Jeptiška na stromě

Jeptiška na stromě

Bedřich Říha

 

Josef Šiška stál v otevřených vratech kostela a díval se do liduprázdného náměstí. Sledoval, jak do parku, těsně přiléhajícího ke kostelu, vstupuje vysoká, shrbená, černě oděná postava. Poznal hned, že je to varhaník Knobloch. Přicházel nezvykle časně toho slunečného rána, v jedné ruce síťovku s nákupem. Pomalu přišel až k němu a podal mu ruku: "Dobrý den, Šiško," řekl vážně. Šiška byl nový, mladý kněz, který sem přišel teprve nedávno ze semináře. Měl černé kalhoty a košili, ze které svítil bílý kolárek. Byl učesán, jak se dříve říkalo, na prdel, takže měl vlasy rozdělené pěšinkou pěkně uprostřed. Pod zrzavou kšticí mu na nose seděly brýle s elegantní obroučkou a pod nosem měl usazen hanebný vševědoucí úsměv, který ho usvědčoval z toho, že svému úřadu ještě zdaleka nedozrál. Knobloch ho příliš rád neměl a říkal mu Pepíku, nebo vašnosto. Pochopitelně tajně, jinak ho oslovoval velebnosti, čímž, jak soudil, vzdával úctu jeho pastýřskému úřadu a přitom si nezadal.
"Co tak časně, Roberte?" hlaholil Šiška a volnou rukou ho bodře plácal po zádech. Zřejmě se tady sám nudil.
"Potřebuji s vámi mluvit velebnosti. Potřebuji se vyzpovídat."
"Stalo se něco?" zarazil se kněz a vedl varhaníka do chládku kostela.
"Všechno vám povím, jenom mě prosím vyzpovídejte!" úpěnlivě naléhal Knobloch a táhl Šišku ke zpovědnici. Oba odhrnuli sametový závěs a sedli si každý na jednu stranu mřížovaného okénka. Robert spustil svoje rohlíky, mléko a deset deka salámu mezi svoje kolena a z hrdla vydral tlumený, zmučený vzdech.
"Tak spusťte," vyzval Knoblocha farář a zaujal předepsanou kontemplační pozici.
"Všechno to začalo té strašlivé noci, jak se utopil Konopka a ostatní," začal vyprávění Knobloch a pokračoval o své vycházce podél vody a o svém setkání s rusalkou a umrlci. Šiška otevřel oči, mírně zakašlal a trochu zašoupal nohama. Nevěděl, co na to říci.
"To ale není všechno velebnosti, to byl teprve začátek," pokračoval Knobloch šeptem, vzrušeným hlasem. "Tím to teprve začalo. Protože jsem měl poněkud zjitřené nervy, rozhodl jsem se asi za dva dni, že se vydám na procházku do přírody. Přírodu já považuji za chrám, velebnosti. Chodím tam jen tak bez klobouku, prostovlasý a vždycky se tam celý rozparádím, zpívám, mávám rukama a tak. Představuji si všechny ty zbožné poustevníky, jak tam kdy žili a celý boží den se jenom modlili, a někdy mívám pocit, že jsem jako oni, že bych třeba mohl přijít do medvědího brlohu, s medvíďaty se přisát staré medvědici k cecíku a nic zlého by se mi nepřihodilo. Cítíte také v přírodě přítomnost něčeho vznešeného, velebnosti?" pokoušel se Knobloch přes okénko navázat kontakt s farářem.
"Ano," řekl úsečně Šiška, protože do lesa nechodil.
"No a tak tam stojím na pasece a pomalu se točím na patě, s rozpaženýma rukama, a dívám se do korun stromů a zpívám si Mahlerovu symfonii č.3, tedy jenom takové úryvky, co jsem si zapamatoval, zbytek jsem si tam přidával jen tak z hlavy. Posloucháte také Mahlera, velebnosti?" zarazil se Knobloch, jestli nevypráví nějaké nepřístojnosti.
"Ne," řekl zase úsečně Šiška, protože se mu to vyrušování nelíbilo.
"No a najednou se přede mnou vztyčila kobra."
"Chtěl jsi říct zmije, synu," laskavě ho opravil farář a byl rád, že má konečně navrch.
"Byla to kobra a měl jsem jí tak po pás, pořádnej kus to byl!" rozohňoval se Knobloch a rozpřahoval ruce jako rybář. Šiška si s povzdechem unaveně promnul oči a namítnul, že zde kobry nežijí.
"Uhlíř Malina prý kobry chová, pase je nahoře v lese! Nejspíš mu nějaká utekla!" žaloval Knobloch.
"Malina!" procedil mezi zuby Šiška. Zdálo se, že o tom výtečníkovi už slyšel.
"Ani nevím, jestli to byla kobra královská, nebo kobra indická," řekl ledabyle Knobloch, po očku šilhaje do okénka, ani ne tak proto, aby se blýskl svými herpetologickými znalostmi, ale spíš aby kněze přesvědčil, že ví, co povídá. Ticho.
"No, tak se tam vztyčila ta kobra a flusla mi do oka. Nejspíš jsem jí šlápl na ocas. Byla to ukrutná řeřavá bolest a já padl jako dobytče. Neviděl jsem nic, jenom bílé slepé zrnění. Věděl jsem, že kousek za mnou je potůček, a tak jsem se k němu po hmatu připlazil a oko si vypláchl. Taky jsem věděl, že kousek níž je hájovna a chtěl jsem tam jít pro pomoc, ale daleko jsem nedošel. Celé tělo jsem měl ochromené, v uších mi hučelo a před očima jenom bílý jas. Myslel jsem, že už brzo vypustím duši. Ale na modlitbu ani pomyšlení, byl to hroznej hukot. Pak dvě třetiny toho jasu zmizeli a já už zase vnímal svoje okolí, velebné stromy a tak, všechno bylo jako dřív. Jenom přede mnou stála panenka Maria."
Farář se pokřižoval.
"Stála tam panenka Maria," opakoval Knobloch, "ve své celé vznešenosti a sladkosti a ruce měla ve výši prsou vzpažené, jako by mi žehnala, a mírně se usmívala."
Farář jezdil očima sem a tam.
"Kochal jsem se tou nadpozemskou krásou, vašnosto, a najednou jsem si uvědomil, že na mě Panna Maria mluví. Soustředil jsem se a pak zase dvě třetiny toho jasu zmizely a místo panenky Marie tam stála abatyše."
"Abatyše!" vyhrkl farář konsternovaně.
"Ano, velebnosti, stála tam abatyše. Byla vysoká, krásná a vznešená, ruce sepjaté před sebou a přes ně růženec. A povídá mi: Knoblochu, Knoblochu!"
"Krátké a výstižné!" neodpustil si farář a Robert podezíravě zašilhal do okýnka.
"No a potom zase dvě třetiny toho jasu zmizeli a místo abatyše tam stála paní Maříková."
"Paní Maříková!" zvolal Šiška vřele, rád, že se vyprávění vrací na pevnou půdu.
