Jeptiška na stromě
Bedřich Říha
"Co tak časně, Roberte?" hlaholil Šiška a volnou rukou ho bodře plácal po zádech. Zřejmě se tady sám nudil.
"Potřebuji s vámi mluvit velebnosti. Potřebuji se vyzpovídat."
"Stalo se něco?" zarazil se kněz a vedl varhaníka do chládku kostela.
"Všechno vám povím, jenom mě prosím vyzpovídejte!" úpěnlivě naléhal Knobloch a táhl Šišku ke zpovědnici. Oba odhrnuli sametový závěs a sedli si každý na jednu stranu mřížovaného okénka. Robert spustil svoje rohlíky, mléko a deset deka salámu mezi svoje kolena a z hrdla vydral tlumený, zmučený vzdech.
"Tak spusťte," vyzval Knoblocha farář a zaujal předepsanou kontemplační pozici.
"Všechno to začalo té strašlivé noci, jak se utopil Konopka a ostatní," začal vyprávění Knobloch a pokračoval o své vycházce podél vody a o svém setkání s rusalkou a umrlci. Šiška otevřel oči, mírně zakašlal a trochu zašoupal nohama. Nevěděl, co na to říci.
"To ale není všechno velebnosti, to byl teprve začátek," pokračoval Knobloch šeptem, vzrušeným hlasem. "Tím to teprve začalo. Protože jsem měl poněkud zjitřené nervy, rozhodl jsem se asi za dva dni, že se vydám na procházku do přírody. Přírodu já považuji za chrám, velebnosti. Chodím tam jen tak bez klobouku, prostovlasý a vždycky se tam celý rozparádím, zpívám, mávám rukama a tak. Představuji si všechny ty zbožné poustevníky, jak tam kdy žili a celý boží den se jenom modlili, a někdy mívám pocit, že jsem jako oni, že bych třeba mohl přijít do medvědího brlohu, s medvíďaty se přisát staré medvědici k cecíku a nic zlého by se mi nepřihodilo. Cítíte také v přírodě přítomnost něčeho vznešeného, velebnosti?" pokoušel se Knobloch přes okénko navázat kontakt s farářem.
"Ano," řekl úsečně Šiška, protože do lesa nechodil.
"No a tak tam stojím na pasece a pomalu se točím na patě, s rozpaženýma rukama, a dívám se do korun stromů a zpívám si Mahlerovu symfonii č.3, tedy jenom takové úryvky, co jsem si zapamatoval, zbytek jsem si tam přidával jen tak z hlavy. Posloucháte také Mahlera, velebnosti?" zarazil se Knobloch, jestli nevypráví nějaké nepřístojnosti.
"Ne," řekl zase úsečně Šiška, protože se mu to vyrušování nelíbilo.
"No a najednou se přede mnou vztyčila kobra."
"Chtěl jsi říct zmije, synu," laskavě ho opravil farář a byl rád, že má konečně navrch.
"Byla to kobra a měl jsem jí tak po pás, pořádnej kus to byl!" rozohňoval se Knobloch a rozpřahoval ruce jako rybář. Šiška si s povzdechem unaveně promnul oči a namítnul, že zde kobry nežijí.
"Uhlíř Malina prý kobry chová, pase je nahoře v lese! Nejspíš mu nějaká utekla!" žaloval Knobloch.
"Malina!" procedil mezi zuby Šiška. Zdálo se, že o tom výtečníkovi už slyšel.
"Ani nevím, jestli to byla kobra královská, nebo kobra indická," řekl ledabyle Knobloch, po očku šilhaje do okénka, ani ne tak proto, aby se blýskl svými herpetologickými znalostmi, ale spíš aby kněze přesvědčil, že ví, co povídá. Ticho.
"No, tak se tam vztyčila ta kobra a flusla mi do oka. Nejspíš jsem jí šlápl na ocas. Byla to ukrutná řeřavá bolest a já padl jako dobytče. Neviděl jsem nic, jenom bílé slepé zrnění. Věděl jsem, že kousek za mnou je potůček, a tak jsem se k němu po hmatu připlazil a oko si vypláchl. Taky jsem věděl, že kousek níž je hájovna a chtěl jsem tam jít pro pomoc, ale daleko jsem nedošel. Celé tělo jsem měl ochromené, v uších mi hučelo a před očima jenom bílý jas. Myslel jsem, že už brzo vypustím duši. Ale na modlitbu ani pomyšlení, byl to hroznej hukot. Pak dvě třetiny toho jasu zmizeli a já už zase vnímal svoje okolí, velebné stromy a tak, všechno bylo jako dřív. Jenom přede mnou stála panenka Maria."
