Hlad

Cefus

"Krásně se kope. Sem tam narazím na větší kámen, ale jde to krásně. Měl jsem za to, že to bude horší, tady blízko toho dubu bych čekal silný kořeny, kupodivu se tomuto místu vyhnuly. I počasí mi přeje. Opravdu krásný podzimní den."
Pan Vodtiš, důchodce, přivydělávající si jako hrobník, se opíral o lopatu. Užíval si nádherného západ slunce, mizejícího za horizontem hromady hlíny, která se tyčila nad dírou v zemi, v níž stál. Aby umocnil svůj požitek, ubalil si z laciného tabáku pomačkanou cigaretu a při vyfukování obláčků bílého dýmu usrkával z víčka termosky horký čaj. "Škoda, že zapadá tak rychle, ještě bych si zapálil jednu cigaretu, ale musím ten hrob dokončit," říkal si v duchu. Práci musí dokončit, protože zítra tu budou pohřbívat nejstarší ženu ze vsi, bohužel jí nevydrželo zdraví, dostala zápal plic. Kopáč to nebyl moc zdatný, jeho věk mu příliš nedovoloval fyzických radovánek ze života, ale co postrádal na síle, doplnil duševní vytrvalostí. Slunce už dávno svítilo nad hlavami cize mluvících obyvatelů jiného státu, když si oklepával hlínu z bot po dobře odvedené práci.

"Ahoj Dědkuů!" ozvalo se ze zídky obepínající hřbitov. Bylo šero a tak pořádně neviděl, kdo ho zdraví, vzal lopatu a popošel k místu, odkud vyšel hlas. "Mžžouráš očima jako kdyžžž mi někdo drbe kožich. Nechcešš mě podrbat, mňau?" Na pálených taškách seděl mourovatý kocour a olizoval si tlapky. "To jsi ty, Macíčku?" "A koho bysss čekal? Snad neéé tu vypelichanou prcinku od vedle."
Abych Vám vysvětlil, o co jde. Pan Vodtiš, člověk prostého ducha - rozumu opravdu moc nepobral, ale jinak velmi hodný. Nikomu by v životě neublížil, do hospody nechodil, nepil, pilně pracoval, jedinou jeho neřestí byly cigarety, ale měl jednu zvláštnost. Od narození slyšel hlasy zvířat, rostlin a jak při svém novém zaměstnání zjistil, také hlasy mrtvých lidí. Nic z toho ho neděsilo, byl v tom přirozený, jako ryba ve vodě. Lidé o tom věděli, ale nevěřili tomu a měli ho za blázna, jak jinak.

"A neříkej mi Macíčku, víššš, jak to nesnáášim. Nejsem žžádný domácí vykastrovanec, jsem divoká šššelma. Jsem Macek, mňauů." "Promiň Macku, vždyť mě znáš." Znovu se opřel o lopatu a smotal lahodný tabák do papírku. "Dej mi prda!" "Nedám, kolikrát ti mám opakovat, že kočičky nesmějí kouřit." "Kdyžžž můžou kouřit taková hlou-pá zvířřřatáá jako lidé, proč né Macek?" "Právě proto, že jsou hloupá Macku. Chytrý tvor by tohle nedělal." "Vykopal jsi to pěkně, to musíím uznat. Chudák paní Hruboňová, bude mi chy-bět. Vždycinky měla pro Macka miskuů mléka, mňau." Olízl se. "Ano, to máš pravdu, paní to byla opravdu hodná, ale už nastal její čas." Povídali si ještě dlouho. O myších, o ženách, o tom, jak to nemají ani jeden lehký. Za svitu hvězd se rozešli každý svou cestou domů.
Druhý den, když obřad skončil a všichni hosté odešli, seděl pan Vodtiš nad hrobem paní Hruboňové a povídal si s ní. Vždycky to tak dělával. Láskyplně se snažil zmírnit dopad toho, že je měl za úkol zasypat hlínou. Spíš to ale mělo uklidňující efekt na hrobníka, než na mrtvolu. Zřejmě se snažil podvědomě uchlácholit svoje výčitky svědomí. Další týden se nic zvláštního neudálo. Ale ten příští, se stalo něco, co navždy změnilo Vodtišovi život. V místním deníku to popisovali asi takto:
V MÍSTNÍM LESE SE NA PĚŠINĚ NAŠLA MRTVÁ MLADÁ ŽENA. POLICIE NEPRODIŠTNĚ UZAVŘELA A PROHLEDÁVALA BLÍZKÉ OKOLÍ, ZDA NEDOŠLO KE SPÁCHÁNÍ TRESTNÉHO ČINU. JAK ALE POZDĚJI PITVA UKÁZALA, ŽENA ZEMŘELA PŘIROZENOU SMRTÍ BEZ ZNÁMEK NÁSILÍ. LÉKAŘI UVEDLI, ŽE MLADÉ TĚLO NETRPĚLO ŽÁDNOU VÁŽNOU CHOROBOU, PROTO UVEDLI PŘÍČINU SMRTI JAKO NEZNÁMOU. PŘÍPAD SE NADÁLE ŠETŘÍ JAKO NEUZAVŘENÝ.

