Paní Hlaváčková vytírala schody

Cefus

Jak to jde také...
Paní Hlaváčková vytírala schody. Ve svém požehnaném věku s diagnózou polymorbidita, tzn. spousta smrtelných nemocí v jediném těle (odborně chcete-li: trpící větším počtem různých závažných chorob a zdravotních komplikací - např. zánětlivých, které zejména ve stáří bývají obtížně léčitelné a mívají špatnou prognózu), že když někde usnula na veřejnosti, kolemjdoucí spoluobčan jí uvědoměle začal nahmatávat tep, jestli už náhodou nepřekročila onu nenávratnou čáru, zpoza které se ještě nikdo nevrátil, aby poreferoval, co že se to tam vlastně nachází. Paní Hlaváčková mimochodem byla zářná výjimka. Její přechody ze světa živých do světa mrtvých a zpět byly známy široko daleko. Nejednou jí odvážela sanitka do nemocnice, někdy právem, někdy jen usnula, jak u ní bylo silným zvykem.
No a ona zmíněná paní, která zrovna ždímala hadr nad kýblem, kterým mimochodem také již protekl rybník vody, špiclovala. Popravdě, kdyby jí nějaký soused pozorně sledoval, zjistil by překvapeně, že ty schody myje alespoň již půl druhé hodiny. Leskly se jako v nějakém hodně honosném sídle, kterou obývala nějaká zapomenutá barokní rodina. A co že bylo důvodem této sisyfovské práce?
Znovu říkám, špiclovala. Když svým dokonale zaostřeným kukátkem na dveřích zblejskla, že soused od naproti vyrazil s nákupní taškou ven, on totiž moc často ven nechodil, nedalo jí to, popadla své fortelné mycí nářadí a vrhla se střemhlav do akce. Jezdila s koštětem nahoru dolu a zase zpět. Mermomocí chtěla svého souseda odchytnout jakoby náhodou na schodech a poptat se, co je nového, kde byl a co koupil. Sic věděla, že z něho nic kloudného nevypadne, ale její průzkumnická povaha (kterou by jí mohli závidět i Zikmund s Hanzelkou) jí nedala chvilku pokoje. Její soused byl totiž papírový blázen a takový objekt ke zkoumání jí záviděly všechny drbny z místní vesnice. Každá informace, která se dala vydolovat ze zmiňovaného nebožáka, měla cenu zlata.
Když Koubková na srazu před Jednotou vyprávěla ženským, jak její nový sousedé žijí na hromádce a tři děti s nimi, každé z jiného manželství, nebo Bartoníčková svým basetovským hlasem hlásila jejího opileckého manžela, kterak cestou domu ve tři ráno spadl do křoví a radši v něm pro jistotu do svítaní přečkal, to všechno nebylo nic v porovnání se zmínkou o paranoidním panu Kovaříčkovi. Historka, jak polonahý s holí nad hlavou utíkal po návsi a křičel do větru: "JÁ STEJNĚ VÍM, ŽE TAM JSTE, UKAŽTE SE VY KAPITALISTICKÝ SVINĚ, VAŠI MINIATURNÍ ROBŮTCI, CO SEM PŘILÍTNOU S VĚTREM ZE ZÁPADU, SI NA MĚ NEPŘIJDOU!!!" Švihal tou holí kolem sebe jako šílenec, až ho museli na měsíc hospitalizovat. Tak s touto historkou se držela Hlaváčková v žebříčku na prvním místě dobré dva měsíce. Dokonce se dostala do TOP 10 ve sdružení okolních vesnic. Tento nezapomenutelný pocit úspěchu v ní zakořenil a už po ničem jiném netoužila, než se vrátit zpět na vrchol slávy.
