Noční vycházka Roberta Knoblocha

Noční vycházka Roberta Knoblocha

Bedřich Říha

 

"Kapela nepřijela!" znělo od ucha k uchu celým sálem, "kapela nepřijela!" A přitom bylo všechno připraveno! Podlaha byla posypána nenápadně pepřem, aby byl tanec jaksepatří, a hitem sezóny byl míchaný nápoj "Hubertova zhouba". Vzadu v kuchyni byl nachystán guláš a pivo už dávno roztočeno. Bylo slyšet švitoření a smích, jen občas někdo s otázkou v očích pohlédl ke dveřím, zdali nepřichází kapelník Konopka se svým bandem ze sousední vesnice. Všichni to ale přičítali hrozné bouři a následnému přívalovému dešti, které přišli po dlouho trvajících úmorných vedrech do vsi a okolí. Teď už poslední kapky dopršely do obrovských kaluží a vlahá noc se snášela na hospodu. Malé podium ale zelo prázdnotou.
Nastal čas na plán "B", tedy povolat zálohy, totiž místního kostelního varhaníka, nadaného, i když výstředního multiinstrumentalistu Roberta Knoblocha. Robert vstal od nedopitého piva, které znuděně popíjel ve vedlejší hospodě, když se ho přišli zeptat, a za chvíli si už z domova na trakaři vezl nástroje. Nakráčel do sálu, v jedné ruce stojánek na noty, ve druhé svazek papírů. Za ním byly úslužně neseny ostatní propriety. Uvítal ho vlažný potlesk a nějaké to hvízdání. Varhaníka tu všichni moc dobře znali! Na podiu bylo ve velmi krátkém čase všechno připraveno a produkce mohla začít. Knobloch zahajoval písní "Při pití ranní černé kávy, cítím doteky boží slávy", doprovázeje se hrou na havajskou kytaru. Bylo vidět, že tancechtiví návštěvníci si představovali přece jen něco jiného. Během dalších písních však došlo přeci jenom k jakési rozpačité zábavě. Když však Robert spustil svůj největší hit "Smrt svou bílou pozdravuj, v tichých kostech osud tvůj", při kterém tloukl železnou tyčí do zavěšené kolejnice, došla chase trpělivost a krákorající umělec byl sražen ze schodů, doprovázen velkým množstvím pozoruhodných vulgarismů. Díky jisté blahovůli a velké dávce štěstí jeho hudební nástroje nedoznaly újmy, mimo prošlápnutého bubnu a polámané flétničky. Knobloch se zvedal ze země, oklepával si prdel a zamazaná kolena a jal se sbírat poházené instrumenty. Naházel to všechno zase na trakař a jel domů. Na své sousedy se nehoršil, protože věděl, že jeho umění ještě nedorostli.
Zavrzala vrátka, když je otevíral, a u souseda začal štěkat pes. Odemknul dveře a svůj náklad vyložil zatím jenom tak do chodby. Sednul si na chvíli na botník a díval se do ulice. Nakonec se rozhodl ještě pro malou noční procházku. Noc byla mladá a bylo pořád velmi teplo. Vzpomněl si, že má ve špajzce láhev rumu. Tu si strčil do kapsy, do druhé dal nějakou knížku, svíčky, dýmku, pytlík s tabákem, sirky a šel.
Chodíval často takhle po nocích do přírody. To proto, aby ho tam zulíbali můzy. Na západě, na zelené obloze, zářila Venuše, hned vedle srpku Měsíce. Dal se cestou dolů k řece, míře ke svému oblíbenému altánu, který stál hned na druhém břehu Litavky. Po dešti se ale řeka z břehů vylila a můstek byl stržen. Knobloch pozoroval tu hučící spoustu a pak se vydal proti proudu, aby našel jiné příhodné místo k rozjímání. Zvolil si přítok, který se s hukotem valil do řeky, a podél něho zamířil hlouběji do lesa, pod pichlavé koruny černých smrků. Asi po kilometru pohodlné chůze našel Robert příhodné místo k posezení, na velkých placatých kamenech. Tady už se potůček utišil a nad vodou lítaly světlušky. Básník zapálil svíčky, odšpuntoval láhev a zhluboka se napil. Rum byl vynikající! Nacpal a zapálil si dýmku usilovným bafáním. Lehl si na břicho, otevřel knížku někde vprostředku a náhodně se začetl:

