Kterak stařenka Kudlanková vstoupila nepoznána do společenstva svatých

Kterak stařenka Kudlanková vstoupila nepoznána do společenstva svatých

Bedřich Říha

 

Kája stál na prahu otevřených dveří do myslivny, zlehka se kolíbal dopředu a dozadu a pozoroval špičky svých otlučených kopaček. Zdálky vypadal jako potápěč, který se chystá vrhnout do hluboké vody. "Kájo, buď včas k obědu!" uslyšel za sebou z kuchyně. Kája měl dnes volno, přestože byl všední den. Včera totiž spadla škola a pan učitel byl zle zřízen. "Bůh dal, bůh vzal," myslel si o tom Kája. Ohlédl se přes rameno a zavolal: "Ano, mami!" Pak se naposledy nadechl, našpulil tváře a skočil přímo do slunečného rána. Vyběhl na cestu, chvíli běžel, potom rychle šel a potom se proměnil v koně. Stříhal špičkama uší, jak mu mezi nimi práskal bič, napínal svaly pod těžkým nákladem a řehtal. Za zatáčkou seběhl ze stráně a začal šplhat do protějšího kopce. Teď funěl a soptěl a mohl si představovat, že je třeba jezevec, ale to nedělal, protože měl moc práce s výstupem. Přeběhl ještě asi tři kopce a byl ve svém království. Měl totiž v kopcích svoje sídlo, ve kterém sídlil se svojí družinou. Vybojoval zde mnoho lítých bitev se svým úhlavním nepřítelem, Hovězím uchem. Mnohdy utržil děsné rány a to ho pak ošetřila krásná Bibiána, která se nápadně podobala spolužačce Kozáčkové. Stačila chvilka a už zase vyskočil z lebedy jako mladík. Nyní nedočkavě šplhal nahoru, zvědav, jak za jiného světla působí jeho dílo, zeď, kterou vybudoval před několika dny z kamenů slepených blátem. Když ale vstoupil do svého ležení, zjistil ke své nelibosti, že velká část jeho zdi spadla. Měla zatarasit takovou skulinu na vyvýšeném plácku, uprostřed něhož rostl strom. Kája si vzdychl, ale hned přistoupil k nutným opravám. Nejdříve seběhl s plechovým lavorem dolů k potoku, aby udělal další maltu. Tentokrát ale byl chytřejší a přidal do bláta trochu písku na zpevnění. Vytáhl lavor nahoru a pořádně ucpával všechny skuliny mezi znovu navršenými kameny. Pro maltu se vrátil ještě dvakrát. Pak usoudil, že už pracoval dost a rozhodl se pro malý průzkum. Vydal se vzhůru potokem, kopačky pověšené kolem krku, svázané za tkaničky. Potok se v těch místech točil a kroutil a Kája si vybral malý přítok, úzkou stružku hojně zarostlou bujnou vegetací. Když se mu zdála voda příliš studená, vystoupil na malou mýtinu, usušil si nohy o trávu a usedl pod statný keř, aby si odpočinul. Lehl si na záda, chvíli se díval na větve nad sebou a pak usnul.
Stařenka Kudlanková seděla zcela nahá na půdě svého domku, nohy zkřížené jako turek, a hrála na housle. Ušima se vezla na klenuté melodii a přimhouřenýma očima pozorovala skrze světlík výseč blankytné oblohy s několika průsvitnými beránky. Když dohrála, uložila housle do futrálu, hodila něco na sebe a sešla dolů obstarat dvorek. Tři černé slepice, které měla, se k ní hnaly, jak se k nim blížila s ošatkou zrní. Podívala se na tu vpředu a řekla: "Elvíro, snes mi vejce!" Slepice na ní civěla kulatým okem a po slepičím způsobu nahýbala hlavu. Shýbla se a začala rychle zobat, jak mezi ně stařenka hodila plnou hrst pšenice. "Snes mi vejce, Elvíro!" řekla Kudlanková znovu a pohrozila jí prstem. Vrátila se i s ošatkou k lavici u dveří, na které ležel zrzavý kocour Paracelsus. Sedla si vedle něho, podrbala ho za ušima a už chtěla zapříst nějaký zajímavý rozhovor, když se najednou zarazila, lehounce svraštila obočí a podívala se kamsi do dáli, jako by slyšela nějaký vzdálený zvuk, který neslyšel dokonce ani kocour. Podívala se znovu na kocoura, pohladila ho po kožichu, znovu se nadechovala, že promluví, a v tom se zarazila znovu. Položila si ruce do zrní v ošatce, sklonila hlavu a zavřela oči. Zdálo se, že usnula.