Farář se pokřižoval.
"Stála tam panenka Maria," opakoval Knobloch, "ve své celé vznešenosti a sladkosti a ruce měla ve výši prsou vzpažené, jako by mi žehnala, a mírně se usmívala."
Farář jezdil očima sem a tam.
"Kochal jsem se tou nadpozemskou krásou, vašnosto, a najednou jsem si uvědomil, že na mě Panna Maria mluví. Soustředil jsem se a pak zase dvě třetiny toho jasu zmizely a místo panenky Marie tam stála abatyše."
"Abatyše!" vyhrkl farář konsternovaně.
"Ano, velebnosti, stála tam abatyše. Byla vysoká, krásná a vznešená, ruce sepjaté před sebou a přes ně růženec. A povídá mi: Knoblochu, Knoblochu!"
"Krátké a výstižné!" neodpustil si farář a Robert podezíravě zašilhal do okýnka.
"No a potom zase dvě třetiny toho jasu zmizeli a místo abatyše tam stála paní Maříková."
"Paní Maříková!" zvolal Šiška vřele, rád, že se vyprávění vrací na pevnou půdu.
"Ano, paní Maříková, hotová světice!" přitakal Knobloch a tím to zase trochu zkazil. "Sklonila se nade mnou a já ještě slyšel, jak volá: Kájo, honem upaluj pro haďáka, tady pan Knobloch umírá! Pak už jsem nic neslyšel, jen hrozný hukot v uších, jak jsem se nořil do svých tepen, veličenstvo, ve kterých se jako řeka valila má krev smíšená s kobřím jedem, pekelný žár, že to bylo jako rudá voda plná plamenů. Plul jsem tou řekou až do místa, kde z krve vyčníval jakoby kámen, nízký a plochý, a na tom kameni stála černá postava a při systole to byla kobra s rozevřeným pláštíkem a ženským obličejem a při diastole to byl rohatý říční bůh Ládón, který se šklebil jako ďábel!"
"Ďábel!" zvolal sveřepě Šiška, jako by tím bylo řečeno vše.
"Ano a najednou jako bych zase slyšel nějaký hlas ke mně promlouvat a obě ty postavy v jedno splynuly a já přišel k sobě a nad rozježeným plnovousem na mě hleděly dvě zářivé hluboké oči. Byl to haďák Erteple. Třásl mi jemně rukou a ptal se: Počítám, že tě šlehla kobra, Roberte, potřebuji znát velikost toho exempláře. Slyšel jsem ho dobře, ale nedokázal jsem říci půl slova, neboť jsem neměl hrtan, ani hlasivky, jazyk nebo zuby, byl jsem jenom ohnivá planoucí řeka. A zase jsem jakoby z dálky uslyšel: Dobrá, Kájo, musíme tuhle panu Knoblochovi aplikovat nitrožilně počítám tak dvacet kubíků hadího séra. Šáhni támhle do kabely a z té lahvičky natáhni do té stříkačky tak do půlky. Já mu zatím propláchnu oči. A zase jsem se propadl do té ohnivé řeky. A když jsem se vzbudil, věděl jsem, že už ve mně žádný jed není. Byla noc a já ležel v hájovně na kanapi. Vysvlékli mě do spodků a přikryli jenom tak prostěradlem, neboť jsem silně hicoval. Pociťoval jsem jistou úzkost, protože kolem byla hustá tma cizího pokoje a já vnímal neobyčejně ostře. Mírně se mi motala hlava a před očima tančily pestré vzory. Měl jsem děsnou žízeň, ale netroufal jsem si vstát, protože jsem byl strašlivě vyčerpaný. Tu jsem si povšiml, že mi k posteli připravili kýbl plný vody a vevnitř nechali sběračku. Vypil jsem s její pomocí tak půl kýble a když jsem měl dost, náhle mě zaplavila vděčnost a láska k těm lidem, kteří mi zachránili život a postarali se o mě s takovou nezištnou obětavostí."
"Nu ano," řekl kněz a našpulil rty: "konec dobrý, všechno dobré. Myslím, že bych o tom mohl držet v neděli kázání. Nezištná, křesťanská láska, no ano, pěkné téma. To uděláme."
"Ale to ještě není všechno," řekl tiše Knobloch.