"Ano, paní Maříková, hotová světice!" přitakal Knobloch a tím to zase trochu zkazil. "Sklonila se nade mnou a já ještě slyšel, jak volá: Kájo, honem upaluj pro haďáka, tady pan Knobloch umírá! Pak už jsem nic neslyšel, jen hrozný hukot v uších, jak jsem se nořil do svých tepen, veličenstvo, ve kterých se jako řeka valila má krev smíšená s kobřím jedem, pekelný žár, že to bylo jako rudá voda plná plamenů. Plul jsem tou řekou až do místa, kde z krve vyčníval jakoby kámen, nízký a plochý, a na tom kameni stála černá postava a při systole to byla kobra s rozevřeným pláštíkem a ženským obličejem a při diastole to byl rohatý říční bůh Ládón, který se šklebil jako ďábel!"
"Ďábel!" zvolal sveřepě Šiška, jako by tím bylo řečeno vše.
"Ano a najednou jako bych zase slyšel nějaký hlas ke mně promlouvat a obě ty postavy v jedno splynuly a já přišel k sobě a nad rozježeným plnovousem na mě hleděly dvě zářivé hluboké oči. Byl to haďák Erteple. Třásl mi jemně rukou a ptal se: Počítám, že tě šlehla kobra, Roberte, potřebuji znát velikost toho exempláře. Slyšel jsem ho dobře, ale nedokázal jsem říci půl slova, neboť jsem neměl hrtan, ani hlasivky, jazyk nebo zuby, byl jsem jenom ohnivá planoucí řeka. A zase jsem jakoby z dálky uslyšel: Dobrá, Kájo, musíme tuhle panu Knoblochovi aplikovat nitrožilně počítám tak dvacet kubíků hadího séra. Šáhni támhle do kabely a z té lahvičky natáhni do té stříkačky tak do půlky. Já mu zatím propláchnu oči. A zase jsem se propadl do té ohnivé řeky. A když jsem se vzbudil, věděl jsem, že už ve mně žádný jed není. Byla noc a já ležel v hájovně na kanapi. Vysvlékli mě do spodků a přikryli jenom tak prostěradlem, neboť jsem silně hicoval. Pociťoval jsem jistou úzkost, protože kolem byla hustá tma cizího pokoje a já vnímal neobyčejně ostře. Mírně se mi motala hlava a před očima tančily pestré vzory. Měl jsem děsnou žízeň, ale netroufal jsem si vstát, protože jsem byl strašlivě vyčerpaný. Tu jsem si povšiml, že mi k posteli připravili kýbl plný vody a vevnitř nechali sběračku. Vypil jsem s její pomocí tak půl kýble a když jsem měl dost, náhle mě zaplavila vděčnost a láska k těm lidem, kteří mi zachránili život a postarali se o mě s takovou nezištnou obětavostí."
"Nu ano," řekl kněz a našpulil rty: "konec dobrý, všechno dobré. Myslím, že bych o tom mohl držet v neděli kázání. Nezištná, křesťanská láska, no ano, pěkné téma. To uděláme."
"Ale to ještě není všechno," řekl tiše Knobloch.
"Co?" zaječel farář, až zpovědnice nadskočila: "Co ještě se vám stalo, chlape?"
"Potom vrzly dveře a dovnitř vstoupila vysoká štíhlá postava. Přišla až ke kanapi, zapálila pomalu svíčku a tu postavila na stolek k mojí hlavě. Byla to ta abatyše."
"Abatyše!" zavyl kněz a rukou se plácl do čela.
"To světlo svíčky ji ozařovalo zespoda a vypadala krásně, pyšně a hrozivě. Knoblochu, zaprskala jako lítá šelma: "Knoblochu, to já jsem tě zachránila, to já zavolala ty lidi. Teď jsi mým dlužníkem. Dlužíš mi svůj život. Jsi můj otrok, rozumíš?"
"Ééééééééé"
"Cože? Nastav ruku dlaní nahoru!" poručila mi. Nastavil jsem ruku, abatyše odkudsi vytáhla rákosku jako prut Áronův a řízla mě přes dlaň. A ještě! A ještě! Byla jako šílená! Když se trochu uklidnila, rozhalila si hábit a řekla: "Dívej se sem, slouho!" Stála tam úplně nahá, Pepíku! Sledoval jsem její bledé tělo v mihotavém světle svíce, jako z mramoru tesané. Její vyzývavá ňadra, její zrzavý bujný klín byl jako rouno Gedeonovo. I neodolal jsem a popadl jí za růžovou bradavku. Krutě se zasmála a ruku mi zkroutila. Položila mě na lopatky a obkročmo na mě nasedla. Pak mi koleny začala dělat válečky po žebrech. Trpěl jsem jako zvíře, tloukl jsem hlavou ze strany na stranu o polštář jako kapr a z otevřených úst se mi dral bezhlesý sten. Pak se přesunula výš a koleny v černých punčochách mi začala hníst bicepsy. Nemohl jsem křičet o pomoc, ani nevím proč, a ona se posunula ještě výš a pak mi vrazila svůj kudrnatý klín do obličeje. Řekla: "Lízej, pse!"
Robert si položil obličej do dlaní a zaskučel jako pes. Pak se vzchopil, připlácl ruce na okýnko a horečnatě šeptal: "Byla to ta rusalka, vašnosto. Byla to ona. Zhoubu jsem na sebe přivolal. Otče, otče, zachraňte mě. Povězte mi svatosti, je to možné? Může ta odporná rybí huba z bažiny vzít na sebe lidskou podobu? Může se přestrojit ze ženu svatou, po ulicích chodit a pronásledovat mě? Řekněte mi to!"
"Tak dost," zařval kněz, vyběhl a Knoblocha vytáhl ven za klopy: "Dost těch bláznivin. Toho vašeho bezbožného deliria. Po nocích trajdáte, Boha pokoušíte a tu máš čerte kropáč! Rusalky, kobry, jeptišky, medvědi. Kam až to povede, vy bezbožníku? Běžte a kajte se a do příštího týdne pětsetkrát napíšete "Buď zdrávas královno" a necháte to podepsat od rodičů!"
"Ale mí rodiče..."
"Mlčte už a jděte," láteřil kněz, jak vyváděl nešťastníka před vrata, která za ním zabouchl. Knobloch se o ně opřel zvenčí a zasténal: "Já vůl! Co jsem sem lezl? Copak sis vážně myslel, že ti tenhle panák pomůže?" Vrata se otevřely a z nich se vysunula ruka se síťovkou: "Tumáte, člověče, vy jste mi dal, teď nebudu stát celej den za nic." Knobloch tašku vzal a pomalu se vzdaloval od kostela přes park pryč. Najednou za ním zařval příšerný, nelidský hlas: "KNOBLOCHU!" Pomalu otočil hlavu a mezi očima se mu rozprskl zralý Jonatán. Polekaně cuknul hlavou nahoru a viděl, že na nevysoké jabloni sedí démonická abatyše, obkročmo na větvi, dlouhýma nohama klátí jako uličník a metá po něm jablka. Otočil se a rychle odcházel. Další jablko ho zasáhlo do ucha. To ale bolelo. Přidal do kroku a mnul si zasažený boltec. "KNOBLOCHU," řval za ním tuří hlas po liduprázdném náměstí: "KNOBLOCHU, MUSÍŠ, MUSÍŠ ZABÍT KÁJU MAŘÍKA!"

