Příčina

Cefus

"Něco vytvoř," zaznělo odnikud.
V obřím, průhledném, fialovém krystalu, na vysoké hoře celé z černého kamene, až na samotném vrcholku ve středu lotosu, kde výrůstala železná věž, měl vytvarovaný primitivní masivní trůn, s nímž za celou dobu bytí jeho současného vesmíru srostl, seděl On. Temná, shrbená postava, zahalená celá do roucha, které bylo z té nejčernější látky v kosmu, jen konce rukávů byly lemovány zlatým vzorem a v levé ruce držel dorje z ryzího zlata, symbol moci, které bylo jediným zdrojem světla v jeho světě. Kam jeho třetí oko dohlédlo se tyčily vrcholky černých skal, stejné jako ta na níž žil. Všechny plavaly na rozbouřeném moři neprodyšné, temné mlhy. Nebe bylo rovněž stejně tak černé a bez známek sebemenšího náznaku radosti. Vzduchem se nesly hlasy statisícového pěveckého chorálu, doprovázené houslemi, bubny a varhany. Hrály tu od samého neměřitelného počátku. Každý smrtelník, jenž by zaslechl sebemenší kousek nebeské opery, té nepředstavitelně nejlíbeznější hudby, která neměla začátku ani konce, by okamžitě upadl v nemilost bytí a roztrhán na kusy orgasmem záporného náboje energie, laskající každou buňku v těle, by splynul s tou hudbou a černé mlžné moře by ho navždy pohltilo. On seděl v lotosové pozici od samého počátku věku bez konce, jenž momentálně vládl kosmu, jenž vládl všem bytostem vně. Všechno bylo v pohybu, vše se měnilo, jen jeho sedící postava v rouchu byla jediným pevným bodem, kolem kterého se vše točilo.

Ve stroji, jenž vše řídil, ukazovalo na hodinách nebeský čas Ryby - Štír - Michael - Jupiter 22stupňů - Mars, když sedící postavě vytryskl z temene oslnivý paprsek světla, přímo do nebe, kde vše ozářil zlatavou barvou. Pěvecký chór se přizpůsobil nastalé události a změnil rytmus svého tempa z dynamického na dramatický. Poprvé za svou ne-existenci otevřel svoje dvě nepoužívané oči, které světélkovaly světle modrou barvou, z nichž občas povyskočila jiskra, jenž silným výbojem ozářila na chvilku celý niterní svět, kdy bylo možno spatřit barevné nebe s obíhajícími planetami. Z pod těch očí se linula rudá krev a to z ran, které si způsobil odrhnutím přirostlých víček ke kůži na tváři. Pootočil bulvy nahoru, aniž by pohnul hlavou, a tam kde dřív byla jenom černočerná tma, zářilo nebe plné hvězdných souhvězdí, jedno ovlivňovalo druhé, to třetí a to zas jiné, všechny do sebe z božskou precizností zapadaly a žily harmonickým životem. Paprsek z temene ustal vysílat světlo, což byla příčina k pohybu zaklonění hlavy v zad. Paprskující oči spatřily bránu postavenou ze souznějících souhvězdí. Opět to bylo příčinou, jehož následkem bylo, že jeho obnažené tělo levitujíc se vznášelo směrem k té bráně. V lotosovém sedu se přibližoval a s každým světelným krokem blíž byl sto rozeznat bytosti za tou bránou.
Stály okolo arkánového symbolu, jenž neměl v archetypálním světě většího konkurenta, byl to symbol symbolů. Všichni byli oblečeni do černých rouch, jenž by ale svojí vybledlou barvou, která byla jen chabým odrazem pravého významu černý, mohly být považovány za slunce na rouchu shrbené postavy sedící na kamenném trůně. Když dorazil na samou hranici mezi světy, už plně rozeznal symboliku celého toho představení, jenž se odehrávalo v hustém lese mezi pěti účinkujícími. Bez jediné myšlenky, ta u něho nebyla totiž schopná přežít, nebylo kde by se zrodila, nebo vůbec z čeho, mu vyvstal arkánový odraz obrazu Hermeticum simul esse ve třetím oku. Prošel tou bránou do světa bytí-nebytí a zároveň zůstal neposkvrněn a nepohnut na svém trůnu vytesaném do černé skály. Jeho forma existence i forma těla se změnila, na třetím oku se promítla karta XXI. Pocítil, on pocítil!? Byl zmaten, nikdy předtím měřeno časem nebyl ovlivněn emoční strukturou spojů v jeho energetickém poli negativní energie. Rozdělen průchodem branou do světa dualit, pozitivní energie zůstala nehybná na svém trůně, nesnažíc se způsobit příčinu, jehož následek by konal a dělil a odděloval a množil se a šířil se na úkor jiných dělitelů, jediným výsledkem toho všeho by byl stále větší řetězec čísel (událostí), nikdy neschopen dosáhnout bodu nula. Pociťoval zezačátku samý zmatek, ale zobrazila karta VII., která velmi rychle dala všechno do pořádku, nad níž bděla karta XVII. V ten okamžik vstoupil a plně se zhmotnil ve světě.
Rituál už skončil, účastníci se pomalu vydali na pochod směrem do blízkého či vzdáleného domova. Tito naši účinkující už v našem příběhu nevystoupí, zůstaly pod ochranou zažehnávajícího rituálu a jisté formy vděku od bublající energie, která se momentálně proháněla někde lesem a zakoušela nové a dosud neohmatané zkušenosti.
Zde bych přerušil své vyprávění a odbočil tématem k následku oné příčiny.
To co se poté událo, známe částečně z příběhů předešlých a spousty příběhů následujících, ale je potřeba vynést karty na stůl a objasnit, tu událost, která se tenkrát stala, bez jediné vzpomínky jí patřící, jehož MY jsem zůstal neposkvrněn a nepohnut na oné skále, protnut hranicí netvoření a alespoň slovem Vám připomenu, proč tak činím. Povídání o mladém chlapci meditujícím v lese a myslivci, který ho zastřelil a posléze s rodinou snědl, nebo o podivném přátelství dvou věkově a snad i povahově rozdílných mužů, které neskončilo pro jednoho z nich dobře, neb příběh o bláznovi, jehož sousedčino posednutí po informacích ho dovedlo do stavu naprosté blaženosti a nakonec příběh o hrobníkovi s kocourem, kteří pátrali po příčinách nevysvětlitelných úmrtí v okolí, jež měla na svědomí ona bublající energie, to všechno byla nepatřičná reakce na akt tvoření. A jak k tomu došlo? Život po těchto záhadných a pro spoustu lidí nepříjemných zážitků už nezůstal nikdy stejný. Byla neděle, počasí vyšlo náramně a všichni obyvatelé z okolí té naší vesnice stály na náměstí. Stáli tam jako bezduché loutky, ony to totiž byly loutky, oči měly prázdné, zakalené a bez života. Postavy shrbené, schoulené. Byl tam hrobník, kocour po jeho boku, Hlaváčková, Jindřich a všichni ostatní i ti, které zatím ani ještě neznáme. Nad jejich hlavami se vznášela známá hutná bublající negativní energie, která měla všechny pod svojí kontrolou a do jejich prázdných a zcela ochotných mozků promlouvala dunivým hlasem.