Kdo chce tedy rozprávět s vodníkem, ať peče a potom porcuje celou kachnu. Lhostejno, sní-li jí potom po částech nebo na posezení, sám, nebo s přáteli či rodinou. V časovém horizontu dní pak ať vodníka navštíví. Pokud celou kachnu péci nemůže, nechť si opatří z kachny biskupa a toho pak sní s trochou dušeného zelí, s knedlíkem dle libosti. Pokud si ani biskupa z tohoto tučného ptáka opatřiti nemůže, čemuž ale věřit nechceme a nemůžeme, je dobré, pokud je biskupem nějaké církve, lhostejno jaké. Jak patrno, nejlepší je biskup najedený tučnou kachnou. Kachny a vodníky k sobě totiž váže zvláštní pouto a svatí mužové zase zhusta přitahují vodníky. Kdo ale neví, kde vodník žije, koná však marnou práci.

Robert se rozhlédl kolem a pak knížku zaklapl. Podíval se na titul: "Kniha mnicha Řehoře a bledé Johany". V lese bylo velebné ticho, které rušilo pouze prskání tělíček malých bílých nočních motýlů, kteří se nadšeně upalovali nad plameny. Knobloch proto zhasil svíčky a překulil se na záda. Zavdal si zase mocně z lahve, nadzvedávaje se na lokti, a pak si zase s úlevným povzdechem lehnul. V duši se mu rozhostil hluboký mír. "Toto je místo velebného klidu," pomyslel si. Byly to ty ztepilé smrky, nebo zurčící potůček? Nevěděl. V hlavě se mu počaly rodit první verše:

"Nahota, kterou ses k noci přihlásila, tepe ti do skrání písničku svobody."

"To by šlo," řekl si Knobloch a zase se trochu napil.

"Nezbedná jako vířící vločky na konci cesty"

Knobloch zabafal z fajfky.

"Pitvorná jako bílí sněhuláci na konci cesty"

Knobloch svraštil čelo a zadíval se do tmy.

"Tančí ti v ústrety v obruči náhody."

Nechtěl znovu zapalovat svíčky, aby sloku zapsal, a proto si ji třikrát přeříkal, aby ji nezapomněl. Mysl měl křišťálově čistou.

"Nahota, kterou ses k noci přihlásila, tepe ti do skrání písničku svobody.
Pitvorná jako bílí sněhuláci na konci cesty, tančí ti v ústrety v obruči náhody."

Znovu si lehl na záda. Najednou v břiše ucítil houpavý pohyb, jako by mu z něj vycházel stříbrný proužek energie, který mizel někde za potůčkem. Zvedl hlavu a na protějším břehu uviděl trojúhelníkovou houpačku a nad ní dvě střapaté hlavy. Bylo to příjemné, ale něco ho varovalo k ostražitosti. Pak se mu zjevila veliká kulatá hlava nějaké ženštiny. Pocit začal být velmi rychle nepříjemný. Věděl, že se ho ta bytost chystá napadnout, ale nevěděl proč. Co je to? Jezinka nebo vodníkova děvka? "Buďme přáteli!" navrhnul jí v duchu, dobře naložen v rumu. "Zazpívej mi třeba nějakou písničku." Tlustá ženská se na houpačce houpe jako na oprátce a dá se do zpěvu:

"Moje kůže, moje růže."