Noční vycházka Roberta Knoblocha

Noční vycházka Roberta Knoblocha

Bedřich Říha

 

"Kapela nepřijela!" znělo od ucha k uchu celým sálem, "kapela nepřijela!" A přitom bylo všechno připraveno! Podlaha byla posypána nenápadně pepřem, aby byl tanec jaksepatří, a hitem sezóny byl míchaný nápoj "Hubertova zhouba". Vzadu v kuchyni byl nachystán guláš a pivo už dávno roztočeno. Bylo slyšet švitoření a smích, jen občas někdo s otázkou v očích pohlédl ke dveřím, zdali nepřichází kapelník Konopka se svým bandem ze sousední vesnice. Všichni to ale přičítali hrozné bouři a následnému přívalovému dešti, které přišli po dlouho trvajících úmorných vedrech do vsi a okolí. Teď už poslední kapky dopršely do obrovských kaluží a vlahá noc se snášela na hospodu. Malé podium ale zelo prázdnotou.
Nastal čas na plán "B", tedy povolat zálohy, totiž místního kostelního varhaníka, nadaného, i když výstředního multiinstrumentalistu Roberta Knoblocha. Robert vstal od nedopitého piva, které znuděně popíjel ve vedlejší hospodě, když se ho přišli zeptat, a za chvíli si už z domova na trakaři vezl nástroje. Nakráčel do sálu, v jedné ruce stojánek na noty, ve druhé svazek papírů. Za ním byly úslužně neseny ostatní propriety. Uvítal ho vlažný potlesk a nějaké to hvízdání. Varhaníka tu všichni moc dobře znali! Na podiu bylo ve velmi krátkém čase všechno připraveno a produkce mohla začít. Knobloch zahajoval písní "Při pití ranní černé kávy, cítím doteky boží slávy", doprovázeje se hrou na havajskou kytaru. Bylo vidět, že tancechtiví návštěvníci si představovali přece jen něco jiného. Během dalších písních však došlo přeci jenom k jakési rozpačité zábavě. Když však Robert spustil svůj největší hit "Smrt svou bílou pozdravuj, v tichých kostech osud tvůj", při kterém tloukl železnou tyčí do zavěšené kolejnice, došla chase trpělivost a krákorající umělec byl sražen ze schodů, doprovázen velkým množstvím pozoruhodných vulgarismů. Díky jisté blahovůli a velké dávce štěstí jeho hudební nástroje nedoznaly újmy, mimo prošlápnutého bubnu a polámané flétničky. Knobloch se zvedal ze země, oklepával si prdel a zamazaná kolena a jal se sbírat poházené instrumenty. Naházel to všechno zase na trakař a jel domů. Na své sousedy se nehoršil, protože věděl, že jeho umění ještě nedorostli.
Zavrzala vrátka, když je otevíral, a u souseda začal štěkat pes. Odemknul dveře a svůj náklad vyložil zatím jenom tak do chodby. Sednul si na chvíli na botník a díval se do ulice. Nakonec se rozhodl ještě pro malou noční procházku. Noc byla mladá a bylo pořád velmi teplo. Vzpomněl si, že má ve špajzce láhev rumu. Tu si strčil do kapsy, do druhé dal nějakou knížku, svíčky, dýmku, pytlík s tabákem, sirky a šel.
Chodíval často takhle po nocích do přírody. To proto, aby ho tam zulíbali můzy. Na západě, na zelené obloze, zářila Venuše, hned vedle srpku Měsíce. Dal se cestou dolů k řece, míře ke svému oblíbenému altánu, který stál hned na druhém břehu Litavky. Po dešti se ale řeka z břehů vylila a můstek byl stržen. Knobloch pozoroval tu hučící spoustu a pak se vydal proti proudu, aby našel jiné příhodné místo k rozjímání. Zvolil si přítok, který se s hukotem valil do řeky, a podél něho zamířil hlouběji do lesa, pod pichlavé koruny černých smrků. Asi po kilometru pohodlné chůze našel Robert příhodné místo k posezení, na velkých placatých kamenech. Tady už se potůček utišil a nad vodou lítaly světlušky. Básník zapálil svíčky, odšpuntoval láhev a zhluboka se napil. Rum byl vynikající! Nacpal a zapálil si dýmku usilovným bafáním. Lehl si na břicho, otevřel knížku někde vprostředku a náhodně se začetl:

