Jak archeolog Buggenhagen pozoroval Káju Maříka

Jak archeolog Buggenhagen pozoroval Káju Maříka

Bedřich Říha
 

To,že měl Karel Buggenhagen sedm magických dýk, to ví každý. Že měl ale také magický dalekohled, to už ví málokdo. Toho dne seděl tedy Karel Buggenhagen ve své práchnivé kobce pod městem Megido, oklepával si bezmyšlenkovitě rudý prach z klop svého staromódního modrého kabátce, civěl na slavný basreliéf s podobou antikrista a hryzal si šedivé vousy. Potom vstal, sáhl do šuplete, vytáhl ten magický dalekohled, cípem kabátu otřel zaprášené okuláry a postavil ho do mosazného stojanu, který stál hned vedle almary. Zhasl světlo a jal se zírat směrem k Brdům.
Kája Mařík se právě v tu chvíli procházel po louce a pokoušel se splynout se zelení. Chvíli se mu zdálo, že mu to jde a chvíli, že ne. Byl požehnaný červen a míza v listí okolních stromů proudila vší silou. Najednou jako by se listí zvětšilo a Kája mohl vnímat každou zářivou žilku, celou jemnou spletitou síť listu. Vlevo od sebe zahlédl koutkem oka nějaký pohyb. Kája Mařík otočil hlavu s široce otevřenýma očima tím směrem a uviděl zajíce velikého jako mlýnské kolo. Vpil se do něho pohledem a viděl každý chlup jeho srsti zvlášť. Každý z nich měl několik barev a byl jinak barevný než ten druhý a všechny dohromady zářily jako harlekýnův plášť. Viděl pohyb jeho zvláštně poskládaných svalů pod kůží, jeho vyvalené oko a černé chlupy na jeho měkké tlamě, která bez ustání zkoumala okolí. I pomyslel si Kája Mařík: "Ach, co mohu vědět o Bohu, když bytuje v takové vytřeštěné, čenichající stvůře jako je zajíc?" A tak Kája nahlédl, že něco vědět ještě neznamená něco opravdu znát.
Vidění pro dnešek skončilo. Na mešity města Megida se snášel měkký soumrak. Karel si promnul koutky unavených očí a šel si uvařit šálek Rhodioly rosea.