Pan Kovaříček, jak bylo řečeno, byl blázen. Diagnóza zněla chronická paranoidní schizofrenie a s jeho přibývajícím věkem i lehká smíšená demence. Ovšem moderní psychofarmaka mu dovolovala žít běžným životem, v uvozovkách samozřejmě. Jeho paranoia se projevovala běžnými bludy, někdo ho sleduje, když ne někdo tak něco a všichni, kteří na něho byť jen koutkem oka pohledli, si vysloužili probodnutí zrakem, tak ostrým a nepříjemným, že nejedno malé dítě, které se nešťastnou náhodou podívalo do těchto černých očí, se v lepším případě jen rozeřvalo, v horším si i nadělalo do kalhot a v jednom případě, ale to ukáže až čas budoucí, došlo dokonce i k trvalým psychickým potížím. Jinak to byl pán staršího data narození, postava až abnormálně vzpřímená, věčně do něčeho zabalená, nejlépe do dlouhého béžového kabátu. Na hlavě zářila do ruda opálená pleška, lemovaná černým trsem prořídlých vlasů. O jeho černých očích už psáno bylo, jen dodám, že mezi nimi byl ještě dlouhý zahnutý nos. Z pod kostkovaného krátkého svetru se tyčila hora Říp s důlkem na vrcholu a nohy vychrtlé, v klidném, nehybném stavu se klepající. Tak to byl náš pan Kovaříček v celé své kráse.
Dlouho se nevracel a Hlaváčková byla celá nervózní. Začala v ní hryzat žárlivá myšlenka. "Co když tropí něco v jednotě a všechny ženský jsou u toho, jen já ne? To by byla potupa, všechny by se na mě slétly a smály by se mi." Nešťastná si sedla na schody, hlavu v dlaních, div nebrečela. Přemítala, jak z toho ven, risknout to, zůstat a doufat, že se vrátí neposkvrněn, nebo vyrazit ke krámu zjistit, co se děje - to bych ale mohla přiběhnout k hotové věci a dostat to od nich v plné parádě za čerstva, co zase vyvedl, to ne, to je lepší vyčkávat. Přemítala v tomto duchu ještě dlouho a pak, nedivte se, tvrdě usnula.
Vchodové dveře se otevřely, do baráku vešel Kovaříček. V Jednotě učinil nákup dvou chlebů, jedné kostky másla a 10 litrů plnotučného mléka. Když se vracel zpět domů, všiml si cizího člověka, kterého nikdy předtím v životě neviděl. Ihned ho zaujal. Seděl na lavičce uprostřed malého náměstíčka a študoval turistickou mapu. Kovaříček znejistil, okamžitě změnil trasu k domovu, vzal to oklikou kolem hospody. Sedl si na zahrádku a čekal, až člověk zmizí. Číšnice mu nabídla pivo nebo kafe, ale úplně ji ignoroval, jako kdyby tam vůbec nebyla. Upřeně sledoval svého odvěkého nepřítele, kapitalistického špióna z USA. "Co to na mě zase zkouší, parchanti!"
V hlavě se mu rozjel příběh, jak ho onen člověk sleduje až do domu, kde u dveří do bytu ho praští obuškem přes hlavu, vtáhne jeho bezvládné tělo dovnitř a zamkne. Špión ho pevně přivázal k nějakému rafinovanému přístroji, zapojenému do zásuvky. Chtěl mu vymýt mozek a přeprogramovat ho, aby šířil americkou náladu v Čechách. "To se nikdy nesmí stát, ne mě!"
Hospodská sledovala, jak Kovaříček bez jediného mrknutí oka sleduje turistu, sedícího naproti přes ulici. Na jeho nepraném kabátu (bylo docela teplo toho dne) začaly usedat mouchy a jiná stvoření, která měla ráda zvířecí pižmový zápach. Nevnímal to. Špión momentálně instaloval odposlechy a kamery v jeho bytě, zatímco on byl přeprogramováván. Seděl tam takhle hodinu. Turista si na chvilku na lavičce zdřímnul. Ani hradní stráž se nedokázala takhle vytrvale nehýbat za náletu hmyzu, jako naše obět amerického sledování CIA.
Turista se postavil a šel přímo k hospodě na zahrádku. Sedl si vedle Kovaříčka a objednal si pivo. Když už měl půlku vypitou, začal si prohlížet pána sedícího vedle něho v dlouhém kabátu v takhle teplém počasí. Seděl mlčky a upřeně se díval naproti přes ulici na prázdnou lavičku, kde před chvílí ještě seděl. Přemýšlel nad tím, co že to tam tak upřeně sleduje. Na žádné vysvětlení nepřišel. Šťouchl do svého souseda. Kovaříček se otočil a nevěřil svým očím, člověk, který ho před chvilkou přivázal k děsivému stroji, sedí vedle něho a šahá na něj. Otočil se zpátky na lavičku, ale tam už nikdo nebyl. Otočil se zpět na kapitalistického špióna a upřeně, s výčitkami na něho zíral. "Zas mi sebrali kousek mého života a nic si nepamatuju." Turista omráčen odzbrojujícím pohledem černých očí šel radši na záchod. Kovaříček plivl hnědou slinu turistovi do piva. "Tu máš, ty svině vykořisťovatelská. Zanalyzuj tohle." Pak ho popadl strach, že jim dal zadarmo svůj genetický materiál a zbytek piva radši na jeden zátah vypil. Půllitr strčil do kapsy od kabátu, to kvůli otiskům prstů. Vstal bledý jako stěna a pomalu, mlčky, smířen s dnešní prohrou šel domů.