Byla to Lenka Hrdličková. Mladá, krásná holka ze vsi. Všichni jí dobře znali a těžko se smiřovali s její ztrátou. Do rakve jí upravili jako andílka. Bílé šaty se závojem. Její matka je měla pro ni připravené na den, na který se celý život těšila - na její svatbu. Když pan Vodtiš seděl jako vždy nad jejím hrobem celý zvědavý, aby se zeptal, jak vlastně zemřela, bylo ticho. Promluvil na ni nejprve něžně, pak hlasitěji. Stále ticho. "Slečno Lenko? Slečno LENKO? Řekněte něco?" Ticho.
S tímto se ještě nikdy nesetkal, to je poprvé co nic neslyší. Dostal strach, že přišel o svůj dar, s kým by si povídal? S živými lidmi!? Vyděsil se ještě víc. Ale přišel zrovna Macek, který na něj promluvil svým ležérním hlasem. "Co koukáššš jak slepejššš, mňau?" Vodtišovi spadl kámen se srdce a zrychlený tep se mu okamžitě zklidnil. "Ta mladá dívka nic neříká!" chrlil na kocoura ve spěchu. "To není možnýý, ukaž. Halóóó, mladá slečin-koó, mňau. Já jsem Macek, vy mě znáte. Občas jste mi v parků hodila koleččko salámu, kam jstéé chodila na sváčču, mňau." Ticho. "Hééj, slečnóóó. Vážně, holka mlčí."
"Tak je to netykavka, mňau," rozohnil se Macek. "Ne, počkej Macku. Ona nemlčí, ona tu není! Je tu její tělo, ale ona jako taková tu vůbec není a nebyla!" Macek nechápavě zíral na víko rakve ležící na dně hrobu. "Její hlas tu prostě není. Je to prázdná bezduchá schránka. Ty to necítíš?" Kocour skočil ze zdi na zem a ležérním krokem došel ke hrobu, kde si sedl na náhrobní kámen. Chvilku tam jen tak seděl a pak souhlasně přikývl. "No jo, úplně prázdno. To jako vysloužilej kocour teda vůbec nechápu, mňauů." "To jsme dva, Macíčku." Zádumčivě zaházel díru v zemi a pak odešel mlčky domů. Kocour šel půl cesty sním. Na rohu mezi parkem a samoobsluhou se začal zajímat o vrabčáka, který si to skákal po trávníku. Zapomněl na problém se slečnou Lenkou a vydal se na lov. "Ach jo, Macku, jak já ti závidím..."
Třetího dne byl ve vsi povyk. Lidé se zbíhali u jednoty v hloučku a silně debatovali. Pan Vodtiš šel okolo a z davu zaslechl, že prý našli další mrtvolu v lese. Jako správný hrobník si šel poslechnout, kdo bude jeho další zákazník. "Dobrý den pane Vodtiš. Tak tu máme dalšího mrtvého, už jste to slyšel? Prej je to Venca Karlů. Našli ho náhodou v lese, nad hájovnou. Ještě chudák držel v ruce košík na houby. Poslední dobou se nezastavíte, co pane Vodtiš? Děje se tu něco zlého." Hrobník by paní Hlaváčkovou normálně odbyl, že se to racionálně vysvětlí, ale tentokrát radši mlčel, nějak vnitřně cítil, že má Hlaváčková pravdu.
Z denního tisku:
MŮŽOU ZA TO VEDRA! V NAŠEM LESE SE BLÍZKO HÁJOVNY NAŠLO DALŠÍ MRTVÉ TĚLO, TENTOKRÁT ŠLO O MLADÉHO CHLAPCE. POLICIE ZNOVU PROHLEDÁVALA OKOLÍ NOVÉHO I PŘEDEŠLÉHO MÍSTA ČINU, ALE OPĚT NIC NENAŠLI. POZDĚJŠÍ OHLEDÁNÍ TĚLA TAKÉ NIC NEUKÁZALO A DOKTOŘI SE SHODLI, ŽE JDE O NEŠTASTNOU SHODU UDÁLOSTÍ A PŘÍČINOU ÚMRTÍ OBOU MLADÝCH LIDÍ ZŘEJMĚ BYLA SOUČASNÁ VEDRA, KTERÁ SUŽUJÍ ČESKOU REPUBLIKU.