Kostelní varhaník má pocit, jako by mu někdo hrál na žebra jako na valše, a tak začne bytost vymítat božími jmény. Nic.
"Moje kůžička, moje růžička," skřípe ta divná písnička, jako písek mezi zuby. "Poroučím tě do světla, dítě temnot!" zahromuje varhaník zase v duchu a zdá se mu, jako by se mu na čele otevřela malá opona loutkového divadla a zpod obočí mu vyšlehl blesk. Tu dojde k podivuhodné proměně. Ženština zmizí a namísto ní vyjedou z lesa dva kočáry, každý z nich tažený čtyřspřežím koní a kolem spoustu dvořanstva, které vbíhá na palouk a plní celý břeh. Knobloch na to spokojeně kouká, ale v hlavě mu pořád zní ta píseň.
"To by se dalo zhudebnit!" pomyslí si, a v tom celý ten nárůdek pidilidí zmizí a tlustá ženská je najednou u něj. Jedno oko má dobře tři centimetry pod tím druhým, je vidět, že se usilovně snaží přijmout lidskou podobu. Za ní jsou zády k varhaníkovi otočeny dvě dámičky, v bílých šatech, samý volán a krajka, ale když se pomalu otočí, mají mopsličí hlavy, zdělané z nějaké temné materie. Knobloch přemýšlí, jaká síla z klacků a pralesního bláta vytvořila tyto pitvorné maškary.

"Moje kůžička, moje růžička!"

Nevěří příliš na zlý úmysl a najednou si vzpomene na babské tlachy o utancovaných mládencích v mokřinách, za sinalého světla světlušek. Nějaká prasíla s ním touží splynout v bizarním spojení jako na sabatu počátku světa! V jakých zapomenutých záhybech všehomíra se páří nahý muž s vosím hnízdem, kobyla s pavoukem a kde zajíc polní obšťastňuje vránu? Je-li skutečně tato temná bytost z hlubin rusalkou, zdá se, že je poněkud z formy. Nebo je lidská víra v tyto bytosti přímo odvislá od jejich vzhledu?
"Poroučím se do ochrany archanděla Gabriela!" zahromuje varhaník tentokrát nahlas a levou ruku má přitom otočenou dlaní k nebi, zatímco pravou k zemi. Pak se dá na strategický ústup, dbaje přitom, aby se vzdaloval pěkně pomalu a plynule. Ujde pěkných pár desítek metrů směrem k řece a koutkem oka vidí, jak ho pod korunami stromů pronásleduje černý stín, zřetelně viditelný proti tmě noci. A už je u řeky, z dosahu lesa, na rozlehlé mokré louce. Trochu se uklidní, stín už taky nevidí. Přejde až za strženou lávku a chystá se vystoupat pěšinou nahoru ke vsi, když v tom znovu zaslechne zpěv:

"Smrt svou bílou pozdravuj, v tichých kostech osud tvůj."

Otočí se. Řeka plyne mocně a tiše hučí, skoro bez vln, vypadá, jako kdyby stála. A v kalném měsíčním světle k němu po hladině přichází Konopkova kapela a procítěně hraje Knoblochovu píseň:

"Smrt svou bílou pozdravuj, v tichých kostech osud tvůj."

Robertovi najednou dojde, že lávka spadla právě pod muzikanty, kteří na mostě bláhově zapomněli zrušit pochodový krok a voda si je vzala. Teď se k němu blížily jejich přízraky, každý v plné parádě, hraje svůj part, vepředu kapelník Konopka se zbožně přivřenýma očima mává taktovkou, jako by tahal krávu za ocas. Najednou otevře oči a podívá se na Knoblocha pohledem pichlavým jako špendlíky a vycení zuby ve vlčím úsměvu. Ještě jednou té noci Knobloch zbožně zařve a to: "Ježíš, Marjá, Josef!" a vzav nohy na ramena, upaluje, jako kdyby mu hořela koudel u zadku. Ani si nevzpomene, že tam někde nechal dobře půl lahve toho vynikajícího rumu.