Stařenka Kudlanková a Hadí královna

Stařenka Kudlanková a Hadí královna

Bedřich Říha
 

O Stařence Kudlankové by jistě nikdo nemohl tvrdit, že je to nějaká celebrita. Byla to osůbka průsvitná, bezzubých dásní, stářím celá shrbená. Většinu času chodila v teplácích a zaprášených plátěnkách, na hlavě vyrudlou kšiltovku. Bydlela v malém roubeném domku, kde měla nějakou tu kozu nebo něco. Vlastně ani to ne, na to jí už síly nestačily. Měla jenom starého kocoura, ale ten byl vypelichaný a lenivý, a proto o něm nebudeme mluvit.
Stařenka žila tedy sama na kraji obce a okolnímu světu už moc nerozuměla. V mládí byla členkou martinistické lóže a v zažloutlé krabici přechovávala z těch dob vyšívanou šerpu, co jí osobně předával baron Leonhardi, stařičkou chartu a pár smaltovaných odznaků. Rádio neposlouchala, k čemu taky, a zaprášený televizor v rohu pokoje zapnula naposledy někdy před dvacíti lety. Naposledy tam viděla nějakého ctihodného vtipálka, co tvrdil, že "po osmdesátce je slušnost zemřít". Smál se na celé kolo a pravděpodobně tomu i sám věřil. Stařenka viděla, že se dospělí chovají jako děti a naslouchají bláznům. Jí na věku nezáleželo, věděla, že život nejsou žádné závody, ale měla ho ráda. Líbilo se jí, jak se cyklicky zavíjí pořád dokola, jako had co se kouše do vlastního ocasu. Ve starém časopise se dočetla o muži odněkud z Číny, co se prý dožil věku dvěstěpadesáti let. Nevěděla, co je na tom pravdy, ale za svůj věk prý vděčil tomu, že měl klidné srdce, seděl jako želva, chodil vesele jako holub a spal jako pes. Představovala si, že když na toho muže přišla chmura, třeba ve sto padesáti, šel ven na dvorek a zkoušel tam chodit jako holub. To se jí líbilo.
Nad obcí nahoře v lese stála skála Hadí královny. Tam Kudlanková občas vystoupala na procházku.Vzala hůl, svého věrného psa (psa vlastně neměla), starý usmolený batoh a šla. Hadí královna jí vždy zajímala a skála sama v ní probouzela roztodivné představy. Vyprávělo se, že je v jejím nitru hluboká sluj s kamenným stolem, na kterém leží Hadí královna se zlatou korunkou na hlavě. Prý jí někdo ale také viděl jako pannu jedoucí na jelenu, v jedné ruce měděného hada jako uzdu a v druhé ruce zmiji jako žezlo.
Paní Kudlanková se tedy rozhodla Hadí královnu spatřit na vlastní oči. Vždycky jí přinesla něco pod zub, aby jí přilákala, a dokonce na její počest vymyslela básničku, kterou vždycky u skály procítěně zarecitovala. Potom dlouho seděla se zavřenýma očima a čekala, co se stane. Slyšela šumění větru v listí, bzučení včel vysoko nad hlavou, ale z hlubiny země se nic neozývalo. To jí ale zrovna moc nevadilo. Prostě královně poděkovala, sebrala se a šla domů. Takhle tam ta trpělivá žena chodila spoustu let. Nejraději z jara, vždycky v pátek navečer. V ten podvečer, o kterém si tu teď povídáme, bylo pěkně teplo a Kudlanková byla nahoře coby dup. Před děsnou díru na úpatí skály postavila mělkou misku, do které nalila trochu mléka, povytáhla si tepláky přes pupek a rozhlédla se kolem. Byl utěšený večer a stíny se už prodloužily vůkol, jako šeptající, černá hadí těla. Zaklínačka hadů před sebe zarazila svou sukovitou hůl, promnula si ruce, zkřížila je na prsou, soustředila pohled do hadí díry a začala přednášet:

Královno hadí herů-hé
k tobě se kradu po trávě
z tvých skvělých šupin čiší chlad
Královno hadí pojď si hrát.
 

A najednou, sotva to dořekla, země se temně zachvěla, Kudlankové se zatřásly tenisky a ona sebou šlehla na zem jako špalek. Pevně semknuté rty a oči, a jenom její skoba a špičatá brada čněly němě vzhůru. Z nitra jejího pupku pomalu vystupovala měděná, ušlechtilá tvář s očima slepýma a přece vidoucíma, místo vlasů klubko hadů. Hadí královna si oděla modlitby Kudlankové jako tělo a stařenčina mysl byla najednou součástí té tajemné přírodní bytosti, po které tak dlouhou dobu toužila. Najednou chápala, že tu tvář může vidět o polednách v rojícím se mraveništi nebo v česnu burácejícího úlu. A její srdce bylo středem světa a v srdci měla mír jako v oku hurikánu. Nevěděla, jak dlouho ležela na chladnoucí trávě, i když vize začínala slábnout. A když Hadí královna začala odcházet, byla natolik moudrá, že se jí nepokoušela zadržet. Prostě královně poděkovala, vzala hůl a ruksak a šla se podívat domů, co dělá její líný kocour.