Kája otevřel oči po krátkém spánku. Cítil přítomnost někoho dalšího. Zvedl hlavu a za úzkou stružkou potoka uviděl stát ženu s dlouhými, černými vlasy. Byla bosá, oblečená do bílých volných šatů s jemnou krajkou. Stála u malířského stojanu, zády ke Kájovi, a s paletou v jedné ruce a štětcem v druhé malovala obraz. Kája chtěl vidět, co je na obraze, a tak si sedl. Zvláštní bylo, že barvy a tvary na plátně se kroutily, vpíjely se do sebe a zase se oddělovaly, jako by byly živé. Paní se pomalu otočila na Káju. Hluboké temné oči, které zářily z bledé souměrné tváře, se zabodly do očí Kájových a Kája uslyšel uvnitř své hlavy melodický hlas: "Pojď ke mě!" Kája chtěl vstát a přeskočit potok, ale nemohl se pohnout. Krásná paní se na něho smutně dívala: "Jestli chceš sem ke mě, musíš sníst černou jahodu!" Nad Kájovou hlavou se pohnuly větve keře s černými lesklými bobulemi. Kája utrhl jeden plod a strčil si ho do pusy. Nechutnal špatně, trochu nasládle. "Sněz černou jahodu a přeskoč potok!"opakovala paní. "Jsem ještě malej!" vyhrkl Kája, jako by chtěl uvést na pravou míru něco nepatřičného. "Něco ti ušetřím, něco ti ušetřím," zazněl mu zase v hlavě konejšivý, čarovný hlas. Kája utrhl další plod a snědl ho. "Ještě, ještě!" volala paní a smála se: "Ještě!" Kája trhal a jedl. Po páté bobuli se roztřásl, sklopil hlavu a položil si ruce na břicho. Nějak mu bylo mdlo. Chtěl se podívat znovu na krásnou paní a na obraz s pohybujícími se barvami, ale teď se pohybovalo všechno kolem něj a paní nevidět. Měl tak sucho v puse, že nemohl polykat a zrak se mu rozostřil, že neviděl téměř nic. Srdce mu tlouklo jako zběsilé a on kolem sebe tloukl rukama a chtěl křičet, jak se mu nedostávalo vzduchu. Nakonec se mu oči obrátily do hlavy a Kája zhasl.
Stařenka otevřela oči. Podívala se na kocoura a kocour na ní. Pak položila ošatku vedle sebe, přešla doprostřed dvorku, obrátila oči v sloup a skácela se k zemi. Proti svému zvyku upadla do tranzu už ve středu. Bylo hluboké ticho. Na návsi jako po vymření, jen vzadu u kaluže pár husí uždibovalo přes plot nějakou zeleninu. Právě tou dobou brousil kolem Pepánek nezdara. Pepánek byl obecní blázen, kterého si někteří ošklivili, protože měl věčně svíčku u nosu, ale většinou ho měli lidé rádi, protože, konec konců, vedle ryzího blbce vypadá každý jako chytrák. Ke Kudlankové chodil rád, protože ta si vždycky se zájmem vyslechla jeho neotřelé názory a pokud jí nudil, nedávala to najevo. A tak se rozhodl, že tam zaskočí na kus řeči. Otevřel vrátka a vešel na dvorek. Kudlanková tam ležela, nohy a ruce rozhozené, jako hvězda z nebes spadlá. Pepánek přistoupil blíž a se zájmem se díval na scvrklá kolena pod vyhrnutou sukní. Kudlanková ho najednou začala zajímat i z jiného hlediska. Přičapl na bobek a soustředěně jí hleděl do tváře. Pak se spustil na ruce a po čtyřech přelezl mezi stařenčiny roztažené nohy. S vyplazeným jazykem jí opatrně začal vyhrnovat sukni. Když byl někde v půli stehen, nakouknul pomalu dolů, co tam uvidí. Neviděl nic. Znovu se spustil na čtyři a jako nějaký podivný krab lezl zase ke stařenčině hlavě, jestli se náhodou neprobouzí, ale ta byla pořád mimo. Po čtyřech lezl zase nazpátek, že bude pokračovat ve svém hloubkovém průzkumu, ale v tom proťal vzduch příšerný skřek. Na Pepánkově obličeji přistál kocour Paracelsus, který jako chrabrý generál přispěchal na pomoc svojí zvadlé velitelce. Byl to zkušený válečník, který měl za sebou vybojováno mnoho slavných bitev - s mocnými kocoury, kteří se podobali pumám, zubatými psy, a dokonce s jednou pološílenou bachyní, která si myslela, že ho zajímají ta její pohublá, umazaná podsvinčata, když na ně jednou jen tak z legrace vyskakoval z křoví. Pchá! Pepánek ostatně nebyl zdatný protivník. Paracelsus mu obtočil ocas kolem krku jako smyčku, drápy zadních nohou mu zaťal někam za uši a drápama, které vysunul z předních tlap, mu dělal z obličeje krvavý nářez. Pepánek mával rukama nesmyslně křížem přes sebe a utíkal na ulici. "Pomoc! Neblbni!" huhňal kocourovi do huňatého kožichu. Nakonec se přeci jenom zmohl na účinnější obranu a začal si rvát kocoura z tváře. Ten usoudil, že je čas na ústup, ještě párkrát