Opařená hospodská to celé sledovala z povzdálí, přetékalo jí pivo, které zrovna natáčela. Udělala si další čárku, kolikátý půllitr už jí odnesl domů. Musím to říct Marušce, až k němu půjde vyprat, aby mi ho zase přinesla zpátky. Maruška byla jeho nevlastní sestra, která mu občas vyprala, občas uvařila a poklidila. Byla to hodná žena, nebyla členkou místních drben, starala se jen o svoji rodinu a zahradu.
Stále bledý šlapal po schodech nahoru. Jeho zrak spočinul na nehnutě sedící Hlaváčkové. Překonal se a oslovil jí. Nic neříkala. Bylo mu to divné, že by jí dostali taky? O zeď bylo opřené koště. Vzal ho do ruky a šťouchl do ní. Hlaváčková se skutálela ze schodů a rozplácla se dole na podlaze. Nehýbala se. Kýbl plný vody se rozlil všude kolem.
Chudák stará, bylo toho na něho dneska moc, to mu nesmíte vyčítat. Nejdřív se překonal a vyrazil ven nakoupit, pak ten špión, který ho přeprogramoval, a teď na něho narafičili vraždu sousedky Hlaváčkové. "Kdo mi bude věřit, že jsem jí nezabil? Vždyť mám papíry na hlavu, nebude mi věřit nikdo." V hlavě se mu rozjel příběh, jak ho policie za brutální asistence agentů CIA zatkla, porota bez žádného výslechu rovnou odsoudila na doživotí a zbytek života strávil někde v utajeném vězení, kde na něm prováděli bolestivé pokusy. Stál nad nehybným tělem dobrou půl hodinu, naštěstí nikdo nešel okolo. Když jeho příběh skončil, samozřejmě smrtí, protřel si oči a začal přemýšlet, jak se zbavit těla.
Dneska už mě jednou dostali, podruhé jim to tak lacino neprojde. Odemkl dveře u bytu, vzal klíče od sklepa, kde nebyl hodně dlouho. Popadl tělo mrtvé Hlaváčkové a táhl jí dolu, po schodech, do tmy. Rozsvítil slabou žárovku na chodbě. Zdi byly černé od uhlí a dlouholeté špíny. Sklep měl samozřejmě až úplně na konci, jako poslední (mohl za to kapitalistický agent, který byl všudy přítomný a házel mu klacky pod nohy, kde se dalo). Konečně jí dotáhl až nakonec potemnělé chodby. Odemkl svoje bytelně zabezpečené dveře. Pohodil bezvládné tělo do temné místnosti na hromadu uhlí a zamkl.
Doma se jal přemýšlet, co s tělem. Přemýšlel do pozdních večerních hodin. Nic rozumného ho nenapadalo, v každém příběhu, jak se zbavit těla, pokaždé zanechal nějaké stopy, které vedly k jeho dopadení. Byl bezradný. Seděl tiše a potmě. Z vedlejšího bytu se začaly linout divné zvuky. To byl jeho druhý soused. Na každém patře byly tři byty. S tímto měl společnou zeď. Položil ucho k té zdi. Slyšel monotónní hlas, kterak odříkává něco nějakou prapodivnou řečí. Opět zbledl. Už mu bylo všechno jedno, nedbal varování, že další hospitalizace by mu mohla být osudná a že by si ho tam mohli nechat napořád. Popadl malý nebozízek a začal vrtat dírku do zdi. Po chvilce a velké námaze bylo dílo dokonáno. Potichu jí profoukl. Přistrčil své černé oko ke škvírce.
