Jelen

Cefus

Budu vyprávět příběh, o kterém nikde nenajdete zmínku, protože o takových věcech se radši nikde nepíše. Cítím však povinnost nenechat si to pro sebe a tak podobně...
"Tak chvilku si zamedituju... a pak si střihnu ještě hodinu chi-kungu," honilo se hlavou chlapci, když kráčel po úzké, kamenité pěšince, která přivedla každého znalce místního lesa do jeho skrytých útrob, hluboko, kam znalo cestu jen pár vyvolených. Chodívá sem skoro každý den, co nejdále od lidí, kteří jsou nepřekonatelnou překážkou ve zdokonalování duševního klidu a harmonie. Už je to pár let, co zde poprvé zakusil stav míru a souznění se vším živým a pro většinu humanoidů zváno, i neživým. Jde na své skryté místo i dnes, kdyby tušil...
Měl vizionářský sen, les ho volal jeho jménem více než kdy jindy. Zjevoval se mu statný jelen, který toužil po společném setkání. Pospíchá...
Když dorazil na malou mýtinu uprostřed hustého houští s nádherným výhledem na okolní kopce, bylo už poledne. Usedl se zkříženýma nohama do pozice Malý Buddha. Dech se zkracoval a myšlenky se svobodně, bez jakéhokoliv nátlaku začaly vytrácet. Pomalu se dostával do stavu bdělost-spánek, nic mezi tím. Meditace započala.

Po chvilce klidu se začal cíleně napojovat na vizi z předešlého dne, na jelena, jehož by měl každý myslivec s patřičnou hrdostí ve své sbírce nad krbem. Ani nečekal, že by to šlo tak hladce, energie proudila celým jeho tělem sama od sebe, byla chladná a měla příchuť země. Zesílil svoje úsilí, začal se promítat do onoho jelena a snažil se s ním splynout na co největší možnou hranici. Cítil, jak mu z kůže prorůstá srst. Nohy, ruce tvrdly a měnily se v kopyta. Z lebky rašily dva parůžky. Měl radost.
Pociťoval sílu toho skvostného zvířete, kterou se nechával unášet. Spojení bylo naprosto dokonalé a přesáhlo hranice jeho očekávání. Obočí jelena prorůstalo obočím chlapce, byli jedno. Postavil se hrdě, jako pán zdejšího lesa.Odněkud vyšla rána. Bolest v hrudi byla nesnesitelná. Začal ztrácet vědomí.
Projekce byla tak silná, že se otiskla i do myslivce sedícího nedaleko na posedu. Jeho fascinovaná tvář vystoupila ze stínu. "Hergot, to je výstavní kousek, byla by škoda nechat ho lesu," říkal si. Jeho staré ruce pevně svíraly pušku, která už viděla hodně smrti. Nikdy neminul. Bohužel, ani dnes ne.

Poslední co ve svém životě umírající chlapec viděl, byly zablácené gumáky. Sledoval jak se k němu blíží mokrou trávou. Pak se mu oči vyčerpáním zavřely. Chvíli nic a znovu prudká bolest mezi žebry. To mezi nimi projel nůž. Ostrá bolest se pomalu šířila od prsou dolů až k žaludku. Nabroušené ostří páralo kůži jelena s mnohaletou zkušeností, bez žádných větších potíží. Střeva se vyvalily ven na trávu. Z vnitřností se kouřilo natolik, že si musel myslivec několikrát otřít zamlžené sklo na brýlích kapesníkem. Chlapec umřel...
Vykuchat a naporcovat... "Ne, ne, naporcovat ne, tu kůži chci celou. Vezmu ho domů a tam ho stáhnu. Takovej kapitální kousek," opakoval si pro sebe s úsměvem. "Dojdu dolů k silnici pro auto, vyjedu sem nahoru a vezmu ten velkej pytel, co sem v něm včera vez' brambory. Hodim jelena na něj a stáhnu po trávě na cestu. Pak už ho nějak s vypětím sil nasoukám na korbu." Vnitřní obsah těla nechal pohozené v lese, kde se o něj postará jiná zvěř, a se zbytkem udělal jak si řekl.
Cesta na hájovnu nebyla nějak dlouhá. Jel přes vesnici, kde se stavil v místní hospodě na jedno pivo, aby zahnal tu pachuť krve, kterou měl přilepenou na horním patře svých úst. Se svým úlovkem se nikomu nepochlubil, nebyl totiž nikdy moc sdílný k svému okolí a lidé ho spíš považovali za mlčenlivého podivína. Jediný, s kým opravdu komunikoval, byla jeho rodina. Manželka Helena a dvě děti, Jakub se Sárou, kteří už byli dospělí a moc se starému tátovi nevěnovali. Odjeli z domu jakmile to jejich věk umožňoval a vydali si vstříc modernímu životu ve městě. Měli plné zuby věčně studené vody ve sprše, dotěrného hmyzu a nemožnosti si cokoliv, kdykoliv nakoupit. Oba se proto odstěhovali do Prahy, kde žili dle svých představ.
Největší radost, tedy pro něj, v současné době představovala tři vnoučata. Jednoho kluka z Jakubovi a dvě dívčiny ze Sářiny strany. Manželka, hodná a tichá paní domu, dnes jela do Prahy na 14 dní na návštěvu a měla pak všechna ta zlatíčka přivézt do hájovny na týdenní prázdniny u dědy.
Když myslivec dorazil k hájovně, vyložil svoji životní trefu na vozejk a s rachotem odkodrcal do kůlny. Měl zde na tuto příležitost připravenou kladku, která byla lety odzkoušená, a proto nečinilo žádnou větší námahu vytáhnout a pověsit jelena za nohy. Mouchy už se slétávaly, proto myslivec na nic nečekal a začal se stahováním nádherné, dobrou trefou nepoškozené kůže. Rozepisovat se o tomto dění nemá asi smysl, všichni si dokážou představit, jaké to je, když kolem vás bzučí nekonečné hejno much a lepí se do usychající krve, která je všude kolem, i na vašich rukách.