Kdo chce tedy rozprávět s vodníkem, ať peče a potom porcuje celou kachnu. Lhostejno, sní-li jí potom po částech nebo na posezení, sám, nebo s přáteli či rodinou. V časovém horizontu dní pak ať vodníka navštíví. Pokud celou kachnu péci nemůže, nechť si opatří z kachny biskupa a toho pak sní s trochou dušeného zelí, s knedlíkem dle libosti. Pokud si ani biskupa z tohoto tučného ptáka opatřiti nemůže, čemuž ale věřit nechceme a nemůžeme, je dobré, pokud je biskupem nějaké církve, lhostejno jaké. Jak patrno, nejlepší je biskup najedený tučnou kachnou. Kachny a vodníky k sobě totiž váže zvláštní pouto a svatí mužové zase zhusta přitahují vodníky. Kdo ale neví, kde vodník žije, koná však marnou práci.

Robert se rozhlédl kolem a pak knížku zaklapl. Podíval se na titul: "Kniha mnicha Řehoře a bledé Johany". V lese bylo velebné ticho, které rušilo pouze prskání tělíček malých bílých nočních motýlů, kteří se nadšeně upalovali nad plameny. Knobloch proto zhasil svíčky a překulil se na záda. Zavdal si zase mocně z lahve, nadzvedávaje se na lokti, a pak si zase s úlevným povzdechem lehnul. V duši se mu rozhostil hluboký mír. "Toto je místo velebného klidu," pomyslel si. Byly to ty ztepilé smrky, nebo zurčící potůček? Nevěděl. V hlavě se mu počaly rodit první verše:

"Nahota, kterou ses k noci přihlásila, tepe ti do skrání písničku svobody."

"To by šlo," řekl si Knobloch a zase se trochu napil.

"Nezbedná jako vířící vločky na konci cesty"

Knobloch zabafal z fajfky.

"Pitvorná jako bílí sněhuláci na konci cesty"

Knobloch svraštil čelo a zadíval se do tmy.

"Tančí ti v ústrety v obruči náhody."

Nechtěl znovu zapalovat svíčky, aby sloku zapsal, a proto si ji třikrát přeříkal, aby ji nezapomněl. Mysl měl křišťálově čistou.

"Nahota, kterou ses k noci přihlásila, tepe ti do skrání písničku svobody.
Pitvorná jako bílí sněhuláci na konci cesty, tančí ti v ústrety v obruči náhody."

Znovu si lehl na záda. Najednou v břiše ucítil houpavý pohyb, jako by mu z něj vycházel stříbrný proužek energie, který mizel někde za potůčkem. Zvedl hlavu a na protějším břehu uviděl trojúhelníkovou houpačku a nad ní dvě střapaté hlavy. Bylo to příjemné, ale něco ho varovalo k ostražitosti. Pak se mu zjevila veliká kulatá hlava nějaké ženštiny. Pocit začal být velmi rychle nepříjemný. Věděl, že se ho ta bytost chystá napadnout, ale nevěděl proč. Co je to? Jezinka nebo vodníkova děvka? "Buďme přáteli!" navrhnul jí v duchu, dobře naložen v rumu. "Zazpívej mi třeba nějakou písničku." Tlustá ženská se na houpačce houpe jako na oprátce a dá se do zpěvu:

"Moje kůže, moje růže."

Kostelní varhaník má pocit, jako by mu někdo hrál na žebra jako na valše, a tak začne bytost vymítat božími jmény. Nic.
"Moje kůžička, moje růžička," skřípe ta divná písnička, jako písek mezi zuby. "Poroučím tě do světla, dítě temnot!" zahromuje varhaník zase v duchu a zdá se mu, jako by se mu na čele otevřela malá opona loutkového divadla a zpod obočí mu vyšlehl blesk. Tu dojde k podivuhodné proměně. Ženština zmizí a namísto ní vyjedou z lesa dva kočáry, každý z nich tažený čtyřspřežím koní a kolem spoustu dvořanstva, které vbíhá na palouk a plní celý břeh. Knobloch na to spokojeně kouká, ale v hlavě mu pořád zní ta píseň.
"To by se dalo zhudebnit!" pomyslí si, a v tom celý ten nárůdek pidilidí zmizí a tlustá ženská je najednou u něj. Jedno oko má dobře tři centimetry pod tím druhým, je vidět, že se usilovně snaží přijmout lidskou podobu. Za ní jsou zády k varhaníkovi otočeny dvě dámičky, v bílých šatech, samý volán a krajka, ale když se pomalu otočí, mají mopsličí hlavy, zdělané z nějaké temné materie. Knobloch přemýšlí, jaká síla z klacků a pralesního bláta vytvořila tyto pitvorné maškary.

"Moje kůžička, moje růžička!"