"Mé milé loutky! Těch pár dní, které jsme spolu prožili, celé to nechutné divadlo, mělo jediný prvotní záměr. Já. Vstoupil jsem do vašeho světa dualit a bohužel pro Vás, bohu dík pro mne, jsem byl rozdělen a zcela bez pochyb mne můžete nazývat JÁ. Ale pochybuji, že někdo vycítíte mojí přítomnost až Vás propustím a opět na Vás uvrhnu svoji představivost. Abych se vrátil k záměru. Mluvení mne unavuje, to omezení konečné kombinace pár znaků abecedy, je totálně deprimující a mám veliké problémy vtěsnat do nich to, co Vám chci sdělit. Proto to zkrátím. Před rozdělením, jsem nebyl. Teď, kdy mohu říkat teď, jsem navštívil pár jiných světů a dimenzí v jedné mikrosekundě a narazil jsem na několik mne podobných bytostí a jedna z nich řekla:
Něco vytvoř!
A tak jsem Vytvořil Váš svět, včetně vás a vašich nuzných životů. Nutím vás myslet, na to co já chci abyste mysleli. Můžu si s Vámi dělat co chci. Zabít Vás a znovu vzkřísit. Dát Vám poznání celého vesmíru a hned ho vzít a dát jinému. Můžu dělat co chci, tento svět je ve mne a já jsem jeho stvořitel, já nad ním vládnu, nikdo k němu nemá klíč. A jediným cílem vašeho krátkého bytí, stvoření světa v němž žijete zcela nesvobodně, je vložení pasti na jiné bytosti mého druhu do Vašich myšlenek. S démonem z 19854215té dimenze jsme vyhlásili válku všem ostatním démonům a každý z nich kdo nahlédne do vašeho světa, do MÉHO světa, pomocí příběhů, které si přečte, které si PŘEČTETE a na malý okamžik si představí Vás, vaše životy a tudíž vstoupí myslí do Vašeho světa, do Vašich myslí, DO MÉ MYSLI a zanechá v ní otisk, už nemůže nikdy zpět a jeho část, ta část, která do něj vstoupila, která DO MNE VSTOUPILA nám začne patřit! A skrze onu malou, nepatrnou část, zcela jistě OVLÁDNEME ZBYTEK! A protože všechno je propojeno a všechno se zbytně ovládá, příčina dělí následek a jak už víme vzniká delší a delší řetězec čísel, který nebere konce, časem pronikneme úplně všude."
Tak to tenkrát bylo, proto jsem nemohl mlčet a musel o tom alespoň napsat. Dav se rozešel jako by nic a život plynul dál. "NĚCO VYTVOŘ!" zaznělo odnikud.