"Co?" zaječel farář, až zpovědnice nadskočila: "Co ještě se vám stalo, chlape?"
"Potom vrzly dveře a dovnitř vstoupila vysoká štíhlá postava. Přišla až ke kanapi, zapálila pomalu svíčku a tu postavila na stolek k mojí hlavě. Byla to ta abatyše."
"Abatyše!" zavyl kněz a rukou se plácl do čela.
"To světlo svíčky ji ozařovalo zespoda a vypadala krásně, pyšně a hrozivě. Knoblochu, zaprskala jako lítá šelma: "Knoblochu, to já jsem tě zachránila, to já zavolala ty lidi. Teď jsi mým dlužníkem. Dlužíš mi svůj život. Jsi můj otrok, rozumíš?"
"Ééééééééé"
"Cože? Nastav ruku dlaní nahoru!" poručila mi. Nastavil jsem ruku, abatyše odkudsi vytáhla rákosku jako prut Áronův a řízla mě přes dlaň. A ještě! A ještě! Byla jako šílená! Když se trochu uklidnila, rozhalila si hábit a řekla: "Dívej se sem, slouho!" Stála tam úplně nahá, Pepíku! Sledoval jsem její bledé tělo v mihotavém světle svíce, jako z mramoru tesané. Její vyzývavá ňadra, její zrzavý bujný klín byl jako rouno Gedeonovo. I neodolal jsem a popadl jí za růžovou bradavku. Krutě se zasmála a ruku mi zkroutila. Položila mě na lopatky a obkročmo na mě nasedla. Pak mi koleny začala dělat válečky po žebrech. Trpěl jsem jako zvíře, tloukl jsem hlavou ze strany na stranu o polštář jako kapr a z otevřených úst se mi dral bezhlesý sten. Pak se přesunula výš a koleny v černých punčochách mi začala hníst bicepsy. Nemohl jsem křičet o pomoc, ani nevím proč, a ona se posunula ještě výš a pak mi vrazila svůj kudrnatý klín do obličeje. Řekla: "Lízej, pse!"
Robert si položil obličej do dlaní a zaskučel jako pes. Pak se vzchopil, připlácl ruce na okýnko a horečnatě šeptal: "Byla to ta rusalka, vašnosto. Byla to ona. Zhoubu jsem na sebe přivolal. Otče, otče, zachraňte mě. Povězte mi svatosti, je to možné? Může ta odporná rybí huba z bažiny vzít na sebe lidskou podobu? Může se přestrojit ze ženu svatou, po ulicích chodit a pronásledovat mě? Řekněte mi to!"
"Tak dost," zařval kněz, vyběhl a Knoblocha vytáhl ven za klopy: "Dost těch bláznivin. Toho vašeho bezbožného deliria. Po nocích trajdáte, Boha pokoušíte a tu máš čerte kropáč! Rusalky, kobry, jeptišky, medvědi. Kam až to povede, vy bezbožníku? Běžte a kajte se a do příštího týdne pětsetkrát napíšete "Buď zdrávas královno" a necháte to podepsat od rodičů!"
"Ale mí rodiče..."
"Mlčte už a jděte," láteřil kněz, jak vyváděl nešťastníka před vrata, která za ním zabouchl. Knobloch se o ně opřel zvenčí a zasténal: "Já vůl! Co jsem sem lezl? Copak sis vážně myslel, že ti tenhle panák pomůže?" Vrata se otevřely a z nich se vysunula ruka se síťovkou: "Tumáte, člověče, vy jste mi dal, teď nebudu stát celej den za nic." Knobloch tašku vzal a pomalu se vzdaloval od kostela přes park pryč. Najednou za ním zařval příšerný, nelidský hlas: "KNOBLOCHU!" Pomalu otočil hlavu a mezi očima se mu rozprskl zralý Jonatán. Polekaně cuknul hlavou nahoru a viděl, že na nevysoké jabloni sedí démonická abatyše, obkročmo na větvi, dlouhýma nohama klátí jako uličník a metá po něm jablka. Otočil se a rychle odcházel. Další jablko ho zasáhlo do ucha. To ale bolelo. Přidal do kroku a mnul si zasažený boltec. "KNOBLOCHU," řval za ním tuří hlas po liduprázdném náměstí: "KNOBLOCHU, MUSÍŠ, MUSÍŠ ZABÍT KÁJU MAŘÍKA!"
Žádné komentáře:
Okomentovat