Nevěří příliš na zlý úmysl a najednou si vzpomene na babské tlachy o utancovaných mládencích v mokřinách, za sinalého světla světlušek. Nějaká prasíla s ním touží splynout v bizarním spojení jako na sabatu počátku světa! V jakých zapomenutých záhybech všehomíra se páří nahý muž s vosím hnízdem, kobyla s pavoukem a kde zajíc polní obšťastňuje vránu? Je-li skutečně tato temná bytost z hlubin rusalkou, zdá se, že je poněkud z formy. Nebo je lidská víra v tyto bytosti přímo odvislá od jejich vzhledu?
"Poroučím se do ochrany archanděla Gabriela!" zahromuje varhaník tentokrát nahlas a levou ruku má přitom otočenou dlaní k nebi, zatímco pravou k zemi. Pak se dá na strategický ústup, dbaje přitom, aby se vzdaloval pěkně pomalu a plynule. Ujde pěkných pár desítek metrů směrem k řece a koutkem oka vidí, jak ho pod korunami stromů pronásleduje černý stín, zřetelně viditelný proti tmě noci. A už je u řeky, z dosahu lesa, na rozlehlé mokré louce. Trochu se uklidní, stín už taky nevidí. Přejde až za strženou lávku a chystá se vystoupat pěšinou nahoru ke vsi, když v tom znovu zaslechne zpěv:

"Smrt svou bílou pozdravuj, v tichých kostech osud tvůj."

Otočí se. Řeka plyne mocně a tiše hučí, skoro bez vln, vypadá, jako kdyby stála. A v kalném měsíčním světle k němu po hladině přichází Konopkova kapela a procítěně hraje Knoblochovu píseň:

"Smrt svou bílou pozdravuj, v tichých kostech osud tvůj."

Robertovi najednou dojde, že lávka spadla právě pod muzikanty, kteří na mostě bláhově zapomněli zrušit pochodový krok a voda si je vzala. Teď se k němu blížily jejich přízraky, každý v plné parádě, hraje svůj part, vepředu kapelník Konopka se zbožně přivřenýma očima mává taktovkou, jako by tahal krávu za ocas. Najednou otevře oči a podívá se na Knoblocha pohledem pichlavým jako špendlíky a vycení zuby ve vlčím úsměvu. Ještě jednou té noci Knobloch zbožně zařve a to: "Ježíš, Marjá, Josef!" a vzav nohy na ramena, upaluje, jako kdyby mu hořela koudel u zadku. Ani si nevzpomene, že tam někde nechal dobře půl lahve toho vynikajícího rumu.

Jak archeolog Buggenhagen pozoroval Káju Maříka

Jak archeolog Buggenhagen pozoroval Káju Maříka

Bedřich Říha
 

To,že měl Karel Buggenhagen sedm magických dýk, to ví každý. Že měl ale také magický dalekohled, to už ví málokdo. Toho dne seděl tedy Karel Buggenhagen ve své práchnivé kobce pod městem Megido, oklepával si bezmyšlenkovitě rudý prach z klop svého staromódního modrého kabátce, civěl na slavný basreliéf s podobou antikrista a hryzal si šedivé vousy. Potom vstal, sáhl do šuplete, vytáhl ten magický dalekohled, cípem kabátu otřel zaprášené okuláry a postavil ho do mosazného stojanu, který stál hned vedle almary. Zhasl světlo a jal se zírat směrem k Brdům.
Kája Mařík se právě v tu chvíli procházel po louce a pokoušel se splynout se zelení. Chvíli se mu zdálo, že mu to jde a chvíli, že ne. Byl požehnaný červen a míza v listí okolních stromů proudila vší silou. Najednou jako by se listí zvětšilo a Kája mohl vnímat každou zářivou žilku, celou jemnou spletitou síť listu. Vlevo od sebe zahlédl koutkem oka nějaký pohyb. Kája Mařík otočil hlavu s široce otevřenýma očima tím směrem a uviděl zajíce velikého jako mlýnské kolo. Vpil se do něho pohledem a viděl každý chlup jeho srsti zvlášť. Každý z nich měl několik barev a byl jinak barevný než ten druhý a všechny dohromady zářily jako harlekýnův plášť. Viděl pohyb jeho zvláštně poskládaných svalů pod kůží, jeho vyvalené oko a černé chlupy na jeho měkké tlamě, která bez ustání zkoumala okolí. I pomyslel si Kája Mařík: "Ach, co mohu vědět o Bohu, když bytuje v takové vytřeštěné, čenichající stvůře jako je zajíc?" A tak Kája nahlédl, že něco vědět ještě neznamená něco opravdu znát.
Vidění pro dnešek skončilo. Na mešity města Megida se snášel měkký soumrak. Karel si promnul koutky unavených očí a šel si uvařit šálek Rhodioly rosea.

Kterak stařenka Kudlanková vstoupila nepoznána do společenstva svatých

Kterak stařenka Kudlanková vstoupila nepoznána do společenstva svatých

Bedřich Říha

 