citelně zaťal spár a potom, nechávaje Pepánka svému osudu, dvěma dlouhými skoky zmizel v kopřivách. Pepánek se rozeřval na celé kolo. To ovšem vyvolalo jistou pozornost. Přiběhla tetka Červená, co si zrovna byla půjčit mixér u tetky Kobrové, vysoké, hubené ženy s šedivým drdolem, jež pochopitelně klusala vedle ní, a sousedka Pivoňková, která právě zahnala na ústup zlotřilé husy. Přišoural se taky železničář Trégl, který mě po noční směně a nyní byl vyrušen od listování v encyklopedii japonského obchodního námořnictva. Všichni se účastně dívali na vřeštícího Pepánka, kterému z obličeje vlály pruhy krvavého masa, a zahlédli i stařenčina kocoura mizejícího jako oranžový blesk v porostu. "Co se stalo, Pepánku?" ptala se starostlivě Pivoňková a laskavě mu mnula zespodu předloktí. Ten ovšem nehodlal sestoupit z výšin svého dvoučárkovaného Cé. Kocour pryč, vrátka dokořán a Kudlanková nikde. Pivoňková uchopila Pepánka pevně za zápěstí a táhla ho i s celým průvodem ke stařence na průzkum. A už tady nebožačka leží, jak široká tak dlouhá, tělo bez duše. Tetka Kobrová, s nosem jako skoba, se podezřívavě podívala na vyhrnutou sukni, přimouřila oči a z otočky vlepila Pepánkovi facku přes celou zkrvavenou hubu. "Ty dobytku!" zavřeštěla. Pepánek už na nic nečekal, vyškubl se jim a utekl pryč. Trégl se za ním smutně díval a vzpomínal na krásnou perokresbu džunky, kterou před chvílí studoval. Pak si povzdechl a s rukama za zády snaživě natáhl krk nad nehybné tělo.
Maminka Maříková klečela vyděšeně před obrázkem svaté Kateřiny, pomocnici v nouzi, a vysílala k světici vroucí modlitby. Otevřenými dveřmi do hájovny se dovnitř začaly natahovat temné stíny počínající noci. Několikrát už oběhla široké okolí domu a volala na celý les. Toho dne všichni odjeli z hájovny pryč a mamince nezbylo, než úzkostlivě čekat a modlit se. Najednou do místnosti vstoupilo měkké světlo. Otočila se a v obdélníku dveří, který vykrajoval tmavě modrou noční oblohu, stála zářící mandrola, v jejímž středu uviděla ženu ušlechtilé tváře s korunou pavích per na hlavě. "Pojď za mnou," pokynula jí žena prstem. "Kájo!" vykřikla maminka a vrhla se ke dveřím. Přízrak jí vedl do lesa, vznášel se zvolna nad nerovnými stezkami zvířat a maminka pospíchala za ním, nevšímajíc si nepohodlí. Přes čtyři kopce a pak vzhůru potokem a už tady leží její chlapec. "Kájo, musíš se vzbudit!" volala maminka a pleskala ho po tváři. Mandrola se zářící ženou zmizela a Kája otevřel oči. Překulil se na kolena a lokty a začal zvracet. Pak si sedl na zem a utřel si pusu. "Jedl jsem černé bobule, mami," řekl ochraptělým hlasem staženého hrdla. Pořád se mu strašlivě motala hlava, ale jít mohl. Maminka byla zdravá a silná, ale Káju nést nemohla. Vzala ho tedy za ruku a společně se vraceli domů. Zpoza mraků vykoukl měsíc a ozařoval mamince bílá kolena, jak přeskakovala povalené klády, a jindy čiperný chlapec měl co dělat, aby jí stačil. Cesta jim utekla rychle. Měli jeden druhého a nebáli se černých roklí ani podivných skřehotajících hub na kmenech pokroucených stromů. Jen občas museli zastavit, aby se Kája vyblil. Za chvíli byli doma a maminka poslala Káju umýt. Pak za ním přišla, když už byl v posteli, a znovu jí musel vyprávět, kolik těch bobulí snědl a jak se cítí. Díval se na ní rozjetýma očima a s pitomoučkým úsměvem. Maminka ho hladila po vlasech a věděla, že nebezpečí je zažehnáno. Pak ho uložila a zhasla světlo. Vrátila se dolů, aby zapálila svíčku Kateřině, světici, kterou volala s takovou vroucností.
Kudlanková se vzbudila, protože jí u každého ucha prskala a čadila jedna voskovice. Shledala, že leží na posteli, s rukama zkříženýma na prsou, v šatech, co měla připravené do rakve. Na nohou měla natažené punčochy a černé lakýrky naražené tak necitlivě, že už jí nohy otekly jako konve. Kolem postele seděla sousedky Červená, Kobrová a Pivoňková, s prsty zbožně propletenými a se sklopenými hlavami. Zdálo se, že spí. A když potom stařenka jazykem nahmatala v puse penízek pro převozníka, ucítila, že se jí začíná zmocňovat vztek. Kdyby sousedky nakonec nezjistily, že se na ně dívá a s křikem neutekly ze stavení, nejspíš by je byla bývala vyhodila.