Když dokončil své dílo, začal porcovat maso. Nejdříve oddělil jelenovi hlavu se vzácným parožím. Rozhodl se, že hlavu celou vypreparuje, což bylo také jedním z jeho oblíbených koníčků. Upřímně se na to těšil. Představoval si, jak se vrátí jeho žena s dětmi, jak jim naservíruje svůj proslavený zvěřinový guláš, který opravdu byla radost ochutnat. "No a až pošleme děti spát, jistě budou z čerstvého vzduchu silně unavené, tak povalim tu svoji duši spřízněnou na novou předložku u postele v ložnici a zavzpomínáme na drahocenné mládí, když bude myslet, že už jí nic nepřekvapí, vstanu a zapálím oheň v krbu, načež se zjeví nad krbem obrovská hlava statného jelena, chlouba každého lesáka. Už to bude měsíc až se vrátí, co jsme to naposledy dělali, určitě bude babka při chuti." Smál se nahlas sám pro sebe a zcela automaticky, aniž by na to musel myslet, odděloval maso od kostry a něco balil do mrazáku, něco třeba rozdá sousedům a zbytek nechá uzrát na ten svůj guláš.
14 dní uběhlo strašně rychle, a to asi proto, že myslivec byl zcela ponořen do preparování hlavy a vydělávání srstnaté kůže. Všechno stihnul, jak si naplánoval, hlava visela, guláš připravený ve spíži, nová předložka ležela u postele. Napěchoval si fajfku a trpělivě, s pocitem naprosté spokojenosti vyčkával na zápraží, čta dnešní noviny.
Za chvíli slyšel zdálky přijíždět automobil. Vyskočil na nohy a šel naproti otevřít vrata u plotu. Opět asi nemusím vysvětlovat, jaké bylo přivítání s vnoučaty, se ženou, jak celý den chodili po lese po borůvkách. Děda vysvětloval, jak se která rostlina či zvíře jmenuje, prostě předával s radostí své nasbírané zkušenosti z lesa. Také přísně zakázal chodit ženě do ložnice, že tam má na večer připravené velké překvapení, které si jistě užijou oba dva. Pro jistotu zamkl pokoj.
Když nastal večer, sešli se všichni u stolu. Děda myslivec vytáhl jeden ze svých výtvorů, vonící bylinkami a nasládlým masem. Nikdo ani necekl, kromě několika mlasknutí, když do sebe tlačili ten chuťově zvláštní guláš, nic se mu ale nedalo vytknout, opravdu splnil pověst svého tvůrce, ba i ji dokonce s několika kousky masa v puse předčil. Všechno šlo jak po másle. Děti unavené šla babička uložit do jejich postelí a sama byla zvědavá, co to ten starej blázen zase vymyslel.
"Konečně...," mumlal si myslivec. Celý nažhavený, jak už léta nebyl, táhnul bábu do ložnice. "Na co ta tma?" ptala se žena. Děda na nic nečekal a povalil něžně starou paní domu na kůži u postele. "Co to je za divnej studenej hadr pod náma?" žadonila o odpověď. "Na nic nemysli a zkus se uvolnit. Jestli potom pak poznáš, na jakém zvířeti jsme to dělali." Děda se do toho vrhnul se vší parádou, funěl babce do obličeje, sliny mu kapaly na její krk. Její záda se pod nárazy obézního těla otírala o novou kožešinu, bylo jí to divné a stále přemýšlela, jaké že to může být zvíře.
Netrvalo opravdu dlouho a děda zachroptěl. Žena pohlédla do jeho tváře a ze směšně pokřivené grimasy na obličeji pochopila, že je po všem. "Ještě že to netrvalo dlouho," řekla si pro sebe. Chtěl se ještě chvilku mazlit, ale nebylo mu ze samé zvědavosti dopřáno. "Tak co je to za kůži?" rejpla.
Děda vyskočil jak když střelí, oblékl si teplákovou soupravu a začal zapalovat připravené dříví v krbu. Plameny se pomalu rozhořívaly a světlo letmo poskakovalo po pokoji sem a tam. Pak se opět přitulil k polonahé ženě a čekali, až se oheň rozhoří naplno, aby i po tmě špatně vidící spatřila, co se objeví před mileneckým párem, ležícím na vydělané lidské kůži našeho nebohého chlapce.
Myslivcova žena ještě mockrát zamžourala očima, než její mozek, který prožil celý život v poklidných situacích, nedokázal akceptovat, že se před ní na stěně pokoje zubí hlava nějakého mladého muže s vyplazeným úmrlčím jazykem. Oči vyvalené doširoka, jakoby viděly tu největší hrůzu světa. Popadl jí strašný amok. Nepříčetně ječela a mlátila svého muže.
Myslivec nejdřív vůbec nevěděl, co se děje, a po pár úderech do své hlavy spatřil velkou srnu s babčiným obličejem jak stojí na dvou zadních nohách a předními kopyty ho mlátí, kam se dá, až mu crčela z hlubokých ran do obličeje teplá krev. Zmatený popadl sekeru u krbu a začal se bránit. Stačilo několik přesných úderu do krku nebezpečného zvířete, aby chroptíc padlo mrtvé k zemi. Stál tam nad tím bezvládným tělem a sledoval tvořící se krvavé bublinky u nozder, jako když se rozdělává saponát ve vodě. Než mu cokoliv mohlo dojít, vyřítily se na něj tři další, tentokrát ještě nedospělé malé srnky. Jejich řev byl nesnesitelný. Pološílený myslivec zatoužil po čerstvém vzduchu. Začal se prosekávat ven houfem srnek. Neřešil kam udeřit, jen si tupě klestil cestu, jakoby kráčel hustým nepropustným pralesem.