Kája stál na prahu otevřených dveří do myslivny, zlehka se kolíbal dopředu a dozadu a pozoroval špičky svých otlučených kopaček. Zdálky vypadal jako potápěč, který se chystá vrhnout do hluboké vody. "Kájo, buď včas k obědu!" uslyšel za sebou z kuchyně. Kája měl dnes volno, přestože byl všední den. Včera totiž spadla škola a pan učitel byl zle zřízen. "Bůh dal, bůh vzal," myslel si o tom Kája. Ohlédl se přes rameno a zavolal: "Ano, mami!" Pak se naposledy nadechl, našpulil tváře a skočil přímo do slunečného rána. Vyběhl na cestu, chvíli běžel, potom rychle šel a potom se proměnil v koně. Stříhal špičkama uší, jak mu mezi nimi práskal bič, napínal svaly pod těžkým nákladem a řehtal. Za zatáčkou seběhl ze stráně a začal šplhat do protějšího kopce. Teď funěl a soptěl a mohl si představovat, že je třeba jezevec, ale to nedělal, protože měl moc práce s výstupem. Přeběhl ještě asi tři kopce a byl ve svém království. Měl totiž v kopcích svoje sídlo, ve kterém sídlil se svojí družinou. Vybojoval zde mnoho lítých bitev se svým úhlavním nepřítelem, Hovězím uchem. Mnohdy utržil děsné rány a to ho pak ošetřila krásná Bibiána, která se nápadně podobala spolužačce Kozáčkové. Stačila chvilka a už zase vyskočil z lebedy jako mladík. Nyní nedočkavě šplhal nahoru, zvědav, jak za jiného světla působí jeho dílo, zeď, kterou vybudoval před několika dny z kamenů slepených blátem. Když ale vstoupil do svého ležení, zjistil ke své nelibosti, že velká část jeho zdi spadla. Měla zatarasit takovou skulinu na vyvýšeném plácku, uprostřed něhož rostl strom. Kája si vzdychl, ale hned přistoupil k nutným opravám. Nejdříve seběhl s plechovým lavorem dolů k potoku, aby udělal další maltu. Tentokrát ale byl chytřejší a přidal do bláta trochu písku na zpevnění. Vytáhl lavor nahoru a pořádně ucpával všechny skuliny mezi znovu navršenými kameny. Pro maltu se vrátil ještě dvakrát. Pak usoudil, že už pracoval dost a rozhodl se pro malý průzkum. Vydal se vzhůru potokem, kopačky pověšené kolem krku, svázané za tkaničky. Potok se v těch místech točil a kroutil a Kája si vybral malý přítok, úzkou stružku hojně zarostlou bujnou vegetací. Když se mu zdála voda příliš studená, vystoupil na malou mýtinu, usušil si nohy o trávu a usedl pod statný keř, aby si odpočinul. Lehl si na záda, chvíli se díval na větve nad sebou a pak usnul.
Stařenka Kudlanková seděla zcela nahá na půdě svého domku, nohy zkřížené jako turek, a hrála na housle. Ušima se vezla na klenuté melodii a přimhouřenýma očima pozorovala skrze světlík výseč blankytné oblohy s několika průsvitnými beránky. Když dohrála, uložila housle do futrálu, hodila něco na sebe a sešla dolů obstarat dvorek. Tři černé slepice, které měla, se k ní hnaly, jak se k nim blížila s ošatkou zrní. Podívala se na tu vpředu a řekla: "Elvíro, snes mi vejce!" Slepice na ní civěla kulatým okem a po slepičím způsobu nahýbala hlavu. Shýbla se a začala rychle zobat, jak mezi ně stařenka hodila plnou hrst pšenice. "Snes mi vejce, Elvíro!" řekla Kudlanková znovu a pohrozila jí prstem. Vrátila se i s ošatkou k lavici u dveří, na které ležel zrzavý kocour Paracelsus. Sedla si vedle něho, podrbala ho za ušima a už chtěla zapříst nějaký zajímavý rozhovor, když se najednou zarazila, lehounce svraštila obočí a podívala se kamsi do dáli, jako by slyšela nějaký vzdálený zvuk, který neslyšel dokonce ani kocour. Podívala se znovu na kocoura, pohladila ho po kožichu, znovu se nadechovala, že promluví, a v tom se zarazila znovu. Položila si ruce do zrní v ošatce, sklonila hlavu a zavřela oči. Zdálo se, že usnula.
Kája otevřel oči po krátkém spánku. Cítil přítomnost někoho dalšího. Zvedl hlavu a za úzkou stružkou potoka uviděl stát ženu s dlouhými, černými vlasy. Byla bosá, oblečená do bílých volných šatů s jemnou krajkou. Stála u malířského stojanu, zády ke Kájovi, a s paletou v jedné ruce a štětcem v druhé malovala obraz. Kája chtěl vidět, co je na obraze, a tak si sedl. Zvláštní bylo, že barvy a tvary na plátně se kroutily, vpíjely se do sebe a zase se oddělovaly, jako by byly živé. Paní se pomalu otočila na Káju. Hluboké temné oči, které zářily z bledé souměrné tváře, se zabodly do očí Kájových a Kája uslyšel uvnitř své hlavy melodický hlas: "Pojď ke mě!" Kája chtěl vstát a přeskočit potok, ale nemohl se pohnout. Krásná paní se na něho smutně dívala: "Jestli chceš sem ke mě, musíš sníst černou jahodu!" Nad Kájovou hlavou se pohnuly větve keře s černými lesklými bobulemi. Kája utrhl jeden plod a strčil si ho do pusy. Nechutnal špatně, trochu nasládle. "Sněz černou jahodu a přeskoč potok!"opakovala paní. "Jsem ještě malej!" vyhrkl Kája, jako by chtěl uvést na pravou míru něco nepatřičného. "Něco ti ušetřím, něco ti ušetřím," zazněl mu zase v hlavě konejšivý, čarovný hlas. Kája utrhl další plod a snědl ho. "Ještě, ještě!" volala paní a smála se: "Ještě!" Kája trhal a jedl. Po páté bobuli se roztřásl, sklopil hlavu a položil si ruce na břicho. Nějak mu bylo mdlo. Chtěl se podívat znovu na krásnou paní a na obraz s pohybujícími se barvami, ale teď se pohybovalo všechno kolem něj a paní nevidět. Měl tak sucho v puse, že nemohl polykat a zrak se mu rozostřil, že neviděl téměř nic. Srdce mu tlouklo jako zběsilé a on kolem sebe tloukl rukama a chtěl křičet, jak se mu nedostávalo vzduchu. Nakonec se mu oči obrátily do hlavy a Kája zhasl.