Venca Karlů měl stejně smutný pohřeb jako slečna Lenka. Pan Vodtiš s kocourem seděli nad otevřeným hrobem a kroutili hlavami. Zase to ticho. Prázdná tělesná schránka mlčky ležela v dřevěné rakvi. "To je kocoure opravdu divné. Musím se jít podívat na ta místa kde je našli, jestli tam nenajdu nějaké vysvětlení. Třeba nějaký ptáček nebo srnka by něco mohli vědět. Ale ta lesní zvířata nechtějí moc mluvit, jsou divoká a lidi nemají příliš v lásce." "Jak to myslíššš, divoká?" přerušil ho kocour. "A já snad nejsem divoká ššelma, nebo co, mňauůů." "Samozřejmě, že jsi Macku, ty jsi výjimka." "No proto, mňau! Nerad bych aby se o mě ve vsi říkalo, hele, Macek, koččka domá-cí!" "Neboj," pousmál se hrobník. "Ale jak jsem řek, musím se jít podívat do lesa a poptat se místních obyvatel." Jak zahazoval rakev hlínou, kocour smutně seděl a sledoval mistra při práci, ani nedaleko poskakující vrabčák ho nezajímal. Pak se zase rozešli každý svojí cestou. Ale domluvili se, že zítra z rána se sejdou na náměstí a půjdou do lesa spolu.
Ráno se sešli, jak si slíbili. Kocour měl trochu zpoždění, musel si ještě počíhat na myš u nich na statku, která mu pila krev už hodně dlouho. Vyrazili. "Dobrý den, pane Kovaříček." Potkali místního podivína. Ale hrobník nečinil rozdílu mezi lidmi, takže Kovaříčka stavil na svoji úroveň. "Dobrý den pane Vodtiši. Koukám, jak ten kocour jde pěkně s Vámi." "No jo, to je můj dobrý kamarád Macek." "Hmm, pěkného společníka máte. Já jdu do jednoty nakoupit mléko a chleba." "Tak dobře pořiďte." "Díky." "Tak naschle." "Naschle, naschle." Pokračovali cestou k lesu. Bylo pěkné počasí, ale těžký vzduch. "Něco se přižene. Je to dost možné, že večer bude silná bouřka, říkali v rádiu." "Ano, áno, mňau," přitakal kocour.
Když došli k hájovně, bylo už slunce vysoko na nebi. Podle vyprávění jedné veverky, kterou potkali po cestě, bylo místo nešťastné události asi půl kilometru za hájovnou do kopce. Prý jsou tam ještě vidět stopy spousty bot od policie. Že prý nemůžou minout. Šli tedy do kopce, nikde živé duše. Ani hmyz nebyl ve vzduchu. To bylo opravdu divné. Když dorazili k místu, které opravdu nemohli minout, protože na místě se válela spousta odpadků a nějaké policejní pásky zakazující vstup do ohraničeného prostoru, se kterými si zřejmě hrála vnoučata myslivce, kterému přijela dneska na prázdniny. Na místě činu nebylo nic zajímavého. Pan Vodtiš se pokoušel ptát okolních stromů, jestli něco neviděly, žádný z nich se neměl k řeči. Až vysoký smrk, ten nejvyšší, který se majestátně upínal do dálek, kam oko dohlédlo, zachrčel.
Smrk byl starý a už leccos viděl. Než se dokázal pořádně rozmluvit, trvalo to pěknou chvilku. Kocour mezitím očistil svým jazykem skoro celé své chlupaté tělo. Dřevnatý stařec začal pomalu rozprávět něco nesmyslného o nějaké energii, která se poslední dobou toulá po lesích. Všichni, kdo zdejší lesy obývají, mají strach. Ale když se ta nepříjemná událost stala mladému chlapci, spal a přijímal potravu z kořenů, takže nemůže nic určitého potvrdit. Když se probudil, chlapec už tam ležel zcela prázdný a nehnutý. Pak ještě mumlal něco ve smyslu, že se těšil až se něco z toho chlapce dostane k jeho kořenům a doplní důležité složky ve svém jídelníčku, ale to se panu Vodtišovi nechtělo poslouchat a s kocourem se vydali na první místo události.
To leželo čtyři kilometry odsud, po hřebenu kopce. S Mackem si užívali výhledu do údolí a cestou se snažili vylákat z místních nějaké informace. Ale všude se potkávali s mlčením, zapíráním a strachem. "V tomhle lese se děje opravdu něco dost nepřirozeného, kocourku." Stáli na lesní pěšině, kde našli další pásky vyhraňující určitý úsek oblasti. "Tady taky nic zajímavého nenajdeme. Nikdo nic nechce říct. Už ztrácím naději, že něco objevíme, Macku." "Já užž mám tlapky ochozené, mohl bys mě vzít do náručče, staroušši, mňau, co ty na to?" "Měli by jsme se vrátit kocourku. Bude se stmívat a pohleď na ty mraky, co se ženou, abychom ještě neschytali nějakou polízanici. Pojď, vyskoč si na mě." Kocour skočil hrobníkovi do náruče a vítězně zamňoukal. "No jo, no jo, kočičko, já vím," usmál se.
