal.
"Jsem očištěn... "
A s těmito slovy vydechl naposled. Jeho tvář zářila vesmírnou blažeností.
Uběhl nějaký čas.
Chlapec seděl naproti oknu s bílými mřížemi a koukal ven, jak slunce svítí.
Z úst mu tekla dlouhá slina. Jestliže si tenkrát, před tou událostí myslel, že jeho život padá do hlubin, tak teprve teď poznal, co je to pravé peklo na zemi.
Byl zavřen v psychiatrické léčebně pro ty nejhorší devianty a pervézáky, ze které se už nikdy nedostal. Každý den bylo toto místo pro tak citlivou duši tím největším očistcem. Očistcem, který zde, dnem za dnem, odpykával za svého starého přítele. Jeho duše byla rozervána.
Dožil se zde úctyhodných 102 let.