Stařenka otevřela oči. Podívala se na kocoura a kocour na ní. Pak položila ošatku vedle sebe, přešla doprostřed dvorku, obrátila oči v sloup a skácela se k zemi. Proti svému zvyku upadla do tranzu už ve středu. Bylo hluboké ticho. Na návsi jako po vymření, jen vzadu u kaluže pár husí uždibovalo přes plot nějakou zeleninu. Právě tou dobou brousil kolem Pepánek nezdara. Pepánek byl obecní blázen, kterého si někteří ošklivili, protože měl věčně svíčku u nosu, ale většinou ho měli lidé rádi, protože, konec konců, vedle ryzího blbce vypadá každý jako chytrák. Ke Kudlankové chodil rád, protože ta si vždycky se zájmem vyslechla jeho neotřelé názory a pokud jí nudil, nedávala to najevo. A tak se rozhodl, že tam zaskočí na kus řeči. Otevřel vrátka a vešel na dvorek. Kudlanková tam ležela, nohy a ruce rozhozené, jako hvězda z nebes spadlá. Pepánek přistoupil blíž a se zájmem se díval na scvrklá kolena pod vyhrnutou sukní. Kudlanková ho najednou začala zajímat i z jiného hlediska. Přičapl na bobek a soustředěně jí hleděl do tváře. Pak se spustil na ruce a po čtyřech přelezl mezi stařenčiny roztažené nohy. S vyplazeným jazykem jí opatrně začal vyhrnovat sukni. Když byl někde v půli stehen, nakouknul pomalu dolů, co tam uvidí. Neviděl nic. Znovu se spustil na čtyři a jako nějaký podivný krab lezl zase ke stařenčině hlavě, jestli se náhodou neprobouzí, ale ta byla pořád mimo. Po čtyřech lezl zase nazpátek, že bude pokračovat ve svém hloubkovém průzkumu, ale v tom proťal vzduch příšerný skřek. Na Pepánkově obličeji přistál kocour Paracelsus, který jako chrabrý generál přispěchal na pomoc svojí zvadlé velitelce. Byl to zkušený válečník, který měl za sebou vybojováno mnoho slavných bitev - s mocnými kocoury, kteří se podobali pumám, zubatými psy, a dokonce s jednou pološílenou bachyní, která si myslela, že ho zajímají ta její pohublá, umazaná podsvinčata, když na ně jednou jen tak z legrace vyskakoval z křoví. Pchá! Pepánek ostatně nebyl zdatný protivník. Paracelsus mu obtočil ocas kolem krku jako smyčku, drápy zadních nohou mu zaťal někam za uši a drápama, které vysunul z předních tlap, mu dělal z obličeje krvavý nářez. Pepánek mával rukama nesmyslně křížem přes sebe a utíkal na ulici. "Pomoc! Neblbni!" huhňal kocourovi do huňatého kožichu. Nakonec se přeci jenom zmohl na účinnější obranu a začal si rvát kocoura z tváře. Ten usoudil, že je čas na ústup, ještě párkrát citelně zaťal spár a potom, nechávaje Pepánka svému osudu, dvěma dlouhými skoky zmizel v kopřivách. Pepánek se rozeřval na celé kolo. To ovšem vyvolalo jistou pozornost. Přiběhla tetka Červená, co si zrovna byla půjčit mixér u tetky Kobrové, vysoké, hubené ženy s šedivým drdolem, jež pochopitelně klusala vedle ní, a sousedka Pivoňková, která právě zahnala na ústup zlotřilé husy. Přišoural se taky železničář Trégl, který mě po noční směně a nyní byl vyrušen od listování v encyklopedii japonského obchodního námořnictva. Všichni se účastně dívali na vřeštícího Pepánka, kterému z obličeje vlály pruhy krvavého masa, a zahlédli i stařenčina kocoura mizejícího jako oranžový blesk v porostu. "Co se stalo, Pepánku?" ptala se starostlivě Pivoňková a laskavě mu mnula zespodu předloktí. Ten ovšem nehodlal sestoupit z výšin svého dvoučárkovaného Cé. Kocour pryč, vrátka dokořán a Kudlanková nikde. Pivoňková uchopila Pepánka pevně za zápěstí a táhla ho i s celým průvodem ke stařence na průzkum. A už tady nebožačka leží, jak široká tak dlouhá, tělo bez duše. Tetka Kobrová, s nosem jako skoba, se podezřívavě podívala na vyhrnutou sukni, přimouřila oči a z otočky vlepila Pepánkovi facku přes celou zkrvavenou hubu. "Ty dobytku!" zavřeštěla. Pepánek už na nic nečekal, vyškubl se jim a utekl pryč. Trégl se za ním smutně díval a vzpomínal na krásnou perokresbu džunky, kterou před chvílí studoval. Pak si povzdechl a s rukama za zády snaživě natáhl krk nad nehybné tělo.
Maminka Maříková klečela vyděšeně před obrázkem svaté Kateřiny, pomocnici v nouzi, a vysílala k světici vroucí modlitby. Otevřenými dveřmi do hájovny se dovnitř začaly natahovat temné stíny počínající noci. Několikrát už oběhla široké okolí domu a volala na celý les. Toho dne všichni odjeli z hájovny pryč a mamince nezbylo, než úzkostlivě čekat a modlit se. Najednou do místnosti vstoupilo měkké světlo. Otočila se a v obdélníku dveří, který vykrajoval tmavě modrou noční oblohu, stála zářící mandrola, v jejímž středu uviděla ženu ušlechtilé tváře s korunou pavích per na hlavě. "Pojď za mnou," pokynula jí žena prstem. "Kájo!" vykřikla maminka a vrhla se ke dveřím. Přízrak jí vedl do lesa, vznášel se zvolna nad nerovnými stezkami zvířat a maminka pospíchala za ním, nevšímajíc si nepohodlí. Přes čtyři kopce a pak vzhůru potokem a už tady leží její chlapec. "Kájo, musíš se vzbudit!" volala maminka a pleskala ho po tváři. Mandrola se zářící ženou zmizela a Kája otevřel oči. Překulil se na kolena a lokty a začal zvracet. Pak si sedl na zem a utřel si pusu. "Jedl jsem černé bobule, mami," řekl ochraptělým hlasem staženého hrdla. Pořád se mu strašlivě motala hlava, ale jít mohl. Maminka byla zdravá a silná, ale Káju nést nemohla. Vzala ho tedy za ruku a společně se vraceli domů. Zpoza mraků vykoukl měsíc a ozařoval mamince bílá kolena, jak přeskakovala povalené klády, a jindy čiperný chlapec měl co dělat, aby jí stačil. Cesta jim utekla rychle. Měli jeden druhého a nebáli se černých roklí ani podivných skřehotajících hub na kmenech pokroucených stromů. Jen občas museli zastavit, aby se Kája vyblil. Za chvíli byli doma a maminka poslala Káju umýt. Pak za ním přišla, když už byl v posteli, a znovu jí musel vyprávět, kolik těch bobulí snědl a jak se cítí. Díval se na ní rozjetýma očima a s pitomoučkým úsměvem. Maminka ho hladila po vlasech a věděla, že nebezpečí je zažehnáno. Pak ho uložila a zhasla světlo. Vrátila se dolů, aby zapálila svíčku Kateřině, světici, kterou volala s takovou vroucností.
Kudlanková se vzbudila, protože jí u každého ucha prskala a čadila jedna voskovice. Shledala, že leží na posteli, s rukama zkříženýma na prsou, v šatech, co měla připravené do rakve. Na nohou měla natažené punčochy a černé lakýrky naražené tak necitlivě, že už jí nohy otekly jako konve. Kolem postele seděla sousedky Červená, Kobrová a Pivoňková, s prsty zbožně propletenými a se sklopenými hlavami. Zdálo se, že spí. A když potom stařenka jazykem nahmatala v puse penízek pro převozníka, ucítila, že se jí začíná zmocňovat vztek. Kdyby sousedky nakonec nezjistily, že se na ně dívá a s křikem neutekly ze stavení, nejspíš by je byla bývala vyhodila.