Vzal to přes stromy, co nejkratší cestou domů. Tma se blížila, ale co se blížilo ještě víc, byla ta bouřka, a přidal se i vichr. Do vsi bylo ještě pěkný kus cesty. Strhl se prudký déšť. Blesky lítaly. Potkalo je to akorát když šli kolem staré opuštěné rasovny, schované mezi stromy u cesty. Ačkoli kocour silně a přesvědčivě odporoval, že tam teda rozhodně své promáčené tělo schovávat nebude. Přesvědčil ho hrobník, že nemá na vybranou. Stromy se nakláněly, vítr vřískal z plných plic a déšť mlátil všechno živé. Otevřel dřevěné dveře vedoucí do zaprášené místnosti, kde bylo sucho. Střecha držela pohromadě a víc si v tuto chvíli nemohli přát. Pan Vodtiš si sedl na lavičku, ze které nejdřív musel rukou odstranit pavučiny rozměrů, které se vidí málokdy. Kocour se pevně přitiskl k hrobníkovi. Měl chudák stará strach. Vodtiš nikoli. Jeho pomalá a ničím nezkažená mysl měla pro strach uděláno. Seděli potichu a čekali, až ta hrozná průtrž alespoň trochu ustane. Domů to nebylo tak daleko a už by to nějak doběhli. Ale vítr i déšť stále sílily. "No, kocoure, začínám mít obavy, že tady budem přes noc." "No to ani nááhodou, mňau. Víš kolik mých bratrů a ses-téér tady zahynulo brutálním způsobem?" "Vím kocourku, bohužel vím."
Jak to dořekl, začali oba pociťovat něco divného. Nevěděli, co se děje, ale hrobníkovi naskočila husí kůže po celém těle a kocour se naježil, jako když se chystá k boji na život a na smrt o nejhezčí kočku z okolí. Prostor uvnitř rasovny se naplnil silnou vibrující negativní energií. Tak silnou a negativní, že se Vodtiš i kocour pozvraceli, než si na to jejich těla zvykla. V uších jim zněl dunící, pomalým tempem pulzující nepříjemný zvuk. "CO TU CHCETE!" zaznělo jim v hlavách. Cítili jak jsou zvenku i zevnitř zevrubně zkoumáni. Mezitím pan Vodtiš na malou chvíli zaslechl tichý hlásek, který volal jeho jméno. "Pane Vodtiš, pomozte, POMOZTE NÁM. Pomoztéée," hlásek se pomalu zase vytrácel. Až úplně utichl. Hrobníkovi se už nepodařilo naladit na ten slabí dívčí hlas. Poznal ho. Patřil té milé dívce, která před pár dny zemřela tady nedaleko v lese. Slečna Lenička. Pak se jeho vědomí nechtěně naladilo na mysl, dá-li se tomu tak říci, toho energetického tvora. Okamžitě poznal, co je to čiré zlo. A pochopil, že se to zrovna nedávno probudilo a má to obrovský hlad. "TEBE NECHCI, TY BUDEŠ JEŠTĚ UŽITEČNÝ," zaburácelo. Zvedla se vlna studené energie a prohodila pana Vodtiše i s kocourem rozbitým oknem. Dopadl do mokré měkké trávy, Macka držel pevně v ruce. Potlučený a pořezaný od zbytků skla, poprvé s pocitem strachu, utíkal lijákem domů. Blesky jim svítily na zběsilý úprk do bezpečí.
Na návsi bylo samozřejmě liduprázdno, jen v běhu pod okapy zahlédl, jak z vlakového nádraží utíká před deštěm jinoch, co se sem asi před rokem přistěhoval bůh ví odkud. Zmizel v ulici U Lišky. Doma s kocourem seděli u stolu při svíčce. Nechápali, co se stalo, ale dohodli se, že se lesu zdaleka vyhnou. Kočce nikdo nerozumí a jednoduchému hrobníkovi nikdo neuvěří. Budou raději mlčet. Nikdy se už jeden od druhého nehnuli. Všude chodili spolu. Drželi své tajemství a dál pohřbívaly němé mrtvoly. Marně si přáli, aby na ně nějaký nebožtík promluvil. Ten tvor rozšiřoval své teritorium každým dnem a choval se čím dál víc nenápadněji. Splynul dokonale s životem v okolí.