Byl venku. Tam už stály dva policejní vozy a několik příslušníků mávalo pistolemi a něco zmateného křičeli na myslivce. Ten vůbec nevnímal a stále držel sekeru v ruce, ze které vysely cáry vlasů zmáčených krví.
Policii zavolali vzdálení sousedi, když rozbalili maso z papíru, které jim včera přinesl jejich tichý soused. Měli z něho radost a naplánovali si na dnešní sobotní večer grilování s přáteli. Jak nemilé bylo jejich překvapení, když se vší slávou, že mají ze všech hostů to nejlepší maso na přírodní steaky, vyklopil soused, aniž by předtím zkontroloval obsah, na venkovní stůl mírně oteklou část lidské nohy, precizně vykostěnou a oddělenou od těla.
Myslivec stojí na verandě a před jeho domem stojí stádo srnců, všichni se zdají být vůči němu nepřátelští, a tak nečeká a vrhne svoji sekeru proti nejbližšímu srnci. Náhoda tomu chtěla, že se trefil přímo do hlavy mezi paroží. Mladý policista se skácel k zemi se zaťatou sekerou v čele. Ostatní stáli ochromení tou nenadálou hrůzou, která se před nimi odehrávala, a tak než začal první státní příslušník se střelbou, nestál už před nimi starý myslivec, ale mladý statný jelen, který několika dlouhými skoky zmizel v lese.

Nikdy se žádné vysvětlení nenašlo. V policejní zprávě se uvádí, že na prknech verandy byly krvavé stopy myslivcových bot, které pomalu přecházeli ve stopy jelení. Výpovědi zúčastněných policistů nikdo nebral vážně, a tak případ zůstal nevyřešen. Dodnes se vypráví, že v okolí občas potkáte hluboko v lese toho největšího jelena, jakého jste kdy viděli a ti, které nechal k sobě přijít blíž, přísahali, že má lidské oči. Většinou se jednalo jen o malé děti, proto tomu nikdo nevěří.