Stařenka Kudlanková a Hadí královna

Stařenka Kudlanková a Hadí královna

Bedřich Říha
 

O Stařence Kudlankové by jistě nikdo nemohl tvrdit, že je to nějaká celebrita. Byla to osůbka průsvitná, bezzubých dásní, stářím celá shrbená. Většinu času chodila v teplácích a zaprášených plátěnkách, na hlavě vyrudlou kšiltovku. Bydlela v malém roubeném domku, kde měla nějakou tu kozu nebo něco. Vlastně ani to ne, na to jí už síly nestačily. Měla jenom starého kocoura, ale ten byl vypelichaný a lenivý, a proto o něm nebudeme mluvit.
Stařenka žila tedy sama na kraji obce a okolnímu světu už moc nerozuměla. V mládí byla členkou martinistické lóže a v zažloutlé krabici přechovávala z těch dob vyšívanou šerpu, co jí osobně předával baron Leonhardi, stařičkou chartu a pár smaltovaných odznaků. Rádio neposlouchala, k čemu taky, a zaprášený televizor v rohu pokoje zapnula naposledy někdy před dvacíti lety. Naposledy tam viděla nějakého ctihodného vtipálka, co tvrdil, že "po osmdesátce je slušnost zemřít". Smál se na celé kolo a pravděpodobně tomu i sám věřil. Stařenka viděla, že se dospělí chovají jako děti a naslouchají bláznům. Jí na věku nezáleželo, věděla, že život nejsou žádné závody, ale měla ho ráda. Líbilo se jí, jak se cyklicky zavíjí pořád dokola, jako had co se kouše do vlastního ocasu. Ve starém časopise se dočetla o muži odněkud z Číny, co se prý dožil věku dvěstěpadesáti let. Nevěděla, co je na tom pravdy, ale za svůj věk prý vděčil tomu, že měl klidné srdce, seděl jako želva, chodil vesele jako holub a spal jako pes. Představovala si, že když na toho muže přišla chmura, třeba ve sto padesáti, šel ven na dvorek a zkoušel tam chodit jako holub. To se jí líbilo.
Nad obcí nahoře v lese stála skála Hadí královny. Tam Kudlanková občas vystoupala na procházku.Vzala hůl, svého věrného psa (psa vlastně neměla), starý usmolený batoh a šla. Hadí královna jí vždy zajímala a skála sama v ní probouzela roztodivné představy. Vyprávělo se, že je v jejím nitru hluboká sluj s kamenným stolem, na kterém leží Hadí královna se zlatou korunkou na hlavě. Prý jí někdo ale také viděl jako pannu jedoucí na jelenu, v jedné ruce měděného hada jako uzdu a v druhé ruce zmiji jako žezlo.
Paní Kudlanková se tedy rozhodla Hadí královnu spatřit na vlastní oči. Vždycky jí přinesla něco pod zub, aby jí přilákala, a dokonce na její počest vymyslela básničku, kterou vždycky u skály procítěně zarecitovala. Potom dlouho seděla se zavřenýma očima a čekala, co se stane. Slyšela šumění větru v listí, bzučení včel vysoko nad hlavou, ale z hlubiny země se nic neozývalo. To jí ale zrovna moc nevadilo. Prostě královně poděkovala, sebrala se a šla domů. Takhle tam ta trpělivá žena chodila spoustu let. Nejraději z jara, vždycky v pátek navečer. V ten podvečer, o kterém si tu teď povídáme, bylo pěkně teplo a Kudlanková byla nahoře coby dup. Před děsnou díru na úpatí skály postavila mělkou misku, do které nalila trochu mléka, povytáhla si tepláky přes pupek a rozhlédla se kolem. Byl utěšený večer a stíny se už prodloužily vůkol, jako šeptající, černá hadí těla. Zaklínačka hadů před sebe zarazila svou sukovitou hůl, promnula si ruce, zkřížila je na prsou, soustředila pohled do hadí díry a začala přednášet:

Královno hadí herů-hé
k tobě se kradu po trávě
z tvých skvělých šupin čiší chlad
Královno hadí pojď si hrát.
 

A najednou, sotva to dořekla, země se temně zachvěla, Kudlankové se zatřásly tenisky a ona sebou šlehla na zem jako špalek. Pevně semknuté rty a oči, a jenom její skoba a špičatá brada čněly němě vzhůru. Z nitra jejího pupku pomalu vystupovala měděná, ušlechtilá tvář s očima slepýma a přece vidoucíma, místo vlasů klubko hadů. Hadí královna si oděla modlitby Kudlankové jako tělo a stařenčina mysl byla najednou součástí té tajemné přírodní bytosti, po které tak dlouhou dobu toužila. Najednou chápala, že tu tvář může vidět o polednách v rojícím se mraveništi nebo v česnu burácejícího úlu. A její srdce bylo středem světa a v srdci měla mír jako v oku hurikánu. Nevěděla, jak dlouho ležela na chladnoucí trávě, i když vize začínala slábnout. A když Hadí královna začala odcházet, byla natolik moudrá, že se jí nepokoušela zadržet. Prostě královně poděkovala, vzala hůl a ruksak a šla se podívat domů, co dělá její líný kocour.