Obrázek, který se mu naskytl, běžně bych řekl, že to nečekal, ale pan Kovaříček už toho leccos viděl, takže říkám, že ho nepřekvapil. Jeho soused provozoval magii. Tu Kovaříček znal, hodně o ní četl, i když to měl zakázané. Prováděl nějaký temný obřad. Co dělal Vám zcela neřeknu, ale co ta podívaná spustila za příběh v hlavě starého muže, nelze popsat českou abecedou, obsahující pouze 42 písmen, bylo by potřeba ještě dalších, alespoň 985 421 179 písmen v abecedě, a to bychom se jenom přiblížili.
Bylo ráno, ovšem o další dva dny. Kovaříček koukal stále do dírky. Soused byl už od té doby dvakrát v práci, momentálně též. Obřad skončil už dávno, asi po hodině, co se přilepil ke zdi. Odtrhl své oko. Za ty dva dny něco málo zhubl. Hlavu měl vymletou a bez myšlenek. Takový blahý tichý stav ještě nikdy nezažil, pokud pátral nazpět časem. Šel dolů do sklepa, byl rozhodnut, že se ke všemu přizná, nic pro něho nemělo trvalé hodnoty. Z poza dřevěných dvířek slyšel nějaký zvuk. Nic už ho ale nepřekvapovalo. Byl z cela oddaný své nové identitě bezmyšlenkovitého tvora. Odemkl.
Na hromadě uhlí seděla černá postava v potrhaných šatech. Ta postava byla silně dezorientovaná a pohybovala se trhaně až křečovitě. Byla to chudák paní Hlaváčková, která se probrala ze svého obvyklého komatu, celá špinavá a ztuhlá, co jí osvícený Kovaříček považoval za obživlou mrtvolu, kterou přivedl zpět na svět jeho soused, jistě velký mág, tím obřadem, kterého byl tajným svědkem. Všechno mu to zapadlo přesně do jeho ozubeného velkostroje v hlavě. Již nejsme vrahem, velký Mág mě zachránil. Odvedu tu nelidskou stvůru k lidem, ať sami rozhodnou, jak s ní naložit. Zavřel.
Za chvíli se vrátil a v ruce držel železné řetězy, co měl doma, co používal na statku, když ještě pracoval. Spoutal s nimi Hlaváčkovou. "Ta bezzubá Zombie, ta bestie se nesmí dostat na svobodu."
Připoutaná k řetězu šla sousedka zcela dobrovolně a bez odporu před Kovaříčkem. Byla ve stavu dehydratace a mírného pomýlení mysli. Nevěděla, kde se zrovna nachází, spíš se přikláněla k názoru, že je po smrti a tohle je její trest za celoživotní pronásledování sousedů, donášení na ně, drobné krádeže, kterých se dopustila v zaměstnání, a tak vůbec. Její největší oběť, Kovaříček, jí vysvobodil z věčné temnoty a vláčel po vesnici v řetězech, potrhanou a celou černou od uhlí, jako by procházela svým očistcem. Povedlo se mu jí dotáhnout až k Jednotě, aniž by upoutal vážnější pozornosti. Sněm oněmělých sousedek zíral v úžasu. To byl tenkrát obrázek, Hlaváčková, zombie, se zpovídala ze svých nejtajnějších hříchů před Jednotou, kde se srocovali místní občané. Kovaříček tam stál, užíval si svět bez myšlenek a držel v ruce řetěz poutající jeho novou hračku.
Když se vypovídala až dokonce, vzniklo zvukové vakuum. Bylo naprosté ticho, než někdo z davu řekl, zda by se neměla zavolat policie. Že asi něco není v pořádku. Kovaříček bez odporu předal vodící řetěz od Hlaváčkové místnímu muži od veřejného pořádku a ani se nebránil ke spoutání do bílé kazajky a odvozu do blázince. Hlaváčkové se splnil její jediný sen, vrátit se opět na výslunní místních drbů, ač jinak než původně zamýšlela. A pan Kovaříček, muž, jenž aniž by věděl jak, dosáhl stavu, za nějž by spousta lidí dala nevím co, aby ho alespoň na pár chvilek okusila. Dožil klidně v krásném pavilónu, kde se mohl svobodně pohybovat, s nádhernou obrovskou zahradou plnou stromů a květin. Sedával pod jedním z těch stromů a užíval, ne-užíval si stavu, ne-stavu. Jeho mysl se obrátila o sto osmdesát stupňů. Kapitalistický svině byly pryč, agenti CIA byli pryč, zůstala jen volně povznášející se ne-mysl.